Nový hrabě Monte Kristo/Poslední sázka

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Sedmnáctkrát!	Poslední sázka	List Borikův

Údaje o textu
Titulek:	Poslední sázka
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 371–386 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Salony „Klubu cizinců“ — obyčejně „kasino“ zvaného — v Monte Carlu byly otevřeny od jedenácti hodin dopoledne. Ač počet hráčů byl ještě malý, hrála se již na několika stolcích ruleta.

Roveň stolů těchto byla dříve bedlivě upravena, neboť musí býti přesně vodorovná. Každá nerovnost, která by měla vliv na pohyb koule, hozené do točícího se kotouče, byla by rychle zpozorována a v neprospěch banky vykládána i využita.

Na každý stolek ruletový položeno bylo šedesát tisíc franků ve zlatě, ve stříbře nebo v bankovkách; na každý pak z obou stolků, na nichž se hrála ruleta, stopadesát tisíc franků.

Je to před zahájením hlavní sézony obyčejná sázka banky, a stává se zřídka, že by banka byla nucena sázku tu obnoviti. Čáky hry jsou totiž velmi nerovné, a sice na prospěch banky, tak že hra ta je nejen nemravnou, nýbrž — se strany hráčů — i nesmyslnou.

Kolem každého stolu s ruletou zaujali „krupiérové“ již svá místa, a po boku jich stáli neb seděli hráči a diváci. Síněmi procházeli se dozorci hry, pozorujíce stejně bedlivě hráče i „krupiéry“, kdežto sluhové míhali se mezi davy hráčů, jsouce obecenstvu i správě herny pohotově k službám. Čítáť správa herny stopadesát zřízenců a úřadníků.

O půl jedné hodině přivezl vlak z Nizzy obvyklý kontingent hráčů. V den ten přibyli tito v počtu ještě mnohem četnějším nežli dříve. Včerejší průběh hry byl mocným lákadlem, a všichni, kteří žijí od náhody, dostavili se, aby ještě vášnivěji oddali se hře.

Hodinu na to byly síně naplněny. Hovořilo se nejvíce stlumeným hlasem o včerejším neobyčejném průběhu hry.

Nic není smutnějšího než tyto obrovské síně přes to, že bohatě jsou pozlaceny a fantastickými okrasami ozdobeny, vzdor tomu, že zařízení jejich jest nádherné a luxuriosní. Krásné lustry vysílají moře světla, nehledě k olejovým lampám se zelenými stínítky, kteréž stolky, na nichž se hraje, zvláště ještě osvětlují. Zvuky, jež tu převládají, nejsou, přes to, že rostou stále davy navštěvovatelů, směsicí různých hlasů, nýbrž je to cinkot zlatých a stříbrných peněz, kteréž se počítají a na zelené sukno kladou, i šelestění bankovek a stálé, jednotvárným hlasem pronášené, vyvolávání zřízenců, kteří hru řídí a průběh její oznamují. Jak jest vše to smutné!

Dva z hráčů, kteří prosluli tím, že včera nejvíce ztratili, neobjevili se dnes dosud v těchto síních. Již pokusili se někteří hráči připoutat i k sobě štěstí při různých hrách, při ruletě, i při „trente et quarante“. Avšak zisk a ztráty celkem se vyrovnávaly a nezdálo se, že by se opětovaly události včerejšího dne.

Teprv ke třetí hodině vstoupili Sarkany a Silas Toronthal do „kasina“. Dříve nežli vešli do heren, procházeli se v předsíni, kdež byli předmětem zvědavosti obecenstva. Lidé je pozorovali, stavěli se jim do cesty a tázali se, nepodniknou-li dnes opět zápas s osudem, jenž včera tolik je byl stál.

Někteří „professoři“ hry byli by rádi použili teto příležitosti a podali jim několik svých tabulek s pošetilými výpočty o hře, kdyby oba mužové byli bývali dnes rozmluvám takým přístupni. Bankéř, jehož výraz jevil velké rozčilení a napětí, neviděl ani, co se kolem něho děje. Myšlenky obou soustředěny byly na poslední pokus, který hodlali podniknouti.

Mezi osobami, které pozorovaly je s onou zvědavostí, s jakou hledívá se na pacienty a odsouzence, byl zvláště jistý cizinec, jenž, jak zdálo se, byl odhodlán nevzdálit i se od nich ani na okamžik. Byl to mladý muž, v stáří dvaadvaceti neb třiadvaceti let, s jemnými rysy v obličeji, s chytrým výrazem ve tváři a se špičatým nosem — jedním z oněch nosů, kteréž, jak zdá se, zároveň i vidí. Oči jeho, velice živé, skrývaly se za skly, kteréž, jak se zdálo, nenosil z potřeby.

Skrýval stále ruce své v kapsách svrchníku, a nohy jeho, když stál, měly polohu takou, jako by stále hledal pevnou oporu. Byl oděn slušně a přiměřeně, aniž se řídil nejnovější modou hejsků; v jednání jeho nebylo nic nuceného, ač, jak se zdálo, necítil přílišné pohodlí v oděvu, k tělu jeho těsně přiléhajícím.

