Nový hrabě Monte Kristo/Ceuta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ceuta
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 329–342 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Dne 21. září, tři neděle po událostech právě vylíčených, jež se odehrály v kraji katanském na Sicílii, plula krásná yachta — byl to parník „Ferrato“ — puzena jsouc severovýchodním větříkem, mezi jižním výběžkem Evropy, jenž, ač patří k poloostrovu španělskému, jest majetkem Anglie a mezi předhořím alminským, kteréž, ač jest částí marockého území, patří Španělům.

Vzdálenost mezi předhonm evropským a africkým obnáší čtyry míle. Lze-li věřiti bájesloví, byl to Herkules, předchůdce Lessepsův[red 1], jenž otevřel tuto průchod proudům Atlantického oceánu v území moře Středozemního, proraziv kyjem pás země, pojící Evropu s Afrikou.

Pointe Pescade nebyl by zajisté opomenul vyprávěti to Kapu Matifuovi, při čemž na severu byl by jej upozornil na skálu gibraltarskou, na jihu na horu Hacho. Calpe a Abyla jsou oba sloupy, kteréž se zde po obou stranách vztyčují. Kap Matifu, kdyby byl slyšel o díle Herkulově, byl by je nepochybně pochválil, aniž by závist skromnou mysl jeho byla hlodala. Pro ven galský obr byl by se zajisté s úctou sklonil před synem Joviše a Alkmeny.

Avšak Kap Matifu nenalézal se na palubě „Ferrata“, ano také Pointe Pescade nedlel na yachtě. Jeden dosud churavěl, druhý musil o něho pečovati, zůstali tedy oba na Antekirttě. Kdyby později bylo snad pomoci jejich potřebí, měli býti rychle depeší telegrafickou přivoláni a z Antekirtty některou z rychlolodí „Elektrik“ do Maroka dopraveni.

Doktor Antekirtt a Petr Bathory nalézali se sami na palubě yachty, kterou řídili kapitán Köstrik jako prvý a Ludvík Ferrato jako druhý důstojník.

Poslední výprava, která podniknuta byla do kraje katanského za tím účelem, aby byla objevena opět stopa Sarkanya a Silasa Toronthala, minula se s výsledkem žádoucím, poněvadž při ní Zirone zahynul. Jednalo se proto nyní opět o to, aby stopa, již se nepodařilo na Sicilii nalézti, jinde byla vyhledána, i musil býti hlavně Karpena donucen, aby prozradil vše, co o Silasu Toronthalovi a soudruhu jeho věděl. Poněvadž však Karpena, byv odsouzen k doživotní nucené práci, do Ceuty, jež jest španělskou osadou, byl dopraven, musil býti tam vyhledán, neboť jen tam molil se doktor Antekirtt ocitnouti s ním ve styku.

Ceuta jest malé, opevněné město, ležící na východních svazích hory Hacho, kteréž lze nazvati skorem španělským Gibraltarem. Před přístavem Ceuty manévrovala řečeného dne as o 9. hodině z rána yachta „Ferrato“, a sice as ve vzdálenosti tří mil od pobřeží.

Na celém pobřeží moře Středozemního není snad bodu více oživeného, nežli jest toto přímořské místo. Zde moře Středozemní napájí se vodou z oceánu Atlantického. Tudy plují tisíce lodí, přicházející ze severní Evropy i z obou polovic Ameriky, kteréž stům měst na pobřeží moře Středozemního dodávají života. Průlivem tím volí cestu veliké zámořské parníky a lodi válečné, kterým geniální Francouz otevřel bránu z moře Středozemního do oceánu Indického a Jižního.

Není snad nic malebnějšího nežli tento úzký průliv mořský, jenž jest ohraničen skupinami horskými, tak různý pohled skýtajícími. Na severu viděti jest obrysy Sierr Andaluských. Na jihu, nad pobřežím malebně rozervaným, vztyčují se od mysu Spartelského až ku předhoří Alminskému černé hroty hor bullonských, „Hora opic“ a vrcholky „Sedmi bratří“. V levo i v pravo objevují se malebná města, mezi nimiž Tarifa, Algesiras, Tanger a Ceuta. Města tato vystupují v pozadí zálivu na nejnižších svazích pohoří; domy jejich táhnou se podél nízkého pobřeží, jež v pozadí ovládají mohutné stěny skalní.

