Obrazy z Rus/Cizozemci v Rusích

Obrazy z Rus Karel Havlíček Borovský
Kupéčestvo	Cizozemci v Rusích	Perekladnaja

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z Rus
Podtitulek:	Cizozemci v Rusích
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	BOROVSKÝ, K. Havlíček. Obrazy z Rus. Jilemnice, A. Neubert Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ruka silných panovati bude, ale kteráž lenivá jest, platiti bude daň.“

Přísloví Šalam. XII. 24.

Význam slova cizozemec jest tak neurčitý jako význam. slova národ, jak patrno z té příčiny, že se jedno z nich druhým určuje. Cizozemcem totiž jmenujeme toho, kdo k našemu národu nepatří; který ale jest náš národ? - Rozličnými běhy historie pomátly se poměry mnohých národů, zvlášť evropských, tak velice, že již nyní těžko bývá rozeznati svůj národ od nesvého, našince od cizozemce, a proto se i mnozí za našich dnů v tomto ohledu tak velice matou, že nevědomky cizímu místo svému národu slouží a pomáhají. Národem sluje v nejčistším a nejideálnějším smyslu veliký počet lidského plemene, jenž stejného původu jsa, svým zvláštním jazykem mluví, zvláštní obec (stát) tvoří, zvláštní své náboženství vyznává a zvláštními vlastnostmi a obyčeji od jiných patrně se rozeznává. Ačkoli původně každý národ všechny tyto známky na sobě měl, stalo se přec během věků, že již nyní ztěžka najdeme národ, jenž by byl některou aneb některé z těchto svých vlastností neztratil a jiné zato od cizích národův nepřijal. Jako při jednotlivých lidech vidíme, že se slabochové rádi příkladem jiných a mohutnějších řídí, a že silnější duchové rádi smýšlení své ostatním vnucují: zrovna tak děje se mezi celými národy. Každá liška svůj ohon chválí, a každý by rád, aby se jiní dle něho spravovali. Tak pozorujeme patrně v

dějinách rozličných národů, že vždy národ, jenž naď jiným národem zvítězil, podmaněnému vnucoval neb vnutil své státní zřízení, své náboženství, svůj jazyk, své obyčeje: ba již poroba sama sebou smutný ten následek vleče, že se poddaný rád ve všem dle pána svého řídí, chtěje se mu tak vyrovnati. Abychom jen jediný, ale rázný toho důkaz viděli, poukazuji zde na národ litevský. Tento národ, jednoho času přeslavný a mohútný, měl tenkrát svou národnost zcela zachovanou, svůj jazyk, své náboženství, svou vládu domácí, své obyčeje. Přišli němečtí křižáci a vnutili mu co vítězové jinou, svou vládu a katolické náboženství. Že se to po dobrém nestalo a jaké ukrutnosti se přitom dály, o tom nám praví historie. Když ale později v čas reformace tito němečtí rytířové-křižáci pouze z špatných soběckých ohledů (aby totiž statky, kterými jen osobně vládli, úplně co své a svých budoucích rodin jmění obdrželi) protestantského náboženství se uchytili, museli ubozí Lotyšové rovněž katolickou víru opustiti a protestantské náboženství pánů svých přijmouti. Teď padla celá zem pod vládu Rusův, a sázím se, že ti chudáci Lotyšové zas budou časem svým nuceni přijmouti víru pravoslavnou, jako se k tomu již některé počátky činí.

Při takové, jako jest za našich časů v Evropě, pomíchanosti, kde obyvatelé rozličných státův jednu víru vyznávají, a opět naopak v jednom státu mnohé víry panují; kde mluvící jedním jazykem v několika rozličných státech bydlí, a zase též údové jednoho státu rozličnými jazyky mluví atd., těžko jest již udati, co jest národ, a nejlépe snad bude držeti se jedině jazyka a považovati také všechny ty, kteří jedním, zvláštním jazykem mluví, co zvláštní národ. Již proto také se jazyk nejpřirozenější známkou národnosti býti zdá, že každý národ sebe i jazyk svůj stejným jménem jmenuje. Pokavad se udržel prvopočáteční a přirozený stav obecného zřízení, že každý úd obce také při spravování jejím náležitý svůj hlas měl, museli být všichni údové obce stejného jazyka, sice by si při radách a na shromáždění nebyli rozuměli; teprv co nastala poddanost a chlapství, počali se shrnovati do jedné obce (státu) lidé mluvící rozličnými jazyky, neboť se poroučeti může i bez slov, třeba bičem, ale raditi jenom pouze řečí. Ostatně však mnohé věci také jeden národ od druhého dobrovolně a bez násilí přijal od té doby, co nastala větší vzájemnost mezi národy. Kdo nezná než své, ovšem že se vším spokojen bude; teprv porovnáváním naučíme se znáti nedůstatky, abychom ale mohli porovnávat, musíme mimo své i jiné viděti a seznati. Častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidi všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností, snášelivost: kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí, a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté ani tak nemoudrým ani tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá co neomylná. Velmi patrné jest také působení, jaké cizozemci, a zvláště evropští, na rozličné věci v národu ruském již měli aneb posavad mají; a nebude škoda pro našince seznati tyto proměny blíže, a sice je seznati tak, jak je shledalo oko nestranného v tom ohledu Čecha, poněvadž ostatní opisovatelé Rus, z jakého národu sami jsou pošli, také skrz takové sklíčko na ty poměry hledí a skoro vždy působení vystěhovanců svého národu v Rusích dle možnosti vychvalují. Rozumí se, že zde jen nynější stav cizozemského živlu a to jmenovitě jen západoevropského popisovati budu. Vylíčiti všeliký vplyv cizozemštiny za minulých i nynějších dob jest úloha pro moje síly příliš veliká, a studie k zodpovídání této otázky zajmuly by snadně celý život pracovitého badatele. Přece však by byla pro každý národ, jak se mi zdá, nejpoučnější a nejpůvabnější kniha taková, která by mu s podrobnostmi vykládala, kdy a jaké cizozemské živly buď obchodem, buď vojnou, buď cestováním, buď v knihách atd. do jeho domácího života stekly a tudy v něm změny způsobily buď k horšímu aneb k lepšímu. Na tuto stránku ještě málo obrátili pozornost zkoumatelé dějin, ač se zdá být k poznání těch cest, kterými duch lidský ustavičně k většímu vzdělání kráčí, předůležitá.

HIavní návaly cizích živlů za starších dob jsou: přibytí varážských (normanských) knížat a s nimi, jak se zdá, již drobet feudalismu; pak svazky s Řeckem a s jižními krajinami a přijetí víry řecko-křesťanské a konečně podmanění a jho tatarské. Od prvního počíná světlo v historii ruské, od druhého by bylo vlastně mělo také počít světlo v duších ruských: tak ale, jak stojí nyní křesťanská osvěta, v rozsáhlé této říši, neosmělil bych se tvrditi, že již všech žádoucích a možných výhod lid ruský z přijatého křesťanství dosáhnul, protože se naučil dělat kříž (dvěma neb třemi prsty, pro mne vše jedno) a některé posty zachovávat a volat: „Góspodi, pomiluj!“ Jak bolestný, nešťastný a hanebný vplyv vzalo jho tatarské na další osud ruského národu, o tom by se daly mnohé truchlivé věci vypravovat: od té doby usídliío se úplné chlapství a poroba v ruské říši. Nikdy přec potomci jednoho národu neutiskují se vespolek tak nelidsky, jako je hněte cizinec, u kterého se s zištností také spojuje národní zášť a opovržení, jaké skoro všichni sousední národové proti sobě mívají. Že největší část úvazků chlapských (leibeigen), v jakých selský lid ruský až dosaváde stojí, z této doby pochází, na to již svědčí pouhé jméno sedláka; slove totiž v Rusích ještě podnes křesťanem, patrný důkaz, že celý poměr mužictva tenkrát povstal, když pánové křesťany nebyli. Historie nám dosti o tom zaehovala důkazů, jak zvířecky Tataři s podrobenými Rusy nakládali. Nyní se ovšem osudy změnily: hrdý, zpupný Tatar jest teď poddán Rusovi a pokorně roznáší po městech na prodej chaláty (župany), přinucen snášeti

