Nový hrabě Monte Kristo/Experiment doktorův

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Ceuta	Experiment doktorův	Sedmnáctkrát!

Údaje o textu
Titulek:	Experiment doktorův
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 342–362 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Cestovatel, jemuž by nic nebylo známo o směru a cíli lodi, nevěděl by ani, na kterém bodu zeměkoule se ocitl, když by za takých okolností v Gibraltaru přistal.

Nejprve objeví se nábřeží, prolomené několika malými přístavy, v nichž lodi zakotviti mohou, na to spatřiti lze věž hradební, v níž se branka otevírá, a dále nepravidelnou prostoru, ohraničenou kasárnami, opírajícími se o úbočí hory a konečně část dlouhé, úzké a klikaté ulice, zvané Main-Street.^[1]

V ulici té, jejíž dlažba za každého počasí vlhkou zůstává, míhají se mezi nosiči, podloudníky, cídiči bot, prodavači doutníkův a sirek, dále mezi karami, povozy a vozíky s ovocem a plodinami polními v pestré směsi Maltézané, Maročané, Španělé, Vlachové, Arabové, Francouzi, Portugalci, Němci — slovem, zástupci všech národů, ano i občané Spojených států amerických. Jsme ovšem v Gibraltaru!

Řečená ulice, Main-Street zvaná, probíhá celým městem, neboť počíná u „mořské“ brány a vede ke bráně alamedské a odtud prodlužuje se dále ještě k jihu. Po stranách jejích spatřiti lze rozkošné letohrádky a zelenající se sady, květinové zahrádky i batterie s děly všech druhův a skupiny stromů každého pásma. Délka ulice obnáší čtyry tisíce tři sta metrů, čili skorem právě tolik jako délka celé skály gibraltarské, jež se podobá velbloudovi bez hlavy, do písku skrčenému, jehož ohon splývá do moře Středozemního.

Mohutná tato skála vystupuje do výše čtyř set pět a dvaceti metrů z pevniny, kterouž ohrožuje sedmi sty děly, jimž Španělové přezdívají „zuby stařeny“ a jejíž jícny zejí nesčíslnými střílnami kasemat a skalních kobek.

Dvacet tisíc občanů a šest tisíc mužů posádky obývá dolní svahy hory, kterou vlny zálivu omílají. Mimo to žije tu velký počet čtyrnožců: bezocasých opic, potomků to starších pokolení, kteráž byla pravými majiteli půdy této, a jejichž potomci nyní obývají namnoze již jen výšiny staré Calpy.

S úbočí i s vrcholu hory této lze ovládat i mořský průliv, stříci pobřeží marocké a shlédnout i na jedné straně značnou část moře Středozemního, na druhé straně kousek okeánu Atlantického. Dalekohledy Angličanův objímají tu obzor, mající dvě stě kilometrů v průměru, a v obvodu tom neujde jejich bystrozrakosti ni sebe skrytější místečko! A jak bystře i horlivě pozorují!

Kdyby parník „Ferrato“ šťastnou náhodou byl o dva dny dříve přibyl do rejdy gibraltarské, a kdyby doktor Antekirtt i Petr Bathory byli vystoupili na malé nábřeží, prošli branou „mořskou“, kráčeli ulicí Main-Street a minuli i bránu alamedskou, aby došli krásných sadů, jež rozkládají se na levém svahu až do poloviční výšky hory, byly by snad měly události, tuto líčené, průběh jiný i rychlejší.

Dne 19. září odpoledne seděly totiž na jednom ze sedátek, které u větším počtu v anglickém sadu jsou rozestaveny, ve stínu košatých stromů dvě osoby, jsouce zády obráceny k dělům, průliv střehoucím. Byli to Sarkany a Namira, kteří spolu horlivě hovořili, dbajíce však, aby od osob, kolem se procházejících, slyšeni nebyli.

Čtenář nezapomněl zajisté dosud, že se Sarkany chtěl setkati s Namirou na Sicilii v době, kdy právě lupičská četa podnikla výpravu proti „domu Angličanů“, kteráž smrtí Zironovou skončila. Sarkany, byv o tom zpraven, změnil rychle svůj úmysl, což mělo za následek, že doktor Antekirtt marně po osm dní před Katanií kotvil, očekávaje příchod zrádce na Sicilii.

Také Namira, obdrževši příslušné rozkazy od svého velitele, opustila neprodleně Sicilii a vrátila se do Tetuanu, kde tehdy byla domovem. Z Tetuanu odebrala se do Gibraltaru, kdež měla se setkati se Sarkanym, jenž 18. září do Gibraltaru připlul a den na to již opět odejeti hodlal.

Namira, divoká tato družka Sarkanyova, byla mu oddána tělem a duší. Ona to byla, jež vychovala jej v peleších tripolských, jako by byla jeho matkou. Neopustila ho nikdy, ani když konal nepěkné služby „makléřské“, jsa zároveň ve spojení s mocnými náčelníky společnosti „Senusistů“ , jejichž záměry, jak svrchu již bylo pověděno, čelily k dobytí Antekirtty.

Namira byla v myšlenkách i v skutcích k Sarkanymu poutána jakousi láskou mateřskou a byla mu snad více oddána nežli Zirone, jeho soudruh v bídě i v radosti. Na pokyn jeho byla odhodlána k zločinu, na rozkaz jeho nebyla by váhala vrhnouti se smrti v náruč.

Sarkany mohl tudíž k Namiře míti důvěru úplnou a nezvratnou. Povolal ji do Gibraltaru, aby promluvil s ní o Karpenovi, od něhož musil se nyní všeho obávati.