Mezi tímto pobřežím africkým i evropským, mezi velkými parníky, jejichž běh vichr ni proud opačný zastaviti nedovede, a mezi loďmi plachetními, kteréž západní vítr zde při ústí do oceánu atlantického často po stech zadržuje, rozkládá se hladina vodní, jež barvy své stále mění; zde jeví se oku šedou a rozvlněnou, tam modrou a klidnou. Nikdo nemohl by zůstati nedojatým tolika krásami, kteréž Evropa i Afrika zde v průlivu gibraltarském ve dvojnásobné panorama rozvíjejí.

„Ferrato“ blížil se rychle pobřeží africkému. Záliv, v jehož pozadí město Tanger leží, zmizel již zrakům cestovatelů na yachtě se nalézajících, kdežto skály ceutské počaly se stále více objevovati, čím více se pobřeží k jihu zatáčelo. Území ceutské jevilo se oku stále osamělejším, tak jako poloostrov, jenž na úpatí mysu některého se rozkládá a jen úzkým pruhem země s pevninou jest spojen.

Nahoře, téměř u vrcholu hory Hacho, objevila se zrakům malá tvrz, jež povstala na místě někdejší tvrze římské, a v níž jest stále četa vojínů, jež má úkol stříci průliv a zvláště území marocké, s nímž Ceuta hraničí. Tato podobá se v místopisném ohledu téměř zcela knížectví monackému, jež územím francouzským jest obklíčeno.

O 10. hodině z rána zakotvil „Ferrato“ v přístavu, v dosti veliké však vzdálenosti od nábřeží, o kteréž vlny v celé své šíři se rozbíjejí. Máť Ceuta vlastně jen otevřenou rejdu, jež jest vydána bez ochrany příboji Středozemního moře. Na štěstí mohou lodi, nedovoluje-li jim bouřlivé moře kotviti na západě od Ceuty, vyhledati útulku na druhé straně skály, kdež chráněny jsou i před větry východními.

Když zdravotní komise palubu opustila, a když papíry byly povrchně prohlédnuty a v pořádku shledány, dal se doktor Antekirtt, jsa provázen Petrem Bathorym, as o jedné hodině dopraviti na břeh a vystoupil z lodice na malé nábřeží pode zdmi městskými. Nemůže býti pochyby, že měl pevný záměr, zmocniti se Karpeny a že k vůli tomuto účelu cestu tuto konal.

Leč jakým způsobem měl býti záměr ten proveden? O tom chtěl doktor Antekirtt rozhodovati teprve, až by místní poměry seznal. Chtěl jednati podle okolností a zmocniti se Karpeny buď násilím nebo dopomoci mu k útěku, by pak sám jej zajal. Tentokráte doktor Antekirtt nesnažil se šířiti kol své osoby všemožné tajemství. Úředníci, kteří přišli na palubu lodi, rozšířili ihned zprávu o příjezdu proslulé osobnosti. Kdož v zemích arabských od průplavu suezského až k mysu spartelskému nebyl by znal aspoň dle jména učeného lékaře, jenž nyní žil v ústraní na svém ostrovu v zálivu syrtském? Maročané uchystali mu slavné přijetí. Ostatně přístup na yachtu doktorovu nebyl zakázan, a proto mnoho lodic míhalo se stále mezi ní a nábřežím.

Tento ruch, jejž příjezd jeho vzbudil, hodil se zajisté doktorovi. Jeho proslulost měla tentokráte přispěti k uskutečnění jeho záměrů. Petr Bathory ni on nesnažili se proto uniknouti všeobecné zvědavosti.

V otevřeném voze, kterýž najal v jednom z předních hotelů ceutských, vyjel si doktor Antekirtt s mladým přítelem svým nejprve na prohlídku města. Ulice Ceuty ohraničeny jsou domy smutného vzhledu, kteréž nevynikají ani tvarem, ni něčím jiným. Tu a tam rozkládá se malé náměstí, porostlé zakrnělými, prachem pokrytými stromy, jež zastiňují hostince podezřelého rázu. Mimo to shlédnouti lze tam ještě jednu nebo dvě budovy vládní, kteréž se podobají kasárnám.

