Obrazy z Rus/Kupéčestvo

Obrazy z Rus Karel Havlíček Borovský
Gulaňje	Kupéčestvo	Cizozemci v Rusích

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z Rus
Podtitulek:	Kupéčestvo
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	BOROVSKÝ, K. Havlíček. Obrazy z Rus. Jilemnice, A. Neubert Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Motto: … und befunden, dass diese Leute; die wir vor grobe Barbaren halten, politisch und discret genug seyn, die offt manchen Deutschen beschämen sollten.

Mandelslo: Morgenland. Reise 1668.

Cizozemci a nejvíce Němci velmi rádi o vší vzdělanosti, o veškerém zřízení ruském myslejí, že od nich povstaly. Jmenovitě Němci dle pověstné své učené nadutosti považují se co spasitele, vykupitele Rusův, jako by teprv od nich na Rus bylo přišlo všechno blaho, všechen rozum, všechna kultura!! To dokonce upírám: ne snad pouze proto, že, by Němcům velmi mála blaha, rozumu a kultury zbylo, kdyby nimi i jiné národy poděliti chtěli; ale nejvíc z té příčiny, že právě to, co jsem dobrého na Rusi shledal, Němcové ani sami neznají a že největší část všeho zlého v říši cárské německého původu jest. Právě kupecký stav aneb raději kupecká kasta nejvíce jest v Rusích neněmecká, ačkoli by se kupectví sami cizozemci od Rusů učiti mohli; u kupců zachoval se docela starý národní duch. Ne snad aby někdo myslil, že jiní stavové rázu národního ztratili: na celou nejnižší třídu, na mužiky, cizozemština dokonce žádného vplyvu neměla, leda že na ně pomohla vymýšleti nové metly a nové útisky: poněvadž však se stav panský zcela, odnárodnil, odložil všechno krásné ruského charakteru a přijal všechno ošklivé, co je za hranicemi, můžeme nyní jenom dle některých bohatých kupců souditi, jak žil a jak vypadal starodávný ruský bárin (bojarin).

Může se vším právem říci, že kupcové, kupéčestvo, celý národ ruský representují, i charakter, i způsob života, i vzdělanost; rozmanitost, kterou do této kasty rozličné stupně mohovitosti přivádějí, zvláště se dobře hodí: tu bídný raznoščík, který celý svůj krám (časem jen kreditovaný) na hlavě nosí, zúplně roven mužiku (sedláku), a tam nesmírný boháč, který s generály stoluje, čtyrmi jezdí, na něhož všechny matky kupecké dětem svým co na příklad ukazují, a mezi oběma neskončená škála kupců, každý tělem i duší, bradou, kaftanem i juchtovinou Rus, dobrák a šelma, ponížený a pánovitý, výborný šejdíř a pobožný dárce almužny, šetrný a marnivý, vždy veselého a dobrého rozmaru, podnikavý ke všemu, zároveň tesař a hodinář, kupec, hospodský, lazebník, pachtýř, řemeslník, sklepník. Gogol praví kdesi, že Rus, když jen má pár juchtových rukavic a sekeru, již se ve světě neztratí. Kupcové jsou vlastně městský stav v Rusích, střední stav jsou všechni lidé volní, ačkoli tuze nízko pod šlechtou stojí, takže ještě mezi kupcovstvem a šlechtou veliká mezera se vyplniti musí, má-li se na Rusi dobrý řád a spravedlivost zavésti. Dle zákonu jsou tři rozličné třídy kupcův, gildy zvané, z kterých každá podle velikosti paplatků i také menší neb větší práva má. Ostatně všechni kramáři a nižší obchodníci na jméno kupce dle zákonu práva nemají, nebot již do nejnižší třetí gildy jen bohatí náležeti mohou, jelikož znamenitý roční poplatek skládati musejí. Slovo kupec jest již v Rusi čestným znamenitým jménem; také však se i mnohým, kteří vlastně dle práva kupci nejsou, když slušný kabát nosí, co titul uděluje. Nemusí však každý, kdo je kupec, jako u nás právě obchod vésti: i držitelé hostinců, fabrikanti, špekulanti, pachtýři atd. jsou kupcové, neboť kupcovství jest jenom jistý stupeň hodnosti, jistá privilegovanost. K pochopení ruských záležitostí nevyhnutelně jest zapotřebí zvláště o tomto stavu dobré ponětí míti, pročež jej z třech zřetelů čtenářovi představím; v domácnosti, v povolání svém a v poměru k ostatním stavům.

Matuška Moskva jest co hlavní sídlo obchodu i průmyslu ruského a vůbec co vlastní čistě ruské město také pravým domovem, jakousi vysokou školou kupéčestva, tam se čistá ruská rostlina kupec nejlépe vede. V Moskvě se také musí charakter ruského kupéčestva studovati.

I.

„Pozastav se duše křešťanská, a rozjímej o této přeukrutné tlouštce kupčichy!“ pravil jsem, jda s přítelem a krajanem svým po nábřeží u Moskvy - řeky. A před námi se valily tři centnýře člověčího masa, ve formě podobné nejvíce venkovským kamnám s vázou: byla to kupčicha, i počali jsme se na ni oba dohromady dívati, já s mým krajanem na polovic, poněvadž by na jedny oči příliš mnoho bylo. Na hlavě má každá skoro kupčicha hedvábný šátek zvláštním způsobem těsně okolo hlavy obvinutý, a pak s tou malinkou hlavinkou v poměru k rozsáhlému tělu podobá se velmi nadzmíněným již kamnám, aneb, komu by se takové přirovnání nelíbilo, aspoň želvě s vystrčenou hlavičkou. Šat na těle již polo evropejský do módy, avšak drahý, těžký, hedvábný, s kožešinou podšitý a sobolem vykládaný. Po důkladném o té věci přemýšlení soudím za nejprospěšnější, aby si každý čtenář, který se ve své fantasii tak dalece povznésti dovede, raději tu kupčichu v letním oděvu představil: neboť by si mnozí dle obyčeje nízkých utrhačných duší, které všelikou velikost rády snižují, mysliti mohli, že všechna ta podivu hodná obšírnost jenom od řásnosti zimního oděvu pochází. Před ní jde dceruška, rovněž již při těle panénka, neurčena na světě pro nic, než aby dle matčina příkladu ztloustla: pečlivá mátuška ustavičně něco na její oděvu popravuje, falty rovná, šátek stahuje.

