Nový hrabě Monte Kristo/Sedmnáctkrát!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sedmnáctkrát!
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 362–371 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

„Sedmnáctkrát? …“

„Sedmnáctkrát!“

„Ano … „Červená“ sedmnáctkrát za sebou … nevyhrála!“

„Je to možné?“

„Zdá se to snad nemožným, avšak je tomu tak!“

„A hráči na ni stále sázeli?“

„Tak jest! … Banka shrábla zisk devět set tisíc franků!“

„Sedmnáctkrát! … Sedmnáctkrát! …“

„Při ruletě nebo při „trente et quarante“?“

„Při „trente et quarante“!“[1]

„Po celých patnáct let se cosi takového neudálo!“

„Po patnáct let, tři měsíce a čtrnáct dní!“ opravoval chladně starý jeden hráč. „Ano, pane, bylo to v létě, 16. června roku 1867, kdy se tak naposled stalo! … Já mohl bych o tom vyprávět!“

Takové byly výkřiky, jež se ozývaly v předsíni, ano i v sloupořadí „cerklu cizinců“ v Monte Carlu večer dne 3. října, tudíž osm dní po útěku — čili lépe řečeno: po únosu — Karpeny z trestnice ceutské. Mezi těmito hráči, v davu mužů i žen všech národností, každého věku a všech tříd jevilo se veliké pohnutí. Byli by nejraději barvu červenou slavili tak jako slaví se kůň, jenž při dostizích na závodišti longchampském[red 1] neb epsonském dobyl si nejvyšší ceny.

V pravdě, pro tento lid stěhovavý, davy hráčů, které starý i nový svět denně do knížectví monackého vysílá, měla věc důležitost takou jako veliká událost politická, jež by rovnováhu evropskou porušila.

Jest pochopitelno, že tato tvrdošíjnost „červené“ vyžádala si četné oběti mezi hráči, neboť zisk banky byl obrovský. Skorem milion — pravilo se ve skupinách hráčů, což nasvědčovalo tomu, že téměř všichni k zisku tomu ze svých kapes musili přispěti.

Zvláště dva cizinci utrpěli největší ztráty při nenadálém tomto průběhu hry. Oba kráčeli nyní předsíní ke schodišti. Jeden z nich jevil výraz zcela chladný, ano příkrý, ač i on prožiti musil bouřlivý život, jehož stopy jevily se dosud na bledém jeho obličeji. Druhý zdál se býti velice rozčileným; vlasy jeho byly rozcuchány a pohled jeho prozrazoval zoufalství, ne-li šílenství. Cizinci tito uchýlili se nyní do stínu terasy, pro střelbu holubů zřízené.

„Prokletá ta o hra stála nás více než čtyry sta tisíc franků!“ prohodil starší z nich.

„Můžete říci čtyrystatřináct tisíc!“ odvětil mladší mluvě tónem pokladníka, jenž byl právě klidně řadu číslic sčetl.

„Nyní zbývá mi právě již jen dvě stě tisíc franků!“ prohodil opět první hráč.

„Sto a sedmaosmdesát tisíc jenom!“ opravoval druhý s nezměnitelnou lhostejností.

„Ano … jenom! … ze dvou milionů, kteréž jsem ještě skoro měl, když jste mne donutil, abych vás následoval!“

„Z jednoho milionu, sedmi set a pětasedmdesáti tisíc franků!“

„A to vše ztratil jsem ve dvou měsících!“ posteskl si prvý.

„V jediném měsíci a v šestnácti dnech!“ opravil jej opět druhý.

„Sarkany!“ zvolal starší, kterého lhostejnost druha jeho rozčilovala neméně nežli podrobné a ironické tyto údaje o výši ztrát.

„Nuže, Silase?“

Silas Toronthal a Sarkany byli to tedy, kteří takto spolu hovořili.