To vše nemůže vzbuditi údiv náš, neboť mladý muž ten byl Pointe Pescade.

Na blízku, v sadech, očekával jej věrný přítel jeho, Kap Matifu.

Osoba, na jejíž podnět přišli oba za zvláštním úkolem v tento ráj aneb v toto peklo — byl doktor Antekirtt.

Loď, kteráž dopravila je den před tím do Monte Carla, náležela k loďstvu ostrova Antekirtty, bylať to „Elektrika č. 2.“ . Příčina, pro jakou sem byli přibyli, byla tato:

Dva dni po uvěznění svém na palubě „Ferrata“ vysazen byl Karpena na zemi a byl zavřen přes svůj odpor a přes své protesty v kobce žalářní na ostrově Antekirttě. Tam poznal, když byl unikl z trestnické osady španělské, že vlastně zaměnil jeden žalář za druhý.

Nenáležel již mezi trestníky, podřízené dozoru plukovníka Guyarra, byl však, aniž to věděl, v moci doktora Antekirtta. Na kterém místě? Ani to nebyl by mohl říci. Značila změna tato zlepšení jeho osudu? Kladl si sám tuto otázku nikoli bez obav. Byl však hotov učiniti vše, čím by osud svůj mohl zlepšiti. Protož při prvé otázce, učiněné mu doktorem Antekirttem, neváhal odpověděti zcela upřímně.

Znal Silasa Toronthala a Sarkanya?

Silasa Toronthala nikoli, Sarkanya ano, avšak viděl jej jen zřídka kdy.

Měl Sarkany styky se Zironem a s četou jeho, když tato prováděla rejdy své v okolí Katanie?

Ano, neboť Sarkany byl očekáván Zironem na Sicílii a byl by tam jistě přibyl, kdyby výprava proti „domu Angličanů“ nebyla skončila tak nešťastně, a kdyby Zirone nebyl při ní zahynul!

Kde dlí nyní Sarkany?

V Monte Carlu, ovšem neopustil-li zatím toto místo, jež již od doby dosti dlouhé byl zvolil za své sídlo, a sice dle všeho ve společnosti Silasa Toronthala.

Karpena nevěděl více, avšak co byl doktoru Antekirttovi sdělil, stačilo, aby tento zahájil novou akci.

Netřeba podotýkati, že Španěl neznal, jaký zájem má doktor Antekirtt na tom, by jej odvedl z Ceuty a by zmocnil se osoby jeho, netušilť ani, že zrada jeho, již byl spáchal na Ondřeji Ferratovi, jest známa tomu, jenž kladl mu tyto otázky. Ovšem nebylo mu známo též, že Ludvík jest synem rybáře rovinjského.

Na Antekirttě byl Karpena mnohem přísněji střežen nežli v trestnické osadě ceutské a nemohl stýkati se s nikým. Vyčkával, až osud jeho bude rozhodnut.

Jeden ze zrádců tudíž, kteří byli příčinou krvavého konce spiknutí terstského, byl nyní již v rukou doktora Antekirtta. Zbývalo zmocniti se ostatních dvou, a Karpena sdělil doktorovi sám, kde nepochybně lze je nalézti.

Poněvadž však Silas Toronthal znal doktora Antekirtta, Sarkany pak znal nejen doktora, nýbrž i Petra, bylo radno, aby tito dva nezakročovali osobně, dokud by tak nemohli učiniti s pevnou nadějí na úspěch. Nyní však, kdy nalezeny byly opět stopy obou spiklenců, bylo velice důležito, nespouštěti jich už s očí, dokud by okolnosti nedovolily, přikročiti přímo k činu.

Proto posláni byli Pointe Pescade a nerozlučný druh jeho Kap Matifu do Monaka. Pointe Pescade měl sledovati zrádce všude, kamkoli by se odebrali, a Kap Matifu měl propůjčiti mu, kdyby bylo potřebí, silných svých paží.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík měli jich dostihnouti na „Ferratu“, když by nastal okamžik rozhodný.

Oba přátelé připluli za večera ke břehům monackým a ihned jali se konati, co jim bylo uloženo. Nebylo jim nesnadno zvěděti, v kterém hotelu Silas Toronthal a Sarkany bydlí.

Druhého dne, mezi tím, co Kap Matifu procházel se v okolí, vyčkávaje večera, dlel Pointe Pescade stále na blízku hotelu na číhané a spatřil odpoledne as o jedné hodině vycházeti z něho Toronthala i Sarkanya. Zdálo se mu, že bankéř jest velice sklíčen, neboť mluvil velmi málo, kdežto Sarkany velmi živě hovořil.

Již z rána byl se Pointe Pescade dověděl, co se událo den před tím v „Klubu cizinců“ i jak četné oběti si hra ta vyžádala: slyšel též jmenovati mezi těmi, kteří největších ztrát utrpěli, hlavně Sarkanya a Silasa Toronthala.