nadávky a posměchy malých uličníků, kteří na Tatary pokřikují kňáz! kňáz! (kníže), jakož to pichlavá narážka na jejich někdejší, nyní však již ztracenou mocnost. Semeno ale otroctví, které natrousili, vzniklo dobře a kvete až po dnešní den, ušlechtěno a sesíleno západoevropskou zkušeností. A z toho již vidíme, že vplyv ordy (tímto jménem vyznačuje se v Rusích Tatarstvo) nikterak nemůže být nazván užitečným, byl-li ale nejnešťastnějším, o tom suďme později, až seznáme vplyv evropských hord a mezi nimi zvláště germánské. Vždycky již za těch starých časů cizincové, a sice tiší kvůli obchodu neb z jiných pokojných příčin přišlí cizincové, u Rusů jakožto pokojného lidmilovného národu v úctě a v míru živi byli, jako se o tom v nejstarších národních památkách a písních zřejmě dovídáme: a že jejich počet při tak hojném počtu rozličných sousedů zajisté neřídký byl, dá se snadno pomysliti. Že se od nich Rusové mnohému prospěšnému přiučili, podobné jest, jak mnoho to bylo a jaké věci, již nyní určiti bude těžko, nerci-li nemožno: tolik však s jistotou víme, že i samí Rusové jako všichni jiní kmenové slovanští již od prvopočátku tak nevzdělaní a divocí nebyli, jak by je němečtí spisovatelé dávnějších i nynějších časů rádi před světem vykřičeli, aby se tak zmírnily aneb poněkud odůvodnily a vymluvily neskončené křivdy a urážky, které národu tamuto někdy činiti v obyčeji měii. Šafařík teprv strhl roušku, kterou si tito učení pánové i sami sobě i ostatnímu světu zrak zastírali, a sice tak velice zastírali, že někdy a dost zhusta sami sebe i se svou privilegovanou filosofičností a se vším jenom jim od Boha daným důmyslem v hrozný posměch uváděli. Tak u př. jinak dosti slavný badatel Schlözer na jednom místě svého výkladu Nestora tvrdí, že Slované okolo 859 ještě ani žádné zbraně na medvědy neměli, a sice proto, že jim toho času Kozáři uložili daň po veverčí kůži, ne pak po medvědí!! Právě tak, jako bychom my, kdybychom se o některém Němci u př. panu Laubovi někde dočtli, že poliček dostal, již pouze z toho soudili, že Němci žádných hřbetův nemají, sice že by byl p. L. zajisté na hřbet utržil. Poněvadž se teprv od časů Petra V. západní evropština velikým pramenem a cvalem do Rus vlívati počala, od čeho se tak mnohé a veliké změny v národním životě dály, a poněvadž hlavní náplav těchto cizinců z německých zemí pocházel, zvykli si též němečtí spisovatelé o periodě této v tom smyslu mluviti, jako by teprv tady bylo počalo nějaké lidské vzdělání v Rusku, a sice hlavně jen působením německým; jako by před jejich příchodem Rusové byli ve své zemi jenom co nájemníci u vlků a medvědů živi bývali, jeden druhého přitom požírajíce. Každý však, kdo nějaký čas pozorně v Moskvě pobyl a pak odtud do Vilna aneb vůbec na západ, avšak s otevřenýma očima cestoval, mohl pozorovati, kterak kultura, výstavnost vesnic, vzdělanost půdy, zámožnost abyvatelů, ba i lidnatost čím dál od Moskvy k západu tím více ubývá, až pak v Bělorusi za Vitěbskem mezi Pinčuchy (lid tak zvaný) chudoba, zdivočelost a nelidská bída nejvyššího stupně dochází, kde lidé, sami nečisti, chatrně oblečeni, takřka v chlívech bydlí (jinak zajisté nazvati nemohu nuzné tyto chatrče, plné dýmu a tmy, s jediným jako kvartová škartka velikým okénkem, srubené z netesaných, ani z kůry neoloupaných stromů, ba z kterých ani suky jak náleží osekány nejsou) a v neúrodných písčitých a močálovitých půdách sami hladem mořeni, ještě od pánů svých, Poláků, jak nanejvýš sevřeni jsou. Již pouhý pohled na tyto bídné tvory budí útrpnost; hloupost, nesmělost a zakrsalost, následkové bídy a zotročilosti, hledí jim z oblíčeje, zřídka v tomto kraji uzříš město, a jedním slovem bych dle přísloví řekl, že se tam čerti žení, jako to vůbec pánům Polákům k veliké cti neslouží, že jejich poddaní Rusíni a Bělorusi, ba téměř i Poláci mnohem hůř z ohledu materiálního bytu se mají než Rusové u ruských svých pánů. Tak výstavné vsi aspoň, jako ve Velkorusku a na pravé Ukrajině, těžko je kde v Polsce najíti. Čím dále se pak blížíme k západu a k Vilnu, počíná se opět kultura a dobrý stav zvedat, avšak jest to kultura již zcela jiného způsobu než ona předešlá moskevská, jest to již kultura méně více podobná, veškeré evropské. Z úvahy této vidíme, že jest Moskva středištěm kultury a vzdělanosti ruské, která se odtamtud na všechn strany poznenáhla rozšiřuje, a čím dále od Moskvy, tím více dle přirozeného běhu věcí slábne. S druhé strany od západu šíří se opět jiná evropská kultura dál a dál na východ, a Bělorus jest to místo, v kterém se obě tyto kultury stékají, to jest vlastně, v které ještě žádná náležitě nepronikla. Zároveň má tato velkoruská moskevská kultura, stavba domů, topení, orba, chování dobytka, zřízení vozů a spřeže, domácí výrobky, kroj, smýšlení lidu, domácí hospodářství, zřízení obecní, obchod atd. atd. atd. tak původní, domácí, aspoň zajisté neněmecký ráz, že by již bylo těžko věřiti, aby ji teprv Němci a jiní cizozemci za Petra a později byli do Rus přinesli, kdyby ostatně z historie známo nebylo, že již od nepaměti před Petrem všechny tyto věci v takovém způsobu a na takovém stupni stály. Za čas dlouhé isolace a nespojenosti se vší ostatní Evropou, v jaké byla z většího dílu moskevská říše skrze mnohá století, musel se tam nevýhnutelně vyvinout zvláštní, jinde neznámý a od ostatních se různící život národní, který pak kvapný Petr V., nevím proč, násilně vykořeniti a na místo něho jiný všeevropský a nejvíce německý zavésti usiloval. Malý však počet z těchto od Petra a následujících mocnářův nově uvedených věcí byl věru užitečnější a lepší než staré předešlé; větší část byly jen pouze jiné, o kterých se posud ani určiti nedá, byly-li zemi a národu ke škodě čili k užitku; největší díl všeho toho novotářství byl však patrně jenom pravá záhuba národního štěstí. Že si však Němce vybral za vzor, dle kteréhož násilně a nejápně svou vlast přetvořoval, neopominuli arci němečtí spisovatelé prospěšnost všeho toho jak náleží vytrubovati a předešlý stav národu snižovati. Tak na příklad náš F. F. Procházka 1786 v předmluvě k novému vydání Kroniky moskevské, přeložené od Matouše Hosya, co věrný žák Němců takto dí: „Nebo, jakož; prvé národ ruský v divokosti, nevzdělanosti, v neumělosti málo sobě podobných národů měl, tak zase nyní naproti tomu svobodnými uměními, poctivostí mravů, chvalitebností obyčejů, moudrostí zřízení zemských mnohá království předčí a za žádným daleko pozadu nezůstává.“ Mluví totiž právě předtím o nových zřízeních Petra a Kateřiny. A to jest ta všeobecná formule, kterou by rádi co starouznanou pravdu světu představili, ačkoli jest ona poctivost mravů, chvalitebnost obyčejů atd. právě taková, jako ta předešlá divokost a nezvedenost. A od koho by se také byli Rusové té dříve jim neznámé poctivosti a chvalitebnosti naučili? Snad od těch cizinců, kteří, sami jsouce obyčejně plevou svého národu, do Rus se přišli dovolenými a nedovolenými způsoby obohacovat a svítit ruskému kaftanu svým vzdělaným frakem? Leč vizme již, jak a odkud přicházeli tito mesiášové osvítit, zvelebit, oblažit, ba očlověčit ruskou zemi! Za panování cára Ivana Vasiljeviče Hrozného přišel 1547. roku jistý Šlip, Sasík, do Moskwy, vycvičil se tam v jazyku ruském a vychválil cáru, který, toho času již znamenitě mocnost svou povýšiv přemožením a podmaněním mnohých vůkolních, ještě po větší slávě dychtil, zvelebenost všelikého německého umění a tak dalece cára opanoval, že jej učinil poslem svým do Němec, aby odtud umělce všeho způsobu v hojném počtu do Rus přivedl. Šlip přednesl celou věc císaři Karlu V. na sněmě augsburském, odevzdav mu psaní od cára Ivana, načež Karel s celým sněmem německým bedlivě rozvažovali, slušno-li vyplniti žádost cára moskevského. Teprv když se Šlip jménem cára kletbou zavázal, že ty učence nikdy do Turek nepustí (aby snad proti říši nevěřícím nepomáhali, protože se tenkrát Němci pořád strojili na Turka) a že vůbec nic na škodu Němcům podnikati nezamýšlí, přivolil císař k jeho prosbě. Potom teprv Šlip počal sháněti po celém Německu odhodlané na tak dalekou cestu lidi a sebrav jich 123, odebral se s nimi do Lübecka, chtěje odtud mořem do Livonska cestu nastoupiti. Lübecký však magistrát, srozuměn s celou německou Hansou a s rytíři (německými) livonskými, ve strachu, aby snad takové uvedení německých umělců jejich obchodním a jiným výhodám nepřekáželo, závistivě a zrádně všechno překazili a Šlipa samého do vězení posadili, načež se jeho lidé rozprášili a jen někteří z nich tajně se přece do Rus dostali. Jak se Hansa i řád livonských rytířů všelijak namáhal císaře německého proti ruskému cáru zaujíti, o tom nám svědčí list Filipa von den Brüggen, posla livonského k císaři, v němž praví: „Und der Muscobiter hat fur und fur mit ganzem Ernst und Vleis darnach getracht, wie er Leifflandt gemeiner Christenheit und dem heiligen Reich Teutscher Nation abzihen und unter seinen grausamen Gewalt und Unglauben bringen möchte,“ a že chce do své říše uvésti německé učence jen pod tou zámínkou, aby chránil „allerley verdampte Sekten und Rotten, als: Sakramentirer“ atd. Tomu ale všemu musíme rozumět tak, že se Hansa i livonský řád veliké moci Ivanovy (právě s nimi válčil) báli a jemu záviděli. Tak by se tedy to, co později Petr učinil, již mnohem dříve bylo stalo. Ostatně byl onen Šlip, jak ze všeho patrno, dobrá kopa a držel věrně s cárem, od kterého peníze dostával, proti svým vlastním krajanům Němcům, které rozličnými úskoky ošiditi hleděl, maluje jim, jak se říká, straky na vrbě. Tak píše u př. v psaní, které sám ve jménu Ivanově k císaři Karlu učinil: „My (Rusové) jsme jednoho původu s Němci, jejich předkové žili v Skythii a Sarmatii, mnohá naše (ruská) stará města, řeky, hory mají jména německá. Proto si jednáme učence ne z Francouz, ne z Vlach, ale z Němec… Horlivě se strojíme táhnout na Cařihrad, kam nemáme od nás daleko!“ - (Z Moskvy jen 250 mil!) Potom později nějak Lübeckým z vězení utekl a všelikde se na fatky potloukaje, po rozličných osudech a nadělaných dluzích konečně se 1557. přece do Moskvy dostal, kde pak cáru rozličné lehkomyslné (jak je jmenuje Karamzin) návrhy činil: aby Ivan pomáhal císaři penězmi a lidem ve vojně turecké, aby mu dal 25 knížat v rukojmě, aby spojil církev pravoslavnou s katolickou, aby zřídil poštu z Moskvy do Augsburku, držel tam u dvoru císařského svého posla s dobrou kuchyní, aby přijmul 6000 německých vojáků do služby atd. Ač se ten hlavní zámysl Ivanův nepodařil, bylo přec dosti mnoho Němců při dvoře cárském jakožto nástrojové jeho ukrutností, mezi nimiž se hlavně dva pastoři, Kalbe a Westrman, hanebně vyznamenávali; také mezi opričníky nemalou roli němečtí vystěhovanci hráli, jako vždycky tyran proti vlastnímu národu cizinců za nástroje užívá, aby útrpnosti neměli. Později teprv po cáru Borisu Godunovu dostali Němci nynější tak nazvanou německou slobodu, zvláštní předměstí v Moskvě, v kterém dobrých výsad požívajíce sami bydleli. Ruský lid je jmenoval Busurmany, protože mu protestantské jednotvárné služby boží připomínaly Tatary. Petr V. chtěl teprv přes koleno zlomit celou národnost ruskou a podivnou maje proti všemu domácímu nenávist, ničeho si nevážil, leč by to německé bylo. (Opustiv národní Moskvu, zřídil v bahnech čudských cizozemským miláčkům svým nové eldorado Petrsburk, město až posud cizozemské; všechno, nač jen se pomysliti dá (a proto ani nebudu vypočítávat) zavedl po cizozemsku, sám nejraději s cizinci obcoval a jako s sobě rovnými zacházel s nejsprostšími. I po holandsku se sám podpisoval Piter (rusky se píše Petr a vyslovuje Pjotr jednoslabičně) a s velikým nákladem poručil vydat Nový Zákon Bibl. v holandském a církevním ruském jazyku, aby se čítajíce biblí Rusové holandsky učili. I privátní osoby násilně přinucoval ku kroji a obyčejům cizím, a tak zpotvořil i ten boží dar jazyk ruský nesčíslnými zhola německými slovy (přijatými bez nejmenší proměny), až se je na věci tištěné toho času lítost podívat. Tehdy vešla do zvyku slova obrpolicmejstěr, gálstuch, soldat atd., mezi nimi také obrsvěščenik, jako by řekl obrkněz!! Kateřina sice mnohá z nich opět vypudila a ruská přiměřená zavedla, přece však jich mnoho ještě v jazyku ruském kočuje a pomáhá jej zároveň s cizozemskou syntaxí a doslovně přeloženými frázemi hyzdit. Neboť jazyk velkoruský, jak jej prostý lid mluví, velmi se líší zvláště v syntaxi, ačkoli také v slovnickém ohledu, od písemního jazyka, abych tak řekl kancelářského, který se jen mezi úředníctvem a jiným lidem, čtoucím knihy, mluví. Vyniká tento pravý jazyk lidu původností a čistotou národní jakož i krátkostí a určitostí; spisovatel ruský Dal-Luganskij některé své věci takovou řečí sepsal. S jakou povrchností se ostatně všechno cizozemské tak nakvap uvádělo, o tom zde jen uvedu jediný příklad. Petr nařídil, aby každý cizí voják, který se do cárské služby přihlásí, hned v té hodnosti byl přijat, v které již jinde byl sloužil. Přihlásil se jeden, který byl capitaine des armes (t. j. méně než sergeant). Tlumočník to ale přeložil chudý kapitán, načež Šeremetěv: „Tedy jej učiním bohatým kapitánem!“ Petr také zavedl činy s úplným titulkářstvím, jak se vedlo u nebožky babičky chatrné paměti svato-římsko-německé říše, a rozdělil své Rusy, jako dělí němečtí kupci své zboží: ordinar, mittel, fein, extrafein, superfein. Od té doby povstali v Rusích mužové narození, dobře-narození, velmi-dobře-narození, vysoko-narození, přede-všemi-výborně narození a