Dle esthetiky kupecké musí mít krasavice (kromě tlouštky), hezkou bílou, jemnou, tenkou plet, k čemu zvláště ruská báňa (parní koupel) napomáhá, červené tváře jako španělský vosk, co se v nedůstatku krve ličidlem hrubě docílí, a pak - hodně černé zuby. Takové aspoň všechny napořád mají, nebo zavřeny jsouce doma, nic jiného nedělají, než louskají ořechy a cukrovinky, zavářky atd. jedí, od čeho pak jako husy na krmníku na váze přibírají. Větší část odívá se jednoduše co do formy oděvu, avšak do bohatých látek; a zdá se mi, že jim ten oděv sluší; jest sice také nejvíce dle módy, avšak dle zastaralé. Jenom menší část nejbohatších hledí se vysoké šlechtě ve všem vyrovnat, i ekipáží, stavbou, nářadím domácím, krojem, livrejí služebníků a způsoby: s pláčem však vedle takové vystrojené kupčichy stojí genius vkusu a genius ruské národnosti. Jako s přeplněného vesnického oltáře visí na ní všeliké výrobky módy, hotová manufakturní výstava! O nich by se dalo říci, že se nadarmo snaží zakořenělou pronikavou juchtovinu zahlušiti cizinským pižmem: jsou to ruiny pravé ruské národnosti, z kterých ještě ustavičně skrze násilím zavedené pižmo spravedlivá ruská juchta čpí. Co se ostatně jejich duševního stavu týče, těžko by bylo nestrannému člověku rozhodnouti, má-li se dát mezi úhlavními vlastnostmi jejich předek tloušťce aneb sprostnosti. Krev a mléko podle těla, krev a kroupy podle duše, jak praví Čelakovský v jednom svém epigramu. O nějakém duševním vzdělání se obyčejně ani pro ženský stav nemysli: mužští nabydou zkušenost a vzdělání ve světě mezi lidmi, ne pak ve škole, a zavřené ženské rostou a rozprostraňují se jako všechny jiné rostliny. Nesmíme však zapomínat, že dle ponětí východního ženská mnohem níže stojí ve vážnosti než u nás, v každém ohledu jest silnějšímu pohlaví tuze podřízena. - Ostatně takové ženské zas tu dobrou vlastnost na sobě mají, že se každý mužský v společnosti jejich výborně v výmluvnosti cvičí: zaveď řeč, o čem chceš, neodpoví jinak než da's, točno tak's, něťs (ano, máte pravdu, ne), a tu má každý nejvýbornější příležitost nabýti obratnost řeči, jelikož tak dlouho, pokuď se nerozejdou, sám mluviti musí. Na svých sobranijách (resursích) tak tiše, zkroušeně a nepohnutě sedí, že by si zajisté velmi snadně v jejich vrkočích vrabci hnízdo uplésti mohli! Živé sochy z kaše a z červené řepy.

Jenom z galantních zásad chevalerie se stalo, že jsem dříve o ženách a dcerách kupeckých psal: jakož i každému, kdo si náklonnost dámskou získati chce, velmi radím ze mne si příklad vzíti. Jinak ovšem mužská část, kupci sami, mnohem jsou důležitejší; na důkaz toho nic více říci nemusím, než že by bez kupců žádných kupčich nebylo.

Oblek, zevnitřnost postavím i zde na počátek, dle způsobu aristokratů, kteří rovněž tak u každého člověka dříve na frak, manšety a vlasy a pak teprv někdy na duši a srdce ohled mívají.

Dlouhý modrý kaftan, okolo těla, vlněný pás, brada dlouhá; vlasy dokola přistřižené a před časy pravá ruská huňatá čepice, to jsou vlastně zevnitřnosti ruského kupce. Každá z nich však během času velikou půtku s cizou evropejštinou vésti musela k malé neb velké své ujmě. Čepice zmizela od návalu západní zdvořilosti tak jako polabští Slované, t. j. dokonce: na její místě je německá čepice furažka, kartuz s šiltem, a to proto, že se kupcům při jejich neslýchaně ponížené zdvořilosti výborně hodí k smekání. Přiznávám se, že z nedůstatku vyššího vědeckého vzdělání ani nevím, který národ vlastně onen šilt na čepici vynašel: na Němce bych však nejspíše důmnění měl dle jejich známého šosáckého titulkářství a škrobené, odměřené, systematické uctivosti. Buď jak buď, kdo ale dva vousaté ruské kupce na ulici se smeknutím pozdravovati neviděl, nemůže mít dobrého ponětí o pravé gracióznosti. Bez ilustrace je arci těžko pochopiti: pro milovníky uličné zdvořilosti podotknu jen, že smeknuté čepice dobrou píď nad hlavou drží, při čem je ruka v celé své délce od těla pryč natažena. „Moje pačtěnije!“ line jim přitom jak lehký zefír z mezi vousů.

Čím bohatší kupec, tím více se i ostatní části zevnitřnosti jeho blíží jevropejskému způsobu: kaftanu se dělo tak jako národnosti naší v Čechách, t. j. trpěl od Němců mnohé násilí, přistřihovali, našili knoflíky, límce atd., brada a vlasy byly přistřiženy jako svobody přemoženého národu, a pás vlněný zůstal jen nejnižším třídám kupectva. Ženy jsou jako již prvního hříchu v ráji i těchto provinění proti národnosti hlavní příčinou: čím více se oblek mužů jejich činovnické evropejštině blíží, tím hrději se na promenádách vedle nich vypínají. Málokdy se však kterému poštěstí tak dokonce cizinou se zahaliti, aby z každého kusu Rusálka národnosti plakajíc nevyhlídala: juchta je silná vůně a pročpí skrze všechno. I tenkráte, když dle pověstné cárské štědrosti v rozdávání řádů, křížků, penízů, pentliček (též neruská móda) také kupcovi veliký zlatý peníz na široké červené pentli okolo krku visí, nemůže to nikterak nahradit prostotu a slušnost národního kroje: ba ničemu jinému se mi takový odnárodnělý kupec v zástupě neznamenaných svých spolubratří podobati nezdál než skopcovi se zvoncem, když si hrdě před stádem vyšlapuje.

Lépe však než kroj zachovali kupci pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale i se vší důstojností. Nejkrásnější národní obyčeje vyššího způsobu, které by při odroditi šlechty zajisté dávno byly vyhynuly, chrání se posavad vždy u kupectva; teprv v nejnovějších časech, co se skrze procitlý v Moskvě duch Slovanství nějaká oposice proti petrohradské odnárodnělosti děje, počali také mnozí šlechticové z vlastenectví zachovávat některé starootcovské památky. Veliká chyba by byla mysliti si kupectvo ruské necvičené, nevzdělané: ovšem bych, co se zdravého rozumu dotýče, raději vzal jednoho ruského kupce než dva profesory a čtyry úředníky, ačkoli kupci obyčejně do žádných škol nechodí.

Naději se, že snad i mnohý z krajanův mých a obyvatelův tohoto našeho království pochopí, že člověk právě v školách zhloupnouti může, jmenovitě když mu tam pan učitel všechnu (často dost mělkou) moudrost vykládá v takovém jazyku, kterému ubohý žáček dokonce nerozumí. Člověk, který se kromě německého jazyka ve školách docela nic jiného nenaučil, nemůže být o nic moudřejší a vzdělanější než rozený Němec, který zhola nic neumí, a nepochopuji, jaká by měla přednost býti nevzdělanosti německé před necvičeností českou. Naopak, ačkoli si hlupák český i německý před Pánem Bohem docela rovni jsou, přece bych, směje dle svého vkusu voliti, již raději českým býti chtěl, dílem z národní náklonnosti, dílem proto, že této šarže každý rodilý Čech bez všeliké práce a bez sobotálesu velmi snadně a sám od sebe dojíti může!

