Obrazy z Rus/Gulaňje

Obrazy z Rus Karel Havlíček Borovský
Svátek Pravoslavnosti	Gulaňje	Kupéčestvo

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z Rus
Podtitulek:	Gulaňje
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	BOROVSKÝ, K. Havlíček. Obrazy z Rus. Jilemnice, A. Neubert Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Motto: „Vince pili,
vazda zdravi bili.“
[ Ilirská píseň ]

Každý národ má slova některá, nepřeložitelná do jiného jazyka, poněvadž bývají pojmenování věcí a způsobů rovnež původních, které bychom nadarmo jinde v světě hledali. Čím samorostlejší národ, tím více nacházíme v jeho mluvě takových slov, důležitých nadmíru pro národopisce a filology, jako zároveň nenáviděných od překladačů a slovníkářů, kterým nejhořčí chvíle a bolestná škádlení tropívají. Opisovatel však cizích národů nemůže je nežli žehnati, protože mu, jako ručky na rozcestí, poukazují na zvláštnosti, původní obyčeje a zanímavosti národní, které právě vytknouti musí, chce-li se svým domácím zavděčiti, a není to paradoxon, vyřknu-li, že čím více který národ takých slov ve svém jazyku má, tím více povšimnutí se stran jinonárodních zasluhuje. Kdekoli nacházíme na světě samostatnost, původnost, tam spěšme, neboť jen samostatnost a původnost učí, hřeje a těší. - Ale nepochybně že se již mnozí, jimž význam slova gulaňje povědom jest, usmívají učenosti a vážnosti, s kterou se k výkladu právě tohoto dosti veselého slova velebím.

Gulať znamená u Rusů nepracovat, veselit se, procházet se, vyhodit si z kopýtka atd. A však jsou Rusové v této své veselosti znamenitě originální, bystří, věru veselí. Oni pranic nerozumějí tomu pověstnému německému vyražení, když se totiž kmotr Šebestyán se strýcem Tadyášem každodenně v hospodě sejdou, přátelsky se v tabačném dýmu dusí a v pivě topí; pak v 8 hodin řekne Šebestyán rozčilen Tadyášovi: „To pivo je dobré,“ načež mu Tadyáš po hlubokém přemýšlení v 1/2 12., když se po té veselosti domů vracejí, poeticky rozpálen odpoví: „Máš pravdu, příteli Šebestyáne, to pivo je dobré“. A takové sladké jho veselosti nesou tak dlouho, až každý naznačených Odinem 600 sudů piva skrze své tělo prožene a 30 centy tabáku stěny okoptí, načež k svým otcům na walhalské pivo a tabák shromážděni bývají. A to je ta pravá německá veselost, netrhá city, nedře fantasii, ouhlavní hubitelkyně piva a tabáku, na kterou bych si, kdybych k ní povinností zavázán byl, raději koně držel, aby ji za mne vykonával: Rusové a vůbec národy našeho plemene, kteří v nejobtížnějších pracech svých mnohem veselejší bývají než Němci při zábavách a plesech, musejí být ovšem excentriční; živější v radostech než Němci, pročež také jejich měřítko nesmíme klásti k ruským obyčejům, sice bychom po německu splašenostmi nazvati museli, co po rusku sluje vyražením. Tak si ku př. kozák ukrajinský po nějakém čase namáhání v pracech umínil „pohulat“. Zapřáhnul voly do vozu a v červených širokých šaravárách (spodkách), které znamenitý ruský spisovatel Gogol širokostí k Černému moři rovná, táhnul k límanům (zátoky solné u Černého moře) pro sůl. Naloživ, ovšem zadarmo, tolik soli, co se uvézti nechá, „čumakuje“ (technický výraz maloruský: vozatajem býti) s ní jak možná nejdále k severu, poněvadž tam vždy vyšší ceny nabývá. Pak v některém městě, v kterém se mu zdá „dobře pobýti“, zpeněží sůl, vůz i voly, najme bandu muzikantů, s nimi po městě táhne, pije, zpívá a hajduchuje (kozácký tanec), častuje kohokoli, a hází peníze mezi lid, pokud mu jen „hroši“ zbývá. Němec by si takové bouření nemohl jinak vyložiti než bláznostvím; a jaké slovo by mu pak zbylo na pojmenování té bujnosti, když radostí více než nápojem podnapilý kozák, přitancovav někde náhodou k sudu kolomaže, komickým nápadem veden, ve svých krásných červených šaravárách do ní vskočí a pak jinak obarven dále hopcuje. Odbyv peníze a vybiv dle starodávného nábožného kozáckého obyčeje několika židům, vrací se kozák z pohulanky domů. Arci že moskovština a úkazy bílého petrburského cára znamenitě přistřihly a obmezily, řekl bych zněmčily tuto dávnou hajdamáckou veselost.

Podobným způsobem, ačkoli již povážlivěji, bouřívají Velkorusi: napřed pilně, úsilně pracují, pak ale, když si vyražení popřáti umínili, zapomínají na všechno jiné, jako by zjitra již žádného dne, žádného světa, žádných klopotů nebylo. Ruský maladěc (jonák), když si umínil „pogulať“, tančí, jako by si chtěl nohy přelámat, zpívá, jako by se chtěl o hlas připravit, a pije, jako by chtěl duši vypustit. V zvláštním však a nejuzším smyslu jmenují se slovem guláňje národní zábavy na jisté sváteční dny, na způsob naší pražské ve Hvězdě, které se v ruských městech, a jmenovitě v Moskvě, co nejnárodnějším, nejruštějším městě, několikkrát do roka odbývají. Poněvadž se v nich nejrázněji ruský duch a způsoby jeví, a poněvadž se nám v nich představí nejlépe rozličné druhy ruského a moskovského obecenstva, popíšu zde co možná zevrubně a živě celý běh gulání v Moskvě. Nejznamenitější bývají „pod Novinskem na svetuju“ (velikonoc) a na „máslenicu“ (konec masopustu), pak prvního máje v Sakolnikách a ve čtvrtek asi v polovici máje na „Semik v Marinoj Rošči“, kromě jiných méně patrných. Všechna tato gulaňje jsou si v hlavních charakteristických věcech podobna, každé však má nějaký zvláštní původní ráz, vyznamenávající ho od jiných; pročež je také každé zvláště popíšeme. Napřed gulání pod Novinskem.

Pod Novinskem se jmenuje v Moskvě ulice dlouhá, široká, asi jako náš Koňský trh, jenom že mnohem chatrnější, dlážděná jen po obou stranách u domů, domy malé, neouhledné. Vlastně se jen dolní polovice tak jmenuje, a ta také hlavním rejdištěm celého gulání bývá, kdežto horní čásť, nazvaná Smolenský rynek, co moskovský tarmark každonedělně zkoumatele ruských obyčejů na sebe vábí, na kterém také časem svým čtenáře své provésti neopomineme.

Pod Novinskem tedy panovala již nějaký čas velká činnost: boudy rozmanité velikosti a formy se stavějí v jedné řadě prostředkem přes celé náměstí, v kterých umělci rozličných národů a ještě rozličnějších schopností budou obveselovat pravoslavný národ; cesty v okolí se jakžkolivěk zalepují a zasýpají, při které příležitosti nemohu opomenout, že si ještě posavad na moskovskou dlažbu často s bolestí vzpomínávám, které se, jmenovitě v jarní dobu, sotva která jiná středověká tortura vyrovnati může. Po celé Moskvě se nemluví o ničem než o nastávajícím gulaňji, kočáry se spravují, okrašlují, nádobí na koně se leští, černí, koně se opatrněji čistí, hřívy se pletou, ocasy přistřihují, kopyta černí; kočí, který se více za čásť ekipáže než za bližního považuje, dá se do stříže i co do vousů i co do vlasů, aby koním ani pánovi hanbu nedělal; kupují se nové, stříbrem neb ocelí kuté ohlávky a prostraňky koním a nové premované klobouky, nové vyšívané livereje služebníkům. Zde musím pro některé v poměrech ruských nezkušené poznamenati, že si pravý ruský bárin (pán) na krásných kočích a služebníkách rovněž tak zakládá jako na hezkých koních a hezkých kočárech: a proto si snadně můžeme pomysliti jeho mrzutost, nemá-li před guláním kočiho s dosti hustou a dlouhou bradou, jak se sluší tlustého a hezkého, jenž by náležitě graciosně mezi prsty držeti uměl opratě. Znal jsem bárina, který v takovém nepříjemném pádu svého nejmilejšího koně, „permskuju lošadku“, ovšem že bez nádobí, dal za takového dokonalého kočího a ještě 600 rublů přidal, s tou však výminkou, aby se mu kočí odevzdal v ouplném svátečním oděvu. Nelze však tuto jednotlivou událost považovati co úplné měřítko ceny kočího a koně vůbec; jenom ruský kůň jest skoro v každém pádě lacinější než kočí, arabský, anglický, turecký prodává se bez nádobí dráž než nejlepší kočí i s oděvem. Dle této ceny také pak bývá poměr domácí mezi koněm a kočím, a vážnost, v které u pána svého stojí. Abychom celou věc přirovnali k něčemu známému, řekneme, že s ruským koněm kočí tak asi zacházeti může jako vesnický učitel se svými žáky, t. j. učí je, tresce, bije, třepá, jak srdce ráčí; s cizozemskými koňmi musí však obcovati jako „hofmistr“ se svým schovancem, mladým šlechticem, neučí je nic, netresce, stará se jenom o jejich příjemnost a dobré zdraví. Nepochybujeme také, že se pán tak nemrzí, když kopne kůň takový kočího, jako by se hněval, kdyby kočí kopnul koně.

