O statcích a pracích nehmotných/33

O statcích a pracích nehmotných František Ladislav Rieger
32	33	34

Údaje o textu
Titulek:	§ 33
Autor:	František Ladislav Rieger
Krátký popis:	O statcích a pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství
Zdroj:	RIEGER, Fr. Ladislav. O statcích a pracích nehmotných… Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Fr. Řivnáč 1850
Licence:	PD old 70

Výroba není tvoření hmoty ale její vypracování a zužitečnění skrze práci lidskou. Smith a Malthus mýlili se v tom, že přehlédli mezi větvemi výroby práce nepostředné a působení ducha na hmotu — že nerozeznávali v práci lidské dvojí živel: sílu svalů a moc ducha. Tato pak dává pravidla pro činnost oněch. Pouhé na zdař bůh hmatání rukou a svalů napínání bez vedení ducha, vyrobilo by tak málo, jako samotná hlína, bez vláhy, světla a tepla — bez pořádku, kterýž jí dává zákon počasů ročních.

Omyl jejich vyvrátil z části již důmyslný Say — ale on sám, jakož jsme viděli, nedošel ve věci té potřebné jasnosti; lépe učený Storch a výmluvný Gioja — v nejnovějších časech zvláště vítězně ostromyslný Rossi a důkladný Dunoyer blud ten porazili. Tito však ve své horlivosti dali se zavésti příliš daleko. Dle našeho zdání náleží duch lidský s pracemi svými do oboru politické ekonomie, jen pokud je činitel neb faktor její, nikoli ale jako předmět výroby. Země, kapitál a práce jsou hlavní prameny výroby: ve práci sluší rozeznávati činící sílu tělesní, a činící sílu duševní. Tato může patřiti pod řád a pravidlo výroby pokud tvoří, nikoli ale pokud sama má býti vzdělána a tvořena. Podobně vzduch (ač je hmota) padá pod uvážení národního hospodářství toliko co pomocník výroby, co síla pracující při ní (na př. na některých železnicích co pudidlo vozů) ne však co předmět výroby — čímž by se stal ovšem, kdyby se některý průmysl jeho tvořením (lépe sestavováním) ne-li jen čistěním obíral. Rossi a Dunoyer a po nich někteří novější němečtí ekonomisté, nedbajíce na rozdíl, kterýž vččně věkův zůstane mezi světem duševním a hmotným, chtěli oba slíti do jedné formy, a cnosti i vědomosti duše lidské podrobiti zákonům průmyslu jako výrobky hmotné. Omyl jejich povstal z toho, že obrazné vyjádření »statky duševní« brali v přísném smyslu slova, a že položili za předmět výroby člověka, kterýž je její pán — a jehož obsluha je účel její. Byli by se tomuto bludu vyhnuli, kdyby byli s paměti nespustili výměr slova »statek« od všech téměř ekonomistů přijatý, že jest to věc cenná sloužící potřebám neb žádostem človéka. Vytknuli jsme sami mnohé podobnosti, kteréž se vyskytují mezi výrobou hmoty a vzděláváním ducha, ale také na rozdíly veliké jsme ukázali. Duch se nepodrobí věčně zákonům, dle nichž se dá spravovati svět hmotný — věčně k němu nebudeme moci přiložiti loket a váhu aneb, abychom se vyjádřili slovy básníka našeho:

Tak i do soustavné káry
Po německu jeho žáry
Věčně věkův nevpravíš:
Marně brachu svéhlavíš!

(Čelakovský.)