Nový hrabě Monte Kristo/List Borikův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: List Borikův
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 387–397 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Budiž nám dovoleno rozhlédnout i se nyní poněkud opět po osadě Antekirttě.

Silas Toronthal a Karpena byli nyní v moci doktorově, a tento vyčkával vhodné jen příležitosti, aby se mohl dáti po stopách Sarkanyových. Zřízencům jeho bylo uloženo, aby pátrali zatím po paní Bathoryové, což činili velice horlivě, avšak — až dosud marně.

Od té doby, kdy matka jeho zmizela, nemajíc k podpoře své než starého Borika, nemohl Petr Bathory zbavit i se trudných, ano zoufalých myšlenek. Leč jakou útěchu mohl dáti doktor Antekirtt tomuto srdci, dvakrát zlomenému?

Když Petr mluvil mu o své matce, cítil, že mluví též o Savě Toronthalové, ač jméno její nikdy nebylo mezi nimi proneseno.

V malém hlavním městě Antekirtty obývala Marie Ferratova nedaleko radnice jeden z nejrozkošnějších domků artenackých. Tam chtěl doktor Antekirtt zabezpečiti jí pro vždy život blažený i bezstarostný. Bratr její žil u ní, nedlel-li právě na moři jako velitel některé lodi, kteréž doktor k různým břehům za všelikými účely vysílal. Byl-li však Ludvík Ferrato doma přítomen, neuplynulo téměř jediného dne aby nebyl navštívil se sestrou svojí doktora Antekirtta, aneb aby nebyl přijal jeho návštěvu. Láska tohoto k oběma dětem rybáře rovinjského vzrůstala tím více, čím více je poznával.

„Jak bychom byli šťastni“ opakovala často Marie, „kdyby jím i Petr mohl býti!“

„Nebude jím dříve,“ odpovídal Ludvík, „dokud nenalezne matky své! Avšak nepozbyl jsem veškeré naděje, Marie. S prostředky, jakými vládne doktor Antekirtt, podaří se snad konečně přece vypátrati, kam Borik odvedl paní Bathoryovou, když oba Dubrovník opustili!“

„Nevzdávám se také naděje této, Ludvíku! Avšak když by mu i matka byla vrácena, mohl by býti Petr již šťastným?…“

„Nikoli, Marie, neboť není možno, aby se Sava Toronthalova stala kdy jeho ženou.“

„Ludvíku,“ odvětila Marie, „jest i Bohu nemožno, co se zdá nemožným lidem?“

Když Petr Bathory byl řekl Ludvíkovi, že oba jsou bratry, neznal dosud Marie Ferratovy, nevěděl dosud, jak oddanou a něžnou sestru v ní nalezne!

Když ji poznal a povahu její ocenil, neváhal svěřiti se jí se vším, co ho mučilo. Bylo to proň útěchou mohl-li s ní hovořiti o všem, co mu bylo drahé, slova její vlévala často klid a naději v rozbouřenou duši jeho. Co nechtěl říci doktorovi, o čem s ním nemohl hovořiti, o tom mluvíval s Marií.

Nalezl v ní srdce vřelé, jež bylo přístupno všem citům hlubokým, srdce, jež mu rozumělo, jej těšilo a jež nikdy naděje nepozbývalo. Když Petr nejvíce trpěl, když bylo potřebí, aby bolesti své ulevil, spěchal k Marii, a dívka tato kolikráte dovedla v něm oživiti naději v budoucnost.

Leč nyní dlel na Antekirttě ve vězení muž, jenž věděti musel, kde Sava prodlévá a je-li dosud v moci Sarkanya. Muž ten, jenž zval ji dcerou svojí, byl Silas Toronthal.

Z úcty k památce otce svého nebyl by však Petr nikdy chtěl s bankéřem o dceři jeho mluviti.

Ostatně od doby té, kdy byl zajat, byl Silas Toronthal v takovém stavu duševním i fysickém, že nebyl by ni slova prozradil, i kdyby zájem jeho tak byl kázal.