„Jaký to tam povyk na ulici? Hej, čelavěk!“ volá domácí pán na sloužícího. Člověk jest slovo, kterým se vůbec v Rusích nazývá služebník, když ho nevědí neb nechtějí volat křticím jménem, a tak odňavše svým sloužícím skoro všechna lidská práva, zanechali jim pouhý titul člověka. - Přiběhne tedy ten titulární člověk v krásném fraku, dobře uhlazen, který, jak ho tu vidíme, se vším stojí asi za 1200 rublů. „Slyším!“ - „Co se stalo?“ - „Splašili se koně Nikolaje Nikolajeviče!“ - „Jak? Moje anglické koně?“ zvolá uleknut pan Nikolaj Nikolajevič. - „Nic se však nestalo, kočí je nepustil z rukou.“ - „Nu, sláva Bohu!“ - „Ale kočí se velmi potloukl, Vaše Prevoschoditělstvo!“ - „A darebák! Proč nedal pozor, žádný ho netloukl, tloukl se sám!“ - - - Tyto tři čáry jsem postavil proto, aby každému čtenáři zůstalo trochu času povážit si, čím by byl v Rusích nejraději, pánem, kočím nebo koněm? Já, smím-li tě prositi, Perune, ó, anglickým koněm!

Bude mi lito, pakli se snad mnohému po předešlých slovech nebudou již tak líbiti ony krásné ekipáže, které hodlám popisovati, protože jsou hlavním živlem celého gulání. Co zatím veškerá Moskva, jmenovitě pěkné pleti, o ničem jiném nepřemýšlí, nepečuje a nepracuje než o tom, jak by se zejtřejšího dne co nejnádherněji ukázala, spoluobčanům svým a jak by co možná nejdokonaleji užila všech sladkostí gulání: podíváme se zatím v sobotu pod Novinsk, na ono osudné místo. Balagany (boudy) stojí všechny již v nejkrásnějším pořádku, hlavním bokem všechny obráceny na jednu stranu; vedle balaganů z obou stran jsou nechány široké ulice, po kterých se pohybují navštěvovatelé těchto rozličných komedií, pak ale běží z obou boků po celém náměstí silné zábradlí trámové. Mezi tímto zábradlím a mezi domy vykázáno místo kočárům, aby jejich veliké množství pěší v nebezpečenství neuvádělo. Poněvatiž však skrze obzvláštní údatost a prudkost nižších tříd ruského národu ani ono místo okolo balaganů veliké bezpečnosti neposkytuje, nýbrž rozšlápnutím všech prstů, pomazáním kolomaží a blátem, utrhnutím šosu, aneb dokonce povalením a úrazem hrozí, postavila pečlivá moskovská policije na straně fronty balaganů dvojnásobné zábradlí: a tak mezi těmito dvěma, jenž jsou od sebe asi 10 kroků, povstalá ulice poskytuje aspoň poněkud bezpečnějšího místa pěší části vyššího obecenstva. - Ostatně oboje to gulání v masopustě i o velikonoci má docela stejný ráz, leda že snad některá bouda jest jiná, a pak ta změna, kterou povětrnost s sebou přináší. Masopustní gulání, když obyčejně země bývá ještě tuze zmrzlá, předvede pozorovateli na oči všechny kožichy veškeré matičky Moskvy; mezi velikou řadou cizozemských kočárů vyskytnou se také někde národní ruské široké saně, „rozvaliny“, ověšené pestrými koberci, před nimiž ta pověstná „trojka udalaja s podivným řemenným třepením hrdě poskakuje. Velikonoční zas jest podívná směsice jara a zimy, obyčejně nepříjemné blátem, jinak ale přece mnohem slavnější a lidnatější než masopustní: neboť velikonoc má u Rusů přede všemi jinými svátky znamenitou přednost. V neděli ráno v den gulání již na izvoštíkách znát, že jest znamenitý den: jsou o několik procent dražší a nadutější a přitom i hrubí. Jiného dne, jak jen domovní dvéře vrznou a člověk v dlouhé šubě na ulici vystoupí, již se sype několik nejbližších izvoštíků pro náklad: všichni s sejmutými čepicemi táží se uctivě, kam se líbí, jeden nad druhého provolává nižší cenu, za kterou tam co nejrychleji dojede, každý vychvaluje svého koně, své saně neb drožky s rozličnými satirickými dodávkami o svých konkurentech; smlouvá-li s nimi kdo, prosejí jen co nejuctivěji, aby jim neublížil, dávajíce mu při tom nejponíženější titule. Dnes ale, v den gulání, kde vědí, že jich nejvíce zapotřebí a že budou mít celý den ustavičně výdělky, ani se žádný vstříc nehne. Zavoláš-li naň, počká si vážně, až k němu sám dojdeš: pak žádá třikrát tolik než jindy, a zdá-li se to komu mnoho, hned mu uštěpačně odsekne, aby jezdil kravami, nemá-li peněz na, koně. Okolo Podnovinska hemží se jich jak mravenců, a bůh ví, jaká by tam byla chumelice, kolik by tam prasklo ruk, noh, ba životů, kdyby pádný knut, duše všelikého pořádku na svaté Rusi, v cvičené ruce uralského kozáka nechladil krev bujným izvoštíkům. „Stoj! Nělza!“ (stůj, nemůže to být) křičí vousatý kozák s huňatého koníka svého na dotěravého izvoštíka, který se někam cpe, kam policije nepouští. Izvoštík jako by neslyšel. Kozák přetáhne ho knutem, až se ze zad zakouří: „Govorjat těbje! stoj!“ (praví se ti, stůj! ), načež se izvoštík zastaví a rukou silná gesta prováděje, kozákovi rozličné pochybnosti a námitky činí. Kozák, representant veliké vůle, nepřijímající žádných návrhů, ani slova neodpovídaje přeměří izvoštíka knutem přes napřaženou ruku, a pak poposkočiv k předu, vyloží koni zapřaženému nahájkou (knutem) to, čemu izvoštík rozuměti nechce, a odvrátí tak celou povozku od té strany, kam se příjezd zapovídá.

Takových tedy a podobných scén uvidíme množství dříve, než na místo přijdeme. Je právě k 11. hodině před polednem a v tu dobu promenuje veliký svět moskovský mezi oněmi dvěma zábradlími v ouplné skvělosti módy a domnělé pařížské krásy. S obou konců při vchodu stojí úředníci policejní k tomu oučelu, aby nevešlo nic nečistého mezi zábradlí. Celé totiž obecenstvo v Rusku dělí se hlavně na dvě části, které zde pojmenujeme obyčejným tam způsobem, totiž: páni (gospodá) a naród, to jest část „jevropejská“ a část ruská, aneb sumárně z jedné strany frak, s druhé kaftan. Tyto dvě části ruského obecenstva dělí se od sebe tak jako olej a voda, jako den a noc; k první, jevropejské, fračí straně náleží celá šlechta, obsahující v sobě veškeré úřednictvo, důstojnictvo, pak všechny cizozemce, kterým vzdělanost, známost cizích, neruských jazyků a evropejský klobouk a rukavičky dobývají všude v Rusích v obecenském životě šlechtická práva; k druhé, ubohé straně jsou zavrženi všickni nešlechticové, kteří si posavad ani vousy ani kabáty po cizozemsku přistřihnouti nedali. Dva tito druhové tak se v každém ohledu od sebe liší, že může rozdíl mezi nimi poznati i slepý, a to opravdu beze všech tropů mluveno, protože se od sebe rozeznati mohou i pouhým čichem.

Mnozí snad z čtenářů o pravdivosti posledního tohoto tvrzení pochybovati budou, viníce mne v duchu svém z vymejšlení a rozšiřování bájek, jakové obyčejně opisovatelé vzdálených zemí protrušovati obyčej mívávají: mně však jest velmi milo, že při té příežitasti, ohražuje svou pravdymilovnost, budu mít čest zvláště pánům přírodopiscům posloužiti důležitým povšimnutím, které jsem učinil a které by snad, kdybych je teď neuveřejnil, k veliké škodě našich potomků věčně tajným zůstalo. Nalezl jsem totiž dlouhým pozorováním neomylný příznak druhový, kterým se oba druhové obyvatelů ruských vždy lehce a pouhým nosem od sebe rozeznati mohou: co je pán, šlechta, jevropejská strana, voní pižmem; co je mužík, nevolník, kaftanová čeleď, zas juchtovinou. Kolikráte jsem na ulici pro ten svůj způsob poznávat důstojnost Rusů zamhouřenýma očima, pouhým nosem, v posměch přišel, ovšem jen u lidí nechápajících hlubokost mého vynálezu, který jsem co sladkou tajnost u sebe choval. Juchta, pižmo - mužík, pán! tak sám u sebe prohazuje, chodíval jsem častěji po navštěvovaných procházkách, bulvárech moskovských, zavřenýma očima lapal jsem jenom nosem ten panský neb mužický vítr.

Juchtovina jest národní ruský smrad, respective vůně; tou jest nadchnuta celá Rus, celá Rus pravím, i pánové, kteří jen proto pižmem voní, poněvadž ním tu pravou národní ruskou juchtovinu zahlušiti chtějí, právě tak jako se vůbec zahaliti tělem i duší do cizozemštiny, udusivše všechno, co v nich bylo domácího ruského. Kamkoli se člověk vrhne, všude juchtovina, v chrámích, na ulicích, doma, v hospodách, takže jsem si již kolikráte přál, co si člověk jen v zoufalství přáti může - abych neměl nos. Jako říkají nyní Angličanům John Bull, Němcům Michl, prorokuju, že budou i Rusům, až jen více v Evropě zdomácnějí, říkati juchta, která také časem svým, jak se snadně předvídati může, úplně zvítězí nad pižmem.

Aby ale snad někdo nemyslil, že celý tento po obšírné Ruské zemi rozvedený smrad povstává pouze od kůží, i u nás juchtami zvaných, musím zde podotknouti, že nikoli: juchtová tato essencí jest zvláštní smolovitá tekutina, kterou se boty, rukavice, vozy a jiné rozmanité věci maží, a také kůže upravují, takže vlastně každá ruská kůže juchtovinou voní. Zápach tento, kde se rozhnízdí, jest tak trvanlivý, že moje tlumoky a všechny v nich přivežené věci po dlouhé, téměř 300mílové cestě vždy čistým povětřím přece ještě dlouhý čas doma takovou ruštinou zaváněly. Blahoslavený cizozemec ten, kterému aspoň do duše tato moskovština nepronikne, jako máme mnohé mrzuté pády: ze šatů se dá ještě všelijak vystrašiti. - Ostatně ale každému, komu juchtovina nevoní, přátelsky radíme, aby se všeho varoval, cokoliv z Rus přichází, třeba to jen byl dost nepatrný klůcek; i ten může celou domácnost zasmraditi.

