Nový hrabě Monte Kristo/Zjev

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zjev
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 398–410 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Parník „Ferrato“ odplul z přístavu před samým polednem, maje za velitele kapitána Köstrika a Ludvíka Ferrata. Z „cestujících“ dleli na něm toliko doktor Antekirtt, Petr Bathory a Marie, jež měla zůstati po boku paní Bathoryové pro případ, že by bylo nemožno tuto ihned z Kartaga na Antekirttu dopraviti.

Lze pochopiti, jak úzkostlivé obavy choval Petr Bathory. Věděl, kde dlela matka jeho a měl ji opět spatřiti… Leč proč Borik odvedl ji tak náhle z Dubrovníku a sice na vzdálené pobřeží tuniské? V jaké as bídě očekávali oba své ochránce?

Na stesky a obavy Petrovy, se kterými se jí svěřil, odpovídala Marie jen slovy potěšnými a nadějí v budoucnost. Viděla v okolnosti té, že doktor Antekirtt šťastně list obdržel, zakročení Prozřetelnosti.

Doktor dal rozkaz, aby „Ferrato“ plul s největší rychlostí. Pomocí přístrojů svých vyvinul rychlost až patnácti mil za hodinu.

Vzdálenost mezi zálivem ciderským a mezi mysem Bonem, jenž leží na severovýchodním výběžku území tuniského, obnáší toliko tisíc kilometrů, vzdálenost mezi mysem Bonem a Golettou může pak rychlá paroloď proplouti za půl druhé hodiny. Celkem mohl „Ferrato“, když by je bouře neb jiná náhoda nezdržela, za třicet hodin doplouti ke svému cíli. Moře onoho zálivu bylo rozkošné, vítr vál ze severozápadu, nic však nenasvědčovalo, že by měl vzrůsti. Kapitán Köstrik zaměřil poněkud pod mys Bon, aby spíše mohl se uchýliti pod ochranu břehů, kdyby vítr náhle přese vše sesílil.

Z lodi nemohl býti spatřen proto ostrov Pantellaria[red 1], jenž leží na polovici cesty mezi mysem Bonem[red 2] a Maltou, neboť parník, jak bylo ustanoveno, měl obeplouti mys, pokud možno, zemi nejblíže. Vně zálivu ciderského zaokrouhluje se země a táhnouc se na západ, opisuje křivku s velikým poloměrem. Tam rozkládá se území tripolského vladařství, které sahá až k zálivu habešskému, mezi ostrovem Džerbou a městem Sfaxem. Na to obrací se pobřeží poněkud na východ k mysu Diniosu, kde tvoří záliv hammawetský, a rozkládá se pak směrem severním až k mysu Bonu.

„Ferrato“ dal se přesně směrem k zálivu hammawetskému[red 3].

Tam měl se k pevnině přiblížiti a plouti těsně kol ní až ke Golettě[red 4].

Po celý den 3. listopadu i následující noci vlny na širém moři stále očividně vzrůstaly. Stačíť jen vítr dosti slabý, aby rozbouřil toto moře syrtské, v němž stýkají se nejrozmarnější proudy Středozemního moře.

Druhého dne byla však spozorována již o osmé hodině ranní země právě ve výši mysu Diniosu. Pod ochranou vyvýšeného pobřeží mohla loď plouti pohodlněji a rychleji.

„Ferrato“ plul v dálce as dvou mil od břehu, i mohlo se s něho dobře pobřeží sledovati. Za zálivem hammawetským naproti Kelibii plul ještě těsněji kol malé rejdy sidi-jusufské, chráněné na severu dlouhou řadou skalisk.

V pozadí rozkládá se písčitý břeh, z něhož dále v zadu vystupuje řada skalisk porostlá malým, zakrsalým stromovím. Toto vyrůstá z půdy, kteráž jest bohatší kamením nežli prstí. Tato návrší připojují se ještě ku vnitřnímu pohoří země. Tu a tam objevuje se opuštěný některý marabut jako bila skvrna v zeleni vzdáených hor.