Rozmluva tato byla první, kterou oba od příchodu svého do Gibraltaru měli, a měla býti též poslední. Byla vedena jazykem arabským. Sarkany zahájil rozhovor otázkou, na niž následovala rychlá odpověď, kterou oba skutečně též za nejdůležitější považovali, neboť budoucnost jejich závisela od ní.

„Sava?“ tázal se Sarkany.

„Jest ukryta bezpečně v Tetuanu,“ odpověděla Namira. „V tomto ohledu nemusíš se ničeho obávati.“

„Avšak za tvé nepřítomnosti?“ doložil tázavě Sarkany, jenž přes tuto odpověď nebyl prost znepokojení.

„Za mé nepřítomnosti jest dům, v němž jest ukryta, svěřen dohledu jisté staré židovky, kteráž ji ani na okamžik neopustí. Jest podoben skorem vězení, do něhož nikdo vniknouti nemůže, a z něhož nikomu není možná uniknouti! … Sava ostatně neví, že jest v Tetuanu, nezná mne, a pokud soudím, neví ani, že jest ve tvé moci!“

„Hovoříš s ní někdy o svatbě se mnou?“ tázal se Sarkany.

„Ano,“ odvětila Namira. „Dbám, aby neodvykla myšlence, že státi se má tvojí ženou a že se jí skutečně stane!“

„Je toho třeba, Namiro, a sice tím spíše, poněvadž ze jmění Toronthalova mnoho již nezbývá! … V pravdě, ubohý Silas nemá ve hře žádného štěstí!“

„Nebudeš míti bankéře ani potřebí, abys se stal bohatším, nežli jsi kdykoliv byl!“

„Vím to, Namiro, avšak den, do něhož svatba moje se Savou musí býti uskutečněna, mají-li se záměry mé zdařiti, kvapem se blíží. Jest nutno, aby dobrovolně ke sňatku svolila, a bude-li trvati ve svém odporu…“

„Donutím ji, aby se podrobila!“ odvětila Namira. „Ano, přinutím ji ke svolení tomu, urvu jí je! Můžeš spoléhati na mne, Sarkany!“

Jest nesnadno představiti si tvář, jevící výraz divočejší a rozhodnější, než jaký zobrazil se v obličeji Maročanky, když slova tato pronášela.

„Dobře, Namiro!“ odvětil spokojeně Sarkany. „Konej jen dále bedlivě stráž svoji. Přibudu za nedlouho za tebou!“

„Nepomýšlíš na to, abychom Tetuan v brzku opustili?“ tázala se Namira.

„Nikoli, dokud nebudu k tomu nucen, neboť v Tetuanu nikdo Savy nezná a nemůže ji znáti. Kdyby však bylo nutno, abyste se jinam odebrali, zpravím tě o tom v čas!“

„Nyní řekni, Sarkany,“ pravila na to Maročanka, „proč vlastně jsi mne povolal do Gibraltaru?“

„Poněvadž jsem chtěl promluviti s tebou o jisté záležitosti, o níž není příliš radno si dopisovali!“ odvětil dobrodruh.

„Nuže, mluv tedy, Sarkany, a jedná-li se o rozkaz sebe obtížnější, provedu jej bez váhání.“

„Slyš tedy! Stav okolností jest nyní následující: Paní Bathoryová zmizela, a syn její Petr jest mrtev! Od této rodiny nemusím se již ničeho obávati! Paní Toronthalová jest taktéž již mrtva, a Sava jest v mé moci. Také s této strany nehrozí mi tudíž nebezpečí. Dvě jiné osoby, kteréž znaly celé tajemství mé minulosti, nemohou mi taktéž léčku nastrojiti: Silasa Toronthala, spoluvinníka svého, mohu úplně ovládali, a Zirone zahynul při poslední výpravě na Sicílii. Ze všech těch tedy, které jsem jmenoval, nikdo mluviti nemůže, nikdo nepromluví!“

„Čeho se tedy obáváš?“ tázala se Maročanka.

„Obávám se jedině zakročení dvou osob, z nichž jedna zná část minulosti mé, a druhá, jak se zdá, má úmysl starati se o nynější záležitosti mé více, nežli mi jest milo! …“

„Jednou z osob těch jest dle všeho Karpena?“ doložila Maročanka tázavě.

„Ano,“ odvětil Sarkany, „a druhou osobou jest* doktor Antekirtt, jehož styky s rodinou Bathoryů v Dubrovniku zdály se mi vždy podezřelými! Ostatně Benito, správce skrýše santagrottské, sdělil mi, že muž ten, jenž jest mnohonásobným milionářem, nastrojil na Etně léčku Zironovi, a sice pomocí Pescadora, jenž nepochybně byl v jeho službách. Leč proč by tajemný doktor onen tak byl činil, než aby, nemaje mne ve své moci, zmocnil se aspoň osoby Zironovy a aby jej násilím přiměl, by vyzradil veškerá tajemství!?“

„Soudíš nepochybně zcela správně!“ odvětila Namira. „V každém případu musíme však se míti před doktorem Antekirttem na pozoru …“

„Proto jest nutno, abychom věděli, pokud možno, vše, co činí a kde se v každém okamžiku nalézá!“

„To nebude snadno, Sarkany!“ odvětila Maročanka. „Slyšela jsem v Dubrovníku, že jeden den jest na jednom konci Středozemního moře a druhý den již opět na konci druhém!“

„Ano, člověk ten má, jak se zdá, dar všudybylství!“ zvolal Sarkany. Nechť však neočekává, že klidně přihlížeti budu k tomu, jak plete se do mých záležitostí a záměrů. Kdyby nutno bylo, abych jej vyhledal až na jeho ostrově, učiním tak, mohu tak učiniti…“

„Stane-li se svatba tvoje se Savou skutkem,“ přerušila Namira hněvivá slova Sarkanyova, „nebudeš se musiti obávati ničeho od něho ni od někoho jiného!“