vysoko přede-všemi-výborně-narození, samé věci, o kterých by jak myslím nejlépe porodní babička svědectví dáti mohla; i nedivím se tak tomu, že takové titule Němci vymyslili, nýbrž více tomu, že se na světě našli jiní následující jejich příkladu. Ovšem že jsou mezi Rusy jednotlivé bystřejší hlavy, které se takové odměřenosti činů v duši své posmívají, a vyšla také karikatura s nápisem: Činy se vespolek ctí, kterou zde kvůli slušnosti popisovat nemohu. Většina ale zakrněla ve všeobecném zvyku. Nejvyšším důkazem, jak ohromná a nepřirozená byla náklonnost Petrova ke všemu německému, zdá se mi býti to, že prý opravdu úmysl měl zavésti místo pravoslavné víry protestantskou; co zajisté mnohý, komu organická spojenost celé národnosti ruské s pravoslavností známa jest, ani věřiti nebude. K dovršení všeho toho, co Petr způsobil, zavedl potom později také Pavel císař ještě pruské čepice, pruskou uniformu a pedantskou disciplinu ve vojsku. Za císařky (sic) Anny byl onen zlopověstný Biron neb Biren (vlastně se jmenoval Bühren, pocházeje z německé rodiny v Kurlandsku) všemohoucím pánem Anny i celého mocnářství. S bezbožnou zuřivostí kazil všechnu národnost, vypuzoval Rusy z úřadů a sázel za ně krajany své, a nespokojené s tím řízením Rusy dával jako z hračky odpravovat. Může se říci, že po čas jeho mocnosti jediné Němci v Rusích vládli, a to ve všech úřadech občanských i vojskových; a že nic jiného na starosti neměli, než se jak možná z cizého jmění obohatiti, ani doložiti nemusím. Za Alžběty se poněkud stala reakce národní strany, za ní povstal básník a jasná hlava Lomonosov, začalo se divadlo hráti v národním jazyku a ruská přívětivost, spojená s francouzskou zdvořilostí, počínala vypuzovat chladné ceremonie a pedantství germánské. Ještě větší skvělosti a rozšířenosti nabyl však živel franeouzský za panování cářice Kateřiny II., kterou také někteří pochlebníci nazvati chtěli Velikou. Již od mnohých a ne s křivdou vyřčeno jest, že mezi všemi snad národy evropskými Němci nejméně příchylnosti k své vlasti cítí, honosíce se jakýmsi duchem všesvětským, kosmopolitickým, a když potom své, i tak dost chladné filosofské srdce mezi všechny národy rozdělí, což se dostane vlastnímu? I při cářici Kateřině toho máme podivný příklad. Tato z německé krve pošlá princezka do takové nenávisti si vzala všechno německé, že se mu všude protivila; Rogersonovi, anglickému lékaři svému, řekla prý, když jí pouštěl žilou: „Pusťte, pusťte mi hodně, ať mi nezůstane ani kapky té německé krve v žilách"Se všemi předními tehdejší radikální filosofské školy francouzské stála v nejbližších poměrech a trpěla při dvoře svém, ba podparovala francouzské filosofy až zbytečně a nepotřebně svobodného smýšlení, přitom však neopominula z ukrajinských Kozáků, kteří až po tu dobu volní lidé byli, rabů nadělati a pánům je do chlapství darovati neb zaprodati. Jinak ale, ačkoli všude v úředních záležitostech místo německých jmen ruská uváděla a formy drobet pohyblivější a původnější vymýšlela, přece zůstalo, ba ustálilo se německé kancelářství se všemi svými přívěsky a škodnými následky. Za ní také přestali Němci hlavní převahu při úřadech míti, vyjímaje policii, která hlavně v jejich rukou byla, jakož se v tom ohledu zvláště Schwarz (vynálezce utočky [kachny], výborného torturního nástroje), Tole, Vogel, Härtl vyznamenali. Ostatně však v každém ohledu podporovala ruskou národnost a především zdvojnásobnila velikost ruské říše uvedením jediného písemního jazyka i v Malo- i v Bělorusi a způsobem zalidňování jižních novoruských gubernií. Jaké plány pro budoucnost měla tato podivná paní, vysvitá již z toho, že vnuka svého nejen jménem Konstantina pokřtíti dala, nýbrž mu také kojné a chůvy řecké vypsala a zcela po řecku jej vychovati poručila, kterého také nazývali hvězdou východní země. I o příbuznosti slovanských národů mezi sebou počalo se tenkrát při dvoře jejím věděti.