V popředí spatří zrak tvrz, nalézající se v zříceninách, dále nahoře vystupuje jiná tvrz ve stavu lepším, jež vystavěna jest na pahorku, uzavírajícím na severu záliv sidi-jusufský.

Místa tato nebyla nikterak pusta. Pod ochranou blízkých skalisk kotvilo několik lodí levantských v nevelké vzdálenosti od břehů nad hloubkou as pěti nebo šesti provazů.

Jasnost těchto vod byla však tak veliká, že viděti bylo zcela dobře na dno moře, skládající se z černých skalisk, jež tu a tam pokryta byla slabou vrstvou písku, a v nichž zapuštěny byly kotvy lodí. Lom paprsků dodával jim tvarů fantastických.

Podél pobřeží, nedaleko malého návrší, porostlého tamaryšky a lentišky, zřízen byl velký počet stanů z látky nebílené, s odstínem do žluta.

Osada tato podobala se velikému plášti arabskému, pohozenému na břeh. Vně záhybů pláště toho pásli se skopci a kozy, podobající se zdaleka hejnu černých, velkých havranů, kteréž by jediná rána z pušky mohla rozplašiti.

As tucet velbloudů, z nichž někteří leželi v písku, jiní pak stáli vztyčeni nehybně, jako by byli zkameněli, skupilo se podle úzké řady skalisk, jež mohla sloužiti za nábřeží výlodní.

Doktor Antekirtt, když „Ferrato“ plul kolem rejdy sidi-jusufské, mohl pozorovati, jak z lodí vykládají se zbraně, munice, ano i několikmalých polních děl. Jsouc odlehlou a vzdálenou od středu vladařství tuniského, hodila se rejda sidi-jusufská velmi dobře k tomuto způsobu podloudnictví.

Také Ludvík upozornil doktora Antekirtta, že se na břehy ty zbraně dopravují.

„Ano, Ludvíku “ odpověděl tento, „nemýlím-li se jsou to Arabové, kteří tu zásilky zbraní přijímají. Vím již příliš mnoho, než abych se domníval, že zbraně ty jsou určeny pro horaly, aby odráželi jimi vojsko francouzské, na území tuniské vstoupivší. Myslím spíše, že válečné prostředky ty objednány byly na účet četných stoupenců senusismu, kteří si libují v loupežích na pevnině i na moři a kteří nyní soustřeďují se v území cyrenském! Skutečně zdá se mi, že mezi těmito Araby rozeznávám více domorodců z vnitra Afriky nežli obyvatelů krajů tuniských.“

„Avšak, jak jest to možno,“ tázal se Ludvík Ferrato, „že úřady tuniské, anebo aspoň úřady francouzské neprotiví se tomuto vykládání zbraní a munice?“

„V Tunisu nevědí vůbec, co se děje na této straně mysu Bonu,“ odvětil doktor Antekirtt. „Ano, i když Francouzové budou zcela pány Tunisu, třeba se obávati, že tento kout moci jejich ještě dlouho bude unikati! Nechť tomu jest tak či onak, tento ruch zdá se mi býti podezřelým, a kdyby rychlost „Ferrata“ nechránila nás před každým útokem, mám za to, že ono loďstvo nebylo by váhalo obořiti se na nás!“

Měli-li k tomu Arabové chuti, jak pravil doktor Antekirtt, nebylo skutečně třeba žádného nebezpečí se obávati. Parník zmizel za půl hodiny z dozoru rejdy Sidi-Jusufské.

Na to, když byl dostihl konec mysu Bonu, jenž massivně z pevniny tuniské vystupuje, obeplul maják na krajním výběžku předhoří, vztyčující se na mohutných skaliskách, z vln vyčnívajících.

„Ferrato“ plul nyní s největší rychlostí zálivem tuniským, jenž leží mezi mysem Bonem a mezi mysem Kartagem.