Také on nevěděl, že upadl v moc doktora Antekirtta, a netušil též, že Petr Bathory dlí živ a zdráv na tomto ostrovu Antekirttě, jehož jméno bylo mu ostatně též neznámo.

Mohl tudíž, jak pravila Marie Ferratova, toliko Bůh rozřešiti veškeré tyto záhady.

Pominuli bychom zajímavých zpráv o osadě antekirttské, kdybychom se nezmínili při tom přehledu nejdůležitějších osob jejích též o tom, jaký život vedli nyní Pointe Pescade a nerozlučný jeho druh Kap Matifu.

Ač se Sarkanyu podařilo uniknouti, ač stopa jeho byla skorem ztracena, mělo zajetí Silasa Toronthala přece význam tak veliký, že doktor Antekirtt neskrblil díky Pointu Pescadovi. Řídě se toliko vlastním svým důvtipem, učinil hodný hoch tento vše, co za takých okolností učiniti se dalo. Když i doktor Antekirtt byl s činností obou přátel zcela spokojen, byli by tito bývali pošetilými, kdyby sami sebou byli snad nespokojenými.

Po návratu svém na ostrov Antekirttu ubytovali se tudíž Pointe Pescade a Kap Matifu opět v dřívějším rozkošném svém obydlí a vyčkávali, až by opět bylo potřebí jejich služeb doufajíce, že ještě mnohým skutkem svým mohou dobré věci prospěti.

Při příchodu svém na Antekirttu Pointe Pescade a Kap Matifu navštívili Marii Ferratovu a bratra jejího Ludvíka, načež vykonali též návštěvu několika vynikajícím osobnostem artenackým. Všude byli srdečně přivítáni, neboť si získali lásky všech.

Rozmilo bylo viděti při takých příležitostech slavnostních Kapa Matifua, jenž vždy byl v rozpacích vzhledem k neobvyklému objemu těla svého, kterým skorem celou komnatu vyplňoval.

„Jsem tak drobný, že se to opět vyrovnává!“ pravil v takých chvílích Pointe Pescade.

Co se jeho týče, byl potěšením celé osady, kterou bavil svými vtipy, jichž zdroj byl nevyčerpatelný. Svojí hbitosti a obratnosti byl ochoten použiti vždy ve prospěch všech. Ach! kdyby se vše rozřešilo ku všeobecnému uspokojení, jaké slavnosti v městě i v okolí by sestavil!

Ano, kdyby toho bylo potřebí, nebyli by Kap Matifu a Pointe Pescade ani okamžik váhali, věnovati se opět dřívějšímu svému umění krkolomnému, jen aby vzbudili obdiv obyvatelstva artenackého a zjednali mu zábavu!

Vyčkávajíce těchto dnů šťastnějších, okrašlovali Pointe Pescade a Kap Matifu zatím rozkošnou svoji zahradu, v kteréž vzácné stromoví milý stín šířilo, i svůj letohrádek, jenž v zeleni a květech téměř se ztrácel.

Také práce na malém zálivu počaly nabývati již určitějších tvarů. Kdož viděl Kapa Matifua, jak odlamuje a přenáší veliké balvany skalní, musel doznati, že provençalský obr nepozbyl dosud ničeho z báječné své síly.

Mezitím pátrali zřízenci doktora Antekirtta úsilně po paní Bathoryové, snaha jejich neměla však dosud výsledku; také agenti, kteří měli vyhledati opět Sarkanya, nebyli v pátrání svém šťastnější. Žádný z nich nemohl zvědět i, kam se bídník tento po odchodu svém z Monte Carla uchýlil.

Věděl snad Silas Tosonthal, kde bývalý druh jeho, Sarkany, nyní prodlévá? Sotva, uvážíme-li okolnosti, za jakých oba soudruhové na cestě do Nizzy se byli odloučili.

Ostatně byť i bankéř znal nynější sídlo Sarkanyovo, bylo jisto, že dá se přiměti, aby je prozradil?