Skrze veliké vojny za časů Napoleona, v kterých nesčíslná vojska do veškerých téměř zemí evropských přišla a způsob života v nich poznala, znamenitě se rozšířil obor vědomostí ruského národu, a směle nazvati mohu tento vplyv cizozemštiny nejužitečnějším. Když se národovci sami v cizích zemích ohlídnou, jest to vždy s menším nebezpečenstvím a škodou pro národnost, než když se cizinci do země navalí, poněvadž ti obyčejně mnohé jiné soběcké ohledy mívají mimo vzdělávání toho národu, mezi který se usadili. Také nejnovější vlády Alexandra a Mikuláše Pavlovičův tu chválu zasluhují, že se o zachování a povznešení ruské národnosti všemožně starali a jakkoli ještě posavad moc cizozemštiny veliká zůstala, podřídili přece všechno domácímu živlu, který vždy více mocným a panujícím se stává. Jediná ještě v tom ohledu nevyplněná žádost náradně smýšlejících Rusův jest ta, aby se opět Moskva stala sídlem vlády a nenesla již déle pouhý titul města sídelního. Nový veliký palác (dvorec) cárský, který se právě teď na nejlepším místě v Kremlíně staví a vznikající právě železnice z Petrohradu do Moskvy podávají k tomu nejlepší naděje, protože tak hlavní příčiny sídla v Petrohradě, totiž dobré spojení s ostatní Evropou a nedůstatek přiměřeného palácu v Moskvě, již přestanou, ba ještě nová výhoda, totiž centralisace a lepší spojení s jihem se získá. Takovým pádem stal by se Petrohrad ruským Terstem na severu, takovým, jako jest Oděsa v jihu, a mátuška Moskva, starodávní miláček všech Rusů, došla by opět své zasloužené slávy, zároveň ale stal by se hlavní krok k úplnému zničení a paralysování všeho neruského v Rusích. Leč vizme již, v jakých poměrech až posavad cizozemština v Rusích k národnímu živlu stojí, abychom posouditi mohli, jak mnoho ještě a co k emancipaci ruštiny zapotřebí. Jak věci stojí, domyslí se již každý hned, podotknu-li jen, že jest slovo inostraněc (cizozemec) již samo sebou titulem. Jakmile se cizinec, přišlý do Ruského státu, v prvním nejbližším hranice guberniálním sídle objeví, musí hned z vlasti přinešený pas odevzdati a v kanceláři guberniální zastaviti, a místo něho dostane již ruský, na kterém se jeho vlastnosti hlavně takto určují: „Cizozemec X…ský poddaný X. Y.“, a tento titul mu již tak dlouho zůstane, pokud v Rusi mešká, nestana se ruským poddaným, při čem se však bezpochyby kvůli pořádku a stejnosti také Švejcaři, Hamburčané a občané severoamerikánských Sjednocených obcí atd. jinak nejmenují než švejcarský, hamburský, severoamerikánský poddaný. Jméno cizozemec dává každému v občanském ohledu; jestli se ostatně dle naznačených pravidel chová, veliké výhody a v společenském poměru považuje šlechta ruská každého cizince evropského, je-li jen slušně oděn, a znatel způsobů, co sobě rovna. Neodvisle živouce pod ochranou svých konsulův, neradi se dávají takoví cizincové do ruského poddanství, leč by se nějaké živnosti uchytiti chtěli, ku které toho nevyhnutelně zapotřebí: neboť zisk peněžitý jest účelem všech do Rus přicházejících jinozemcův, a o těch několika, kteří jiné šlechetnější ohledy mají, ani zmiňovati se nebudu. Znamenitě veliké a lehké výdělky, kterých se každému, i dost málo cvičenému dostává, pro křehkou sklonnost šlechty k obyčejům a věcem jinonárodním, a pak neobyčejná snášelivost ruského lidu lákají těchto chtivých evropských ptáčků vždy veliké množství na domnělé ledovaté a vlkovité stepi ruské. Kromě francouzské země není cizinec nikdé tak vlídně a zdvořile přijat jako v Rusích (totiž od lidu, nebot o úřadech zde nemluvím) ; aniž se kde jinde u lidu větší šetrnosti a snášelivosti k cizím obyčejům a k cizímu smýšlení najíti může: I o náboženství, v kterém lidé nejméně snášeliví bývají, totéž se říci musí, a vedle pravoslavných chrámů najdeme v Moskvě tři katolické, protestantské každého vyznání, ba i mečetu mohamedánskou, které prostý Rus, ač do nich nevstupuje, přece v uctivosti má, zajisté před každým smeknouti a křižovati se neopomine, dobře věda, že to jest chrám jiné víry. Pravoslavná víra však přece tak velmi v duši každého Rusa vkořeněna jest, že se mu ani možnou věcí nezdá, aby mohl jinou vyznávati, zdá se mu jako jazyk již přirozena, jako by se s ní každý Rus již na svět rodil. Ani rozkole (sekty) mezi sebou nepovažují za jiná náboženství, nýbrž pauze co nedovolené zvláštnůstkářství. A co již nejpodivnější věc, že i kněžstvo jejich, ačkoli jinak svému náboženství zcela a horlivě oddané, přece proto jinověrci nepohrdá, tím méně je pronásleduje. Profesor Blasius sám vypravuje ve svém cestopisu po severním Rusku, jak se nad ním, když byl v Usťugu na smrt nemocen, ruský kněz modlil; a ve vsi hrnčířské u Moskvy kopaly se od starodávna na svatodušní svátky hroby pro cizince, popové čtli panichidy (requiem) a národ se modlil za lidi, jichž jméno, víra a původ znám nebyl. Máme však v historii nějaké stopy, kterak asi ruské kněžstvo takové snášelivosti se naučilo. Tak cár Ivan IV. pokáral metropolitu pokutou 6000 rublů za to, že Němci jakémusi pro víru násilí učinil. - Za Petra V. jistý mladý, z učení leydenského vrátivší se lékař spálen jest od kněží proto, že se prý dle jejich mínění rouhal svatým obrazům. Naschvál ještě oheň dále od něho položili, aby se tím déle pekl a mučil. Za to se jim však Petr co nejhůř pomstil, nařídil jim totiž takovou věc, kterou by jakživi dobrovolně nepodstoupili, totiž studovati a učiti se každému 4 léta a pak zkoušce se podrobiti. Kromě toho, aby jim vůbec choutka k pečení bližních svých přešla, odňal jim moc nad životem, jsa pevně přesvědčen, že ti, jimž uloženo pečovati o život věčný bližního svého, žádným způsobem jej o časný život přiváděti nemají. Právě ale k svému účelu nesmíme zde považovati jen toho za cizozemce, jenž ve svém pasu takový titul nese: poněvadž jest mnoho lidí nazvaných sice již ruskými poddanými, proto však přece v ničem nerozdílných od cizozemců. Zdá se mi nejvhodněji bráti zde do počtu cizozemcův všechny ty, kteří sami sebe nejmenují Rusy a také u národu ruského (ne u vlády) cizozemci slovou. Podivný je v tom ohledu zvyk, že v obyčejném životě jenom Evropci jméno inostraněc dostávají, a již Turci, pak Asiaté jenom zhola národním svým jménem se označují, jako: Persid, Čerkes, Tatar, Kytajec atd., ba také Grek, z čeho se zdá, že ruský lid se slovem inostraněc již nevyhnutelně frak a kroj módní spojuje. Ačkoli ostatně každý národ evropský tam v Rusích své zástupce má, přece jest největší počet Němců, Francouzů, Angličanů, jako též tyto tři jazyky u Rusů ze všech ostatních nejobyčejnější jsou. Švejcary, kterých znamenitý počet do Rus přichází, beru zde buď k Němcům, pocházejí-li totiž z východních, buď k Francouzům, když jsou ze západních Švejcar. Vzdělaným slouti v Rusích a neuměti aspoň jeden evropský jazyk, jest nemožná, nebývalá věc. Obyčejně však každý vzdělanec i německy i francouzsky mluví a kromě toho ještě mezi vznešenějšími anglicky i vlasky. Francouzský a německý jazyk přednášejí se co řádné předměty na gymnasiích i universitách, z toho však by ještě následovati nemuselo, aby každý, kdo studia skončil, vskutku těm dvěma jazykům rozuměl a jimi mluvil. Vímeť zajisté, že něco jiného jest učiti se věc ve škole a něco jiného uměti tu věc, a proto by oba jazyky nikdy tak hojně nekvetly v Rusích, kdyby jim veliké množství bydlících tam Francouzů a Němců co tučná mrva nesloužilo. Francouzský jazyk jest mezi šlechtou, mužskými i dámami tak povšechný a zakořenělý, že jej již prostý lid považuje jako nějaký panský jazyk, a ničemu se ruský sedlák tak nediví jako tomu, že jest za mořem v Němcích země, kde i sedláci mezi sebou francouzsky mluví (Francouzsko totiž, neboť prostý lid ruský všechny Evropany Němci nazývá). Německý jazyk již v mnohem menší vážnosti jest a nebyl by tak rozšířen, kdyby tolik rodilých Němců všude v úřadech a mezi řemeslníky a obchodníky roztroušeno nebylo. Největší a dovoleno mi zatím buď přidati nejzáhubnější vplyv mají tito cizozemci jakožto vychovatelé. Téměř všichni vychovatelé u zá.možnějších rodin jsou buď Franoouzi neb Němci neb Angličané. Jako se všude jinde u vyšších rodin při vychovávání dětí hlavně dbává na poznání několika jazyků, tak se zas o ruské šlechtě bez mnohých výminek říci může, že kromě toho na nic jiného nedbá. Ačkoli se skoro v celém světě i u nás v Čechách považuje za jistou známku vzdělanosti, mluviti kromě svého přirozeného i jiným neb jinými cizími jazyky, musíme si zde přece jako mimochodem a příležitostně povšimnout něčeho, co snad každé mamince, když děti své cizím jazykům učiti dává, nenapadne. Četl jsem kdesi, že člověk, když dva jazyky umí, jako by se byl zdvojnásobil, za dva platí; a úplně se s výrokem tímto srovnávám. Jenom mi buď povolen malinký závěreček nebo klausule. Když se zdvojnásobní a jako za dva platí, velmi patrno, že ku př. moudrý a chytrý člověk, naučiv se třem jazykům, za tři moudré a chytré platí, naopak ale hlupák, rovněž mluvící třemi jazyky, nikoli třem moudrým a chytrým, nýbrž jenom třem hlupákům se vyrovná. Pročež tedy rozumnému jest prospěšno znáti více jazyků, nerozumnému však pouze na škodu. Neboť se rozum a zkušenost, nerozum a zpozdilost ukázati může nejvíc jen řečí, a proto také čím více kdo umí jazykův, tím více k tomu příležitosti nabývá, z čeho již jasně vidíme, že by nemoudrému, nebo jak se v bibli velmi dobře jmenuje, muži bláznu, nejprospěšnější byla němota, a poněvadž jenom řídkým vyvolencům takového štěstí přáno, tedy alespoň aby se jediným jazykem spokojil. Obraťme již tuto klausuli k Rusům samým a k cizozemskému vychování šlechtických ruských rodin. Sám profesor Blasius, kterému se ta čest dáti musí, že mezi všemi Němci nejnestranněji a nejmoudřeji o Rusku psal, praví na I. 54 str. svého cestopisu:…"wir suchten die klugen Leute auf, deren es unter den rasierten Russen unverhältnismäszig weniger gibt als unter den bärtigen." Oholenými zde nazývá šlechtu a vousatými prostý lid, a z toho již patrno, jak prospěšný vplyv vychování cizozemské a vůbec evropština na Rusko posud vyvedla, neboť jenom šlechta, t. j. oholení Rusové pod její působení přišli; národ sám ještě skoro nic. A také jen dost malinko si prohlídneme osobnosti ty, které jakožto vychovatelé evropské vzdělání rozšiřují, a hned pochopíme, proč jsou vychovaní Rusové hloupější než nevychovaní. Anglické pradleny, francouzské švadleny a magazinérky, markérové, frisérové, pomádníci atd. bez nejmenšího vzdělání, a přitom zhýralí a lehkovážní poběhlíci a poběhlice, kteří kromě toho, že nejsou Rusové, pražádné jiné zásluhy nemají, dostávají často do svých rukou a k vychovávání šlechtickou mládež. Nejlehkomyslnější v tom ohledu jsou Francouzové. Nemilujíce dle své národní povahy upoutanost, volívají si vždy, když do Rus přijdou, jiné nevázanější a veselejší řemeslo než vychovatelství, a teprv když se jim to nevede,. uchytí se pak mentorství. Znal jsem sám několik bankrotovaných voňavkářů a fabrikantů viksu, kteří se pak pedagogy stali, avšak s pevným úmyslem, jak se několika set dodělají, opět k bývalému se navrátiti. Již samo sebou rozumí se, že se od takových lidí kromě jazyka děti praničemu, aspoň ničemu dobrému naučiti nemohou. Jest ovšem zákon, že se jen ten cizozemec v Rusích učitelem státi smí, který vykázav se napřed, že i doma ve vlasti své ním býti může, ještě zvláštní zkoušku v Rusích podstoupil. Tento však zákon jako by nebyl, protože každý bez vysvědčení a bez zkoušky může být ne sice učitelem, avšak dohlížitelem na děti, a tedy se jenom o jména, ne o věc jedná. Němci mezi všemi ještě bývají nejučenější, ačkoli zas nemotorní a často pijáci. Přitom vychovatelé obojího pohlaví jaksi se k domácímu nářadí počítají, jakožto nějaký luxus, a poněvadž se asi patero rozličných tříd vychovatelův rozeznává, které jménem, vážností i platem od sebe rozdílné jsou: stará se také každý titul svého pedagoga dle mažnosti vyvýšiti a přitom pedagogům ostatních domův zas naopak nižší jména dává, než od svých pánův užívají, a tak šlechta ruská nejen nářadím, kočáry, koňmi atd., leč také vychovateli svých dětí a jmenovitě jejich titulem mezi sebou zápasí. Přesměšné bývají scény, když se z několika domův děti se svými vychovateli a vychovatelkyněmi do hromady sjedou a páni mentoři dovádivou mládež v rozličných evropských jazycích okřikují, každý ve svém, co se velice podobá honbám, kde se také ovšem jen na psy v takových krátkých cizojazyčných sadách povolává. Málokterý ze všech těchto pedagogů zná aspoň poněkud poměry ruské, a proto se od nich také mládež pro život budoucí, pro život ruský vzdělati nemůže; nejvíce jich vnitřně nenávidí národ ruský a všemu ruskému se jen posmívají, jenom své neruské za něco ceníce, a odtud se pak béře odvrácenost šlechty ruské od všeho domácího a nemoudrá touha po všem zahraničném, třebas to opravdu mnohem horší bylo. Všechna ráznost, podnikavost, pružnost, otužilost ruského charakteru zmaří se v mládeži šlechtické od těchto najatých cizozemcův; pravé ruské dítě neodnárodnilého ruského člověka staví se s rozhalenými prsami do 30° zimy, a chlapci šlechtickému mažou v létě tváře octem, aby jej komáři neštípali!! I za ruský jazyk se šlechta stydí a u veřejnosti nikdy skoro ruským jazykem nemluví, ba jsou zvláště mezi vyššími paními osoby z ruských rodin pošlé, neumějící dokonce ani rusky mluviti!!! a špatně rusky mluví skoro všechny vznešenější dámy! Kroj, obyčeje, vyražení, vzdělání, smýšlení, sympathie, zkrátka všechno mají cizozemské a vlasti své nejsou k ozdobě a na podporu, nýbrž k obtížnosti; z krvavého potu ruského sedláka živí oni nepotřebný zahraničný hmyz, který se jim po všem, navrátiv se do vlasti své, ještě posmívá. Omluviti zde může šlechtu ruskou jediné to, že vůbec každá šlechta velmi slabě národnosti své se drží a snadně národ i jazyk svůj opouští, zvláště potká-li je neštěstí, v kterém pádu se také hned vítězné národnosti přichytí. Když jsme již jednou v podobném ohledu národ litevský na příklad uvedli, učiníme to zase. V čas mohútnosti litevského národu byla šlechta jeho rovněž litevská; když se na pobřeží Němci zmohli, přidala se k Němcům; v čas květu kozáctva přiznávala se k řeči a národnosti maloruské; když Poláci zvítězili, přijala řeč a národnost polskou, a teď zas národnost a řeč velkoruskou. Jsou teď některé vznešené rodiny v Rusích, o kterých se s jistotou provésti může, že v 3 stoletích čtyrykrát řeč a národnost svou proměnily, jak toho kdy potřeba a užitek kázaly. Ostatně i národně smýšlející ruská šlechta jest okolnostmi téměř nucena bráti dětem cizozemské vychovatele; rodilý Rus, který by jen poněkud na vychovatelství schopnosti a vzdělání měl najde vždy ještě v službě cárské skvělejší vyhlídky. Počet studentů na universitách ruských posavad ještě daleko zůstává nižší, než by dle potřeby zemské býti měl, a jak myslím nejvíce pro nedůstatek primárních škol, z kterých velká část pouze na papíře ministerstva národního osvícení stojí. Jediný tedy prostředek, který k vyhnutí se cizím vychovatelům zbývá, jest, aby sami rodiče děti své dle možnosti vychovávali a učili, co se také na mnoha místech děje, avšak jen co řídká vyjímka. Jakožto veřejní učitelové na universitách a gymnasiích atd. přicházejí posavad sice někteří cizozemci, nejvíc co učitelové jazyků, hlavní však perioda jejich skvělosti již pominula, poněvadž se vláda všemožně stará obsaditi všechna místa domácími, nešetříc přitom žádného vydání. Dříve ovšem byly ruské profesury pro německé profesory zlaté stolice, na kterých několik let poseděvše, s plnými měšci domů se navraceli, zanechávajíce studenty v takovém stavu, jak jim odevzdáni byli. Znamenitý německý filolog M. pobral tam ještě v Moskvě z patriarchální bibliotheky drahocenné rukopisy, bezpochyby z vděčnosti. Neboť jak zdvořile s nimi nakládáno, dokazuje již to, že se od nich ani nežádalo, aby se naučili rusky, a oni buď latinsky, buď německy vykládali. Ještě nyní jest jeden profesor v Moskvě, který ačkoli rodilý Lužičan a již 14 let v Rusích se zdržuje, přece posavad rusky neumí! A slavná akademie petrohradská, tak bohatě penězi nadaná, jest posavad ještě více invalidovnou pro Němce než pro Rusy. Velmi málo posud vydala, co by ruské akademie dostojno bylo, ani pořádný slovník. Neboť slovník dosavadní ruské akademie, ačkoli na pohled dost obšírný se zdá, vypadal by přec proti našemu slovníku, kdyby se takovým způsobem vytisknouti dal, jenom jako slabikář.