Škola, v které se ruští kupcové učí, jest obrovská, 2000 geog. mil dlouhá a široká od Ledového moře až k Černému, jest to celá veliká ruská říše, po které jezdí celý svůj život, vlastníma očima vidí a zkoušejí, vlastní škodou chytrosti nabývají. Takovým cestováním (které i mužici často konávají) stává se, že právě kupcové a jiní nižší stavové mnohem obšírnější a důkladnější známost ruské zemi, národův v ní, obyčejů, zřízení, práv, sil atd. mívají než šlechta a tak nazvaní vzdělanější stavové. K víře nepodobná, jest nevědomost největší části vyšších stavův ve všem, co se domácnosti týče, všechni skoro celou Evropu lépe znají než svou Rus, a teprv u kupců se člověk nepovědomý na to doptati může, co buď pro potřebu aneb pro ponaučení své věděti chce.

„Kliď se po svých, my nečtem žádné knihy!“ křikne kupec z provincie na roznášeče knih, který mu zboží své schvaluje, a dobře má, neboť sám za něho stojím, že jest moudřejší než spisovatelé oněch knih, které se mu ku koupi nabízejí, co by se tedy z takových knih naučiti mohl pro sebe potřebného a užitečného. Nemysli však nikdo, že dle uvedeného příkladu ruští kupcové dokonce žádných knih nečtou. Ba jest zvláštní kupecká literatura v Moskvě, všechna jen zábavná, která se při vchodech do veřejných zahrad, na trzích atd. prodává a po domech roznáší. Mimoto i ostatní moderní literatura kupcům neznáma není, nejvíce však knihy a rukopisy v církevním jazyku milují a velmi ochotně čítají, odkuď též ono pismáctví se vyvinulo, kterým kupcové před jinými stavy slynou. Mužiky, šlechta, úřednictvo pramálo o vlastním učení křesťanském a o církevních obyčejích vědí: kromě znamení kříže a některých nejobyčejnějších věcí jest jim náboženství pravoslavné tak nepovědomo jako busurmanské aneb lamaismus. Jediné kněží a po nich hned kupcové hloubají v svatých knihách, hádají se o víru; a nejvíce mezi kupci povstávají a květou všeliké rozkole (sekty) a starověrství. Jest velmi přiměřeno přirozenosti lidské, že každou věc, o které vřejí a hlouběji přemýšlíme, hned nějak změňovati a opravovati počínáme. Nepochopitelno mi vždycky bylo, jak titp kupci, jinak v životě velmi zdravě a moudře smýšlející, jenom v náboženství tak nesmyslní a pověrčiví býti mohou: kterak věci, jimž by se v každém jiném pádu pro jejich nesmyslnost a k pravdě nepodobnost jenom vysmívali, přece v náboženství věřiti, ba ctíti mohou!!

Nejen známost nynější vlasti i přešlost její nalezá mezi kupci nejhorlivější pěstitele: ačkoli do tuze vzdálených dob sáhají národní podání a upomínky, přece jich velmi mnoho mezi lidem jakožto v písařství necvičeným koluje. Mnohé z nich zavdávají nám příležitost povšimnouti si; jak mezi národy povstaly a ještě povstávají mythy: tak u př. tažení Napoleonovo do Rus a do Moskvy vypravuje lid kupecký již co národní epopej s mnohými divy a zázraky, a kdyby. se jiní lidé na západu střízlivějším zrakem naň nebyli dívali, zajisté by pak po několika věcích historikové dosti sporou práci měli z motanin těchto divů a zázraků holou pravdu vydobýti. - O všech památkách vědí obyčejně s největší podrobností úpinou zprávu, kterou si v svobodných chvílech v krámích aneb na svých cestách vespolek vypravují; tím samým způsobem udržují se také mezi nimi národní písně, hry, pohádky, báchorky a pověsti. Družné jejich živobytí (v Rusích jsou v každém městě krámy kupecké pohromadě) podává jim nejpěknější k tomu příležitost, a známý sběratel ruských národních památek Sacharov nejvíce od kupců svá dáta sbírá.

Krásné stránky národního charakteru ruského jeví se právě na kupcích nejpěkněji, dílem také proto, že ani k utlačeným ani k utlačitelům nepatří, požívajíce jakési samostatnosti, neodvislosti a svobody, všechno ovšem jen relativně řečeno. Obyčejně bývají zámožní, neodvislí lidé, přitom však žádných privilegií na útraty spolurodáků svých jako šlechta nemají. Citlivá, nevypočtená a nevyrozumovaná dobrosrdečnost, dobročinnost a úslužnost k lidem a zvířatům jest do ruského charakteru zlatým písmem zapsána.

Před chrámy v neděli shromažďují se nuzní a dle starokřesťanského obyčeje slavějí kupci svátek kromě modlitby i milosrdenstvím, vycházejíce z chrámu oni i ženy jejich rozdávají po hrstích peněz mezi žebráky.

Vojáci, žebrákům nejbližší stav v Rusích, rovněž po krámích kupeckých buď s pytlem na mouku atd., buď pro kopejky chodívají, a když jsem častěji i na strážích (jako u generálního gubernátora v Moskvě) vojáky v plné uniformě i s ručnicí na mimojdoucích žebrati viděl, bývali vždy kupci nejdobročinnější.

Ba i k lotrům a přestupníkům, které si na Sibír ženou, nezatvrzují srdce svá: kolikráte jsem i půl hodiny cesty po moskovských ulicech za takovou grupou chodil a se zalíbením dobrotu ruskou studoval. Věznové, o kterých, když je ženou, by se prej arci dalo říci, že na spravedlivé i nespravedlivé slunce svítí, jako zvířata na hřbetech velikým vápenným kolem znamenáni a svázáni jsou, okolo nich s knuty táhnou kozáci a s holemi policejti, některého také kozák pro jistotu na provaze vede. Taková grupa buď časně ráno aneb podvečír po ulici táhne, tiše, smutně, na dalekou chladnou procházku: se všech stran kupcové sami z krámů svých vybíhají a nešťastníkům na cestu almužnu udělují, kozáci i policejti sami pro vězny své často dárky vyprošují a vybírají.

I zvířata se u Rusův pravých dobře mají, nejen že koně nikdy netrýzní a co nejpřívětivěji s nimi zacházejí, nýbrž i divokému ptactvu život mezi sebou přejí a ulehčují. Nesčislná hejna divokých holubů hnízdí se všude po ruských městách, podobně i vrány a havrani; kupci jim v zimě z zásoby své poskytují, a obzvláště holubi pro laskavé nakládání tak zkrotli, že všude okolo krámů bez bázně a plachosti polétují a pobíhají.

