Olomouc, královské hlavní město Moravy/III. Část dějepisná

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III. Část dějepisná
Autor: Josef Kramář
Zdroj: Kramář, Josef. Olomouc, královské hlavní město Moravy. Olomouc: Nákladem národní knihtiskárny Kramáře a Procházky, 1881. S. 95—207.
Dostupné online.
Licence: PD old 70
Index stran
III. Část dějepisná.

O původu Olomouce nelze udati zprávu určitou, jelikož sahá až do prastarých temnou rouškou zastřených dob; z polohy také souditi lze, že mezi nejstarší osady země náleží, jelikož všechny podmínky bezpečnosti a snadné obživy zahrnuje. Bez pochyby tedy, že již Keltové, první známý národ, jenž Moravu zalidnil a delší v ní prodlel dobu, základ položili k Olomouci. Jak tehdy osada ta se jmenovala, nelze arci udati; sotva však se jmenovala Olomouc aneb Holomouc, jelikož názvy tyto slovanský vyzrazují původ a dle zvyku našich dávných předků na jméno osobní Olomut[1] upomínají; poněvač staří Čechoslované jména osad od náčelníka zakládající čeledě odvozovali, jak nám nesčíslné příklady dosud dokazují.

Před narozením Kristovým zaujal krajinu zdejší při břehách Moravy a Dyje až k Dunaji, a na sever až k lesnatým pohraničným horám mocný, Svévům příbuzný bojovný kmen Kvádův, jenž zde po několik století prodlel a jak se praví, mnohá založil sídla. Se sousedními v Čechách Markomany společné vedl války i proti Římanům, a  tudíž není pravdě podobno, že by tak pevné a prospěšné místo, jaké poskytovalo položení Olomouce, jeho pozornosti bylo ušlo. Nebyla-li tedy Olomouc již prvé Kelty založena, založili ji dojista Kvádové, jež na východ a na jih stálé nájezdy konali a tudíž pevná sobě zabezpečiti musili sídla.

Na Velkém hradě Olomuckém, jenž na návrší Julianském stával, nalezlo prý se ku konci dvanáctého století (r. 1190.) v hlubokém podzemním sklepení množství všelikých Římských starožitností, mezi nimiž především Římské peníze, nádobí a zbraně, z čehož mnozí soudili, že Římané v dobách císařských i do Moravy vítězně vtrhli, až po Olomouc vnikli a na návrší Julianském pevné měli stanovisko. Jmenovitě měl prý zde býti Julius Cæsar aneb Julius Maximinus. Tato okolnosť dokazuje alespoň, že krajina Olomucká v dobách Římských již obydlena byla, byť jen, jak se téměř s jistotou předpokládati může, toliko Kvády, jelikož známo není, že by Římané hranice Moravské kdy byli překročili a říše Římská na sever v těchto místech k Dunaji toliko přiléhala. Avšak snadno domysliti se můžeme, že Kvádové, jež začasté šťastné nájezdy do říše Římské konali, všelikých věcí tam nakořistili, jež nápotom v pevném sídle Olomuckém ukládali.

Tato okolnosť byla i příčinou, že řečené hradiště Julianským návrším se nazvalo a někteří jméno Olomouc od latinského názvu Julii mons odvozovali. Tato myšlenka zavdala snad také příčinu, že Olomučané kašnu na horním náměstí před radnicí umístěnou, uměle zhotovenou sochou Julia Cæsara co imperatora ozdobili.

Myšlenka, že Julius Cæsar na vrchu Olomuckém pevné stanovisko zaujal, zrodila i tu pochybenou domněnku, jako by Julius Cæsar prvním byl zakladatelem Olomouce. Tato domněnka dá se dvojím důvodem vyvrátiti: 1. Nedá se nikde dokázati, že by Julius Cæsar do těchto krajin kdy byl vnikl, neboť jeho hlavní dějiště na severu zaujímalo jak známo pouze západní čásť Evropy, především Gallii a čásť jižního Anglicka; aniž který jiný z pozdějších Římských imperatorů, poněvač nikde v dějinách nenalezáme, že by Římané říši svou kdy byli rozšířili až na Moravu. 2. Dá se dle pravdě podobnosti téměř s jistotou tvrditi, že již první obyvatelé Moravy, kteří pevná zakládali sídla, prospěšné položení Olomouce neminuli, že tedy první založení Olomouce do mnohem starší sahá doby, nežli jest doba Julia Cæsara, byť i žádných přímých památek z oněch dob nám nebylo se zachovalo.[2]

Staré dějiny vlastí Čechoslovanských před Kristem a v prvních stoletích po Kristu jsou neproniknutelným temnem zahaleny a neposkytují kromě vystřídání několika národů a válek Markomanských nižádného téměř světla. Na dějiště vystupuje několik toliko osob a neurčité udání jejich sídel, poněvač dotyčné dějiny cizí, zájmy národů svých toliko sledující dějepisci zaznamenali. To i příčinou, že o stávavších za oněch dob osadách nikde jisté zmínky nenalezáme a starožitná místa pouze z pozůstalých zbytků a starožitných památek, někde také z ústního podání a konečně z poměrů místních vyhádati musíme. Památky a starožitnosti okolí Olomuckého nesahají ale bohužel dále než do prvních dob křesťanského letopočtu; jsou to podotknuté starořímské peníze, zbraně a nádobí, jež nalezly se na hradě Julianského návrší v Olomouci, pak pohanské hroby s popelnicemi v nejbližším okolí Olomuckém a staroslovanské Hradisko u Olomouce, jakéž sloužívaly našim pohanským předkům ku shromažďování lidu, poradám veřejným a náboženským obřadům, na němž v dobách pozdějších nádherný Benediktinský, později Premonstrátský klášter povstal.[3]

Kdybysme se tedy o době založení Olomouce pouze přímých důkazů držeti chtěli, musili bychom vznik tohoto města na mnohem pozdější dobu položiti, poněvač ani v prvních Čechoslovanských dobách, ba ani v dějinách Sámovy říše v sedmém století po Kr. žádná, zmínka o stávavších pevných sídlech Moravských se nečiní.

Kvádové zmizeli z Moravy uchváceni jsouce válkami Hunův pod Attilou v první polovici pátého století. Sídla jejich zaujali na krátkou toliko dobu jiní národové Němečtí, jak tvrdí Šafařík, Longobardové, Rugové, Skyřové a Turcilingové, po nichž však žádných nepozůstalo památek. I zdá se tedy, že sídla, jež Kvádové prvé na Moravě byli založili, světoborní Hunové většinou zničili a že Moravané, jenž současně s Čechy v druhé polovici pátého století kraje Moravské zaujali, zemi zpustošenou a veškeré dřívější osady v rozvalinách nalezli.

Tuť není se co diviti, když Hanáci, kmen Čechoslovanský, jenž na rovinách kolem a níže Olomouce se usadil, na strmé Olomucké skále pouhé ssutiny zastali. Že zde v oné době již pozůstatky bývalých sídel byly, dokazují v pozdějších dobách v místech těch nalezené starořímské památky, jak jsme se již zmínili, byť i nic jiného domněnku tu nepodporovalo.

Hanáci tedy obnovili zdejší osadu opět, seznavše, že položení velmi jest prospěšné a založili novou dědinu na skále, kterou prý, dědinu Holomouc totiž, jak starý kronikář, dle starého Českého rukopisu jednoho Olomuckého kanovníka z r. 1064. tvrdí, věhlasná Česká kněžna Libuše r. 711. pevnou zdí obehnati a dvěma hrady, na obou výběžkách skály, totiž Velkým Hradem na jihozápadním výběžku a Hradem menším (castellum) na východním výběžku opatřiti kázala. Na památku toho postavili prý tehdejší obyvatelé, jež psáti neuměli, u prostřed náměstí pevný kmen, do něhož dle spůsobu tehdejšího věku každoročně v červenci velký železný hřebík vrazili. Kmen byl, aby se lépe zachoval, železným zábradlím opatřen. Když Maďaři r. 968. Olomouc zpustošili, bylo prý již 257 hřebů v kmenu;[4] kmen napotom sice zmizel, ale pověst o něm zachovala se ještě v lidu r. 1064. K odůvodnění této domněnky dovozuje, že hranice země České tou dobou (v osmém století) hluboko do Moravy až po břehy hlavní Moravské řeky Moravy sahaly. I Paprocký přidal se k tomuto mínění, vyjádřuje se výslovně: že Libuše r. 711. základ k nynější Olomouci položila.

To jsou arci toliko pověsti, které se nyní přímo dokázati nemohou, avšak nemožné nejsou; rovněž jako se upírati nemůže, že by Krok, otec Libušin přímým nebyl potomkem Sámovým. Byl-li ale skutečně potomkem Sámovým a Libuše tedy jeho vnučkou aneb pravnučkou, tuť snadno pochopitelno, že její říše hluboko do Moravy sahati mohla, poněvač říše Sámova mnohem obsáhlejší ještě byla a jak dějepiscové tvrdí, s jedné strany hluboko do nynějších Prus až k řece Sprevě, s druhé strany až do Tater a se strany třetí Rakousy až do Štyrska sahala.

Také dosud žádný dějepisec se nezmínil o původu Mojmíra; každý postaví jej přímo na jeviště. Není-liž tu také možno, že pošel z plemene Sámova, aneb dokonce z plemene Přemyslova? Není-liž možno, že i ostatní v oné době se objevující knížata Slovanská jako Přibina Nitranský a Radbod Rakuský z tohotéž pocházeli kmene, a že se po smrti Sámově předkové jejich, co přímí jeho dědicové o říši otcovu rozdělili?

Dějiny Moravské i České doby tehdejší zahaleny jsou temnem takovým, že nelze tak ani jinak s jistotou tvrditi.

Teprv dlouho po zaniknutí velké říše Sámovy, když za panování Přemyslovců Mojmírovci na začátku devátého století říši Velkomoravskou založili, vyskytuje se dle Bočkova diplomatáře první písemná zpráva o Olomouci za příčinou svěcení a přivtělení obyvatelů ku chrámu sv. Petra apoštolem slovanským Kyrillem roku 863.

Řečená zpráva zní: Ratis dux tradidit in die consecrationis ecclesiæ sancti Petri in Olomutici per venarabilem fratrem Cyrillum omnes homines castelli et civitatis ad ripam usque Moraue fluvii. Což po česku zní: Vojvoda Rastislav přivtělil kostelu sv. Petra v Olomouci v den posvěcení jeho ctihodným bratrem Kyrillem veškeré obyvatele hradu a města až po břehy řeky Moravy.

Zpráva tato prokazuje, že Olomouc již za doby Rastislavovy netoliko hradem ale i městem byla, že kostel sv. Petra, nápotomní katedrální chrám jedním z nejstarších, nepochybně druhým byl na Moravě, (prvním byl dojista chrám na Velehradě), a že Olomouc již té doby důležitým byla místem, když se o ní zvláštní činí zmínka — snad kromě Velehradu obdobným Mojmírovců sídlem.

Arci že od této doby opět žádné není zmínky o Olomouci až po ztroskotání říše Moravské Maďary. Že při této katastrofě, kdež slavný Velehrad úplně byl zničen i Olomouc valně utrpěti mohla, pravdě se podobá, avšak pevné položení na příkré skále nepochybně zachránilo ji. Moravy zmocnil se pak kníže Český Boleslav I., zvítěziv nad Maďary i na Čechy dorážejícími a zajav krále jejich Lehela.

Mezi tím časem sídlili na Moravě tři arcipastýři, arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel, jež r. 900. papež Římský Jan IX. na Moravu poslal, aby se po smrti apoštolů Slovanských, jmenovitě po smrti Methudia osiřelé tamní církve ujali. Tu naskytuje se otázka, kde tito arcipastýři sídlo své měli po ztroskotání Velehradu, neboť vládli církví Moravskou dle zápisků církevních asi do r. 926.? — Podobá se pravdě, že sídlili v Olomouci, předpokládaje, že Olomouc v době tehdejší po Velehradě nejdůležitějším byla městem, a když se víra přiloží tvrzení kronikáře Fišera, že nápotomní Moravský biskup Sylvestr kolem r. 960. skutečně v Olomouci sídlil.

Tu teprv vystupuje Olomouc z temna neurčité jsoucnosti. Maďaři pokusili se o ni ještě jednou, ale zahnáni jsou opět. Kolem r. 992.—993. dobyl jí Polský kníže Boleslav Chrabrý, musil ale již r. 994. přesíle Českého knížete Boleslava II. příjmím Pobožného ustoupiti. Když ale Boleslav II. r. 999. zemřel a po něm nehodný jeho syn Boleslav III. příjmím Ryšavý vládu nastoupil, použil této příležitosti Boleslav Chrabrý, vpadl do Moravy a dobyl netoliko Olomouc ale i celou Moravu, která pak téměř třicet let pod jhem Polským úpěla.

Množství obyvatelů opustilo pak Olomouc, nemohouce snésti porobu Polskou, k tomu objevil se mor následkem hladu povstalého stálými válkami mezi Čechy a Poláky r. 1016.—1018. a stenčil počet obyvatelů Olomuckých až na 200, jak starý kronikář tvrdí.

Roku 1025. dne 17. června zemřel Boleslav Chrabrý, první král Polský, jenž říši Polskou k nejvyšší slávě povznesl, a panství knížat Českých na nejužší meze země České ztenčil; po něm nastoupil nejstarší jeho syn Mečislav II., Lenivý, který, co otec jeho pílí neunavnou získal, netečností svou opět pozbyl. Moravu počali dobývati se dvou stran: s jedné strany Oldřich, Český kníže, se strany druhé Štěpán Svatý, král Uherský, který knížeti Oldřichovi překážel, aby se na Moravě šířiti nemohl, podrobiv sobě velikou čásť Moravy, jmenovitě celé Slovensko mezi Dunajem a horami Karpatskými. Mezi tím dospěl Břetislav, prvorozený syn Oldřichův k mužnému věku, dobyl r. 1028. Olomouc a vyhnal Maďary z Moravy.

Když nápotom s králem Uherským Štěpánem mír uzavřel, podržel tento dobyté krajiny Slovenské a Slováci spojeni jsou od těch dob s královstvím Uherským až do dnešního dne. Morava pak připadla opět k Českému panství, ale v mezech ztenčených, téměř nynějších, jen o knížectví Opavské, totiž o Opavsko Rakouské a Opavsko Pruské větší než nyní, a Břetislav učiněn prvním Českým údělným knížetem Moravským.

Břetislav, jemuž doba tehdejší pro jeho neobyčejnou sílu a srdnatosť příjmí Českého Achilla přiřkla, byl netoliko srdnatý, nýbrž i také ducha jemného a vzpomínal, když se ve správu Moravy uvázal, s lítostí na bývalou moc a slávu této krásné země a na znamenité skutky Mojmíra, Rastislava a Svatopluka, někdejších slovutných panovníků Moravských. Protož také předsevzal sobě vším úsilím o blaho svěřené mu země pečovati, a rázně k tomu pracovati, aby zase mír, blahobyt a řád navrácen byl zemi této. Celou velikou kořisť na Uhřích vydobytou k tomu obrátil, aby pobořené chrámy zase vystaveny, a nadáním opatřeny byly. Jmenovitě připomíná se, že prý znova zvelebil kostel sv. Petra v Olomouci a kapli sv. Klimenta v Osvětimanech u Kyjova, kterým kázal navrátiti jmění od starodávna jim patřící, ale za vpádu Maďarského před sto lety jim vzaté. Že pak statky kostela sv. Petra v Olomouci až při samých poledních hranicích země ležely, kde řeka Dyje do řeky Moravy padá, dal Břetislav kostelu tomu za ně nynější arcibiskupský lenní statek Moštěnický u Holešova a u vrchu Hostýna. Blíže ústí Dyje do řeky Moravy založil aneb alespoň obnovil pohraniční hrad, který po něm nazván jest Břečislav, nyní Břeclav. Také jiné Moravské hrady dal nově opevniti; rozmnožil počet duchovních a uvedl do Moravy Benediktiny, založiv jim poustevny; jednu při kostelíčku sv. Jana v místech zašlého Velehradu, druhou na starém opuštěném hradišti čili Rejhradě, ke cti sv. apoštolů Petra a Pavla, kdež podnes na Rejhradě se říká[5].

Břetislav sídlil v Olomouci, nejpřednějším toho času hradu na Moravě, a udělil všem věrným druhům, jenž jemu k vítězství a k vypuzení Madarů dopomohli, úřady a statky: Zvěsta učinil županem, Olomuckým, Lutu, bratra jeho, županem Pustiměřským, Ctibora županem Brněnským, Radima županem Přerovským. Sídlo jeho stálo na nynějším Domě, zaujímalo celý skalnatý výběžek a bylo silnou, věžemi opatřenou zdí uzavřeno. Na Hradisku postavil prý pevný hrádek, v němž obdobně bydlíval. Když byl Břetislav r. 1030. známým dobrodružstvím, jež opěvá Česká píseň, dceru Německého knížete Jindřicha Svinobrodského, Jitku, v klášteře Svinobrodském uchvátil a šťastně odvedl, slavil s ní, u přítomnosti otce, Českého knížete Oldřicha, udobřiv jej pro ten nepředložený skutek opět, na hradě Olomuckém hlučnou svatbu. —

Neznámý souvěký kronikář popisuje dle Fišera Olomouc za dob Břetislavových takto: Holomouc, hlavní město Moravy jest prastaré, malé, na ostrově Moravy ležící město; velmi pevné, jelikož leží na skále a vysokými hradbami a věžemi opatřeno od nejstarších dob. Jsou v něm dva zděmi obehnané pevné hrady. Na východ ležící sluje Hrad, v kterém bydlí kníže Břetislav; v něm jest hradní kaple sv. Václava, která se hojně navštěvuje. Druhý hrad leží jihozápadně a sluje Velký hrad, jest větší, pevnější než onen a má také kapli sv. Václava. Praví se, že byl již Kvády založen a že jej knížata Kvádův obývala. Kromě těchto dvou hrádních kaplí, stojí v městě velký chrám, jejž kníže Boleslav prvnímu Olomuckému biskupovi Sylvestrovi r. 960.[6] ku cti sv. Petra a Pavla vystavěl (snad jen opravil). Za doby nynější jest chrám ten kostelem farním a v špatném stavu, poněvač jej Polané a Maďaři porouchali. Jelikož naše město nyní žádného biskupa nemá, rozpadává se také dům, jejž Boleslav Sylvestrovi r. 948. postavil a jejž toliko 3 z Prahy přišlí duchovní obývají. V městě jest 100 domů, jež obývají dvořané a měšťané, kteřížto mají svého rychtáře, konšely a obecní dům. Předměstí bývala někdy velmi lidnatá a rozsáhlejší než nyní; zpustošena jsou ale od Maďarů Polanů a Čechů. Předměstími teče rameno Moravy jež slove Povelka. V těch stojí čtyry kostely: Farní kostel sv. Mořice obstojně veliký, postaven prý rozkazem Moravského krále Mojmíra na poděkování dobytého vítězství nad Němci a Maďary (?). Nedaleko této fary stojí malý kostelíček ke cti sv. apoštolů Kyrilla a Methoděje, kteří, jak se praví na tomto místě kázali; na jednom v kapli zazděném kameně stojí následující slova: Honori SS. Cyrilli et Methodii fundavit Sylvester Episc. de Holomuz A. D. 963. Pak farní kostel sv. Blažeje, který již na 200 let stojí. Konečně ještě kaple, kterou biskup Sylvestr roku 948. ku poctě svého patrona právě naproti Hradu postavil. V předměstích stojí kolem 400 domů dřevěných a většinou ještě pobořených a neobydlených, které však od Němců, Čechů a Moravanů, jež Břetislav sem povolává, opět poznenáhla se postaví a olidní.[7]

Jelikož Břetislav k vůli své manželce Jitce Němcům velmi nakloněn byl, usazovali se tito v Olomouci. Břetislav, jemuž manželka jeho hned prvního roku syna Spitihněva porodila, bydlel v Olomouci až do smrti otce svého, která nastoupila dne 9. listopadu 1037., uvázav se pak již dne 12. listopadu téhož roku s vůlí žijícího ještě ale slepého a nemohutného strýce Jaromíra ve vrchní vládu nad Čechy.

Břetislav měl kromě dvou dcer pět synů, z nichž první, Spitihněv měl se státi dle seniorátu vrchním vládcem v Čechách po smrti otcově, druhý Vratislav stal se r. 1053. prvním údělným knížetem Olomuckým; třetí Konrad prvním knížetem Brněnským; čtvrtý syn Jaromír knězem — nápotomním biskupem v Praze; pátý syn Oto, prvním knížetem Znojemským. Tak rozdělena Morava, nad níž Břetislav nad celou vládl, ve troje údělná knížetství, z nichž však Olomucké bylo největším a první zaujímalo místo, protož je také druhorozený princ aneb ten obdržel, jemuž Velký kníže (tak se nazývala nyní knížata Česká na rozeznání od údělných, jim podřízených knížat Moravských) nejvíce byl nakloněn.

R. 1052. uložil kníže Břetislav městu Olomouci, že ku kolegiatnímu chrámu v Staré Boleslavi, jejž na pokání od papeže jemu uložené založil, každoročně jednu hřivnu a dva voly odváděti musilo.

Kníže Vratislav držel v Olomouci skvostný dvůr a zvelebil Olomouc, že se nad jiná města Moravská povznesla, ba po Praze první zaujímala místo; na svém majetku žil pokojně, pokudž otec jeho Břetislav byl na živě. Když však r. 1055. zemřel a Spitihněv vrchní vládu v Čechách nastoupil, který bratrům svým udělená knížectví na Moravě záviděl, sám se jich zmocniti chtěje; snad že také bratry své v podezření měl, jakoby se návodem krále Uherského od Čech odtrhnouti chtěli, nastaly knížeti Vratislavovi těžké doby: 300 čelných šlechticů povoláno Spitihněvem do Chrudími, kdež je, aby bratry své vší obrany zbavil, do okovů dáti kázal. To uslyšev Vratislav, s matkou svou Juditou do Uher ku králi Ondřejovi prchl, zůstaviv manželku svou v Olomouci, kterou nápotom Spitihněv, dobyv Olomouc a vypověděv odtud všechny Němce, jichž úhlavním nepřítelem byl, i s knížaty Konradem a Otou do Čech odvezl. Ve vládu Morávy uvázal se pak sám, ale s manželkou Vratislavovou tak špatně nakládal, že již r. 1057. zemřela.

Vratislav zůstal v Uhřích až do r. 1059. Mezi tím časem zamilovav se do Adlety, jediné dcery krále Ondřeje, zasnoubil se s ní, a tím pomohl sobě opět ku svému knížetství, jež jemu Spitihněv ku přímluvě krále Ondřeje opět navrátil.

Brzo po návratu svém vystavěl Vratislav jak dle Fišera stará Olomucká kronika dí a některé prastaré hodnověrné rukopisy dokazují, pevné hradby kolem nynějšího města, které až do té doby předměstím malé Olomouce bylo. Tož byl počátek nynějšího nového města, které nápotom Olomouc, bývalé malé město mezi oběma hrady, ale Předhradím (Vorburg), dvořaníny a vysokou šlechtou obývaným, zváno. Nové město dělila od starého pevná zeď a brána, později novou branou zvána. Také kázal Vratislav zasypati široké rameno Moravy, které se asi v těch místech vinulo, kdež nyní klášter Dominikánský, radnice a část ulice Terezské stojí, a na něm domy zakládati. Místo vyplněného ramena vedla se Morava podél jihozápadní městské zdi, která asi u nynější Dolní brány opět do starého přirozeného koryta vplynula a Povelkou se nazvala.

Kámen ku stavbě zdí lámán na více místech tak zvaného Tafelberku. Na místě, kdež nyní radnice stojí, býval, pokudž tato čásť ještě otevřeným předměstím bývala a Povelka ní tekla, lázeňský dům, který i po zasypání řečiště nezměněn zůstal, jen že se k němu voda rourami z Tafelberku vedla, která sirou zapáchala. Z toho lázeňského domu povstala nápotom tržnice (Kaufhaus), konečně radnice. 422 větším dílem dřevěných domů a 5000 obyvatelů, jež se stále množili, zahrnula nově vedená hradba do nového města. Nynější Bělidla nenáležela ještě k městu, také nestály žádné domy mezi nynější ostružnickou a ztracenou ulici. Zbývající předměstí, jichž domy daleko od sebe stály, byla ještě znamenitá, sahala až za Hradisko na straně severní i také daleko na straně východní, polední a západní; mezi těmi domy bylo mnoho panských a měšťanských letohradků a libosadů. V městě i v předměstích čítáno na 10.000 obyvatelů.

Vratislav byl knížetem dobrým; mezi zákony a nařízeními, jež vydal, jest pamětihodný r. 1060. vydaný rozkaz, aby Židé, jež do té doby tu a tam v předměstích i v městě porůznu bydleli a jimž se všeliké nepravosti, paličství a zlodějství připisovala, budoucně pohromadě se usadili; k účeli tomu vykázal jim místo v předměstí — nynější Bělidla, (?) a uložil jim zvláštní daň. Aby se od křesťanů rozeznávali, musili na oděvu svém míti žlutou záplatu. Ku svému vyražení vystavěl Vratislav několik hodin severně od Olomouce velkou myslivnu s psincem, již nazval Uničovem. Se svou druhou manželkou, kterou si Olomučané pro její dobrotu velice vážili, bydlel do úmrtí staršího bratra Českého velkoknížete Spitihněva do r. 1061. na Hradě Olomuckém; pak nastoupil dle ustanovení senioratu, jejž otec jeho Břetislav zavedl, vládu vrchní v Čechách.

Po nastolení Vratislava na trůn Český obdržel Oto I. příjmím Sličný, knížetství Olomucké a Konrad jihozápadní část země, tak že se Morava opět na dvě knížetství dělila. Do doby jeho panování, které se zvláštní dobrotou vyznamenávalo, padá založení nového biskupství pro Moravu v Olomouci. Po zaniknutí říše Velkomoravské hynulo také Rastislavem, králem Velkomoravským založené arcibiskupství Moravské a zaniklo biskupem Sylvestrem r. 960. úplně. Jelikož ale r. 973. Boleslav II. Pobožný, v Praze biskupství založil a Moravu sobě podmanil, přivtělena tato k biskupství Pražskému. Ale Moravané nemohli oželeti vlastní arcipastýřství; protož postaral se Vratislav, jakmile na trůn Český dosedl, aby Morava opět vlastní biskupství v Olomouci při kostele sv. Petra dostala. Kostel ten od prvního knížete Moravského Mojmíra založený, jmenoval se již toho času matkou kostelů Moravských. Roku 1063. dosedl Jan, mnich z kláštera Břevňovského u Prahy, jejž arcibiskup Mohučský Žibřid slavně posvětil, na obnovenou stolici biskupskou v Olomouci[8]; kníže Oto obnovil residenci biskupskou, která r. 947. postavena, ale Polany a Maďary zničena byla, i chrám sv. Petra a Pavla a obdařil biskupa i ostatní duchovenstvo hojně. Na přímluvu nového biskupa Jana i manželky své Ofky, dcery krále Uherského Bély, s kterouž se r. 1063. zasnoubil, založil na pevném od otce Břetislava vystaveném hradě na Hradisku klášter Benediktinský ku poctě sv. Štěpána r. 1077. a opatřil jej hojnými statky — což vše Vratislav co Velký kníže a vrchní pán potvrdil. Vysvěcení klášterního kostela událo se s velikou slávou dne 3. února 1078. u přítomnosti Vratislava Velkoknížete Českého, Jana, biskupa Olomuckého, Menharta, opata Břevňovského, Víta, opata Sázavského, Svatobora, probošta od sv. Petra v Brně, jiných znamenitých kněží, pánů Smila, Předy, Miloty, Božepora a jiných svědků; při čemž vydán jest novému opatovi Janovi od zakladatelů list základní.

Toho času nebylo ještě žádných daní, protož také veškeré státní výlohy z výnosu korunních a panských statků, mostních mýt, tržního a převozného cla a jiných podobných poplatků se kryly. Oto i jeho bratr Konrad razili peníze, z nichž některé se zachovaly. Na jednom z nich vyražena hlava s nápisem: Otto servus Dei; na jiném celá jeho postava s lenním praporem v ruce. Na Hradištské nadací listině podepsán jest: Otto Dei gratia id quod est.