Na levo rozvíjely se před okem svahy pohoří Bon-Karninského, pohoří Rossa i pohoří zaghanského s několika osadami, jež tulily se ke stráním hor. V právo rozkládalo se v plné záři sluneční svaté město arabské Sidi-Bu-Said, jež bylo kdysi snad jedním z předměstí starobylého Karthaga. V pozadí Tunis, tonoucí v moři světla, vystupoval z jezera Bahirského poněkud za ramenem, kteréž Goletta vztyčuje vstříc všem, kdož z lodí evropských na břeh vystupují.

Ve vzdálenosti as dvou nebo tří mil od přístavu kotvilo loďstvo francouzské, poněkud dále kolébaly se na vlnách lodi obchodní, jejichž různé vlajky dodávaly celému obzoru veliké pestrosti.

Poloha ostrůvku Keukrofu stále doktora znepokojovala… (Str. 395.)
Byla as jedna hodina odpoledne, když „Ferrato“ zakotvil v nevelké vzdálenosti od přístavu golettského. Když formality, vyžadované úřadem zdravotním, byly odbyty, bylo cestovatelům z parní yachty volno na břeh vystoupiti.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík Ferrato i sestra jeho zaujali na to místo v lodici, jež od parníku ihned odrazila. Když byl člun obeplul ochrannou zeď přístavní, veplul do úzkého průplavu, kde musel proplétati se mezi všelikými loďmi, řadícími se po obou stranách nábřeží, a připlul konečně k nepravidelné, stromy posázené prostoře, kolem níž zřízeny jsou letohrádky, závody obchodní i kavárny, a na níž — před vchodem do hlavní ulice golettské — míhají se stále v malebném reji postavy Arabů, Židů Maltezanů, vojínů francouzských i domorodců.

List Borikův datován byl z Karthaga a jméno to s několika zříceninami, jež zůstaly na povrchu země, jest vše, co zbylo z města Hannibalova.

Má-li se cestovatel vydati ke břehům Karthaginským, není třeba, aby použil malé železnice italské, vedoucí z Goletty a z Tunisu a zatáčející se kol jezera bahirského. Může se dáti buď po pobřeží, jehož jemný a tvrdý písek skýtá pevnou oporu, nebo může po cestě pravé, poněkud dále v pozadí pevniny zřízené, dojiti taktéž k úpatí pahrbku, na němž nalézá se kaple svátého Ludvíka a klášter missionářů anglických.

V době té, kdy doktor Antekirtt a druhové jeho vystoupili na břeh v Golettě, stálo tam na volné prostoře pohotově několik vozů, do nichž zapřaženi byli malí koně. Vstoupí ti do jednoho z těchto vozů a dáti kočímu rozkaz, aby jel cvalem kc Karthagu, bylo dílem jediného okamžiku.

Vůz, když byl se dal v největším kvapu hlavní třídou golettskou, jel dále mezi krásnými letohrady, kteréž v době velkých veder obývají bohatí Tunisané, a minul pak paláce Keredinovy a Mustafovy, kteréž se vztyčují na pobřeží před bývalými přístavy Karthaga. Před dvěma tisíci lety pokrývala tato mocná soupeřka Říma celé pobřeží mezi ostrovem Golettským a mezi mysem, jenž má její jméno. Kaple svátého Ludvíka vystavěna jest na malém pahrbku, vysokém as dvě stě stop, a sice, jak se za to má, právě na místě, kde roku 1270 zemřel francouzský král téhož jména. Kaple stojí ve středu nevelké ohražené prostory, v níž spatřiti lze více památek starobylých i zlomků staveb, částí soch, nádob, sloupů a hlavic, nežli stromů a keřů.

V pozadí stojí klášter missionářů, jehož převorem byl tehdy učený archaeolog Delatre. S této výše naskýtá se vábný rozhled po pobřeží mořském, od mysu Kartaga až k prvním domům golettským.