Po odjezdu svém z Dubrovníku, v krátké době tří měsíců, pozbyli téměř celého svého jmění! Sarkany, když byl promrhal obnos, jejž získal jako cenu zrady své, byl přišel do Dubrovníka, aby obnovil opět styky se Silasem Toronthalem. Potom, jak nám známo, opustili oba i se Savou ono dalmatské město. Sarkany naučil Toronthala hře. Při malém štěstí, jež tento měl, jmění jeho v krátké době rychle se scvrklo.

Dlužno říci ostatně, že Sarkanymu nebylo nesnadno, učiniti z bývalého bankéře vášnivého hráče a pravidelného navštěvovatele klubů a pověstných heren. Jevilť Toronthal, jenž vždy byl smělým spekulantem a jenž často ve finančních spekulacích, kde toliko náhoda rozhodovala, celé jmění v sázku dával, vždy velikou příchylnost ke hře.

Jak byl by mohl bankéř ostatně odolati? Nebyl nyní ještě více než kdykoli jindy v moci bývalého svého makléře tripolského, jehož vlivu a radám marně se vzpouzel? Ač bývaly mezi nimi prudké výstupy a ačkoli v Toronthalu často vybuchl odpor proti druhu jeho, dovedl Sarkany přece bývalého bankéře neodolatelnou mocí k sobě opět při poutati.

Bídník ten klesal stále hlouběji a neměl již ani síly vzepříti se a vyšinouti. Sarkany neměl proto obav, že by někdy moci jeho mohl uniknouti, byť i někdy bankéř byl činil chabé pokusy za tím účelem.

Brutální odpovědi dobrodruhovy a železná logika jeho přiměly ke konci vždy Silasa Toronthala, že opět sklonil šíji pode jho. Když oba opustili Dubrovník za okolností, kteréž jsou čtenáři zajisté ještě v dobré paměti, bylo prvou péčí jejich dopravit i Savu na bezpečné místo a svěřiti ji dohledu Namirv.

Nyní, když byla skrývána v Tetuanu, na hranicích říše marocké, bylo skutečně nesnadno, ne-li nemožno ji vypátrati.

Tam přejala Namira, necitelná družka Sarkanyova, na se úkol zlomit i vůli dívčinu a vynutiti od ní svolení k sňatku s tripolským dobrodruhem. Sava, jejíž odpor proti Sarkanymu spíše ještě vzrostl nežli se zmenšil, a jíž vzpomínka na Petra dodávala síly, odolala až dosud každému nátlaku. Zdali vytrvá i příště?

Zatím Sarkany neustával pobízeti druha svého, aby se oddával nejodvážnějším hrám hazardním, nedbaje na to, že v nich může promrhati celé své jmění. Ve Francii, Itálii a Monaku, ve velkých střediskách hlučného života, všude, kde náhoda v jakékoli podobě má roli hlavní: na burse, při dostizích, v klubech velkoměstských i ve všelikých lázních poslouchal Silas Toronthal rady Sarkanyovy, a jmění jeho ztenčilo se záhy jen na několik set tisíc franků.

Toronthal prohrával své jmění vlastní; Sarkany pak dával v sázku jmění bankéřovo. Takto spěli oba rychleji ke zkáze. Osud, kterým hráči pošetile omlouvají nezdar svůj ve hře, nebyl jim přízniv, nechť zkoušeli štěstí své při jakékoli hře. Konečně, když byla ztracena větší část milionů, pocházejících ze statků hraběte Matyáše Sandorfa, musil Silas Toronthal prodati i nádherný dům svůj v Stradonské třídě v Dubrovníku.

Oba dobrodruzi odvažovali se potom do pokoutních, skrytých heren, kdež podvodná hra jest téměř zvykem, a když i zde jmění jejich rychle se scvrkalo, odhodlali se, zvolivše poslední prostředek, hledati štěstí při ruletě a „trente et quarante“ . Byli-li i zde oloupeni, mohli klásti to jen sobě za vinu, poněvadž vlastní jejich tvrdošíjnost pudila je, aby dále zápasili ve hře proti osudu, byť se jim byl tento stokrát již ukázal nepříznivým.