Kníže Oto byl netoliko nábožným zakladatelem, ale zároveň udatným vojínem, což prokázal ve válce, kterou vedl Vratislav r. 1082. proti markraběti Leopoldovi Rakouskému, kdež bratru svému pomahal. Dne 12. května 1082. srazila se Moravská, Česká a Bavorská vojska s vojskem Rakouským u Mailberka a potřela je úplně.

Roku 1085. zemřel první Olomucký biskup (po obnovené dioecesi) Jan, a Jaromír, biskup Pražský, Přemyslovec a bratr žijících knížat, jenž se zemřelým biskupem Olomuckým nemilý výstup měl skrze hrad a dvůr Podivinský, vymohl sobě u císaře Jindřicha, že nebyl nový biskup v Olomouci ustanoven a Morava opět, arci jen na dobu krátkou (na 3 leta) k biskupství Pražskému přivtělena.

Téhož samého roku doprovázel kníže Oto s bratrem Konradem bratra, knížete Vratislava k císařskému dvoru do Mohuče, kdež Vratislav na krále povýšen a pak korunován býti měl. Prvé však, než se záležitost korunovační provedla, navrátil se kníže Oto do Olomouce, kdež se rozstonal a dne 9. června 1086. zemřel, zanechav po sobě dva syny: Svatopluka a Otu II. Černého, také Otíkem zvaného.

Když pak po smrti jeho vdova Eufemie čili Ofka se syny svými pod ochranu Konradovi knížeti Brněnskému se dala, jenž v odboji stál proti bratru králi Vratislavu, stalo se, že Otovi synové Svatopluk i Otík hned po smrti otcově knížetstvím Olomuckým společně vládli a tak v ně se uvázavše, krále Vratislava jakožto vrchního pána svého, ani za potvrzení nepožádali. Král Vratislav se z takového synovců chování velmi rozhněval, s velkým vojskem do Moravy vtrhl, odtuď je vypověděl, a Boleslavovi, mladšímu ze synů svých knížetství Olomucké daroval, který však ještě téhož roku zemřel.

Mezi tím obnoveno biskupství Olomucké opět a Vecel, kaplan krále Vratislava r. 1088. ustanoven za biskupa, jenž ale již r. 1091. zemřel.

Po smrti Boleslavově nastoupil Svatopluk knížetství Olomucké opět a Konrad kníže Brněnské r. 1092. velkoknížecí trůn Český, jelikož roku toho král Vratislav zemřel. Konrad však také ještě téhož roku zemřel, načež Břetislav II. syn krále Vratislava vládu Českou nastoupil a knížata Olomucká Svatopluka a Otu II. Černého v dědictví jejich potvrdil. Roku 1098. za panování Svatopluka založeno nové předměstí na jednom ostrově, jejž Morava s ramenem Povelkou tvořila a nazváno Povelkou, Německy Povel. V tomto předměstí usadili se Němci, jež Svatopluk z okolí Würzburku sem povolal. Toto předměstí mělo původně toliko 50 domů, zrostlo však do r. 1236. na 153 čísel.

Kníže Svatopluk súčastnil se také r. 1095—1096. na válce Polské proti bratranci Břetislavu II., ale smířil se s ním nápotom opět. Když pak po úkladné smrti Břetislavově válka s Polskou se obnovila, spojil se Svatopluk r. 1103. s Bořivojem II., nástupcem Břetislavovým, a dobyl skvělého vítězství nad Poláky, kteří potom r. 1104. na odvetu do Moravy vpadli, k Olomouci přitrhli a předměstí vypálili. Dalších následků nebylo.

Toho času ustanovil kníže Svatopluk dekretem od 6. května 1105., aby se z každého lánu k městské půdě náležitého a vykácením lesů získaného gruntu, 2 měřice pšenice, 2 měřice žita a 2 měřice ovsa, co činže na uhražení válečných výloh do knížecí pokladnice odváděly. Stav města Olomouce popisuje se následovně:

Holomouc, hlavní město Moravy, dělí se v město staré a nové: Staré sluje Předhradí, a má dva Hrady, Hrad, v němž Svatopluk bydlí, a Velký hrad, v němž bydlí Oto. V starém městě stojí Otem I. r. 1063. obnovený hlavní chrám Sv. Petra a Pavla, a nedaleko téhož biskupská, od téhož knížete nově zbudovaná residence, již nyní šestý biskup Jan II. obývá. Kromě hlavního chrámu jest tam ještě kostel Božího Těla, jejž kníže Svatopluk r. 1095. dostavěl. Na Předhradí stojí 87 domů, jež z částky duchovenstvo, z částky vladykové a dvořané, z částky úředníci a měšťané obývají. Počet duší obnáší 1300. Nové větší město, jež kníže Vratislav pevnými hradbami opatřil, má dva farní kostely: kostel sv. Mořice a kostel sv. Blažeje; kromě těchto ještě kapli sv. Kyrilla a Methoděje. Tato čásť Olomouce má tři pěkné, kamennými sochami a studněmi ozdobené pláce, (snad nynější Horní a Dolní náměstí a rybí trh, který toho času mezi nynější ostružnickou a ztracenou ulicí, kdež ještě žádných nebylo domů, stával a prostranným byl), 16 ulic a 490 domů, jež 6200 lidí obývá. Pět bran vede do města: Hradní brána, Blažejská brána, Prostřední brána, Litovelská brána a Lasce. Předměstí, jež nedávno Polané zničili, postavily se netoliko opět, ale zvětšily a více olidnily. Nyní mají 259 domů, které z větší částky o sobě stojí a téměř 2000 obyvatelů čítají. V předměstí Hradisku stojí bohatý, krásný a pevný klášter Benediktinů, který krytou zděnou chodbou s knížecím hradem ve spojení jest, aby naši knížata každodenně službám Božím přítomni býti mohli.

Roku 1106. předsevzal sobě Svatopluk svrhnouti Českého knížete Bořivoje II. s trůnu, což i také provedl; načež se Bořivoj k Polskému králi o pomoc utekl. Následkem toho vpadlo r. 1107. do Moravy vojsko Polské, postoupilo až k Olomouci, vypálilo čásť předměstí a spustošilo celé knížectví. Konečně obrátilo se do Čech, kamž je kníže Oto následoval a citelnou jemu spůsobil porážku.

Když Svatopluk na knížecí stolec v Čechách dosedl, odevzdal svou polovici knížetství Olomuckého Otovi s tou výminkou, že až syn jeho Václav dospěje, jemu ji opět postoupí.

Avšak již r. 1109. byl Svatopluk na svém tažení do Polska úkladně zavražděn, a Otík II. Černý od strany vojenské pro zásluhy, jež sobě ve válce polské dobyl, za knížete Českého navržen. Jelikož ale Čeští pánové Vladislava, třetího syna krále Vratislava za Českého knížete zvolili, upustil Ota Černý od nároků svých a navrátil se opět do Olomouce. Nicméně nedůvěřoval jemu nově zvolený Vladislav, vylákal jej pod záminkou přátelství do Čech, zajal jej dne 13. července 1110. ve svém dvorci Sadské a uvěznil pak na Křivoklátě.

Mezitím zemřela dne 2. dubna 1111. kněžna Ofka čili Eufemie, manželka Oty I. a matka knížete Svatopluka a Oty II. na Křivoklatě uvězněného, spoluzakladatelkyně kláštera Hradišťského na Hradě Olomuckém a kníže Vladislav odevzdal Václavovi synu Svatopluka podíl otcovský na knížectví Olomuckém, podržev podíl knížete Otona II. pro sebe. Kníže Václav, jenž se dotud u Českého dvora zdržoval, usídlil se na menším Hradě Olomuckém.

R. 1115. ale smířil se Vladislav s Otonem Černým a navrátil jemu, propustiv jej z vězení, jeho podíl na knížetství Olomuckém. Avšak r. 1125. vypudil jej Soběslav, nově zvolený kníže Český, pro nápadnictví jeho k trůnu Českému z Olomouce opět, načež podíl jeho na knížetství Olomuckém Václavovi připadl, jenž tedy nad celým knížectvím Olomuckým zavládl.

Otík Černý spojiv se pak s Němci, bojoval roku 1126. v čele Německých řad proti Čechům a padl 18. února u Chlumce, kdež Němci velkou utrpěli porážku. Pozůstalý jeho syn Ota III. vypovězen do vyhnanství Soběslavem, od r. 1125. velkoknížetem Českým.

Mezitím choval se Václav kníže Olomucký docela pokojně a pokračoval se stavbou chrámu sv. Václava na Hradě, jejž z rozkazu otce svého Svatopluka a pomocí strýce Otíka Černého přestavoval, aby se tam biskupství od sv. Petra a Pavla přenésti mohlo. Nedočekal se však dokončení stavby, neboť 28. února r. 1130 na zimnici zemřel. Olomučané jej velice želeli, jelikož byl velmi dobrý a štědrý. Když r. 1113. celé město i předměstí popelem lehlo, kázal většinu vlastním nákladem a ještě pěkněji opět postaviti. Na předměstí Ostrovu postavil krásný letohrádek se zahradou; jeho příkladu následovali pak vladykové, duchovní a měštané, což ku zvelebení předměstí nemálo přispělo. Soudnictví také zlepšil.

Stavbu chrámu sv. Václava dokončil syn jeho Břetislav a biskup Jindřich Zdik; přenešení stolice biskupské vykonalo se s velikou slávou dne 30. června 1131. Na památku té slavnosti sepsán list podnes zachovaný, v němž zaznamenáno sto osad Moravských a sedm osad Českých tehdá k biskupskému chrámu náleževších, a z něhož zřejmo, že dioecese Olomucká rozdělena byla na šestero arcijahenství: Olomucké, Přerovské, Spytihněvské, Břetislavské, Brněnské a Znojemské.

Po smrti knížete Václava nastoupil syn jeho Břetislav na celé knížetství Olomucké. Nedlouho po přenešení sídla biskupského na Hrad, vpadl Polský vojvoda Boleslav Křivoústý s četným vojskem do Moravy. Jelikož kníže Břetislav na to připraven nebyl, pečoval pouze o hájení svého sídla a Polané vydrancovavše předměstí odtáhli k Brnu, kdež však vojsko České k návratu do Polsky je přinutilo.

O velikonocích r. 1137. sjeli se v Olomouci kníže Český Soběslav, jenž za manželku měl Adletu, sestru krále Uherského Bély II. a týž král Béla, a slavili tu svátky ve spolku přátelském, aby uspořádali rozmíšky s Polskou.

Dle starého sepsání vysvítá následující počet obyvatelstva v Olomouci r. 1139.: V městě 53 domů vladyckých a veřejných, 435 měštanských a tři kostely, jako prvé; celkem tedy 491 budov a 9900 obyvatelů. Na Předhradí 79 vladyckých, duchovních a jiných veřejných budov, 3 kostely, nový katedrální chrám totiž, kostel sv. Petra a. Pavla a kostel Božího Těla, celkem 82 budov a 1560 obyvatelů. V Předměstích 270 domů a více než 2000 obyvatelů; úhrnem tedy 843 budov a 13460 obyvatelů. Soběslav kníže České zemřel dne 14. února r. 1140. a Vladislav II. syn nejstarší Vladislava I. nastoupil trůn Český. Hned po nastoupení povolal Otona III. syna Oty Černého z Rus, kamž jej Soběslav k vůli otci vyobcoval a odevzdal jemu dolení část knížetství Olomuckého, která jemu po otci příslušela a již dotud Břetislav zároveň spravoval.

Mezi tím žil kníže Břetislav pokojně na svém hradě vedle katedrálního chrámu a nesdílel pikle ostatních Moravských knížat Konrada, Vratislava a nevděčného Oty III., jejž Vladislav z vyhnanství povolal, proti tomuto Českému Velkoknížeti, z čehož r. 1142. neštastná válka mezi Čechy a Moravany povstala. Roku 1147. předsevzala knížata Moravská k nalehání biskupa Jindřicha Zdika se Sasy, Míšňany a Branibory a j. úhlavními Slovanů nepřátely, křižácké tažení proti pohanským ještě baltickým Slovanům, Bodrcům, Luticům a Pomořanům. Pro nesvornost mezi sebou a pro statečnost Slovanů tamních vrátili se ale s nepořízenou domu. Roku 1148. dne 10. ledna zemřel kníže Břetislav, nezanechav žádných potomků a jeho ouděl na knížetství Olomuckém obdržel s povolením Vladislavovým Oto III., čímž se stal pánem celého Olomuckého knížetství.

Knížete Soběslava I. druhý syn, jenž se také Soběslav jmenoval a delší dobu u vyhnanství v Německu se zdržoval, snažil se zmocniti se trůnu kdysi otcovského — po případě knížetství Olomuckého. Za účelem tím přepadl dne 22. února 1148. Otona v Olomouci tak neočekávaně a zchytrale, že ten jen s těží v průvodu několika věrných přátel utekl. V krátké době zmocnil se zradou a úskokem celého knížetství; nebyl však dlouho pánem. Uslyšev to Vladislav z křižáckého tažení z Palestiny se navraceje, stál již 2. března s vojem před Olomoucí, kdež se jemu bez dlouhého odkladu brány otevřely. Soběslav ustoupil sice do Velkého Hradu, nežli však se zavříti mohl, zajat jest i se svými příchylníky a odvezen do Přimdy v Čechách. Oto opět dosazen na své knížetství.

Nejsa velkým přítelem Benediktinů a ku ponuknutí biskupa Jindřicha Zdika a manželky své Durancie vypudil je z Hradiska a usadil tam Premonstráty ze Strahova a Litomyšle, což se stalo v srpnu r. 1151.

O zmizení těchto Benediktinů z Hradiska stává hrůzná pověsť, že prý byli skrze zapovězenon lásku jednoho mnicha za živa zazděni — té snad nelze víry přikládati, jakkoli, jak se pravilo, při přestavování kláštera kosti jejich ve zdi se nalezly.

Dvanáctileté panování Oty III. bylo klidné a šťastné. Když pak r. 1160. běh života dokonal, pohřben jest ku přání svému v klášteře na Hradisku. Dva syny Břetislava a Vladimíra zanechal, kteří nedospělí jouce, titulem knížat Olomuckých (duces olomucenses) spokojiti se musili, neboť knížectví Olomucké odevzdal Český král Vladislav později synu svému Bedřichovi, podržev je v první době sám.

Sotva však, že se toto událo, objevil se Soběslav, z vězení svého na Přimdě uprchnuv, před Olomoucí (dne 7. dubna 1161.), a dobyl ji opětné. Jeho vítězství nemělo však mnohem delšího trvání než před třinácti lety. Byl králem Vladislavem opět jat a bídně uvězněn na Přimdě.

R. 1164. dal kníže Břetislav, jenž s bratrem svým Vladimírem na malém Hradě v Olomouci bydlel, umělcem Vlachem krásnou kamennou sochu sv. Václava na Předhradí na onom místě postaviti, kdež se později chrám Matky Boží (Žlutý) zbudoval. Ono prostranství jmenovalo se v oněch dobách náměstím Božího Těla.

R. 1173. uzavřel král Český Vladislav, že vládu ku prospěchu syna svého Bedřicha, knížete Olomuckého složí, a sám ostatek života v tichosti ztráví. Větší měl v něho důvěru než zasluhoval. Král Bedřich, jak se sám jmenovati počal, neměl ani opatrnosti, ani ráznosti, ani odvahy svého otce; choval se nevčasně hrdě a tím zavinil, že se všichni od něho odvrátili, a to tím více, poněvač jej Vladislav o své újmě panovníkem učinil.

Výsledek byl nešťastný: Bedřich, netoliko že se na trůnu Českém neudržel, on ztratil i knížectví Olomucké, a musil prchnouti i s otcem, který nápotom dne 18. ledna 1174. v Durinkách zemřel.

Soběslav, propuštěn byv z opětného 13letého vězení, povýšen jest na knížecí stolec Český pod jmenem Soběslava II., knížete selského, a mladší bratr jeho Oldřich, jenž jemu k dosažení trůnu věrně pomahal, obdržel knížectví Olomucké.

Z příčin neznámých svadili se po třech letech oba prvé tak upřímní bratři, z čehož, jak se zdá, vzešla zkáza oběma. Oldřich byl pak r. 1177. úkladně uvězněn, a ve vězení zahynul. Knížetem Olomuckým učiněn mladší Soběslavův bratr Václav II.

Soběslava ale svrhl císař Německý, jemuž Přemyslovci vlastní ješitností a svárlivostí přílišný vliv na záležitosti České přisoudili, z Českého trůnu, a usadil naň bývalého psance Bedřicha, který napotom Soběslava až do Olomouce pronásledoval, a Olomouc se spojenci svými knížetem Znojemským a Rakouským oblehati počal. Když však útok, jejž následujícího dne 29. června 1178., totiž na Hrad učinili, odražen byl, upustili od oblehání, a poplenivše Olomucko i Brněnsko, navrátili se do svých zemí. Soběslav, chtěje trůn Český pro sebe zachovati, sebral pole proti Bedřichovi a postavil se proti němu dvakráte v lednu r. 1179. u Prahy; po druhé na rybníčku — v obvodu nynějšího Nového Města; kdež byl na hlavu poražen, a pak bloudě v cizině, do roka zemřel. Místo, kde se tato druhá nešťastná bratrovražedná bitva svedla, sluje po dnes na bojišti. Bedřich chtě se Konradu Otovi, knížeti Znojemskému, který také Brněnsko držel, za pomoc jemu poskytnutou vděčným prokázati, vypudil Václava, bratra Soběslavova z Olomouce, přinutiv jej k útěku do Uher a odevzdal knížetství Olomucké onomu, tak že Morava opět v celosti jednoho jen měla knížete v osobě Konrada Oty.

Konrad Ota jsa pánem celé Moravy, pečoval též o to, aby se stal neobmezeným, od knížat Českých neodvislým panovníkem. V tomto přání podporoval jej císař Německý Bedřich Rudovous, jenž dávno již o to se zasazoval, kterak by mohl Čechy a Moravu blíže sobě podříditi; protož ustanovil Konrada Otu markrabětem Moravským a Moravu za leno říše Německé; — a to byl počátek markrabství Moravského.

Jelikož ale novopečený markrabě proti Českému panovníku příliš pánovitým býti počínal a jemu v ničem podrobiti se nechtěl, uznal kníže Bedřich toho potřebu, sbírati pole proti Konradovi, aby jej pokořil. Vojsko sebrané svěřil mladšímu bratrovi Přemyslovi, chrabrému mladíku, který s ním na Moravu táhl. Dne 10. prosince 1185. svedená bitva ukrutná a krvavá mezi Loděnicí a Lidměřicí na otevřené rovině blíže Moravského Krumlova, kdež Moravané na hlavu jsou poraženi. Počet padlých pánův, zemanův i sprostých vojínův s obou stran byl veliký, jak se praví do 4000 obnášel.

Konrad Ota byl pán nejenom udatný a ctižádostivý, ale také moudrý a povážlivý; protož počal poznávati, že dalším odporem proti staršímu knížeti Českému uškodí Moravě i Čechám, i pečoval o smíření s knížetem Českým a docílil je: starý řád obnoven a Konrad Ota spokojil se zůstati pouhým knížetem Moravským. Moravě však titul Markrabství od těch dob až do našich časů pozůstal. Když pak kníže Bedřich dne 25. března 1189. po prudké nemoci zemřel, dosedl na trůn Český Konrad Oto co nejstarší a nejspůsobilejší Přemyslovec. Na knížecí stolec do Olomouce dosadil, aby se rodině panovnické zavděčil, syny zemřelého Olomuckého knížete Oty III., kteří ze svého bydliště, kdež na otcovské knížetství čekali, pro neustálé rozepře prchnouti musili, a rozdělil mezi ně Moravu následovně:

Břetislav pod jmenem II. obdržel úděl Olomucký a Vladimír úděl Brněnský jménem knížetství.

Břetislav, kníže dobrosrdečný usídlil se na Velkém Hradu; jelikož ale velice byl sešlý, kázal jej opraviti a některé částky znovu postaviti. Když pak kopali základy, dostali se dělníci, jak Olomucká kronika a některé rukopisy zaznamenaly, dne 6. května r. 1190. o 4. hodinách odpoledne na kamennou zeď. Když tuto vylámali, objevilo se asi 12 stop v kostce mající sklepení s dveřmi spadlými. V tomto podzemním sklepení nalezeno množství římských mincí, které raženy byly za panování Julia Maximina, Marka Aurelia a jiných římských císařů, kteří před r. 240. vládli. Tyto peníze byly ve velké měděné skříni. Také nalezlo se množství římských zbraní a krásných nádob, jež měly velikou cenu. Ostatní věci byly zetlelé a byla to jak se zdá, roucha.

Tato událost dokazuje, že již za dob Kvádů na tomto návrší obydlí stálo, jež mělo zděné sklepy, a že nepochybně nějaký kníže jejich římskou kořist aneb římské dary zde uschoval. To však musilo se dle ražených mincí kolem r. 240. stati.

Břetislav nezůstal dlouho pánem nad celým Olomuckem; Český kníže, biskup Jindřich zmocnil se r. 1194. celé Moravy, rozděliv Olomucko mezi Břetislava a Vladimíra, který zároveň v Olomouci na Hradě při chrámu metropolitánském sídlil. Oba sluli pouhými knížaty, hodnost markrabskou a vrchní vládu nad Moravou podržel Jindřich pro sebe. Jejich vladaření trvalo do r. 1197., kdež své úděly novému markraběti Vladislavu Jindřichovi I., bratru krále Přemysla Otakara I. odevzdati musili, začež některá místa Moravská náhradou obdrželi. Vladimír udělil městské obci Olomucké vlastní městský řád.

Nový markrabě sídlil na Velkém Hradě, který od doby přestavení Julianským hradem jmenoval. Za jeho panování kvetla Olomouc velice a zažila zlatých časů; neboť byl knížetem pokojným a tichým, povahy jemné a nábožné. Premonstrátům Hradišťským velice přál, neboť jim r. 1200. netoliko veškerá prvá darování potvrdil, ale nad to ještě soudní moc nad zločinci a vrahy udělil. Taková právomocnost byla klášterům velmi prospěšna, poněvač vynášela velké taxy a pokuty. Dle takových nadací příslušeli obyvatelé oněch okrsků v předměstích Olomuckých, která některému klášteru aneb kostelu patřila, jen právomocnosti téhož kláštera. Pod právomocností kláštera Hradišťského stála celá troje předměstí: Lasce, Hradisko, Ostrov a 8 domů Litovelského předměstí. Markrabě býval tam každodenně při službách Božích a chodil tam chodbou krytou, kterou již Břetislav I. r. 1031. postavil a která v podobě mostu nad zemí postavena byla, poněvač Morava tudy pod ní tekla. Tato chodba stála prý ještě v patnáctém století.

Až dotud považována Morava za jedno těleso se zemí Českou; teprv od té doby, co Moravě dán titul Markrabství a spojena jest v rukou jediného knížete, to jest markraběte, začali Moravané vlast svou za zvláštní od Čech rozdílnou zem považovati, počalo uvědomění Moravské; zvlášť, když markrabata zemi co zvláštní celek zřídili a při svém dvoře Moravské dvorské úředníky ustanovili. Nešťastné a neustálé rozmíšky mezi Přemyslovci, které až v krvavé války se zvrhly a bratrovražedné boje zavinily, staly se také původem zarytého záští, jaké Moravan bohužel až dotud k Čechům jeví. Olomouc, co sídlo nejpřednějšího údělných knížat Moravských, byla začasté jevištěm těchto truchloher a zapletena v dějiny Českomoravské tak, že nelze vykládati osudy Olomucké bez udání mnohých událostí, jež se celé říše týkaly. Nyní počala také sláva Olomucká blednouti, neboť byl markrabě Vladislav Jindřich I. posledním knížetem, jenž stále v Olomouci sídlil; Olomouc přestala býti výhradním sídelním městem knížat Moravských.

Kolem r. 1210—1213. uvedl biskup Robert do Olomouce řeholní panny sv. Augustina a vystaven jim blíže kostela sv. Petra klášter s kostelem sv. Jakuba, k němuž týž biskup a probošt Štěpán ihned některé statky darovali, mezi jinými mlýn Svatojakubský, zahradu pod klášterem při řece Moravě a Nový hrádek tamtéž.

Dne 12. srpna 1222. zemřel všeobecné milovaný markrabě Vladislav Jindřich I. a pochován jest v Premonstrátském klášteře na Hradisku, jejž tak miloval a obdařil.[9] Potomků nepozůstavil. Z jeho dobroty těžili nejvíce kněži a Němci, což dokazují práva Němcům dána. V podhradích Moravských knížecích hradů Olomouce, Brna, Znojma namnožilo se jako v Podhradí Pražském již od delšího času tolik Němců, že sobě nyní takových svobod od markraběte vymohli, jako měli již Pražští Němci od knížete Soběslava II. Tím osvobozeni jsou z moci úřadův a soudův domácích a sami sebe spravovali.

Takto počaly jako v Čechách tak též na Moravě svobodné městské obce, Německým právem nadané, a buď jenom panovníkům aneb zemským pánům a duchovním vrchnostem bezprostředně podřízené. Za markraběte Vladislava Jindřicha, kterýž zároveň také učinil počátek v zalidňování lesních újezdův v horách Jesenických Němci do země přišlými, počala se také jiná města zakládati a podle Německého práva spravovati, jako Bruntál, Opava, Uničov, Bzenec.[10]

Po smrti markraběte Vladislava Jindřicha I. dal král Přemysl Otakar I. Moravu po dvě leta ku své vlastní ruce spravovati; r. 1224. ustanovil svého mladšího bratra Vladislava Jindřicha II.[11] markrabětem, který ale v Praze sídlil a z důstojnosti dosažené dlouho se netěšil; zemřel již dne 18. února 1227. a Morava dostala se opět pod bezprostřední vládu krále.

Vladislav Jindřich II. vydal prý r. 1225. nařízení, aby každý měšťanský dům a dům v předměstích dle velikosti své každoročně 1/4, 1/2, 1 hřívnu stříbra a ještě více do knížecích důchodů odváděl.

Kolem r. 1227. přišli do Olomouce Dominikáni čili mniši řádu kazatelského, jimž nápotom král Václav I. klášter i kostel sv. Michala vystavěl a některé statky daroval. Mezi r. 1230.—1240. přišli do Olomouce též Minorité, kterým později Jaroslav ze Šternberka klášter na Předhradí založil.

Ještě za živobytí svého ustanovil král Přemysl Otakar I. nejmladšího syna svého Přemysla Otakara markrabětem Moravským, jehož jménem matka jeho Konstancie z počátku vládla, poněvač byl příliš mlád. Když král Přemysl Otakar I. 15. prosince 1230. zemřel, měla pozůstalá po něm vdova Konstancie Uherská knížetství Břeclavské výminkem, procež se pak na Moravě zdržovala a markrabě Přemysl Otakar usídlil se na Julianském hradě v Olomouci. Měšťanům Olomuckým udělil výsadu, že jen před městský aneb zemoknížecí soud pohnáni býti mohou a že na míli vzdálenosti kolem města žádná hospoda zřízena, ani maso ani chléb prodáván býti nesmí.

Sotva že král Přemysl Otakar I. zemřel, a nejstarší jeho syn Václav I. vládu nastoupil, počaly mezi rodinou knížecí obvyklé různice opět. Přívrženci markraběte ponoukali jej, aby Český královský trůn pro sebe získati hleděl, z čehož nešťastná povstala válka, jejíž výsledkem bylo dobytí Olomouce, zpustošení předměstí, kláštera na Hradisku a celého okolí. Přemysl ztratil hodnosť markrabskou a zůstal toliko knížetem Olomuckým a Opavským. Za náhradu pohořelým v předměstích udělen les Černov u Hradiště.

Toho času nebylo ještě žádných domů mezi nynější ostružnickou a ztracenou ulicí; bylať to velmi široká třída, která se třídou předhradní (Vorburggasse) jmenovala. Jelikož ale obyvatelé v Olomouci velice se množili, nařídil kníže Přemysl Otakar, aby se u prostřed té široké předhradní ulice řada domů postavila. Tím spůsobem povstaly tři ulice: na straně severní ulice ostružnická (Sporrergasse), na straně polední, ztracená ulice (Verlorne Gasse) a z užší částky bývalé předhradní ulice, ulice nožířská, která se nyní třídou Eliščinou zove. V městě i v předměstích bydlelo toho času 16.500 obyvatelů, kdežto Brno, druhé město Moravy 9900, Litovel 5000, Uničov 4000 obyvatelů čítaly[12].