Slovem: Ceuta nemůže se chlubiti ničím zajímavým nebo zvláštním, vyjímaje snad jen maurskou čtvrt, odkudž malebnost ještě zcela nevymizela.

O třetí hodině dal doktor Antekirtt rozkaz, aby byl dovezen ke guvernérovi osady, jemuž chtěl učiniti návštěvu — čin to přirozené zdvořilosti se strany vynikajícího cizince.

Guvernér ceutský není ovšem osobou civilní. Ceuta jest především osadou vojenskou; má asi deset tisíc důstojníků, prostých vojínů, kupců, rybákův a námořníků na lodích pobřežních službu konajících; v městě samém bydlí as právě tolik lidí, jako na úzkém pruhu země, jenž zde Španělům náleží a jenž se na východ poněkud prodlužuje.

V Ceutě byl tehdy velitelem plukovník Guyarre. Vyššímu důstojníku tomuto přiděleny byly tři prapory pěchoty, jež jsou částí kontinentální armády a kteréž jistou dobu v africké službě stráviti musejí, dále pluk trestnický, jenž jest stále v Ceutě posádkou, a konečně dvě batterie dělostřelectva, setnina ženijní a setnina Maurův, jejichž rodiny obývají zvláštní čtvrt. Počet trestníků obnáší skorem dva tisíce.

Měl-li vůz doktorův jeti k domu guvernérovu, musil se dáti silnicí, kteráž vede mimo zdi městské a probíhá osadou až k východnímu jejímu konci.

Úzký pruh země po obou stranách silnice, jenž jest ohraničen na jedné straně úpatím pohoří, na druhé straně bařinami, přílivem moře způsobenými, jest, díky pracovitosti obyvatelů, kteříž statečně zápasí se špatnou jakostí půdy, dobře vzdělán. Nescházejí zde plodiny polní všelikého druhu ni stromy ovocné; dlužno dodati ovšem, že sil pracovních je tu dosti.

Odsouzenci sem vyvezení mohou totiž býti zaměstnáváni nejen se strany státu, nýbrž i od osob soukromých. Ve službě státu pracují v různých dílnách, při pracích opevňovacích neb i silnicích a cestách, jichž udržování stálé péče vyžaduje, ano bývají používáni i k službám městské policie, když dobrým chováním svým přivedli to tak daleko, že lze učiniti z nich policejní zřízence i úředníky, kteříž stráž konají a sami jsou střeženi. I osoby soukromé mohou, jak řečeno, trestníky, kteří dvacet neb více let v osadě této stráviti musejí, najímati, ovšem za určitých podmínek, kteréž guvernér sám stanoví.

Při prohlídce města Ceuty spatřil doktor Antekirtt již několik trestníků, kteří volně ulicemi procházeli; největší mezi nimi byl ovšem počet těch, kteří domácí práce vykonávali. Leč doktor měl uzříti ještě větší počet jich mimo obvod města, na cestách a polích.

Především bylo důležito zvěděti, ke kterému druhu neb oddělení jich Karpena náleží.

Záměr doktorův byl by se dal ovšem snáze provésti, kdyby Španěl byl zaměstnán u některého soukromníka a nikoli ve službách státních.

„Dle všeho,“ pravil doktor Antekirtt Petru Bathoryu, „nepoužívá Karpena ještě výhod, jež poskytují se starším trestníkům, kteří byli se dobře chovali, neboť byl teprve nedávno odsouzen.“

„A je-li stále uvězněn?“ tázal se Petr Bathory.

„V případu tom bude únos jeho nesnadnější, zmocniti se ho však musíme, a proto nechť se děje cokoliv, stane se tak.“

Zatím vůz ujížděl zvolna dále po silnici. Asi dvě stě kroků od opevnění zaměstnán byl jistý počet trestníků, střežených dozorci, při štěrkování silnice.

Bylo tu as padesát trestanců, z nich někteří roztloukali kamení, jiní rozváželi je po silnici a mnozí opět těžkými, železnými válci vtlačovali je do měkké půdy silniční.

Vůz doktorův musil odbočiti poněkud stranou, aby se vyhnul místu, kdež se silnice upravovala.