Doktor Antekirtt čekal proto netrpělivě až Silas Toronthal bude s to, by mohl na otázky, jež mu měly býti kladeny, odpovídati. Karpena a bankéř Toronthal uvězněni byli v přísné odloučenosti v malé tvrzi, zřízené na severozápadním konci Artenaku. Qba znali se toliko dle jmen, neboť bankéř nebyl se nikdy přímo míchal do sicilských záležitostí Sarkanyových.

Doktorem dán byl též přísný rozkaz za tím účelem, aby nemohli ani zdaleka tušiti, že jsou oba uvězněni společně v téže čtvrti. Obývali dvě kobky, odlehlé od sebe, a vycházeli z nich jen občas, aby mohli pookřáti na zdravém vzduchu ve dvorech od sebe odloučených. Doktor Antekirtt mohl spoléhati na věrnost i ostražitost těch, kteří je střehli, byliť to dva poddůstojníci antekirttské milice, i mohl si býti tudíž jist, že mezi oběma vězni nebude žádných styků.

Nebylo se proto třeba obávati žádného prozrazení, ano ještě více: na veškeré otázky, kteréž Silas Toronthal a Karpena kladli strážcům v příčině místa, kde jsou vězněni, nebyla a nesměla jim býti dána nikdy žádná odpověď.

Nic nemohlo tudíž vzbuditi v nich domněnku, že upadli v moc tajemného onoho doktora Antekirtta kterého bankéř Toronthal znal, poněvadž se byl s ní setkal několikráte v Dubrovníku.

Doktor zamýšlel však nyní stále jen na to, aby nalezl opět Sarkanya, a aby jej dal unésti, jak učinil již s dvěma jeho spoluvinníky. Protož dne 16. října, když se shledalo, že Silas Toronthal jest nyní s to, aby odpovídal rozumně na otázky, jež by se mu kladly, odhodlal se doktor Antekirtt podrobiti jej výslechu.

Dříve odbývala se však v příčině té porada, kteréž súčastnili se doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato, k nimž připojil se ještě Pointe Pescade, jehož náhledy bylo radno též seznati.

Doktor Antekirtt oznámil shromážděným svůj záměr.

„Avšak,“ namítal Ludvík Ferrato, „dáme-li Silasu Toronthalovi na jevo, že si přejeme zvěděti, kde se Sarkany nalézá, neuhodne, že záměrem naším jest zmocniti se také jeho druha?“

„Což na tom,“ odvětil doktor Antekirtt, „zví-li to Silas Toronthal nyní, když nemůže nám již uniknouti?“

„Z jedné příčiny není to radno, pane doktore!“ odtušil Ludvík Ferrato. „Silas Toronthal bude se pak domnívati, že jest to v jeho zájmu, aby neřekl ničeho, čím by Sarkanymu mohl škoditi!“

„A proč?“

„Poněvadž by tím škodil sobě samému!“ doložil Ludvík.

„Mohu pronésti nějakou poznámku?“ tázal se Pointe Pescade, jenž stál — ze skromnosti — poněkud stranou.

„Zajisté, milý příteli!“ odvětil doktor Antekirtt, obrátiv se k němu.

„Pánové,“ ujal se slova Pointe Pescade, „ze zvláštních okolností, za jakých se oba tito pěkní chlapíci rozloučili, soudím, že žádný z nich nemá již zájem na tom, aby druhého šetřil. Pan Toronthal nenávidí zajisté z celé duše Sarkanya, poněvadž byl jím přiveden na mizinu. Ví-li tudíž pan Toronthal, kde Sarkany nyní prodlévá, nebude váhati to říci, jak aspoň z dobrých příčin soudím Neřekne-li to, bude to důkazem, že o nynějším pobytu Sarkanyově opravdu neví!“

Toto tvrzení nebylo prosto jisté oprávněnosti. Bylo velice pravděpodobno, že bankéř Toronthal v případu, že by v pravdě věděl, kde Sarkany jest, neměl by se za povinna zachovati o tom mlčení, když by bylo zájmem jeho, aby je porušil.