Z příčiny této dleli v Monte Carlu již po tři neděle.

Neopustili téměř ani na okamžik stoly klubů.

Zkoušeli hry nejspolehlivější, sázeli dlouho, stále na totéž pole, zkoumali otáčivé pohyby válce rulety, když v poslední čtvrthodině ruka „krupiéra" (zřízence banky) umdlévá, prohrávali rychle za sebou veliké obnosy, poslouchali rad starých hráčů, z nichž stali se takřka „professoři hry“, činili pokusy nejpošetilejší, uchylovali se dokonce i ku prázdným čarodějným formulkám a výpočtům, kteréž vřaďují hráče mezi dítě, jež dosud rozumu nemá a mezi blbce, jenž ho již pozbyl.

Nebyla by to ještě bývala ztráta největší, kdyby byli dávali v sázku toliko své peníze, oslabovali však i ducha svého tím, že si vymýšleli nejnepřirozenější výpočty a ztráceli na osobní své vážnosti a důstojnosti v důvěrných stycích s touto společností, z celého světa se sem seběhnuvší. Slovem, po onom večeru osudném, jenž v dějinách herny však stal se dnem slavným a proslulým, nezbylo oběma druhům následkem nerozvážné, ano šílené hry nic více nežli as dvě stě tisíc franků. To jest bída a nouze číhaly již v blízké budoucnosti.

Utrpěli-li však ohromných ztrát na svém jmění, nepozbyli aspoň rozumu. Mezi tím, co hovořili na terase, spatřili jakéhosi hráče, jenž, nemaje klobouku na hlavě, prchal do sadu, volaje:

„Točí se ještě! … Točí se ještě!…“

Nešťastník byl pronásledován myšlenkou, že vsadil na jisté číslo, jež mělo vyjíti, a že válec puzen jsa jakousi mocí nadpřirozenou, točil se stále, stále a že točiti se měl až na konec světa!

Ubožák byl šíleným!

„Jste nyní již klidnějším, Silase Toronthale?“ tázal se Sarkany svého druha, jenž nemohl rozvahy nabyti. „Učte se od tohoto chlapíka,“ dodal, ukazuje na šílence, „že nemáte nikdy mysli pozbývati! Štěstí nám nepřálo, pravda, ale bude nám opět přáti, ano, musí se vrátiti, aniž bychom je vyhledávali! … Nesnažme se čáky zlepšiti! Bývá to nebezpečno, ostatně je to i zbytečno! … Jest marno, hleděti změniti osud, ukazuje-li se nepříznivým a žádné úsilí nemůže jej zkaliti, chce-li býti přívětivým! … Vyčkávejme tedy, až se štěstí samému zráčí na nás se usmáti, a potom je při hře plnou měrou vykořistíme!“

Naslouchal-liž Silas Toronthal těmto radám — pošetilým, jako bývá všechno rozumování hráčů, kdykoli se jedná o hru hazardní?

Nikoli! Byl úplně sklíčen, a žila v něm jediná již jen myšlenka: aby unikl ovládajícímu jej vlivu Sarkanyovu, aby prchl — prchl tak daleko, by minulost jeho nemohla se proti němu opět obrátiti!

Avšak nesamostatný, nikde opory nenalézající duch jeho nemohl vytrvati dlouho při tomto náhlém rozhodnutí. Mimo to bděl nad Silasem Toronthalem zblízka bídný druh jeho Sarkany, jenž chtěl dříve, nežli by jej ponechal sobě samému, uskutečniti sňatek svůj se Savou. Potom odloučil by se — tak počítal — od Toronthala, zapomněl by na něj a nevzpomínali by ani, že tato bytost slabá někdy žila, a že oba měli kdysi zájmy společné! Avšak až do té doby, až do svatby, bylo nutno, aby bankéř Silas zůstal po boku jeho, jsa od vůle jeho odvislým!