Abychom se ale opět z Čech pod Novinsk navrátili: pižmo tedy mezi zábradlími hrdě se prochází, a juchta, nepřipuštěna do panské ohrady, dívá se poníženě na strakaté klobouky, kterými Madame Annette, nejprvnější toho času modistka moskovská, zvýšila cenu jednotlivé dámské hlavy o 50 rublů banko. „Madame Annette“ jsou čarovná slova zlatem vyrytá na velikém paláci v Moskvě blízko Kuzněckého mostu (v Moskvě as tolik co Železná neb Jezovitská ulice v Praze), v kterém ve dvoře ustavičně stojí několik vznešených ekipáží, přikvapivších tam ve věcech nadmíru důležitých: kněžna K. se přijela poradit, má-li si zejtra dát přidělat na klobouk bílé nebo černé péro; kněžnu L. hryže svědomí, že si dala na šaty přišít jen dvě garnitury, kněžna M. viděla ve snách zázračně krásnou mantilu a nemá pokoje, pokud se jí opravdu nezjeví, kněžna N. onemocněla od těch dob, co kněžna O. dostala z Paříže ten osudný čepec s bílou růží, a neuzdraví se dříve, pokud jí Madame Annette nevytvoří ještě geniálnější; a tak celá Moskva nemá útěchy a pokoje, pokavad neputovala k paláci M. Annetty. Palác generálního gubernátora, universita, jsou také poněkud důležité domy, ale proti domu M. Annetty nejsou ničím; z něho vychází vláda, převaha nad celou Moskvou a nad okolím daleko široko.

Z něho také vyšly triumfální a závistné pohledy, jimiž se potkávají promenující dámy, co zatím všichni franti z vyvýšeného hlediště u restaurace bedlivým okem jednotlivé módní komety censurují, dýmajíce pro zahřání tabák Žukova a různobarevnou ostrou vodkou obrazotvornost svou podpalujíce.

Mezi řadami dospělého již pižma nalézá se také mnoho mladého, které se svými bonami, guvernantkami, guvernéry, učiteli, preseptéry, monsieury, mastery atd. buď vznešenější boudy navštěvuje, neb na kočářích okolo se pomalu projíždí, aneb jen pouze sem tam chodí. Před polednem jezdějí sice také na vykázaném místě kolem okolo celého náměstí vážným krokem kočáry, ačkoli ne tak hojně jako odpoledne, nesedí v nich ale žádný vyrostlý, leda by na děti pozor dával, poněvadž celé předpolední gulání na kočářích jenom výhradně dětské jest. Tu vidíme na jednom kočáře ruskou ňáňušku (chůvu) v národním kroji, v bohatém zlatém kakošníku (čepci), v damaškové dušehrejce (zvláštní kabátek), sibirskými veverkami podšité a soboly premované, tu zas několik dětí oblečených velmi vkusně v národním kroji selském. Zvláštní jest obyčej mezi pány ruskými, že své děti a jmenovitě chlapce zcela dle národního selského kroje, ovšem z bohatých látek a čistě zhotoveného, odívají. Milo se jest na ty sedláčky z rozličných krajin veliké Ruské říše a na tu směsici národních krojů podívati, když se někde více dětí do společnosti sejde. Škoda jen, že hned z mládí od národního jazyka a obyčejův skrze cizozemské své vychovatele odlučováni bývají a tak národnost jen povrchně na sobě nosí, vnitřku ale v duši i v srdci zahnízdí se chladná cizozemština. Naše mládež arci nenosí národnost ani v sobě ani na sobě.

Přítomný právě taho času v Moskvě Čech p. Č., kterému jsem co tlumočník ruské způsoby okazoval, divil se velice, že se mezi těmi zábradlími, kde se procházelo pižmo, mluvilo skoro veskrz francouzsky, německy a anglicky, a ruský domácí jazyk jenom ve vyhnanství mezi juchtou zazníval. „Toť jsem jakživ nemyslil, že by se i zde za národní jazyk styděli,“ pravil p. Č.; „až posud jsem byl vždy toho mínění, že takový způsob panuje jenom v Čechách.“ - „Vidíte,“ odpověděl jsem, „aspoň máme to ulehčení, že ti pánové v Čechách, kteří se za náš jazyk stydí a cizím jazykem nedůstatky svého vzdělání zakrývají, nejsou jediní sprosťáčkové na celém světě. Teď jste se přesvědčil, že mají všelikde své pány bratry.“

Když jsme spolu tak a podobně o záležitostech národnosti rozmlouvali, zavznělo za námi uctivé: „Bermedé muá!“ rázem takovým, jaký nabývá francouzština v neohrabaných ústech německých, a ohlídnouce se uviděli jsme človíčka v ošumělém fraku na příkoř zimě, v drobet pomačkaném, zamaštěném klobouku atd. Pod rukou držel nějaké brošurky, a jednu z nich nám podávaje, jmenoval ji svými básněmi, a sebe co chudého německého básníka naší milosrdnosti co nejzdvořileji po německu rekomendoval. Podivili jsme se neobyčejné pružnosti a rozsáhlosti německé literatury, jak daleko až svůj vplyv rozšířila, a když jsme ji v osobě nuzného zasvěcence několik ruských měďáků almužny podávali, doložil jenom žertovný p. Č. po německu: „Kdyby to bylo doma v Praze, dal bych vám mnohem více.“ Pak jsme ještě o celé podivné události více a po česku hovořili.

Pravý svůj ráz a jako úplněk dosáhne ale gulání teprv ve 4 hodiny odpoledne: v tu dobu již všechny ekipáže, ktexým jest souzeno zdobit onen svátek, valí se v slavné řadě. Abychom si povážiti mohli velikolepost tohoto výjevu, musíme pomysliti, že na celém, asi Konskému trhu rovném náměstí kolem dokola a ještě v několika sousedních ulicích dvěma řadama množství rozmanitých kočárů se táhne, a sice vážným krokem jeden za druhým tak, jako by žádného konce neměly. Všechny postranní ulice, mimo jednu v každém konci náměstí, jsou lanami zavřeny, aby se tato slavná řada nikde nerušila přijíždějícími; každý, kdo se se svým kočárem k gulání připojiti hodlá, nesmí to učiniti než na místě k tomu určeném.

Hlavní ale místo, na kterém každý kočí své koně v nejparádnějším kroku drží, jest ona celá, strana náměstí, ku které jest fronta boud obrácena, a při které také jest ono již vzpomenuté dvojí zábradlí pro pěší navštěvovatele. Na kočáry pohybující se na této straně nahoru a dolů namířena jest pozornost a kritické oko celého obecenstva moskovského: dlouhá řada frantů odvážlivějších vystoupila z bezpečného mezizábradlí a postavila se v rozmanitých malebných posicech, nejvíc s zády nedbale o zábradlí opřenými, do prostoru kočárům vyměřeného. Tam buď na jednom místě stojíce, jedoucí na kočářích své známé (největší čásť posádky kočárové jsou dámy) pozdravují, aneb hrdinsky nasazujíce nohy a čistotu obleku svého, vedle známého kočáru nějaký kus cesty vykračují v nepatrném rozhovoru s jedoucími: kdežto zatím jiní jízdečtí franti, nejvíce študenti a důstojníci, na ouzké, mezi těma dvěma řadami kočárů pozůstalé uličce graciosně poskakují, okazujíce svou a svých koní neohroženost a nabytou v jízdectví virtuositu.

I my se postavíme v duchu vedle zábradlí aneb do okna některého domu, která jsou, jak se rozumí, také plna diváků, a povšimneme si trochu ekipáží. V Praze ovšem nemáme žádnou podobnou slavnou projíždku kočárů: ale i v jiných velikých městech evropejských, kde v obyčeji jest, jako v Londýně, v Paříži, ve Vídni, nemůže se rozmanitostí a pestrotou, nevím také zdali počtem, vyrovnati Moskovským. Na moskovském gulání vidíme kočár přivezený zrovna k té slavnosti z některé vyhlášené dílny londýnské, pařížské nebo vídenské vedle jiného, který by žádné museum starožitností ze své sbírky vyloučiti nesmělo; mezi ekipážemi vybudovanými v rozličných zemích a v rozličných dobách vyskytne se i některý komponovaný a provedený od některého tvrdohlavého ruského umělce v šlakovitém slohu; na některém zas, který se pánu svému velmi jednoduchým zdál, přiděláno jest nějaké zvláštní moškvanské capriccio buď v třapcích nebo v barvě: k tomu ještě rozličná spřežení, tu dva koně, tu čtyry v jedné řadě, tu čtyry po dvou za sebou, tu trojka, a všechno to dílem po jevropejsku, dílem „po nášemu“ (po rusku), a již tu máme chaos, pestrotu, které se snad nic nevyrovná, leč snad pestrota pěších mezi zábradlími a balagany.

Nejhojnější mezi nimi jsou párové kočáry a obyčejné „četverně“, výjimkou jenom sem tam trojka a četverňa jednořadová, jakož i ruský národní pár. Obyčejná četverně jest nejobvyklejší panské spřežení v Rusích: na náručním koni v předním páře sedí mladík, nazvaný z německého farejter, s krátkým bičíkem v ruce, jenž pronikavým křikem „padí, padí“ ostříhá pěšechodce před neštěstím a napomíná k vyhýbání. On jakož i kočí na kozlíku jsou oba ve zvláštním národním oděvu, který takřka všeobecně na ruských kočích vidíme.