Náhle chopil se doktor Antekirtt ramene Petrova.

„On!“ pravil mu hlasem ztlumeným.

Jakýsi muž stál tu, vzdálen jsa as dvacet kroků od ostatních svých druhův a opíraje se o svůj nástroj.

Byl to Karpena.

Doktor Antekirtt poznal dělníka ze soliváren přímořských v trestnickém oděvu jeho i po patnácti letech právě tak rychle, jako jej byla poznala Marie Ferratova v oděvu maltézském v ulicích Manderaggia. Trestníka toho, příliš líného a neobratného při každé práci, nemohli použiti ani ve státních dílnách ceutských, hodil se nanejvýše ještě jen k roztloukání kamení na silnicích.

Ostatně toliko doktor Antekirtt poznal Karpenu, neboť Španěl tento byl by sotva mohl v doktoru poznati hraběte Sandorfa. Bylť spatřil tohoto jen zběžně a pouze pro okamžik v domě rybáka Ondřeje Ferrata, když tam byl strážníky s sebou přivedl.

Avšak i on byl slyšel o příjezdu doktorově do Ceuty. Proslulý tento muž byl — Karpena věděl to dobře — onou osobou, o níž Zirone mluvil s ním na Sicílii u skalisek Polyfémových a kteréž Sarkany sám tehdy nedůvěřoval. Byl to onen milionář, k vůli němuž četa Zironova podnikla nezdařený útok na „dům Angličanů“ pod jícnem sopky.

Co se dálo v duchu Karpenově, když se ocitl tak nedaleko tváří v tvář doktorovi? Jaký dojem, jaká představa tiskla se v jeho mozek s pronikavou stálostí, jež jistým fotografickým výkonům jest vlastní?

Bylo by dosti nesnadno to říci. Španěl cítil náhle, že se doktor celé jeho bytosti jakousi mravní silou a převahou zmocňuje, že se jeho bytost rozplývá v nivec před bytostí doktorovou, a že cizí vůle, mocnější, než vůle jeho vlastní, v něm vítězí.

Marně chtěl se opírati tomu: nemohl odolati mocnému tomuto vlivu.

Doktor, dav zastaviti vůz, hleděl na Španěla déle s pronikavou utkvělostí. Zářivý bod zraků jeho působil v mozku Karpenově zvláštním, neodolatelným účinkem. Španěl ztrácel pozvolna smysly v tupém bezvědomí. Víčka jeho se zachvěla a zavřela, chvějíce se však chvíli ještě křečovitě. Vědomí zmizelo zcela, a Karpena sklesl k zemi na kraji silnice, aniž druhové jeho to zpozorovali.

Byl uspán v magnetický spánek, z něhož jej nikdo z nich probuditi nemohl.

Doktor Antekirtt dal na to rozkaz, aby povoz jel dále k obydlí guvernérovu. Výstup onen netrval déle nežli půl minuty. Nikdo — mimo jediného Petra Bathorya — nemohl zpozorovati, co se událo mezi doktorem a Karpenou.

„Nyní jest muž ten zcela mým,“ pravil doktor Petrovi, „a mohu jej donutiti…“

„Aby vám sdělil vše, co ví o Toronthalovi a Sarkanyovi?“ tázal se Bathory.

„Nikoli — avšak aby učinil vše, co budu chtíti, a sice nevědomky. Při prvém pohledu, který jsem vrhl na bídníka toho, cítil jsem, že jej mohu úplně ovládati a že mohu nahraditi vůli jeho vůlí svojí.“

„Muž ten není však přece nemocen!“

„Domníváš se, že účinky hypnotické lze vzbuditi jen u osoby, stižené chorobou nervů? Nikoli, Petře, právě osoby duševně choré účinkům těm nejvíce odolávají. Jest nutno totiž, aby osoba, u níž účinky ty mají se objeviti, měla též vlastní vůli, a okolnosti mi přály, že v Karpenovi jsem nalezl povahu, vůli mé dosti snadno se podrobující. Karpena bude spáti tak dlouho, až uznám za vhodné sám zakročiti a jej probuditi!“

„Budiž,“ pravil Petr, „avšak co je to vše plátno, když ani ve stavu, v němž se nyní nalézá, nemůžeme jej přiměti, by sdělil nám, co si přejeme věděti?“