Markrabě Přemysl Otakar zemřel co kníže Olomucký a Opavský dne 16. října 1239. bez potomků, zůstaviv po sobě jen vdovu Marketu Meranskou, s kterou se byl r. 1233. oženil. Morava připadla opět králi Václavu I., jenž ji r. 1240. mezi dva syny rozdělil: Vladislav, starší, obdržel úděl Brněnský a Znojemský, Přemysl Otakar II., mladší, obdržel úděl Olomucký a usadil se na hradě Julianském.


Nastal osudný rok 1241. Bezčetné hordy loupeživých Mongolů čili Tatarů valily se Rusí do Evropy a žádný odpor nebyl s to, odolati jejich návalu, jenž před sebou vše porážel. Stálé vítězství a ukrutné barbarství zprovázelo jejich tažení, neboť prý přísahali záhubu veškerému křesťanství. Hrůza předcházela jejich kroky a neslýchaný zmatek zmocnil se obyvatelů, když tato divá lůza den po dni hloub a hloub do srdce Evropy vnikala. Marné však bylo volání ohrožených krajin o pomoc. Západní Evropa nezdála se sdíleti strach, jenž pojímal krajiny nebezpečí bližší. Tato cituprázdná netečnosť dá se jen tím vysvětliti, že krajiny dosud zaplavené, zpustošené a nejblíže ohrožené vesměs byly krajiny Slovanské a že není a nebylo nikdy příkladu v dějinách, aby byli Němci aneb jiní národové kdy pomahali Slovanům, ale opak toho mnohdykrát. Protož marné bylo i prošení krále Václava o pomoc u Němců sousedních.

Nezbylo nic, než pomahati sobě prostředky vlastními; učinil tak a šťastně to provedl.

Celá Polska téměř a Uhry byly již popleněny, neboť proud Tatarů rozdělil se po vypálení Kyjeva na dvě strany, z nichž jedna část severně k Polsce, druhá jižně do Uher se obrátila. Uherský král Bela opomenul opatřiti hranice své proti těmto vetřelcům, kteří podivuhodnou rychlostí se blížili, dne 12. března 1241. již uherského palatina na hlavu porazili, 17. března Vacov vypálili a na počátku dubna rozhodnou svedli bitvu s jádrem vojska Uherského, asi 6 mil před Tokají, kdež Uhři na hlavu poraženi a král Bela jen rychlým útěkem život svůj zachránil. Polska neměla tou dobou krále, celá země byla rozdrobena mezi mnohá malá knížata z rodu Piastovců, nemohla tedy vydatného odporu činiti. Tataři zaplavili jako kobylky širé Polské kraje, dobyli napřed Lublín, pak Závichostě, Sandomíř a objevili se dne 27. března před Krakovem. Nalezše tam domy bez obyvatelů, neboť Boleslav Stydlivý, kníže Krakovský a Sandomírský i z obyvately před nimi uprchl do Tater, zničili dne 31. března v neděli velikonoční celé město plamenem. Od Krakova obrátili se do Slezska; což když král Václav uslyšel, vytáhl dne 7. dubna 1241. z Prahy v čele 40.000 bojovníkův Českých a 6000 Německých, kteří konečně z Němec k němu přirazili a obrátil se s nimi přes Žitavu do Dolního Slezska, kde Tataři již na Lehnici táhli.

Avšak Jindřich Pobožný, kníže Vratislavský a Lehnický, nesečkav příchodu krále Václava podstoupil již 9. dubna bitvu s Tatary na tak řečeném Dobrém poli (Wahlstatt), asi hodinu cesty od Lehnice. Byla to bitva strašlivá a nad míru krvavá: Jindřich Pobožný a Boleslav poslední Děpoltic z rodu Přemyslova, jenž ve vyhnanství žil u knížete Jindřicha a po boku jeho bojoval, padli. Porážka Slezanů byla úplná a král Václav od bojiště ještě den cesty vzdálen. Tataři však vědouce o jeho tažení, odvrátili se od dalšího tahu do Němec a obrátili se ku Krkonošům. Nadarmo však pokoušeli se po celé dvě neděle, proklestiti sobě cestu skrze Krkonoše, protož obrátili se k Moravě, plenivše opět po celý týden okolí Opavské.

Přípravy, jež král Václav na Moravě proti Tatarům učinil, byly též důkladné; tehdy byli tu královští hradové dílem již i s městy hrazenými: Olomouc, Brno, Hradec u Opavy, Přerov, Úsov, Veveří, Znojmo, Vranov, Bytov, Jemnice, Mohelnice, Hrádek u Znojma, Divice u Mikulova, Podivín, Hodonín, Břeclav a hrazená města Uníčov a Opava. V těchto místech nalezli obyvatelé útulek, jiní ukryli se v lesích a horách.

Král Václav vida, že Tataři na Moravu se obrátili, spěchal do Čech, opatřiti tuto stravu. Především povolal prince Přemysla Otakara z Olomouce do Prahy, kdež se jemu jistějším býti zdál a odeslal tam 8000 českých bojovníků pod vůdcovstvím zkušeného a udatného Českého pána Jaroslava. S tímto vojskem přichvátal Jaroslav na Moravu dne 9. května, kdež se všech stran lid bojovný k sobě stahoval, Brno a jiná místa posádkou opatřiv k Olomouci pospíchal. Tu připojilo se k němu asi 4000 Moravanů, tak že asi s 12000 dobře ozbrojenými bojovníky Olomouc obsadil, kdež tehdy Vítek z Hradce správcem hradu byl.

Mezitím valili se již Tataři na Moravu dále. Opava Benešov, Bruntál byla první města, jež vypálili. Pak přihnali se k vrchu Kotouči blíže Štramberka čili Strahlenberka později od Němců tam vystavěného. V tomto vápencovém vrchu bylo několik jeskyň, v nichž se množství okolních obyvatelů se zbožím svým skrylo. Tataři majíce o tom vědomost, obtáhli vrch. Tu však dle starého podání strhl se na vstoupení Páně, když byli Tataři stany své kolem Kotouče rozbili, silný příval a lid v jeskyních obležený, použiv temnoty noční, prokopal hráz u blízkého velkého rybníka, hrůznou povodeň v ležení Tatarském tím spůsobil, která stany protrhala, množství jejich vojínů potopila a je přinutila od Kotouče odtáhnouti.

Tataři táhli pak po Bečvě dolu k Přerovu, jejž dobyli a vypálili. Odtud táhli k Roketnici a objevili se před Olomoucí. Poplenivše veškeré okolí, dobyvše klášter na Hradisku, který se dost udatně bránil ale přesile konečně odolati nemohl, vypálili stavení, mnichy a posádku pobili, vypálili veškerá Olomucká předměstí a jali se obléhati město. Než zde zlomena jejich dotud neodolatelná dobývací síla.

Marné bylo jejich namahání ztéci hradby pevné a udatně bráněné; marné také jejich lákání, vyvábiti posádku Olomuckou ven, aby ji v šírém poli potříti mohli. Udatní vojínové setkání s Tatary v poli otevřeném ani dočekati se nemohli, planouce hněvem a neodolatelnou mstou proti vrahům bratří svých, jež viděli hanebně vražditi před klášterem na Hradisku a hlavy jejich na tyčích nabodnuté, potupně nositi kolem města. Ale opatrný Jaroslav nedal se vylákati ven, znaje ohromnou přesilu a výtečnou bojovnosť nepřítele; raději snášel reptání ba konečně i vyhrůžky nesmyslných obleženců, jež váhání Jaroslavovo nedůstatku jeho rozhodnosti a udatnosti připisovali.

On však vyčkal času. Nepřítel vida že obležení úplně tiše se chovají, což bázni připisoval, uzavřel, hladem vymořiti je; zatím ochabl v opatrnosti i rozptýloval síly své, vyjížděje do bližšího i vzdálenějšího okolí na plen. Silné oddělení vyrojilo se z ležení ku straně polední na Brno, kdež však také nic nepořídilo, leč že strašně poplenilo okolí. Jiní houfové drancovali bohatou Hanu okolo Hulína a Holešova. U Dřevohostic vrazili na ozbrojený zástup Moravský, svedli s ním bitvu a stíhali jej až na nedaleký vrch Hostýn, na nějž již dřív obyvatelé z okolních míst byli utekli, zásekami a příkopem na něm se ohradivše.

Třemi proudy hnali se Tataři na chlum, nepřehledné bylo množství jich; než malý hlouček chrabrých Moravanů udatně se bránil a šťastně odrážel příkopem a přes náspy neodolatelně postupujícího nepřítele. Ale snad by byl přece podlehnouti musil, kdyby neočekávaná pomoc s hůry i lidská v době rozhodné nebyla přispěla. Silný příval a hrůzné blesky bily v stany Tatarské, šíříce tam zmatek a strach. Zatím blížilo se vojsko pomocné, jež král Václav sebrav a s Bedřichem Rakouským se spojiv, přímo k Olomouci vedl.

Jaroslav pak příhodnou dobu vyčkav, vyrazil dne 24. června 1241. v noci neobyčejnou tmou podporován z brány ven a přepadl ležení Tatarské tak neočekávaně, že prvé než z překvapení svého se probrali, velikou část jich posádka pobila. Vůdce Pajdara Jaroslav vlastní rukou skolil.

Porážka musila býti veliká, neboť hned potom vyzvedli Tataři stany své a dali se rychle na útěk; k těmto přidružila se druhá horda z pod Hostýna a třetí od Brna; všichni ubírali se pak, hnáni jsouce králem Václavem a Bedřichem Rakouským k hranicím Uherským, kdež oni, kteří nezahynuli na Moravě, v Uhřích k hordě Bata-chána pospíchali, kdežto ještě delší čas od jednoho konce k druhému se proháněli a plenili. Teprv ku konci měsíce března r. 1242. opustili země Uherské. V Rusi však pevně se usadili a po dvě stě let drželi tuto východní vlasť slovanskou v krutém otroctví.

Tak odvráceno jest hrdinstvím Čechů a Moravanů největší nebezpečenství, které kdy od východu na západní křesťanstvo se řítilo; Olomouci přísluší ta nepomíjitelná čest, že se o její zdě neodolatelná síla tohoto hrůzného nepřítele roztříštila a ona ochrannou se stala baštou celé západní Evropy. Král Václav ale nelenil odměniti udatné měšťanstvo Olomucké, které nemálo přispělo k tomuto vítězství. Diplomem ze dne druhého listopadu 1241. obdržela Olomouc následující práva:

1. Má Olomouc na věčné budoucí časy zůstati jediným hlavním městem Moravy a protož:

2. ode dneška ve svém znaku míti vzhůru vztyčeného, v pravo hledícího, stříbrnými a červenými kostkami posetého, korunovaného orla s rozprostřenými křídly v modrém markrabskou čepicí ozdobeném štítu; 3. mají všichni obyvatelé na 4 po sobě běžící léta všech daní a poplatků prostí býti;

4. všichni majitelové domů na předměstích 6 let od všech daní ušetřeni a

5. jim dovoleno býti, aby sobě z okolních knížecích lesů tolik dříví vzali, co potřebovati budou na opětné postavení domů svých.

Jaroslava obdařil velikým územím v okolí Olomuckém, kdež tento pevný hrad sobě postaviv, Šternberkem jej nazval, a odtud také rodinné jméno Šternberk sobě připojil.

Po přemožení Tatarů nastoupila opět klidnější doba, kdež se učiněné škody znenáhla opět napraviti a vypálená předměstí nově postaviti mohla. Rozbořený klášter na Hradisku zdvihl se pomocí krále Václava a markraběte Přemysla Otakara důkladněji než byl prvé. Ale doba kýženého klidu netrvala dlouho:

Král Uherský Béla IV. veda válku s Přemyslem Otakarem markrabětem Moravským o Rakousy a Štyrsko, neboť Rakušané zvolili sobě r. 1251. markraběte řečeného za vojvodu, vyzval pohanské Plavce čili Kumany, spojence své, aby vtrhli do Moravy, kteří přirazivše až k Olomouci dne 25. června 1253. krutou bitvu s Moravany svedli, kdež mnoho Moravanů padlo a ostatní přesile nepřítele ustoupiti musili do města; vrchním velitelem byl Bludo z Kravař. Kumani jali se pak oblehati Olomouc, ale marně. Posádka učinila zdařilý výpad, porubala množství nepřátel, jichž zbytek potom rychle do své vlasti se navrátil.

Mezitím zemřel král Václav a markrabě Moravský nastoupil trůn otce svého co Přemysl Otakar II. Veliké potěšení jevil nad udatenstvím Olomučanů, jež opět na jevo dali naproti Kumanům a obdaroval je dědinami Hněvotínem a Majetínem, jež co markrabě byl založil. Jsa jim velice nakloněn, nemálo přispěl k tomu, že se po nehodách, jež utrpěli Tatary a Kumany brzo opět zpamatovali. Důkazem toho jest také následující listina, dle které jim povolení udělil, aby na půdě starého obecního domu novou radnici postaviti směli. Tato listina zní:

Nos Przemysl Ottogar Dominus regni Boemiae, Dux Austriae et Styriæ, Marchio Moraviae etc. Universis praesentium inspectoribus fieri cupimus manifestum: Quod nos Civitatem nostram Olomuz propter honestatem et conversationem laudabilem inhabitatorum ejus, quorum utilitati et commodo intendimus, gratiose proficere cupientes, et in omnibus emendari consensimus, et admisimus, quod edificetur ibidem: Theatrum seu domus comunis, quæ in vulgo Rathus dicitur, pro bono publico et profectui etc. etc. —

Ad cautelam testibus qui tunc aderant subnotatis, qui sunt: Nezamisl, olom. Burgravius, et Pincena Moraviae, Archlebus Camerarius Moraviae, Hermanus filius Smilonis de Lucenburgh Dapiser Moraviæ, Ladislaus, Zerossaus, Puta, Zaslaus de Penczicz et alii quam plures. Actum apud Iglaviam A. 1261. Per manus Arnoldi et Guilhelmi tunc nostrorum Protonotariorum 3tio Idus Octobris.

Městská rada volila se toho času většinou z nejvznešenějších a nejschopnějších měšťanů. Na předhradí stál obecní dům a sloužil již za oněch dob, pokudž ještě Předhradí jediným městem bylo, pro záležitosti občanské jak politické tak soudnické. Právo míti radnici bylo toho času pro město veledůležité, sloužilo jemu ke ctí a udělovalo se téměř výhradně jenom městům hlavním. Více než sto let zasedala rada v této nové radnici, neboť na sklonku čtrnáctého století věnována východní časť veliké, pěkné, uprostřed Horního náměstí stojící tržnice ku stavbě radnice pro větší pohodlí. Obyčejný počet radních obnášel dle prastarého spůsobu dvanáct osob, jimž předsedal rychtář aneb purkmistr. První místo zaujímal rychtář, po něm teprv následoval purkmistr.

Král Přemysl Otakar II. navštívil Olomouc několikrát, předsedaje obyčejně soudu zemskému. Zejmena důležito zmíníti se, že změniv soud zemský dle spůsobu Pražského, zároveň zavedl desky zemské k veškeré Moravě se vztahující, do nichž se kromě nálezů soudních, zápisky o koupi a prodejích i jiné podobné zápisy před tváří celého shromáždění vtahovati a zaznamenávati počínaly.[13]

Jakkoli král Přemysl Otakar II. takto mnoho dobrodiní Olomouci prokázal a ji zvelebil, přece nezískal sobě trvalých tam přátel, a to bylo i příčinou, že Olomučané po nešťastné bitvě na poli Moravském, dne 26. srpna 1278., kdež zahynul, císaři Rudolfovi Habsburskému ochotně se poddali. Byloť to arci nevděčné, ale jim jen ku prospěchu, neboť šťastný vítěz mírně s nimi nakládal a pro dobrovolné se podrobení říši římské veškerá práva a veškeré svobody, jaké jim kdy uděleny byly, netoliko potvrdil, ale i nové udělil a na dvě leta ode všech poplatků je osvobodil. Příklad hlavního města následovala i jiná města Moravská a poddala se císaři.

Olomouc zůstala pod správou císařskou až do r. 1286., kdež Rudolf mladému králi Václavovi II. synovi Přemysla Otakara II. Moravu odevzdal. Mladý král zdržoval se začasté v Olomouci a byl pro svou dobrotu a zbožnost velice milován. Roku 1290. udělil obci to právo, aby si mohla svobodně voliti purkmistry a starší vždy na jeden rok, kterážto volba každoročně v oktavu velikonočním předsevzata býti má. Dále nařídil, že měšťané Olomučtí k žádnému jinému soudu pohnáni býti nesmějí, než ku své vlastní vrchnosti; šlechta ale jen ku soudu zemskému. Konečně, jakkoli šlechta obecnímu soudu nepodlehá, přece musí k vůli svým domům na obecná vydání přispívati. V listinách tehdejších činí se také zmínka o rychtáři a přísežní porotě, která obžalovaného dle vlastních Olomuckých zákonů souditi má.

R. 1291.—1292. stal se král Václav II. velkým knížetem Krakovským a Sandomírským.

R. 1298. daroval král Václav jeptiškám Klarisinkám ostrov Lasce, na kterém předměstí 60 domů čítající stálo.

Roku 1300. stal se král Václav II. také králem Polským; dne 21. července 1305. zemřel a Morava připadla jeho synovi, mladistvému Václavovi III., jenž co šestnáctiletý mladík zároveň králem Českým, Uherským a Polským se stal. Bohužel, že sláva ta dlouho netrvala!

Roku 1306. stala se Olomouc svědkem ukrutné události. Král Václav přibyl do Olomouce, chystaje se na výpravu vojenskou do Polska, jelikož tam vyhnaný prvé král Vladislav Lokýtek moc svou šířiti a korunu jeho ohrožovati počal. Nemaje zde vlastní residence, ubytoval se u kapitolního děkana blíže hlavního chrámu sv. Václava. Dne 4. srpna odpoledne po obědě uchvátila jej náhle taková choroba, že ulehnouti musil do postele; po krátkém ale nepokojném odpočinku vstal a vyšel vysvlečen jak ležel na pavlač, aby se ochladil. Sotva že tam vkročil, přepadl jej šlechtic z královského komonstva Konrad z Botenšteina[14], Durink rodem a zavraždil jej třemi body dýkou, tak že ihned mrtev k zemi sklesl. Jelikož zločinec ihned trestu zaslouženému podlehl, zůstal původce vraždy zatajen. Praví se, že již při obědě nápojem otráven býti měl, že však od něho málo požil, — odtud ta náhlá mdloba po obědě.

Tak zhasla poslední mužská ratolesť slavného rodu Přemyslovcův v osmnáctém roce věku svého!

Veliké zděšení zmocnilo se všech, když se ta hrůzná zpráva po veškeré říši roznesla. Každý tušil neštěstí a zkázu, když trůn královský tak najednou osiřel. V prvním rozčilení pátralo se po příčině královraždy, ale marně. Věčná tma zahaluje původce toho černého skutku, který mladý život posledního Přemyslovce přetrhl, kterýžto rod po šest set let panoval a z kterého 32 v Čechách panovavších knížat a 7 králů pošlo.

Tělo zavražděného krále pochováno s velikým pláčem v biskupském chrámě sv. Václava, až pak po dvaceti letech sestra téhož krále královna Česká Eliška odtud je dala vyzvednouti, do kláštera Zbraslavského převézti a 3. října roku 1326. vedle ostatků otce jeho Václava II. v královské kryptě Zbraslavské pochovati.


Po této nešťastné události nastal skutečně zmatek v zemi, neboť z počátku vladařil Jindřich Korutánský, manžel starší královy sestry Anny, jejž ustanovil král Václav III. před svou výpravou do Polska za správce království na čas nepřítomnosti své, i činil nároky na důstojnost královskou co svak krále zavražděného; avšak již dne 15. října téhož roku zvolen Rudolf Rakouský, syn císaře Albrechta z rodu Habsburského za krále Českého. Řečený král však netěšil se dlouho z důstojnosti dosažené, zemřel již roku následujícího na úplavici. Nezůstavil žádného potomka i přistoupeno k volbě nové, a tu dostoupil řečený Jindřich Korutánský na trůn královský, na němž se však pro všeliké útisky národu činěné jen do r. 1311. udržel. Roku 1310. zasnouben Jan Lucemburský, syn Německého císaře Jindřicha VII. s Eliškou Přemyslovnou, mladší sestrou krále Václava III. a dne 3. prosince 1310. držel již slavný vjezd do Prahy co nově zvolený král.

Aby se zároveň ve vládu Moravy uvázal, která před tím Albrechtovi Rakouskému zaslíbena, ale umluvou v Chebu učiněnou králi Janovi opět postoupena byla, vypravil se ku konci měsíce května r. 1311. s královnou Eliškou v průvodu Petra, arcibiskupa Mohučského, hrabat z Henneberka a z Hohenlohe na Moravu. Přijel do Olomouce a jsa radostně uvítán, pobyl zde 12 dní. Za jeho pobytí přijel k němu Boleslav vojvoda Vratislavský a Lehnický, svak jeho se všemi svými bratřími a strýci, jenž byl po vypuzení knížete Mikuláše syna Otakarova v držení Opavska a zřekl se téhož za 8000 hřiven stříbra. Po vyřízení toho odebral se král Jan do Brna.

Král Jan naklonil se Olomouci velice a potvrdil ji opětně za jediné hlavní město listem v Praze vydaným v říjnu r. 1314. V tomto listu potvrdil veškerá stará nadání a udělil zároveň nové milosti. Dále nařídil roku 1323. že měšťané Olomučtí ze svých obydlí ničeho, nýbrž jen z hodnoty domů svých činži komorní platiti mají. I vydal také mnohá ustanovení soudní, jež týkají se půhonu a trestání všelikých přestupků vrchností Olomuckou.

V měsíci únoru 1327. jel král Jan skrze Olomouc do Krakova, aby sobě Polsko podmanil. Na cestě dali se vojvodové Slezští Boleslav Opolský, Kazimír Těšínský, Vladislav Kozelský a Jan Osvětimský s knížetstvími svými pod jeho ochranu. Toho času roztrušovali Němci a jiní cizozemci v Olomouci i jiných městech Moravských jakési bludné učení, kteréž se tak povážlivě zmahalo, že papež Benedikt XII. Petra z Načerace z Prahy za inkvisitora do Olomouce odeslal. Roku 1333. zvolil král Jan svého syna Karla za Markraběte Moravského, což veliké spůsobilo jásání v Olomouci, poněvadž již drahná leta uplynula, co žádný kníže Moravou bezprostředně nevládl a kralevič Karel svou milostností a dobrosrdečností mysli všech upoutal. Kralevič Karel pečoval ale o zvelebení Moravy velmi horlivě a za tou příčinou zdržoval se několikrát i po delší dobu v Olomouci. Roku 1340. ukoupil od biskupa Jana příjmím Volka vrch Tepenec za Bělkovicemi a vystavěl na něm hrad, jenž se jmenoval Karlsburg, obyčejně však Tepenec[15]; na němž prý bydlíval co Markrabě až do zvolení svého za krále Českého. Opětně meškaje v Olomouci na začátku dubna 1342. potvrdil proboštovi hlavního chrámu titul kancléře Moravského, jehož již král Přemysl Otakar I. předchůdcům jeho byl propůjčil.

Toho času zmáhalo se kolem Olomouce loupežnictví; loupežníci, zvlášť, šlechticové potulovali se a napadali pocestné; protož byli obchodníci a jiní pocestní nuceni, bráti sobě žoldnéře Olomucké na ochranu. Ani předměstí, zvlášť domy krajní, nebyla před přepadením loupežníků jista. Aby se tomuto zlu mocí opřelo, uzavřela města Olomouc, Uničov a Litovel, k nimž se později i Šternberk připojil, r. 1346. spolek na vzájemnou obranu, jejž Karel také potvrdil. Spolek ten se později, zvlášť za dob válek husitských ještě úžeji utvrdil.

Dne 26. srpna 1346. padl král Jan v bitvě u Kreščáku, na které podílu bral s Francouzy naproti Angličanům a markrabě Karel nastoupil trůn Český a zároveň také důstojnost císaře, byv již prvé za krále Německého a následovníka důstojnosti císařské vyvolen. Za nástupce v markrabství Moravském zvolil r. 1349. mladšího bratra Jana. Roku 1347. založilo několik dobrosrdečných měšťanů Olomuckých Špitál pro chudé nemocné u sv. Ondřeje na východním předměstí[16].

Roku 1348. založil Karel, král Český v Olomouci nové desky zemské na spůsob Pražských, Tabulæ provinciales Olomucenses, do nichž se vkládati měly smlouvy týkající se statků zemských ve východní Moravě, totiž v Olomoucku, Přerovsku a v části Brněnska. Desky tyto otevřeny jsou tu ponejprv s velkou slavností dne 26. července 1348. u přítomnosti Štěpána ze Šternberka, hejtmana zemského, Jana z Kravař, komorníka coudy Olomucké, Kerharta z Kunštátu, komorníka coudy Brněnské a jiných pánů a od Vítka, arcijahna Olomuckého, písaře desk zemských učiněny do nich první vklady. Pro menší čásť Moravy zřízeny desky v Brně. Toho času byli následující nejvyšší hodnostáři zemští v Olomouci: Zemský hejtman co první hodnostář, nejvyšší zemský komoří, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší zemský písař a zemský podkomoří, jenž ustanoven byl nad městy královskými, a volbu magistrátu buď potvrzoval aneb sám prováděl. První dva nejvyšší hodnostáři voleni jsou vždy ze stavu panského, ostatní ze stavu rytířského a každý měl jednoho podřízeného úředníka. Pro desky Olomucké byli zvláštní hodnostáři a pro desky Brněnské také zvláštní; úřady ty byly tedy dvojnásobně obsazovány. Olomucký stavovský dům s deskami zemskými přistaven dle zvyku tehdejšího ku klášteru Dominikánskému na návrší Juliánském; zbytek bývalého knížecího Julianského hradu k tomu účelu použit. Zemské sněmy držívaly se k vůli šťastnému výsledku buď v kostelích aneb alespoň na blízku jich. Od těchto sněmů odvozuje dosavadní panská ulice, jež vede s návrší Juliánského (nyní prostranství Maximilianova) na Dolní náměstí, nepochybně jméno své. Dům purkrabský (nyní městská zastavárna) sloužil od nepamětných dob k veledůležitým úkonům úřadu purkrabského, jenž vedl dohled na pořádek sněmovní.

Když se Jan, bratr císaře Karla IV. markrabětem Moravským stal, propůjčil listem dne 3. března 1352. v Brně daným městu Olomouci práv Magdeburských[17], aby nemusili Olomučané, jako již prvé za hranicemi markrabství práva hledati; i nařídil, aby potomně Uničov, Litovel, Šumberk a jiná města Moravská, kteráž se posud právem Magdeburským spravovala, naučení brala u rady Olomucké. Kromě toho udělil markrabě Jan také některá jiná privilegia pro zvelebení obchodu — sám však co markrabě nemnoho v Olomouci se zdržoval, ale sídlil nejvíce na hradě Špilberku u Brna.

Roku 1350. založil Jan, bohatý měštan a obchodník Olomucký[18] na Předhradí u sv. Ducha chudobinec, v němž 10 chudých měštanů a též tolik žen kromě oděvu 6 haléřů denně obdrželo. Několik let později povstal opět špitál téhož jména pro opuštěné nemocné, především služebné s kaplí na předměstí.

Za panování markraběte Jana zažila Olomouc zlatých dob stálého míru; on sám byl Olomučanům velmi nakloněn a podporoval je všemožně. Městu popustil celé mýto (Umgeld), aby z výnosu téhož ulice a prostranství dlážditi mohlo; a ustanovil, že každý povoz s vínem aneb jiným zbožím na příklad s olovem, mědí, kamencem, Pražský groš, povoz s voskem dva, se solí šest halířů a z každého koně ještě jeden halíř zaplatiti má. Toho času nebyla Olomouc ještě dlážděna. Magistrát pak vykázal každému domácímu pánu prostoru, jakou při domě svém na vlastní útraty vydlážditi musil; ostatek vykonala obec.

