Nový hrabě Monte Kristo/Pod sopečným jícnem

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
V okolí Katanie	Pod sopečným jícnem	Ceuta

Údaje o textu
Titulek:	Pod sopečným jícnem
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 310–325 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Druhého dne o jedné hodině odpoledne chystali se doktor Antekirtt a Petr Bathory opustiti palubu „Ferrata“.

Lodice očekávala je, aby je dopravila na břeh, avšak dříve, nežli doktor Antekirtt do ní vstoupil, rozkázal kapitánu Köstrikovi, aby bděl, až loď „Elektrika“ č. 2., jež každým okamžikem byla očekávána, připluje, a by odeslal ji ke skaliskům Polyfémovým. Kdyby se záměr doktorův podařil, kdyby totiž Sarkany aneb aspoň Zirone a Karpena byli jím zajati, měla je rychloloď dopraviti na Antekirttu, kdež doktor mohl o osudu zrádců dle libosti své rozhodnouti.

Lodice odrazila od parníku. V několika minutách stál již doktor Antekirtt s Petrem Bathorym na nábřežních schůdkách.

Oba oděni byli jako turisté, kteří vědí, že budou musiti snášeti teplotu, jež z třiceti stupňů nad nulou — takou jest totiž u moře — klesá na sedm neb osm stupňů pod nulou. Vůdce, jehož opatřila sekce alpinského klubu, očekával je s koni, kteří měli býti v Nicolosi zaměněni za mezky, výtečná i trvalá to zvířata s jistým, bezpečným krokem.

Výletníci projeli záhy městem Katanii, jehož šířka v poměru k délce jest dosti malou. Doktor nepozoroval, že jsou sledováni. Za nedlouho vystupovala již společnost domnělých turistů po nejnižších svazích mohutné skupiny sopečné, kterouž Sicilané zovou Mongibello, a jejíž průměr obnáší pětadvacet mil.

Cesta byla ovšem velmi příkrá a klikatá. Musíť činiti časté zatáčky, aby se vyhnula proudům lávy, basaltovým skalám, jejichž neobyčejná tvrdost jest dílem millionů let, a vysušeným řečištím, jež se z jara mění v divoké bystřiny.

V těchto divoce romantických místech bují však dosud rozkošné stromoví, olivy, oranže i chléb svatojanský, ano shledati lze zde i silné kmeny révy, jejíž výhony vinou se kol blízkých stromů. Území to jest prvním ze tří pásem, jimiž musí turista projíti, chce-li dostoupiti vrcholu hory Etny, kterouž geologové jisté doby, kdy ještě ani nebylo vědy geologické, zvali „hřebíkem země a sloupem nebes“.

Po dvou hodinách mohli doktor Antekirtt s Petrem při krátkém odpočinku, jehož bylo zvířatům více potřebí nežli jezdcům, shlédnouti pod nohami svými celé město Katanii, krásnou to soupeřku Palerma, jež má pětasedmdesát tisíc obyvatelů. Viděli rovnoběžné ulice, kteréž na nábřeží končí, zvonice a věže sta kostelů, četné, malebné kláštery, domy stavěné v půvabném slohu šestnáctého století — a celou tuto směsici obepjatou nejbohatším pasem zeleně, jaký kdy město některé kol boků si ovinulo.

Dále vpředu shlédli cestovatelé přístav, jemuž Etna sama postarala se o ochrannou hráz, když jej byla za hrozného výbuchu v roce 1669 částečně zasypala. Výbuch tento zničil čtrnáct vesnic a městeček, vyžádal si osmnáct tisíc životů lidských a vychrlil v kraj tento přes milliardu kostkových metrů lávy.

V devatenáctém století jest Etna méně činnou. Máť ostatně již právo na odpočinek. Za doby křesťanské známo jest přes třicet výbuchů. Jestliže Sicilie dosud při nich nepodlehla, dlužno to přičísti pevným, solidním základům jejím. Připomenouti sluší dále, že sopka neutvořila si ni jediný stálý jícen. Mění je dle své libosti.