Soudil proto, že hovor obou týká se této nehody, jež je včera stihla. Poněvadž však mimo to byl slyšel též, že tito dva hráči vůbec v poslední době ohromných ztrát utrpěli, domyslil se, a sice zcela správně, že jmění jejich jest již skorem úplně vyčerpáno a že snad jest již nedaleký okamžik kdy by doktor Antekirtt s úspěchem mohl zakročiti.

Vše to, co se byl dosud dověděl, shrnul Pointe Pescade v depeši, kterou, nepodepsav ji, zaslal do telegrafické stanice v La Valettě na Maltě, odkud zvláštním drátem měla býti odeslána na Antekirttu.

Když Sarkany a Silas Toronthal vstoupili do předsíně „kasina“, Pointe Pescade vešel tam za nimi; když zmizeli ve dveřích, vedoucích k hernám, vešel tam i on.

Byly právě tři hodiny odpoledne. Hra počala se stávati již velice živou.

Bankéř Toronthal a soudruh jeho obešli nejprve všemi hernami a na několik okamžiků stavěli se před různými stolky, pozorujíce hru, nesúčastnili se jí však.

Pointe Pescade procházel se semo tamo, jako divák a zvědavec, nespouštěl však obou s očí.

Ano, měl za radno, aby nečinná přítomnost jeho nezdála se nápadnou, vsaditi si několikráte po pěti nebo deseti francích, kteréž ovšem prohrál, zůstávaje při tom však zcela chladnokrevným. Proč ostatně neposlechl výborné rady, kterou dal mu jistý starý a zkušený professor hry.

„Chce-li, pane, někdo míti štěstí, musí přivykati tomu, že malé sázky ztratí a velké vyhraje! V tom leží celé umění!“

Bily čtyry hodiny, když Sarkany a Silas Toronthal soudili, že nastal vhodný okamžik, aby štěstí své zkusili u jednoho stolku, kdež se hrála ruleta, a kde bylo několik míst neobsazeno.

Oba usedli jsouce k sobě tváří v tvář obráceni. Úřadník herny, jenž hru řídil, byl záhy obklopen nejen hráči, nýbrž i diváky, kteří byli žádostiví zvěděti, zdaž dnes podaří se oběma proslulým hráčům nahraditi, co včera pozbyli.

Pointe Pescade, jak se samo sebou rozumí, zaujal místo v prvních řadách diváků a byl zajisté z těch zvědavců, kteréž průběh hry největší měrou zajímal.

V první hodině výhry a ztráty obou hráčů se vyrovnávaly. Silas Toronthal a Sarkany, aby se sázky lépe rozdělily, nehráli společně. Sázeli každý zvláště a dosti velké obnosy, dbajíce tu prostých, tu složitých kombinací, jež při hře té i sou možný, — nebo zároveň obou.

Až dosud nebyl jim osud celkem ani přízniv ani nepřízniv.

Avšak mezi čtvrtou a šestou hodinou počalo jim štěstí přáti. Sázeli nejvyšší obnos, jenž je při hře s ruletou obvyklým, totiž šest tisíc franků, a vyhráli několikráte za sebou, shrábnuvše zisk, jenž byl ovšem mnohonásobně větší sázky.

Ruce Silasa Toronthála se třásly, když je kladl na zelené sukno, aby na ně sázku složil aneb aby z rukou „krupiéra“ přijal zlaťáky a bankovky, jež vyhrál.

Sarkany, jenž se dovedl vždy ovládati, neprozradil ni jediným hnutím obličeje dojem, jaký v něm hra tato budí. Dodával toliko pohledem odvahu Silasu Toronthalovi, jemuž, jak zdálo se, štěstí vytrvale přálo.

Pointe Pescade, ač poněkud zmaten stálým přesunováním bankovek a zlata, neustal oba bedlivě pozorovati. Vida, že jmění jim pod rukama roste, uvažoval v duchu, zdaliž dovedou si je též uchrániti, totiž zda ve vhodný okamžik ustanou ve hře.

Na to namanula se mu myšlenka, že kdyby Sarkany a Silas Toronthal skutečně byli tak moudrými — o čem ostatně pochyboval — že by mohlo vzniknouti v nich pokušení, opustiti Monte Carlo a uchýliti se do jiného kouta Evropy, kam by bylo nutno je následovati. Jakmile by měli dosti peněz, nemohl by se jich doktor Antekirtt již tak snadno zmocniti.

„Uvážím-li vše,“ soudil Pointe Pescade, „jest lépe, prohrají-li vše a nemýlím-li se, jest Sarkany sotva člověkem takovým, aby ustal sázeti, kdy se mu osud zdá býti dnes přízniv!“

Avšak zatím, co Pointe Pescade takto přemýšlel a doufal, neopouštělo štěstí oba soudruhy. Ano, třikráte byli by shrábli celý vklad banku, kdyby jej úředník herny nebyl doplnil vždy dvaceti tisíci franky.