V zápiskách z r. 1351. vypisuje se stav města Olomouce následovně: V Předhradí 3 velké kostely, dom, kostel sv. Petra a Pavla a kostel Matky Boží; tyto poslednější jsou kostely farními, jejichž duchovní právomocnost se také na čásť předměstí vztahuje. Kromě těchto jsou tam tři kláštery: klášter Minoritů, klášter jeptišek u sv. Jakuba, klášter jeptišek sv. Kláry a měšťanský špitál u sv. Ducha. Počet domů obnáší 85, mezi nimiž 48 duchovních a panských. Vnitřní (nové) město má dvě fary: u sv. Mořice a u sv. Blažeje, prvnější zastává také filialku; kostýlek sv. Kyrilla a Methoděje v městě a několik v předměstích; taktéž kostel sv. Blažeje, který má dvě filialky. Pak tam jsou dva kláštery, totiž klášter Dominikánský na návrší Julianském, jehož právo soudní se na mnoho domů v městě vztahuje a klášter jeptišek Dominikánek u sv. Kateřiny; 585 domů, mezi těmi 34 panských a duchovních; obyvatelů 13580. Dvě krásná prostranství, Horní a Dolní náměstí zdobí dvě kašny, více studní a několik kamenných soch. Domy vypadají černě, uvnitř jsou ale ze dřeva zbudované; protož také ubližují časté a veliké požáry. Měšťané, kteří skoro všichni německy mluví a velmi společensky žijí, jsou nábožní, pracovití, upřímní, dobročinní, majetní, spůsobilí a velmi zdvořilí. Uprostřed horního náměstí stojí velká krásná tržnice, kdež se mnoho obchodů provozuje, neboť přicházejí kupci i z Prus a Rusi; v této tržnici jest skladiště, v kterém Polští kupci zboží své složiti a prodávati musejí; na přední straně stojí od několika let radnice. Rozsáhlá předměstí kolem Olomouce rozdělují se následovně: Hradisko čítá 60 domů, Ostrov 96, Bleich 45, Koželužská ulice 68, Nový svět i s ulicí 93, Moravská ulice 60, Povelka 136, Dolení ulice 66, Dolení zelená ulice (Untergreinergasse) 39, Prostřední ulice 228, Ulice sv. Kříže 69, Litovelská ulice a u kamenného lomu 48, Lasce 79, na Bělidlech 82. Veškerá jmenovaná předměstí nepřísluší však pod magistrát Olomucký. Souhrn všech domů obnáší 1169, z nichž 312 pod právomocností jiných pánů stojí. Obyvatelů ve všech předměstích jest 11000. Město i předměstí mají tedy 1834 domů a 26580 obyvatelů. Mnohem více nežli nyní!

Vliv našeho hlavního města na veřejné záležitosti byl převeliký; neboť netoliko že ve sněmích zemských od nepamětných dob přední místo zaujímalo, ono bývalo vždy první v poli a postavilo nejvíce vojínů. Město drželo své žoldnéře netoliko v době války, ale též v době míru. V dobách pokojných drželo na tři sta mužů, jichž počet při válce až na 800 se rozmnožil. Tato mohutná válečná síla přispívala nemálo ku zveličení důležitosti a blahobytu města; neboť i knížata ucházeli se o jeho přízeň. Na návrší Julianském byla krásnými a dobrými zbraněmi bohatě opatřená zbrojnice, kterou se více než 4000 mužů vyzbrojiti mohlo. Když toho potřeba kázala, ozbrojili se všichni schopní měšťané.

Kromě potvrzení práv Magdeburských potvrdil markrabě Jan r. 1353 ještě privilej otcem jeho vydaný, dle kteréhož duchovním a panským osobám zakázáno bylo, domy kupovati na ujmu měšťanstva a měšťanských živností; dále osvobození dědičných statků měšťanů Olomuckých odevšech daní. Roku 1359. dal ještě měšťanům plnou moc, naložiti se svými statky dle libosti a odkazovati je dle vlastní vůle. Také nařídil, že měšťan k vůli dluhu, který méně obnáší než 10 hřiven, arestem trestán býti nesmí. Roku 1360. nařídil, že každý žid ročně jeden dukát osobní daně zaplatiti musí. Roku 1361. rozkázal, aby se čásť rozsáhlých a velice zalidněných předměstí na straně jihozápadní pevnou zdí obehnala. Měl totiž v úmyslu, aby se stará dvojitá hradba na této straně města zrušila a až téměř ku kapli sv. Kříže rozšířila, čímž by byla Olomouc velice zmohutněla. Jelikož ale stavba ta velmi zvolna pokračovala, upustilo se od ní za dob Jodoka a Prokopa k vůli válkám docela. Řečená kaple sv. Kříže postavena jest r. 1346. a učiněna filialkou sv. Mořice. Pramen nedaleko prýštíci nese od ní jméno.

Roku 1368. vystavěl neznámý dobrodinec v předměstí Ostrově špitál s kaplí sv. Marka.

Dne 12. listopadu 1375. zemřel markrabě Jan a zůstavil po sobě tři syny a dvě dcery. Jodok čili Jošt obdržel markrabství, Prokop některé hrady a některá města Moravská co podmanství. Třetí syn Jan Soběslav stal se knězem, pak biskupem v Litomyšli a konečně patriarchou Aquilejským. Dne 9. ledna 1376. udělil Václav, syn císaře Karla IV. co mladší král v Karlových Varech, kdež se právě s otcem zdržoval, v slavném shromáždění, bratranci svému Jodokovi markrabství Moravské v leno. Prokop psával se sice také markrabětem Moravským, ač jím skutečně nebyl. Jelikož ale oba bratři v nesváru žili, trpěla Olomouc neustálým ubytováním vojska velmi. Jodok bydlíval v Olomouci.

Roku 1380. druhou neděli po velikonoci vyhořel neopatrností služebnictva markraběcího dům biskupský, hlavní chrám sv. Václava a nepochybně i ostatní domy mezi residencí biskupskou a hlavním chrámem. R. 1388. v pátek po sv. Prokopu vyšel druhý oheň, kterým dle zprávy Václava z Jihlavy téměř celé město i s Předhradím popelem lehlo, načež markrabě Jošt pohořelým berni na 6 let prominul. Paprocký, jenž oheň ten na r. 1393. klade, doložil, že páni a rytířstvo, jež měli toho dne právě soud zemský, sotva s deskami zemskými z ohně vyšli a že též mnoho lidí v něm zahynulo.

O markraběti Jodokovi se píše, že prý byl nejučenějším knížetem své doby, k čemuž ovšem podobalo se, neboť požívaje z mládí obzvláštní lásky svého vznešeného strýce císaře Karla IV., záhy k naukám veden byl a miloval literaturu. Ale skrblivost jeho převýšovala všechny ostatní náklonnosti. Když se strýc jeho Sigmund králem Uherským stal, chtěl na něm markrabství Braniborské vylouditi, jakkoli dle ustanovení Karlova Jan Zhořelický bližší na ně právo měl; a skutečně vystoupil r. 1388. co markrabě Braniborský a kurfirst Německý. Téhož samého roku odevzdal jemu také král Václav vojvodství Lucemburské z příčin neznámých.

Na počátku r. 1387. odebral se biskup Olomucký Petr III., řečený Jelito do své otčiny, města Lanškrouna, nemocen a zemřel tam ještě téhož roku dne 13. února, načež v klášteře Augustinském v Lanškrouně, jejž založil, slavně pohřben jest. Třináct let byl biskupem Churským v Grisonii, 4 leta biskupem Litomyšlským, 8 let arcibiskupem Magdeburským a 6 let církev Moravskou spravoval.

Když se takto Olomucká biskupská stolice uprázdnila, usilovali Jošt a Prokop markrabata Moravská, aby na ni dosedl bratr jejich Jan Soběslav, biskup Litomyšlský, čemuž však na odpor se postavila kapitola Olomucká, obávajíc se známé jejich skrblivosti, že když Jošt prvé již statky duchovní zkracoval, že by tak ještě více činiti mohl, když by jeho bratr biskupem Olomuckým se stal. Na žádost kapitoly papež Jana Soběslava za biskupa Olomuckého nepotvrdil, ale učinil jej patriarchou Aquilejským, kdež však r. 1394. dne 12. října na hradě Videmském násilnou smrtí sešel. Markrabě Jodok však za to kanovníky Olomucké týral a mnoho škod jim učinil. Na biskupskou stolici dosedl pak kněz Mikuláš z Rosenburka, rodem Němec z Brysgavy, prvé probošt u sv. Petra v Brně a biskup Kostnický. Tomuto biskupovi činili řečení markrabata všeliká příkoří a škody.

Roku 1393—1394 zúčastnil se markrabě Jošt vzpoury pánů Českých proti králi Václavovi, jimž se jeho vladaření nelíbilo. Zajali jej v králové dvoře u Berouna a Jošt ustanoven za starostu království Českého. Jan Zhořelický však ještě r. 1394. krále osvobodil.

Roku 1405. dne 24. září zemřel Prokop bratr Jošta a markraběte Moravského neženat, nepozůstavil tedy žádných potomků, a tělo jeho pochováno jest u sv. Tomáše při Augustinském klášteře v Brně. Jošt pak byl samostatným markrabětem na Moravě a zachoval napotom vždy věrnost svému bratranci králi Václavovi.

Dne 1. října 1410. zvolen za souhlasu krále Václava markrabě Jošt za krále Římského. Byliť toho času tři králové římští: Král Václav, jehož r. 1401. sesadili, král Sigmund, jenž po smrti protikrále Ruprechta menšinou hlasů zvolen byl dne 20. září r. 1410. a markrabě Jošt zvolený dne 1. října téhož roku většinou hlasů, a všichni tři Lucemburkové. Avšak markrabě Jošt této důstojnosti dlouho nepožíval, neboť již roku následujícího dne 17. ledna na svém hradě Špilberku u Brna zemřel. Praví se, že byl otráven. Pochován jest jako jeho bratr v kostele Augustinském v Brně. Jakkoli byl třikrát ženat, přece žádných potomků nezanechal. Kromě Moravy držel Braniborsko a Dolní Lužici. Byl posledním zvláštním markrabětem Moravským! — Morava a Dolní Lužice připadly králi Václavovi a Branibory Uherskému králi Sigmundovi, jenž je s přivolením krále Václava Bedřichovi purkrabímu Norimberskému, napotomnímu skutečnému markraběti Braniborskému zastavil. Když se byl král Václav v bezprostřední vládu Moravy uvázal, potvrdil Olomučanům veškerá jejich práva a nadání i nařídil stavům Moravským, aby je v právech těch hájili. Kromě toho obnovil staré nařízení, že v hospodách žádné lavice ani židle býti nesmějí, aby se pijákům žádného pohodlí neposkytovalo.

Roku 1415. načítáno v Olomouci a předměstích 29600 obyvatelů.


Nastala doba válek Husitských, která nepříliš přízniva byla pro město Olomouc, poněvač zřejmý a trvalý odpor jevilo proti učení Českého reformátora a proti přívržencům jeho — což bylo tím nápadnější, že se nedělo tak z nechuti proti novotám náboženským, neboť se jich přidržovalo již před sto lety (1327—1335) a po stu letech opět učení Luthera, když je cizí dobrodruzi z Německa roztrušovali; nýbrž z nelibosti k národnosti České, kterouž i v dobách pozdějších na jevo dávalo.

První nepřátelství ku straně Husitské osvědčili měšťané Olomučtí tím krutým skutkem, že r. 1415. dva mladíky, jak píše Václav z Jihlavy, kteří přišedše z Prahy, některé články Husovy za pravé vyhlašovali, v oktavě upálení Husa na veřejném místě co kacíře upáliti kázali, jakkoli zemský hejtman Lacek z Kravař a jiní pánové odpor činili proti takovému odsouzení.

Známy jsou svízele, které bezohledné jednání sněmu Kostnického na Českomoravské vlasti uvalilo. Obyvatelé jsou rozdvojeni blouzněním náboženským na dvě strany, které s bezpříkladnou zuřivostí proti sobě brojily, podněcovány jsouce kněžími obou náboženských stran. Nepatří však k úloze této knížky, vypisovati průběh a hrůzy této první náboženské války, kterou především vyvolala věrolomnosť tehdejšího Německého císaře Sigmunda Lucemburka, bratra Českého krále Václava, syna milovaného Karla IV., a nespravedlivé náruživé odsouzení Jana Husa k upálení. Mučenická smrť tichého kazatele, miláčka národa Českého, roznítila národ Český, jenž beztoho s nelibostí snášel mnohé poklesky tehdejšího kněžstva, k největší zuřivosti, která vzplanula v krvavou válku.

Tři příčiny roznítily tuto válku k urputnosti největší, a přispívaly k utvoření stálých nepřátelských stran:

1. Že přívrženci Husovi, rozhořčeni jsouce věrolomností císaře Sigmunda, nejoprávněnějšíbo nápadníka Českého trůnu, když král Václav r. 1419. dne 16. srpna náhlou smrtí sešel, jej za krále přijmouti nechtěli, ale v spřízněném Polsku nástupce královského hledali[19].

2. Že učení Husitské zároveň ideu bratrské rovnosti hlásalo, tedy se stanoviska společenského zarytým aristokratům nemilou věštilo budoucnosť.

3. Národní záští mocné a již toho času vypínavé Německé strany jak v Čechách tak též na Moravě.

Toto národní záští dalo také měšťanům Olomuckým směr protihusitský, jejž důsledně sledovali po celou dlouholetou dobu náboženských rozmíšek.

Husité objevili se r. 1421. ponejprv v okolí Olomuckém, rozbořili však toliko klášter Kartusianský v Dolanech, z příčin již jednou podotknutých a odtáhli opět.

Téhož samého roku táhli měšťané Olomučtí, majíce v čele biskupa Jana, příjmím Železného, a smluvivše se s Němci z Rakous, na Nový Tábor na ostrově řeky Moravy u vsi Nenakunic, kdež Bedřich ze Strážnice a Tomáš z Vyzovic se stoupenci svými se byli opevnili a odtud s některými šlechtici a kněžími Husitskými na klášter Velehradský udeřivše, jeho dobyli, několik mnichů zabili a knihovnu spálili. Útok biskupa a jeho spojenců na Tábor učiněný, odražen jest a mnoho Olomuckých i Rakušanů pobito.

Lépe dařilo se Olomučanům roku následujícího, když kníže Litevský Korybut, povolán jsa za vladaře Českého, s 5000 muži vojska Polského Moravou táhl, před Olomoucí se položil, a měšťany Olomucké k poslušenství vyzval; vypadli naň neočekávaně a přinutili jej k odtáhnutí, načež se tento před Uničov položil. To když uslyšeli Olomučané, nelenili a pospíšili s 2000 oděnci Uničovským na pomoc, a opět šťastně odrazili Polany v okolí drancující, tak že se k Čechám obrátiti musili.

Šíření se Husitství bylo na Moravě již v letech 1416. a 1417. znamenité, ano zdálo se, že tam ještě znamenitějších zapustí kořenův, než v Čechách. Přední pánové Moravští povolávali kněze Husitské z Čech na své statky a předčili v horlivosti kališnické větší čásť Českých pánův. Jejich působením stalo se, že lid Moravský ku kalichu přilnul. Naproti tomu byla města královská: Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlava, v nichž se Němectví nejhloub bylo zakořenilo, Husitským novotám nejvíce na odpor, a to ne tak z Katolické horlivosti, jako ze záští národního. Jan Železný, biskup Olomucký, jal se ale po smrti krále Václava sám ozbrojen v čele svých manův a žoldnéřův a podporován jsa od měst Německých proti Husitským pánům v poli s takovým prospěchem válčiti, že valně vznikající Husitství brzy zas bylo dušeno. K tomu nemálo přispělo, že Moravští pánové i nižší šlechta, ač na mnoze Husité, Sigmunda vesměs za krále svého přijali, a kdožkoli z nich rozhodně s Husity držeti chtěl, na Moravě nezůstal, nýbrž do Čech se uchýlil. Zhrozil se tedy biskup Jan, když uslyšel o skutku Nového Tábora na Velehradě.

Avšak již r. 1423. vpadli Husité opět na Moravu, dobyli Přerov a Kroměříž, odkudž mnoho obyvatelů do Olomouce se uchýlilo. Biskup Jan sebral tedy pole a táhl, spojen jsa s Olomučany, ku Kroměříži, kdež spojiv se ještě s vojskem Sigmundovým, s Husity velmi krvavou svedl bitvu. Nic však nevyřídil, neboť Kroměříž zůstala v moci Husitův, až tito pro nesnáze v Čechách vzniklé odtáhnouti musili.

Dne 20. května 1424. přitáhlo k Olomouci 4500 ozbrojených Polanů, jež král Polský Vladislav pod vůdcovstvím Petra Meziweckiho proti knížeti Korybutovi vyslal, aby se připojili k vojům Sigmundovým a Albrechta Rakouského, jež se proti Čechům chystali. Avšak Albrecht, jenž se byl zatím co markrabě v Moravu uvázal, nechtěl je přijmouti, proto že všechny Polany v podezření měl, že tajně s Čechy a kacíři drží. Tito Polané, pobyvše krátkou dobu na Moravě, musili se tedy s nepořízenou opět do Polska navrátiti. Zatím ale vedl markrabě Albrecht po celé leto šťastnou válku proti Husitům s takovým úsilím, že během téhož leta téměř celá Morava uvedena jest v poslušenství jeho.

Dne 26. května téhož roku bylo jak z radnice, taktéž se všech kazatelen v Olomouci hlásáno, že všichni, kdož by Českým povstalcům (to jest Husitům) sůl, víno, a jiné zboží a potraviny dováželi, od papeže do kletby církevní dáni budou.

Po celých šest let potom požívala Olomouc nerušeného klidu, a opravovala mezitím porouchané hradby, k čemuž markrabě Albrecht 250 kopami grošů přispěl a měšťany na 4 leta ode všech daní osvobodil. Město bylo tak lidnaté, že čítalo r. 1429 i s předměstími na 36000 obyvatelů; mnoho zámožných Moravanů, zvlášť knězů uchýlovalo se do Olomouce, poněvač se zde bezpečnějšími cítili. Vše co schopno bylo nosilo zbraň, konalo službu vojenskou; žoldnéřů městských bylo 800, biskupských 700, posádka markrabská ale obnášela jenom 350 mužů. Aby se ale městské hradby náležitě obsadily, bylo denně 4000 mužů třeba.

Roku 1430. objevili se Taborité opět v okolí Olomuckém, jež poplenili, hrad Šternberk dobyli a pak odtáhli. Téhož roku dne 9. října zemřel biskup Olomucký Jan příjmím Železný na cestě do Uher v Ostřihomě. Jeho ráznosti měl král Sigmund a katolická církev co děkovati, že Morava úplně nepřipojila se k odboji proti nim a že biskupství Olomucké, neosiřevši jako Litomyšlské ba i Pražské, Katolictvu na Moravě vždy mocnou bylo záštitou. Na jeho místo zvolen za biskupa Kunce ze Zvole pod jménem Konráda III.

Časté pustošení okolí Olomuckého ubližovalo velmi a přimělo obyvatele, že opatřili předměstí kolovou ohradou a příkopy a že všude drželi stráže, aby je před přepadením chránili. Malé potýčky s Tabority opakovaly se často a nedostatek potravin počal se objevovati; protož vypovězeni cizinci z města.

V letě r. 1431. objevil se Prokop Malý s velikou mocí na Moravě, aby posádku Šternberskou sesílil a okolo ležící města dobyl. Několik neděl ležel u Šternberka, což bylo Olomučanům na velikou ujmu, a dobýval odtud Litovel a Uničov; ničehož, jak se zdá nepořídiv, poplenil okolí, zapálil předměstí Olomouce a konečně, aniž se na město odváživ, odtáhl do Branibor.

Po jeho odtažení sesílil markrabě posádku o 200 mužů. Spojená města Olomouc, Litovel a Uničov, použivše nepřítomnosti Husitů vytáhla dne 19. března r. 1432 se 4000 muži a dvěma moždíři ku Šternberku, jejž oblehal. Desátý den vzdala se posádka a odtáhla do Kroměříže. O kořisť se rozdělili vítězové ale 150 zajatých propustili. Uslyšev Prokop o obležení Šternberka spěchal na pomoc; přišel však pozdě. Protož popleniv celé okolí měst spojených strašně, jal se opět dobývati Šternberk. Jelikož ale nová výprava proti němu se chystala, upustil od toho předsevzetí a odtáhl.

V krátké době po tom, dne 2. května t. r., přepadl Husita Smil z Moravan se svou rotou klášter na Hradisku tak náhle, že se jen několika obyvatelům podařilo, útěkem se spasiti. Klášter byl vypálen. Aby však zničený klášter nepřátelům ze útočiště sloužiti nemohl, odnesly se pozůstatky svatých a mrtvoly pochovaných tam markrabat do hlavního chrámu v Olomouci a klášter se úplně rozbořil. O statky klášterní rozdělili se město a několik šlechticů; zachráněných šest Premostrátů zakoupilo na Předhradí dům, kdež pozůstali, až r. 1461. klášter svůj opět obývati mohli.

Prvního února 1437. přepadl týž Smil z Moravan Kartusianský klášter v Dolanech, který po rozboření r. 1421. opět povstal a dobyl jej; klášterníky vyhnal, kteří se pak, jak jsme se již na svém místě o tom zmínili, v Olomouci na Předhradí zakoupili, a sám usadil se v opevněném klášteře. Ve spojení s Husity z Přerova, Domaželic a Chropíně ubližoval okolní krajině velice. Protož zvedli se Olomučané a jali se klášter oblehati; konečně se ale smluvili, že jim za 6000 zl odevzdán byl; načež jej na dobro rozbořili, aby nepřátelům za útočiště sloužiti nemohl.

Hůře dopadly věci pro Husity téhož roku ještě v Lilovli, když na dušičky Pardus z Horké s lidem Bedřicha ze Strážnice a Viktorina z Dedanie, jehož se počítalo na 300 (jinde udáno 500) nočního času města Litovle se zmocnil. Když uprchlí obyvatelé zprávu tuto do Olomouce přinesli, vypravilo se 560 měšťanů, 250 městských, 300 biskupských zbrojnošů a 900 jiných ozbrojenců Litovli na pomoc. V noci přepadli město neočekávaně a přemohli snadno Husity v takové přesíle jsouce. Zjímali je, odeslali nejpřednější z nich do Vídně markraběti, ostatní všechny pověsili. Mezi kořisti nalezen krásný prapor, jenž náležel Pardusovi z Horké a až do r. 1470. v rukou vítězů se choval, kdež při obležení kláštera na Hradisku do rukou Jiřího z Poděbrad padl. Markrabě Albrecht odměnil měšťany od nejstarších dob všemi cnostmi se skvějící, jak se vyjádřil, tím, že jim 50 hřiven (po 60 groších) z činže každoroční na vždy slevil. Dotyčná listina vyhotovena ve Vídni ve čtvrtek před sv. Kateřinou r. 1437.

Ještě překážela Olomučanům posádka Husitská v Přerově; protož uzavřeli r. 1438. dobytí města i hradu. Markrabě Albrecht, jenž již prvé o dobytí Přerova marně se pokoušel, dal jim 250 mužů pomocného vojska. Celý válečný voj obnášel 2000 mužů. Když se toto vojsko před městem objevilo, vzdalo se bez odporu, poněvač žádné naděje nebylo na pomoc, a hrad vzdal se druhého dne. Jelikož obyvatelé prvé již byli uprchli, zapálili dobyvatelé město a rozbořili je, aby Husitům nemohlo sloužiti za útočiště.

V těchto nepokojných dobách hynuly veškeré živnosti, veškerá cnosť a šlechetnosť. Žoldnéřstvo na potulný život uvyklé, chtělo jen kořistiti a odvyklo všemu pokojnému zaměstnání. Následkem toho povstaly loupežnické bandy, které mnohým krajinám horší ještě se staly metlou, než spořádaná válka. To pohnulo také Moravská královská města Olomouc, Brno, Jihlavu a Znojmo, že se k zachování veřejného pokoje v zemi r. 1444. spolčila a k tomuto spolku všechny prelaty, pány a šlechtice vyzvala.

V Olomouci nedržel se po celou tuto dobu od r. 1420. až do r. 1436. žádný sněm ani zemský soud. Teprv po třech králích r. 1437. svolán sněm zemský a držán tu soud u přítomnosti Albrechta, arciknížete Rakouského a markraběte Moravského, Vaňka z Boskovic, hejtmana zemského, Jana z Bitova, komořího a jiných pánů a rytířů. Dne 9. prosince 1437. zemřel ve Znojmě Sigmund, císař Německý, král Český a Uherský, panovav v Uhřích 51, v Německu téměř 28 a v Čechách 17 let od jeho korunovace na hradě Pražském čítaje. S ním vymřel panovnický rod Lucemburský.

V nápotomní pokojnější době, když za nedospělosti krále Ladislava Jiří z Poděbrad v Čechách a na Moravě zemským byl správcem a mírnější stranu po Husitech nastoupivších Utraquistů chránil — což však přísným Katolíkům po vůli nebylo, poslal papež Mikoláš V. r. 1450. horlivého a výmluvného kazatele, mnicha Františkánského Jana Kapistrána do Čech, Moravy a Slezska, na vymýtění veškerého ještě pozůstalého kacířství. Když řečený Jan Kapistrán do Olomouce přišel, vyšlo mu veškeré duchovenstvo, měšťanstvo a nesmírný dav lidu vstříc, a přijali jej s velikou poctou. Za svého 19denního pobytu odvrátil svým ohnivým kázáním mnohého kališníka a navrátil lůnu církve katolické. U tehdejšího kapitolního děkana Bohuslava Zvoly byl pohostinnu a biskupem Janem XII. velice podporován. Každodenně kázal lidu, kterýž se tak velice hrnul, že nebylo v kostele místa; protož držíval kázání svá před hlavním chrámem, na Horním náměstí a v předměstí na Bělidlech. Jelikož ale v kázáních propověděl, že kompaktata kališnickým Čechům povolená jsou neplatná, popudil proti sobě tak velice mysl věrných kališníků, že mu nejen vyhrůžky činili, ale že pan Jan Tovačovský z Cimburka, hejtman zemský, v listě, daném na Tovačové dne 21. srpna t. r. svůdcem od pravdy Kristovy jej nazval a Jiří Poděbradský, správce zemský, do Čech jíti jemu zapověděl.[20] Roku 1453. hořelo dvakrát v Olomouci. První oheň vyšel jak dí Paprocký, v domě opata Hradišťského na Předhradí a vyhořely všechny domy kanovnické; druhý vznikl v městě, kteréhož polovice popelem lehla, načež král Ladislav pohořelé na dvě leta od všech daní osvobodil.