Zde se také ještě zmíniti musím o mnohých ohromných a velikolepých institutech, pensionátech atd., do kterých se veliký počet dětí venkovských šlechticů a jiných možnějších rodin, nejvíc ale děvčat na vycvičenou odevzdává. Neuvěřil by žádný, jak veliké a nádherné paláce cizozemští ředitelé takových pensionátů buď sami mají neb najímají. Ostatně však o nich všechno to platí, co jsem dříve o soukromném domácím vychování skrze cizozemce pravil, s připojením ještě všech těch škodných následků, které vůbec takové instituty ve všech jiných zemích na vychování mívají. Francouzský a německý jazyk a ostatní věci, které jen, tak člověku slabého zevnitřního lesku dávají, jsou hlavními předměty takových ruských institutů; na zvelebení charakteru, srdce, rozumu a na potřebné vědomosti jenom slabý ohled se béře, a mladý lid, vyšlý z nich do života, jest na mnoho let aneb navždy, abych tak řekl, zmrzačen na duši. Sem také náleží poněkud synové Aeskulapa, Němci, kteří aspoň tělesně trochu Rusům nahražují za škody duševně jim způsobené. Posavad ještě se může říci, že většina lékařů Němcové jsou a lékárníci skoro napořád. Kdybych se nebál kritiky (že do Musejníka tuze lehce a nevědecky píši), neopominul bych některou směšnou figuru z těch německých doktorů a apatykářů pro obveselení váženého čtenářstva předvolati, jak neohrabaně si totiž mezi pohyblivým ruským lidem počínají: takto ale nemohu než poukázat na Gogolovu humoresku „Nos“, kterou jsem přeložil a v které se výborně vypisuje německý doktor. S bolestí také a s velikou bolestí mluviti budu o cizozemských umělcích, do počtu kterých zde, kvůli krátkosti a nic na ujmu jednotlivcům, beru koncertisty, zpěváky, herce, jezdce, pimprláře, kúzelníky, čaroděje; psáře, flašinetáře atd., kterým. se všem v Rusích vede jako v ráji. Velicí koncertisté evropští přijíždějí jen do Petrohradu, da Moskvy, do Oděsy a berou jen 5 neb 10 aneb dokonce jen 10 neb 15. rublů za bilet. Když se některému v Petrohradě divili, to již moskevské obecenstvo nevyhnutelně musí být v ekstási, a o umělci, jenž v Petrohradě ještě slyšán nebyl, neopováží se nikdy Moskva pronésti svůj soud. Nižšího způsobu hudebníci a šumaři buďto za vysoký plat co domácí a veřejní učitelové hudby slouží aneb kočují po guberniálních a jiných městech, nosíce s sebou číslo některého petrohradského žurnálu, do kterého pan redaktor za dobrý plat několik pochvalných slov o nich byl postavil, jakožto mandát, aby se jejich umění všem pravoslavným líbiti musela. Totéž rozuměj o všech ostatních. - Opera ruská bývá, jen někdy jako naše nedělní české divadlo; takto ale je v Petrohradě vlaská, v Moskvě německá opera. Německá opera! Za 100 let již na to bude muset historik umění ruského důkladné vésti důkazy, aby jen tomu Rusové uvěřili, že u nich nebyla ruská, nýbrž německá opera! Kromě toho jest v Moskvě i francouzské divadlo a hraje se někdy rusky, někdy francouzsky, tak asi stejněkrát: Ještě jsem se tomu divil, že se každý den nehraje francouzsky a rusky jen v neděli od 4 - 6, tak jako u nás v Praze! V tom nás ale přece Moskvané již přestudovali! Nejsa ve věcech hudebních znatelem, nesmím zde nad tou německou operou v Moskvě hanlivý úsudek pronésti, tím méně proto, že Čech ředitelem orkestru jest: tolik však jsem na sobě zkusil i od ostatních čestovatelů slyšel a četl, že jest církevní zpěv ruský mnohem původnější, dojímavější a takě krásnější než opera, obzvlášť v některém mužském