„Zajisté, Namiro… avšak do té doby …“

„Do té doby budeme na stráži před každým nebezpečím. Ostatně výhoda bude vždy na naší straně: budeme věděti nepochybně v každé době, kde se nalézá, kdežto jemu nebude známo, kde dlíme! Mluvme však nyní o Karpenovi. Čím může tobě býti, Sarkany, tento muž nebezpečným?“

„Karpena ví, jaké byly mé styky se Zironem! Po několik let již byl zapleten v různé podniky a výpravy, k nimž jsem dal podnět a může prozraditi … “

„Souhlasím, avšak Karpena jest nyní v trestnici ceutské a jest, jak ti jest známo, odsouzen k doživotní nucené práci!?“

„Právě to mne, Namiro, znepokojuje! … Ano! … Karpena, aby zlepšil osud svůj, aby dosáhl zmírnění trestu svého … může odhaliti vše, co ví. Víme-li my, že dopraven byl do Ceuty, ví o tom nepochybně také jiní. A kdyby nikdo jiný nevěděl, jaké byly jeho styky se Zironem, ví o nich dle všeho Pescador, jenž jej tak obratně na Maltě oklamal. Doktor Antekirtt pomocí důvtipného tohoto sluhy svého může proniknouti ke Karpenovi i na Ceutě a může se snažiti, aby za každou cenu tajemství jeho z něho vylákal! Ano, může se pokusiti též, aby mu k útěku dopomohl. Vše to, Namiro, jest pravděpodobné i možné tak, že divím se, proč doktor Antekirtt tak dosud neučinil.“

Sarkany, jsa velice důvtipným a bystrozrakým, uhodl přesně, jaké záměry doktor Antekirtt vůči Karpenovi chová, a pochopil též, čeho se sám musí od něho obávati!

Namira musila doznali, že Karpena za poměrů, v jakých se nyní nalézal, mohl se státi velice nebezpečným.

„Proč,“ zvolal Sarkany, „nezmizel raději on místo Zirona v jícnu sopečném, proč raději prokletý ten Španěl nezahynul?“

„Co nestalo se na Sicilii, může se snad státi v Ceutě!“ prohodila chladně Maročanka.

O to se nyní bídníkům jednalo.

Namira vysvětlila Sarkanymu, že jest velice snadno docházeti tak často, jak je milo, z Tetuanu do Ceuty. Obě města vzdálena jsou od sebe sotva dvacet mil, neboť Tetuan leží poněkud v pozadí od trestnické osady, na jih od pobřeží marockého.

Trestnici v Ceutě pracují na cestách neb chodí volně ulicemi městskými, bylo by tedy snadno — tak uvažoval Sarkany — aby on, bývalý velitel Karpenův s tímto se mohl setkati a jemu namluviti, že hodlá pomoci mu k útěku, aneb aby mohl trestníku doručiti po př. peníze i nějaký pokrm na přilepšenou. Kdyby pak se stalo, že by kus chleba neb ovoce jed v sobě choval, kdož by se znepokojoval smrtí Karpenovou, kdož by pátral po příčinách její?

Guvernér ceutský nepřikládal by zajisté velikou důležitost tomu, že v trestnici ceutské jest o jednoho vězně méně. Sarkany nemusil by se pak ničeho obávati od Španěla ani od pokusů doktora Antekirtta, jenž, jak bylo zřejmo, pátral po jeho tajemstvích.

Výsledek rozmluvy mezi Sarkanym a Namirou byl tento: Mezitím co doktor Antekirtt připravoval by útěk Karpenův, dobrodruh s družkou svojí hleděl by jej učiniti nemožným, a sice tím, že by Španěla na rychlo odeslal tam, odkud by nikdy již uprchnouti nemohl, totiž — na onen svět!

Když vše bylo umluveno, vrátili se Sarkany a Namira do města a rozloučili se.

Ještě večer téhož dně opustil Sarkany Gibraltar, aby odebral se k Silasu Toronthalovi, a druhého dne vstoupila i Namira na jednu z lodí, kteréž konají pravidelnou službu mezi Evropou a Afrikou, aby se dala přepraví ti do Algesirasu.

Právě když loď z přístavu vyplula, setkala se v zálivu gibraltarském se zábavnou yachtou, jež se chystala do přístavu vplouti. Byl to parník „Ferrato“.

Namira, která jej viděla, když v Katanii kotvil, poznala jej ihned.

„Doktor Antekirtt je zde!“ prohodila, překvapena jsouc, sama k sobě, „Sarkany měl pravdu: hrozí nám nebezpečí, a sice nebezpečí blízké!“

Několik hodin na to vystoupila Maročanka v Ceutě z lodi. Avšak dříve, nežli se odebrala do Tetuanu, odhodlala se učiniti pokus, aby se mohla sejíti se Španělem. Záměr její byl prostý a mohl se snadno zdařiti.

Avšak naskytla se překážka, které se Namira nenadála. Karpena následkem známé události za prvého pobytu doktorova v Ceutě vydával se za chorého, a ač jím v pravdě nebyl, bylo mu přece dovoleno, aby se uchýlil do nemocnice trestnické.

Namiře nezbývalo proto nic nežli toulati se kolem nemocnice, aniž se jí podařilo, se Španělem se setkati. Těšila se však nadějí, jestliže jí nebylo dopřáno Španěla uzříti, že také doktor Antekirtt a zřízenci jeho nebudou jej moci spatřiti dříve nežli ona. Soudila proto, že z průtahu nevzniklo nebezpečí, zvláště když měla za nemožný útěk Karpenův, dokud by Španěl nebyl nucen na silnici pracovati.

Namira však v očekávání svém se mýlila. Okolnost, že Karpena dlel v nemocnici, byla příznivá záměrům doktorovým a mohla zdar jich jen usnadniti.