„Dovíme se ještě dnes, na čem jsme,“ odvětil doktor Antekirtt. „Musí mi býti jasno, ví-li Silas Toronthal o pobytu Sarkanyově nebo nechce-li nic říci. Poněvadž však nesmí ještě zvěděti, že jest v moci doktora Antekirtta, poněvadž musí býti zachován i v nevědomosti o tom. že Petr Bathory jest na živu, žádám Ludvíka, aby sám bankéře výslechu podrobil!“

„Učiním dle vašeho přání, pane doktore,“ odvětil ochotně mladý muž.

Ludvík odebral se na to do zmíněné tvrze a byl uveden do kobky, jež byla Silasu Toronthalovi vězením.

Bankéř seděl v koutu za stolem. Byl právě lože své opustil.

Duševní stav jeho jen poněkud se zlepšil. Nemyslil nyní na to, že jest ožebračen, ani na Sarkanya. Znepokojovala ho toliko nejistota, kde se nalézá, proč byl unesen a kteráž mocná osoba měla zájem na tom, se ho zmocniti. Myšlenky jeho zabývaly se jen tím, čeho se má příště obávati.

Když vstoupil Ludvík Ferrato, povstal, leč na pokyn jeho usedl ihned opět na své místo.

Na to počal velmi krátký výslech, jenž měl tento průběh:

„Vy jste Silas Toronthal, byl jste kdysi bankéřem v Terstu a v poslední době sídlil jste v Dubrovníku?“

„Nemusím odpovídati k této otázce. Ti, kdož mne vězní, musí věděti, kdož jsem!“

„Oni to vědí!“

„A kdož jsou oni?“

„Dovíte se o tom později!“

„A kdož jste vy?“

„Člověk, jemuž bylo uloženo, aby vás výslechu podrobil!“

„Kým bylo vám to uloženo?“ tázal se Silas Toronthal.

„Těmi, kterým máte účty skládati!“ odvětil Ludvík Ferrato.

„Ještě jednou: kdo jsou lidé ti?“

„Není povinností mojí, abych vám to sdělil!“ odtušil mladý muž.

„V případu tom neodpovím též na otázky vaše!“ děl bankéř.

„Vy jste dlel,“ ujal se přes to Ludvík Fetrato slova, „v Monte Carlu s jistým člověkem, kterého již dlouhou dobu znáte a kterýž neopustil vás od té chvíle, kdy jste z Dubrovníka odjel. Člověk ten, rodem Tripolčan, nazývá se Sarkany. Zmizel právě v té chvíli, když vy jste stanul na cestě do Nizzy. Nuže, nač se vás mám tázati, je toto: Víte, kde prodlévá nyní člověk ten, a víte-li to, chcete to říci?“

Silas Toronthal váhal odpověděti. Chtěli-li věznitelé jeho zvěděti, kde Sarkany prodlévá, zamýšleli zajisté zmocniti se i jeho osoby, právě tak jako se zmocnili již osoby bankéřovy.

Avšak za jakým účelem? Jednalo se tu o společnou činnost bankéře a Sarkanya v dobách minulých, dokonce snad též o jejich účastenství při spiknutí terstském? Avšak jakým způsobem prozrazeny byly kroky, které Toronthal a Sarkany tehdy v Terstu podnikli, a kdož mohl míti zájem na tom, pomstíti hraběte Matyáše Sandorfa a oba jeho přátele Štěpána Bathorya a hraběte Ladislava Zathmara, kteří již po patnácte let v hrobě odpočívali?

Tak uvažoval bankéř, takové otázky kladl si nejdříve. Ovšem musil souditi ze všech okolností, že není v moci obyčejných, státních soudců, a že jiní jsou to soudci, kteří nyní hodlají tresty stíhati jej i jeho spoluvinníka. To znepokojovalo jej měrou ještě větší.

Protož ač nepochyboval o tom, že Sarkany uchýlil se do Tetuanu a že dlí v domě Namiry, kdež zamýšlel v době snad již krátké uskutečniti poslední svůj záměr, byl bankéř odhodlán nezmíniti se o tom ani slovem. Kdyby později prospěch jeho mu kázal, by vše prozradil, mluvil by. Do té doby měl však za nutné, aby zachoval naprostou mlčelivost.