Roku 1454. vypovězeni jsou židé z Olomouce. Když měšťané Olomučtí slyšeli, že obyvatelé Vratislavští kázáním Kapistránovým popuzeni, Židy z města vyhnali, vymohli si totéž na králi Ladislavovi, jak následující v Praze jazykem Německým vydaný a tuto doslovně podaný list prokazuje:

Wir Laslaw von Gottes Gnaden zu Hungarn zu Böheim, Dalmazien, Kroazien ⁊c. König, Herzog zu Oestereich und Luntenburg Markgraf zu Merchen und Lusiz. Bekönnen und thun kund allermänniglich, mit diesen Briefe, daß wir eigentlich gemerkt haben, solche Verderbniß, und Beschwerung, so mannichfältiglich den Christen, und sonder unsern lieben getreuen, den Bürgern und Gemein zu Ollmütz, auch ihren untersessen von den Juden daselbst zu Ollmütz wohnhaften wiedergangen und beschehen, dadurch Sie in große Armuth, und Verderbniß kommen sind, und noch vielleicht in größeren Armuth und Schaden kommen möchten, ob das nicht wiederkommen wird, und daraus in die Länge Unfug enstehen möcht, solchen um zu wiederstehen, so haben Wir die Sachen gewogen, und mit zeitigem Rathe für uns genommen und in unsern Gemüth betracht, und von sondern Gnaden wegen durch aufnehmung der vorbemelten Stadt haben wir dieselben unsern Bürger und Gemein zu Ollmütz, und ihren untersessen solche Gnad gethan, daß Wir Sie als ein König zu Böheim und Markgraf zu Merchen derselben Juden daselbst zu Olmütz ganz entladen, und gemüssigt haben, entladen, und entmässigen auch wissentlich in Kraft dies Briefs von Böhmisch-Königlicher Macht in solcher masse, daß sich alle Juden und Jüdinen jung, und alt, keiner ausgenommen von Ollmütz mit ihrer farender hab fügen, und weg ziehen sollen, zwischen hie, und St. Martiustag hier künftig unverzogentlich, auch sollen die Christen daselbst zu Ollmütz, die Gemeine, und ihr Untersesse denselben Juden, und andern Juden die bey ihn gewohnt und sich von ihn gezogen haben, ihr geliehen Hauptguth, welche ihn desnoch schuldig seyn, bezahlen, und ausrichten nach unhaltung der Gnaden, so Wir denselben von Ollmütz, und der ihren vormalen von der Juden Geldschuldwegen gethan haben, und damit von ihn ledig seyn. Wir haben auch den obgenannten unsern Bürgern zu Ollmütz, aber noch mehr Gnad gethan, daß Wir in alle Judenhäußer ihr Synakog und Freydhof verliehen gegeben, und ganz zugeeignet haben, die mit Christen zu besetzen, und hinfür die Juden in die selbigen, noch in andern Häußern der obgemeldten unser Stadt Ollmütz, zu besitzen, nicht mehr zukommen lassen, und sollen, und mögen mit denselbigen Häußershandln und thun, nach ihren und derselben unser Stadt Nothdurft, so ihn das am besten und nützlichsten bedungen wird, am allermänniglichs Jrrung, doch in solcher Masse, daß dieselbigen unserer Bürger daselbst zu Ollmütz, Uns unsern Erben, und Nachkommen Markgrafen zu Mehren, solche Zinse, und Zehend, so uns die bemeldten Juden in Unser Kammer jährlich gereicht und geben haben, das ist: Vierzig Schock Groschen, gewöhnlicher und gängiger Müntz, in Unsern Land zu Mehren, mit samt dem Zinse, den die Juden aus den Neustadtl genannt, Uniczow den Juden gegen Ollmütz geweicht haben, halb zu St. Georgen Tag und halb zu St. Gallen Tag hinfür jährlich reichen und geben sollen. Wir wollen auch und setzen, daß unser Bürger, und Leute gemeiniglich gesessen, und wohnhaft daselbst zum Neustadtl aller Gnaden und Freyheit von derselben Juden wegen gebrauchen, und genüssen sollen, als die obgenannten unser Bürger zu Ollmütz und als oben begriffen ist, ann gewerde und darumb gebiten Wir den Edlen unsern Lieben getreuen, allen unsern Hauptleuthen, Kammerern, Herren, Rittern und Knechten, Pflegern, Bürgermeistern, Richtern, Räthen, Bürgern, Gemeinden in Städten und auf dem Land, und allen unsern Maittern, Zollnern und Unterthanen in unsern Königreich zu Böhmen, und sondern in unsern Markgrafthum zu Mehren gesessen, und wohnhaften die izunt seyn, oder hinfür in künftigen Zeiten seyn werden ernstlich, und vestiglich, und wollen, daß sie dieselben unsern Bürgern und gemeinen zu Ollmütz auch ihr untersassen, und die bemelten unsern Bürger zum Neustadtel bei diesen unsern Gnaden gänzlich bleiben lassen, und Sie dawider von der bemelten Juden wegen nicht bekümmern noch beschweren, noch des jemands andern zu thun gestatten in dheim weg, bei Vermeidung unserer schweren Ungnad, mit Urkund dies Briefs versiegelt mit unsern konigl. anhangenden Jnsiegl. Geben zu Prag an St. Maria Magdalenam Tag nach Christs Geburt Vierzehn Hundert, und in Vier und Fünfzigsten Jahr; unser Reich des Hungarischen ⁊c. im Fünfzehnten und des Böhmischen im Ersten Jahren[red 1]

        Sigillum
Pendulum
  Ad Mandatum Dominum
Regis Dno. Procopio de
Rabenstein Cancellario
Referrens.

Když Židé, kteří, jak míní Fišer ve svých dějinách, na předměstí Bělidlech, z částky ve svých domech, z částky porůznu mezi křesťany bydleli, podloudnictvím a jinými podvody obyvatelům Olomuckým velice škodili, ba i paličství hleděli a zlodějství podporovali, takovýmto spůsobem Bělidla opustili, usídlili se tam Křestané a Bělidla spojila se s městem pevnou hradební zdi. Od té doby nazvána tato severozápadní část města po Německu Pilten. Na počátku nynějšího století bylo znáti ještě bývalou městskou hradbu, která Židovské předměstí od města dělila; v této zdi asi v těch místech, kdež nyní Dominikáni bydlí, byla brána, která Židovskou, později Bernhardinskou branou sloula. Prostranství, na němž nyní celnice stojí, používalo se r. 1455. za střelnici pro měšťany. Nynější Bernhardinská ulice jmenovala se ulicí Židovskou.[21]

Dne 20. listopadu 1457. zemřel král a markrabě Ladislav v mladistvém ještě věku bezdětný. Koruna Česká opět uprázdněna. Jakkoli více a mocných o ni ucházečů bylo, zvolen za krále Český pán z mocné rodiny Kunštátův Jiří Poděbradský, jenž již dvacet let co správce země velikou obezřelost a schopnost najevo dal. Památní jsou příběhové, jež v Olomouci se zběhli za jeho panování. Král Jiří dle předků Moravan, miloval i Olomouc hlavní město vlasti své, jakkoli Němečtí Olomučané, jakož i jiná poněmčilá Moravská města nepříliš jej náviděli, a jak se zdá, jen s nechutí jemu se podrobili, jelikož tak učinilo Brno.

Nicméně přijel nově zvolený král dne 15. února do Olomouce, potvrdil měšťanům veškerá posavadní práva a svobody, a povolil nad to ještě jeden svobodný trh na maso a dobytek. Úvod dotyčné listiny, jelikož jest velmi lichotivá, uvedu tuto doslovně:

Georgius, Dei gratia Bohemiae rex, Morariae Marchio Lucenburgensis et Sylesiæ dux ac Lusatiae Marchio, Ad perpetuam rei memoriam. Quamquam insignes atque magnæ et pulchræ civitates Marchionatum nostrum Moraviæ seu gemmæ pretiosæ exornent multipliciter, et illustrent: inclita tamen vetus celeberrimaque civitas Julii-Mons, alias Olomuc, omnibus et singulari quadam nobilitate præminet, et ut rosa refulget in Moravia. Hanc nempe ex nomine olim Julii Cæsaris fundatam, et non cupatam, illustres Marchiones, et Prædecessores Nostri, primaria civitatum, diversisque privilegiis et libertatibus magnifice dotavere, hanc summi præsules, Pontificali infula et velut mater Ecclesiarum, quæ nobis rudimenta fidei præstitit, subjectis sibi urbibus, Dioecesano jure imperet, præsitque honoravere. Ut non immerito ob insignia atque canenda ipsius virtutum, constantiæ, atque magnæ fidei merita, hæc illi obvenisse consulte nulla tenus ambigamus etc. etc. Olomucii die 16. Februarii 1459.

V rozepři mezi Římským císařem a králem Německým Bedřichem a králem Uherským Matyášem Korvínem zvolen král Jiří za rozsudího. K účeli tomu sešly se dotýčné strany dne 25. února. 1460. v Olomouci; avšak nesrovnaly se pro přílišné požadavky, jež kladl císař, jež ale král Matyáš přijmouti nechtěl. Za svého pobytu v Olomouci předsedal tu také soudu zemskému.

Toho času držely se zemské sněmy dvakrát do roka, totiž: po sv. Třech Králích a po sv. Janu Křtiteli.

Před vánocí téhož roku navštívil Olomouc s velkomonstvem po třetí, chtěje se tu sejíti s králem Matyášem. Jelikož ale Matyáš v Trenčíně se rozstonal, odebral se v lednu příštího roku do Brna, kdež nápotom dne 24.—26. ledna 1461. zasnoubení dcery jeho s králem Matyášem umluveno.

Té doby vzešel z příčiny nepovědomé spor mezi městy Olomoucí a Brnem o přednost, v kterém Jiří z Kravař a ze Strážnice k žádosti rady Olomucké vysvědčil, že Olomouc nad pamět lidskou za hlavní město se pokládá a od všech bývalých mocnářů hlavním městem Moravským jmenována a za takové uznána byla.

Přijímání večeře Páně pod obojí, jež po skončení válek Husitských mezi pozůstalými a mírnými Husity, Kališníky čili Utraquisty zobecnilo, nebylo po chuti papežům Římským, kteří se stále tou nadějí kojili, že toto kacířství poznenáhla vymizí. Jelikož ale král Jiři kališníky v jejich obřadech zastával, jal se papež, nedbaje na stvrzená kompaktata, nimiž vyznání Kališníků v jistých článcích povoleno bylo, zakazovati Čechům přijímání večeře Páně pod obojí spůsobem, a vyslal k účelu tomu legata Fantina do Čech. Když však ten netoliko že pobuřuje České pány proti králi svému i v Praze velmi drze vystupovati počal, kázal jej král Jiří do vězení uvrhnouti. Rozhořčený nad tímto smělým (?) jednáním papež, vyřkl na krále kletbu. a odeslal zároveň dopis magistrátu Olomuckému, kterýmž jej vší poslušnosti ku králi Jiřímu sprošťoval, dokládaje, že se přísaha kacíři držeti nemusí. Zároveň vyzýval měšťany, aby taktéž poradili měšťanům Pelhřimovským i jiných měst v okolí. Na to obdržel magistrát Olomucký papežskou bulu od papeže Pavla II. v prosinci 1465., kdež král Jiří ze seznamu věřících vymazán, veřejně co kacíř se prohlašuje a jeho poddaní netoliko všeho poslušenství k němu sprošťují, alebrž k záslužnému odporu proti němu se vyzývají. Protas biskup Olomucký obdržel zároveň papežský rozkaz, aby přijímání pod jednou spůsobou výhradně zavedl. Především královská města Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlavu dopisem lichotivým k odpadlictví vyzýval.

Jelikož ale král Jiří Utraquisty výhradně nepodporoval, alebrž každému svobodno bylo, večeři Páně přijímati pod jednou spůsobou aneb pod obojí, odpověděli Olomučané papeži jazykem latinským asi následovně: „Nám a našim dětem hrozí ztráta cti, dobré pověsti a jmění, když Tvou Svátost uposlechneme. Proč bysme měli odpadnouti od našeho pravého a dobrého krále Jiříka? Příčinu toho neznáme: což pak nepožíváme pod jeho vládou úplného míru a kýženého klidu? My následujeme církev Římskou dle zvyku ve všech svátostech, aniž by nám v tom tím nejmenším překážel. Dle toho soudíme, abysme jemu přislíbenou věrnost drželi, dle výroku Spasitele našeho, jenž dí: „Dávejte císaři, co jest císařovo a co jest Božího Bohu.

Tato odpověď slouží Olomučanům k veliké cti, jen že bohužel neměla trvalého účinku.

Roku 1467. obdržela Olomouc od papežského legáta Rudolfa lákavé psaní s tím napomenutím, aby papeže uposlechla; kromě toho nabádal biskupa Protasa hrozícími slovy, aby se ze všeho spojení s Jiříkem (králem jej ani nejmenoval) vyzul a odloučil, což se také stalo; neboť se jménem svým a jménem kapitoly přičinil, aby se města Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlava proti Jiřímu co kacíři spolčila, což i učinila.

Když nápotom podnětem papežovým král Matyáš proti tchánu svému, králi Jiřímu r. 1468. válčiti počal a s válečnou silou do Moravy vpadl, nemohl zde kníže Viktorin, syn krále Jiřího, jejž otec s vojskem proti Matyáši vyslal, mnoho poříditi, poněvač se města zřejmě pro Matyáše vyslovila. Když tedy Matyáš dne 12. července t. r. před Olomoucí se objevil, otevřely se jemu ihned brány a obyvatelé uvítali jej s jásáním a velikou poctou, jakožto zastance náboženství. To těšilo Matyáše velice a protož potvrdil jim veškeré svobody i zvláštním obdařil diplomem řeholníky Kartusiany. Když nápotom do Uničova odjel, zanechal Olomučanům posádku, aby znepokojováni nebyli z kláštera na Hradisku, jehož opat Jiří, rodem Moravan, králi Jiřímu z vděčnosti, že jemu k vystavení kláštera znamenitou pomoc propůjčil, věrnost zachoval, a pod vůdcovstvím Václava Šatnýho posádku krále Jiřího přijal.

Takové jednání opata Hradišťského rozhořčilo legáta papežského velice a bylo příčinou, že Olomučané klášter Hradišťský obléhati se jali, ale jak se zdá, málo tam vyřídili, poněvač Jindřich, druhý syn krále Jiřího klášteru ku pomoci přispěl.

Roku následujícího 1469. v měsíci dubnu držán sjezd krále Jiřího s králem Matyášem na polích mezi Olomoucí a Šternberkem k docílení míru a smíření krále Jiřího se stolicí papežskou. Nemírné požadavky papežských legátů Rovarely-ho a Rudolfa, pak pikle Zdenka ze Šternberka, úhlavního protivníka krále Jiřího, zmařily všeliké jednání; následkem čehož Matyáš k návrhu Zdenka ze Šternberka a biskupa Olomuckého Protasa, dne 3. května t. r. na veliké pohoršení národa Českého v Olomouci za krále Českého zvolen a od arcibiskupa Ostřihomského a legáta Rudolfa v kostele u sv. Václava ihned pod přísahu vzat jest. Jelikož ale nevyhnutelná ku korunovaci koruna Česká scházela, sejmula se podobná koruna a žezlo se sochy panny Marie v Brně v kostele sv. Jakuba, kterou legát papežský Matyáši na hlavu posadil.

Korunovace slavila se s velikou okázalostí u přítomnosti mnoha cizinců, načež Matyáš do Slezska odjel, aby jemu i tam holdovali. Pak potvrdil diplomem ze 14. července 1469. svým milým Olomučanům, jak se vyjádřil, veškerá nadání a veškeré svobody opětně.

Za panování krále Jiřího obdržela rada města Olomouce dne 28. února 1465. od papeže, jenž si toho času Olomučany stále předcházel, aby je od svého pravého krále odvrátil, povolení na zařízení školy u sv. Mořice, v níž by se mládež farní počátkům literním, zpěvu a obřadům církevním učila. Tato druhá škola zřízena proto, že stávající škola na Předhradí příliš vzdálena byla a počet přifařenců k sv. Mořici na 12000 duší obnášel.[22] Tuto školu potvrdil r. 1473. král Matyáš a r. 1484. Jan, kardinál Aragonský a legát papežský. Roku 1470. oblehli Olomučané klášter Hradišťský opětně, ale zase bez výsledku, jelikož za vhodného času ještě potřebnou pomoc z Opavy obdržel. Když však Bernard, velitel Opavský po opravení hradeb klášterních Hradisko opustil, opakovali Olomučané obležení kláštera r. 1471. s větším důrazem ještě jednou a dobyli jej. Posádka se totiž vzdala a veškeré klášterní budovy se rozbořily — a to z pouhé nenávisti k opatovi, že králi svému povinnou věrnost zachoval. Rozumí se, že řečený opat prchnouti musil, aby se krutému odpovídání vyhnul; ostatní Premonstráti ale odstěhovali se do předměstí Ostrova, kdež až do r. 1497. jeden dům obývali.

Nově korunovaný král Matyáš zanesl nyní válku s větší mocí do Čech, chtěje nešlechetný svůj úmysl, svrhnouti krále Jiřího s trůnu, v skutek uvésti. Že však ničeho nepořídil, o tom poučují nás dějiny, jakož i o tom, jak šlechetně se král Jiří k Matyášovi i po vší jeho věrolomnosti zachoval.

Veliký a šlechetný tento král, jemuž i největší jeho nepřátelé úctu odepříti nemohli, skončil své strastiplné panování r. 1478. úmrtím; zřeknuv se ještě před smrtí velikomyslně trůnu pro své potomky a odporučiv jej Vladislavovi Jagiellonci, synu krále Polského.


Aby se po smrti krále Jiřího stálému krveprolití konec učinil, navrhnut opětný sjezd dotýčných panovníků, mladistvého krále Českého Vladislava a Matyáše Uherského na polích Moravských, a sice mezi Olomoucí a Uničovem, při němž jest mezi plnomocníky obou králů dne 22. července 1479. uzavřen onen mír, dle něhož král Vladislav Matyášovi vládu Moravy a Slezska doživotně postoupil. Oba králové podali si přátelský ruce, objali se u přítomnosti vojsk svých v bitevním šiku rozestavených a král Český odebral se nápotom do Uničova, král Matyáš co potvrzený Markrabě Moravský do Olomouce.

Třetího dne potom odebral se král Matyáš, sprovázen množstvím dvořanínů, do Českého ležení, kdež byl s velikým přátelstvím přijat, po patnácte dní držány radovánky a hody, divadla, tance a rytířská sedání; maso a peníze rozdávány mezi lid, neboť Matyáš nešetřil ničeho, aby se zavděčil Moravanům a především Olomučanům. Když nápotom král Vladislav pátého srpna Olomouc opouštěl, vyprovodil jej král Matyáš na míli cesty. Tato vysoká návštěva v Olomouci zvěčněna jest třemi malovanými erby na domě měštanském na Horním náměstí pod č. 22. nov. stojícím. Král Matyáš odebral se pak do Uher, kdež jeho přítomnosť nutná byla skrze vpád Turků.

Roku 1480. předsedal král Matyáš soudu zemskému v Olomouci, v němž k návrhu vlasteneckých úředníků zemských Ctibora z Cimburka, hejtmana zemského, Václava z Boskovic, komorníka Olomuckého a Viléma z Pernštýna, komorníka Brněnského ono památné usnešení učiněno, aby v deskách zemských na místě posavadního latinského uveden byl jazyk Český.

Král Matyáš Korvinus zemřel r. 1490., po jehož smrti markrabství Moravské opět ku království Českému připadlo. Český král Vladislav nyní též markrabě Moravský navštíviv Olomouc co panovník teprv r. 1497., byl s velikou slávou přijat a zdržel se zde po celých 14 dní. V březnu r. 1510. předsedal v Olomouci soudu zemskému a listem daným zde na neděli družebnou povolil, že statky pánů a rytířů, když zemrou bez dětí, nemají spadati na krále ale na nejbližší příbuzné zemřelého. V roku 1516. byl zde opět se synem Ludvíkem při soudu zemském, načež, když odtud odjel, dne 13. března téhož roku zemřel. Za jeho panování zažila Olomouc stálého míru. Když syn Ludvík, jenž po smrti otce svého vládu nastoupil, roku 1522. do Brna zavítal, odeslali Olomučané několik radních co deputaci za ním, aby jim stará nadání milostivě stvrditi ráčil. Tomuto přání vyhověl vzhledem ku věrnosti, jakou jemu i otci jeho dotud zachovali. Mezi jinými potvrdil i onu starou výsadu, že totiž veškerou radu sami voliti mohou.

Za krále Ludvíka počaly v Olomouci nové náboženské rozmíšky s učením Lutherovým, k němuž se veliká část Německého, dosud tak nápadně pro katolicismus horlivšího obyvatelstva přidala. Když z jara roku 1523. král Ludvík s královnou Marií v průvodu Jiřího, markraběte Braniborského, Kazimíra, knížete Těšínského, Bedřicha, knížete Lehnického, Karla, knížete Münsterberského a jiných knížat a pánů v Olomouci se zdržovali, vypovězeni jsou všichni Lutheráni, kteří se kompaktatů nedrželi a spáleny jsou některé spisy Lutherovy veřejně na Horním náměstí; Pavel Sperat, Německý kazatel Lutheránský, jenž byl z Jihlavy do Olomouce přišel a zde kázal, odsouzen jest k smrti — ale na přímluvu Jana z Kunštátu a jiných Moravských pánů dána mu milost, že byl muž příkladného života; vypovězen však ze země. Za svého pobytu v Olomouci potvrdil král Ludvík ve čtvrtek po veliké noci dne 9. dubna stavům zemským veškerá práva a výsady, a vydal i některé jiné listiny panu Vojtěchovi z Pernštýna. Král Ludvík vícekrát v Olomouci nepobyl; nešťastná jeho smrt u Mohače roku 1526. jest známou událostí, neboť s ní končí řada výhradně Českých panovníků.

Jelikož král Ludvík bezdětný zemřel, uprázdněn opět Český trůn a stavové Čeští předsevzali dle starobylého zemského obyčeje svobodnou volbu nového krále. Zvolen jest Ferdinand, arcikníže Rakouský pod jménem Ferdinanda I. a s ním vystoupil rod Habsburský na trůn Český, pod jehož mocným žezlem království České dosud stojí.

Ferdinand přijel hned po korunovaci v Praze dne 2. dubna 1527. do Olomouce, aby si od Moravských stavů holdovati dal; měšťané Olomučtí složili jemu přísahu věrnosti, načež jim jejich stará nadání potvrdil. V červnu téhož roku přijeli do Olomouce vyslanci krále Ferdinanda, aby s Polským králem Sigmundem a Janem knížetem Sedmihradským mír umluvili. S Janem Sedmihradským nesešli se, načež r. 1529. válka turecká vzplanula, kdež Turci až k Vídni pokročili a ji oblehali. K této válce přispěli Olomučané penězi a postavili 150 mužů na svůj náklad do pole. Olomouc opevnila se a opatřila vším potřebným pro případ nevyhnutelné obrany a stavové Moravští odbývali zde veškeré porady. I ve válce Šmalkaldské projevili Olomučané svůj katolický patriotismus skutkem.

Jelikož ale rozkolnictví náboženské v Olomouci opět šířiti se počalo, odpraveni jsou r. 1528. zde někteří novokřtěnci a jiní sektáři.

Roku 1551. obnoven rozkaz knížete Vratislava z r. 1060., aby Židé žlutou záplatu na plášti aneb na levé ruce nosili a kromě toho ohrnutý klobouk. Roku 1561. zavázáni jsou Židé, kteří v osadách kolem Olomouce bydleli, aby se týhodně jednou na návrší Juliánském u Dominikánů ku kázání dostavili. Jelikož ale tito při tom vždy uši sobě zacpali, upuštěno od toho marného nařízení opět.

R. 1552. udál se krvavý výstup mezi jedním zlatníkem a několika šlechtickými kupci. Šlechtici, jež zlatníka probodnouti chtěli a jej až na ulici pronásledovali, obklíčeni jsou davem lidu a šat na nich roztrhán.

Jakkoli král Ferdinand šířícímu se protestantismu vší silou a přísností se opíral, přece nabýval tento čím dál tím více půdy v Olomouci. Dva Lutheránští kazatelové počali r. 1553. nejprvé tajně, když však více příchylníků získali, téměř denně v kostele sv. Blažeje kázati. Jakkoli jim to rada městská následkem císařského rozkazu často zakazovala, neplatilo to nic, až došlo k rvačkám mezi oběma stranami, mezi Katolíky totiž a mezi Protestanty. Ozbrojení Katoličtí měšťané obstoupili kostel Blažejský mezi Protestantskými službami Božími a přerušili je. Rozhněvaní Protestanti vyřítili se s rozlámanými klekadly z kostela na Katolíky, povstala krvavá bitva, při niž 3 Lutheráni a jeden Katolík zabiti, sedm Lutheránů a šest Katolíků poraněno, Katolíci, v přesile jsouce, zvítězili. Přívrženci učení Lutherova jsou zajmuti a vypovězeni, původcové rvačky na radnici sťati; dva kazatelové Protestantští musili opustiti město. Třenice však ani potom nepřestaly a biskup Marek vedl ustavičně stížnost na přechovávání Lutheránských kazatelů a na ochablost rady městské v náboženství; rada městská pak na vzájem opět stěžovala sobě u biskupa na výstupy některých duchovních, zejména na cizozemce kanovníka Almeria Piccolominiho a kaplany u sv. Mořice r. 1559. Za biskupa Viléma Prusinovského, jenž povolav Jesuity do Olomouce, pomocí jich o vykořenění Protestantismu se zasazoval a r. 1561. zakázal, aby žádný Lutherán na hřbitově Katolickém nebyl pochován, aniž se jemu vyzvánělo, povstalo mezi měšťanstvem tak veliké jitření, že se jim zvláštní hřbitov vykázal a při pohřbu vyzvánělo.

Roku 1562. dal císař Ferdinand nejstaršího syna Maximiliana na krále Českého korunovati. Roku následujícího zavítal mladý král co markrabě Moravský ponejprv do Olomouce, kdež s největší okázalostí slavně jest přijat. Moravská šlechta, asi 1000 rytířů se svými běhouny a sluhy šla jemu napřed vstříc; za ní následovali poslanci a přední osoby královských měst Moravských v černém hedbávném rouchu a s černými stříbrem lemovanými klobouky. Před radnicí přijala Maximiliana rada městská a četné dobře ozbrojené, uspořádané měšťanstvo za zvuku trub a kotlů, za hřmění moždířů a kusů a nekonečného jásotu. Dobrotivý a snášenlivý tento panovník dovolil ihned, aby Utraquisté večeři Páně pod obojí spůsobou přijímati směli, což velikou spůsobilo radost. Tou dobou vloudilo se opět několik vypovězených Lutheránských kazatelů do Olomouce, kdež z počátku tajné toliko drželi schůze, když ale netoliko příchylníky získali, ale též mladý císař Maximilian po smrti otcově r. 1567. všem obyvatelům úplnou svobodu v náboženství povolil, kázali nejenom veřejně po domech, ale také z oken shromážděnému na ulicích lidu. Mnoho obyvatelů odpadlo od náboženství Katolického, ba svoboda náboženská byla příčinou, že bylo v Olomouci čtrnáctero příbuzných náboženských sekt zároveň.

Téhož roku byl císař Maximilian II. opět v Olomouci a jel odtud do Opavy. Z jeho nařízení konal leta 1569. biskup Vilém Prusinovský v průvodu mnohých pánů a jiného komonstva co vyslanec cestu ku králi Polskému do Lublína, kde téměř 6 měsíců prodlel. V tuto dobu padá také založení vysokých škol v Olomouci, jak jsme již v první i druhé částce podotkli.

Roku 1571. bylo by opět přišlo ku krvavé rvačce mezi Katolíky a nekatolíky skrze pohřbení nekatolíka, jenž prý morem zemřel. Biskup Prusinovský nechtěl dovoliti, aby byl pochován na hřbitově u sv. Mořice, rada městská dala se však k tomu pohnouti. Když to zvěděl, chtěl dáti mrtvolu vykopati a spáliti. To spůsobilo takové rozhořčení proti duchovním, že by bylo došlo k skutečnému povstání, kdyby rada městská obezřelé opatření nebyla učinila.

Když císař Maximilian r. 1576. zemřel, nastoupil syn jeho, Rudolf II., jenž za živobytí svého otce na krále Českého korunován byl, vládu nad Moravou. Když r. 1577. do Olomouce zavítal, aby si holdovati dal, byl měšťanstvem velmi slavně přijat; veškeří stavové, jak Katoličtí tak též nekatoličtí holdovali jemu a složili přísahu věrnosti dne 29. června. Tu také, jak píše spisovatel toho času: „divná věc se stala při biskupovi Janovi z Telče, že nechtěl jednomyslnosti v některých artikulích obzvláštních (snášenlivosti u víře se týkajících) držeti se pánů markrabství Moravského, aby se císaři zachoval; takž i od nich zavržen byl, že s ním nic činiti nechtěli a do rady své jeho nepouštěli.“

Od těch dob, co se Lutheránství v Olomouci šířiti počalo, nabyli nekatolíci i vliv na radu městskou a přivedli to tak daleko, že polovice členů se strany Katolické a polovice se strany nekatolické sc volila. Leč r. 1586. obnovena rada i fojtové městští ze samých Katolíků.

Dne 27. září 1587. prohlásili tu vyslanci Polští bratra císaře Rudolfa II., arciknížete Maximiliana, v hlavním chrámě sv. Václava za krále Polského, načež dne 29. t. m. týž arcikníže v průvodu Moravských vyslaných Jana Smila Osovského z Doubravice, Bernarta Pražmy z Bílkova a jiných osob vzácných do Krakova se odebral, by tam koruny Polské došel.