Hora rozštěpila se na místě, kdež vylévá se z ní jeden z proudů ohnivých, jimiž vytéká láva, mezi boky její nashromážděná. Tím vzniká řada menších vulkánů, pahrbkův a jícnů sopečných, mezi nimiž uvádíme Monte-Rossi, dvojitý to pahrbek, jenž při výbuchu v roce 1669 z lávy, popela a balvanů vyvržených se utvořil, dále jícny Frumento, Stornello a Quisinco, nevzpomínaje ani jícnů, utvořených v letech 1809, 1811, 1819, 1838, 1852, 1865 a 1879, jichž nálevkovité otvory na hlavním kuželi připomínají nám buňky, jež v úlu včelním vídáváme.

Když byli cestovatelé naši projeli městečkem Belvederem, dal se vůdce kratší, vedlejší cestou, by dostihl silnice, vedoucí do Tramatieri, pak oné do Nicolosi. Zde nalézali-se dosud v prvém, plodonosném pásmu Etny, kterýž se táhne skorem až ku městu, posledně zmíněnému, tudíž do výše dvou tisíc a sto dvaceti stop.

Byly as čtyři hodiny, když se objevilo Nicolosi, aniž cestovatelům po celé cestě z Katanie, patnáct kilometrů dlouhé, nějaké dobrodružství se přihodilo. Musili uraziti ještě dvacet kilometrů, aby „domu Angličanů“ dostoupili.

„Jak dlouho hodlá Vaše Milost zde prodlíti?“ tázal se vůdce.

„Pokud možno dobu nejkratší, tak abychom do deváté hodiny k cíli svému došli!“ odvětil doktor Antekirtt.

„Nuže, čtyřicet minut?“

„Budiž!“

Čas ten stačil úplně, aby mohli pojisti v jednom ze dvou hostinců městských, které kuchařskému umění Sicilianův činí větší čest než hostince v některém jiném větším městě sicilském. Budiž to řečeno ke cti obyvatelstva nicoloského, jež se páčí na tři tisíce duší, čítaje v to i žebráky, kteří tu v hojném počtu žijí. Dostati lze v hostincích oněch maso kůzlečí, ovoce, hrozny, oranže a víno San Placidské, jež se těží v okolí Katanie. V Itálii jsou četná větší města, kdež hostinský nemohl by nabídnouti hostům ani tolik, co hostinští v Nicolosi a ocitl by se v nesnázích, kdyby to na něm bylo žádáno.

Před pátou hodinou vsedli doktor Antekirtt, Petr Bathory a jejich vůdce na mezky, a zvířata tato vystupovala pak s břemenem svým dále nahoru, druhým pásmem, lesním. — Stromy nejeví se zde však zraku v počtu tak četném, jak by se dle názvu pásma zdálo, neboť i zde, jako všude, kácejí se stromy a ničí se nemilosrdně staré krásné lesy, kteréž záhy budou jen bájnou vzpomínkou.

Přes to rostou dosud tu a tam, ve skupinách aneb o samotě, podél proudů lávy a na krajích propasti duby, buky a fíky s listy téměř černými, dále nahoře pak jedle, smrky a břízy. Ano i z popela, smísí-li se tento částečně s prstí, vyrůstají křoviska, pod nimiž zelená se hustý trávník.

O osmé hodině večer nalézali se doktor Antekirt a Petr Bathory již ve výši tří tisíc metrů, jež tvoří skorem již hranici věčného sněhu. Na svazích Etny jest tolik sněhu že stačil by pro celou Sicílii a Itálii.

Cestovatelé naši ocitli se nyní v pásmu černé lávy a popela, jež se táhne zevně podél boků ohromné prohlubiny, obrovského to

eliptického cirku Valle del Bove. Jednalo se nyní o to, minouti některá vysoká skaliska, vztyčující se do výše tisíce až tří tisíc metrů, kteráž se skládají z vrstev trachytův a čedičů, proti nimž živly marně bojují.

Naproti trém našim turistům zdvíhal se tu vlastní mohutný kužel sopky, na němž některé rostliny tvořily tu a tam skupiny zeleně. Tato střední skupina pahrbků a jícnů sopečných končí nejvyšším vrcholem svým ve výši tří tisíc tří set šestnácti metrů nad hladinou mořskou.