Byla to opět veliká událost pro hráče, jichž většina byla na straně obou hráčů. Nebyla-li to pomsta za včerejší velké ztráty,

Pointe Pescade kvapil za nimi… (Str. 382.)

které všichni utrpěli, a které správě banky přišly velice k duhu?

O půl sedmé hodině, když ustali hráti, Silas Toronthal a Sarkany zaznamenávali zisk více než dvaceti tisíců louisdorů. Povstali a opustili stolek, kdež se hrálo.

Silas Toronthal kráčel krokem nejistým, jako by byl poněkud opilým — snad byl opojen rozčilením a zimničnou činností mozku. Druh jeho, jejž nic nemohlo pohnouti, bděl nad bankéřem, obávaje se, aby neprobudilo se v něm pokušení, uprchnouti s několika těmi sty tisíců franků, tak nesnadno získanými, a vymknouti se moci jeho.

Oba, aniž slova promluvili, prošli předsíní, sestoupili na to po schodišti a zaměřili ke svému hotelu.

Pointe Pescade následoval je opatrně zpovzdálí.

Když byl budovu herny opustil, spatřil Kapa Matifua, sedícího na lavičce poblíže kiosku zahradního.

Pointe Pescade přistoupil k němu.

„Nastal už rozhodný okamžik?…“ tázal se Kap Matifu.

„Jaký okamžik?“

„Aby … abych …“

„Abys ty zakročil? … Nikoli, můj milý Kape!… Dosud nikoli! … Zůstaň ještě za kulisami… Obědval jsi již?“

„Ano, Pointe Pescade!“

„Šťastný člověče! … Můj žaludek jest prázdný! — Nejedl jsem od rána ničeho! … Avšak naplním jej opět, jakmile budu mít čas … Nehýbej se tedy odtud, dokud se s tebou opět nesetkám!“

„Učiním tak, Pointe Pescade!“ přisvědčil Kap Matifu, ke všemu vždy ochotný.

A Pointe Pescade spěchal na to po rampě, po níž i Silas Toronthal a Sarkany ke svému hotelu kráčeli.

Když se byl přesvědčil, že oba druhové dali si přinésti pokrm do svých komnat, zasedl konečně sám ke stolu. Byl již nejvyšší čas, neboť žaludek upomínal jej již citelně na povinnosti, jakéž vůči němu měl. Avšak za půl hodiny upokojil Pointe Pescade toto něžné ústrojí svého těla plnou měrou.

Na to Pointe Pescade vyšel, zapáliv si výtečný doutník, z hotelu a postavil se na blízku jeho na číhanou.

„Rozhodně,“ pravil sám k sobě, „měl jsem zvoliti jiné povolání. Byl bych býval výborným strážníkem!“

Jediná otázka, kterou si kladl, byla tato: vrátí se oba druhové večer do herny čili nic?

O 8. hodině večerní objevili se Silas Toronthal a Sarkany ve dveřích hotelu.

Pointe Pescade slyšel, že hovoří spolu velmi živě, ano rozčileně. Bylo zřejmo, že bankéř snaží se odolati posledně svému spoluvinníku a radám i pohádání jeho, neboť Sarkany pravil na konec hlasem velitelským:

„Musí to býti, Toronthale! Chci tomu, Silase!“

Oba pak kráčeli směrem k hernám v Monte Carlu. Pointe Pescade je sledoval, nemohl však — k velikému politování svému — ničemu z rozmluvy jich rozuměti.

Co však Sarkany pravil tónem, jenž nepřipouštěl odmluvy, bankéři Toronthalovi, jehož odpor stále ochaboval, bylo toto:

„Upustiti nyní od hry, Silase, když osud jest nám přízniv, bylo by šílenstvím! … Zdá se mi nejinak, než jako byste byl pozbyl smyslů! … Jak! Když nám štěstí nepřálo, napiali jsme ve hře veškeré síly, a nyní, když nám přeje, měli bychom se ho mocí odříkati … Jakže? Nyní naskýtá se nám příležitost, jediná snad, — příležitost, jež se snad nikdy nevrátí — abychom se stali pány osudu, abychom získali statisíce, a my bychom si je měli nechat ujíti … Silase, což nevíte, že osud …“

„Kdož ví, neobrátí-li se nyní proti nám?“ přerušil jej Silas Toronthal.

„Nikoli! stokráte nikoli!“ odětil Sarkany. „Nelze to dokazovati ovšem, avšak člověk to cítí. Vědomí to proniká jej až do kostí. Milion očekává nás tento večer na stolcích kasina! … Ano, milion, a já nedám si jej ujíti! …“

„Hrajte tedy sám, Sarkany!“

„Já sám?! … Nikoli! … Chci hráti s vámi, Silasi! … Ano! … A kdyby se voliti mělo mezi námi, ponechal bych vám místo … Štěstí připoutáno jest toliko k vaší osobě, ukázalo se tak zřejmě! … Hrajte tedy a vyhrávejte! … Chci tomu!“

Slovem, Sarkany chtěl, aby Silas Toronthal nespokojil se několika sty tisíců franků, kteréž byly by v něm budily stále pokušení, aby se moci a vlivu svého spoluvinníka vymknul. Chtěl, aby bankéř stal se buď opět milionářem, jakým dříve býval, aneb aby — všeho jmění pozbyl a na mizinu byl uveden.