Téhož roku držána za slovutného biskupa Stanislava Pavlovského v Olomouci hlučná synoda duchovenstva dioecesánského, v níž vyhlášena jsou usnešení sněmu Tridentského, pokudž se Moravy týkala. Počala dne 12. listopadu v chrámě sv. Václava důkladnou řečí biskupa Stanislava a po trojím sedění skončena jest. Byloť tu shromážděno 15 kanovníků, 4 opatové, 4 probošti, 5 provinciálů, převorů a kvardiánů, 4 jesuité, 2 kanovníci z Brna a 7 děkanů venkovských.

V květnu r. 1592. přijela do Olomouce arcikněžna Anna z Vídně, jedouc k zasnoubení svému s králem Polským do Krakova, kamž ji biskup Stanislav Pavlovský doprovázel.

V patnáctileté válce proti Turkům; která na sklonku tohoto století opětně zuřila, jevilo se vlastenectví Olomučanů opět v míře skvělé, neboť přispěli netoliko velikou částkou peněz, ale též četným mužstvem.

Léta P. 1594. dne 7. července uveden jest hejtmanem zemským Bedřichem ze Žerotína do soudu zemského slavný Karel ze Žerotína, jenž byl prvé v táboře u Ostřihoma u výpravě proti Turkům se zdržoval.

Léta 1596. zrušil císař Rudolf v Olomouci prastarý zvyk, dle něhož se před skládáním přísahy šaty svlékaly.

O soudu zemském dne 26. a 27. července r. 1600. vzešel mezi pány tuhý spor o to, má-li kardinál František z Dietrichsteina nový biskup Olomucký, nejsa zběhlý v jazyku Českém do sněmu přijat býti čili nic; při kterémžto rokování někteří pánové zemští, jsouce jiného mínění nežli Karel ze Žerotína, jenž kardinála do sněmu připustiti chtěl, velice se rozhorlili, pravíce, že raději vlast opustí, nežli by svolili, aby se v potazu mluvilo jiným jazykem nežli Českým.

Roku 1602. nařídil císař, aby se v Olomouci jenom Katolíci a Utraquisté trpěli; Lutheránům, Kalvinistům, Pikartům a jiným sektám zakázal co nejpřísněji vykonávání náboženských obřadů; městské právo smělo se však jenom Katolíkům udělovati. Toto nařízení se ale přísně neprovedlo. Kardinál Dietrichstein zasazoval se také úsilovně avšak marně proti postavení bratrské modlitebny v České ulici v domě Tiefenbašském — nyní č. 19. — která se tam r. 1610. uskutečnila.

Když Uhři, nespokojeni jsouce s vládou císaře Rudolfa II., bratra jeho arciknížete Matyáše za správce Rakousko-uherských zemí a nástupce Rudolfova povolali, vtrhl Matyáš do Moravy, kdež Olomučané, jež beztoho Rudolfovi nakloněni nebyli, r. 1608. k němu přistoupili a jej tak dlouho penězi i lidem podporovali, až se oba bratři srovnali a Rudolf Matyášovi Moravu, Uhry a Rakousy postoupil. Ve sněmu zemském, jenž se brzo potom dne 16. července v Olomouci sešel, uznán Matyáš veřejně za Markraběte a Karel ze Žerotína zvolen za zemského hejtmana. Nově zvolený Markrabě potvrdil z Vídně veškerá stará práva a nadání a zavedl všeobecnou snášenlivost ve věcech náboženských. Pikarti (Čeští bratři) a Lutheráni žádali, aby se jim vykonávání služeb Božích v městech královských povolilo, v Olomouci k účelu tomu farní kostel sv. Mořice postoupil. Tomu opřeli se kardinál z Dietrichsteina, Ladislav z Lobkovic a více Katolických pánů; pročež také Matyáš k tomu nesvolil.

Roku 1613. uvedl kardinál z Dietrichsteina Kapucíny do Olomouce, jimž r. 1615. Jan Kavka z Říčan, pán na Brumově, klášter při zdi městské za prostřední branou vystavěl. Roku 1620. zbořil jej velitel vojska Hartman z Buchheimu a r. 1642. Švédové, opět — jak již uvedeno.

Roku 1614. odbýván důležitý zemský sněm.

Roku 1616. čítáno v městě 706 domů a 15.690 obyvatelů, v předměstích 1236 domů a 14972 obyvatelů.

Roku 1617. zvolil Markrabě Matyáš pro churavost svou arciknížete Ferdinanda z linie Štýrské za nástupce. Když potom řečený kníže 12. září do Olomouce přijel, uvítán jest s velikou slávou a od Jesuitů ve vítězné bráně. To pohnulo jej, že zdejším vysokým školám krásný diplom udělil.

V neštastném vzbouření, které roku 1618. v Praze započalo a jež jedině nesnášenlivost náboženská zavinila, zapleteni jsou také nekatoličtí obyvatelé Olomučtí a válka třicetiletá, která odbojem tímto začala, přivedla vlasti naše na pokraj záhuby a Olomouci nenahraditelnou ztrátu, připravivši ji nezaslouženě o lesk prvního hlavního města a nejvyšší zemskou správu. Hned na začátku roku 1619. zmocnil se Matyáš hrabě Thurn jihozápadní částky Moravy, jsa vůdcem vojska stavovského a v čele znamenité válečné moci. Albrecht z Valdštýna, nápotomní vévoda Frýdlantský, velitel císařský, nemohl jemu se svou skrovnou mocí odolati, pročež zmocnil se stavovského pokladu v Olomouci, jenž toho času na 100.000 Moravských zlatých obnášel a hleděl se protlouci do Rakous, což i šťastně provedl.

Dne 11. května r. 1619. přijeli Albrecht Sedlnický a Václav Bitovský z Bitova, pán na Bystřici pod Hostýnem, jakožto vyslanci ze sněmu Brněnského do Olomouce, a když se měšťané k učiněnému vyzvání na radnici sešli, měl k nim Albrecht Sedlnický řeč Českou, v kteréž je vyzýval, aby se ku stavům přidali a dle usnešení stavovského Jesuity ihned z města vypudili, kostel sv. Mořice nekatolíkům k službám Božím vydali a radu městskou z polovice z Katolíků a z polovice z Protestantů složili; což pomocí Václava Bitovského a velitele Buchheima ve skutek uvedeno.

Tentýž Buchheim zmocnil se 29. července kláštera na Hradisku, obsadil jej 500 vyzvednutými rolníky a vynutil na konventu velikou částku peněz. Rovněž tak učinil s kláštery Olomuckými, kdež jeptiškám úplná svoboda dána, aby se provdati mohly. Tou dobou vypovězen též kardinál z Dietrichsteina ze země a jeho statky zabaveny.

Dne 15. srpna, týden po vypovězení kardinála Dietrichsteina ze země, kázal velitel Buchheim kapitolního děkana Breinera ze Stubinku, probošta Václava Tilára a 6 jiných kanovníků zatknouti, že jemu nechtěli vydati klíčů od hlavního chrámu sv. Václava a připojiti se ku straně odbojné; načež je až do 19. ledna 1620. v domě Tiefenbachově v České ulici u vězení držel. Dne 15. února 1620. přijel Bedřich Falcký, jejž odbojní stavové Čeští za krále zvolili z Brna, kdež si holdovati nechal, v průvodu knížete Anhaltského do Olomouce, dal sobě druhého dne potom v kostele Jesuitském Kalvínské služby Boží držeti, načež mu na náměstí od lidu shromážděného slib poslušenství učiněn. Po této slavnosti odejel do Vratislavi.

V tom čase vtrhli do Moravy Kozáci od Krakova na pomoc králi Ferdinandovi II.; a ježto padlo podezření na Jana Sarkandra, faráře Holešovského, že se tak stalo přičiněním jeho, tedy k návrhu Václava Bitovského v Olomouci u vyšetřovaní vzat a mučen a když ničeho na něm nebylo lze dokázati, dne 11. února 1620. propuštěn jest, načež následkem přestálého trýznění dne 17. března t. r. zemřel. Později kurií Řimskou za blahoslaveného jest vyhlášen.

V červnu r. 1620. byl za hejtmana zemského Ladislava Veleně ze Žerotína hlučný sněm v Olomouci, na němž uzavřeno, aby se panství Mikulovské, Kroměřížské a Hulínské, kteráž se odňala kardinálovi z Dietrichsteina, králi Bedřichovi za dar korunovační deskami zemskými zapsala a panství Chropíňské královně Alžbětě; též učiněno usnešení, aby desky manské z Kroměříže do Olomouce byly přenešeny, ježto biskupský soud manský již o sněmu předešlém zrušen jest.[23]

Bitvou Bělohorskou dne 8. listopadu 1620., kdež tolik krve Moravské vyteklo a Moravané až do posledního téměř muže statečně se bránili, zlomena vzpoura a král Ferdinand II. nastoupil moc svou zároveň co ukrutný mstitel.

Bitvou Bělohorskou zanikla politická znamenitosť a poslední obdoba Čechoslovanská v Olomouci. Až do té doby převládala zde většinou řeč Česká, jakkoli převaha obyvatelů byla Německá. To spůsobily sněmy zemské a veřejná politika vůbec, kterou vedla domácí vlastenecká šlechta, jež žárlivě hájila jazyk mateřský. Zaniknutím moci politické zaniklo i vlastenectví a cizáctví slavilo od té doby na rozvalinách Slovanské slávy triumfy své.

Dne 21. ledna 1621. přirazil Buquoi vůdce císařský z Brna do Olomouce a obyvatelstvo se jemu bez odporu poddalo. Na účastníky odboje přísné zavedeno vyšetřování; někteří žalářováni, někteří na statcích, ba i na životě trestáni; Jesuité vrátili se z vyhnanství do své koleje a kardinál Dietrichstein gubernátor císařský počal novým, avšak krutým spůsobem zemi spravovati.

Hned druhého dne přisahali měšťané opětně císaři věrnost a poslušnost a odevzdán jim císařský list ze dne 20. ledna 1621., v němž císař Ferdinand ku cti a chvále jejich výslovně praví: že hlavní město Olomouc nepřistoupilo dobrovolně, jako Brno a jiná města Moravská ku straně povstalců, ale že k tomu přinuceno bylo mocí.[24]

Nápotom nastala restaurace starého pořádku: Katolíkům navráceny, nekatolíky jim odňaté kostely; v kostele sv. Mořice odbýváno dne 23. ledna 1621. poslední nekatolické přijímání; hlavní chrám sv. Václava dosud zavřený, otevřel se dva dni později; uprchlí mnichové navrátili se do svých klášterů opět a obdrželi statky své, zničený klášter Kapucínský vystavěl zakladatel znovu; nekatolická rada sesazena a obnovena Katolickou, a všichni nekatolíci vypovězeni jsou z vlasti. Jedině z Olomouce, která tou dobou na 30.000 obyvatelů čítala, odešlo více než 3000 nekatolíků, jakkoli ještě mnozí skrytí zůstali. Již v měsíci únoru a dále ještě více sužováni jsou měšťané častým ubytováním vojska a velikými daněmi; 6000 vojínů ubytováno v městě, jimž se dobrá strava, pohodlné obydlí a ještě 15 krejcarů denně dávati musilo.

Tou dobou ohrožovali i Turci Olomouc, když Bethlen Gabor, kníže Sedmihradský se 60.000 muží do císařských zemí vpadl a již i město Hodonín obléhati se jal. Turecké pomocné vojsko, jež při svém voji měl, drancovalo a pustošilo celé okolí i zajalo několik tisíc lidí. Asi 250 Tureckých jezdců objevilo se dne 16. října 1623. v předměstí za Prostřední branou, vydrancovali na rychlo několik domů a zapálili je. Pak obrátili se ku Kroměříži.

Roku 1623. a 1624. zemřelo morem v Olomouci 14236 lidí, snad následkem válečných svízelí vypuknuvším; neboť ubytování vojenské trvalo neustále a daně byly veliké. Od 1. ledna 1627. musili měšťané Olomučtí generáloví Valdštýnovi každotýhodně 3000 zl. odváděti.

Toho času udělil císař Židům, kteří od dvaceti let asi, jedno jim vykázané zákoutí severního předměstí v nepatrném počtu obývali a malou roční daň odváděli, znamenité výsady, které k valnému jich rozmnožení podnět zavdaly, poněvač i svou vrchnost, své školy a své soudce dostali.[25] Po odtažení Švédů však vypuzeni jsou opět z města i předměstí.

Ferdinand III., syn a nástupce Ferdinanda II. kázal přenésti královský tribunál z Brna do Olomouce na radu Moravského zemského hejtmana hraběte Salma, kdež umístěn jest 3. prosince 1637. v císařské mincovně; avšak již r. 1641. nařídil Ferdinand, aby se zemský soud, zemské desky i královský tribunál pro větší jistotu do Brna zanesly, poněvač Olomouc blíže hranic leží a Švédové vítězně Moravu napadají. Tak se stalo dne 28. prosince Paulem hrabětem z Lichtensteina, Janem hrabětem z Rotalu, kteří s jinými pány a průvodem 30 oděnců zemské desky do Brna vezli. Od té doby držány sněmy Moravské výhradně v Brně a Olomouc pozbyla lesku prvního hlavního města Moravy.


Švedský generál Torstensohn dobyv Slezsko obrátil se r. 1642. na Moravu. Olomouci hrozilo velké nebezpečí, neboť nebyla na vydatný odpor připravena a jistá, že cílem hlavním bude nepřátelského vůdce, což se i také stalo. Když byl Torstensohn k městu přirazil, vzdal se císařský velitel Miniati po krátkém odporu a Švédové dostali se dne 15. června t. r. v držení Olomouce, kdež až do r. 1650 setrvali. Nesmírných svízelů bylo tu snášeti od surových nepřátel, jež stále a stále na měšťanech vydírali potraviny, píci i peníze a vzdor tomu ještě vše možná příkoří jim činili. Hned druhého dne po vtrhnutí žádal Torstensohn 150.000 tolarů výpalného. K snažné prosbě městské rady spokojil se prozatím 34000 tolary, jež se jemu ve dvou lhůtách složily. Tyto peníze vynaložil z větší částky na lepší opevnění města, aby se proti císařským udržeti mohl, neboť měl v úmyslu, válku do Moravy přenésti. Za tím účelem opatřil i města Litovel a Uničov, jež plukovník Königsmark dobyl, postačitelnými posádkami; sám pak odtáhl s ostatním vojskem do Slezska.

Nový velitel počal činnost svou tím, že dne 19. t. m. rozsáhlá předměstí vypáliti, veškerá stromořadí a zahrady vysekati, za to ale náspy a opevnění kolem hradeb městských zříditi kázal. Po tomto velitelovi nastoupil dne 24. ještě přísnější u surovější plukovník Paikul, jenž velení až do odtažení Švédů, tedy osm let podržel. Z jeho rozkazu musili měšťané jeho vojínům kromě stravy každý týden 100 tolarů vypláceti; za to dovolil ale opětné započetí přednášek na Vysoké škole, které také dne 25. již započaly. Za krátkou dobu zvýšil týhodní daň ze 100 na 130 tolarů. Ku pracím hradebním musil každý dům tři dělníky postaviti, poněvač hradby až k Tafelberku rozšířil. Studující, kteří překročili šestnáctý rok, odvedl za vojáky.

Dne 16. června 1643., tedy po uplynutí jednoho roku od vtrhnutí Švédů obnášely daně, jež Olomučané Švédům odvésti musili, 152086 tolarů, nečítaje jiných škod, jež měšťané utrpěli. Kromě toho vydrancovali Švédové všechny kláštery, radnici atd. a pobrali vše co cenu mělo; na 100 vozích odstěhovali drahocenných starožitností, klenotů, knih a listin do Švédska, což velikou jest škodou pro dějepis a literaturu vůbec. Klášter na Hradisku a klášter Kapucínský, jenž v krátké době dvakrát postaven byl, zničili úplně.

Mnoho bylo by k vypravování o těchto strastiplných dobách, jež Olomučané snášeti museli celých osm let, a tudíž diviti se nebudeme, že s nesmírným jásotem přijata byla zvěsť o konečném uzavření míru, jenž záhubné této, 30 let trvavši větší čásť střední Evropy zpustošivší válce učinil konec — což stalo se dne 24. října 1648. v Osnabrücku.

Švédové opustili město arci strašně zbědované teprv dne 8. července 1650., až se jim kapitulační náhrada 200000 tolarů vyplatila. V Olomouci zbylo z 30000 obyvatelů, jež zde bydleli před vypuknutím války jen 1675., kteří 145 měšťanských a 23 domů šlechtických obývali — ostatní domy byly opuštěny a více méně ztroskotány! —


Od této pohromy nezotavila se Olomúc více, a tím se stalo, že potom v patentech císařských — ponejprv r. 1679 — za Brnem kladena, a že Brno, stavší se sídlem politické, soudní a od r. 1692. i finanční správy za přední hlavní město kladeno jest, jakkoli se tomu Olomouc opětně r. 1679. a 1700. u dvorské kanceláře co mohla bránila.

Hned po odtažení Švédů nastoupila císařská posádka 300 mužů, a následujícího dne 9. července držáno slavné Te Deum v hlavním chrámu sv. Václava.

Když se císaři Ferdinandovi III. o bídném stavu města zpráva podala, pochválil jejich statečnost a vytrvalost a vyslal podkomořího, aby městskou radu obnovil. Ferdinand Cirkendorf stal se prvním purkmistrem. Asi 100 Švedských vysloužilců zůstalo zde a zakoupilo se buď v městě aneb v okolí; oněm uděleno zde občanské právo.

Před příchodem Švédů, měla městská zbrojnice: 50 pěkných železných brnění se vším příslušenstvím aby se ním celé tělo přikrylo, 62 obyčejných, 860 přílbic, 2000 pancéřů, 600 štítů, 400 šavlí, mečů a kordů, 5000 palcátů na spůsob smržovek z tvrdého dřeva u hlavy velkými hřeby obitých, 6020 oštěpů a kopí druhů všelikých, 1500 kosířů, 5000 luků s příslušnými šípy, 12 děl z částky železných, z částky kovových, 280 dvojek, dle tehdejšího spůsobu s lunty, 2600 ručnic, 150 tažených ručnic a jiných více. V předměstí Lasce mělo město vlastní prachárnu a vedlo se zbývajícím prachem obchod do ciziny.

O veškeré tuto jmenované zbraně oloupena Olomouc Švedskou posádkou. Zemský hejtman hrabě z Rotalu a městská rada prosili císaře, aby jejich zbrojnici po této ztrátě ze zbrojnic císařských potřebnými zbraněmi opět opatřiti ráčil. Této žádosti reskriptem dto. 21. prosince 1652. vyhověno, a tak zbrojnice měšťanská na návrší Juliánském opět hojně naplněna zbraněmi. Za panování císaře Leopolda I. požívala Olomouc potřebného klidu a snažila se, zacelívati ohromné utrpené rány. Vysoké školy rozkvétaly opět a rozšířeny jsou v letech pozdějších o fakultu právnickou. Roku 1679. když v Brně mor zuřil; přeložen jest dne 3. prosince tribunál zemský i s deskami zemskými z Brna do Olomouce, avšak jen na čas; dne 24. října 1680. přenešen opět do Brna.

Když r. 1683. Turci Vídeň oblehli, připravovali se měšťané Olomučtí tak rozhodně k obraně, pakli by jí třeba bylo, že tři k obraně schopné bázlivce, jež uprchnouti chtěli, co velezrádce odsoudili. Toho času zmahalo se obyvatelstvo v městě i v předměstích znamenitě, poněvač se zde mnoho zámožných uprchlých Uhrů a Rakušanů i s rodinami usadilo.


Erární sůl skladávala se prvé v městské radnici; jelikož to obtěžovalo městskou radu a překáželo jiným účelům, vedla o tom stížnosť u dvorské kanceláře r. 1697. a žádala, aby se pro sůl jiné skladiště vyhledalo. Po dlouhém vyjednávání a hledání docíleno r. 1699. srozumění s obcí městskou: Eráru přepuštěno tak zvané městiště Bernhardinské (Bernhardiner Zwinger) na Dolních Bělidlech, jež dotud používali městští ostrostřelci pod tou výminkou, když se jim každoročně na věčné časy 70 beček soli dávati bude; k čemuž vysoký erár svolil. Od té doby dostávali ostrostřelci tuto sůl ze solnice erární, která se na tomto místě postavila až do roku 1829., kdež obchod se solí svobodným se stal. Nyní potahují sůl z Gmundu a na místě bývalé solnice povstala hlavní celnice[26]. Spolek ostrostřelců Olomuckých jest prastarý a sahá několik století nazpět. Opírajíce se o povolení vrchnosti, aby se cvičili v rytířském umění, sestoupili se měšťané ve spolek, přijali jméno měšťanských ostrostřelcův (bürgerliche Scharfschützengesellschaft) a založili záhy před nynější Františkovou branou (prvé Reindlthor) zvláštní střelnici, jakkoli až do sklonku sedmnáctého století také výše uvedené městiště užívali.

Dle starých, z r. 1663. pocházejících stanov byl spolek vázán, zvoliti ze středu svého tři předáky (Vorgeher), kteří pod dozorstvím dvou městských radních na chování ostatních členů při střílení dohlížeti a jmění spolku spravovati měli.

Že tito ostrostřelci v dobách válečných hrdinsky se chovali a vyznamenali, vysvítá z průběhu dějin, kdež se o měšťanské obraně mluví, z níž také vyšli.

Stará střelnice postavena nákladem 1400 zl. roku 1726.; musila však následkem opevnění města se rozbořiti, a na 842 kroků od města dále ustoupiti; náhradou za to dostali ostrostřelci 700 zlatých rýnských.


Po smrti císaře Leopolda I. následoval syn jeho Josef I. a jelikož ten již r. 1711. bezdětek zemřel, nastoupil vládu bratr jeho Karel VI.

Mezi tím utrpěla Olomouc opět ohromnou pohromu požárem. Byl to největší požár, jenž Olomouc kdy potkal. Dne 21. června 1709. vzniknuv u jednoho podkováře v České ulici o půl noci z neopatrnosti, rozšířil se v několika hodinách po celém městě; jen předhradí, hlavní chrám, kanovnické residence, klášter Jesuitský a konvikt jsou zachráněny; 349 domů lehlo popelem. V kostele sv. Mořice zhořela krásná kazatelna se všemi oltáři a paramenty; tak též zničeny jsou kostely: Dominikánů a u sv. Kateřiny i s kláštery. Škoda pouze na budovách zeměpanských učiněná obnášela 166.111 zl. Když se požár rozšířil, bylo horko tak veliké, že nebylo lze na ulicích prodlíti. Velitel pevnosti viděl se pohnut, střechy srážeti s děl a házeti děla s hradeb, aby se neroztavila. Převeliké rozšíření požáru zavinil nedostatečný požární pořádek a že dotyčné organy svou povinnosť nekonaly. Když se požár tak příliš šířiti počal, utíkali lidé z města, neboť se obávali, ze zasáhne prachárnu a město vyhodí do povětří.

R. 1715. zuřil v Olomouci poslední mor, jelikož od té doby zřízení zdravotní tak pokročilo, že se nemoce nakažlivé více tak nebezpečně a záhubně rozšířiti nemohou. Za příčinou toho město uzavřeno, aby se nebezpečná nákaza dále šířiti nemohla. Mnoho-li osob za oběť padlo není povědomo, aniž udáno, jak dlouho ta nebezpečná nemoc trvala. Jedině to víme, že zavdala příčinu ku postavení sochy Panny Marie na Dolním náměstí, která také morovou sochou jest nazvána.

Téhož roku založena jest nákladem stavů zemských šlechtická akademie na Předhradí, tu kde nyní jest c. k. zbrojnice. Na této akademii vyučováno kromě práva obecného a církevního, právu veřejnému, dějepisu, měřictví a jazyku Francouzskému. Též se tu mladí šlechticové cvičili v jezdění, v šermování a tanci.

Toho času stálo v městě již opět 652 domů s 6000 obyvateli. V předměstích bylo 215 domů a 1216 obyvatelů. Na celé Moravě sečteno r. 1713. 1,030.000 duší. Nově vystavené ulice v předměstích podržely nejvíce jména stará, která měla před vpádem Švédů. Kanovníci a četná šlechta, která tou dobou ještě v Olomouci bydlela, zakládali pěkné zahrady. Obyčejné procházky byly na Hradisko a na Novosady, kam pěkná stromořadí vedla. Vojska bylo málo; stráž u brán zastávali policajti sudlicemi ozbrojeni. Večer zavíraly se pravidelně veškeré brány a kdo v noci do města šel, musil za otevření platiti. Poněvač se ulice ještě neosvětlovaly, nesměl po klekání nikdo bez svítilny z domu vyjíti. Pro zvláštní případy byli držitelové nárožních domů zavázáni, pohotově míti panve se smolou, jež v pádu potřeby rozžíti a oheň dračkami borovými udržovati musili, aby se ulice osvítily. Pro veřejnou bezpečnost chodila ponůcka po ulicích. Bohaté kláštery poskytovaly měšťanům hojných záslužek, protož mezi nimi mnozí bohatli. Zkrátka, v Olomouci šířil se toho času blahobyt; neboť potraviny byly velmi laciné a dobré. Klášter na Hradisku povstal opět ze ssutin svých krásnější než prvé, jak podnes viděti, ačkoli účel, ku kterémuž nyní slouží, krásu jeho zvýšiti nemůže. Roku 1726. zřízena v Olomouci městská garda, která čítala 91 mužů: 70 sprostých, 2 bubeníky, 8 svobodných, 8 desátníků, 2 šikovatele a jednoho důstojníka. Roku 1732. vyšel první policejní řád tiskem. První známý hasičský řád v Olomouci pocházel z r. 1638. na nějž následoval r. 1705. druhý a r. 1711. po velikém požáru z r. 1709. třetí.

Roku 1731. dne 10. července o 10. hodině večer zdvihla se veliká bouře s kroupami a lijákem; srážela střechy a rozbíjela okna. Špička s věže na kostele Panny Marie Sněžné na Předhradí byla sražena; na hlavním chrámu sraženy dva kamenné sloupy, s velké věže dva kříže, báň, měděnný žlab a plechové střechy s věží; také tu a tam poškozeny městské hradby a vyvráceny stromy. Tato bouře byla, jak se kronikář vyjádřuje, tak veliká, že nebylo slyšeti ani zvonění ani bouřku, ani svého vlastního slova.

Válka o posloupnost trůnu, když Marie Terezie vládu nastoupila, uvalila na Olomouc nové svízele. Král Pruský Bedřich II. předstíraje nároky dědičné na Slezsko, a používaje nesnáze císařovny, které jí dotyčná válka spůsobila, vpadl náhle do Slezska a zmocniv se ho, poslal generála Šverina do Moravy, jemuž, když přitrhl k Olomouci, dne 17. prosince 1741. město se vzdalo, jelikož nebylo vstavu ubrániti se. Když Šverin do města vtrhl, ubytoval se v biskupské residenci; 4000 vojínů ubytováno u měšťanstva, tak že každý dům 2, 3, 6, 12, kláštery po 12, 40, až 50 mužích na ubytování obdrželi; měšťanstvo musilo veškerou zbraň odevzdati. V lednu přijel král Bedřich a zdržel se zde několik dní, načež se do ležení u Olšan odebral. Posádka Pruská se denně rozmnožovala a válečná daň byla čím dál tím citelnější. Avšak po čtyrech měsících odtáhli Prušané a mír uzavřen. Nicméně utrpěla Olomouc za tu krátkou dobu na 170.150 zl. škody a opatství na Hradisku 100.000 tolarů.

Na tuto první Pruskou válku následovala v krátké době druhá, která však rovněž brzo mírem Drážďanským r. 1745. skončena.

Již po odtažení Prušanů uzavřeno, přetvořiti hradby Olomouce a učiniti z ní nedobytnou pevnost, poněvač dle položení na blízku hranic měla býti ochrannou hradbou říše. S podivuhodnou píli počalo se pracovati, 1800 dělníků pracovalo denně. Předměstí u samého města: Nová a Zelená ulice, Lasce, Nový svět, Novosady a Povel se rozbořila a přeložila čtvrt hodiny od města dále; předměstí Ostrovy pod Hradem zcela pominulo, špitály předměstské sv. Ducha, sv. Ondřeje a sv. Lazara přenešeny jsou do města; špitál sv. Ducha spojen se špitálem téhož jména proti Jesuitské koleji, druhé dva špitály umístěny ve dvou domech ulice Kateřinské; město obehnáno novými hradbami a na řece Moravě, Moravici a Povelce naděláno stavidel na vydýmání vody a zaplavení krajiny okolní, kdyby nepřítel Olomouc opět dobývati chtěl. Povelka, která s Moravou ostrov tvoří a prvé u nynějších Novosadů s hlavním pramenem řeky opět se spojila, přivedena k hradbám tak, že nyní pod bývalou Kateřinskou branou do hlavní řeky padá. Z příčiny té také přeložen kamenný mlýn, jenž prvé dále od města stával, mezi hradby. Bohužel, že při tom opevňování i četné letohrádky, zahrady a stromořadí za oběť padly. Počet domů, jež se k vůli hradbám rozbořiti musil, obnášel více než 350, v nichž bydlelo na 4000 obyvatelů. Šlechta prodala pak své domy v městě a přesídlila do Brna. Čtrnáct let trvala stavba a stála 10 milionů.