„Silase,“ ujal se Sarkany opět slova, „dnes byli jsme příliš neštěstím pronásledováni, než aby osud nemusil se měniti opět v prospěch náš zítra … Ano, zítra musí nám štěstí opět přáti!“

„A ztratím-li ještě i vše to, co mi dosud zbývá?“ namítal Silas Toronthal, jenž se marně bránil proti bídáckým radám svého druha.

„Potom zbývá nám ještě Sava Toronthalová!" odvětil živě Sarkany. „Je to nejvyšší trumf v naší hře a není možná, aby jej někdo přebil!“

„Ano! … zítra! … zítra! …“ odvětil bankéř, jenž byl v takové náladě duševní, v níž hráč veškeré rozvahy, ne-li i rozumu, pozbývá.

Oba vrátili se na to do svého hotelu, jenž leží v polovici cesty, vedoucí z Monte Carla do Condamine.

Přístav Monacký, jenž se rozkládá od předhoří Foncinany až ke tvrzi Antonínské, má podobu rejdy dosti otevřené, jež vydána jest větrům severovýchodním a jihovýchodním. Přístav tento zaokrouhluje se mezi skalisky, na nichž stojí hlavní město knížectví monackého a mezi plání, na níž vystavěny jsou hotely a letohrádky Monte Carla. Nad nimi vztyčuje se mohutný vrch Mont Agel, s jehož vrcholu, ve výši jedenácti set metrů, naskýtá se velkolepý a malebný rozhled po pobřeží ligurském.

Město Monako, mající dvanáct set obyvatelů, rozkládá se na skaliskách, omílaných se tří stran mořem a mizejících skorem pod věčnou zelení palem, stromů granátových, sykomor, pepřovníků, oranží, citrovníků, eukalyptů, aloí a myrt, kteréž rostou tu i tam, slovem všude, v malebné, čarovné směsi.

Na druhé straně přístavu, naproti hlavnímu městu knížectví, rozkládá se Monte Carlo, podivuhodná to směsice domů obydlených, kteréž stavěny jsou po veškerých výstupcích hor a podél úzkých křivolakých a pahrbkovitých ulic i cest. Monte Carlo podobá se šachovnici, jejiž jednotlivá pole zaujímají zahrady věcně se zelenající i kvetoucí aneb rozkošné domky rodinné všech slohů a letohrádky všech druhů, z nichž některé v pravém slova smyslu visí nad stále jasnými vlnami tohoto zálivu moře Středozemního.

Mezi Monakem a Monte Carlem, v pozadí přístavu, od pobřeží až k místu, kdež údolí, skupiny horské dělící, se zúžuje, rozkládá se třetí město: Condamine[red 2].

Nad ním na právo vztyčuje se mohutný vrch, jehož profil, k moři obrácený, zjednal mu název „Hlava psí“. Na této „hlavě“, jež jest vysoká pět set dvaatřicet metrů, vystavěna jest tvrz, o níž se praví, že jest nedobytnou, a kteréž čest, moci se zváti francouzskou, jest údělem. Na této straně končí totiž nevelké knížectví monacké, a počíná již území francouzské.

Z Condamine do Monte Carla mohou vozy jeti po krásné rampě. Na hořejší části její vystavěny jsou po různu tu a tam jednotlivé domy a hotely.

V jednom z nich bydleli Silas Toronthal a Sarkany. Z oken komnat svých mohli hleděti daleko přes Condamine ano i přes Monako. Dalšímu rozhledu bránila však „psí hora“, podobná hlavě buldoka, kteráž hledí tázavě na moře Středozemní, jako sfinx na poušti libycké.