Některé chvalitebné čistě národní obyčeje rovněž se posud nejvíce mezi kupci zachovaly, tak ku př. o velikonocích vykupují vězně, kteří pro dluhy zavřeni jsou, a kteří tolik zámožnosti nemají, alespoň jiným bídným věznům ve stravě něco přilepšují. Pouštění ptáků na svobodu také jest krásný a sice dle mého mínění nejkrásnější obyčej velikoční, který se též skoro výhradně jenom od kupců zachovává, vyjímaje leda některé děti vlastenecky smýšlejících několika šlechticů. Každý si u ptáčníků nějakého ptáka koupí, které pak všichni na zvláštním místě nedaleko Kremlu na svobodu pouštějí. Ovšem že větší část ani ten význam nechápe, jaký tato ceremonie má; rád bych ale věděl, jakýtn právem si Němci vyhradný atribut vlastnosti „Gemütlichkeit“ u nich nazvané přisvojují, když se v tomto ohledu (jak oni sami totiž Gemütlichkeit vykládají) nikterak ani s Rusy rovnati nemohou a nesmějí?!

Všeho, co se dobrého pro všeobecnost děje, jsou rovněž kupcové štědří podporovatelé: sotva se vláda o nějakém novém ústavu dobročinném neb vůbec vlasti užitečném prohlásí, již tu jsou ne s málem, leč s tisíci na přispěnou. Jednotlivých pádů, kde kupec až na sta tisíců obětoval, mohl bych mnoho vytknouti.

Chrámové především jsou patrní důkazové štědrosti kupecké a obětí jejich pro všeobecné dobré. Všechno, co se náboženství týče, vystupuje na Rusi velmi vznešeně a nádherně: a největší část bohatství církevního pochází nyní z darů kupeckých. Tak u př. kupec Semen Prokofjevič Vasiljev kromě jiných darů na zlatě, na stříbře a šatstvu k mnohým kostelům, ještě i sám několik chrámů na své útraty vystavěl, mezi nimi jeden za 300.000 rublů (350.000 zl. v. č. ). V mnohých pověstných chrámech má také kupectvo rozličných měst každé svůj zvláštní drahý obraz, před kterým, když na obchodních cestách svých do toho města přijdou, pobožnost vykonávají. Tak v chrámě Spasa Preobraženija v obchodním městě Nižném Novgorodě každé obchodní město ruské, i také Irkutsk (v Sibiři), svůj zvláštní obraz má, před kterým také v čas služeb božích kupcové téhož města stojí.

Tu při příležitosti umístím divnou zprávu, zvláště proto, že jest nejpěknějším důkazem náklonnosti a přítulnosti kupců ke všemu, co jest národní. Častěji již mnohý šlechtic, navrátivší se z Italie a zamilovav si tam veselobarevnou vlaskou malbu, doma se pak o to pokusil podobné, to jest dle našeho způsobu malované obrazy do ruských chrámů pověsiti. Ruské ikony jsou totiž velmi temné a pošmourné, jenom oblíčej a ruce jsou vymalovány, ostatek jest z pozlaceného neb postřibřeného kovu vydutým způsobem pracován. Avšak nikdy se sprostý lid, jakož i kupci, před takovými cizozemskými obrazy nemodlí, zdají se jim světské: vždycky se jenom ku svým temným, kovaným bohům (tak posud jmenují obrazy svaté) obracují a před nimi jenom svíce hojně rozsvěcujíce obětují obět. Onen pak cizozemský obraz nevšímnut a zanedbán v chrámě visí.

Nedávno teprv procitla na Rusi touha sbírati davné historické památky: až posud hnala se tam jedna novota za druhou, takže se na všechno staré zcela zapomínalo. Sběratelé těchto starožitností, knih, peněz, náčiní atd. opět zas nejhlavněji od kupců zásoby své nabývají: mnohý zámožný a vzdělaný kupec v Moskvě, přítel stařiny, sám dosti důležitou sbírku má.

Nejkrásnější příležitost studovati povahu kupeckou jest, kromě národních slavností, při kterých málokterý chybívá, a kromě veřejných obchodních míst a krámů, také hlavně v gostinicách (dle ruského způsobu zřízených hostincích) moskovských, kde oni hlavně jsou panujícím obecenstvem: jelikož šlechta a cizozemci raději do cukráren s hotelů po evropejsku zřízených chodívají.

V pravé ruské gostinici, která ostatně velmi nákladně zřízena jest, tak že se žádný náš pražský hostinec s ní bratrovati neopováží, především v každém pokoji najdeš veliký svatý obraz, aby se každý vstupující Pravorus měl komu pokloniti. Před každým obrazem visí ustavičně hořící lampa. Svatý obraz věší se v Rusích již zvláštním spůsobem, totiž v levém koutě od vchodu a ne jako u nás jen na jedné stěně, nýbrž tak právě do kouta, že za obrazem trojhraník volného místa se utvoří, jelikož ne zadní plochou, nýbrž jen oběma bokama k stěnám přilehá. Kdyby se totiž člověk zrovna do rohu obrátil, stojí přímo proti frontu obrazu.

Z jedné jmenovitě okolnosti bych soudil, že tento způsob ještě z pohanských časů Slovanstva pochází. Skoro všude a zvláště po vsích vždycky v tom levém rohu zvláštní prkénko do koutu zaklíněno jest, na které se pak obraz postaví. Kdyby to místo také původně již pro obraz bylo určeno bývalo, nikdy by takového prkénka zapotřebí nebylo, poněvadž se obraz na hřebík pověsiti může a také skoro vždy věšívá. Zdá se mi tedy, že na tom prkénku stávaly bůžky našich předků, malinké sošky, jaké se až posavad ještě zachovaly, v čem mne i ta okolnost potvrzuje, že Rusové prostí ještě podnes ty svoje obrazy bohy jmenují. Povědomo jest i to, že pravoslavná církev mnohem šetrněji s pohanskými zvyky národův svých naložiIa než latinská: větší část neškodných ovšem, ba krásných a ctnostných pohanských obyčejů, ku kterým národ skrze mnohá století byl srdce své uvázal, ponechala, mu zcela, dajíc jim jenom nějaký křesťanský význam. Proto také všude pravoslavná církev bez krveprolití, bez odporu přijata jest: nebo neurazila nikde nejsvětější, co každý národ má, národnost, jazyk a svaté, po předcích zděděné obyčeje. Řekové; Ormjané i Rusové, ačkoli údové jedné církve, konají přece náboženství své každý v národním svém jazyku. Latinští rozšiřovatelé víry, němečtí mnichové, obyčejně ne tak vzdělaní jako Řekové, horlili jenom proti všemu pohanskému vůbec, bez ohledu, je-li to dobré nebo zlé: oni sami nechápali duch vznešeného učení Kristova. A když se konečně Němci uchopili rozšířování Kristové víry jako nějakého dobrého výdělku a nemotorně jako biřicové mečem a palicí hlásali národům nové učení křesťanské lásky, vyjednávajíce si hned desátky co honorár za svou práci: nepotřebí se již diviti, že se tito národové statečně obořili. Nebylať tupost těch, kteří náboženství takovým způsobem hlásané nepřijímali, nýbrž těch, kteří je tak hlásali.