„Ferrato“ zakotvil v pozadí zálivu gibraltarského, v němž hladina vodní často bývá rozčeřena větry východními a jihovýchodními. Doktor Antekirtt a Petr Bathory vystoupili na to na břeh a odebrali se na poštu v ulici zvané „Main-Street“, kdež leželo pro ně několik listů.

V jednom z nich oznamoval jistý sicilský zřízenec doktorův tomuto, že od odjezdu „Ferrata“ Sarkany neobjevil se v Katanii, ni v Syrakusách nebo Messině.

V jiném listě, kterýž Petru Bathorymu zaslal Pointe Pescade, psal tento, že vede se mu již velmi dobře a že po ráně jeho nezbylo ani stopy. Doktor Antekirtt — psal dále Pescade — může použiti již opět služeb jeho a povolati jej, kdykoli za dobré uzná, k sobě zároveň s Kapem Matifuem, jenž doktorovi i Petru posílal nejuctivější svůj pozdrav.

Třetí konečně list, zaslaný Marií, patřil Ludvíkovi. Byl to list více nežli sesterský, byl to list psaný s péčí a láskou mateřskou.

Kdyby šestatřicet hodin před tím doktor Antekirtt a Petr Bathory byli se procházeli v sadech gibraltarských, byli by tam nalezli Sarkanya s Namirou.

Dne toho použito se k tomu, aby zásobárny „Ferrata“ naplněny byly opět uhlím, kteréž dodáno bylo z plovoucích skladišť v rejdě zakotvených. Rovněž doplněna byla zásoba vody pro kotly parníku i pro jiné potřeby.

Vše bylo tedy připraveno, když doktor Antekirtt a Petr Bathory, kteří byli poobědvali v jednom z hotelů na obchodním náměstí, k večera na palubu se vrátili. Nedlouho na to rána z děla oznámila uzavření přístavu města, v němž vládne kázeň právě tak přísná, jako na příklad v trestnici norfolkské neb v trestnické osadě cayennské.

Avšak „Ferrato“ nevytáhl večera toho kotvy. Poněvadž za dvě hodiny mohl přeplouti průliv gibraltarský, odplul z přístavu teprve druhého dne před osmou hodinou ranní.

Když byl podjel pod batteriemi anglickými, plul plnou parou k Ceutě. O půl desáté hodině byl již pod horou Hacho, poněvadž však vítr vál ze severovýchodu, nemohl zakotviti na místě, kde tři dny před tím byl kotvil. Kapitán dal proto rozkaz, aby loď plula na druhou stranu města, do malého, úzkého zálivu, jenž polohou svojí chráněn jest před větrem. „Ferrato“ spustil zde kotvy ve vzdálenosti dvou délek kabelových od břehu. Čtvrt hodiny na to doktor Antekirtt vystoupil na přístavní hráz.

Namira, kteráž pozorovala příjezd yachty, sledovala bedlivě doktora. Doktor Antekirtt nemohl poznati Maročanku, neboť kdysi mohl spatřili tvář její jen za temna v bazaru kotorském. Namira však, která doktora Antekirtta byla několikráte viděla v Gruži i v Dubrovníku, poznala jej ihned zcela dobře. Umínila si, že bude mu stále v patách, dokud vůbec v Ceutě dlíti bude.

Vystoupiv na břeh, spatřil tam doktor guvernéra osady Guyarra a jednoho jeho pobočníka, kteří příjezd yachty očekávali.

„Dobrý den, milý doktore!“ zvolal guvernér. „Buďte nám srdečně vítán! Dostál jste slovu! Patříte nyní mně aspoň po celý den…“

„Nebudu patřiti vám dříve, pane guvernére,“ odpověděl doktor Antekirtt, „dokud vy nebudete mým hostem. Nezapomeňte, že snídaně očekává vás na palubě „Ferrata“.

„Očekává-li, bylo by nezdvořilé, kdybychom ji nechali dlouho čekati!“ odvětil rozmarně plukovník Guyarre.

Malá lodice dopravila doktora a hosty jeho na palubu yachty. Snídaně byla bohatá i vybraná, a hostitel i přátelé jeho s chutí se do ní dali.

Mezi snídaním hovořilo se nejvíce o správě osady, o mravech a obyčejích obyvatelů jejích a poměru obyvatelstva domorodého k živlu španělskému.

Doktor Antekirtt, jakoby mimochodem, zmínil se pak o trestníku, kterého byl probudil ze spánku magnetického několik dní před tím na cestě, vedoucí k domu guvernérovu.

„Nepamatuje se nepochybně na nic?“ tázal se plukovníka Guyarra.

„Neví o ničem, co se s ním dělo,“ odvětil guvernér, „avšak nyní už není zaměstnán při pracích na silnici.“

„A kde jest?“ tázal se doktor Antekirtt, jsa poněkud znepokojen, čehož však všiml si toliko Petr Bathory.

„Jest v nemocnici!“ odvětil guvernér. „Zdá se, že případ onen otřásl drahocenným jeho zdravím!“

„Kdo jest vlastně člověk ten?“

„Jmenuje se Karpena a jest to sprostý vrah, jenž nezaslouží ani, že se o něho, doktore Antekirtte, zajímáte. Kdyby zemřel, nebyla by to, věřte, velká ztráta pro osadu.“

Potom se mluvilo o jiných věcech. Aby se guvernérovi věc ta nezdála nápadnou, nechtěl doktor naň naléhati otázkami o Karpenovi, jenž za několik dní jako úplně vyléčený musil nemocnici opustiti.