Kdyby hrou získal milion nebo více, mohli by opět vésti život, jaký dříve vedli. Kdyby se octl v bídě a v nouzi, byl by nucen následovati Sarkanya, kam by tento chtěl. V obou případech nemusil se bídný dobrodruh tripolský ničeho od něho obávati.

Silas Toronthal, ač se ještě poněkud vzpíral, cítil, jak probouzí se v něm veškeré vášně hráče. V bídném tom stavu duševním, do něhož byl upadl, pociťoval zároveň obavu i chuť vstoupiti do heren.

Slova Sarkanyova vlévala mu ohně do žil. V pravdě — děl si v duchu — Štěstěna zvolila jej za svého miláčka a lnula k němu v posledních hodinách tak vytrvale, že bylo by hříchem, odříkati se jí.

Šílenec! Jako všichni hráči, jemu podobní, mátl si minulost s přítomností! Místo co měl si říci: „Měl jsem štěstí!“ — což bylo by pravdou — pravil si: „Mám štěstí!“, což bylo klamem.

A přece v mozku všech téměř hráčů, kteří počítají s náhodou, vznikají obyčejně takové myšlenky a úvahy. Zapomínají pravidelně, co pravil jeden z velikých matematiků francouzských:

„Náhoda má vrtochy a rozmary, nikdy však nepřivyká!“

Sarkany a Silas Toronthal přišli před kasino, jsouce následováni stále ostražitým Pointem Pescadem.

Tam zastavili se na okamžik.

„Toronthale,“ pravil Sarkany k svému druhu, „neváhejte déle. Rozhodl jste se přece hráti?!“

„Ano, jsem odhodlán odvážiti se všeho, dáti vše v sázku!“ odvětil bývalý bankéř terstský, jenž zachvácen byl neodolatelnou, vášní hráčskou, jakmile se ocitl na prvních stupních schodiště.

„Co se volby hry týče, nechci vám raditi,“ pravil Sarkany. „Řidte se sám svým uznáním, nikoli mým! Vy nejlépe můžete tušiti, kde asi nás štěstí opět čeká! Snad zvolíte ruletu…“

„Nikoli! … „trente et quarante“!“ odpověděl Silas Toronthal, vstoupiv do předsíně.

„Budiž! Čiňte, jak vám libo, Toronthale, a nedbejte cizích rad! … Při ruletě vyhráli jsme skorem již celé jmění! … Při „trente et quarante“ získáme ostatní!“

Oba vstoupili na to do vnitřních síní herny a chvíli se tu procházeli.

Deset minut na to viděl Pointe Pescade, jenž jim byl stále v patách, jak usedají k jednomu stolku, kdež se hrála „trente et quarante“.

Při hře této činiti lze sázky nejsmělejší. Možno ji sehráti jen několikráte, aby se objevily již ohromné rozdíly mezi ziskem a ztrátou.

Proto „velcí“, vášniví hráči tuto hru zvláště si oblíbili. Lze tu nabýti bohatství nebo pozbýti všeho jmění s rychlostí takovou, že by v příčině té bursa pařížská, londýnská neb newyorkská mohly býti žárlivými!

Silas Toronthal zapomněl při hře záhy na všechno dřívější své váhání. Nyní nehrál již „ze strachu“, nýbrž z vášně jako člověk, jenž hrát i musí za každou cenu.

Bankéř hrál ostatně pod bdělým okem Sarkanyovým, jenž při hře této měl zájem dvojnásobný, nechť by výsledek její byl jakýkoli.

Po celou prvou hodinu výhry a ztráty Toronthalovy opět se skorem vyrovnávaly.

Tu náhle zdálo se však, jakoby štěstí přichýlilo se na stranu Silasa Toronthala.

Bankéř i Sarkany domnívali se, že nyní Štěstěna jich už neopustí a že zasype je svými dary. Pozbývali rozvahy a sázeli již jen největší obnosy, jakéž se při hře té připouštějí.

Avšak brzy se štěstí obrátilo na stranu banky.

Řiditele jeho nikdy chladnokrevnost neopouští, oni neznají vášně, jež hráče všeho klidu zbavuje, a tím užitečným spojencem banku se stává.

Ztráty bankéřovy byly ohromné. Všechny peníze, jež Silas Toronthal odpoledne vyhrál, pomalu se rozplynuly. Bankéř vida to, držel se pevně okraje stolu nebo svíral, zatím co zraky jeho zděšeně hleděly vpřed, bankovky a zlaťáky, jako by jich nechtěl se vzdáti a ruka jeho, když sázky ztrácel, činila pohyby křečovité, jako by tonul a chtěl se zachytiti!