Sarkany a Toronthal uchýlili se do svých komnat, kdež uvažovati hodlali o své situaci, ovšem každý se svého stanoviska.

Když Sarkany vstoupil do svého pokoje, nalezl tam dopis, jenž byl zaslán z Tetuanu.

Otevřel jej ihned.

V několika řádcích psala mu Namira o dvou veledůležitých věcech, kteréž budily jeho největší zájem: předem podávala mu zprávu o smrti Karpenově, jenž v přístavu ceutském za okolností zvláštních, ano neobyčejných, utonul; potom sdělovala mu též, že doktor Antekirtt objevil se náhle na onom bodu afrického pobřeží, psala, jaký styk měl s Karpenou, i že na to doktor náhle opět zmizel.

Když Sarkany list onen přečetl, otevřel okno své komnaty a nachýliv se přes pažení, hleděl, bloudě nejistým zrakem kolem, o posledních událostech souvisle přemýšleti.

„Karpena mrtev? … mluvil sám k sobě. „Smrt jeho přichází právě vhod! … Nyní tajemství jeho utonulo s ním! … V tomto ohledu mohu býti nyní klidným! S této strany nemusím se tedy ničeho báti! …“

Na to utkvěly myšlenky jeho při druhé části listu.

„Co se příchodu doktora Antekirtta do Ceuty týče, jest věc ta již povážlivější… Kdo jest vlastně onen člověk? … Záleželo by mi málo na něm, kdybych po jistou dobu nepozoroval, že má přímé nebo nepřímé účastenství ve všem, co mne se týká! … V Dubrovníku měl styky s rodinou Bathoryovou … V Katanii, na Etně, nalíčil léčku na Zirona … Sotva se v Ceutě objevil, stálo to Karpenu život! … Tam byl blízko Tetuanu, nezdá se však, že by zamýšlel se tam odebrat!, ani že by znal ukryt Savin! … To bylo by pro mne ranou nejhroznější a nebezpečí to není dosud odvráceno! … Uvidím ostatně, lze-li ránu tu odrazili pro nynějšek i pro budoucnost … Senusisté budou míti záhy v moci své celé území cyrenské, a potom stačí jen přeplouti úzký průliv mořský a zmocniti se Antekirtty! … Bude-li nutno vybídnouti je k tomu, učiním tak! …“ Není tedy pochybnosti již, že na obzoru života Sarkanyova objevovaly se černé body. Při bídných plánech jeho, kteréž sledoval krok za krokem, před samým cílem, jehož hodlal dosíci a od něhož nebyl již příliš vzdálen, byla by stačila nejmenší rána, aby jej byla k zemi srazila tak, že by již nebyl povstal. Avšak znepokojovalo ho nejen zakročení doktora Antekirtta, také situace, v jakéž se Silas Toronthal nyní nalézal, budila v něm vážné starosti! „Ano,“ pravil sám k sobě, „on i já přitlačeni jsme ke zdi … Zítra dáme vše v sázku! … Bud praskne banka nebo naše jmění! … Bude-li Silas Toronthal finančně zničen, nebudu i já míti peněz, avšak na tom nazáleží mnoho, dovedu si již dále pomoci! … Avšak Silas, to jest něco zcela jiného! Může se potom státi nebezpečným, může mluviti, může odhaliti tajemství, na němž spočívá nyní celá moje budoucnost! … Až dosud byl jsem pánem jeho, potom se může on podle všeho státi pánem mým!“

Situace byla v pravdě takovou, jak ji Sarkany posuzoval. Nemohl si činiti žádných illusí o mravní ceně svého spoluvinníka. Poučovalť jej sám dříve v tom ohledu, a Silas Toronthal použil by zajisté učení jeho, když by neměl již co ztratiti.

Sarkany proto v duchu uvažoval, co by bylo radno činiti.

Byl ponořen tak v přemítání, že neviděl nic z toho, co se dálo při vchodu do přístavu monackého, jen několik set stop pod ním.