Dlouhý řásný soukenný šat až na paty, bez límce, bez knoflíků, na životě těsně přiléhá, zapíná se na haklice pod levým pažím, takže ani ono místo, kde se zapíná, viděti není; okolo života drobně sebrané hojné faldy: krk nahý, vlasy dlouhé, v jedné míře kolem dokola přistřižené, jak u nás říkáme podle rendlíka; brada ne dlouhá ne krátká, asi tak, jak nyní móda žádá; na hlavě v létě nízký klobouček, v zimě vysoká barchatová čtverhranná čepice barvy nejvíc červené se stříbrnými šňurami a kožešinou premovaná; kromě to bohatý, zlatem neb stříbrem šitý hedbávný pás okolo těla, uvázaný bez mašle, avšak s dlouhými po boku konci. Takový oblek, vlastně nic jiného než dávný národní kroj, který také překrásně sluší na těle, nyní již tak na kočích zdomácněl, že téměř s ideou kočího v jednu bytost srostl.

Co je ale věc nejdivnější, jako nějaké filologické paradoxon, že pro takové národně oblečené kočí Rusové ani žádného ruského jména nemají: Rusové, kteří všickni a napořád jezdí, kde se tak málo pěšky chodí, že skoro i žebrák ode vsi ke vsi po žebrotě jede, nazývají kočího „kučer“, vypůjčivše si to jméno od ubohých pěšáků Němců, kterým se jenom za čas na výroční slavnosti udává naložiti své systematické tělo na nějakou bryčku s plachtami.

Ruský pár jest opět spřežení u nás dokonce neobyčejné, ba našemu páru docela protivné. Tam jest hlavní vlastnost, aby oba koně si nikterak nebyli podobni, ani barvou ani postavou; jeden větší a rovně hlavou do výšky, zapřažen jest mezi dvěma vojema zrovna v prostředku povozky, druhý s dlouhou hřívou, s hlavou sehnutou dolů a nalevo připřažen jest z levé strany: onen mezi vojema vlastně táhne a řídí běh povozky, druhý, jak říkají Rusové „v připřažce“, jenom nejvíc laškuje a divné vyvádí skoky.

Povozky jednokonné nepřipouštějí se žádným způsobem do řady: jedinou výjimku za čas mého pobytí v Moskvě učinil jistý generál. Zde mimochodem připomenu, že ruští generálové (i civilní úředníci, kteří se důstojností generálské stupni rovnají, nazývají se tímto jménem) jsou zvláštní střída lidu, s kterých se mnohá nařízení policejní atd. jakoby nic svezou; zdají se mi jako vysocí vrchové, na kterých vždy jasno jest, ačsi na nížinách hrom bije a dešť lije. Při vchodu do chrámu neb nějakého jiného domu, na konci ulice atd. stojí kozák s nahajkou a odstrašující formulí: „zděs něvpuskajut“ (sem se nepouští); najednou se ale zableskne generálský kabát a kozák oněměl a ustoupil; generálům je všude otevřeno, všechno dovoleno. Velmi často jsem se při slavnostech, ku kterým by mi můj obyčejný kabát přístupu nebyl vyjednal, schoval za prsa generálská hustě posetá řádami; rychlým krokem a s tváří přísnou vykračoval jsem za ním jako jeho stín, a moc vyzářená z pentliček a křížů řádových byla tak silna, že i mně otevřela bránu, žádný kozák, žádný policejník neosmělil se mne zastavit. Jaký to pěkný pořádek - myslil jsem si častokrát v takové případnosti - že tak může míti člověk všechny své zásluhy viset na pentličkách na kabátě zrovna pod bradou!

Takový tedy generál umínil si navzdor zavedenému obyčeji projížděti se mezi ostatními jedním koněm: na krásném anglickém dvoukolovém kočáříku, on sám v plné uniformě, na prsou strakatinu řádů, v pravici karabáč a v levici napnuté opratě, přijel na místo policejní dohlídky: Jak se z za rohu ulice ukázala jediná konská hlava, napřáhl na ni kozák knut: když ale za hlavou a za ocasem hned nato vyskočila postava generálská, uleknul se velmi ubohý kozák nad svou nepředloženou smělostí. Aby však ani podezření nenapadlo panu generálovi, že jeho šlechetného koně hodlal přetáhnout, pustil opatrný kozák již napřažený knut s velikou přítomností ducha na nevinná bedra právě přítomného kramáře, cosi k tomu zamumlav. Vyšší policejní úředník ihned pana generála s pozdravením propustil, zdvořile dokládaje, že jeho vznešená generálská osoba důstatečně vynahražuje onoho předepsaného druhého koně.

Hned za filigránskou dvoukolovou ekipáží valil se hmotný důkladný kupecký kočár; na čtyrech tlustých kolách vezli čtyry velmi tlusté koně a čtyři ještě tlustší služebníci (dva kočí, dva vzadu) čtyry přetlusté „kupčichy“ (kupcovny), kterými byl prostranný kočár jako mozaikou tak těsně naplněn, že ani nejmenší skuliny mezi nimi nezbývalo. Kupci jsou velmi bohatá, avšak nevzdělaná a od šlechty povržená čásť ruského obyvatelstva, která se přepychem, marnotratstvím, ne však vkusem vyrovnati usiluje šlechtě. Přitom mají jakési staré všeobecné privilegium tlustoty, kterého zvláště jejich paní a dcery již z mládí užívají. Poněvadž se tloušťka mezi hlavní vlastnosti krásné holky a paní klade a poněvadž ženská pleť kupeckého stavu největší část života doma v jídle a v povalování trávívá: lehko jest pochopiti, že pak cizozemský člověk, potkav nenadále takovou „krásnou“ kupčichu na ulici, nechtě zvolá: Požehnej Pán Bůh! Jako staří Čechové měřili tloušťku stromu na objetí: „dub v patero, v sedmero objetí“, tak by se dle mého mínění i o těchto kupčichách mluviti dalo, a rád bych se podíval na člověka s tak dlouhýma rukama, jenž by si sám a na jedenkrát takovou požehnanou kupčichu obejmouti troufal. Přitom buď mají svůj zvláštní národní oblek aneb, jak již se nyní zvlášť v Moskvě velmi zhusta děje, módy jevropejské, avšak dle zvláštních zásad svého nepatrného vkusu. Zásady tyto zdají se být sice na první pohled dost rozumné, asi takovéto: „Nač mám nosit frak pod kabátem, kde ho žádný nevidí, budu ho raděj nosit přes kabát!“ Tak tedy kupčichy na své obšírné tělo navěší všechno, cokoli skoupiti mohou, ať si to dohromady jde jakkolivěk, jen když to je hodně drahé a strakaté, a kolikráte mi napadlo, že by si dle těchto zásad mohly nalepit na šaty různobarevné ruské bankonoty, a zajisté by nejlépe dosáhly svůj ideál i v drahotě i v strakatosti.

Již na první pohled pozná se hned ekipáže kupecká od šlechtické: třeba by i některý kočár staromódního venkovského šlechtice, kdyby byl bez kol, mnohý nezkušený velmi snadně držeti mohl za starou almaru aneb za necky, přece se takový starý neouhledný kočár, i s huňatými malými čtyrmi koňmi, ještě nikterak nedá porovnati s tou měsicí bez vkusu, kterou se vyznamenávají přede všemi jinými kupecké ekipáže.

Každý se snaží čímkoli obrátit pozornost obecenstva na svou ekipáži: tu stojí vzadu dva služebníci v červených frakách, zvláštní jen právo přídvorních osob odívati tak své služebnictvo: tu zas si někdo, jemuž se vlastní osoba příliš nepatrnou zdá, aby si jí všimlo obecenstvo, za drahý peníz koupil mouřenína a postavil v podivném kroji za kočár; jiný zas, cizozemštinou docela prosáklý, podšitý i podražený, oblekl i kočího svého do obyčejné evropejské livereje, co je v Moskvě tak nevídaná věc, že na sebe pozorttost zvrací. Každý ale na odiv staví bohatství, vkus svůj, všechno se blyští, jeden nad druhého; pán jinak dosti šetrný nechce se tuto veřejně přece od žádného dát zahanbiti a převýšiti nádherou.

Zde doložím pravou ruskou anekdotu, která se přihodila v čas gulání. Jistá velmi šetrná paní, která hlavní péči o to vedla, aby služebníci s šatstvem opatrně zacházeli, koupila také k gulání novou drahou livereji a odevzdala ji služebníku nováčkovi s ostrým opakováním obyčejných svých pravidel. V ouplné své kráse stál tento při gulání za kočárem, tu najednou nastal dešť. Opatrný služebník, pamětliv pravidel paní své, v tu chvíli svlékl se sebe kabát a zaobaliv ho podával ho skrze okno paní do kočáru, aby nezmokl. Tato mu arci přikazovala hned se zas obléci, ale služebník v mylném domnění, že se to děje pouze z starostlivosti o jeho zdraví, násilně vrazil kabát do kočáru, přiloživ: „Vždyť mi dešť nic neuškodí, nejsem z cukru.“ Nato se hned bez kabátu za kočár postavil, a lehko si pomysliti můžeme smích všech ostatních a zlost paninu, když v takovém stavu nevyhnutelně ještě as půl hodiny volným krokem mezi jinými jeti musela, než dojela k místu, od kterého se odjížděti dovoluje. Co se potom doma opatrnému nováčkovi přihodilo, o tom by nejlépe vypravovati mohl karabáč, kdyby mluviti uměl.

Co se tedy z jedné strany panstvo moskovské nádherou jeden nad druhého vypnouti usiluje, podíváme se na druhou stranu k řadě balaganů, kde zas komedianti v takovém též závodu jeden nad druhého umělostí vyniknouti a pozornost i peníze obecenstva k sobě obrátiti hledí.

Pro lepší poznání vypočtu zde řadu balaganů zúplně tak, jak byla 1844 v čas gulání velikonočního.