Na úpatí tohoto pahrbku vztyčují se některé paláce, stavěné ve slohu arabském, kteréž průčelím svým obráceny jsou k moři, k němuž sahají i svým schodištěm, tak že čluny přímo k tomuto mohou přistáti. A dále rozkládá se tu před zraky velkolepý záliv, jehož veškerá místa, veškeré pahrbky, i když na nich nezbylo zřícenin, jsou historicky památné.

Avšak, ač táhnou se řady paláců a letohrádků až k starým přístavům: válečnému i obchodnímu, lze spatřiti tu a tam podél pahrbků, mezi kameny poházenými a na půdě, ku vzdělávání téměř neschopné, též malé domky, v nichž žijí chuďasové zdejší.

Většina z nuzáků těchto nemá jiného zaměstnání, nežli že hledá na povrchu nebo v nejhořejší vrstvě země více méně drahocenné zbytky z doby karthaginské: zlomky bronzu, staveb, nádob, peníze a medaile, kteréž klášter kupuje od nich více z útrpnosti nežli z potřeby — pro své museum starožitností.

Doktor Antekirtt a druhové jeho kráčeli od jednoho bídného domku ke druhému, prohlíželi je a hledali obydlí paní Bathoryové, nechtíce ani uvěřiti, že byla by sklesla na tak hluboký stupeň bídy.

Náhle stanuli před jakýmsi polozbořeným obydlím, jehož dveře podobaly se spíše díře, proražené ve zdi rostlinami polo zakryté.

Stařena jakási, mající hlavu černým čepcem pokrytou, seděla před těmito dveřmi.

Petr ji poznal!

Vzkřikl! … Bylať to jeho matka! …

Spěchal k ní, vrhl se před ní na kolena a sevřel ji ve svém náručí! … Ona však neodpovídala, neopětovala jeho celování, ano, jak se zdálo, nepoznávalo ho!

„Matko! … matičko má! . . “ volal Petr, zatím co doktor Antekirtt, Ludvík Ferrato a Marie kol něho se seskupili.

Zatím v otvoru polozbořeniny objevil se stařec jakýsi.

Byl to Borik.

Poznal nejprve doktora Antekirtta a zapotácel se.

Na to spatřil i Petra … Petra, za jehož rakví byl kráčel až na hřbitov dubrovnický! …

To bylo příliš pro něj, než aby to byl mohl pochopiti! Sklesl bez vědomí, ze rtů vydrala se mu tu ještě slova;

„Ona jest šílenou!“

V okamžiku tedy, kdy syn nalezl matku svoji, to, co zbylo z ní, bylo již jen tělo citu prosté! Ani pohled na syna, o němž domnívati se musila, že jest mrtev, a jenž náhle zrakům jejím se objevil, nemohl vrátit jí upomínky na minulost.

Paní Bathoryová, z jejíchž zraků nevymizel dosud všechen lesk, povstala a vstoupila na to, aniž něčeho si všimla neb jediného slova pronesla, do domku, kam na pokyn doktorův Marie ji následovala.

Petr zůstal státi nehybně přede dveřmi, aniž se odvážil, aniž mohl učiniti jediný krok!

Zatím stařičký Borik, díky péči doktora Antekirtta, nabyl opět vědomí a zvolal:

„Vy! … Petře! … Vy … A živ?“

„Ano!“ odpověděl Petr. „Ano! … Živ, ač by bylo lépe, abych byl mrtev!“

Několika slovy uvědomil doktor Antekirtt věrného Borika o tom, co se událo po pohřbu Petrově na hřbitově dubrovnickém. Na to též stařičký sluha, nikoli bez dojmů trudných, vyprávěl o dvou měsících bídy, kteréž společně s paní Bathoryovou strávili.

„Především však rcete,“ tázal se doktor Antekirtt, „zdaž byla to smrt Petrova, jež paní Bathoryovou rozumu zbavila?“

„Nikoli, pane doktore!“ odpověděl Borik.