Země třásla se výletníkům zde již pod nohami. Chvění, způsobené vulkanickou činností, jež uvnitř Etny neustává, šířilo se na povrchu i pod pokrývkou sněhovou. Sirné páry, kteréž vítr od otvoru jícnu před sebou pudí, nakupují se často až na úpatí kužele, a roj jisker a žhavých drobounkých trusek padá na bělostný, sněžný koberec, kdež za sykotu uhasíná.

Vzduch byl již citelně chladným — teploměr zde ukazoval několik stupňů pod bodem mrazu — a jevily se již i obtíže při dýchání, jež vznikají následkem zředěného vzduchu. Cestovatelé naši musili se zahaliti úžeji ve své pláště. Ostrý vítr, jenž nahoře vál, unášel s sebou vločky sněhové, jež ve vzduchu vířily.

S výše této, pod hlavním jícnem, z něhož vyšlehovaly chvílemi jazyky plamenné, viděti bylo jiné menší a vedlejší jícny, úzké to otvory sirné nebo temné, nedohledné jámy, v jichž nitru podzemní oheň plápolá. Slyšeti bylo temný, stálý hluk, jenž mnohdy vzrůstal v děsivý rachot, tak jako by sopka byla ohromným kotlem, v němž pára při napětí přílišném záklopky s lomozem nadzdvihuje.

Výbuchu však nebylo se třeba obávat i, a hněv živlů podzemních jevil se jen rachotem v nejvyšším jícnu a výpary v sopečných otvorech, kteréž zejí na hlavním kuželi.

Bylo devět hodin večer. Na nebi stkvělo se tisíce hvězd, kteréž následkem zředěného vzduchu v této výši zdály se ještě třpytnějšími a zářivějšími. Vycházející měsíc nořil se na západě z hladiny moře aeolského. Na jiné hoře, jež v nitru svém nebyla by skrývala činnost sopečnou, byl by klid nádherné noci této býval velebným.

„Musíme se ocitnouti přece již brzy u cíle?“ tázal se doktor Antekirtt.

„Tamo jest již „dům Angličanů“!“ odvětil vůdce.

Ukázal při tom na stěnu domu, v níž mimo dvéře otvírají se dvě okna a jež ve vzdálenosti as padesáti kroků na levo zrakům cestovatelů se objevila. Poloha domu toho chrání jej před sněhem. Leží čtyři sta osmadvacet metrů pod okrajem hlavního jícnu a vy stavěn byl v roku 1811 od anglických důstojníků na rovné ploše lávou utvořené a „Piano del Lago“ zvané.

Dům tento udržován byl po dlouhou dobu v dobrém stavu nákladem pana Gemellara, bratra proslulého geologa téhož jména; v nové době upraven byl pak opětně péci alpinského klubu.

Nedaleko odtud jeví se zrakům cestovatelů jakési zříceniny, původu římského, jimž lidem dán název „Věž mudrcova“. Odtamtud vrhl se, jak pověst praví, Empedokles{{Redakční poznámka|Empedoklés do jícnu sopky.

V pravdě bylo by třeba k tomu nesmírně mnoho filosofie, aby někdo mohl snésti osm dní samotu v těchto místech a pochopujeme proto čin proslulého filosofa Agrigentskóho.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a jejich vůdce obrátili se přímo ku „domu Angličanů“. Zaklepali na dvéře, jež se ihned otevřely.

Okamžik na to ocitli se mezi svými lidmi.

„Dům Angličanů“ má jen tři jizby, jež opatřeny jsou stoly, stolicemi a kuchyňským nářadím; zařízení to stačí však turistům, kteří až do této výše projáti musí za stálého stoupání vzdálenost dvou tisíc osmi set a pětaosmdesáti metrů. Jsou proto spokojeni, mohou-li v domě tomto aspoň odpočinouti a pokrm si upraviti.

Až do této doby, totiž do příchodu doktorova, nechtěl Ludvík Ferrato rozdělati ohně, ač zima byla velmi citelná, obávaje se, že by se tím lupičům prozradila přítomnost malé čety v domě. Nyní nebylo však již potřebí této opatrnosti, neboť Zirone věděl už, že doktor Antekirtt hodlá stráviti noc v „domě Angličanů“. Naloženo tudíž na ohniště několik kusů dříví, jež přineseny byly z dřevárny. Několik okamžiků na to rozšířil praskající oheň dosti tepla i světla, kteréhož dosud se nedostávalo.