klášteře, kde chóry dobře zavedeny jsou. Zvláště Malorusko honosí se výborným hlasem synův a dcer svých. O ostatních kunštýřích mluvil jsem již na jiném místě (Gulaňje ve Včele), aby se však jedna scéna pro svět neztratila, kterou jsem častokrát vidíval na ulicích, opíšu ji zde. Představ si, vysoce vážený a mnohovážený čtenáři, v zimě, když všichni lidé v kožichách vězí, na ulici moskevské člověka cizozemce v každém ohledu zcela jiného, v ošumělé fračici, s huňatou k tomu čepicí, bačkory na nohách, pod frakem dlouhý flanelový lajblík; na zádech má ten člověk přivázaný flašinet, na který, nezůstana přitom státi, nýbrž vyšlapujíc vážným taktovým krokem, jednou rukou k zadu otočenou hraje a druhou rukou velikého pudla v červeném fraku vedle sebe jako při polonézu vede, opice rovněž v červeném fraku sedí mu na kolovrátku. Při tom se nevyhnutelně zdá, jako by tou rukou, kterou kolovrátek točí, také zároveň celou mašinou svého těla, jmenovitě nohama pohyboval, podobaje se asi zdlouhavému, ale velmi zdlouhavému lokomotivu. K tomu ještě jest to, co na kolovrátku hraje, nějaké majestátní graduále, a za ním manželka jeho na provaze vede asi 6 jiných psíků rozličného kalibru, s generálskými klobouky na hlavách, v červených frakách, každý z nich ale s rozumnější a čipernější fysiognomií než pan principál; k závěrce ještě jeden pudl, zapřažen do vozidla, jako hrubá artilerie veze rozličné kouzelnické nářadí. Takto táhnou vítězoslavně po ulicích tak dlouho, až je někam do domu na výdělek zavolají. Této pedantsko-komické scéně dodává pohyblivý ruský život na ulicích kontrastem svým tím více komičnosti, a ubezpečuji, že každý, třeba by v nejtěžkomyslnějším spleenu již s provazem v ruce jenom příhodného k oběšení místa hledal, jakmile uvidí tuble scénu, rozveseliti a s životem se spřáteliti musi. A proto snad Rusové tak málo na těžkomyslnost trpí, že jím Němci takové a jiné kousky pro zábavu poskytují. - Avšak právě si a uleknutím připomínám, že jsem v Musejníku! Ó lehkomyslná beletristiko, kam jsi mne a skrze mne i vysoce vážené čtenářstvo zavedla! Takové šprýmy ve vědeckém časopise! Pro pana krále! Jen aby se o tom pan Slavomíl ve Květech nedověděl! On je v stavu všem nám vyhubovat, mně, že to píšu, p. redaktorovi, že to přijímá, Matici, že to vydává, čtenářům, že to čtou, a Petřínu, že se na nás na všechny ještě před časem nesesypal, aby tak zamezil bohaprázdné nevědecké nefilosofské počínání. A kdo toho je vinen? Než ten (Pán Bůh mně hříchy odpusť) čertův flašinetář, ten mne zavedl. Však se to již vícekrát nestane. - V státních službách vyskytují se sice všude cizozemci, avšak k domácím vždy již jen v slabém poměru, vyjímajíc jediné Němce, kteří dosti zhusta přicházejí. Obzvláště u policie nachází se veliký počet Němcův a také pokřtěných židů, kteří, jak povědomo, vždy německy mluví a nejvíce jen proto svou víru opouštějí, že je lehký a hojný výdělek láká. Nepoctivost v službě a úplatnost klade se, jak všude povědomo, mezi nejpřednější vady ruského úřednictva, a u policie tato chybička nejbujněji kvete; člověk zůstane až omámen, pováží-li skrovný plat a nesmírné výlohy takových úředníků, a celý ten deficit musí škodovat ubohá spravedlnost! - Největší část těch německých úředníků pochází z baltických gubernií (z Livonska, Estonska, Kurlandska) a zároveň s sebou přináší do ruských úřadů všeliké pedantství a šosáctví maloměstské, jak obzvláště v těchto krajinách panuje. Ještě na začátku předešlého století odsoudil slavný a opatrný magistrát rižský (Riga) celé město pro spiknutí (criminis laesae Majestatis causa!) k smrti! Přece však ze zvláštní nezasloužené shovívavosti, berouce přitom ohled na předešlé veškerého města zásluhy a nadějíce se pro budoucnost opravdivé lítosti a polepšení, zanechali tentokrát múdří a opatrní otcové milostivě celé město při životě a jenom tu pokutu mu uložili, aby budoucně každoročně jednou v smutkovém oděvu veškeré měštanstvo před radnicí slavný magistrát odprošovalo! Celá ta odměřenost směšná a držení se více literky než opravdivého smyslu a ducha zákonů, která teď panuje při ruských úřadech a které se cizinští cestovatelé, také Němci, tak rádi posmívají, pochází jediné z vplyvu německého. U národů slovanského původu odjakživa nic podobného nebylo, příčí se to bystrotě a pohyblivosti našeho národního charakteru; máme-li jaké vady, jest to vždy dříve naopak lehkomyslnost než pedantství a písmenkářství. Mnohem škodněji a záhubněji působí cizozemci co úředníci vrchnostenští, upravitěli. Zarmoutiti se musí, kdo ne tak v bouřlivých, planých frázech na jazyku, leč hlouběji pravou liberálnost a lidmilství v sobě nosí, když pováží, jak hanebně člavěk kulturu a osvětu zneuctívaje, k zlému obrací. Jak hlavně použila šlechta ruská, t. j. majitelé statků; evropské osvěty? Zvelebili svá panství. A jak zvelebili svá panství? Zvýšili dle možnosti jejich výnos. Jak ale zvýšili výnosy statků svých? Hlavně na útraty a k obtížnosti svých poddaných. Poměr mezi pánem a nevolníkem, povinnosti s jedné a práva s druhé strany, vše to není ještě tak pevně určeno, a jestli vůbec v Rusích každý výše postavený se svými podřízenými libostně dosti nakládá, tím více to platí o pánu a jeho duších (t. j. mužikách, poddaných). Bůh vysoko, cár daleko, a právo se před mocným klaní, poličkujíc slabého. Pán si najme nějakého cizozemce, Angličana neb Němce, a ten mu brzy všechma panství zvelebí, protože tak zvelebovat panství v Rusích jest velmi lehká věc, potřebí k tomu jen nemít svědomí. Kde sedlák pánovo jmění jest, uloží se mu jen práce bez okolků, a celé to zvelebení záleží hlavně v tom, že se síly poddaných tak ztuha napnou, jenom co by nepraskly. Cizozemský upravitel beztoho považuje lid ruský co pouhé heloty, nastaví fabrik, přidělá polí; dá je lépe zpracovat, dá odvážet a přivážet: všechno to mnoho pánu nese a nic pána nestojí. Že přitom i malé děti ve fabrikách robotují a lid ani v neděli (patrné dědictví z baltických provincií) pokoje a oddechu nemá, což to škodí panu cizozemskému upraviteli, jen když si on kapsu nabije a mimoto přece ještě pro pána zvětší výnos. Proto jsou sedláci duše, a pán i upravitel nejsou duše! Právě tak, jako zvýšili Petr V. a Kateřina jenom moc svou a samovládu uvedením a pomocí osvěty cizozemské a cizozemcův: zrovna tak učinili i majitelové statků v menším poměru. Zároveň se také musí přidati, že hlavně z baltických gubernií všechno ta zlé pochází, a tyto neštastné provincie jako vzor sloužily při zavádění všech těch egoistických praktik při poměrech pána k poddanému v Rusích. Šlechta německá tamější utiskla tak své poddané Lotyše a Čudy; že se nikde jinde v Evropě (počítajíc přitom Rusko, Turecko i Maďarsko, Italii a Irlandsko k Evropě) stejného a takového otroctví nenalezá. Na jiném místě budu obšírně stav těchto zemí a utištěných národů popisovati, zde jen tak příležitostně a pro příklad povím, a) že tam nejen celý den i v neděli, nýbrž také několikrát za týden i v noci poddaný robotovati musí; b) že jej pán na trh posílá s určením, jak mnoho musí za věci mu odevzdané peněz přivézti, ať si pak najde kupce, jak chce. Přitom se ještě němečtí spisovatelé nestydí charakter toho ubohého lidu takto ličiti: Die Esthen sind listig, tückisch, boshaft, schadenfroh, falsch, zänkisch, rachgierig, naseweis, widerspenstig; voll Sklavensinns und hämischer Schalkheit (jak jste si je udělali, tak je máte) ; freuen sich, wenn sie andere, zumal Deutsche beleidigen können (není divu), unhöflich, ziehen selten den Hut, unbarmherzig, zumal gegen ihr Vieh, nur nicht gegen Bettler ihrer Nation (pozor!), herzhaft und verwegen, ohne allen Eckel und Scham. Petri, Lief- und Estland, I. 476? Každý rozumný již pouze z těchto slov úsudek svůj si učiniti znůže bez mého výkladu. - Toto všechno zatím ať poslouží našincům, jako klíč k porozumění všemu, co němečtí spisovatelé o ruském otroctví píší. Pravý prvotní stav národů slovanských a domácí obecní zřízení, jak bylo původně, ani neznají. Právě v čas mého pobytu v Rusích přijel tam též jistý baron z Berlína, jehož jméno jsem již zapomněl (zdá se mi Haxthausen), a sice zpytovat původní domácí zříxení vesničanů a obcí jejich, ale ten pán nic rusky neuměl!! a jezdil po vesnicích s tlumočníkem. Co se při takových okolnostech důkladného vypátrati dá o tak těžké věci, snadno každému zkušenému patrno; nepochybuji však, že nicméně vyjde o tom co nejdřív obšírná německá kniha. Po hospodářských úřednících hned mají a zasluhují místa domácí služebníci vyššího druhu, komorníci, sekretáři, mužského i ženského pohlaví. Dobrý tón nevyhnutelně žádá, aby pán a paní i se sloužícími francouzsky aneb jinak cizozemsky mluviti mohli, a proto se za velikou mzdu najimají a z cest domů přivážejí. Co mám říci o charakteru těchto cizozemských služebníků? Že jsou služebníci, cizozemci, a v Rustch dost toho; víc je hanět netřeba. Nic není tak snadno jako zbohatnout v Rusích, kdo je cizozemský kupec, řemeslník, fabrikant, všechno to vzato v nejširším smyslu. Technikové co představení fabrik dílem patří do předeslané již kategorie vrchnostenských úředníků, dílem buď co sami podnikatelé, buď ve službě některého domácího kupce průmyslu hledí. Tito mají mnohem čestnější povolání než vrchnostenští úředníci, protože nikoho neutiskujíce, jenom svým vlastním uměním se živí, zvelebujíce přitom průmysl domácí. Lid pracující v těchto fabrikách dobrovolně za řádnou mzdu dosti dobře si přitom stojí, takže dělník takový každodenně kromě dobrého silného chleba a pohankové kaše (bramborů neznají) ještě také 2 libry hovězího masa si přáti a přitom ještě slušnou sumku si uchrániti může, který příznivý poměr snad v žádné jiné zemi pro sprosté nádeníky nenajdeme. Stran kupectva cizozemského říci se může povšechně, že jenom od luxusu se živí, poněvadž všechno, co cizozemci prndávají, i u domácích ruských kupců dostane se, arciže za třetinu ceny, a proto nejvíc bohatí moderní pánové a paní u cizozemců kupují, protože pravého pána nehodno jest, aby ku př. klobouk, který za 25 rublů. (29 zl. v. č.) u Francouze neb Němce dostati může, v ruském krámě za 6 rublů kupoval. Obyčejná výčitka, že jsou ruské výrobky (vlastně se má říci výrobky prodávané v ruských krámích, poněvadž i ty ostatní jsou nejvíce ruské výrobky) špatnější, dílem je nepravá a dílem jenom pouhý přirozený následek toho cizinštění, v kterém si libuje šlechta.