I vyprávěl následující:

„Paní Bathoryová, když byla na světě téměř osaměla, opustila Dubrovník a odebrala se do vesnice Vinticello, kdež měla několik příbuzných a kdež na dále hodlala bydleti. Zatím měl býti prodán skrovný nábytek v domku dubrovnickém, poněvadž matka Petrova nechtěla jej více obývati.

Šest neděl na to vrátila se v mém průvodu do Dubrovníka, aby uspořádala své záležitosti, a když přišla do bývalého bytu svého, nalezla list, jenž vložen byl do skřínky přede dveřmi.

Když list tento přečetla, vzkřikla paní Bathoryová, jako by dopis ten byl po prvé rozumem jejím otřásl, vyběhla na ulici, spěchala do třídy Stradonské, kdež stanula před vraty domu Toronthalova, kteráž se, když na ně zaklepala, ihned otevřela.“

„Domu Toronthalova!?“ opakoval s úžasem Petr Bathory.

„Ano,“ odpověděl Borik, „a když se mi podařilo matku vaši dostihnouti, nepoznala mne již! … Byla …“

„Avšak, proč odebrala se matka má do domu Toronthalova? Ano! … proč?“ opakoval Petr, pohlížeje na stařičkého sluhu, tak, jako by věc tu nemohl naprosto pochopiti.

„Chtěla nepochybně mluviti s panem Toronthalem,“ odpověděl Borik, „avšak pan Toronthal dva dny před tím opustil Dubrovník s dcerou svojí, aniž sdělil sluhům, kam se odebral.“

„A onen list! … onen list?!“

„Nemohl jsem jej nalézti, pane Petře,“ odpověděl stařec, „snad jej paní Bathoryová ztratila neb jej sama zničila, anebo jí byl odňat: slovem, nedověděl jsem se nikdy, co obsahoval!“

Nebylo pochyby: ve věci té skrývalo se veliké tajemství. Doktor Antekirtt, jenž naslouchal vypravování Borikovu, aniž slova pronesl, nevěděl, jak vysvětliti si jednání paní Bathoryové. Jaký mocný důvod pudil ji k onomu domu v třídě Stradonské, od něhož vše ji mělo spíše oddalovati, a proč zpráva, že Silas Toronthal odjel, učinila na ni dojem tak mocný, že zšílela?

Starý sluha dokončil po malé chvíli své vypravování. Podařilo se mu zatajiti pravý stav paní Bathoryové i uspořádal sám její poslední záležitosti. Mírné a tiché šílenství nešťastné vdovy dovolovalo mu jednati, aniž vzbudil podezření. Nepřál si tehdy ničeho jiného, nežli opustiti Dubrovník a uchýliti se kamkoli, jen když by byl pokud možno daleko od tohoto města prokletého!

Několik dní na to podařilo se mu odplouti s paní Bathoryovou na jednom z malých parníků, které obstarávají dopravu toliko na pobřeží moře Středozemního, a takto dostal se do Tunisu či spíše do Goletty. Rozhodl se tam zůstati.

V tomto domku opuštěném a chatrném věnoval se věrný stařec zcela péči, jakéž vyžadoval duševní stav paní Bathoryové, kteráž, jak se zdálo, s rozumem zároveň pozbyla mluvy. Jmění obou bylo však tak nepatrné, že blízký byl již okamžik, kdy oba octli by se v úplném nedostatku všeho.

Za těchto okolností vzpomněl si starý Borik na doktora Antekirtta i na zájem, jaký tento jevil vždy vůči rodině Štěpána Bathorya.

Borik nevěděl však, jaké jest obvyklé sídlo doktorovo. Psal mu však přes to a svěřil list, jenž obsahoval poslední zoufalý výkřik o pomoc Prozřetelnosti. Zdá se, že Prozřetelnost jevila skutečně tentokráte neobyčejnou péči o dopravu poštovní, neboť list došel konečně do rukou pravých.