„Nuže? …“ tázal se Ludvík Ferrato, když byl bankéři ponechal dosti času ku přemýšlení.

„Pane,“ odvětil Silas Toronthal, „mohl bych vám odpověděti, že vím, kde jest Sarkany, o němž mi mluvíte, že však vám to říci nechci. Mám-li však pravdu říci: nevím, kde jest!“

„Jest to vaše jediná odpověď?“ tázal se mladý muž naposled vězně.

„Jediná a pravdivá!“

Na to Ludvík Ferrato odešel, aby sdělil doktoru Antekirttovi obsah rozmluvy své se Silasem Toronthalem. Poněvadž v odpovědi bankéřově nebylo vlastně nic závadného, bylo dlužno zatím
Antekirttské „Elektriky“ dostaly rozkaz křižovati v moři Syrtském … (Str. 394.)
se s ní spokojiti. Měl-li nynější pobyt Sarkanyův býti objeven, nezbývalo, nežli zdvojnásobiti horlivost při pátrání a nešetřiti peněz ani práce.

Doktor Antekirtt vyčkávaje, až by některý šťastný objev dovolil mu pokračovat i v přerušeném zatím provádění těchto záměrů, zabýval se mezi tím otázkami, které týkaly se bezpečnosti ostrova Antekirtty.

Z území cyrenského zaslány mu byly v poslední době důvěrné varovné zprávy. Zřízenci jeho radili mu, any bděl pečlivě nade vším, co se děje na pobřeží zálivu siderského.

Dle zpráv oněch mocné bratrstvo Senusistů soustřeďovalo, jak se podle četných známek soudit dalo, síly své na hranicích tripoliských. Všeobecné hnutí šířilo se stále směrem ke břehům syrtským.

Mezi náčelníkem bratrstva a ostatními jeho předáky v severní Africe vyměňovány byly četné zprávy a příkazy prostřednictvím rychlých poslů. Zásilky zbraní, dodávaných z ciziny, objednávaly a přijímaly se na účet bratrstva. Hlavní soustřeďování sil jeho dálo se zcela zřejmě ve vilajetu Ben-Gazijském, tudíž v samém téměř sousedství ostrova Antekirtty.

Předvídaje nebezpečí, jež mohlo každé chvíle státi se skutkem, musil doktor Antekirtt pomýšleti na veškerá opatření, jež opatrnost kázala. Po tři poslední neděle říjnové Petr Bathory a Ludvík Ferrato podporovali jej velice horlivě v jeho díle, a také veškeří obyvatelé osad obětavě mu pomáhali. Několikráte byl Pointe Pescade poslán tajně na pobřeží cyrenské, aby vešel ve styk s agenty doktorovými, i shledal, že nebezpečí, kteréž ostrovu hrozilo, bylo opravdové.

Námořní lupiči z Ben-Gazi, sesíleni pravou mobilisací všech svých přívrženců z celé provincie, chystali se k výpravě, jejíž předmětem měl býti ostrov Antekirtta. Mělo dojiti k výpravě té v době nejbližší? O tom nebylo si možno zjednati jistotu. Náčelníci Senusistů dleli aspoň ještě v jižních krajích provincie a bylo pravdě podobno, že nepřikročí se k žádné veliké výpravě, dokud oni nepřibudou, aby ji řídili.

Antekirttské lodi „Elektriky“ dostaly však přes to doktorem rozkaz, aby křižovaly v moři syrtském, by na jedné straně pozorovaly pobřeží cyrenské i tripolské a na druhé straně břehy tuniské až k mysu Bonu.

Obranné prostředky a opevnění ostrova Antekirtty nebyly dosud, jak známo, dokončeny. Nebylo-li však možno dokončiti je v době vhodné, dopravovány aspoň do zbrojnice antekirttské ve velkém množství zásoby munice všeho druhu.