„Tak jest!“4 odvětil doktor Antekirtt. „Jest zřejmo, že jej nemohu přivésti k tomu, aby vyprávěl věci, jichž já sám neznám. Avšak v moci mé jest, donutiti jej ke všemu, co budu chtíti, a kdykoli se mi to zlíbí, aniž by se vůle jeho tomu mohla opříti. Na příklad zítra, pozítří, za týden, za půl léta, i když bude ve stavu úplně bdělém, opustí tuto osadu trestnickou, budu-li chtíti, aby tak učinil!“

„Opustí osadu? bez překážky … volně?“ tázal se Petr Bathory, jsa překvapen prohlášením doktorovým. „Avšak k tomu bylo by potřebí, aby také strážci jeho k tomu přivolili! Účinky hypnotické čili tajemný vliv váš na člověka toho nemůže přece přiměti jej k tomu ani umožniti mu, aby rozdrtil řetězy, prolomil dvéře žalářní aneb aby přelezl zeď nepřestupnou?…“

„Nikoli, Petře,“ odvětil doktor Antekirtt, „nemohu jej přiměti k tomu, aby učinil něco, co sám bych nemohl vykonati. Právě pro tuto příčinu však chci navštíviti guvernéra ceutského.“

Doktor Antekirtt nepřeháněl. Nahrazení vůle u člověka některého vůlí cizí čili podkládání vlastní vůle osobě jiné, čehož dosíci lze ve stavu hypnotickém, jest zjev, jenž nenáleží, jak se již dokázalo, v říši bájek. Práce a zkoumání Charcota, Brown-Séquarda, ďAzama, Richeta, Dumontpalliéra, Maudsleye, Bemheima, Hacka, Tučka, Riegra a jiných učenců, nepřipouštějí žádných v té věci pochybností. Na svých cestách v zemích východních mohl doktor Antekirtt pozorovati a studovati případy velmi zajímavé a doplniti toto odvětví fysiologie řadou nových pozorování a zkušeností. Byl tedy obeznámen důkladně se zjevy těmi i s výsledky, kterých bylo možno pomocí jich docíliti. On sám obdařen byl ve velké míře zvláštní tou mocí, kterouž lze vůli vlastní vnutiti osobám cizím na místě jejich vůle; této moci své používal častěji v Malé Asii a pomocí její hodlal se zmocniti nyní Španěla — an tento náhodou, jak se právě ukázalo, neobyčejně snadno mohl býti cizímu vlivu tomuto podroben a odolati mu naprosto nemohl.

Doktor mohl tedy vlásti úplně Karpenou a mohl jej přiměti, aby se řídil dle jeho vůle a aby činil, co by si doktor přál, a sice v kterékoli době. Avšak k tomu bylo potřebí, aby měl vězeň úplnou volnost pohybu, když by nastal okamžik, v němž by doktor přiměti jej chtěl k některému činu nebo výkonu. K tomu bylo však svolení guvernéra nezbytným. Svolení toto doufal však doktor Antekirtt dosíci od plukovníka Guyarra, maje ovšem úmysl dopomoci potom Karpenovi k útěku.

Deset minut na to přijel povoz ke vchodu do velikých kasáren, jež jsou vystavěny téměř na konci území španělského, a zastavil se před domem guvernérovým.

Plukovník Guyarre byl již zpraven o příjezdu doktora Antekirtta do Ceuty. Slavný muž tento, jenž získal si proslulost svoji učeností i svým bohatstvím, byl vítán všude na cestách svých s poctami, jakéž téměř jen panovníkům bývají údělem. Také guvernér přijal jej i přítele jeho Petra Bathorya velmi okázale a uvedl je pak do svého salonu.