Bylo na snadě, co třeba nyní činiti. Paní Bathoryová dovedena byla, aniž se tomu vzpírala, k vozu, v němž zaujala místo se svým synem, s Borikem i s Marií, kteříž neměli ji už nikdy opustiti. Na to, mezitím co vůz dal se cestou, vedoucí ke Golettě, kráčeli doktor Antekirtt a Ludvík Ferrato k témuž cíli pěšky podél samého pobřeží. Hodinu na to všichni vstoupili na palubu „Ferrata“, jenž byl k odjezdu stále připraven. Kotva byla vytažena a parník sotva oplul mys Bon, octl se v dosahu světel ostrova Pantellarie.

Druhého dne v prvních hodinách ranních zakotvil již v přístavu Antekirttském!

Paní Bathoryová dopravena byla na břeh a dovedena do Artenaku, kdež v radnici připravena byla pro ni zvláštní komnata. Marie opustila své obydlí, aby na dále s matkou Petrovou bydlela a ji ošetřovala.

Petr Bathory měl novou příčinu k zármutku. Matka jeho zbavena byla rozumu a sešílela za okolností, kteréž měly zůstati na vždy nevysvětlitelnými. Snad, kdyby aspoň příčina šílenství byla známa, bylo by možno vyvolati příznivý obrat! Avšak příčina ta byla neznáma, a nikdo nemohl tajemství to proniknouti.

„Jest třeba ji vyléčiti! Ano! … Musí se tak státi!" děl sám sobě doktor Antekirtt, jenž snaze té nyní zcela se věnoval.

Avšak byla to snaha nesnadná, poněvadž paní Bathoryová i na dále zůstávala v úplném bezvědomí o skutcích svých a nikdy vzpomínka na minulost nekmitla se duší její.

Leč nebylo možná v případu tomto použiti oné moci hypnotické, kterouž doktor byl nadán a o níž podal již tolik důkazů, nebylo možno pomocí její změniti duševní stav paní Bathoryové? Nemohl v ní působením vlivu magnetického vzbuzen býti rozum a udržován, až by i přirozený obrat nastal?

Petr Bathory zapřísahal doktora Antekirtta, aby pokusil se o vše — snad i o nemožné — by matku jeho vyléčil.

„Nikoli,“ odpovídal doktor, „i tento prostředek osvědčil by se marným. Právě pomatení odolávají nejvíce vlivu hypnotickému. Kdyby tento, Petře, měl na matku tvoji míti vliv, bylo by nutno, aby matka ještě měla vlastní vůli, kterouž bych svojí mohl nahraditi. Opakuji ti: každý pokus taký zůstal by bez účinku!“

„Nikoli, nemohu to připustiti!“ odvětil Petr, jenž nechtěl se vzdáti veškeré naděje. „Nemohu připustiti, že matka má nikdy by neměla již poznati syna — syna, jejž má za mrtvého!“

„Ano, jejž má za mrtvého!“ doložil doktor Antekirtt. „Avšak … kdyby měla tě za živého … anebo spíše, kdyby přivedena byvši před tvůj hrob … viděla v něm tebe jako živého se objeviti…“

Doktor Antekirtt umlkl, zabývaje se touto myšlenkou. Proč taký otřes duševní, když stal by se za okolností příznivých, měl by zůstati bez dojmu na paní Bathoryovou?

„Pokusím se o to,“ děl doktor.

A když řekl Petrovi, o jaký základ opírá naději svoji, že paní Bathoryová přece může býti vyléčena, sklesl mu mladý muž do náruče. Ode dne toho bylo předmětem vší péče, aby zjednány byly okolnosti, za jakých by se pokus onen mohl provésti. Jednaloť se o to, aby v paní Bathoryové oživen byl dojem vzpomínek, jež nynějším stavem jejím byly vymýtěny, a sice za okolností tak uchvacujících a působivých, že by v duši její mohl nastati příznivý obrat.