Doktor Antekirtt odvedl Ludvíka stranou a tázal se ho, zdaž se od příchodu jeho mužstva neudála žádná zvláštní příhoda.

„Žádná!“ odpověděl Ludvík. „Obávám se toliko, že příchod náš nebyl tak tajným, jak jsme si přáli!“

„A proč?“

„Poněvadž od Nicolosi, neklamu-li se, sledováni jsme byli nějakým mužem, jenž však zmizel, když dostihli jsme úpatí hlavního kužele.“

„To by bylo, Ludvíku, ovšem velmi mrzuté! Zironovi, když by zvěděl, kolik nás zde jest, mohla by zajíti chuť by nás přepadl! Od soumraku nepotuloval se však nikdo v okolí domu?“

„Nikdo, pane doktore.“ odvětil Ludvík. „Já z opatrnosti prohledal jsem zříceniny „věže mudrcovy“; nebylo tam naprosto nikoho!“

„Vyčkávejme tedy zatím, nechť však jeden z mužů stojí stále na stráži u dveří! Jest viděti dosti daleko, poněvadž jest noc jasná, a záleží na tom, abychom nebyli překvapeni.“

Rozkaz doktorův byl ihned vykonán, a když doktor usedl na lavici u ohniště, ulehla družina jeho kolem něho na slamníky, by na chvíli odpočinula před dílem, jež snad jí nastávalo.

Kap Matifu přistoupil však k doktorovi. Hleděl naň, aniž se promluviti odvážil. Bylo však možno snadno pochopiti, co jej znepokojovalo.

„Přeješ si dověděti se, co se stalo s Pointem Pescadem?“ pravil doktor Antekirtt. „Buď však jen trpěliv! Vrátí se za nedlouho opět, ač provádí nyní hru, jež by jej mohla hrdlo státi…“

Uplynula zatím hodina, aniž hluboký klid v okolí domu něčím byl porušen. Žádný stín neobjevil se na bílé ploše, rozkládající se před rovní, Piano del Lago zvanou, na níž se „dům Angličanů“ vztyčuje. Následkem toho v doktoru Antekirttu i v Petru Bathorym vzrůstala netrpělivost i znepokojení, jež nemohli již ovládati. Kdyby se byl Zirone přece dověděl o přítomnosti ozbrojené čety v tomto domě, nebyl by se nikdy odvážil, jak soudili, k útoku.

Záměr jejich byl by tím zmařen! A přece bylo nutno zmocniti se aspoň spoluvinníka Sarkanyova, a vynutiti z něho pak tajemství, kde Sarkany se nalézá.

O desáté hodině zarachotila však rána z pušky ve vzdálenosti as půl míle (italské) pod „domem Angličanů“.

Všichni vyšli před dům, neviděli však ničeho podezřelého.

„Není pochyby, že byla to rána z pušky!“ pravil Petr Bathory.

„Snad vypálil ji na úbočí hory některý lovec orlů nebo divokých kanců.“

„Vejděme opět do domu, neboť nikdo nás nesmí zde spařiti!“

Všichni opět vstoupili.

Čtvrt hodiny na to však muž, jenž venku stál na stráži, vběhl rychle do vnitř a zvolal:

„Rychle! Zpozoroval jsem…“

„Několik mužů?“ tázal se Petr Bathory.

„Nikoli, jediného!“

Doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík a Kap Matifu vyšli kvapně před dům, pečujíce o to, by zůstali ve stínu.

Vskutku, jakýsi člověk, běžící a skákající jako kamzík, kvapil sem přes proud stvrdlé lávy, jenž u roviny, na níž dům stál, končil. Několik skoků ještě a muž ten klesl do náručí, jež se mu vstříc rozpialo, — do náručí Kapa Matifua.

Byl to Pointe Pescade.

„Rychle … rychle … do domu! …“ volal.

Všichni vešli rychle do domu, jehož dveře se ihned uzavřely.