Mezi stavbou navštívila něžná panovnice se svým vznešeným manželem císařem Františkem Lotrinským Olomouc, ubírajíc se v slavném průvodu skrze Prostřední bránu do města, kterážto od té doby jí ku poctě Terezskou nazvána, i ulice z města k ní vedoucí Terezskou sluje. Olomučané ji s jásotem přijali a nejupřímnější příchylnost na jevo dávali, kteroužto příliš brzo i skvělými skutky dokázali.

Když byla pevnost hotova, zbudovala se nynější zbrojnice na předhradí a opatřila zásobou nejlepších zbraní. U radnice postavena hlavní stráž, na Tafelberku a na některých jiných místech prachárny a do města přivezeno na 300 děl.

Sotva že vše bylo v pořádku, vypukla válka sedmiletá, která ledva zacelené rány našich vlastí obnovila. Zeměchtivý Bedřich král Pruský zaplavil nejprvé Čechy a když u Kolína citelnou utrpěl porážku, Moravu vojsky svými. Nešťastný osud stíhal válkami nejvíce země Čechoslovanské. Nebohá Praha rozstřílená Bedřichem r. 1757., a r. 1758. stály jíž voje jeho opět před Olomoucí. Jeden proud valil se Krnovem, veden generálem Keithem, druhý Opavou, jejž sám král vedl na Moravu a 4. května t. r. objevil se spojený nepřítel na obzoru města.

Opatrně blížil se k pevnosti, obklíčiv ji nejprvé kruhem vzdáleným; jen znenáhla svíral ji úžeji a úžeji, aby tím jistěji cíle svého dosáhl. Avšak pevnost byla opatřena všemi prostředky k obraně a svěřena byvši zkušenému reku generálu a polnímu zbrojmistru Arnoštovi svobodnému pánu z Burgholzhausenu, odhodlána jest, brániti se do posledního muže. Chrabré obyvatelstvo též odhodláno, všechny svízele obležení mužně snášeti, podřídilo se ochotně veliteli vojenskému a podporovalo jej ve všech potřebách.

Marné bylo tedy veškeré úsilí rekovného Bedřicha, zmocniti se pevnosti, jakkoli obležení s velikou obezřelostí vedl a neustálou střelbou město sužoval, které veliké snášelo svízele a stále připraveno býti musilo k hašení tu a tam vzniklého požáru následkem metání ohnivých kulí do města.

Když však jedno nepřátelské oddělení, jež pod správou markraběte Karla potřebnou a velikou přiváželo špíži oblehatelům, vojsku císařskému u Domašova do rukou padlo, upustil Bedřich od dalšího namahání a opustil pevnost po 36denním těsném oblehání dne 2. července.

Jásání obyvatelů bylo nesmírné, všechny zvony zvučely hlaholem harmonickým a slavnostním. Hodiny po celou tu dobu zastavené počaly opět bíti a hudba zavzněla na ulicích a náměstích rozveseleného města.

Během obležení padlo vojínů 189 a 548 bylo raněno, ztratilo se 58 mužů, 8 bylo zajato. Měšťanstvo čítalo 12 mrtvých a 13 raněných. Nepřátel zajmuto 419.

Střeliva vystříleno:

Dělových koulí ..... ven 58200, do města 103533.
Pum a hubic ..... 6100  25624.
Prakových kamenů ..... 2700  700.
Granátů ..... 18300.
Ohnivých koulí ..... 538.
Koulí z větších pušek, dvojek 51664.
Malých koulí z obyčejných pušek 472467 
mimo oněch, jež se při výpadech vystřílely.

Touto rekovnou obranou zastavila Olomouc vítězný pokrok krále Bedřicha a přispěla nemálo k uzavření míru Hubertsburského dne 15. února 1763. Opět dostalo se Olomouci nejvyššího uznání od spanilomyslné mocnářky a zároveň toho práva:

1. Že smí ozdobiti městský znak začátečnými písmenami vznešených panovníků M. T. a F. a visucím zlatým řetězem.

2. Aby oslavilo měšťanstvo 2. červenec každoročně skvělou císařskou slavností, načež věnovala 800 zl. Při této slavnosti může ozbrojené měšťanstvo netoliko s hudbou, prapory a všemi vojenskými odznaky vytáhnouti, ale všecku vojenskou poctu také požadovati.[27]

3. Následující členové městské rady jsou na šlechtice povýšeni:

Šimon Tadyáš Zimmerle, c. k. sudí, s predikátem ze Šneefeldu.

Antonín Jan Langkammer, řídící purkmistr mezi obležením, s predikátem z Langkammeru a Adlersfeldu; tentýž zvolen taktéž za c. k. místosudího a císařského radu.

František Antonín Satori, primátor, s predikátem ze Satori.

Florian Josef Lauzký, městský sudí, s predikátem ze Štrausenheimu a stal se zároveň císařským radou.

Jan Valentin Görtler, starší radní s predikátem z Blumenfeldu.

Petr Pavel Brauner, radní, s predikátem z Valentina.

Jan Tadyáš Kniebandl, radní, s predikátem z Ehrenzweigu a stal se císařským radou.

Jan Valentín, radní, s predikátem z Treuenfeldu.

Maximilian Rosenberk, radní, s predikátem z Rosenberku.

František Sebastianski, radní, s predikátem ze Sebastianskiho.

Hynek František Novák, radní a mezi obležením od 8. května až 5. června řídící purkmistr, s predikátem z Nováků a stal se zároveň c. k. komercialním radou.

Karel Kristelli; městský polesný, s predikátem z Kristelli.

Jan Trávníček, syndikus, s predikátem z Trávníčku.

Jan Nepomuk Štědroň, vicesyndikus, s predikátem ze Štědroně, a

Jan Bernhard Brusil, c. k. vrchní výběrčí, s predikátem z Brusilů a Madalonu.

4. Ozdobili se následující měšťané zlatou medailí:

Jan Šrötter, nejstarší předák střelců.

Šimon Šveinitz, druhý přednosta střelců.

Jan Theiss, deputovaný ostrostřelců.

Josef Švarc, knoflikář a

Jan Fischbeck, soukenník.

Kromě toho obdrželi poškození měšťané 24328 zl. náhrady.

První výroční slavnosť dne 2. července 1759. byla zvláště skvělá, neboť ji poctil přítomností svou také bývalý velitel maršálek hrabě z Burgholzhausenu, tehdejší guvernér v Luxemburku a císařského komisara zastupoval krajský hejtman, svobodný pán ze Záviše a Osenic. Měšťané neměli toho času ještě žádného stejnokroje, byli pestře oděni i nestejně ozbrojeni, což však skvělosti slavnosti nevadilo. Od té doby držána slavnosť ta pravidelně každý rok a vynechána toliko dvakrát, totiž r. 1866. pro Pruskou válku a r. 1875. za příčinou úmrtí císaře Ferdinanda Dobrotivého. První měšťanský prapor světil se dne 9. července 1780., druhý 4. července 1809. a třetí 26. září 1846.


Když po skončené Pruské válce nepřátelství mezi Rakouskem a Pruskem pominulo, navštívil císař Josef II. dne 20. srpna 1769. Olomouc, jeda na návštěvu do Slezska ku králi Bedřichovi; bylo to právě po tom, když byl u Slavikovic blíž Rousínově na poli Antonína Trnky oral. Roku následujícího zavítal opět na začátku září do Olomouce, na své cestě do ležení u Unčova, kdež se s králem Bedřichem po druhé sešel.

Roku 1773. zrušena v Olomouci kolej Jesuitská a učiněna z ní kasárna pro pěchotu; z konviktu Jesuitského zřízen nejprvé špitál vojenský, nápotom kasárna pro dělostřelce.

Roku 1777. povýšeno biskupství Olomucké na arcibiskupství; prvním arcibiskupem zvolen Antonín Theodor hrabě Colloredo, kardinál. Zároveň zřízeno nové biskupství v Brně, co suffraganství Olomuckého arcibiskupství.

Ve válce, která vzešla r. 1778. mezi Rakouskem a Pruskem o posloupnost v Bavořích a která pro krátké trvání pod jménem bramborové války v Čechách proslula, přijel císař Josef do Olomouce dvakrát. Jelikož obáváno, že Prušané opět na Olomouc potáhnou, přenešeny jsou vysoké školy i s knihovnou v měsíci září do Brna, kdež zůstaly plná 4 leta.

Roku 1780. dne 19. listopadu zemřela všeobecně ctěná a vysoce vážená císařovna Maria Teresia po čtyřicetiletém slavném panování. Josef II., dosavadní císař Německý nastoupil vládu dědičných zemí rakouských a potvrdil Olomučanům dne 13. května 1781. veškeré svobody a veškerá nadání. Známy jsou změny, které předsevzal tento duchaplný panovník ve věcech církevních. R. 1782—1785. vyzvedl v Olomouci klášterů pět: klášter Minoritův, Kartuziánův, Augustinův a Klarisinek na Předhradí, Františkánský na Bělidlech, kam přeloženi jsou Dominikáni od sv. Michala, klášter jeptišek Dominikánek u sv. Kateřiny pod Dolním náměstím, kterýž odevzdán Voršilinkám, konečně klášter Premonstrátský na Hradisku. Zároveň vyzdviženy jsou farní kostely u sv. Petra a Matky Boží Žlutý na Předhradí, kostel sv. Blažeje a kaple sv. Kyrilla a Methoděje, blíž kostela sv. Mořice, a zřízené nové fary při hlavním chrámu sv. Václava a u sv. Michala. Hřbitovy od kostelů se odstranily a přeložily za město, což bylo ze stanoviska zdravotního velmi moudré.

Opravy, jež kromě církevních ve všech vladařských odborech provedl, jevily sice skvělého ducha a lidumilného panovníka, měly však vesměs tu vadu, že byly příliš náhlé a tudíž někdy právě opak toho docílily, než čeho byl obmýšlel. Nejpochybenější ale byla snaha jeho, že chtěl veškeré národy Rakouské poněmčiti. Tím položil první základ k dosavadním národním bojům, které národům neněmeckým a zvlášť Slovanským tolik již svízelů a zkrácení přinesly.

Roku 1785. přeložen jest krajský úřad z Olomouce do Unčova a Přerovský krajský úřad, jenž též byl v Olomouci do Hranic.

Rada městská, kterouž od časů Přemysla Otakara II. volívalo měšťanstvo, rozpuštěna jest a zřízen na jejím místě magistrát, jenž se skládal z osob v právech sběhlých a od zemských úřadů jmenovaných. Tak to potom zůstalo až do r. 1848—1850., kdež opět samospráva obecní nastoupila, a městskou radu i zastupitelstvo obecní měšťané sami sobě volili.

Jelikož pak císař Josef veškeré stavovské zřízení zrušil, tak též zastavil učení na stavovské akademii. Po jeho smrti však některé tyto novoty zase v předešlý spůsob jsou uvedeny. Krajský úřad Olomucký r. 1793. z Unčova nazpět jest přeložen, akademie stavovská r. 1791. v Olomouci obnovena, duchovní generalní seminář, jejž byl císař Josef do kláštera na Hradisku vložil zrušen, a z kláštera toho učiněna nemocnice vojenská.


Velká revoluce Francouzská, která ještě za živobytí císaře Josefa II. vypukla a nápotomní, následkem této povstalá 23letá válka, která celou téměř Evropou otřásala, způsobila velké změny i měla také mocný vliv na Rakousko. Důstojnosť Římsko-německého císaře, která od Maximiliana I. takořka dědičnou byla v rodě Habsburském, klesala od války třicetileté hloub a hloub a nebyla nyní ničím více, leč pouhou, obvyklostí zasvěcenou formalností. Knížata Německá osamostatnila se a jednala o své vůli a na svůj vrub, aniž by byla ohled brala na vrchního pána svého císaře Římsko-německého. Tím rozkládala se jednota říše Německé čím dál tím více a pokálena v této revoluční francouzské válce nejcitelněji tím, že jednotlivá knížata na ujmu ostatních v podlý spolek vešla s násilnickým císařem Francouzským Napoleonem I. Toto nečestné jednání knížat Německých pohnulo císaře Františka I., jenž po krátkém dvouletém panování Leopolda II. otce svého, bratra císaře Josefa II. vládu byl nastoupil a dle staletého obyčeje zároveň na císaře Německého korunován jest, že tuto důstojnost dne 6. srpna r. 1806. na vždy složil a sebe dědičným císařem Rakouským prohlásil. Tímto skutkem konec učiněn říši Německé, která od té doby toliko různým byla skupením větších a menších říší.

Jelikož ale dobývačnost a válečná schopnost Napoleonova rázný vyžadovala odpor, vyvolala postupem válečné doby kolikerou koalici předních mocností severovýchodní Evropy, aby se vítěznému postupování téhož, které celou téměř Evropu uchvátiti hrozilo, mocným vystoupením učinilo konec. Jak dlouho to trvalo, než kýžený cíl byl dosažen, dokazuje nejlépe dlouholeté trvání této záhubné války. Čechy a Morava staly se několikrát hrůzným jevištěm jejím. Avšak zde nesluší rozkládati se široce o tom, co jsme jen k vůli souvislosti podotkli; my toliko uvedeme, kdy Olomouc jevištěm byla jednání válečného aneb důležitých návštěv.

Jakmile ruch válečný k půdě Rakouské se blížil, pečováno o náležité opatření pevností, následovně i Olomouce. Dne 11. června 1793 odevzdali dva deputovaní obecního výboru Olomuckého mladému mocnáři Františkovi I. dobrovolný válečný příspěvek 6352 zl. 20 kr. ve zlatě, v stříbrném poháru. Takové příspěvky se během války vícekrát opakovaly.

Když se v Tyrolsku r. 1806. zemské povstání na obranu zřizovalo, odeslali tam ostrostřelci Olomučtí více než 50 dobrých a pěkných pušek a devět vlasteneckých měšťanů postavilo po jednom muži do pole, jež vším potřebným a závdavkem na penězích opatřili. Měšťanstvo postavilo na útraty obecní 10 kavaleristů do pole, jež s pěknými koňmi, zbraní, rouchem a znamenitým závdavkem vypravilo a během války přídavkem opatřovalo. Kromě kavaleristů postavilo měšťanstvo také více myslivců, a vyznamenalo se i jinou vlasteneckou obětavostí během této války. Za veškerou tuto obětavost poctěno jest r. 1810. velmi lichotivým listem polního maršálka arciknížete Karla.

Roku 1797. seděl tu ve vazbě zajatý francouzský generál Lafayette.

2. ledna r. 1800. přibyl do Olomouce arcikníže Josef, palatin Uherský s manželkou svou a ubytoval se v hostinci „u zlaté labutě“ v pekařské ulici.

Dne 5. února r. 1800. dospěl do Olomouce Ruský polní maršálek Suvarov na svém zpátečném tažení do Ruska o 10 hodinách předpolednem, a ubytoval se v hostinci „u modré hvězdy“. Pochody Ruského vojska pod rozličnými generály trvaly až do 27. února. Pro ubytovatele byly tyto pochody velmi obtížné, poněvač se ubytovanému vojsku dvakrát i třikrát denně strava dávati musila bezplatně. Ještě 2. března přišla jedna tlupa kozáků a pěchoty.

Téhož roku zřízena následkem proklamace arciknížete Karla zemská obrana, která sestávati měla s 20. praporů: Čechy měly 12, Morava a Slezsko 8 praporů postaviti. Olomouc se svými statky postavila 96 mužů. Dne 27. listopadu byl na Hradisku ve vyzvednutém klášteře její odvod. Do Brna odtáhla dne 20. prosince.

Když roku 1800. posádka Olomucká proti Francouzům bojovala, zastávali měšťané veškerou službu pevnostní s takovou ochotou a pilností, že sobě zvláštní spokojenost velitele získali. Téhož roku opatřila si měšťanská pěchota a měšťanští myslivci pěkný stejnokroj.

Dne 5. května r. 1805. uveden ve zdejším hlavním chrámu arcikníže Leopold co kanovník, a dne 24. června t. r. zvolen za koadjutora kardinála arcibiskupa hraběte Colloreda. Toho roku zastávalo měšťanstvo opět pevnostní službu.

Dne 17. listopadu téhož roku sjeli se v Olomouci císařové František a Alexandr Ruský a přehlíželi u Olšan vojsko Ruské i Rakouské; načež dne 28. listopadu společně s velkoknížetem Konstantinem za armádou k Slavkovu se odebrali.

Téhož roku přibyli v Olomouci nejvyšší úřadové a vyslanectva, když vítězní Francouzové k Vídni se blížili. K obraně Olomouce konaly se nejrozsáhlejší přípravy. Když dne 2. prosince bitva u Slavkova nešťastně dopadla, prchali Vídeňané a jiní cizinci z Olomouce do Slezska. Brány se zavřely a přední stráže postavily. Dne 6. prosince večer o 6. hodinách přišlo 50 Francouzských myslivců s jedním trubačem před bránu Terezskou, chtíce mluviti s velitelem pevnosti. Se zavázanýma očima vedeni jsou do města, kdež s velitelem o vzdání se pevnosti vyjednávali; pak vyvedeni byli opět se zavázanýma očima branou Kateřinskou, načež se opět vzdálili. Od té doby odvážili se častěji do nejbližšího okolí, jakkoli posádka 10.000 mužů čítala, a vynutili obyvatelům okolním znamenité částky peněz. Později, když nepřítel Prostějov opustil, otevřely se opět některé brány pro obchod; ale Olomouc stále se opevňovala, poněvač Francouzi Prusko zaplavili. Toto opevňování neustalo, pokudž válka trvala — tedy až do r. 1813. A nebylo právě zbytečno, neboť ještě jednou hrozilo nebezpečí veliké, když Francouzi r. 1809. bitvu svedli u Asprů a nápotom Vídeň dobyli.

S velikým jásotem uvítáno vítězství spojených mocností ve světové bitvě u Lipska, kdež moc nenasytného dobyvatele Napoleona navždy jest zlomena. Byl však již čas svrchovaný: jako veškeré vlasti, tak i Olomouc velice trpěla dlouholetou záhubnou válkou, kdež veškeré živnosti a veškeren obchod vázl, město i okolí se zanedbalo. Nejprvé bylo vysoušeti zapáchající bahna kolem pevnosti, jež povstala opevňováním města a velmi škodlivě působila na zdravotní stav obyvatelů. Tož docíleno přičiněním velitelství pevnostního; potom vysázeno od brány Kateřinské až k výpadu Litovelskému stromořadí topolové a lípové, jež nemálo přispělo k vyčistění vzduchu a milou zjednalo procházku.[28] Konečně vydlážděny jsou ulice a náměstí pěkně.

Roku 1830. vystaveno na horním náměstí nové divadlo, r. 1841. skvostný arcibiskupský seminář u sv. Michala a škola u sv. Mořice, r. 1844. škola u sv. Michala, r. 1845. na místě někdejšího špitálu u sv. Ducha soud vyšetřovací s vězeními (Frohnfeste) a téhož roku ještě velká špitálská kasárna; čímž město víc a více úhlednosti získalo.

Zároveň zvelebovaly se školy: Na Předhradí zřízena jest škola setniny kadetní; na akademii stavovské založeny jsou stolice jazyka Vlaského r. 1815. a Českého r. 1831. a r. 1827. povýšeny dosavadní vysoké školy na universitu. Roku 1829. stal se velitelem pevnosti Olomucké nejpřednější rek devatenáctého století hrabě Radecký, toho času generál jízdy.

Roku 1841 dostavena první železnice z Vídně až do Olomouce, která prvotně z Vídně jen do Brna vedla, v Břeclavě pak odvětvena a až do Olomouce vedena jest. Tato železnice prodloužila se r. 1845. až do Prahy. Roku 1843. založena opatrovna pro malé dítky; r. 1845. založen vodovod; jenž město dobrou vodou k pití zaopatřuje. Roku 1846. obdržel Olomucký ozbrojený měšťanský sbor od Jeho Veličenstva nejmilostivějšího císaře a krále Ferdinanda Dobrotivého c. k. tělesný prapor, k němuž Její Veličenstvo císařovna Marie Anna krásnou darovala stužku s lichotivým heslem: Nemini fide secundi (u věrnosti žádnému neustoupí).


Tak přiblížil se znenáhla po 25letém tichém klidu památný rok 1848., jenž krvavým písmem jest psán v dějinách národů a mocný spůsobil převrat v dosavadním vládním řízení. Revoluční ruch, jenž v únoru téhož roku vznikl v Paříži, v tomto starém revolučním ohnisku, rozšířil se rychlostí blesku po celé Evropě a spůsobil dne 13. března již vzbouření ve Vídni, načež ihned Ferdinand Dobrotivý ústavu prohlásil. Avšak rozbouřené vášně překročily meze klidné rozvahy a ublížily tu, kdež by byly mohly prospěti. Ziskuchtiví demagogové rozhárali mysli snadno popudlivého vídeňského obecného lidu a svedli jej k činům, jež poskvrnily účel celého hnutí a vtiskly mu ráz zhovadilé nevázanosti.

Klidně však zachovali se při tom povždy věrní Olomučané.

Dne 20. března. sestavil výbor obecní adresu na Jeho Veličenstvo, v níž s dětinnou oddaností zároveň následující přání projevuje:

  1. Změnu Moravského zemského řízení, týkající se zastupování měst; aby již při nejbližším zemském sněmu svobodně volenými poslanci zastoupena byla. Obdobné svolávání všeobecného sněmu všech zemí, s právem povolování daní se zřetelem na brzké vyzvednutí daně potravní — porady a dohlížení na státní hospodářství a zúčastnění se na zákonodárství.
  2. Důkladné zlepšení stavu rolnického a zastupování téhož mezi stavy zemskými.
  3. Připojení k Německu, co jednorodé společné vlasti (!).
  4. Zřízení samostatného na svobodomyslných základech veřejnosti spočívajícího obecního řádu se svobodným volením obecní správy.
  5. Zlepšení soudnictví, rychlým zařízením veřejnosti a poroty, zvlášť pro tiskové záležitosti; vyzdvižení privilegovaných patrimonialních soudů a zavedení neodvislých soudců.
  6. Přiměřené, k pravému vzdělání mládeže směřující opravení vyučování ve školách národních a na gymnasiích, slušná výživa pro nuzně opatřené učitelstvo, svoboda vyučování na universitách.
  7. Zvláštní ústřední úřad čili ministerium pro obchod průmysl a živnosti, aby lépe zkvétati mohly.
  8. Odpovědnost ministrů.
  9. Svoboda náboženství.

Tato adresa odeslána dne 22. března deputovanými do Vídně. Universita odeslala adresu zvláštní.

Jelikož Olomouc co královské hlavní město prastaré právo k zastoupení na sněmu zemském mělo a toto právo se nyní rozšířilo, odeslalo k nejbližšímu sněmu, jenž se v březnu roku 1848. sestoupil, šest poslanců, pány: Szábla, Dra. Mandelblüh-a, Höchsmana, Rupprechta, Faschanka a Petra Reima. S vyhlášením konstituce čili ústavy spojeno bylo zároveň nařízení ku zřízení národní stráže. Stav obrany národní byl potom v Olomouci následující:

   Starého privileg. ozbrojeného měšťan. sboru 5 setnin
sboru ostrostřelců . . . . . . . . 1
národní stráže . . . . . . . . 3
akademické legie . . . . . . . . 2

Prozatímním velitelem národní stráže byl měšťan František Kreiml.

Velitel pevnostní odevzdal této stráži 1. dubna 980 pušek.

Jelikož obcím svobodná práva a svobodné spravování jmění přiřknuto bylo, předsevzalo se obnovení obecního zastupitelstva dne 15. dubna, a toto rozmnoženo ze 12 na 36 členů. Zvoleni pak jsou páni: Dr. J. Helm, Fr. Kreiml, K. Neissel, P. Gallaš, J. Weber, Fr. Buček, Fr. Tomas, Fr. Nogel, V. Hübel, A. Blumenzweig, T. Griese, M. Lešinger, J. Siegel, Ed. Dieblick, Fr. Rupprecht, K. Lauer, F. Wintersteiner, J. Klob, P. Haberda, K. Burghauser, J. Höchsmann, Ig. Ramsel, Ig. Machánek, B. Szábel, Al. Fichtner, dr. J. Reim, J. Körner, J. Schleif, Ig. Siegel, V. Straub, J. Fašank. J. Sandbichler, Fr. Piesel, K. Osolsobie, J. Wallenda, Fr. Hein.

Volba funkcionářů (hodnostářů) předsevzata dne 3. května. Za předsedu pro správu jmění obecního zvolen J. Helm, dr. práv a c. k. prof. práv na universitě, jeho zástupcem jmenován dr. Reim, za representanta lesního úřadu zvolen Fr. Kreiml, pro stavitelství K. Neissel, pro pokladnictví Ig. Ramsel, pro ubytování M. Lešinger, pro všeobecné městské záležitosti A. Blumenzweig a pro hospodářství Petr Gallaš. Z gremia magistratualního zvolen za referenta magistrátní rada Josef Schön a za votanta obecnímu výboru přidán magistrátní rada Fr. Duffek. Jedenáctého května oznámena tato volba magistrátu, který pány dra. Reima, inspektora Heina a Ig. Ramsela za municipiální rady a pány Nogela, Fašanka a Blumenzweiga za jejich náhradníky zvolil. Potvrzení jsou dne 16. května a dne 20. května složili přísahu.

Universita nebyla v zemském sněmu zastoupena, protož uzavřela, ucházeti se o přiměřené zastoupení následujícím spůsobem:

  1. Deputovaných budiž 5.
  2. Voličem budiž každý člen university, tedy:
    1. představení, profesoři, úředníci universitní a akademického gymnasia;
    2. immatrikulovaní členové university;
    3. studující všech čtyř odborů učení.

Vysoká škola vyslala dra. Jeitelesa a dva studující ku sněmu stavovskému.

Brzy však započaly spory národní. Čásť obyvatelů holdovala zájmům Německým a s radnice vlal prapor černo-červeno-žlutý; čásť obyvatelů vlasteneckých rozhodla se ale pro barvu Českou, červeno-bílou, a sledovala směr Slovanský; v Litovelské ulici v č. 386 (staré) utvořila dle příkladu podobných spolků v Čechách, Slovanskou lípu. Naproti této zastupoval spolek Concordia v sále redutním a Eintracht v Litovelské ulici v č. 404 zájmy Německé. Dne 13. května. zvolila strana Německá prof. dra. Jeitelesa za poslance do sněmu Frankfurtského a purkmistra cís. radu Viléma Schweidlera za náhradníka. Že se na této volbě Česká strana nesúčastnila, ba že ji dokonce zavrhovala, netřeba dokládati.

Mezi tím dovolilo si studentstvo Vídenské takové přechmaty a vystoupilo dne 15. května s tak drzými požadavky, že se císař Ferdinand pohnut viděl, opustiti Vídeň odebrati se do Innomostí. Každý zlý příklad nalezne následovníky a tak se i stalo v pokojné jindy Olomouci. Výstřední chování Vídenských studujících ozvalo se i u studujících Olomuckých, počalo hlučnými pochody, drzým hanobením osob vážených a zasloužilých, a dosáhlo takových rozměrů, že velitel pevnostní, svobodný pán Sunstenau, přísným zakročením proti buřičům pohroziti musil.

Když pak konečně zpráva se rozhlásila o srážce studentstva Vídenskébo s vojskem, jež se udála dne 26. května a za následek měla, že vojsko do svých kasáren ustoupiti musilo, veškeré stráže národní obrana obsadila a ministerstvo padlo, chtělo studentstvo Olomucké mermomocí ve zbrani do Vídně na pomoc studentům Vídenským. Jen zákaz velitele pevnostního, že nedovolí, aby sebou vzali pušky, jež byli obdrželi z Olomucké zbrojnice, jinak ale že jim svobodno stojí, se zbraní poboční odejíti, nikoliv ale ve zbroji se navrátiti, odvrátil většinu od toho úmyslu. Částka jich však přece odešla.