Nabídl se jim, že je bude provázeti všude při jejich návštěvě osady španělské, „tohoto kousku země, jenž Španěly tak šťastně, byl urván říši marocké.“

„Přijímáme rádi vaši nabídku, pane guvernére,“ odvětil doktor Antekirtt Španělsky, kteroužto řeč mluvil Petr Bathory právě tak plynně jak on. „Avšak nevím, budeme-li míti času, abychom laskavosti vaší mohli použiti.“

„Ó, osada naše není veliká, pane doktore,“ odpověděl guvernér. „Za půl dne můžeme ji shlédnouti celou! Nehodláte zde ostatně delší dobu prodlíti?“

„Snad jenom ještě čtyři nebo pět hodin,“ odtušil doktor Antekirtt. „Musím odplouti ještě dnes večer do Gibraltaru, kdež zítra ráno jsem očekáván!“

„Odplouti ještě tento večer!“ zvolal guvernér. „Dovolte, bych se tomu vzpíral! Věřte, doktore Antekirtte, že naše osada vojenská zaslouží, aby důkladně byla poznána. Viděl i pozoroval jste zajisté
„Co se stalo?“ tázal se guvernér. (Str. 340.)
již mnoho na svých cestách, avšak již jen z ohledu na svoji soustavu trestnickou zaslouží Ceuta pozornosti učencův a badatelů!“

Guvernéra vedla ovšem ke chvále osady též sebeláska. Avšak nepřeháněl v ničem, neboť ceutská soustava trestnická jest, co se týče hmotného stavu trestníkův i nápravy mravní, jednou z nejlepších Starého i Nového světa.

Guvernér přál si proto, aby muž tak učený, jakým byl doktor Antekirtt, odložil svůj odjezd a aby návštěvou svojí poctil trestnici a prohlédl si celé její zařízení.

„Odložiti odjezd svůj nemohu, pane guvernére, avšak dnes patřím vám zcela!“ pravil doktor Antekirtt. „Jsou již čtyři hodiny,“ odtušil plukovník Guyarre, „a zbývá nám tedy málo času…“

„V pravdě,“ odtušil doktor, „a lituji toho tím více, poněvadž tak jako vy přál jste si, bych trestnici vaši navštívil, byl bych býval i já rád tomu, kdybyste byl se mnou na yachtu moji se odebral.“

„Nemůžete, pane doktore Antekirtte, odročiti odjezd svůj do Gibraltaru aspoň o jeden den?“

„Učinil bych tak rád, pane guvernére, kdyby mne dostaveníčko, které jsem si tam pro zítřejší den dal, nenutilo, abych odplul ještě dnes večer!“

„Lituji toho opravdu velice,“ odvětil guvernér, „a nebudu moci nikdy oželeti toho, že nemohl jsem vás zde déle pozdržeti! Leč mějte se na pozoru! Yachta vaše nalézá se v dosahu mých děl a závisí jen ode mne, abych vás zbavil naděje, že na ní můžete mi uniknouti.“

„A což odveta za porušení práva mezinárodního?“ smál se doktor. „Či chtěl byste se vydati, pane guvernére, v nebezpečí války s královstvím antekirttským?“

„Vím, že bych se tím vydal v zápas velice nebezpečný!“ odvětil guvernér tímtéž tonem rozmarným. „Avšak čeho bych se neodvážil jen proto, abych vás u sebe aspoň na čtyřiadvacet hodin zdržel?“

Petr Bathory, jenž se nesúčastnil této rozmluvy, tázal se v duchu, zda doktor má na mysli dosud cíl, jehož chtěl dosíci. Rozhodnutí jeho, že opustí Ceutu ještě večer, budilo jeho podivení. Jak mohl v krátké, ještě zbývající době nastrojiti vše, aby útěk Karpenův umožnil? V několika hodinách musili býti odvedeni odsouzenci do trestnice a zde přes noc uvězněni. Za okolností takových zjednati Španělu možnost, by mohl uprchnouti, zdálo se Petrovi podnikem přes míru obtížným, ne-li zcela nemožným. Avšak mladý muž pochopil, že doktor sleduje určitý plán, jakmile jej slyšel odpověděti:

„Opravdu, pane guvernére, mrzí mne velice, že nemohu přání vašemu vyhověti — aspoň pro dnešek! Avšak snad dá se příště věc jinak zaříditi?“

„Mluvte, doktore Antekirtte, mluvte!“

„Poněvadž musím zítra ráno býti v Gibraltaru, jest nutno, abych odplul ještě dnes večer. Avšak myslím, že pobyt můj pod skalou anglickou nebude trvati déle dvou neb tří dnů. Dnes jest čtvrtek; na místě abych pokračoval v cestě své podél severního pobřeží Středozemního moře, mohu v neděli připlouti opět do Ceuty!“

„Ano, tak bude nejlépe,“ odvětil guvernér, „a budu vám velice povděčen. Lichotilo by mi, kdybyste si osadu naši pečlivě prohlédl! Kdo nebyl by na tomto světě poněkud marnivým? Jest tedy ujednáno, doktore Antekirtte, v neděli se opět uzříme?!“

„Ano, avšak s jednou podmínkou!“ děl doktor Antekirtt.