„A Zirone?“ tázal se doktor Antekirtt … „Co se stalo? Proč jsi jej opustil?“

„Bych vás zpravil…“

„Nehodlá nás přepadnouti?“

„Ve dvaceti minutách bude zde!“

„Tím lépe!“

„Nikoli! Tím hůře! … Nevím, jak se mohl dověděti o tom, že jste sem před sebou vyslal tucet mužů.“

„Nejspíše zvěděl to od muže, jenž nás následoval!“ děl Ludvík Ferrato.

„Nechť tak či onak, ví o tom!“ pravil Pointe Pescade. „A pochopil, že mu chystáte léčku!“

„Nechť přijde tedy!“ zvolal Petr Bathory.

„Přijde zajisté, pane Petře. Avšak ke dvanácti mužům, jež najal na Maltě, připojil se zbytek čety jeho, jenž se vrátil dnes do Santa Grotty!“

„Kolik jest s ním tedy banditů?“ tázal se doktor Antekirtt.

„As k padesáti!“ odvětil Pointe Pescade.

Situace doktora a malé družiny jeho, která se skládala pouze z jedenácti námořníkův, Ludvíka, Petra, Kapa Matifua a Pointa Pescada — celkem tudíž z šestnácti mužů proti padesáti — byla velice povážlivou. Mělo-li se státi rozhodnutí nějaké, nebo měly-li se vykonati přípravy k obraně, musilo se to státi rychle.

Avšak předem chtěl doktor Antekirtt zvěděti od Pointe Pescada, co se během dne událo, i dověděl se následující:

Ráno téhož dne vrátil se Zirone z Katanie, kdež byl večer před tím dlel, a byl to v pravdě on, kterého doktor viděl toulati se v sadech katanských. Když přibyl Zirone do skrýše santagrottské, oznámil mu jeden ze slídičů jeho, že as tucet mužů, vystupujících po různých stezkách, odebralo se do „domu Angličanů“.

Zirone pochopil dosti snadno situaci. Nebyl to již on, jenž vlákati chtěl doktora Antekirtta do pasti, nýbrž doktor sám chtěl tak učiniti vůči němu. Právem radil Sarkany svému druhu, aby doktoru Antekirttovi nedůvěřoval!“

Pointe Pescade však přes to naléhal na Zirona, aby „dům Angličanů“ přepadl, dokládaje, že Maltezané jeho snadno přemohou hrstku mužstva doktorova.

Zirone však byl nerozhodným, nevěda, co má činiti.

Ano, naléhání Pescadovo zdálo se mu býti nápadným, a proto dal rozkaz, aby byl Pescade střežen, — což ostatně Pointu Pescadovi neušlo. Nepochybně byl by se Zirone za takých povážlivých okolností úplně vzdal záměru, kdyby odpoledne as o třetí hodině nebyl k němu přirazil i druhý oddíl čety jeho. Maje takto as padesát mužů pod svým velením, nerozpakoval se již ni chvíli a k večeru opustila celá četa skrýši santagrottskou. aby zaměřila k „domu Angličanů“.

Pointe Pescade pochopil, že doktor Antekirtt a družina jeho byli by ztraceni, kdyby je nezpravil o všem včas, tak aby mohli buď uprchnouti aneb aspoň býti na stráži před hrozícím nebezpečím. Čekal jen, až by bandité ocitli se na blízku „domu Angličanů“, jehož polohu neznal.

Po deváté hodině večer uzřel ve vzdálenosti sotva dvou mil před sebou světlo na svahu Etny, jež, jak právem soudil, vycházelo z oken zmíněného domu.

Vybočil skokem z řad banditů a letěl spíše nežli běžel k „domu Angličanů“. Rána, kterou za ním Zirone z pušky vypálil a již slyšela též družina doktorova, jej nezastihla. Díky přirozené své hbitosti byl záhy mimo dosah pušek lupičů a nedlouho na to sklesl v náručí Kapa Matifua, předstihnuv takto bandity jen as o dvacet minut.

Když skončil vypravování, děkoval doktor Antekirtt smělému a důvtipnému hochu stisknutím ruky. Na to rokováno o tom, co vůči velikému nebezpečí dlužno činiti.

Opustiti dům tento a nastoupiti za noci ústup po svahu sopky, kdež Zirone a druhové jeho znali všechny stezky a úkryty, značilo tolik, jako vydati se v jistou zkázu. Stokráte lépe bylo vyčkati dne v tomto dome, zatarasiti se a brániti se v něm jako ve tvrzi až do svítání.