Když posnídali, vyšli všichni na palubu, kdež ve stanu v pozadí roznášena káva. Zapáleny doutníky a cigaretty, z nichž dým v obláčkách se vznášel. Za nedlouho na to prohodil doktor Antekirtt guvernérovi, že jest ochoten nyní loď opustiti a s ním do Ceuty se odebrati. Patřil mu nyní zcela a přál si osadu španělskou v celém zařízení jejím důkladně seznati. Návrh jeho byl s potěšením přijat. Do oběda zbývalo plukovníku Guyarrovi dosti času, aby vznešenému hostu svému celé město i okolí jeho ukázal.

Doktor Antekirtt a Petr Bathory byli tedy svědomitě prováděni po celé osadě. Nebyla jim odpuštěna žádná maličkost ani v kasárnách, ani v trestnici.

Dne toho — bylať neděle — nebyli trestníci zaměstnáni při obyčejných svých pracích, a doktor mohl je pozorovati tedy za okolností jiných — svátečních. Také Karpenu uzřel, avšak jen mimochodem, v jedné síni nemocnice; jak se zdálo, Španěl si navštěvovatelů hrubě ani nevšiml.

Doktor Antekirtt hodlal odplouti ještě v noci, aby se odebral opět na Antekirttu, avšak přál si celý večer stráviti ve společnosti guvernérově. O šesté hodině tudíž vstoupili všichni opět do domu guvernérova, kdež je očekával výtečný oběd, jenž měl býti znamenitou odpovědí k snídaní na palubě.

Netřeba podotýkati, že na procházce uvnitř i vně zdí městských byl doktor sledován Namirou, netuše ovšem, že jest bedlivě pozorován.

Při obědě vládl výtečný rozmar. Pozváno bylo k němu i několik vynikajících osob z osady, někteří důstojníci a jejich ženy a dva nebo tři bohatí obchodníci. Všichni netajili se potěšením, že doktor Antekirtt, jehož přítomnost byla pro ně velkou ctí, dlí mezi nimi.

Doktor mluvil, jak rád činíval, o svých cestách na Východě, v Sýrii, v Arábii i v severních zemích afrických. Po té uvedl rozhovor na záležitosti ceutské a blahopřál guvernérovi, že tak výborně spravuje osadu španělskou.

„Avšak,“ dodal, „střežení odsouzenců musí vám působili někdy veliké starosti!“

„A proč soudíte tak, milý doktore?“ tázal se plukovník Guyarre.

„Poněvadž hledí každý as odtud uprchnouti. Vezen pomýšlí obyčejně na to, jak by mohl utéci, kdežto strážcové obyčejně nepřemýšlejí, jak by mohli útěku zabrániti. Je tudíž výhoda na straně vězňů, a nedivil bych se, kdyby někdy večer při přehlídce některý z nich scházel!“

„Nikdy!“ zvolal guvernér. „Nikdy se tak státi nemůže! Kam by ostatně trestníci ti prchli? Po moři jest útěk nemožným. Prchnouti po zemi mezi divoké kmeny marocké bylo by nebezpečno! Trestníci zůstávají proto raději v osadě, ne-li ze záliby, aspoň z opatrnosti!“

„Přidávám se k vašemu mínění, pane guvernére,“ pravil doktor Antekirtt, „a blahopřeji vám k těmto příznivým okolnostem; obávám se však, že v budoucnosti stane se střežení vězňů mnohem nesnadnějším!“

„Z jaké příčiny, pane doktore?“ tázal se jeden z účastníků hostiny, kterého rozmluva tato zvláště zajímala, neboť byl řiditelem trestnice.

„Z té příčiny, pane řiditeli,“ odvětil doktor Antekirtt, „že zkoumání zjevů magnetických učinilo veliký pokrok, a že každý skorem k nim může dáti podnět, slovem: že nahražení vůle osoby některé vůlí cizí stává se zjevem stále častějším, při němž člověku na místě bytosti jeho nastupuje jaksi bytost zcela cizí, jejíž vůli musí volky nevolky vykonávati.“

„A je-li tomu tak?“ nadhodil plukovník Guyarre.

„Je-li tomu tak,“ odvětil doktor Antekirtt, „pak jest nutno, jak za to mám, stříci dobře vězně; neméně radno však jest, stříci jejich strážce. Na svých cestách, pane guvernére, byl jsem svědkem tolika neobyčejných zjevů, že mám v tomto oboru vše za možné. Protož v zájmu svém nezapomínejte na toto: jestliže některý vězeň volky nevolky může prchnouti, jednaje pod vlivem vůle cizí, může se státi též, že strážce, jsa podroben témuž vlivu, může trestníka nechat bez překážky prchnouti!“

„Chtěl byste nám vysvětliti tento zjev?“ tázal se řiditel trestnice doktora Antekirtta.

„Milerád, pane. Uvedu příklad, z něhož vše nejlépe seznáte. Dejme tomu, že by některý strážce již přirozenou povahou svojí byl přístupen vlivu magnetickému nebo hypnotickému, což jest jedno, a mějme na mysli, že by některý vězeň byl schopen vliv ten na něm vykonávati… Nuže, od okamžiku toho vězeň dovede ovládati strážce, přinutí jej nepozorovaně ke všemu, co chce, aby činil, ano přiměje i k tomu, aby otevřel dvéře vězení, kdykoli se mu uzdá myšlenku takou ve strážci vyvolati!“

„Budiž,“ namítl řiditel, „avšak teprve, když jej byl před tím uspal.“

„V tom se mýlíte, pane řiditeli!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Čin ten lze provésti i ve stavu bdělém, aniž by měl strážce o tom vědomost.“

„Vy tak tvrdíte?…“

„Ano, tvrdím tak a dodávám: maje taký vliv na strážce, maje moc přenésti na něj neviditelně vůli svoji, může vězeň jemu němě rozkázali: V den ten, v tu a tu hodinu, učiníš to či ono, a strážce tak učiní! V den ten a ten přineseš mi klíče kobky žalářní, a strážce je přinese! V den ten otevřeš bránu trestnice, a strážce ji otevře! V den ten půjdu kolem tebe, a ty nesmíš, nebudeš viděti, že odcházím!“

„I když bude bdíti?…“

„Ano, i když strážce bude bdíti!“

Tato odpověď doktora způsobila veliké pohnutí ve společnosti, a mnozí netajili ani, že tvrzení tomu nevěří.