Antekirtta, jsouc vzdálena od břehů cyrenských as dvacet mil, byla by ostrovem úplně osamělým v těchto končinách zálivu, kdyby malý ostrůvek, mající jméno Keukrof a měřící v objemu as jen sto metrů, nebyl se nořil blíže ní z vod mořských, jsa od jihovýchodního konce jejího jen as dvě míle vzdálen.

Doktor Antekirtt určil původně ostrůvek ten k deportaci zločinců, kdyby vůbec některý obyvatel Antekirtty zasloužil býti vyveženu, což státi se mělo ovšem teprve, když by pro zločin nějaký soudy antekirttskými k tomu byl odsouzen. Protož na ostrovu Keukrofu zřízeno bylo za tím účelem několik baráků.

Jinak však ostrůvek tento nebyl nijak opevněn a kdyby nepřátelské loďstvo nějaké chystalo se k útoku na Antekirttu, byl by Keukrol pro ni již svojí polohou skýtal vážné nebezpečí. Nepřítel mohl naň vysaditi své mužstvo a učiniti z ostrůvku toho pevný základ svých operací.

Když by na Keukioíu byly nahromaděny zásoby munice a potravin, když by tu umístěna byla, což snadně bylo možno, batterie, mohl ostrůvek ten býti útočníkům vážnou oporou, a protož bylo by bývalo lépe, když nebylo času jej opevniti a proti nepříteli po případě takto uhájiti, aby nebyl raději z vln mořských se nořil.

Poloha ostrůvku Keukrofu a výhody, jež mohl poskytnouti nepříteli při dobývání ostrova Antekirtty, znepokojovaly stále doktora. Odhodlal se proto, vše dobře uváživ, zmařiti jej, avšak zároveň použiti zničení jeho k úplnému potření několika set námořních lupičů, kteří by se odvážili naň vystoupiti.

Ku provádění projektu toho ihned se přikročilo. Půda ostrůvku prokopala a zpracovala se tak, že Keukrof byl záhy změněn v ohromný podkop, látkou výbušnou naplněný, jenž byl podmořským drátem spojen s ostrovem Antekirttou. Stačilo, aby proud elektrický, jenž dal se říditi z Antekirtty, proběhl tímto drátem, aby z ostrůvku onoho nad hladinou ani stopy nezůstalo.

Doktor Antekirtt nepoužil k naplnění velikého podkopu ani obyčejného prachu střelného, ni bavlny střelné, ba ani dynamitu. Znalť složení látky výbušné, nedávno objevené jejíž účinek jest tak mocný, že jest k účinku výbuchu dynamitu v poměru as takém, jako dynamit sám ku prachu střelnému.

Látka tato jest bezpečnější než nitroglycerin a dá se též snadněji přenášeti, neboť vyžaduje jen upotřebení dvou tekutin, které se smísí teprve v okamžiku, kdy jich má býti použito. Mrazu odolá spíše nežli dynamit, neboť tuhne teprve při dvaceti stupních pod nulou, kdežto dynamit tuhne již při pěti nebo šesti stupních pod nulou.

Mimo to jest třeba velmi silného nárazu, aby vybuchla. Při všech těchto vlastnostech jest látka ta právě tak bezpečnou jako hroznou, má-li býti výbuchu jejího použito. Obě tekutiny, z nichž se látka ta skládá, jsou neškodny, dokud se nesmísí. Z obou lze učiniti v určitém poměru v libovolném množství jedinou směs, právě tak prostě, jako smísí-li se voda s vínem. Veškeré nebezpečí při výkonu tom jest vyloučeno. Takou jest látka ta, jež se zove „pankrasit“ což značí „vše drtící“. V pravdě rozdrtí vše.

Tato látka ničivá vložena byla tedy v půdu pustého ostrůvku Keukrofu. Pomocí drátu spojovacího a zvláštního zařízení elektrického, kterým každý z jednotlivých podkopu byl opatřen, mohl býti výbuch okamžitě způsoben.