Doktor Antekirtt dovolával se pomoci Borika a Pointa Pescada, žádaje, aby pořídili s dostačující přesností náhrobek, tvarem svým podobný onomu, jakýž na hřbitově dubrovnickém klenul se nad hrobem rodiny Bathoryových.

Na štěstí na hřbitově ostrova, nedaleko od Artenaku vzdáleném, vztyčovala se pod skupinou zelených stromů kaple, podobná téměř zcela náhrobku na hřbitově dubrovnickém. Bylo třeba jen tu a tam něco přičiniti, aby podoba stala se ještě nápadnější.

Na to do zdi v pozadí vložena byla deska z černého mramoru, na níž vyryto bylo jméno „Štěpán Bathory“ a rok smrti jeho: 1867.

Dne 13. listopadu zdála se býti doba vhodnou, aby se přikročilo k pokusům přípravným, jimiž — při sotva patrném stupňování dojmu — měl býti rozum paní Bathoryové vrácen.

K 7. hodině večerní Marie, jsouc provázena Borikem, chopila se vdovy za ruku, a když ji byla vyvedla z radnice, vedla ji městem a plání až ke hřbitovu.

Tam, před prahem malé kaple, zůstala paní Bathoryová zamlklou a necitelnou ke všemu, jakou stále byla, ač při světle lampy, jež hořela uvnitř kaple, mohla čisti jméno Štěpána Bathorya, vyryté na desce mramorové. Avšak když Marie a Borik poklekli na stupni, mihl se ve zraku jejím jakýs záblesk, jenž však ihned uhasl.

Hodinu na to paní Bathoryová vracela se již opět do radnice a s ní všichni, kteří z blízka nebo z dálky sledovali ji při prvém tomto pokusu.

Dne druhého i dny následující pokračovalo se v pokusech, kteréž nevedly však až dosud k žádoucímu výsledku. Petr sledoval je s pohnutím stále vzrůstajícím a zoufal již nad jich zdarem, ač doktor Antekirtt opakoval mu, že čas musí býti nejúčinnějším jeho pomocníkem. Nechtěl se tudíž odhodlati k pokusu poslednímu, dokud by paní Bathoryová nebyla dostatečně připravena, by celý mocný dojem jeho pocítila.

Avšak při každé návštěvě na hřbitově jakási změna, které nebylo možno si nevšimnouti, jevila se v duševním stavu paní Bathoryové. Tak kdysi večer, když Borik a Marie poklekli na stupni kaple, matka Petrova zůstala poněkud pozadu, přiblížila se zvolna, položila ruku na mřížku a hleděla upřeně na desku, v pozadí lampou osvětlenou a odstoupila potom náhle od náhrobku.

Marie, přikročivši k ní, zaslechla, jak několikráte zašeptala jakési jméno. Bylo to po prvé, kdy po dlouhé době rty paní Bathoryové pootevřely se, aby promluvily!

Avšak, jaké bylo tu udivení — ba více nežli udivení: úžas všech, kteříž slyšeli prvé slovo z úst její splynouti!

Slovo to nebylo jméno syna jejího nebylo to jméno Petrovo! … Bylo to jméno Savy! …

Kdož pochopí, co cítil ve chvíli té Petr Bathory, kdož mohl by vylíčiti, co odehrávalo se v duši doktora Antekirtta při tomto neočekávaném pronesení jména Savina? Nepromluvil však ani slova a nedal znáti též, jaký dojem na něho událost ta učinila.

Jiný večer pokus byl opětován.

Tentokráte paní Bathoryová sama — jako by ji vedla jakási ruka neviditelná — poklekla na stupeň před hrobkou. Hlava její se nachýlila, z prsou vydral se hluboký vzdech a slza kanula jí z oka. Avšak ni jediné slovo nesplynulo jí se rtů a mohlo se souditi, že jméno Savino již opět zcela zapomněla.