A nebylo tu nikoho, kdo by jej zastavil na okraji propasti! Nikoho, kdo by mu podal ruky pomocné, aby jej zadržel! Sarkany neučinil ni jediný pokus, aby jej odvedl z těchto míst dříve, nežli by záhuba nebyla úplnou, než by hlava jeho zmizela ve vlnách ztrát!

O desáté hodině večer učinil Silas Toronthal poslední sázku svoji, vsadiv nejvyšší obnos, při „trente et quarante“ obvyklý.

Vyhrál, a na to opět prohrál.

Když povstal, maje vlas divoce rozcuchaný, vzklíčilo v duši jeho přání, aby veškeré tyto síně se sřítily a aby v troskách svých pohřbily vše, co se v nich nalézalo — neboť neměl již nic — nic z oněch milionů, kteréž mu byl bankovní závod jeho, miliony hraběte Sandorfa oživený, kdysi vynesl.

Silas Toronthal opustil v průvodu Sarkanya, jenž zdál se býti jeho žalářníkem, herny, prošel kvapně předsíní a sběhl se schodů. Po té spěchali oba sady a po stezkách, jež vedou k obci Turbii.

Pointe Pescade kvapil za nimi, při tom však přivolal i Kapa Matifua, jehož byl rychle vzbudil, neboť obr byl si zdříml na lavičce v sadech, kdež čekal.

„Rychle!“ zvolal naň Pointe Pescade. „Za mnou a pozor!“

Kap Matifu a druh jeho byli na stopě, kterou nesměli již ztratiti.

Silas Toronthal a Sarkany kráčeli dále podle sebe a vystupovali po stezkách, jež v četných záhybech vedou podle úbočí hory mezi zahradami olivovými a oranžovými.

Pointe Pescade a Kap Matifu neztráceli jich s očí, nemohli však slyšeti, co spolu hovoří.

„Vraťte se do hotelu, Silase!“ opakoval stále velitelským hlasem Sarkany. „Vraťte se a upokojte se!“

„Nikoli! … Jsme zničeni! … Rozlučme se! … Nechci vás již viděti! … Nechci…“

„Rozloučiti se? … Proč? … Vy musíte mne následovati, Silase! … Zítra opustíme Monako; máme ještě tolik peněz, abychom se mohli dostat do Tetuanu! Tam dokončíme své dílo!“

„Ne! … Nikoli! … Nechte mne, Sarkany, nechte mne!“ odvětil vášnivě Silas Toronthal.

A odstrčil prudce druha svého, když ho tento chtěl za ruku chopiti. Na to kvapil tak rychle ku předu, že ho Sarkany stěží mohl dohoniti.

Nejsa si vědom ani, co činí, ocitoval se Silas Toronthal v stálém nebezpečí, že učiní chybný krok a sřítí se do jedné z bystřin, po jejichž okraji táhla se síť stezek. Jediná myšlenka ovládala nyní celou duši jeho, myšlenka prchnouti z Monte Carla, kde se zkáza jeho dovršila, uprchnouti z dosahu Sarkanya, jehož rady uvedly jej v náruč bídy, slovem: prchnouti kamkoli, nechť by se stalo z něho cokoli!

Sarkany poznával, že přestává již ovládati svého spoluvinníka, a že tento moci a vlivu jeho již uniká!

Ah! kdyby bankéř Toronthal neznal tajemství, jež by mohlo zničiti aneb aspoň zmařiti a ohroziti poslední podnik jeho, jímž se opět vyšinouti hodlal, málo by se byl staral o člověka, kterého dohnal sám na kraj propasti. Avšak Silasu Toronthalovi mohl by se vydrati z prsou dříve, než by se vrhl do této propasti, jediný poslední výkřik, a tento výkřik jeho bylo nutno utlumiti, zameziti!

A tu od myšlenky zločinu, jež v dobrodruhu vznikla, ku přímému provedení její nebyl než krok, a Sarkany neváhal jej učiniti.

Kdož mu bránil, aby to, co chtěl provésti v okolí Tetuanu, v odlehlém kraji marockém, neučinil již nyní, této noci a v těchto místech, kdež záhy nebude dlíti na blízku ni jediná duše živá, jež by jej mohla zpozorovati?

V této hodině dlelo ovšem ještě několik opožděných chodců na cestě mezi Monte Carlem a Turbií, kteří kráčeli vzhůru po návrší nebo sestupovali do nížiny. Silas Toronthal mohl by je jediným výkřikem přivolati ku pomoci, zákeřník chtěl však provésti zamýšlený zločin za okolností takých, aby nemohl býti nikterak podezříván.

Proto bylo nutno vyčkati. Výše, nad Turbií, za hranicí knížetství monackého, na cestě, jež ve výši dvou tisíc metrů vtesána jest do úbočí nejnižších výběžků Alp přímořských, tam mohl Sarkany provésti záměr svůj docela na jisto a bezpečně. Kdo by byl tam oběti ku pomoci přispěl? Kdo by byl nalezl mrtvolu Toronthalovu na dně roklí a propastí, jež zejí podél cesty?