„A přece je to zcela pravdivé,“ prohodil Petr Bathory, „neboť já sám byl jsem svědkem podobných výjevů.“

„Lze tedy,“ pravil plukovník Guyarre, „pouhým pohledem zrušiti vůli a bytost osoby cizí?“

„Ano,“ pravil doktor, „mocným vlivem tím lze u některých osob zmásti i smysly tak, že budou míti sůl za cukr, mléko za ocet anebo vodu obyčejnou za minerální vodu hořkou. V říši illusí a klamných představ nic není nemožno, jestiť možno podrobili mozek každému vlivu!“

„Doktore Antekirtte,“ pravil guvernér Guyarre, „musím vám říci a dávám tím zajisté výraz mínění všech svých hostů — že věci takové dlužno především viděti, má-li se jim vůbec uvěřiti!“

„Ano i potom není veškerá pochybnost vyloučena,“ pravil jeden z hostů, jenž měl za nutno, výhradu tu pronésti.

„Musím proto litovati,“ dodal plukovník Guyarre, „že vzhledem ke krátké době, po kterou nás chcete společností svojí poctíti, nemůžete nás skutkem o pravdě tvrzení svého přesvědčiti.“

„Avšak … mohu to učiniti!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Nyní?“

„Ihned, chcete-li!“

„Jak to? … Prosím, mluvte jen!“

„Nezapomněl jste zajisté, pane guvernére,“ odvětil doktor Antekirtt, „že jeden z trestníků osady nalezen byl as před třemi dny na cestě, vedoucí k domu vašemu, spící, a sice, jak jsem vám řekl, spánkem magnetickým?“

„Ano, tak tomu jest,“ pravil řiditel trestnice, „a člověk ten nalézá se nyní v nemocnici.“

„Pamatujete se též,“ pokračoval doktor Antekirtt, „že jsem to byl já, jenž jej probudil, když žádnému strážci nemohlo se to zdařiti!“

„Pamatuji se!“ doložil přisvědčivě plukovník Guyarre.

„Nuže, a to stačí, aby mezi mnou a mezi trestníkem tím… jak se jmenuje? …“

„Karpena.“

„… Aby mezi mnou a Karpenou vznikl neviditelný svazek, jenž jej úplně vůli mé podřídí!“

„Bude-li státi vám totiž tváří v tvář?“ … doložil guvernér Guyarre.

„I když budeme odloučeni jeden od druhého!“ vysvětloval klidně doktor Antekirtt.

„I když vy budete zde, v mém salonu, a když Karpena bude dlíti daleko odtud, v nemocnici vězeňské?“ tázal se nedůvěřivě plukovník Guyarre.

„Ano, i v tomto případě!“ odvětil doktor. „Dáte-li rozkaz, aby muži tomu, Karpenovi, dopřána byla úplná volnost, ano, a aby otevřeli před ním dvéře nemocnice i východ z trestnice, víte, co učiní? …“

„Nuže, uprchne!“ odvětil, směje se guvernér.

Smích jeho byl tak nakažlivý, že celá společnost dala se jím strhnouti.

„Nikoli, pánové,“ odvětil doktor Antekirtt velmi vážně, „Karpena neuprchne, leda bych sám chtěl, aby se dal na útěk, nýbrž učiní to, čemu já budu chtíti.“

„Co, prosím, na příklad?“

„Na příklad, až opustí trestnici, mohu mu přikázati, aby se dal směrem k vašemu domu, pane guvernére!“

„Aby přišel sem?“

„Ano, přímo sem, a budu-li chtíti, bude naléhati, aby byl předpuštěn k vám!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Ke mně?“

„Ano, k vám, a nebudete-li to míti za nevhodné — neboť bude říditi se toliko vůlí mojí — vzbudím v mysli jeho myšlenku, že nejste guvernérem, nýbrž jinou osobou: bude vás na příklad považovati za krále Alfonse XII.“

„Za Jeho Veličenstvo krále španělského?“ prohodil s podivením plukovník Guyarre.

„Ano, pane guvernére; a jakmile bude předpuštěn, bude vás žádati … “

„Za milost?“

„Tak jest, za milost. A nebudete-li proti tomu ničeho namítati, požádá vás dokonce i za řád Isabellin.“

Celá společnost vypukla opět v smích po těchto slovech doktora Antekirtta.

Za několik okamžiků tázal se řiditel trestnice:

„A člověk ten učiní vše to ve stavu bdělém?“

„Bude bdělým právě tak jako my!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Nikoli! … Nikoli! … To není možná, tomu nelze uvěřiti!“ zvolal nedůvěřivě plukovník Guyarre.

„Přejete-li si, přesvědčíte se! … Rozkažte, aby byla ponechána Karpenovi úplná volnost … Pro jistotu však můžete poručiti, aby vězeň tento následován byl z povzdálečí jedním nebo dvěma strážníky … Nařídíte-li tak, přesvědčíte se, že učiní vše, co jsem vám pravil.“

„Budiž, souhlasím!“ přisvědčil guvernér. „Určete však sám dobu … “

„Nyní jest skorem již osm hodin,“ děl doktor Antekirtt, dívaje se na hodinky, „Je-li vám vhod, mohli bychom zvoliti hodinu devátou!“

„Souhlasím i s tím. Avšak až bude experiment ukončen?“ tázal se guvernér.