„Nechť jest jakákoli, přijímám ji už předem!“

„Podmínka ta zní, že posnídáte se svým pobočníkem na palubě „Ferrata“.“

„Slibuji vám to, doktore Antekirtte. Učiním tak, však též s jednou podmínkou!“

„Tak jako vy, pane guvernére, podrobuji se jí též já už předem!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Přání mé jest,“ děl plukovník Guyarre, „abyste potom vy i pan Bathory poobědvali u mne!“

„Budiž, je tedy ujednáno!“ souhlasil doktor Antekirtt. „Mezi snídaní a obědem pak … “

„Použiji své moci a ukážu vám veškeré divý a památnosti svého království!“ dodal guvernér s úsměvem, tiskna ruku doktorovi.

Petr Bathory přijal rovněž, ukloniv se, pozvání, jež přívětivým a ochotným guvernérem ceutským bylo právě proneseno.

Doktor Antekirtt chystal se na to k odchodu, a Petr mohl čisti již v jeho očích, že plán jeho se mu daří.

Guvernér přál si doprovoditi hosty své až do města. Všichni zaujali proto místa v povozu, který ujížděl zpět jedinou cestou, kteráž dům guvernérův s městem pojí.

Vzpomeneme-li si na známou národní hrdost Španělů, nebudeme se zajisté diviti, používal-li guvernér Guyarre příležitosti této, aby doktora upozorňoval na více nebo méně opravdové krásy malé osady a aby mluvil o opravách, kteréž po stránce vojenské i občanské hodlá tu zavésti.

Připomněl, že poloha hory Abyly není o nic horší, nežli skály Calpy, ležící na druhé straně průlivu, ano tvrdil dokonce, že bylo by lze učiniti z Ceuty nový Gibraltar, stejně nedobytný jako Gibraltar anglický, při čemž protestoval proti nestoudnému prý výroku jistého Angličana, že Ceuta musí se státi majetkem Anglie, poněvadž Španělé nedovedou z ní nic učiniti, ani ji uhájiti. Guvernér byl ovšem velice rozčilen nad těmito snahami Angličanů, kteří prý sotva nohou někam vstoupí, již chtěli by tam býti domovem a pevně se tam usaditi.

„Nechť raději,“ zvolal plukovník, „pomýšlejí, by si Gibraltar udrželi, nežli obrátí své chtivé zraky na Ceutu. Španělsko by mohlo snadno jednou onu skálu svrhnouti jim na lebky!“

Doktor Antekirtt netázal se, jakým způsobem Španělové by to provedli, a nechtěl odporovati též tomuto tvrzení, pronesenému s celou vášnivostí španělskou. Ostatně rozmluva byla přerušena, poněvadž vůz se náhle zastavil.

Kočí musil zadržeti povoz před davem asi padesáti trestníků, kteří se kupili na silnici.

Guvernér pokynul jednomu ze strážců, aby přistoupil. Tento přikročil ihned k povozu, načež, vzpřímiv se v celé své postavě, pozdvihl ruku k čapce, zdravě velitele svého po vojensku.

Ostatní z davu, trestnici i strážcové, seřadili se po obou stranách cesty.

„Co se stalo?“ tázal se guvernér.

„Excellence!“ odvětil strážník, „jeden z trestanců nalezen byl ležící na silnici. Zdá se, že jenom spí, ale přes to nelze jej probuditi!“

„Jak dlouho jest již v tomto stavu?“ tázal se plukovník Guyarre.