Avšak Sarkany chtěl se ještě jednou pokusiti, aby Silasa Toronthala k sobě připoutal a přiměl, aby se této noci vrátil s ním do Monte Carla.

„Vrať se, Silase, vrať!“ děl mu, dostihnuv ho a chopiv se ho za rámě. „Zítra počneme znovu … Mám ještě peníze…“

„Nikoli! … Nechte mne! …“ zvolal Silas Toronthal u výbuchu nezkrocené zuřivosti.

A kdyby byl měl dosti síly, aby mohl zápasiti se Sarkanym, kdyby byl býval ozbrojen, snad nebyl by váhal pomstili se bývalému svému agentu tripolskému za vše zlo, kteréž mu tento způsobil.

Rukou svojí, kteréž hněv dodával síly, odstrčil Silas Toronthal znovu Sarkanya, načež spěchal k poslednímu záhybu cesty a překročil několik stupňů, jež vtesány jsou do skály mezi terasami malých zahrad.

Záhy dostihl i hlavní cesty, vedoucí úzkým průsmykem, jenž dělí „Hlavu psí“ od hory Agelu a jenž tvořil kdysi hranici mezi Itálií a Francií.

„Jdi tedy, Silase!“ zvolal naposled Sarkany. „Jdi, avšak nepůjdeš daleko!“

Na to, dav se na pravo, přelezl Sarkany nízkou zeď, proběhl rychle terasovitou zahrádkou, aby Silasa Toronthala na cestě předešel.

Pointe Pescade a Kap Matifu nerozuměli sice ani slova z hovoru dobrodruha a bankéře, viděli však, jak Silas Toronthal odstrčil prudce svého druha, i že tento zmizel ve stínu.

„U ďábla!“ zvolal Pointe Pescade. „Snad právě ten hlavní nám unikne! … Kdybychom však váhali jen chvíli, učiní tak i druhý! … Ostatně i Silas Toronthal jest dobrá kořist, není-li lepší po ruce! … Nemáme však času, si vybírati! … Ku předu, můj Kape, ku předu!“

Oba se rozběhli a přiblížili se za několik okamžiků opět Silasu Toronthalovi.

Tento vystupoval rychle po cestě vedoucí k osadě Turbii. Když byl zanechal v levo malý pahrbek, kterýž ovládá „Věž Augustovu“, kvapil podél domů již uzavřených a ocitl se konečně na cestě vedoucí do Cornichi.

Pointe Pescade a Kap Matifu byli as padesát kroků za ním.

Pointe Pescade nemohl ovšem již pomýšleti na to, aby také druhého zrádce, Sarkanya totiž, se zmocnil.

Soudili, že tento dal se buď dále po okraji výšin v pravo, nebo že druha svého na dobro již opustil a zpět do Monte Carla sestoupil.

Cesta vedoucí do Corniche, jež jest zbytkem staré římské silnice, sestupuje, počínajíc od Turbie, k Nizze a vede as v poloviční výši hor podél velkolepých útvarů skalnatých, podél osamělých roklí a hlubokých propastí, jež spadají až ku náspu železničnímu, jenž vede podél pobřeží mořského k Nizze.

Za jasné hvězdné noci této, při záři měsíce, na východu vystupujícího, viděti bylo z cesty té v mlhových obrysech několik zálivů, poloostrov lagaroupský, ústí Varu, mys Antibes, záliv Ivanův, ostrovy Cerinské, záliv canneský a v pozadí pohoří esterelské. Tu a tam míhala se světla přístavní a sice v přístavu Beaulieu a v přístavu villefranském, který hora Leuza ovládá, a dále od nich skvěla se nad hladinou, světlem měsíčním ozářenou, signálová světla rybářských lodí, plujících po klidném moři.

Půlnoc byla již minula.

Silas Toronthal, vystoupiv z osady Turbie, opustil nyní silnici ke Cornichi se vinoucí a dal se po úzké cestě k osadě Eze, podobné orlímu hnízdu, kam civilisace dosud snad ani nepronikla, jež však jinak rozkošně položena jest na skalách mezi háji piniovými.

Cesta ona byla úplně pusta. Bankéř kvapil po ní bez rozmyslu, aniž krok svůj zvolnil aneb se ohlédl.

Náhle zahnul se však v levo a vstoupil na úzkou stezku, jež vede po vrcholcích skalisk pobřežních, jimiž dráha i silnice tunelem prostupují.

Pointe Pescade a Kap Matifu spěchali zpovzdálí za bankéřem.

Sto kroků dále Silas Toronthal náhle stanul.

Bylť vystoupil na skálu nad propastí takřka visící, pod níž v hloubce několika set stop příboj mořský o skalní stěnu se rozbíjel.

Co chtěl Toronthal činiti?

Prolétla myšlenka na sebevraždu mozkem jeho, chtěl ukončiti bídný život svůj a vrhnouti se do propasti?