„Až bude vše odbyto, vrátí se Karpena klidně do nemocnice a nezachová si ni jediné upomínky na to, co se s ním dělo. Opakuji — a to jest jediné vysvětlení, jakéž lze o zjevu takém dáti, — že Karpena bude jednati toliko pod hypnotickým vlivem, ode mne vycházejícím, takže ve skutečnosti nebude to vlastně on, jenž vše to učiní, nýbrž já!“

Guvernér, jenž netajil se nikterak nedůvěrou vůči podobným experimentům, napsal lístek, v němž rozkázal náčelníku stráže trestnické, aby od půl deváté hodiny ponechal Karpenovi plnou volnost a aby jej toliko z jisté dálky následoval. Lístek ten byl donesen jedním ze sluhů guvernérových náčelníku stráže.

Když hostina byla u konce, povstali hosté od stolu a odebrali se na vyzvání guvernérovo do jiného salonu.

Jest pochopitelno, že všichni rozmlouvali o různých experimentech magnetických nebo hypnotických, jež daly podnět již k tolika sporům a kteréž osoby, o věci ty se zajímající, rozdělily v tábory nevěrců i věřících.

Doktor Antekirtt mezi tím, co roznášeny byly číšky s kávou, a co páni kouřili doutníky nebo cigaretty, jimiž Španělové nepovrhují, vypravoval as o dvaceti podobných experimentech, jichž za svého působení lékařského buď byl svědkem aneb i původcem. Nikdo nemohl slova jeho vyvrátiti a přece tato nikoho nemohla přesvědčiti.

Doktor připomněl dále, že experimenty tyto vzbuzují také již pozornost zákonodárců, soudců a právníků, poněvadž moci hypnotické mohlo by se použiti též k účelům zločinným. Nelze popříti, že způsobem tím lze dáti podnět k zločinům, jejichž původce bylo téměř nemožno objeviti.

Náhle o osmé hodině a třiatřiceti minutách pravil doktor Antekirtt, přerušiv své vypravování:

„Karpena opouští v okamžiku tomto nemocnici vězeňskou!“

A za minutu na to dodal:

„Nyní vyšel z brány trestnice!“

Tón, jakým doktor slova tato pronesl, učinil veliký dojem na všechny hosty.

Toliko guvernér potřásl nedůvěřivě hlavou.

Celá společnost hovořila na to velmi čile o experimentu doktorově, někteří připouštěli možnost zdaru jeho, jiní tomu odpírali. Všichni skorem mluvili najednou, když tu — scházelo ještě pět minut do hodiny deváté — doktor přerušil je slovy:

„Karpena se ocitl na prahu tohoto domu!“

Okamžik na to vstoupil již sluha do salonu a ohlásil guvernérovi, že jakýsi muž, oděný v šat trestnický, přeje si naléhavě s ním mluviti.

„Nechť vstoupí!“ odvětil guvernér, jehož nedůvěra počala nyní již vůči skutkům samým ochabovati.

Odbíjelo právě devět hodin, když se Karpena objevil ve dveřích salonu. Zdálo se, že nepozoruje nikoho z přítomných hostů, ač měl oči zcela otevřené, neboť zaměřil přímo ke guvernérovi Guyarrovi, před nímž poklekl.

„Sire, prosím vás o milost!“ pravil pevným hlasem.

Guvernér, jsa velice překvapen, jako by sám stal se obětí hallucinace, nemohl pronésti slova.

„Udělte mu milost!“ pravil doktor Antekirtt, usmívaje se.

„Můžete tak učiniti bez obavy, neboť nezachová si žádné upomínky na tuto událost!“

„Dávám ti milost!“ děl nyní guvernér Guyarre Karpenovi hlasem povzneseným a důstojným, jako by vskutku sám byl králem všech Španělů.

„A k této milosti, sire,“ pravil opět Karpena, „připojte, prosím, dobrotivě i řád Isabelly!…“

„Udílím ti jej!“

Karpena natáhl na to ruku, aby přijal předmět, jenž mu guvernérem byl podáván, a učinil posunek, jako by domnělý tento řád si připínal na kabátec. Na to povstal a vyšel, jsa při tom zády ke dveřím obrácen, ze salonu.

„Půjdu za ním, rád bych viděl, jak se vrátí do nemocnice!“ zvolal guvernér, jenž zápasil sám s sebou, jako by nechtěl přiznati, že se poddává a že jest skutkem tím přesvědčen.

„Nuže, pojďte!“ odpověděl mu klidně doktor Antekirtt.

Na to guvernér Guyarre, Petr Bathory, doktor Antekirtt a několik ještě jiných hostů opustilo salon i dům. Dali se touže cestou jako Karpena, jenž kráčel již ku městu.

Namira, která jej byla sledovala, jakmile byl vyšel z trestnice, až k domu guvernérově, ukryla se rychle v stínu, aby nebyla zpozorována, spěchala však z povzdálečí rovněž za Karpenou s celou společností.

Noc byla dosti temná. Španěl kráčel ku předu krokem pravidelným, nerozmýšleje se ani na okamžik. Guvernér, doktor i ostatní následovali jej, jsouce od něho as třicet kroků vzdáleni. S nimi šli i strážníci, kteří měli rozkaz, aby Karpenu ani na okamžik nespouštěli s očí.

Silnice zatáčí se zde na blízku samého města kolem zálivu, jenž tvoří tuto, na druhé straně skály ceutské, malý přístav. Na nehybné a černé hladině vodní odrážela se záře dvou nebo tří světel.

Světlo to vycházelo z oken kajut a ze signálových svítilen „Ferrata“, jehož tvar neurčitě a temnotou zdánlivě jsa zvětšen, nad vodami ve tmách se zdvíhal.