Jak Němci učení Páně vyrozuměli, toho máme až podnes (nepočítaje neslýchané ukrutnosti, které Slovanům Polabským a nám pro víru natropili) nejráznější důkaz v tak nazvaných Ostsejských provincech. Rytířové němečtí obrátili tamnější Litvíny, Lotyše a Čuchonce na křesťanskou víru, zároveň si však tyto tiché a předtím svobodné národy k neslýchanému otroctví podrobili, v kterém až podnes vzdychají. Tak tito dobrodincavé oněm národům po smrti sicé cestu do nebe otevřeli, zato však jim na světě hotové peklo způsobili. Nikde v celé Ruské říši není stav sedláků tak bídný, tak utlačený, tak otrocký jako právě v těchto Ostsejských provincích, kde Němci pány jsou: a němečtí spisovatelé jsou ještě tak nestydati, že Rusům a vůbec Slovanům zotročilost a chlapství vyčítají?! Mezi Slovany rabstvo a chlapství nikdy nebylo; jako až podnes u Srbů bývali si Slované vespolek vždy všichni rovni, jenom zasloužilé a rozumnější poslouchali, nazývajíce je staršími. Teprv od jiných národů naučili jsme se znáti, co jest otroctví, a sice z jedné strany od Tatarů, z druhé od Němců.

Tuto trochu dlouhou úvahu, myslím, že jsem neučinil bez potřeby: abychom si totiž jak náleží pomysliti uměli a těch, jenž Rusům za hlavní vinu to pokládají, čemu je sami naučili a v čem se ještě posavad žákové svým mistrům ani nevyrovnali.

Avšak právě jsme nechali našeho kupce vstoupiti do gostinice a pokloniti se především ikoně, nato s něho sluhové hospodští, oblečení dle ruského kroje, nejvíce celí bílí, sňali svrchní oděv, on sám na všechny strany co nejzdvořileji a v nejsladších slovech svou úctu složil a nato se svými známými u jednoho stolu usedl. Je-li mladý, ještě neopomine především vytáhnouti bumažník (tobolku) a vyložiti před sebe na stůl několik set neb tisíc rublů v papírech, při čem se hrdinsky na všechny strany ohlíží. Pak se počíná jako parní stroj rozhřívati čajem, nikdy sám jediný, vždy s několika přáteli, čáj pije hořký, drže jen malinký kousek cukru mezi zuby, co se nazývá „v prikusku“, nikdy méně než kvartu, ba časem i 15 - 20 šálků. Znamenati sluší, že všichni kupcové v celé říši cárské a za nimi celý pravoslavný národ pijí čáj jedním stereotypním způsobem, takže kdo jednoho viděl, již ví, jak všechni ostatní šálek drží, jak nahybají atd. Celý tento původní způsob vykládati těžko by bylo bez obrázku. Poslouchati přitom nadmíru zdvořilé rozmluvy, které pak mezi sebou v potu tváře vedou, dílem o kupectví, dílem o Rusi, o rozličných znamenitostech v rozličných městách, bývala vždy nejpěknější moje zábava. Veliký nákladný flašinet (častokrát až za 10.000 zl. v. č.), který sám bez točení hraje, když se jen natáhne, ustavičně přitom nejkrásnější kusy z nových oper, národní písně a „Bože zachovej nám cára“ provozuje, jmenují ten stroj „mašina“.

V domácnosti jest jejich život pohodlný, ne pak (obyčejně) nádherný, se služebníky svědomitěji zacházejí než šlechta, velmi rádi dle ruské přívětivosti vidí u sebe hosty a přecpávají a přelívají je vším, co dům dá. Zásady, dle kterých se zřizuje hostina u šlechty, jsou: raději méně jídel a dobré, a u kupců: raději víc jídel a také dobré. Zvláštní díl města v Moskvě, „Zamoskvorěčije“ (jako u nás Malá Strana), jest výhradně od bohatých kupců zasednut, v kterém ještě jako starodávní bojaré žijí.

Zábava jejich nejmilejší jest také dostih konný, avšak ne jízdecky, nýbrž na kolách, ve zvláštních k tomu zřízených ohradách, v zimě na ledě a v létě za městem za Petrohradskou bránou, a vždy jako v starořeckém dromu také dokola jezdí. Povozka k tomu jest velmi lehounká na nizounkých kolách a jen pro jediného člověka.

I také mezi kupci jsou pošetilci, jenž co opice šlechty také své domy, svůj život po cizozemsku zřizují, cizozemce si co vychovatele svých dětí drží, aby je naučili mluvit „všechny německé jazyky“, tak jmenují v Rusích evropejské řeči, a kdo umí francouzsky, anglicky a německy, o tom se v Rusích říká, že mluví všechny jazyky. Tím ale tratí jenom všechnu důstojnost národního ruského charakteru a z cizozemska přibírají jenom směšnosti: Medvěd, byť by byl medvěd, pokavad chodí svobodně, jak jej Bůh stvořil, po lese, nahání lidem vážnosti a strachu; když ale s košíkem na hubě po ulicích na provaze tancuje, obklopí jej děti a posmívají se mu.

II.

Dříve však než čtenářstvu ruského kupce v jeho vlastním povolání představím, budiž mi dovoleno pojednati něco v krátkosti - o taškářství. Dosti všelijak jsem se již narozmýšlel o nějakou vůbec platnou definicí této v životě tak hojné věci, posud jsem ale nenašel nic důkladnějšího než: „taškář jest ten, kdo jiným něco za pravdu vydává, co sám nevěří“. S nemalou bolestí srdce musím dle této definice ruským kupcům taškářství co podstatnou vlastnost přiřknouti, a jediná útěcha, kterou jim co svým dvouletým přátelům z vděčnosti poskytnouti mohu, jest ta, že také mnozí jiní, a větší páni, a to nejen v Rusích, dle též definice do tohoto poctivého cechu taškářského náležejí, ačkoli jiné titule mívají a za jiným praporcem při procesí chodívají. Hlavní zásada ruských kupců jest dodati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodají. Ruští kupcové dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá; obchod jest u nich, jako u všech východních národů; vojna bez krveprolití, kdo s koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží. Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní zásada, všechno rozhoduje, podobně i v obchodu platí jenom chytrost, síla ducha; jakousi podivnou důsledností považuje se ošizenu býti co pouhý a přirozený následek nezkušenosti, a kdo ošiditi dovedl, vzal slušnou náhradu za převahu ducha a chytrost svou. I slovo obman, obmanuť nemá u Rusů tak ošklivý význam jako naše šidba, ošiditi, nýbrž náleží tak jako váha, loket atd. do terminologie kupecké.