Udělením ústavy změnil se zemský řád, a protož změnil se také stavovský řád, dle něhož se v březnu sněm zemský sešel. Vypsány jsou tedy nové volby poslanců. V Olomouci zvoleni jsou následující páni za poslance. Na universitě: Dr. Malý, rektor magnificus, za fakultu bohosloveckou kanovník landkrabě Fürstenberg, nynější kardinál-arcibiskup, za fakultu právnickou dr. Koppel, za fakultu fiosofickou dr. Franz, za medicko-chirurgické učení dr. Spausta; měšťanstvo zvolilo pány: B. Szábel-a, dra. Mandelblüh-a, Osolsobie, Fašanka a Neissel-a.

Když nadešel čas k volbě k prvnímu konstitučnímu říšskému sněmu do Vídně, zvolila Olomouc dne 24. června pana B. Szábela za poslance.

Opět projevila Olomouc obvyklou patriotickou obětavosť, když seznala tehdejší peněžnou nesnáz vlády. Ihned zavedla sbírku mezi měšťanstvem a odevzdala dne 28. června t. r. značnou částku 6442 zl. 36 kr. v stříbře ministrovi financí, začež jí zasláno vděčné poděkování.

Smutné události v Praze v týdnu Svatodušním otřásly mnohým vlastencem i v Olomouci a byly tuším mocnou pohnutkou pro Německé přemrštěnce k mírnějšímu chování; neboť i ve Vídni rozhostil se život klidnější, kdež výbor pro veřejnou bezpečnost utvořený nad pořádkem bděl; jakkoli se tam Uherským podněcováním již hrozivá stahovala mračna.

Říšský sněm, jenž mezitím rokovati započal, žádal sobě přítomnost milovaného mocnáře, jenž se i také dne 12. srpna z Innomostí navrátil a s nesmírným jásotem přijat jest.

Dne 9. srpna slavil kníže arcibiskup Olomucký smuteční služby Boží za padlé vojíny Rakouské ve vítězné bitvě Italské u Somma Campagna.

Klid ve Vídni netrval však dlouho: dne 22. a 23. srpna tekla již opět krev, dělnickou vzpourou prolitá a byla příčinou, že i stráže národní i měšťané na dva tábory se rozštěpili. Čásť zběsilých studentů súčastnila se na nepokojích těchto a mezinárodní řevnivost Němců, Maďary podněcovaná, počala tak nerozumně vystupovati, že ohrožovala život poslanců Slovanských a tito konečně nuceni byli tajně opustiti Vídeň. Tyto události pohnuly Olomucké obecní zastupitelstvo k odeslání adresy na vysoký říšský sněm s tou snažnou prosbou, aby otázku ústavní co nejrychleji rozluštiti se snažil.

Povstání Uherské tou dobou již propuklé, podněcovalo neustále nespokojence Vídenské a spůsobilo nové bouře dne 12. a 13. září, kdež již měšťan proti měšťanu a stráž proti stráži stáli.

Dne 28. srpna zavražděn jest polní podmaršálek hrabě Lamberg, jejž císař co mimořádného komisaře do Uher vyslal, na mostě mezi Budínem a Pešti. To byla předehra ku 6. říjnu ve Vídni, kdež nevinného generála hraběte Latoura, ministra války v budově ministerialní přepadli a spůsobem hrůzlivým zavraždili.

Tento bestialní skutek, jejž veškeré rozumnější obyvatelstvo s ošklivostí odsuzovalo, pohnul dvůr císařský, jenž tou dobou v Šenbrunu se zdržoval, že opětně Vídeň opustil provázen 6 korouhvemi jízdy, 20 setninami pěchoty a osmi děly, a po krátkém odpočinku v Hercogenburku dne 14. října do Olomouce se odebral, kdež s neočekávanou uctivostí přijat jest. Neboť sotva že do vozu vstoupil u nádraží, odpřáhli Hanáci koně a vezli sami milovaného mocnáře do města.

Císař volil tichou Olomouc za útulek, kdež kromě nepatrných nerozumnými studenty spůsobených výstupů, po celou tu dobu veřejný klid netrpěl.

Ústavní sněm, jenž bez Slovanů ve Vídni dosud rokoval, podal adresu k císaři, v níž věrnost a oddanost svou k rodině panující osvědčoval, ale zároveň o navrácení jeho prosil, klada na to zvláštní váhu, že se tím opět klid žádoucí navrátí.

Mezitím ale vyzván kníže Vindišgrätz, aby se odebral s vojskem svým k Vídni, soustředil veškeru válečnou moc z Čech a Moravy u Vídně, načež obdržel plnomocenství, aby pořádek ve Vídni uvedl všemi prostředky, jakých za dobré má.

Manifestem vydaným dne 19. října v Olomouci potvrzuje císař, jenž se byl uhostil v paláci arcibiskupském, svobody udělené národům, jmenovitě zrušení poddanství; manifestem ze 20. října svolává říšský sněm, jejž nepokoje ve Vídni rušily a přerušily, na 15. listopad do Kroměříže k dalšímu ústavnímu rokování.

Od této doby řídily a rozhodly se osudy národů Rakouských v Olomouci, jež ale také důstojně se zachovala v této rozhodné době. Vindišgrätz, jemuž Vídeň brány otevříti nechtěla, byl nucen obléhati ji. Buřiči Vídenští zvolili Messenhausera, dosavadního velitele stráže národní za velitele a hotovili se k odporu. Povstalci Uherští poslali jim 20.000 mužů na pomoc; tito setkali se s vojskem císařským u Švechat, přišlo k srážce ale Maďaři musili ustoupiti přes hranice. Delší dobu bránila se Vídeň statečně a odolala útokům císařským, až konečně Vindišgrätz bána Jelačiče s jeho Serežány na pomoc povolal, s jehož přispěním dne 31. října Vídeň klesla. Messenhauser a Robert Blum, dobrodruh Německý a podněcovatel zpoury, jsou zastřeleni.

Veškeré tyto události směřovaly k pohrobení udělené svobody. Národové musíli za to odsazovati, co jednotlivci provinili.

Tou dobou zvolen také polní maršálek hrabě Radecký, jenž tak skvělého dobyl vítězství v Itálii, za čestného měšťana města Olomouce.

Sněm v Kroměříži sešel se teprv dne 22. listopadu, poněvač veškeré přípravy k zasedání hotové nebyly. Dne 21. t. m. odbývány slavné služby Boží, aby Bůh uděliti ráčil svého požehnání poradám sněmovním. Těmto službám Božím přítomni byli císař i císařovna a celý dvůr.

Jak hlučno tou dobou v Olomouci bylo, vysvítá z toho, že dvůr císařský množství zahrnoval osob z nejvyšší šlechty, z nejvyšších hodnostářů, jak civilních tak též vojenských a že celé ministerstvo zde úřadovalo — vůbec celá Rakouská vláda se zde soustředila.

Tak přiblížil se 2. prosinec, onen památný den, kdež Ferdinand Dobrotivý se zřetelem na události trůnu se vzdal, aby sliby císařské nazpět bráti nemusil, ku prospěchu arciknížete Františka Josefa, našeho nynějšího nejmilostivějšího zeměpána, syna arcivévody Františka Karla, nejstaršího bratra císařova, jenž co přirozený nástupce ku prospěchu syna svého trůnu se vzdal. Nově nastupující císař byl právě 18 roků stár.

To stalo se v Olomouci u přítomnosti celého dvora a generálů Vindišgrätze a Jelačiče, kteří den před tím do Olomouce povoláni byli k tajné poradě rodinné.

Na třech místech Olomouce oznámila se událosť tato při zvuků trub veřejně: s radnice, na Dolním náměstí a na prostranství kapitolním — na Domě. Celá Olomucká posádka postavila se na velkém cvičišti do krásy a přisahala novému císaři u přítomnosti Vindišgrätze a Jelačiče věrnost.

Odřeknutí se trůnu Ferdinandem Dobrotivým ku prospěchu bratrovce svého zvěčněno pamatní deskou v korunovační síni paláce arcibiskupského, kdež se děj ten 2. prosince 1848. vykonal. Měšťanstvo Olomucké zvěčnilo tentýž den vkusným památním penízem.

Ministři odebrali se do Kroměříže, kdež kníže Švarcenberg, nově zvolený ministrpresident událost tu shromážděnému ústavnímu sněmu zvěstoval.

Ještě týž den odjel císař Ferdinand s císařovnou do Prahy, kdež a střídavě také v Zákupech až do své smrti (1875.) stále prodléval a velmi mnoho dobrodiní prokazoval. Upřímnou lásku a nezkrácenou úctu zachovali jemu Čechové až do smrti a oslazovali takto jeho stáří. Liboval sobě mezi Čechy a nejednou prý se vyjádřil, že nikdy netušil, žeby Čechové takovou láskou k němu přilnuli.

Říšský sněm rokoval sice dále, ale rokoval tak loudavě, že valně nepokročil; sotva že vyřídil několik základních článků ústavy. Vše i toto rokování směřovalo k brzkému převratu okolností, jenž i také nastoupil.

Dne 7. března 1849. rozpustil mladý panovník ústavní sněm v Kroměříži z té příčiny, že práce ústavní příliš volně pokračovala, že poslanci v teorie zabředli, které se příčily principu monarchickému a příliš demokratické byly, že byla jen polovice říše zastoupena (neboť Uhři neuznali sněm ústavní, neobeslali jej a nebyli dosud pokořeni), že tedy říše upevněna býti nemohla, již toliko císař sjednotiti může. Setnina ozbrojeného vojska obsadila palác arcibiskupský, kdež sněm ústavní zasedal, aby se zamezily rozbroje. Sněm byl rozpuštěn.

Nový ministr hrabě Štadion vypracoval již osnovu ústavní, která dekretem ze dne 3. března 1849. se oktrojovala.

První doby panování našeho nejmilostivějšího zeměpána zaujalo holdování u blahopřání se všech stran, pak rozmanité dekrety, jež vyžadovala povážlivá tato doba, aby se nový stav věcí v pořádek uvedl.

Císařský dvůr prodlel až do čtvrtého května téhož roku v Olomouci a odebral se pak do Šenbrunu. Vláda odstěhovala se již v dubnu do Vídně a ministři přijížděli obdobně do Olomouce.

Olomouc hrála tedy v těchto převratech důležitou úlohu a zachovala se v době té vůči všem přechmatům v jiných místech objevivším se, docela pokojně. A přece nebyla jí ani universita ponechána! Rokem 1851. vyzvednuta fakulta filosofická, r. 1855. fakulta právnická a r. 1874. lékařský ranhojičský ústav; pozůstala toliko fakulta bohoslovecká a universitní knihovna, která od této doby knihovnou studijní sluje.


Zvláštním úkazem doby té byla nedůvěra v rakouské cenné papíry a peníze papírové, která neočekávaně a rázem se objevila a rozšířila. Dotud bývalo peněz stříbrných a drobných v oběhu až nazbyt, bankovek méně; nejmenší bankovka zněla na 5 zl. v stříbře, vyjma jednušky a dvojky (anticipační z r. 1815.), jež zněly na číslo vídenské a jichž bylo již jen po řídku, poněvač se vyměňovaly a ničily; býval však takový nedůstatek peněz papírových k zásilkám, že i naddavek na ně se platíval. Taktéž platíval se naddavek na Rakouské cenné papíry, jež světového požívaly kreditu.

Sotva ale, že ústava se provolala, počaly se tratiti peníze stříbrné z oběhu a než minuly dva měsíce, byl jich nedostatek takový, že veškeren obchod váznouti počal, neboť i drobné peníze z oběhu mizely. Z toho povstaly veliké peněžné zmatky. Nedůstatek drobných peněz vyvolal na nevyhnutelné dodávky všeliké peněžné poukázky, jež nejprvé továrníci a velkoobchodníci, pak ale každý nepatrný obchodník vydávati počal. Jelikož to dobrá byla špekulace, zaopatřiti sobě bezúročný kapitál do živnosti, zaplavily takové poukázky, jež zněly na 1, 2, 3, 4, až do dvaceti krejcarů, celý veřejný trh, a jelikož z nouze každý je přijímal, získaly sobě veřejný kredit — aniž všímáno, kdo jich ručitelem, jen když zřejmá byla číslice značící hodnotu.

Byl to lehkovážný úvěr! Ale stále měnící se oběh u dodávání jich na bankovky, poněvač pouze drobné peníze zastupovaly, zamezoval veliké nahromadění a obavu znamenitější ztráty. Tuť teprv vidělo se, jak mnoho drobných peněz k malému obchodu třeba. Kolovalo jich v Čechách a na Moravě na miliony.

Jakkoli obchody tím oživly, neboť žádný nevážil sobě peněz takových, přece nebyla věc v pořádku a vláda snažila se všemožně takový nešvár zameziti, ale marně. Vydala tedy sama papírové dvouzlatky a zlatky, aby vyměňování ulehčila, konečně i stříbrné šestikrejcary, měděné 3, 2 a krejcary. I to nezpomohlo, až konečně kruté zakročení a vydání státních malých desíti a 6 krejcarových poukázek, po dlouhých dvou letech zmatkům těm učinilo konec.

Zmatky tyto sice pominuly, ale důvěra v Rakouské papíry dlouhá leta ještě se nenavrátila. Důkazem toho byl veliký naddavek na zlato a stříbro, který mnohá leta nad 20% vystupoval, roku 1858 dokonce na 45—52% dostoupil a nutnost vydání státních papírových poukázek na deset i šest krejcarů po r. 1858. a stříhání papírových zlatek na půlky a čtvrtky.


Roku 1850. přestaly veškeré bývalé patrimonialní a nastoupily zeměpanské úřady a soudy.

Morava, která prvé na šest krajů, Brněnský, Olomucký, Přerovský, Hradišťský, Jihlavský a Znojemský rozdělena byla, rozdělena nyní na dva kraje: Olomucký a Brněnský. Slezsko, které prvé na dva kraje se dělilo, Opavský a Těšínský, spojeno nyní v jediný kraj Opavský. Další pododdělení politická byla hejtmanství, jichž celkem na Moravě 25 a ve Slezsku 7 ustanoveno.

Co do soudního řízení ustanoven pro Moravu i Slezsko společný vrchní soud v Brně co soud odvolací; 8 zemských soudů: v Brně, Olomouci, Novém Jičíně, Uherském Hradišti, Jihlavě a Znojmě, pak v Opavě a Těšíně co soudy přísežní pro zločiny a co občanské a obchodní soudy v přidělených soudních okresích, pak 100 soudů okresních, mezi nimi 22 sborových soudů první třídy. Ze soudů okresních připadlo 78 na Moravu, mezi nimi 19 sborových soudů, a 22 soudů na Slezsko, mezi nimiž 3 sborové soudy.

Toto zřízení zemské změnilo se r. 1855. opět následovně: Místo dosavadních dvou krajů ustanoveno opět staré rozdělení v šestero krajů, totiž: Novojičínský,[29] Olomucký, Hradišťský, Znojemský, Brněnský a Jihlavský. Slezsko rozděleno opět ve dva kraje Opavský a Těšínský.

Na místo dosavadních hejtmanství vstoupily soudy okresní, se smíšenou soudní a politickou správou, jimž přiděleny veškeré nižší úkony bývalých hejtmanství co první instanci; úkony vyšší převzaly nově zřízené úřady krajské. Řečené úřady počaly takto úřadovati v měsíci květnu 1855.

Téhož roku také zavedena dolnorakouská míra a váha, k výhradnímu užívání.

Roku 1868. nastala opět nová změna v úřadech politických: Krajské úřady, jaké r. 1855. v život vstoupily, vyzdviženy docela, za to opět ustanovena hejtmanství, jak prvé bývala a politická správa při soudech okresních přestala.

Taktéž vyzvednuta (r. 1855. zavedená) dolnorakouská míra a váha r. 1876., a ustanovena místo ní míra a váha metrická, francouzská.


R. 1850. na podzim měl v Olomouci ministr Rakouský, kníže Švarcenberk úmluvu s Pruským ministrem Manteuflem v příčině Šlesvíka a Holštýnska a r. 1851. a 1853. Jeho Veličenství císař František Josef I. po dvakrát slavný sjezd s carem Ruským Mikulášem I.

Dne 2. července r. 1858. odbývalo měšťanstvo slavnou stoletou památku obležení města od Prušanů, při kteréžto příležitosti vydán J. A. Bartschem památní spis, jenž netoliko toto obležení, ale veškeré válečné události, jež Olomučanům zakusiti bylo od obležení Tatarů až do r. 1858. popisuje.

Roku 1860. připadla Olomouci znamenitá slavnosť církevní: Papež Pius IX. vyhlásil Jana Sarkandra, bývalého faráře Holešovského, o němž jsme se již zmínili, za blahoslaveného. Za příčinou tou odebrala se dne 17. dubna deputace města Olomouce skládající se ze starosty městského Fr. Kreimla, kanovníka A. Königsbrunna a faráře od sv. Michala, Michala Schöna do Říma, aby tam při té slavnosti byla přítomna; po jejím slavném vykonání, jež se dálo dne 6. května v kostele sv. Petra, vrátila se dne 2. června do Olomouce, uvítána jsouc slavně na nádraží a provázena v hlučném procesí od brány Kateřinské do kostela sv. Michala. Od 22. do 25. měsíce září t. r. odbývána jest též slavnosť v Olomouci, k níž se mnoho biskupů a prelátů, více než 300 jiných duchovních a mnoho tisíc lidu sešlo. Dne 22. září večer přenešeny jsou kostí blahoslaveného Sarkandra u velkém průvodu z kostela sv. Michala do hlavního chrámu sv. Václava na hradě.

Roku 1861. obdrželo město Olomouc nový zvláštní obecní řad, za příčinou jehož dne 17. dubna nové zastupitelstvo obecní, dle téhož řádu z třiceti členů složené, voleno jest.

Rok 1866. přinesl vlastem našim opět svízele válečné. Nedorozumění s Pruskem, skrze Šlesvík a Holštýn, jež Rakousko tři leta před tím s Pruskem společně dobývalo, stalo se příčinou krvavé války, která s podivuhodnou rychlostí vedena v sedmi dnech celé téměř Čechy v moc Pruského krále uvedla. Rozumí se samo sebou, že Olomouc co pevnosť nejrozsáhlejší činila přípravy, aby se zabezpečila proti nepříteli. Bylať arci dobře opatřena, neboť ji chránilo také 22 pevnůstek v posledním dvacetiletí ve dvou řadách kolem Olomouce vybudovaných. Veškeré vchody do města zahradily se kolovou hradbou a stavidla na řece Moravě zřízená se vytáhla, takže zaplaven celý okršlek kolem pevnosti vodou. Obyvatelé pevnosti dostali rozkaz, zásobiti se potravou na delší dobu; komu však prostředky vlastní nepostačovaly, aby se alespoň na šest neděl zásobiti mohl, měl opustiti město.

Nebylo snad těchto rozsáhlých a nákladných příprav ani třeba, neboť nepřítel táhl vedle, aniž si byl všímal pevnosti a ubíral se, malou šarvátku u Tovačova podniknuv a vyhodiv most železniční v Přerově do povětří, Moravou dolu na hranice Uherské a Rakouské. Když pak již ohrožoval Vídeň, uzavřen mír. Olomouc tehdý netrpěla ničím, neboť přístup do města po celou tu dobu byl volný, jen že veškeré vchody kolovou hradbou opatřené, ze každým příchozím neb povozem se opatrně zavíraly; vzájemný obchod i trhy odbývaly se bez vší překážky; neboť nepřítel nepřekročil pevnostní čáru.

Mnohem více utrpěla toho času místa venkovská, kdež stálé posádky a stálé rekvisice nepřátelské, obyvatele velice snižovaly a vyžíraly. Na příklad sousední Přerov, kdež nejenom stále se opakovavší rekvisice celé město vyssály, ale následkem přečetného ubytování vojska prvé našeho, nápotom nepřátelského, záhubná cholera vypukla a množství obětí pohltila.

Brzo po válce poctil Jeho Veličenstvo Olomouc přítomností svou; byv jako obyčejně, srdečně uvítán, ubytoval se v arcibiskupském paláci.

Dne 24. dubna 1879. připadla památka stříbrné svatby našich nejjasnějších císařských manželů, jež oslavena jest velmi slavně jak vojskem, tak též měšťanstvem. Skvostné podobizny Jejich Veličenstev, životopisy rodiny císařské, slavnostní básně a jiné příležité spisky v hojné rozmanitosti vydány jsou na oslavu tohoto památného dne ve všech končinách říše.

Rok 1880. stal se památným, že Jeho Veličenstvo celou severní polovici říše projeti a vzácnou svou návštěvou poctiti ráčil, aby se osobně přesvědčil o hmotném stavu poddaných svých. Všude byl s jásotem přivítán, tak též i v Olomouci, když sem dne 29. srpna zavítal. Tři vítězné skvostné brány, jedna nákladem městským, druhá nákladem českých záložen a třetí nákladem okolního rolnictva postavené a 600 praporů zdobilo příjezd do města. S veškerých domů pěkně ověnčených, tu a tam skvostně ozdobených vlály prapory v barvách říšských a zemských.

Všichni hodnostáři a veškeré spolky v slavnostním oděvu vítali milovaného mocnáře cestou, jenž se ubytoval v paláci arcibiskupském v těch komnatách, v kterých před 31. roky vládu dědičných zemí byl nastoupil. Po tři dni trvala vzácná tato návštěva, kdež všechny ústavy a školy milostivě zhlednouti ráčil. U večer bylo skvělé osvětlení města.

Téhož roku ještě jedna radostná událost překvapila nás: zasnoubení totiž našeho nadějného korunního prince Rudolfa s princeznou belgickou Stefanií, ku kterémuž z upřímného srdce nejlepšího zdaru přejeme.


Z krátkého tuto podaného dějepisného nástinu vysvítá velebnosť naší staroslavné Olomouce, která nesčíslných strastiplných pohrom překonavši, vždy jako Fenix opět se zotavila a po tisíciletém trvání svěží ještě projevuje mladosť. Jakkoli macešsky odstrčena, zasloužený a králem Václavem I. na věčné časy jí přiřknutý primát nevinně jí odňat, přece slibuje, že, byť i ne první hlavou, alespoň Athénami naší milé Moravěnky zůstane. Poloha a všechny okolnosti k tomu směřují, že zde spíše duševní než hmotný rozkvět se daří, že tedy stálou bude úlohou Olomouce, syny své vlasti vzdělávati a blaho duševní zakládati.

Nepomijitelné zůstanou zásluhy Tvé ctihodná máti měst Moravských, ježto jsi sobě získala stojíc vždy na stráži proti nepříteli sveřepému a zlomivši jmenovitě sílu s neodolatelnou prudkostí valícího se polodivého Mongola a zachránivši tím celý křesťanský svět od jisté záhuby.



  1. Viz čas. mus. 8. ročník str. 408.
  2. Vůbec domnívám se, že nám nelze téměř nikde první původ našich nejstarších sídel s jistotou sledovati, poněvač veškerých starých historických zpráv pohřešujeme a pouze ze starožitností, jež nám tu a tam spoře se vyskytují, původ takových sídel vyhádati můžeme. Nicméně však bylo by velmi zpozdilé, kdybysme pro nedůstatek přímých důkazů, starožitnost sídel takových upírati chtěli, jichž důležité a prospěšné položení hned prvotním bojovným obyvatelům nápadné býti musilo; poněvač se přece předpokládati může, že národové v dobách sice pradávných, ale přece k historickým již náležejících, tu kterou krajinu zaujavše, sídla pevná zakládali, jinak by pouhý potulný život byli musili vésti. Z příčiny té můžeme tvrditi, že i Olomouc mezi nejstarší, prastará a prvotní sídla Moravská náleží. Co se názvu sídla týče, jemuž jedni původ Latinský od Julii montium, druzí Německý od Halt Mütz aneb Hol Mütz, třetí opět Slovanský od Ho!lom — moc totiž mnoho lomů, velká skála, přisuzují, jest směšná přečasto již opakována báchorka. Jedině to přiznati můžeme, že název Olomouc Slovanského jest původu a nikoliv prvním, našeho města původním názvem, jejž zajisté nikdy nevypátráme.
  3. Hradisko takové měla každá župa alespoň jedno — ne-li více.
  4. Komu nepřipadne tuto na mysl Stock am Eisen, kmen starý, hřebíky celý obitý, jenž stával a snad ještě dosud stojí ve výklonku jednoho domu na polední straně Štěpánského prostranství ve Vídni, nepochybně totožného Slovanského původu, o němž všelikých kolovalo pověstí.
  5. Dle nadací listiny povstal tam klášter Benediktinů r. 1048. tedy o 30 let dřív než na Hradisku u Olomouce.
  6. Což odporuje prvnímu udání.
  7. Tato zpráva byla prý od jednoho současného kněze r. 1031. po Česku psána.
  8. Biskupství Pražské i Olomucké příslušelo tehdy k arcibiskupství Mohučskému a nové biskupství Olomucké vztahovalo se k celé tehdejší Moravě; na severo-východ až k řece Odře, zahrnujíc celé Opavsko, Krnovsko i Hlubčicko ve Slezsku Rakouském i Pruském tak, jak daleko dioecése Olomucká v tu stranu podnes sahá.
  9. Zap uvádí ve své Českomoravské kronice za pohřebiště téhož klášter Cistercianův na Velehradě.
  10. Zap. K.
  11. Němci totiž přidali mu jméno Jindřich, rovněž jako mrkraběti předešlému.
  12. Fišer.
  13. Omylné však jest mínění Šemberou v Pamětích města Olomouce projevené, jakoby král Přemysl Otakar II. zakladatelem byl nové Olomouce, neboť veškeré udalosti tomu odporují, a nižádný historik tak nesmýšlí.
  14. Na jiných místech udává se Kunrat z Mühlhofu.
  15. Dle Šembery Twingenberch, snad do Němčiny špatně přenešený Tepenec.
  16. Na Ostrovech, Předměstí neb Závodí.
  17. Právo Magdeburské obdržela obec Olomucká od rady Vratislavské, která si odvolání z něho vymínila. Dotyčná kniha zachovala se v listovně magistratualní dosud.
  18. Toho času neužívali občané žádných příjměni ještě, alespoň ne všichni, a rozeznávali se kromě jména křticího buď rodištěm svým, nebo zvláštní známkou obydlí, neb nápadnou zvláštností neb vadou tělesnou atd.
  19. Sigmund, maje hrad Pražský ve své moci a vyvolav křižácké tažení Němců proti Čechům, dal se nicméně dne 28. července 1420. arcibiskupem Konradem na krále Českého korunovati.
  20. Janu Kapistránovi ke cti, jak se J. W. Fišer v jeho dějinách Ol. vyjadřuje, postaven na Bělidlech na tom místě, kde kázal r. 1451. klášter Františkánů Bernhardinů — nynější Dominikánský klášter s kostelem Početí Panny Marie.
  21. Šembera klade bývalé Židovské město do ulice Božího Těla. Částky Hradební zdi, která Bělidla s městem spojila, viděti po dnes, ano i několik věžových bašt; kde však stávala ona zeď, která ulici židovskou od města dělila, nevysvítá z toho popisu.
  22. Roku 1469. obnášela lidnatosť Olomucká 33000 duší.
  23. Dle Šembery.
  24. A přece odejmul se jí primát zemský a dal městu, jež se zpronevěřilo; aniž dbáno dekretu krále Václava z r. 1241., nímž Olomouc za jediné hlavní město Moravy na věčné časy vyhlašuje.
  25. Tato přílišná laskavost k Židům odporuje velice ultrakatolickémn smýšlení Ferdinanda II. a ukrutnosti, s jakou pokračoval proti nekatolíkům.
  26. Na památku tohoto daru držívalo se každoroční střílení prvního května, jež se jménem c. k. solního střílení započalo a dva dni trvalo.
  27. Z toho povstalo tak zvané císařské střílení (Kaiserschiessen) na střelnici.
  28. Na místě toho stojí nyní roztomilý park, o němž jsme se již zmínili.
  29. místo bývalého Přerovského kraje.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Tento německý text je v originále zapsán frakturou.