Když však paní Bathoryová dovedena byla opět do svého bytu, zachvácena byla neobyčejným rozčilením, které u ní dosud nebylo pozorováno. Klid, jenž až dosud byl karakteristickou známkou duševního stavu jejího, ustoupil velikému rozechvění. V mozku jejím síla životní as pracovala takou měrou, že naděje na příznivý obrat velice vzrostla.

Noc skutečně byla velice nepokojná. Paní Bathoryová opětně pronesla ze spaní několik slov, jimž Marie nemohla porozuměti: bylo však zřejmo, že dřímající sní. Snila-li, bylo to zároveň důkazem, že rozum počíná se jí vraceti, to jest, že bude vyléčena, zachová-li rozum i ve stavu bdělém!

Doktor Antekirtt odhodlal se proto učiniti příštího dne nový pokus za okolností ještě dojemnějších a účinlivějších.

Po celý den dne 18. listopadu byla paní Bathoryová v nesmírném rozčilení duševním. Marie byla tím velice překvapena, a Petr, jenž trávil po celou skorem dobu tu u lože matčina, pociťoval v duši cosi jako šťastnou předtuchu.

Nastala noc — noc temná, bez jediného vánku, jež následovala po parném dnu; jaké bývají obvyklými při této poloze ostrova Antekirtty. Paní Bathoryová, provázena jsouc Marií a starým Borikem, opustila radnici o půl deváté hodině.

„Synu můj, synu můj!“ zvolala paní Bathoryová… (Str. 410.)
Doktor Antekirtt následoval je z povzdálí s Ludvíkem Ferratem a Pointem Pescadem. Celá malá osada očekávala úzkostlivě účinek nového pokusu.

Několik pochodní, rozžatých pod velikými stromy, vrhalo kolem matné světlo. V dálce, v pravidelných mezerách vyzváněl zvon na věži chrámu artenackého jakoby ku pohřbu.

Petr Bathory jediný nebyl přítomen v tomto průvodu, jenž zvolna postupoval plání ke hřbitovu. Bylť jej předešel a měl objevili se teprve v okamžiku rozhodném.

Bylo as devět hodin, když paní Bathoryová přišla na hřbitov. Vymknula se náhle z ruky Marie Ferratovy a spěchala k malé kapli.

Průvodkyně její nechala ji pod dojmem nových citů, kteréž, jak se zdálo, zcela ji ovládaly, volně jednati.

Za hrobového ticha, přerušovaného toliko smutným hlaholem zvonu, stanula paní Bathoryová nehybně před kaplí.

Na to poklekla na malý stupeň, sklonila hlavu i bylo slyšet ji plakati … V okamžiku tom mřížka kaple se zvolna otevřela.

Petr oděn jsa bílým rubášem, jako by z hrobu byl povstal, jevil se v plné záři světla …

„Synu můj! … Synu můj!“ zvolala paní Bathoryová, rozpiavši rámě a klesla bez vědomí k zemi!

To nevadilo již! Vzpomínky a myšlenky oživly opět v duši její! Matka probudila se v ní! Poznala svého syna!

Péčí doktorovou probuzena byla z mrákot, a když nabyla opět vědomí a když oči její setkaly se se zraky synovými, zvolala:

„Živ! … Petře můj! … Živ jsi! …“

„Ano, živ, živ pro tebe, matko má; živ jsem, bych tebe miloval! …“

„Ano ji! … Savu! …“

„Savu Toronthalovu?“ zvolal doktor Antekirtt.

„Nikoli!… Sávu Sandorfovu!“ — — — — —

Paní Bathoryová vyňala z kapsy své smačkaný list, jenž obsahoval poslední řádky, kteréž umírající paní Toronthalová byla napsala, a podala jej doktoru Antekirttovi.

Řádky ty nemohly nechati již žádných pochybností o původu a narození Savině! …

Sava byla dítětem, jež uneseno bylo ze zámku artenackého.

Sava byla dcerou hraběte Matyáše Sandorfa.


konec dílu čtvrtého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Pantelleria
  2. Bon
  3. Hammámetský záliv
  4. La Goulette, přístav města Tunis