Hned první s kraje stála zamilovaná ruská houpačka v způsobu větrního mlejna: mezi ramenama jsou vsazeny truhlice s sedadly asi tak širokými, že se na každém dvě osoby, avšak jen těsně směstnati mohou. Takových sedadel na jednom mlýně bývá šest, obyčejněji však jenom čtyry: nohy se vsadí do té truhlice a tak se pak mlýn dokola točí. Ovšem že sedadla, poněvadž jsou na železných osách volně přidělána, dle zákonů tíže vždy rovně stojí, ať se mlýn jakkoli prudce pohybuje. Tato houpačka zdá se mi být pro milostné párky aneb aspoň pro hezkou pleť, rozumí se arci jen nižšího plemene.

Vedle ní stála jiná houpačka pro mládež, „koňki“, zvláště podivná. Od velikého, v jisté výšce od země vodorovně upevněného, pohyblivého kola visely na provazích koníky rozličné podoby, na které bujná mládež za skrovný peníz vysazena a dokola točena bývá. Koníky dosahují skoro až k zemi, a že pod nimi měkko jest, může snadno a bez patrného nebezpečenství mnohý z jezdců spadnouti, co se velmi často a k veliké dorostlých diváků zábavě přiházívá.

Nyní něco opět sice ruského, avšak již drobet vznešenějšího. Samokat, a jmenovitě na loďkách: vlastně nic jiného než Ringelspiel, s tím toliko rozdílem, že místo na koníkách, jelenech atd. obecenstvo na loďkách sedí. Největší čásť pasažérů jsou dorostlí lidé, a sice ženského pohlaví; Rusové mnohem větší než my na takových točenicech a houpačkách mají zalíbení. - Na jedné loďce sedí také v ruském kroji s mašličkami prostonárodní hudcové na píšťaly, kteří svým pronikavým, jednotvárným vřeskem všechen ostatní šramot vítězně přehlušují. Způsob této „hudby“ nebudu zde obšírněji popisovati z té příčiny, aby snad někoho z pouhého již čtení v uších nepíchalo.

Stranou však, idylická hudbo! Žene se industrie: „Karusel' železnoj dorogi iz Lejpcigi.“ Ohromný nápis! Pární stroj, vozy, jak na železnici v obyčeji jsou, všechno se ale točí jen do kola, a tu jmenovitě podlouhlého, dosti obšírného: plat znamenitě zvýšen! Rozumí se, že bez všelikého nebezpečenství. Pární stroj má sice sílu dvou koní, avšak opravdivých živých koní, kteří také opravdu pod malovaným strojem chodíce, celý sladký náklad (rozuměj tučnou krásu moskovskou) pomalu sice, ale bezpečně dokola točí.

A teď střediště elegantů: prkenný, velmi vkusně postavený „traktyr“ s širokou kolonádou, obsazenou po celý den hustě „pižmem“. Okolo něho malá ohrádka z blaněk, na níž uťaté zelené smrčky zaraženy bývají. V něm se jí a pije draze, jak se sluší; malá sklenka obyčejné likérky za 10 kr. stř., dýmka tabáku za 5 kr. stř. Takové jest ale zřízení všech hospod ruských: v sprostých kupodivu lacino, v panských kupodivu draze.

Vedle taktyra stály čtyry plátěné, skoro stejné stány s červenými neb modrými pruhy a s takým též lemováním, u nitřku v každé[m] tři neb čtyry oddělení. Uhošťuje se v nich vodkou, vínem, dýmkami, čájem atd. HIavní ale příčina návštěvy těchto stánů jsou cikánky, jejich zpěv et cetera graeca. Ať při slově cikánky žádný nemyslí na bídné, umouněné otrhance, kteří po lesích a pustinách kočují, krádeží a padlinou se živí a již vzhledem svým lid straší. V Rusích cikánky nikoho nestraší: naopak v strakatém teatrálním oděvu rumunském, celé v hedvábí a drahocennostech, samy černooké, štíhlé krásotinky s osmáhlou východní pletí, vedle zábradlí stojíce vábí jevropejské franty i rozhýřilé „kupečeské“ synky do svých stánů. Již od dávna cikáni bývali v Rusích jediní hudebníci z profesí: teď, ačkoli se vlivem západní umělecké hudby jejich sláva i příjmy znamenitě ztenčily, zůstal přece ještě jejich zpěv a tanec velmi oblíben, takže i někteří ruští básníci s nadšením o něm píší. - Jsou rozděleni na jednotlivé společnosti a sbory, z kterých každý pro sebe vydělává a hospodaří. Sbor bývá sestaven z čtyr živlů: mladé krásné dívky, které jsou hlavní osoby sboru, jonáci, rovněž figuranti v zpěvu, staré cikánky, bavící komikou obecenstvo a přitom „gardedámy“ mladších zpěvaček, a staří cikáni, vedoucí ekonomii celého sboru. Několikrát za rok dávají také v Moskvě zvláštní veliké koncerty po 6 zl. v. č. vstupného, a když jsem při prvním přítomen byl, zůstal jsem neobyčejností pohledu i zpěvu jako omámen. Představme si na podium dosti vysokém asi 25 - 30 lidí východních, v přepodivných kostumech, některé s sedmistrunovými kytarami v rukou. Na pokynutí zavzní podivný, hlučný chorál s neobyčejnou čerstvostí a tak podivný, že se člověku až krev zarazí. Z počátku zdají se tyto divoké zvuky neharmonické, později ale, když se zotaví člověk a trochu přivykne, pozná v nich jakousi demonickou touhu a bujarost: zpívají buď svoje národní cikánské písně aneb ruské, patrně ale svoje s větším zápalem. Tance jejich jsou tance asiatské, bajadérské, do kterých se však mnoho rumunského a ruského přimíchalo, Do bohatých domů a k slavnostem bývá též takový sbor často povolán, a před nedávným časem nemohIa se žádná veselost bez cikánek odslaviti. V každém stánu má jeden takový sbor své sídlo: navštěvovatelé dobrou mzdou za jednotlivé písně platí, a kromě toho drahým vínem atd. zpěvačky i sebe častují. Čím více vína, tím hlučnější zpěv a tím bouřlivější nadšení posluchačů v stáně samém, kteří rozličnými, na našich divadlech až posud neobyčejnými způsoby spokojenost svou objevují. Okolo stánu venku nahromadí se zatím veliký zástup obecného lidu, který skrze plátěné stěny zpěv cikánek, ale jen co drobty od stola boháčů, avšak zdarma dostává.

Veliká pernikářská bouda vedle těch čtyrech stánů poskytuje zas jiné sladkosti. Naše pernikářství se v žádném ohledu nemůže vyrovnati ruskému ani rozmanitostí a lácí výrobků, ani rozsáhlostí, mohlo by se říci kolosálností obchodu. Žádný by neuvěřil, jaké množství perníkových pochoutek Rusové napekou a pojedí. Každý svátek oslazují si perníkem, když pán svým lidem nějakou veselůstku zříditi chce, dá uvařit sud brágy (druh piva) a nakoupí pytel perníku. Stíží potkáme v neděli některé dítě, aby něco perníkového necucalo, a velcí lidé jsou aspoň v tom ohledu zajisté rovni dětem. Zalíbení takové v sladkých pokrmech zdá se být starodávní náklonnost národů slovanského plemene. Na pernikářském krámu asi 200 příhrádek vidíme, a v každé jiný druh perníků, prodávaný jenom na váhu.

Vedle pernikáře opět taková již popsaná železná dráha, avšak větší a také s větším několikasáhovým nápisem: „Obveselující samokat prodlouhlého pohybování působením vnitřního mechanického zřízení čili miniaturná železná dráha vynálezce Kartašova.“ Žádný ale nemysli, že by byl celý tento filosofický nápis bez pravopisných chyb! Jen menší část veřejných nápisů v Rusích psána jest pravopisně, ostatek takovým způsobem, jako byla až posavad v Čechách móda psáti češtinu, t. j. jak stádo běží. Rusům se arci tak diviti nesmíme, poněvadž teprv přes sto let jazyk svůj píší: u nás ale, kde jazyk národní již tak dávno vzděláván byl, mohlo by se arci něco lepšího právem očekávati. V našich malých městech, kde ještě dle zastaralé módy a na důkaz maloměstské vzdělanosti nejvíce německé nápisy nalézáme, vidíme aspoň, že ani německy psáti neumějí, a to nás při lidech, kterým jest neuměti česky psát nejvyšší chloubou, zajisté těšiti musí. Potvrzuje nás to v staré pravdě, že se obyčejně jenom ti lidé za český jazyk stydí a neuměním českého pravopisu chlubí, kteří se ještě dobře německy ani psáti ani mluviti nenaučili.

Koho by snad tato slova mrzela, ať se mnou vstoupí do pernikářského krámu, který se opět s druhé strany železné dráhy nalézá: tam si může koupit, celou perníkovou abecedu a zajíst ní svou mrzutost. - Vedle pernikáře mají dva Němci z Berlína, pp. Dunkel a Majer, velikou boudu s nápisem: „Zde se ukazují mechanické všesvětské scény“, na zeleném a bílém poli. Vedle toho žluté slunce na modrém poli a pod tím dva dřevění panáci s bubnem a talířemi, bezpochyby znak berlínské filosofické osvěty. Na velkém, před boudou vyvěšeném obraze vidíme se strachem jednu takovou všesvětskou scénu, kterak jeden z těch dvou srdnatých Berlíňanů holýma rukama živého lva jako slanečka ve dví trhá. Ačkoli dle berlínské filosofie člověk všechno může, cokoli chce, pochybuju přece, že by který Prušák živé lvy na kusy trhati dovedl: vykládal jsem si tedy celou věc co nějaký berlínský vtip na vydobytí a odtržení Slezska od koruny České; - pro útěchu opět pernikář.