V neveliké vzdálenosti od pobřeží plula loď bez stěžňů, mající podobu vřetenovitou a vyčnívající nad hladinu jen dvě neb tři stopy. V brzku, když se byla přiblížila k předhoří Focinane, vplula pod terasou, na níž společnosti z Monte Carla holuby střílívají, ve vody klidnější.

Hned na to objevil se podle neviditelné skorem lodi malý člun ze železného plechu. Tři muži usedli do něho. Několik úderů vesel stačilo, aby přirazili k nízkému místu pobřeží, načež dva vystoupili na břeh, kdežto třetí muž vesloval s člunem opět k lodi.

Několik minut na to tajemná loď tato, jež přítomnosti svojí neprozradila hlukem ni signálovými světly, zmizela opět v temnotách.

Oba muži, kteří z člunu vystoupili, kráčeli, když byli opustili břeh, podél skalisek k nádraží a zaměřili pak do „avenue[2] de Spelugnes“, jež vede kolem zahrady Monte Carla.

Sarkany ničeho nepozoroval. Myšlenky jeho zalétaly v té chvíli daleko od Monaka, k Tetuanu …

Při tom hovořil potichu sám k sobě:

„Silas … mým pánem? … Silas měl by mi jediným slovem zabrániti, abych svého cíle dosáhl? … Nikdy! … Nevrátí-li nám zítra hra opět, co nám vzala, dovedu jej již přinutit, aby mne následoval! … Ano! … aby mne následoval až do Tetuanu, a tam na území marockém, kdo bude se starati o Silasa Toronthala, zmizí-li?“

Jak známo, nebyl Sarkany muž, jenž by se lekal zločinu, zvláště když okolnosti: vzdálenost země, divoké mravy obyvatelů a nemožnost pátrati po vinníku a vyhledati jej, usnadňovaly provedení jeho.

Když takto uzrál v něm pevný záměr, zavřel Sarkany okno, ulehl a usnul ihned, aniž mu svědomí činilo nejmenších výčitek.

U Silasa Toronthala nebylo tomu tak. Bankéř strávil noc hroznou. Co mu zbývalo z někdejšího jmění jeho? Sotva dvě stě tisíců franků, ušetřených hrou, a ještě těchto nebyl skorem ani již pánem. Byla to sázka pro příští poslední hru. Tak tomu chtěl spoluvinník jeho, tak tomu chtěl on sám! Ochablý mozek jeho, naplněný všelikými pošetilými výpočty, nedovoloval mu přemýšlet i chladně a střízlivě.

Byl neschopen dokonce — aspoň v tom okamžiku — uvážiti celou situaci svoji, jak učinil Sarkany. Nepomněl na to, že role obou jsou nyní změněny, že má tripolského dobrodruha ve své moci, jako jej tento dříve dlouho míval.

Viděl jen přítomnost a nepomýšlel ani na den příští, jenž měl jej bud obohatiti opět anebo svrhnouti na poslední stupeň bídy.

Takou byla noc obou soudruhů. Dopřála-li jednomu aspoň několik hodin klidného spánku, nechala prožíti druhého veškeré úzkosti bezesných hodin.

Druhého dne, o desáté hodině ranní, přišel Sarkany opět k Silasu Toronthalovi. Bankéř sedě u stolu, psal na papír před sebou celé řady číslic.

„Nuže, Silase,“ pravil Sarkany rozmarným tónem člověka, jenž nechce svízelům tohoto světa přičítati více důležitosti nežli jí mají, „dal jste ve svých snech přednost „červené“ nebo „černé“?“

„Nespal jsem ani okamžiku! … nikoli! ani okamžiku!“ odvětil bankéř Toronthal.