Ostatně taková zásada v obchodu není právě přeukrutné neštěstí, ba jako každá důslednost i své dobré stránky má. Každý, kdo kupuje u ruských kupců, musí zboží a cenu dobře napřed znáti, a pak, což mu škodí, vycení-li kupec šestkrát neb desetkrát výše věc? Nedá přec o nic více, než zač věru stojí. Ruští kupcové nikterak nezakrývají dobrou vůli svou opáliti každého, kdo by se dal, nedělají se poctivými, a není-li tedy lepší zjevný nepřítel než tajný? Němci obzvláště připisují si vždycky poctivost co výhradní monopol svého národu, a jmenovitě Švejcaři slynou odjakživa jako samá pouhá holubičí poctivost! Tažme se ale cestopiscův, a dovíme se, že právě ve Švejcařích tak dobře šiditi umějí jako kdekoli jinde a že právě za štítem své rozhlášené poctivosti tím lépe podskoky své skrývají. Co jest tedy pro svět škodnější, šiditi lidi, kteří se na naši poctivost spoléhají, anebo se vůbec ani za poctivého nevydávati?!

Moskvu bych výhradně nazval metropolí kupéčestva ruského, a tím se i snadně vysvětluje, proč až posavad vždy hlavně národnost ruskou a starožitnost representuje proti cizozemskému Petrohradu. Kromě to množství krámů, roztroušených po celém rozsáhlém městě, jest zvláštní, dosti obšírný oddíl pod Kremlem, v krátkosti górod (město) nazvaný, z pouhých nesčíslných krámů bez obydlí. Před hlavní velmi vkusnou frontou tohoto bazaru, která jde na krásnou ploščaď (červený rynk), jest pomník dvou znamenitých vlastenců ruských, Minina a Požárského, kteří svou vlast z velikého nebezpečenství vytrhli, a na tom červeném rynku věčně stojí hejna izvoštíků a ekipáží, přivážejících a odvážejících kupovatele a nakoupené věci. Mezi nimi se hemží roznášeči všelikého drobnějšího zboží, nejvíce k jídlu, ovoce, cukrovinek, masa, ryb atd. (všechno již k snědku hotové), od kterých kupcové a jejich „prikažčiki“ (mládenci) hojně pro své posilnění kupují a ustavičně jedí a čáj pijí. V samém bazaru představme si system rovných, křižujících se uliček svrchu krytých; z obou stran každé uličky krám vedle krámu, a sice vždy stejné zboží pro pohodlí kupovatelů vedle sebe; na jednom místě samá obuv, krám za krámem, jinde papír, jinde oděv, jinde plátna, v celé řadě krámů prodávají se jenom svaté kované obrazy, jinde samý jen čáj atd. Rozmanitost zboží mnohem jest větší než u nás, jako vůbec zřízenost obchodu v Rusích daleko výše stojí nad naší. Górod tento nejlépe si každý dle hlavního charakteru představí, když jej nazvu věčným, ohromným trhem a jarmarkem na všechno zboží, co si jen kdo vymysliti může, neboť z druhé strany, v tak nazvaných rjädách, takovýtéž bazar najdeme na všelikou potravu, rovněž velmi rozmanitý a s velikými sklady.

V tomto górodě jest vlastní sídlo onoho bezkrevného boje chytrosti s chytrostí, podskoku s podskokem. Známo jest, že Petr Veliký holandským židům na jejich žádost, aby co obyvatelé do Rus přijati byli, z pouhé lásky k bližnímu dobrou radu dal, aby na to ani nemyslili, poněvadž by v Rusích jen na mizinu přivedeni byli. Židi sami uznávají s jakýmsi respektem přednost ruských kupců v šmejdech a šachrování a v potřebné k tomu chytrosti, a zajisté Rus žida spíše desetkrát ošiditi dovede než žid Rusa jednou. Jeden žid sám se prohlásil, že se z jednoho Rusa dva židi udělati mohou a že ještě přece celý Rus zůstane. Příčiny této přednosti kladou se hlavně tyto: větší bystrost ducha ruského vůbec před židovským, takže židové více dobré vůle než potřebné chytrosti k šizení mají, pak to, že Rusové šachr již pro své vyražení milují a židé pouze jen pro výdělek, a pak že Rus v důvěře na svou prohnanost ani úmysl svůj šejdířský zakrývati nechce, jako by hrdě vyzýval kupovatele na souboj v chytrosti.

Nevím; zdali se čtenářové tak budou moci spřáteliti s touto zvláštní vlastností ruských kupců jako já, neboť se vyznati musím, že jsem větší zábavy neměl než pozorovati se svou vlastní škodou celou jejich taktiku a studovati jejich šelmovské kousky: Vždy aspoň nejméně jedenkráte za týden odebral jsem se na několik hodin do górodu a jistou sumu, kterou jsem si pro své vyražení přáti umínil, vynaložil jsem na kupování rozličných, ač nepotřebných maličkostí. Kupoval jsem je totiž jen proto, abych se o to pokusil, zdali bych v zápasu s chytrostí ruských kupců v stavu byl zvítěziti; a přiznati se musím, že se mi to skoro nikdy dočista nepodařilo. Ačkoli jsem se skoro po každé několik nových praktik naučil znáti, přece jsem za čas svého pobytu celou zásobu nevyčerpal, takže mne ještě krátce před odjezdem, když jsem některé na cestu potřebné věci kupoval, přece notně opálili: V celém tom šizení u Rusů panuje tolik eulenšpiglovství (a kdož by se na Eulenšpigla při všem jeho taškářství opravdu zlobiti mohl?), za ním jest skryto tolik humoru, žertu, ba i dobrosrdečnosti, že se mu člověk vlastně přece jen zasmáti musí, třeba se někdy hned po ošizení trochu rozmrzel.

Jako u nás v některých krámech zvláštní jsou nápisy: „Zde se prodává za určitou cenu“, tak si musíme nad celým górodem mysliti veliký nápis v oblacích: „Zde se všeobecně dle možnosti šidí“, a každý, kdo při tom nápisu přece do něho vstupuje, nemá se vlastně, byv ošizen, na nic horšiti, leda na svou nezkušenost a hloupost. V každém krámu vždy několik prikažtíků sídlo své má, někteří prodávají, někteří pomáhají, t. j. spouštějí u př. záclony u oken, když má vstoupiti kupovatel, aby v temnosti některé nedůstatky zboží nepozoroval, někteří zas na kupovatele číhají a co nejzdvořileji je do krámů přivádějí. Jakmile do górodu nohu postavíš, obklopen jsi hned hromadou takových náhončích, jenž všechni s čepicemi smeknutými a s nejgraciosnějšími gesty provolávají: „Što vam's ugodno's? Pažálujtě's, sudar! Što izvoltě's pakupať`s? Gospodin! Gospodin! Barin! (co se líbí? račte pane! co ráčíte kupovat? pane! pane! pane!) A nato celé krupobití všech jmen všeho jen možného zboží, všechno překrásnější, „samyj lučšij, prevaschodnyj, atličnějšij, slavnyj, izvěstnyj, pervyj sort“ atd. (nejpřekrásnější atd.), doprovázeno nejzdvořilejšími poklonami. Náš jazyk se nijak nemůže ruskému vyrovnati s ohledem na rozmanitost zdvořilých fráz a rozličných pochvalných přídavek.