„Tisíc ďáblů!“ zvolal Pointe Pescade.

„Je třeba dostati ho živého! … Chop se ho, Kape, a nepouštěj ho!“

Oba neučinili však ani dvacet kroků, když spatřili, jak v pravo od stezky objevil se člověk, jenž na svahu prodíral se křovisky a a stromovím a chtěl, jak zřejmo bylo, vydrápati se nepozorovaně na skálu, na níž stál Silas Toronthal. Byl to Sarkany!

„Proklatě!“ zvolal Pointe Pescade. „Chce zajisté soudruhu svému zasaditi ránu poslední a odeslati jej na onen svět! … Kape Matifu, chop se jednoho, o druhého se postarám já!“

Sarkany však se zastavil …

Spatřil též oba muže a obával se, že by mohl býti poznán.

Pronesl polohlasně kletbu jakousi a obrátiv se na to rychle v pravo, zmizel v křovinách, dříve nežli ho Pointe Pescade mohl dostihnouti.

Okamžik na to, právě když Silas Toronthal chtěl se vrhnouti do propasti, chopil se ho Kap Matifu ze zadu a strhl ho zpět na cestu.

„Nechte mne!“ volal bankéř rozčileně. „Nechte mne!“

„Měl bych vás nechati, byste učinil chybný krok, pane Toronthale?“ odvětil Pointe Pescade. „Nikdy! Život váš jest mi příliš drahý!“

Důvtipný mužík nebyl přichystán na tuto událost, kterouž doktor Antekirtt, když mu rozkazy udílel, nemohl předvídati. Prchl-li však Sarkany na dobro, byl aspoň Silas Toronthal zajat, a jednalo se již jen o to, aby byl dopraven na ostrov Antekirttu, kdež by byl přijat se vší ctí, na niž měl právo a nároky.

„Chceš se postarat o to, aby pán tento byl dopraven na místo určené, na naše útraty?“ tázal se Pointe Pescade druha svého, Kapa Matifua.

„Rád tak učiním!“

Silas Toronthal neměl již téměř ani vědomí o tom, co se s ním děje a protož nekladl též odporu sebe slabšího.

Pointe Pescade dal se dosti příkrou stezkou, jež vedla od vrcholku podél propasti ku břehu mořskému, a Kap Matifu následoval jej, chvílemi táhna a chvílemi nesa necitné nyní ke všemu tělo bankéřovo. Sestup byl velice nesnadný, ano nebezpečný. Jen proslulé švižnosti a obratnosti Pointa Pescada a neobyčejné síle soudruha jeho měli co děkovati, že se nesřítili oba s některých zvláště příkrých míst do propasti.

Konečně, když dvakrát život jich byl tonul v nebezpečí, dostihli posledních skalisk u samé hladiny mořské.

Břeh tvořen jest v místech těchto řadou malých zálivů a zátok, kteréž příroda rozmarně vtesala v massy pískovce. Zátoky ty ovroubeny jsou červenavými stěnami skalními, jež v nám o ně se tříštícím dodávají nádechu krvavého.

Den počal již svítati, když Pointe Pescade nalezl uvnitř jedné z těchto zátok nevelkou jeskyni, jež snad stálým nárazem vln mořských byla utvořena. V jeskyni té mohl býti Silas Toronthal uschován, a Kap Matifu u něho na stráži ponechán.

„Zůstaneš zde, Kape, a vyčkáš, až se opět objevím!“ pravil Pointe Pescade k obrovskému svému příteli.

„Zůstanu zde, dokud třeba bude, Pointe Pescade!“ přisvědčil ochotně Kap Matifu.

„Třeba i dvanáct hodin, nebudu-li moci dříve přijíti?“

„Třeba i dvanáct hodin!“

„Byť bys i nejedl?“

„Nebudu-li dnes snídati, budu aspoň obědvati … za dva!“

„A nebudeš-li moci obědvati za dva, budeš večeřeti za čtyry!“

Kap Matifu usedl na to na skálu tak, aby měl vězně svého stále na očích.

Pointe Pescade rozloučil se s ním a kráčel po skalnatém břehu zátok, až spatřil Monako před sebou.

K návratu svému nepotřeboval však ani tolik času, jak se domníval. Ve dvou hodinách ocitl se přímo proti lodi „Elektrice“, jež kotvila v jedné z opuštěných zátok, jsouc chráněna zde proti velkým vlnám mořským. Hodinu na to dostihla loď tato úzkého zálivu, v jehož pozadí objevil se Kap Matifu, připomínaje zjevem svým bájného Prótea^{[red 1]}, jenž hlídal stáda Neptunova.

Okamžik na to Silas Toronthal a Kap Matifu byli na palubě.

„Elektrika“ zaměřila po té, nebyvši zpozorována celníky ani rybáři a plujíc s rychlostí největší, k ostrovu Antekirttě.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Próteus je v řecké mytologii mořský bůh, syn boha moří Poseidóna.