Poněvadž však mohlo se státi, že by vodivý drát, z Antekirtty na ostrov Keukrof položený, pro některou nenádálou nebo nahodilou překážku přestal účinkovati, byl do půdy ostrůvku zapuštěn hojný počet zvláštních přístrojů, kteréž mezi sebou navzájem četnými dráty podzemními byly spojeny. Stačilo, aby noha náhodou na povrchu země byla se dotkla plíšku některého přístroje, a již byl by řetěz uzavřen, proud elektrický vzbuzen, i nastal by výbuch.

Úplné zničení ostrůvku Keukrofu mohlo se tudíž snadno uskutečniti, když by naň veliký počet útočníků vystoupil.

Různé práce tyto značně pokročily v prvních dnech listopadu, když udál se případ, jenž donutil doktora Antekirtta, aby ostrov na několik dnů opustil.

Dne 3. listopadu zakotvil parník, jenž obyčejně dovážel uhlí z Cardiffu, v přístavu antekirttském. Na cestě jeho donutilo jej bouřlivé počasí, aby se zdržel v Gibraltaru. Tam nalezl kapitán jeho na poště list (poste restante), adresovaný na doktora Antekirtta, jejž pošty na pobřeží moře Středozemního po jistou dobu semo tamo zasílaly, aniž mohl adresáta zastihnouti.

Doktor Antekirtt chopil se listu toho, na jehož obálce razítkem bly vyraženy názvy měst La Valetty, Katanie, Dubrovníku, Ceuty, Otranta, Malagy, Gibraltaru. Nadpis psán byl velikým písmem, a, jak viděti bylo, rukou se chvějící — rukou, jež byla odvykla snad ani neměla již síly, napsati pevně několik řádek. Ostatně obálka měla jen tento stručný nadpis:

„Doktor Antekirtt
V rukou Božích“

Doktor roztrhl rychle list, otevřel složený v něm papír — sežloutlý již — a četl následující:

„Ctěný pane doktore!

Nechť Bůh uvede list tento v ruce Vaše!… Jsem již velice stár… Mohu zemříti! … Ona bude pak zcela opuštěnou na světě ! … Pro utrpení její, kteréž bylo tak veliké, mějte soucit s paní Bathoryovou! … Přispějte jí ku pomoci! Přijďte!

Oddaný Váš sluha

Borik“

V rohu papíru bylo napsáno „Karthago“ a pod tím slova „Vladařství tuniské“.

Doktor Antekirtt dlel sám v síni radnice, když dopis tento četl. Výkřik radosti i zoufalství zároveň ozval se z úst doktorových — radosti, neboť nalezl konečně stopy paní Bathoryové, — a zoufalství, či spíše obavy, neboť známky na listu nasvědčovaly, že byl dán již před měsícem na poštu!

Ludvík byl ihned povolán.

„Ludvíku!“ pravil doktor Antekirtt, „oznam kapitánu Köstrikovi, aby přichystal vše, by „Ferrato“ mohl odplouti ve dvou hodinách!“

„Ve dvou hodinách bude přichystán, by mohl vyplouti na moře!“ odpověděl přisvědčivě Ludvík.

„Hodláte odplouti vy, pane doktore?“

„Ano!“

„Jedná se o dlouhou plavbu?“

„Jen o tři nebo čtyry dny!“

„Odjedete sám, pane doktore?“ tázal se dále Ludvík.

„Nikoliv! vyhledej laskavě Petra a rci mu, by byl pohotově doprovázeti mne!“

„Petr není přítomen, avšak, než uplyne hodina, vrátí se z ostrůvku Keukrofu, kdež přihlíží ku pracím.“

„Přeji si, Ludvíku, aby také sestra tvoje odplula s námi. Nechť vykoná ihned přípravy k odjezdu.“

„Oznámím jí to.“

Ludvík ihned na to odešel, aby vykonal rozkazy, jež mu doktorem Antekirttem byly uděleny.

Hodinu na to přišel Petr Bathory do radnice.

„Čti!“ děl mu doktor Antekirtt.

A podal mu list Borikův.