Vedle pernikáře ohromná bouda s nápisem: „No. 1. Pan Dallo. Veliké představeny, na Provase, i konské, i Pantomin. s Převracenimy“, Pak na druhém konci boudy: „Zvířata, ptáci, opice!“ Pro snadnější porozumění dodávám, že toto veliké představení neprovádějí ona zvířata a opice, nýbrž pan Dallo se svými lidmi. Před boudou na frontě jest obšírný balkon, na nějž p. D. se svými umělci často vychází v nejkrásnějších oblekách s hudbou, ba i na koních. Bajazzo také všemožnými šprýmy snaží se nalákati pánu svému do boudy diváků. Nejpodivnější věc byla ta, že najatá od p. D. pluková hudba nejvíce polské písničky hrála a sice z poslední revoluce, jmenovitě „Jeszcze Polska niezginela.“ Velice jsem se podivil, slyše zde při veřejné národní zábavě od ruských vojenských hudebníků hráti písně, za které by každý, kdo by je v království Polském neb na Litvě, v Bělorusi, na Ukrajině zazpíval, co nejpřísněji trestán byl. Přes 200 Poláků na universitě moskovské studuje: a kromě to jest jich mezi vojskem a úřednictvem dost znamenitý počet. - Tu arci při těch písních jen bajazzo skáče. Vůbec jsou polské melodie v Rusích hojně oblíbeny a rozšířeny, skoro na každou píseň z poslední revoluce polské složili Rusové nějakou parodii, kterou nyní dle téhož nápěvu zpívají.

Opět pernikář a hned vedle něho p. Bergomasko, rovněž takový divotvorec jako p. Dallo: oba oni jsou soupeři a jeden nad druhého vyniknouti usilují. Jejich boudy jsou největší a nejouhlednější ze všech. - Pak stojí sprostá čájní bouda a pernikář.

Zase nato: „N. 4 Kompanija Pontoministov N.4“. Nikde na světě nestala se ještě taková ukrutenství, takové divy, jaké mají tito „pontoministé“ na ohromných plátěných obrazech před boudou vyobrazené. Nad nimi by musela i prakanibalské srdce trnouti. K obraně jejich před očima lidumilovného obecenstva musím podotknouti, že žádné urputnosti, které na boudě vymalované mají, v boudě neprovozují.

Pernikář! a soused jeho: „Veliké Panorama po prvé v Rusku malováno Karel Timir“ atd. Vedle opět „samokat“ na loďkách, již nahoře popsaný, s tím toliko rozdílem, že zde na zvláštním balkoně několik hezkých mladíků v národním kroji ruskou plesku (tanec) tančí a tím pozornost obecenstva, zvláště ženského, na svoje loďky obracují.

A nyní „porčinel“ t. j. policinello pro sprostý lid. Malá. chatrná bouda, v jedné polovici malé marionetní divadlo s kartounovou oponou: nad ní vymalovaná lýra a nad lýrou hlava s vousy přes celé divadlo vytaženými. První místo dvě červeně obarvené stolice a zvláštní prkno pod nohy, poněvadž mezeru mezi diváky a scenou voda a bláto opanovaly. Poslední místa jest pro pohodlí diváků prkennou podlahou, do výšky poznenáhla vystupující, opatřeno, na které - aby s ní publikum nesklouzalo - zvláštní latě přibité jsou, asi tak jako na stezkách do kurníků. Přede hrou pan patron vystrkuje skrze zvláštní, ve střeše udělanou díru dřevěného porčinela (pimprle), který kromě jiných vtipů také zablácené lopaty a chvošťata na shromážděné publikum vyhazuje a skrze husí chřtán pokřikuje: zatím se tři kluci v boudě nadarma namáhají starý flašinet, buben a triangl do stejného taktu přivésti. Na posledním místě občerstvuje nedočkavé obecenstvo kočující kafírna, tj. chlapík v umouněném kožichu, s mosaznou nádobou, pjnou zvláštního hřejícího nápoje. Za opaskem má sklenice, do kterých nalívá, za ňádry flašku s kořalkou, z které na zvláštní žádost konsumentů nápoji přidává ducha, a na provaze u pasu visí laciné preclíky k namáčení. Repertoár všech kusů dá se snadně udati: jednání každého záleží hlavně v tom, že pan porčinel všechny své dřevěné spoluherce ve všech aktech a scénách rozličnými nástrojemi jak náleží pere. Jediné, co nějakého významu má, jest to, že častokráte vystupuje směšná karikatura Tatara, kterým se nyní Rusové co bývalým podmanitelům a kleslým pánům notně posmívají, pokřikujíce na ně po ulicích: „Kňáz! Kňáz!“ (kníže). Jak podivně a vznešeně působí to na cit národní, když nám popřáno viděti ty, jenž se neprávem do vlasti naší vetřeli a hrdě v ní poroučeli, napotom v té samé vlasti co podmaněný, sloužící lid!

Dále již pak všechny balagany jsou sprostější: za porčinelem koníky (houpačka), pak pernikář, opět koníky, bídné panorama vlaských měst, načež následovala bouda, na které nápis byl nejdůležitější, totiž: „Znova. Vynalezena Kompanie maloletnými dětmi Terlinski. Pantomin z maloletných dětí. Kouzelná fléta:“ - To byl nápis: co bylo na obraze malováno - zlí duchové by se toho zhrozili! V boudě však malé děti dělaly rozličné kotrmelce. - Pak zas jiný purčinel, vedle něho „Janson učedník pineli, fizik a mechanik“ jedl koudel a tahal ze sebe kanice atd., a pak čtyry houpačky, mlejn koníky, mlejn koníky zavíraly celou řadu podivných balaganů.

Vedlé zábradlí a sem tam i mezi boudami stojí množství hokynářů s rozličnými pamlskami neb hračkami: u mnohých boud kromě to obrazáři vyložili svůj pestrý krám a rozvěsili po bokách balaganů výtvory ruských Mus. Prstem malované obrazy bohomazů, na kterých se všechno maluje čtyrmi barvami bez ohledu na opravdivost, pak patriotské fantasie ruského srdce, žádostivého cizích zemí, všechno za velmi levný peníz, stojí před očima rozmanitého obecenstva: jedna čásť se obrazům těmto diví, druhá posmívá.

V balaganech je zatím představení za představením; když se jedno skončí a obecenstvo ven vyhrne a do jiných zas rozpráší, vyjdou hned zas kejklíři na balkon své boudy a novou produkci ohlašujíce nové obecenstvo si lákají. Nesmíme si zde tyto boudy představovat nějak chatrné: znamenitější z nich jsou několikrát takové jako největší z pražského Josefského plácku a vstupné v nich bývá až rubl stříbra; t. j. as 4 zl. v. č.

Pestrotu obyvatelů ruských měst vůbec a na takových slavnostech obzvláště si je velmi těžko představiti; jmenovitě zde a asi od 4 do 6 hodin s poledni, když ještě vyšší stavové domů neodjeli, převyšuje všechno pomyšlení. Nejrozmanitější evropejské módy rozličných let střídají se zde s národním krojem též neméně různým; k tomu ještě kolikteronásobné uniformy vojska, študentů, ouředníků, kroj tatarský, persidský, turecký, čerkeský, cikánský, řecký a Bůh sám ví, jaký ještě; to všechno dílem zimní ještě, dílem již méně více k jaru přiblížené: všechno to i s oděvy komediantů působí směsici nadmíru neobyčejnou. Vedle plnoměsíčného ruského obličeje, z kterého se poněkud aspoň dobrosrdečnost září, viděti vyzáblou zchytralou tvář nějakého Řeka nebo činovníka, ku které si člověk nechtě přimysliti musí provaz a šibenici; kupčichy a kupci rozličného kalibru střídají se zde s štíhlými utaženými důstojníky, jejichž hrdé hlavy ozdobeny jsou na outraty kapouních ocasů; zde vysoká široká tchořovice na bohumilé hlavě pravověřícího popa-bátušky souseduje s vysokou špičatou černou beranicí na proklaté lebce pohanského Moslem-Persida; tu několik zrovna do výšky vypnutých hlaviček kárá známou bajku o plných a prázdných klasech; jsouť to totiž plné hlavičky několika moskovských studentů, naplněné všelikou domácí a krotkou zahraniční moudrostí. Tu vyšlapuje služebník v livereji svého pána a před ním jeho pán v livereji pařížské módy: tu se zas valí neohrabaný přetlustý kupec-fabrikant, v jehožto obleku znamenitě se Asie s Evropou pere, na široké červené pentli okolu krku visí mu veliký zlatý peníz s nápisem: Za pracovitost a umělost, který nápis, podíváme-li se na jeho vykrmené čtverhranaté tělo, představuje se nám co veliké paradoxon; mezi nimi je zde tam přimíchán některý průmyslný zloděj neb „častný pristav“, kteří si v oné matenici vyhlížejí, koho by na nezákonné neb zákonné cestě okrásti mohli, a z daleka z boku, ze schvalně vystavené strážní boudy dívá se 30 neb více bajonetů pečlivým okem na hromady plesajících.

Podivná jest při takových příležitostech úcta a zdvořilost, s kterou se všeobecně nižší třídy národu proti pánům chovají: každý mužík i v opilství vyhýbá se přece z daleka každému i zcela neznámému panskému kabátu, v největší tlačenici neosmělí se nikdy dotknout se vyššího roucha. Okolo 6té hodiny však, když obyčejně všechno, co pižmem páchne, domů se odklidilo, nastane teprv původní scéna a sice národní ruská tlačenice, které se žádná jiná nevyrovná. V známém již mezizábradlí, které nyní již pouze prostým lidem naplněno jest, povstane teď neobyčejná těsnota; prudké síly, které by se jako při párních strojích rovněž na konské počítati mohly, působí zde nyní na rozličné strany na boky, záda i břicha nejbližších sousedů; polovice všech naplňujících toto místo nestojí již na nohách, nýbrž nesena jest nevolně, sama nevědouc kam; žádného jednotlivce nevidíme se pro sebe pohybovat, nýbrž celé množství jako vlny mořské valí se jedním rázem.

Tato doba je teprv hlavní vyražení nižšího obecenstva, a podivné směšné výjevy představují se zde očím pozorovatele, z kterých nejobyčejnější bývá ta, že někoho jeho nejbližší sousedé do výšky vyzvednou, aniž se pak žádným způsobem nohama na zem dostati může, nýbrž veliký kus cesty jako nějaká korouhev v prostředku nešen bývá.