„Tím hůře, Silase, tím hůře! Dnes třeba jest míti chladnou krev a několik hodin klidného spánku bylo by vám prospělo! Vizte mne! Nepozbyl jsem klidu a jsem schopen zápasiti se Štěstěnou! Tato jest jako žena: miluje toho, kdo ji dovede ovládati!“

„Zradila nás však!“

„Bah! … Pouhý rozmar její! … Rozmar ten zmizel, i bude nám nyní opět příznivou!“

Silas Toronthal ničeho na to neodpověděl. Rozuměl vůbec tomu, co pravil Sarkany? Snad nikoli, neboť zraky jeho upíraly se stále na papír, jejž plnil zbytečnými svými výpočty.

„Co jste to činil?“ tázal se Sarkany. „Počítal? … U ďábla … Zdá se mi, že jste přece nemocen, milý Toronthale! … Náhodu nelze vypočítati, a jen tato rozhodne dnes bud pro nás aneb proti nám!“

„Nuže, staniž se!“ pravil Silas Toronthal, když byl papír roztrhal.

„Není pochyby o tom, Silase!“ pokračoval Sarkany, dodav ironicky: „Neznám než jediný způsob, jakým by se mohla „náhoda“ při hře říditi. Leč pro to nejsou studia naše dokonalá a nejsme v ohledu tom dosti cvičenými! Nezbývá nám tedy, než spoléhati jen na štěstí! … Včera přálo bance, jest možno tedy, že bude přáti dnes nám! … A bude-li tomu tak, Silase Toronthale, nabudeme opět hrou, co jsme ztratili!“

„Vše!?“

„Ano, vše, Silase! Avšak nepozbývejte jen odvahy! Dobré mysli a chladné krve jest potřebí!“

„A budeme-li večer zničeni?“ odvětil bankéř, hledě Sarkanymu přímo do očí.

„Nuže, v případu tom opustíme Monako!“ děl klidně dobrodruh.

„Leč kam máme jíti potom, kam?“ zvolal rozčileně Silas Toronthal. „Proklet budiž den, kdy jsem vás poznal, kdy jsem vaše služby přijal, Sarkany! … Bez vás nikdy bych nebyl tam, kde dnes jsem!“

„Jest pozdě vzpomínati nyní toho,“ odvětil nestoudný dobrodruh, „a není ani slušno proklínati lidi, jichž jsme ku prospěchu svému použili!“

„Mějte se na pozoru!“ zvolal Silas Toronthal.

„Ano! … budu se míti na pozoru!“ prohodil Sarkany polohlasně pro sebe.

Tato hrozba Toronthalova utvrdila jej v záměru učiniti bankéře neškodným.

Po té ujav se opět slova, pravil Sarkany:

„Milý můj Toronthale, nečiňme si výtek a nehněvejme se! K čemu to! … Rozčilili bychom se zbytečně a dnes nesmí býti nikdo z nás rozčileným! … Mějte důvěru ve štěstí a nezoufejte, když i já nezoufám! … Jestliže však osud proti nám se obrátí, nezapomínejte, že jiné miliony mne očekávají a že budete míti na nich podíl!“

„Ano! … ano! … Hra musí nás opět pomstíti!“ odvětil Silas Toronthal, v němž pud hráče se opět probudil. „Ano, včera měla banka ohromné štěstí, dnes večer …“

„Dnes večer budeme my bohati, velice bohati,“ zvolal Sarkany, „a slibuji vám, Toronthale, že tentokrát nepozbudeme opět ve hře, co získáme! Nechť se stane cokoli, zítra opustíme Monte Carlo! … Odjedeme!“

„Kam?“

„Do Tetuanu, kde půjde o větší sázku, kterou vyhrajeme, vyhráti musíme!“


  1. Trente et quarante“, vyslov trántekaránt, jest název hazardní hry, kteráž vedle „rouge et noire“ zvláště v hernách monackých jest velice oblíbena.
  2. Avenue (aveny) = třída, ulice.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Hipodrom Longchamp
  2. La Condamine