Karpena, přišed k tomuto místu — a sice právě naproti lodi — opustil náhle silnici a dal se na pravo ke skalnímu výstupku, jenž se vztyčuje as ve výši dvanácti stop nad mořem. Dle všeho nějaký posunek doktorův, kteréhož nikdo nezpozoroval, anebo jen prostý projev vůle doktorovy přiměl Španěla, aby se uchýlil od původního směru.

Strážníci jevili již chuť zrychliti kroky, aby dohonili Karpenu a aby jej uvedli opět na pravou cestu: guvernér však, věda, že na této straně není útěk možný, rozkázal jim, aby jej nechali volně jednati.

Karpena se zastavil v té chvíli již na okraji výstupku skalního, jako by jej neviditelná moc k místu tomu nehybně poutala. I kdyby byl chtěl nohy zdvihnouti a sebou hnouti, nebyl by mohl tak učinili. Vůle doktorova takřka jej přikovala k tomuto skalisku.

Guvernér pozoroval jej několik okamžiků, na to obrátiv se k doktoru Antekirttu, pravil mu:

„Nuže, milý doktore, chtěj nechtěj musím vůči tomu všemu se poddati.“

„Jste tedy nyní konečně přesvědčen, pane guvernére?“

„Ano, jsem přesvědčen, že se dějí věci, pro něž není vysvětlení. Nyní však, doktore Antekirtte, přimějte člověka toho, aby se vrátil neprodleně do trestnice. Alfons XII. vám to přikazuje!“

Sotva guvernér dokončil tuto větu, vrhl se náhle Karpena, aniž pronesl jediného výkřiku, do moře.

Byla to náhoda? Učinil tak dobrovolně? Unikl snad následkem neznámé jakési příčiny moci doktorově? Nikdo nemohl na to dáti odpověď.

Všichni spěchali ihned na skalní výstupek, kdežto strážníci tak rychle, jak mohli, sestoupili na břeh malé zátoky, kterou moře v místech těch utvořilo.

Po Karpenovi nebylo ani stopy. Několik rybářských loděk připlulo rychle v tato místa; také z yachty „Ferrata“ vyslány sem na kvap lodice.

Všechno bylo marno. Nebyla nalezena ani mrtvola vězně, kterouž snad proud odnesl v širé moře.

„Pane guvernére,“ pravil doktor Antekirtt, „lituji velice, že experiment můj měl konec tak tragický. Nemohl jsem se toho nadíti!“

„Avšak jak vysvětlujete si to, co se stalo?“ tázal se plukovník Guyarre doktora.

„Tím snad, že vliv hypnotický, jehož účinky nyní nemůžete upříti, v některých okamžicích přece bývá přerušen! Muž tento unikl z moci mé, o tom jsem přesvědčen, jen na okamžik, avšak v okamžiku tom sřítil se již se skály, nechť následkem závratě nebo z jiné příčiny. Jest to událost politování hodná, zvláště když ztratili jsme tím muže, pro experimenty podobné velmi drahocenného!“

„Ztratili jsme jednoho zlosyna, nic více!“ odpověděl s filosofickým klidem plukovník Guyarre.

To byla jediná pohřební řeč, věnovaná památce Karpenově!

Ve chvíli té rozloučili se zároveň doktor Antekirtt a Petr Bathory s plukovníkem Guyarrem, neboť musili odplouti ještě přede dnem k Antekirttě.

Děkovali hostiteli svému srdečně za přívětivé přijetí, jakéhož dostalo se jim v osadě španělské.

Guvernér stiskl ruku doktorovu a přál mu, aby plavba jeho byla šťastnou, ano vymohl na něm ještě slib, že někdy zase Ceutu navštíví.

Na to plukovník Guyarre vrátil se opět do svého obydlí.

Snad řekne se, že doktor Antekirtt zneužil poněkud důvěry guvernéra ceutského. Budiž! Nechť posuzuje a kritisuje se jednání doktorovo v této přičině. Nechť se však též nezapomíná, jakému cíli zasvětil hrabě Matyáš Sandorf celý život svůj i všechnu činnost svoji, a nechť soudci jeho připomenou si také slova, která kdysi pronesl: „Tisíc cest … jeden cíl!“

Při jednání svém v Ceutě zvolil doktor Antekirtt jednu z těchto tisíců cest.

Několik okamžiků na to dopravila loďka doktora Antekirtta i Petra Bathorya na palubu yachty.

Ludvík Ferrato očekával je na můstku, aby je uvítal.

„Karpena?“ tázal se spěšně doktor Antekirtt, vystoupiv na palubu.

„Dle vašeho rozkazu,“ odvětil Ludvík Ferrato, „očekávala jej lodice naše v úkrytu pod výstupkem skalním, a když se vrhl do moře, byl na ni vytažen a na yachtu dopraven. Jest uzavřen v jedné z předních kajut.!“

„Nepromluvil ničeho?“ tázal se nyní Petr Bathory.

„Jak by byl mohl promluvit? Jest ve stavu skoro takém, jakoby spal a není si vědom svého jednání!“

„Dobře!“ děl spokojeně doktor Antekirtt. „Chtěl jsem, aby Karpena spadl se skály, a on spadl! … Chtěl jsem, aby usnul, a on spí! … Až budu chtíti, by se probudil, probudí se! … Nyní, Ludvíku, dej vytáhnouti kotvy, nechť loď pluje ke svému cíli!“

Stroj uveden byl rychle v pohyb, a kotvy vytaženy. Několik minut na to byl již „Ferrato“ na širém moři a zaměřil k Antekirttě.

↑ Čti Mén-strít.

[1] Čti Mén-strít.

[1]