Konečně tma a zima rozeženou podnapilý lid na všechny strany domů, kočáry již dávno před tím se byly rozejely a jenom v cikánských boudách a v okolních hospodách panuje ještě zpěv, pití a veselost.

Poněvadž se toto gulání v samém městě slaví, neměl jsem zde žádné příležitosti hlavní živel všeho, totiž pití a jídlo, které nejen v Rusích, nýbrž i všude jinde za nejvydatnější zábavy platí, opisovati. Všechno, co do tohoto oboru patří, děje se při tomto gulání buď doma, buď v okolních hospodách a nemá žádného tak původního rázu, jako při venkovských guláních uvidíme. Pod Novinskem vidíme toliko resultáty samé: málo lidí vidíme pít, ale mnoho opilých, jmenovitě pak pozdě as o 9. neb 10. hodině, kde již takových resultátů po ulicích mnoho leží, a izvoštíci zvláště opatrně jezditi musí, aby jich několik nepřejeli. Několik hodin to trvá, než je bedlivá policije všechny uklidí, zvlášt při masopustním gulání, a často v některé pokoutní ulici, kam její starostlivé oko neproniklo, někdo až do rána pokojně přespí.

Tak se pak několik neděl po velikonoci za sebou na témž samém místě děje: opět kočáry jezdí, lid se prochází, v balaganech hrají, jí se, pije se, jenom že již všechno v menším počtu, se skrovnější nádherou, a nikdy již nedosáhne gulání takového blesku jako na Svetuju.

Na den prvního května slaví se podobné gulání v Sokolnikách, které však již kvůli jiné místnosti zcela jiného rázu nabývá.

Sokolniky jest krajina za městem, mající jméno své od honby se sokoly, která se na ní zvláště od dávných ruských cárů provozovala. Nyní tam jest množství letohrádků v nejpodivnějším slohu, v kterých taková čásť šlechty ruské, která ouřady svými neb z jiných příčin na Moskvu vázána jest, letní měsíce tráví. Cihlové trotoary, špatná dlažba, smrad a prach i parno činí v letní době pobyt v Moskvě velmi nepříjemným; všechno se tedy dle možnosti snaží na tento krátký čas (polovic května, červen, červenec, polovic srpna) z města vylítnouti buď na své neb na najaté letohrádky (dače) neb na blízká okolní panství a někteří až na 100 mil od Moskvy, co se v Rusku ještě mezi nepatrné vzdálenosti počítá.

Celá písčitá rovina mezi městem a Sokolnikami jest hned po poledni poseta množstvím kočárů a izvoštíků; tito jmenovitě jako hejna tažných ptáků vracují se vždy zas pro nový náklad do města, jakmile do Sokolniků dojeli. Prach zdvihnutý takovým neustálým jezděním v písku zahaluje celou krajinu v mračna. U vjezdu do Sokolniků stojí dlouhá řada přítelů pokoje a pořádku, t. j. žandarmů a kozáků, vždy jeden kozák a žandarm střídavě. Žandarm každému zdvořile a oustně pravidlo, dle kterého a kam jíti má, poví: neposlušnému pak teprv sousední kozák knutem vyloží toto přikázání.

Ty samé a podebné boudy jako pod Novinskem najdeme opět zde, jenom že ne v jedné rovné řadě, nýbrž sem tam po lesíku roztroušené. K tomu však ještě přijde množství rozličných boud a stánů, v kterých se pokrmy a nápoje buď připravují neb již z města přivežené prodávají. Neobyčejný, vysoký, kulatý stán z bílého plátna na vrcholi s cárskou flaggou přede všemi jinými obrátil na se mou pozornost. Z daleka viděl jsem ho kolem dokola obklopena zástupem lidu, který oblíčeji dovnitř obrácen ustavičně se proti stánu klaněl a kříže dělal. Z počátku jsem ve své cizozemské, ruských obyčejů nepovědomé duši myslil, že tam je nějaký svatý obraz, kterému shromážděný národ svou úctu skládá. Přistoupiv ale blíže, viděl jsem, že to jest kabák (kořaleční šenk). V prostředku stálo několik velikých sudů a lejt kořalky, kolem dokola okolo stánu běželo široké koryto, nad nímž se kořalka nalévala, aby nic, co se přeleje, nazmar nepřišlo: vnitřku, ohraženi před návalem lidstva, stáli prodávající a nalévající. Poněvadž Rusové dle národního obyčeje ničeho, buď si to jídlo neb pití, nepožívají nepoklonivše se a neznamenavše se křížem: odtud tedy to ustavičné klanění a křižování se okolo stánu. Ku pláči musí pohnouti lidumilovného člověka ona nesmyslnost, dřevěnost, s kterou lid ruský, ouplně nevzdělaný v náboženství, na některých nepatrných formách lpí a přitom hlavní věc, smysl jejich zanedbává. Poznamenav se takto svatým tak významným znamením, nalije do sebe ubohý, nepoučený prosťák tolik zhoubného nápoje, až bez paměti jako dobytče někde nedaleko do trávy klesne! A jiní vedle něho stojíce rovněž se křižují a ožírají. Přál bych některým našim bloudným duším, které, rovněž takovým farizejským způsobem jenom zevnitřní nepatrné formy náboženské do lidu vnucují a hlavní poučující a ušlechťující věci zanedbávají, přál bych jim viděti tuto scénu, aby se přesvědčili, kam vede jejich cesta.

Že jest v Rusích kořalka regále, snad již každému známo bude; ve velikých zeleně obarvených lejtách, docela takových, v jakých se v čas požáru voda na hašení vozí, přiváží se i zde z města záhubná vodka.

Dále na obšírném místě projíždějí se opět dokola dvěma neb třemi řadami ozdobné ekipáže; proskakující mezi nimi žandarmi a kozáci udržují zde pořádek, aby jedni druhé předjížděti nemohli.

Lesík jest všude napiněn rozličnými grupami veselících se, kteří zde, každá rodina pohromadě, dle svého způsobu radovánky slaví. Zde ku porovnání můžeme poukázati na alavnost v Hvězdě, jenom že as 10krát zveličenou.

Přísně se rozdělili všickni na tři hlavní části, z kterých každá jinou stranu lesa obsadila. Kořalková strana sestavena jest z nejnižšího druhu obecenstva moskovského a okolních vesnic, okolo každé flašky kořalky shromáždí se zde leže několik osob v selském kroji. Druhá, měšťanská čásť, rovněž v krojích národních, ale městských, jest největší na počet a zajímá také nejobšírnější místo, z kterého se také všude skrze stromy kouř valí, protože v každé grupě hlavní střediště jest samovár a hlavní nápoj horký čáj. Třetí, šlechtická část neobcuje pod šírým nebem, nýbrž každá rodina vystaví si zvláštní hezký stánek, z kterých se ouhledností jeden nad druhý vyšinouti stará. Nádhera panující v těchto stánech převyšuje všeliké nadání: vímť jeden případ, že se r. 1844 společnost 30 mladých pánů k společnému vyražení shromáždila a každý z nich dal příspěvek osobní 100 rublů stř., to jest 400 zl. v. č., tedy stása jejich zábava jednodenní 12.000 zl. v. č.! Nevím ovšem, s jakým svědomím by člověk takové peníze tak marně vyhoditi mohl, kdyby povážil, jak a od koho jsou vydělány!!

Při vší nádheře, panující v různobarevných stánech pánů, neposkytují přec zcela nic tak povšimnutí hodného, jako jednoduché skromné grupy rozhoštěných po zemi měštanů a mužiků. Každá téměř rodina představuje nám zde půvabný a nový obraz. Na sta, ba na tisíce samovárů stojí pod stromy, ale okolo každého z nich sebrala se zvláštní, od všech jiných se různící kůpka skromných, veselých lidí. Kdo chce vidět, co je vtělená radost, ať se na tyto zářící se tváře, skvělé oči podívá: najde-li jenom jedinkou malou starůstku, skrytou někde za vráskou některého z těchto svátečních obličejů? Taková čistá, nezkalená radost připomíná nám první blažené doby člověčenstva aneb život štědře od Boha nadaných krajů, kde se lehce nabydou potřeby života, kde šťastní obyvatelé větší čásť žití svého tráví ve hrách, bez péčí o budoucí den. Rusové zvláště mají ten dar, po všech klopotech stíhajících je na cestě života, nastane-li jim k odpočinutí čas, nekaliti si jej péčí o budoucnost: dobře a jistě vědí, že na ně nepříjemnost čeká, nemají se tedy co bát, že by je minula, a hledí proto pokud možná zažíti všemožně řídký kalich veselosti.

Přitom národní ruský samovár, který se v každé grupě co střediště, co penát nalézá, dodává všem radovánkám příjemný, rodinný ráz, který se bohužel vždy více a více tratí u všech vzdělaných národů. Jako nějaká kletba vzdělanosti, vybroušenosti mravů přichází nyní vůbec na Evropu zkáza neb ochablost domácích rodinných svazků. Čím více se evropejské lidstvo v celosti, ve velikosti k sobě blíží, tím více se jednotlivci, rodiny od sebe vzdalují a odcizují. Jako veliké těleso, naše země, dle jisté theorie ponenáhlu vždy více chladne, tak i stydnou srdce vzdělanějšímu obecenstvu; jenom hlavy, rozumy se víc a více osvěcují, srdce však ledovatí. Duch manufakturní, fabriční, špekulantský pohlcuje všechnu krásu, dětinskost, nezkaženost, přítulnost dávných blažených časů. Všechno, i naše radovánky, dýše již tímto fabričním, mašinovým puchem: vkročme jen do hostince a vizme ony automaty okolo stolů, jak všichni jedním taktem jedí, jedním taktem pijí a jedním taktem smýšlejí; v holbách a mázech se jim odměřuje pramen veselosti, a jak jinak nazveme naše hostince než fabrikami vyražení!!