Ruský řemeslník, průmyslník a kupec nemá příležitosti věci své tak draho neb vlastně jen za trochu obstojnější cenu prodávat, a jak známo, za málo peněz malá muzika. Právě to opovržení, v jakém všechna domácí proti cizozemskému stojí, nedá zas tak vzniknout domácímu, a zároveň všemu cizímu k tím větší bujnosti a vzrůstu pomáhá. Nikdo by si nepomyslil, že i od německého pekaře chléb šlechtě ruské mnohem lépe chutná než od ruského. Cizí řemeslníci, porozuměvše již dobře převrácené chuti pánův ruských po cizotě, zrovna na vývěskách a štítech svých již napsáno mívají: z Paříže, z Londýna, z Vídně, z Berlína atd., co zvláště v městech podřízených jako Kyjev, Orel atd. až do směšnosti sahá. Málokterého řemeslníka jsem v Kyjevě pozoroval, aby takové nějaké město v štítu nevedl, někteří také měli napsáno: z Vilna! (Vilno není snad ani čtvrtina Kyjeva, však se již za hranici počítá.) K takovým cizozemským mistrům který ruský mladík do učení se dostane, běda mu! Nakládá se s ním hůř než s otrokem, zacházení s učedníky v středním věku muselo být proti tomuto ještě velmi laskavé. Němečtí mistři obzvláště zde vynikají a také velmi starostlivě se varují učedníkům ruským všechny své praktiky povědíti, aby se snad tím jejich živnost nezkrátila. Avšak ruská bystrost i při všech obtížných okolnostech svého c11e dojde. Krámy cizozemské a ruské jsou ve všem jako kytajskou (čínskou) zdí od sebe odděleny, v každých zcela jiný život. Etiketa nedovoluje pánům a zvláště paním vyššího obecenstva vstoupiti někdy do ruského krámu, ovšem ale do cizozemských, před kterými vždy skoro bohaté ekipáže stojí. Hezké francouzské magazinérky a uhlazení ve frakách lvové-loketníci, kteří ostatně větší roční plat mají než major v cárské službě, umějí očarovat a vábit pány i dámy. Více jsem o tom poměru ruského národního kupectva k cizozemskému jinde (Kupéčestvo ve Včele) pověděl. Knihkupectví cizozemskému zde rovněž místečko vykázati musím, Němci ním vládnou odděleně dokonce od ruského. Německé a francouzské knihy mají převahu, a sice německé vědy a francouzská beletristika; co se tam zpotřebuje a stráví francouzských románů, až vlasy vstávají. Dozor nad knihami, takto v domácnosti dost přísný, zdá se přec na cizozemské knihy jedno; ba obě oči zamhuřovati, a podiviti se člověk musí, přirovná-li to, co doma psáti dovoleno, s tím, co za hranicí psáno domácím se čísti dovoluje. Zvláště ty mnohé hanebné francouzské romány neměly by se dokonce propouštěti, a jisto jest, že se již ve Francouzích a v Belgii s takovým literárním neřádem hlavně na odbyt v Rusích spekuluje, a zdá se, že se mládež ruská jen nejvíc proto doma i v pensionátech francouzsky učí, aby se takovým nemravným čtením o všechen zdravý rozum a o ten poslední zbytek morální síly připraviti mohla, který se v nich uchoval v zápasu ruské nezkažené přírody s cizozemskou bezcharakterností. Podivno, že se pravé klasické spisy zahraničné velini zřídka čítají, nejvíce jen ta nemravná pleva. Aby však k takové cizozemské theorii nescházela přiměřená cizozemská praxis, zvláště kvůli tomu přijíždějí mnohé Francouzsky, Němky a (incredibile dictu) také Polky do Rus a provozujíce tam průmysl, jakový se tiskem nejmenuje, nádherné přitom živobytí vedou.