„Zdě's, u meňa's“ atd. volají všichni, ukazujíce na krámy svých pánů, a odtamtud nás opět takovou zdvořilou poklonou a smeknutím čepice na koupi zvou. Kolikráte se před osobou, na které již kupcové dle taktu svého pozorují, že mnoho kupovati bude, utvoří celý špalír takových vedoucích ji prikažtíků s smeknutými čepicemi, a každý z nich snaží se přívětivostí svého obličeje a zdvořilostí řeči své vyniknouti a kupovatele do svého krámu zavésti, načež se pak ostatní rozpráší a jiné čižby vyhlížejí. Žádný se ale nikdy neopováží se židovskou dotěrností snad někoho za šat neb za ruku tahati, aneb snad jinak tlačenicí hosty obtěžovati.

Nejkomičnější vzhled mívají tyto scény zimního času, když jsou všechni kupcové v huňatých, až na patu dlouhých šubách, obyčejně vlčurách, opásáni vlněným pasem, poněvadž zdvořilé posuňky a sladké řeči takových huňatých a vousy zarostlých medvědů nepřivyklého k takovým výjevům obzvláště k smíchu popuzují. Tím více ale směšnosti najde se pro pilného pozorovatele; kupka prikažtíků sedí co nejdůvěrněji pohromadě buď v nějakém vypravování aneb při hře; přijde kupovatel, kupci se od přátelské rozmluvy vzchopí a co nejlítěji jeden druhého zboží haněti a svoje vychvalovati počne, jeden druhému vytýkají taškářství, šejdířství a rozličné jiné zlé vlastnosti tak dlouho, až se kupovatel do některého krámu uchýlí, načež pak prikažtíci ostatních krámů opět co staří nerozdílní přátelé do rozhovoru aneb do hry se dají.

Všude po uličkách bazaru visí veliké svaté obrazy a před nimi hoří lampy, před kterými častěji svou pobožnost v způsobu velikých křížů vykonávají, žádajíce je o požehnání své přičinlivosti. Že by snad tato jejich přičinlivost nějak Bohu nemilá býti mohla, ani jim nepřipadá. Po ukončené denní práci kupec, zavřev krám, na všechny čtyry končiny světa hluboce se pokloní a nábožně se přitom křižuje; načež se vespolek se známými sousedy líbají a do bytu svého k rodině odcházejí. Přidati totiž musím, že v Rusích nikde ženské ani v krámích, v hostincích aniž kde jinde na veřejných místách živnost vésti nepomáhají; Rusové, ačkoli všemožným způsobem obchodu oddáni jsou, přece statečně dle zásad svých předků odporují takovému důstojnost ženskou snižujícímu obyčeji, kterým v západní Evropě kupovatele do krámů a hosty do hostinců lákají. A poněvadž Němci a Francouzi tento svůj obyčej i v Moskvě a jinde na Rusi před očima Rusův vedou, tím více chváliti musíme Rusy, jelikož ne snad z nevědomosti, nýbrž pouze s dobrých zásad ve chvalitebných svých způsobech trvají.

Bychom náležitě uvážili důležitost ruského národního a starodávného obchodu, učiníme rozdíl obchodu zbytečného s nevyhnutelného. Zbytečným obchodem zde nazývám cizozemské kupčení v rozličných módních věcech a výrobcích luxusu v nejširším smyslu tohoto slova, dle kterého i francouzské špatné romány a německou filosofii k zbytečným artikulům připočísti musíme. Celý tento obchod jest posavad ještě hlavně v rukou cizinců, jakož také z zahraničných dílen zásoby své dostává: ačkoli se již nyní také sami Rusové i obchodu i fabrikace takové silně uchopili, a sice tak, že všechno mnohem laciněji, zato ale také méně podařilé prodávají.

Potřebný obchod jest vyměňování domácích výrobků a plodů jednotlivých krajin velikánské ruské říše mezi sebou, který ovšem při takové rozmanitosti krajin a jejich plodů i výrobků předůležitý jest. A právě tento obchod jest a byl vždycky v rukou domácích kupců, a starodávnost jeho i dobrá zřízenost dokazují nám patrně, že Rusové nikoli na německý rozum čekati nemuseli. Obšírnost zemi ruské, rovnota, odlehlost větších míst od sebe a mnoho jiných okolností navrhovaly a podporovaly zde již od starodávna zřízení zvláštní kupecké kasty, o které již v pradávných národních písních a památkách určité zmínky se dějí, a sice vždy s jistou uctivostí, takže již tenkráte a zajisté více než nyní kupectvo vedle šlechty vážné místo v národu zajímalo.

Celý obchod se vším, co k němu náleží, jako loďařství, vozovnictví, způsoby a obyčeje kupecké i samo zboží a hotovení jeho nese na sobě tak čistý národní ráz a takovou původnost, že se pouze v Rusích vyvinouti a tak zříditi mohl, jak jest. Obchodní svazky rozličných krajův ruských mezi sebou a výměna plodův zavedena jest tam mnohem lépe než kde jinde v Němcích, a v Moskvě se u př. mohou koupiti dary krajův na sta mil vzdálených tak čerstvé a také i laciné, jako by za humny rostly. Živé ryby černomořské a volžské (z řeky Volgy) prodávají se v Petrohradě, sibirské zajíce, archangelské houby v Moskvě a v Oděse, jablka krimská v Petrohradě atd.

Vozatajství jest velmi laciné a rychlé, ačkoli nejsou v Rusích pro nedůstatek kamene skoro žádné dělané silnice. Zato však jest na devět měsíců veškerá Rus silnicí, totiž šest měsíců zimních na saních a tři letní na kolách: po celou tuto dobu pohybují se karavany jednokonních izvoštíků s největší rychlostí od jedné strany k druhé s nákladem. Ba i skrze jarní a podzimní bláto proberou se pro lehkost svých vozíků dosti obratně. Přitom ruský izvoštík nehýří tak po hospodách jako naši vozkové (obyčejně Němci), on i jeho koník, s málem spokojeni, nezdražují vozné; letního času obyčejně venku v šírém poli nocují a rozdělavše oheň v zvláštních kotlících, které s sebou vozí, prostá jídla si sami vaří.

Také loďarství, jak hlavně na Volze s pásmem jejím, tak i na ostatních řekách jest hojné, starodávné: lodě všechny mají zvláštní formu, co možná hodně širokou a ploskou, aby jen mělce ve vodě šly, a jmenovitě na Volze vyvinul se zvláštní stav burlácký (loďařský).