Na východu Evropy, v Rusích a v Polsce panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost. Svazky mezi rodičemi a dětmi, mezi příbuznými, mezi sluhou a pánem jsou tam ještě silnější, srdečnější, vzájemnější. Když mluvím o srdečných svazcích mezi sluhou a pánem, nemyslím zde ony ruské a polské pány, kteří, nadchnuti egoizmem odvislosti, v které se v jejich vlasti sprostý lid k pánům nalézá, jenom ku zlému používají, kteří všechnu na cestách po Evropě nabytou rafinovanost jenom k tomu mají, aby z ubohého, sobě poddaného lidu nemilosrdně jako z houby všechnu sílu vymačkali; ony škodné bídné tvory, jenž se jako hmyz z cizé šťávy živí; takoví, prázdni jsouce lidmilovnosti, nenabyli ani skrze kulturu obyčejnou uhlazenost a chladnou humanitu; pozbyvše v cizině všechny dobré a chvalitebné obyčeje své otčiny, nenaučili se než podlostem, ne pak cnostem cizozemským. Jsout však ještě jiní dobří pánové, kteří velikou svou nad poddanými moc k dobrému obracejí, vedouce svědomitě péči o zdraví, mravnost a živobytí poddaných svých; za mírnou práci zásobují je všemi potřebami života, starají se o sirotky, mrzáky, neduživce a sešlé věkem, a chrání své poddané před hltavými činovníky. Poddaný sám za poslušnost a podřízenost k pánu zbaven jest všelikých starostí, které všechny pán za veškeré své poddané na sobě nese; bouřky, neoúrodná léta a jiné jakékoli ztráty mohou potkati toliko pána, on sám, poněvadž všem poroučí, také o všechny pečuje. Tak se tedy celá obec rovná jedinému hospodářství, všickni dohromady pracují a v neděli okolo svého dobrého pána vesele se baví v chorovodech, s perníkem, ořechy a brágou: co zatím zlý pán i v neděli lid svůj jako naschvál proti všem božským a lidským zákonům na robotu žene.

Tohoto trochu obšírného vysvětlení bylo zapotřebí k důkazu, že může být rodinný, příjemný svazek mezi pánem a otrokem: ačkoli ale dobří lidé ve všech poměrech dobře spolu žíti mohou, jsem přece ostatně toho mínění, že jest lépe a čestněji pečovati sám o sebe než býti otrokem nejdobrotivějšího pána.

Vraíme se ale k bezstarostným kůpkám, rozloženým buď na kobercích buď na holé zemi okolo dýmných samovárů; ženská ruka nalívá všem rozhřívající čáj; a kromě to vedle nahromaděno množství jiných nápojů a jídel dražších a lacinějších; obcházejíce kolem, vidíme zde všechny přechody od možnějšího k chudšímu: zde několik služebníků naneslo stoh cizozemských vín, rozličných vodek, punšů, zahraničných i domácích pamlsků, tamto se k čáji přikusuje jenom preclík: i samováry representují nám drahotou a podobou svou stav zámožnosti svých pánů. Za nějakou chvlli rozhřeje již čáj všechny: zpěv se rozléhá a jedna rodina častuje druhou sousední zvláštnostmi svými. Znamenité jest množství pomerančů, jaké se při takových slavnostech a vůbec v Rusích pojí; celá zem jest postlána žlutými jich šlupinami. Toto jižní ovoce jest u všech Rusů velmi oblíbené a tak hojně se do zemi přiváží (nejvíce, jak mi praveno, z Portugal na Petrohrad), že v samé Moskvě nebývá, jeden dražší než za 6 -10 kr. stř. Ustavičně je po ulicích roznášejí prodávači, a tím více se jich při gulání za město vydá, s prkny na hlavách. Jiní opět nosí na hlavách celé krámy cukrovinek, mlsek, krymských jablek, hraček a rozličných jiných maličkostí a vyvoláváním i pobíháním svým pomáhají ještě k většímu hřmotu a pestrotě.

Na druhé straně lesa mezi mužiky, nejnižší třídou obecenstva, uvidíme opět novou ruskou zvláštnost: „kulačij boj“ (pěstní boj). Dva statní jonáci s vyhrnutými rukávy stojí proti sobě, obratně pěstěma šermujíce; rány, kterými jeden na druhého míří, zdají se býti tak lehké, hravé a všechno jejich pobybování tak mrštné, bez namáhání, že se na, první pohled zdá, jako by pouze šaškovali, najednou se však jeden na zem povalí. Celé totiž snažení „borců“ jest, aby jeden druhého do žeber pod paží udeřil; tu se hned v udeřeném duch zatají a bezděky na zem klesne. Celá zběhlost borců pozůstává toliko v tom, aby si každý svoje žebra chrániti a nepřítelova zasáhnouti dokázal. Před časy bývala to veřejná hra, provozována před samým cárem v Kremlu neb na zamrzlé řece Moskvě, a nejen od sprostých nýbrž i od bojarů a nádvorníků. Nyní se jenom mezi mužiky ještě zachovala. S velikým zalíbením stojí lid v zástupu okolo dvou zápasících borců, a s oučastenstvím, s křikem sleduje jednotlivé jejich rány a obraty. Ostatní okolo flašky vodky a kusu pečeně a chleba hulákajíce sedí a leží, a největší čásť odhodlala se na onom místě pozbýti, co má nejdražšího, totiž zdravý rozum. K víčerou již se to nejvíce všem podařilo a lesík postlán jest živými mrtvolami padších za vlast v nestejném zápasu s plamenným duchem ne času, nýbrž bramborů a žita. Paměti hodno jest, že se opilství Rusům ne maně a příhodou jako u nás, nýbrž s dobrou rozvahou a předsevzetím přihazuje. Prostý Rus, jinak pracovitý, hospodářský a mravný, umíní si na jistou slavnost opíti se nevyhnutelně: koupí si již najednou takovou míru kořalky, která by ho, jak sám sebe zná, o rozum připraviti dovedla, a tu pak najednou vypije. Není jim tedy samo pití tak příjemné jako ona doba opilství, bezrozumí.

V opilství se také neperou, nýbrž hubičkují, objímají a s celým světem bratrují: podivný to obraz několika hubičkujících se vousáčů.

Podobný zcela ráz má též gulání v Marinoj rošči, které se asi v polovici máje, rovněž za městem vedle hřbitova a v podobné as místnosti jako Sokolniky slavívá. Rusové mají chvalitebný obyčej, že hřbitovy své buď v lesích zakládají, neb aspoň okolo hrobů hojně stromy sázejí: šustění listů na takovém tichém zádumčivém místě podobá se pak, jako by se duše zemřelých nad navštěvovatelem snášely. Gulání ono v Marinoj rošťi zajisté povstalo jenom ze slavnosti, která se konala na upomínku za mrtvé; časem arci pak ona hlavní příčina ustoupila do stínu a zábava opanovala pole.

V obšírném hájíku vedle hřbitova děje se opět to, co pod Novinskem a v Sokolnikách: neskončené řady ukazujících se ekipáží, boudy naplněné komedianty (mezi jinými mně již odjinud známými ukazoval tam také pačesatý Francouz s frisurou a la megera „podivnou zvěř v jistém ohledu“, totiž dvě opice a sebe), neskončené vojsko samovárů s lidmi rozloženými okolo nich; cikánské boudy, v kterých se tenkrát jmenovitě notně hejří, všude hudba, pití, chorovody, tance, prodávači a kupovači. Mražené, oblíbená i u nejnižších tříd mlska; roznáší se zde a prodává po 5 kr. v. č. malá sklenka.

Jednu však stránku má toto gulání zvláště samo, a ta jest zároveň tak podivný úkaz a zvláštnost charakteru národu ruského, že se o ní ještě v krátkosti zmíniti musíme. Rusové mají obyčej, že na výroční den úmrtí svých bližších přátel hostiny strojívají dílem pro chudé, dílem pro přátele; to se jmenuje pomínky. Vzpomenuto již napřed, že vedle Marinoj rošti jest hřbitov. Na hřbitovech městských má každá rodina své zvláštní ohražené místečko, na které oudy svoje zesnulé pochovává. Tohoto dne tedy také slaví „pomínky“ svým zvěčnělým přátelům: na hrobech jejich shromáždí se celá rodina, hrobový kámen slouží místo stolu, prostře se naň ubrus, postaví samovár, všickni jedí, pijí a veselí se „na zdraví nebožtíků“. Pověrčiví pak něco nápojů i jídel na hrobech pro nebožtíky sami zanechávají.

Přepodivný jest pohled na ono množství stolujících a veselících se mezi náhrobnými kameny; všude okolo hudba, zpěv a povyk, a z jasného oka časem vypadne slza a kápne na hrob nedávno zesnulého; jinde se jiný, kterému ještě do veselosti není, za duši odloučenou vroucně modlí. Přepodivná směsice, které teprv člověk přivyknouti musí, aby jí porozuměl. - Nedosti toho: po hřbitově chodí s flašinetami a každá rodina některého na hroby svých přivolá, aby tam za dobrou mzdu „na čest nebožtíkům“ zahrál. Koho by nepohnula taková dětinská srdečná scéna, když flašinetář, s smeknutou čepicí, na hrobě ke cti nebožtíkovi hraje a všickni příbuzní, rovněž bez čepic, okolo něho tiše stojí? Zdálo se mi, jako by mu ještě v hrobě nějakou radost způsobiti chtěli.

Cokoli by snad celá tato věc měla směšného, nahrazuje zas bohatě srdečností a hlubokostí citu, i věřím zajisté, že není ani jediný člověk tak hrubě chladný, aby mu aspoň při úsměvu také slzu z očí nevylákala.

Tím přepodivným úkazem končím popis svůj gulání: přemýšlející čtenář bude mít příležitost porovnati onen způsob, kterak Rusové o smrti a zemřelých smýšlejí, s jinými protivnými obyčeji v jiných zemích. Nechci svůj úsudek jiným vtírati; připomínám však, že již slavný Lessing staré národy a jmenovitě Řeky velmi za to chválí, že se smrtí a hrobem nespojovali strašlivé a ohyzdné myšlénky kosy, kostlivců, lebek, hnátů, nýbrž že celá jejich mytha o tom byla tichá, poetická a znak smrti krásný genius s uhaslou pochodní.