A tak jsem tedy všechna zaměstnání prošel, jakých se cizozemci evropští v Rusích přidržují pro zvelebení, osvětu a vzdělání národu ruského. Málem však bych byl jeden důležitý stav opomenul, totiž německé kolonisty, kteří v dvojím způsobu, co řemeslníci a hospodářské obce, po všech koncích obšírné říše rozsázeni jsou. Němečtí cestovatelé s velikým nadšením o skvělém jejich stavu, o přehrozném rozdílu mezi nimi a okolními Rusy hlásají, ku kterým je rádi pro výstrahu přirovnávají, dávajíce Rusům upřímnou radu, aby si také tak dobré a výnosné hospodářství zaváděli! - Škoda, že se němečtí spisovatelé tak rádi svou filosofičností chlubívají a přitom ani nevědí, jaký jest rozdíl mezi plným a vymačkaným hroznem! Až bude ruský sedlák taková práva, takové svobody míti, jakých užívají němečtí kolonisté, až jej bude vláda kromě toho i hotovými penězi podporovati: pak at přijedou ti páni porovnávat. Anebo ať raději porovnávají volného, průmyslného sedláka bohatých středních gubernií se svými krajany! Ostatně ale které z těchto německých kolonií náhodou jsem viděl (neboť jsem k nim neputoval jako k Mekce a Medině), že jsem se jim, když mi v cestě ležely, právě vyhnouti nechtěl: nepřivedly mne právě do tak velikého nadšení. Byly to nejvíce řemeslnické (a sice soukenické) kolonie na Volyni a v Malorusi; nehospodáři zdáli se mi tam znamenitou převahu míti nad pořádnými. Zbývá ještě přehlednouti, v jakých poměrech všeliké jednotlivé cizí národnosti k ruské stojí, poněvadž jsme až posud nejvíce jenom na stavy rozličné cizozemců ohled měli. Všechny národy a pronárody evropské a asiatské mají tam své hojné representanty a nikde není tolik příležitosti obcovati s tak rozmanitými národy jako v Rusích, poněvadž nikde jinde, kde též hojný stok rozličných národů jest, národové tito ve své národnosti nevystupují tak jako v Rusích. Zajisté do Paříže málokdo pojede bez znání jazyka francouzského, z Rus však mnohý po několikaletém pobytu vyjíždí neuměje pranic aneb ne mnoho rusky. Němci a Francouzové patrnou mají před jinými národnostmi převahu, a má-li se ještě mezi těma dvěma o přednost rozhodnouti, přiřknouti musíme přednost francouzskému jazyku před německým, zato však opět přednost vplyvu německému před francouzským. Mohútnost tuto a převahu dávají Němcům nejvíce baltické provincie a jejich blízkost k Petrohradu; mohou se ony nazvati skladem věčným a živým pramenem Němců, odkud se rozšiřují po celém Rusku. Hojně rozplozená šlechta z těch krajin hledá si výživu v cárské službě, při čem si vespolek pomáhají; postavený ve vyšších službách najde vždy příležitost pamatovati na své hojné německé strýčky. Přitom oni, požívajíce všech výhod ruských občanů, sami sebe za Rusy nepovažují, tvoříce tak stát ve státu. Rozumí se, že pak tito ruští Němci i ostatní své krajany z Říše dle možnosti podporují a mezi sebou proti Rusům dohromady drží. Až posavad jest tato úřední mocnost Němců dosti veliká a Rusům obtížná, takže se na ni dost hubuje. Pověstný generál Jermolov, vyznamenav se na Kavkaze, tázán byl, jakou milost by si za své zásluhy chtěl vyžádat. „Prosím, abych byl povýšen na důstojnost (čin) Němce!“ odpověděl satiricky. - V novějších časech učinila sice vláda nějaké kroky k poznenáhlému zruštění těchto provincií, načež veliké povstaly v časopisech německých lamentace na křivdu a bezpráví! Hm! kdybych do cizího domu nepozván přišel, a násilně se tam k největšímu nepohodlí a škodě domácích usadil a roztahoval, kdyby pak přišel silnější než já a chtěje se rovněž tak v domě tom usaditi, mne by vypudil: stalo by se mně tím nějaké bezpráví neb křivda? Dokonce ne; nepříjemná věc, velmi nepříjemná věc, ale nikoli bezpráví. Němce do Livonska a Estonska nikdo nevolal, oni sami, usadivše se tam, bezprávně utiskovali domácí národnost; sta,ne-li se tedy něco proti jejich národnosti, jest to jen půjčka za oplátku, ale žádné bezpráví. Vůbec by se tyto krajiny ani neměly jmenovat Deutsche Ostseeprovinzen, nýbrž Estonsko, Livonsko, protože národ sám jest estonský, livonský a jenom šlechta s městy německá; a má-li v nich kdo právo o křivdě mluviti, jsou to jenom Čudi a Litvíni. Němečtí žurnalisté, kteří od nějakého času jakýmsi veliko-alexandrovským humorem a římanskou pasí na dobývání nových provincií posedlí jsou, také se tím slovíčkem Deutsche Provinzen tak dalece másti nechají, že by nás Čechy již kvůli tomu k národnosti své německé přinutiti chtěli. Na to však zapomínají, že tento název v Rakousích jest pouze administrativní a že císař náš rakouský národnost naši při rovněž takových právech ponechává jako německou a že nikoli na zničení, nýbrž k zvelebení národnosti naší směřuje: Francouzové proto takového vplyvu nemají, že nejsou tak organicky spojeni a žádného podobného střediště, jako jsou baltické gubernie pro Němce, nemají. Zato však jsou mnohem více váženi a náviděni u lidu než Němci, protože se již letorou svou a národním charakterem Rusům více podobají a pak zdvořilejší jsou a jasnější k porozumění smýšlení ruského a vpravení se do něho. I řeč se lehčeji a správněji naučí. Němcům se zas ruský lid rád posmívá a také dosti časté a pravé příčiny k tomu nachází. Proti šlechtě vypadají tuze maloměstsky a pedantsky, proti bystrému lidu velmi dřevěně a přihlouple. V tomto ohledu nikdy nezapomenu na jednoho, s kterým jsem jednou v Malorusku cestoval; nemoha upříti bystrost, důvtipnost a větší schopnosti ruského sedláka před německým, vykládal mi tento jemu velmi divný fenomén takto: že pro velkou nemravnost ruské šlechty již mnoho šlechtické krve v sedlácích koluje! To již byl urputný aristokrat! - Také se Němec velmi těžko rusky učí a napořád vyslovuje se zvláštním komickým akcentem. Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou. Vlaši tam rovněž v takových stavech přicházejí jako po celé ostatní Evropě; jediné v městách na Černém moři ještě od časů mohútnosti Vlachů v těchto krajinách se udrželi co kupcové, takže u př. v Oděse ulice také vlaské nápisy mají a vlaský jazyk zhusta se slyší. Ostatní Evropští zřídka přicházejí, vyjímaje na jihu Řeky kupce, kteří s ruskými kupci o palmu v šejdířství zápasí, a na severu Švédy, protože jsou šlechtou ve Finlandsku tak jako Němci v Livonsku. I tam ve Finlandsku začíná se poznenáhla ruština uvádět. Poláci také často se v službách císařských po celém Rusku vyskytají, a sice dobrovolně pro zisk. Ačkoli je veliká národní zášť Poláků proti Rusům, najde se přece mezi Poláky, jako u každého národu, množství ta.kových, o nichž praví staroněmecký básník Freidank: Swenne ein tore brien hat son rouchet er wie daz riche stat?

To jest: Hlupák, když svou kaši má, málo vám o vlasti dobro dbá. Znamenité však to, že nikoli ve všeobecném mínění ruském nenávist proti Polákům neleží, všechno, co se jim nepříjemného stalo a stává, pochází odjinud. Teď panuje v celém západnim Rusku, v někdejších zemích koruny polské, veliký boj národnosti ruské s polskou, a sice mezi vládou ruskou s jedné a šlechtou polskou s druhé strany. Národ ve všech těch krajinách polský není, ba naopak všeliké příčiny má polskou šlechtu a s ní také polskou národnost nenáviděti pro velké útisky, které od nich snášeti musel; k Rusům však již pro náboženství a stejné jméno národní sympatii cítí. Tak mi pravily některé ženy, přišedší až z Minské gubernie z Bělorusi do Moskvy na pouť: My jsme u nás také Rusi, jenom že dobře mluviti neumíme (řeč běloruská velmi se od velkoruské liší). Jak se dle všech okolností zdá, zvítězí ve všech těch krajinách ruština nad polštinou, ale dlouho bude ještě zmatek. Tak na př. teď v Kyjevě ruština, maloruština a polština tak se pomíchaly, že se tam mluví řeč, kozel ví, jaká. To všechno bylo řečeno na důkaz, jak výborně se cizozemci v Rusích mají, a že se jim tam velmi dobře líbí, není pochybnost. Jistý Vlach pro dobré přijetí v Rusích do takového přišel nadšení, že ohromnou epickou báseň sepsal a v řádné knize v Moskvě vydal: L'ospitalita. Poema epico in sei canti… Mosca; jmenoval se caval. de' Filistri, poeta aulico di Prussia, a dedikoval: alla nazione russa. Kniha ta vyšla 1811 a na titulu stojí vytištěno, že je vydána na útraty spisovatele a že se rozdává darmo.

Mělo by se zde také něco říci o židech, prosím však vážené čtenářstvo, aby mně tuto kapitolu prominouti ráčilo, pro uvarování se zlosti. Pronesl jsem všechno bez ohledu, nešetře ani cizozemců ani Rusů, a doufám, že mnozí rozumní a o dobro vlasti své pečliví Rusové stejného v tom ohledu se mnou mínění jsou; jenom že počet jich proti nemoudrým módařům a zcizinštilcům daleko slabší jest. Ti ať se zatím tou myšlénkou těší, že každé zlé, tedy i nával cizinců, mnohé dobré následky má. Bídný nynější stav nikoho mýliti nemůže, jako jest u jednotlivců doba neštěstí zárodkem mnoha dobrého tak i u celých národů. Práce pilná vymůže všechno a pravá osvěta naučí teprv šlechtu vážiti si svého a přidržovati se věrně národu, mezi kterým žije.