Kdo viděl (arci neněmeckýma očima) Moskvu, a k tomu ještě výroční ohromný trh v Nižném Novgorodě, zajisté nabude vážného ponětí o rozsáhlosti národního domácího ruského obchodu. Sotva se bude v stavu jiný trh v Evropě vyrovnati ohromností svou nižegorodskému, na kterém se přes 1000 mil vzdálení kupcové sjíždějí. Jediného artikulu, u př. čáje, přiváží se tam za 25 - 30,000.000 zl, v. č., a povážíme-li, že se čáj za jiné ruské zboží vyměňuje, tedy již jen tento čajovný obchod přináší na trh za 50 - 60,000.000 zboží! Což teprv ostatní věci! Dost toho, že dobrý ruský vlastenec, prof. Pogodin, opsav tento trh, u vytržení pak píše: „Ó, Rusko! Čeho bysi nemělo? Čeho bysi ještě potřebovalo?… Chvála tobě, dárci našemu Bohu, chvála tobě!“ V čem se arci s prof. Pogodinem nesrovnávám, ubezpečen jsa, že Bůh ještě přec víc má, než dal, a že Rusko mnohem více ještě potřebuje, než má.

Jsou také některá tak praktická zřízení v domácím obchodu, která jenom ruská bystrota zavésti dovede. Tak jsou u př. v Moskvě dvě artěle kupeckých prikažtíků (commis), každá přes 100 údů. Každý úd při vstoupení vloží 1500 r. asig. (asi 1750 zl. v. č.) do společné pokladnice, a zato celá artěl se vším svým kapitálem ručí za jeho poctivost, a každému jednotlivému údu záleží zároveň na dobrém chování ostatních; poněvadž za jejich zlé kousky také svým jměním nahraditi musí: pročež se také sami pilně kontrolují. A pán každý tím raději lidi své z artěle vzíti může, poněvadž o jejich poctivosti již proto ubezpečen jest, že již artěli samé na tom záležeti musí, aby mezi sebou nejisté lidi neměla. Jest to tedy jakási asekurací na poctivost, zajisté dobrá věc za nynějších časů. Artěl má voleného starostu, který ku konci roku každému údovi dle

uznání svého takový podíl vyplatí (neboť se i všechny služby jednotlivých údů do společné kasy přijímají), jaký dle svých schopností zasluhuje.

Jenom cizozemský obchod s ostatní Evropou, pak směnkářství a bankérství jest posavad ještě hlavně v rukou cizozemců, ačkoli již také domácí kupci silně se toho ujímají. Před založením Petrohradu nebyla Rus s Evropou takřka v žádném obchodním spojení, a když nastalo, uchopili se ho hned nasazení již v Petrohradě cizozemci, jsouce k vývozu a přívozu mnohem způsobilejší pro známost evropejských jazyků a zemí, která ruským kupcům dokonce chyběla.

Co fabrikanti vyznamenávají se ruští kupcové nejhlavněji tím, že s lidem dělnickým mnohem lidštěji zacházejí než šlechta ve svých fabrikách: stav těchto dělníků jest velmi výhodný, a panuje chvalitebná řevnivost jednotlivých kupců mezi sebou, aby se jejich dělníci lépe měli než ostatních.

III.

Petr Veliký byl rázný, energický charakter, a takoví lidé mají při všem, co si provésti umínili, ten obyčej, že po muše na obličeji někomu sedící kamenem házejí, a tak někdy sice muchu zabijí, vždycky však přitom příteli svému hlavu roztlukou. I Petr pozoroval mnohé veliké nedůstatky ve své říši, ale způsob, jakým si umínil je odstraniti, byl tak škodný, že vlastně pražádné blaho pro zem z jeho proměn nevykvetlo, nýbrž jenom mocnost její proti ostatním vládám vzrostla. Petr V. jest také příčinou, že nynější kupectvo ruské tak daleko ve vážnosti a v právích pod šlechtou stojí. On teprv položil základ tomu nešťastnému žebříku činovnickému, který v sobě pohltil všechna práva, nezanechav jiným třídám nic než porobu. HIavní výminka při vstupování do cárských služeb - a mimo služby nebylo šlechty - byla svléci se sebe národního Rusa a obléci cizozemštinu.

Kupecký stav, jakož všude jinde nejméně odvislý od vlády, nepodrobil se této odnárodilé kaprici Petrově, zato však minuly jej všechny výhody tak štědře obdařené pocizozemštilé šlechty, která se zatím až do nynějších dob tak vysoko nad kupectvo povznesla, že každý nejzbytečnější a nejnižší šlechtic 14té sorty na bohatého a zasloužilého kupce jako s věže dolů hledí. Vysoká stěna dělí již nyní kupectvo a šlechtu, a jenom nouze se strany šlechty a hloupá nadutost a marnost se strany kupectva častokráte ji překračují. Chudý, od piky vysloužilý šlechtic aneb některý marnotratník ze staré rodiny činívají někdy „kupéčeským ďočkám“ (dcerkám kupeckým) nebezpečnou čest, že z nich dělají matky šlechticů, to však jenom vždycky za několikrát sto tisíc hotových rublů věna. A jejich hloupinké kupecké dcerušky vdávají se ochotně za každého, nosí-li jen na kabátě výložek aneb kapouní péra na klobouku.

I staří kupcové za velikou čest si kladou se šlechtou a obzvláště generálského činu obcovati. Zvláště při svých hostinách dávají si vždycky mnoho práce, aby aspoň jednoho generála mezi sebou měli, jelikož tím celá hostina panštějšího rázu nabývá, snědla-li se pod presidentstvím některého prevoschoditělstva (titul generála). Tato pošetilost již tak zvšeobecněla, že v řeči své rozdělují traktace dle velikosti a nádhernosti na dvě třídy: první se jmenuje oběd s generálem a druhá bez generála: rozumí se, že také s generálem větší rozmanitost jídel a vín nastává.

Avšak jsou i rozumnější kupcové, jenž zanechávajíce šlechtu v její váze, mezi ní se nepletou: ale sami se svými dle svého způsobu žijí, podle zásady: „já pán, ty pán“. Ostatně se ale všichni kupcové úřadům a všem procesům jako pekelné cestě vyhýbají, a kdo snad příležitost měl karabáčnictví nižších ruských úředníků na sobě okusiti (chraň ale každého Pán Bůh!), diviti se jim proto nebude. Také študentův se pilně varují, poněvadž tato ještě holobradá a lehkomyslná šlechta ráda si z nich a jejich rodin rozpustilé žerty a urážky tropí.

Postavení kupectva k mužictvu a k nižším třídám volných obyvatelů měst a řemeslníků jest zato velmi pěkné. Všude u nich jsou kupci v pravé vážnosti; šlechty se více bojí; a poněvadž stav kupecký každému volnému člověku, je-li jen přičinlivý, otevřen jest, stojí tedy kupci bohatí před celým tímto lidem jako vzor, dle kterého také oni k štastnému a pohodlnému živobytí dojíti mohou. Také z národní příchylnosti přejí více kupcům, poněvadž se šlechta docela odcizila.

A tak se tedy rozlučme s ruským kupéčestvem ne bez mravného naučení, totiž že člověk a národ, když sám sebe si váží, u jiných vážnosti požívá, a naopak bažením po cizotě v posměch upadá. I u nás posavad všechno baží po němčině, ona jest ten generál, kterého si pošetilí našinci zvou, aby jim dodal nádhernosti. Dej Bůh, abychom již brzy všichni snídali; obědvali a večeřeli bez generála!