„Již asi hodinu.“

„A pořád spí?“

„Pořád, Excellence. Jest tak bez citu, jakoby byl mrtvým! Třásli jsme jím, štípali jej i bodali špendlíkem, ano vystřelili jsme mu bambitku u uší: neslyší však a necítí!“

„Proč neposlali jste pro lékaře?“ tázal se guvernér vyčítavě.

„Poslal jsem pro něj, Excellence, avšak nebyl doma; čekáme, až jej najdou a zatím nevíme, co s mužem tím činiti.“

„Doneste jej do nemocnice!“ velel plukovník Guyarre.

Strážník chystal se vykonati tento rozkaz, když doktor Antekirtt ujal se náhle slova, pravě plukovníkovi:

„Dovolíte, pane guvernére, abych jako lékař zkoumal stav výtečného spáče toho? Přál bych si jej viděti zblízka!“

„Ah, ano, jest to vaše povolání!“ odvětil guvernér žertovně.

„Zločinci dostane se lékařské pomoci doktora Antekirtta! Nebude si moci v pravdě stěžovati!“

Všichni tři sestoupili s povozu, a doktor Antekirtt přistoupil k trestníku, ležícímu dosud na okraji cesty. Život u tohoto bylo lze poznati jen podle dýchání a rychlého pohybu tepny.

Doktor dal znamení, aby ostatní poněkud dále odstoupili.

Na to sklonil se nad tělem spícího, šeptal mu cosi a hleděl mu utkvěle do očí, jako by chtěl převésti do mozku jeho některý projev své vůle.

Povstav pak, pravil:

„Muži tomu vlastně nic není! Upadl prostě ve spánek magnetický!“

„Opravdu?“ pravil guvernér. „Jest to věc podivná! Můžete jej však ze spánku toho probuditi?“

„Nic není snazšího nežli to!“ odvětil doktor Antekirtt.

Dotknuv se pak čela Karpenova, pozdvihl zvolna víčka očí jeho a děl mu:

„Probuď se! … Chci tomu!“

Karpena pohnul sebou a otevřel oči, zůstal však ve stavu polo bezvědomém a ospalém. Doktor přejel mu několikrát v šikmém směru rukou po tváři, a Španěl počal se zvolna z omámení probouzeti.

Konečně povstal a ustoupil, nemaje vědomí o tom, co se bylo s ním dělo, v řady svých soudruhů.

Guvernér Guyarre, doktor Antekirtt a Petr Bathory vstoupili na to opět do vozu, jenž jel dále k městu.

„Mám-li pravdu říci,“ pravil guvernér, „myslím, že chlapík tento byl pořádně napilým!“

„Nesoudím tak,“ odvětil doktor Antekirtt. „Zdá se mi, že jest tu co činiti se somnambulismem.“

„Avšak, kdež jest přičina jeho?“

„Na to ovšem nemohu odpověděti, pane guvernére. Snad muž ten jest náchylným stavu takovému. Leč nyní snad se záchvat ten nebude tak záhy opětovali!“

Nedlouho na to dojel povoz k opevnění, minul je, vjel do města, projel několika ulicemi a zastavil se na nábřeží.

Doktor Antekirtt a plukovník Guyarre rozloučili se tu velmi srdečně.

„Hle, tam kotví „Ferrato“,“ pravil doktor Antekirtt, ukazuje na yachtu, jež se kolébala půvabně na vlnách. „Nezapomeňte tedy, pane guvernére, že jste mi slíbil, že s námi v neděli ráno na palubě posnídáte!“

„Nezapomenu, doktore Antekirtte, doufám však, že i vy nezapomenete, že v neděli očekávám vás k obědu!“

„Splním svůj slib!“ děl doktor.

Oba stiskli si na to naposled ruce, avšak guvernér neopustil nábřeží, dokud neviděl, že lodice, odvážející doktora s Petrem, nepřirazila k yachtě.

Když doktor vystoupil opět na palubu, pravil Petru, jenž se ho tázal, zdaliž se mu dařilo vše, jak si přál:

„Ano! … V neděli večer bude Karpena s dovolením guvernéra na této yachtě!“

O osmé hodině odplula yachta směrem severním a hora Hacho, jež ovládá tuto část pobřeží marokánského, zmizela záhy v temnotách a mlhách večerních.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Ferdinand de Lesseps, francouzský podnikatel, který vybudoval Suezský průplav.