Až by den nastal, provedl by se ústup, kdyby se jevil nezbytným, aspoň za jasného světla, a nebylo by nebezpečí, jež při ústupu nočním hrozilo, že někdo z družiny doktorovy, která tento kraj sopečný neznala, za tmy se sřítí do propasti.

Rozhodnuto tudíž zůstati a brániti se.

Přípravy k obraně ihned byly vykonány.

Nejprve uzavřena byla úplně obě okna domu a uvnitř byla pevně opřena; za střílny měly sloužiti otvory, kteréž trámy krovu ponechávaly mezi střechou a zdí průčelní.

Každý muž opatřen byl rychlostřelnou puškou a dvaceti náboji. Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato měli jim střelbou ze svých revolverů pomáhati. Kap Matifu neměl než svá ramena. Pointe Pescade neměl než své ruce. Snad byli však přes to nebezpečnějšími než kdokoli z ostatních! Uplynulo as čtyřicet minut, aniž učiněn bandity útok na „dům Angličanů“.

Vzdal se Zirone, jenž věděl, že doktor Antekirtt, byv zpraven Pointem Pescadem, překvapen již býti nemůže, svých záměrů? Sotva as, neboť na straně jeho byla veliká přesila, mimo to i výhoda, že znal dobře místa tato, takže musil míti jistou čáku na vítězství.

Náhle o jedenácté hodině muž, stojící na stráži, rychle vstoupil do domu. Četa mužů blížila se, rozptýlivši se tak, aby dům na třech stranách mohla obklíčiti; čtvrtá stěna domu hraničila s prohlubní i nebylo možno tudíž obklíčeným tudy uniknouti.

Doktor Antekirtt, pochopiv úmysl banditů, kázal dvéře uzavříti a zatarasiti; na to každý zaujal místo u jednoho otvoru ve střeše, maje rozkaz, aby střílel vždy jen na jisto.

Zirone však i četa jeho blížili se jen zvolna a velmi opatrně, skrývajíce se za skály, až by dosáhli takto okraje malé planiny, na níž byl dům vystavěn. Na okraji tom nakupeny byl velké balvany čedičové a trachytové. Lupiči hodlali se jimi prodrali a pak rázem hnáti útokem na dům, vypáčiti dvéře a zmocnili se, jsouce v přesile, doktora Antekirtt a a jeho druhů.

Náhle zarachotila rána. Lehký dým rozptyloval se nad střechou domu. Jeden z lupičů, smrtelně jsa raněn, klesl. Celá četa uskočila ihned několik kroků nazpět a skryla se za skalami. Zirone však, používaje záhybů terrainu, dovedl ji opět až na planinu.

Mezitím as na dvanáct výstřelů osvětlilo stěny domů a učinilo neškodnými ještě dva z lupičů.

Tu však dal již Zirone povel k útoku.

Celá četa jeho, nedbajíc, že ji to bude státi ještě několik raněných, hnala se k domu. Vystřeleno několikráte proti dveřím, a dva námořníci, stojící uvnitř za nimi, byli raněni, ač nikoli těžce, i musili odstoupiti.

Zápas stával se velmi tuhým. Sekerami a dýkami podařilo se útočníkům rozštěpiti dvéře a prolomiti jedno okno.

Bylo nutno učiniti výpad za prudké střelby s obou stran. Ludvík měl klobouk prostřelený, a Petr, kdyby nebylo bývalo Kapa Matifua, byl by býval probodnut jedním z banditů. Avšak obr zachytil ránu a vyrvav dýku lupiči, skolil jej jedinou ranou.

Při výpadu tom Kap Matifu byl hrozným, porážeje vše kol sebe. Dvacetkrát bylo naň mířeno, avšak ni jediná kule ho nezastihla. Kdyby Zirone zvítězil, smrt Pointa Pescada byla by jistou. Myšlenka ta zvyšovala zuřivost obrovu. Před takým tuhým odporem byli bandité nuceni po druhé ustoupiti.

Doktor Antekirtt a družina jeho mohli vstoupit opět do domu a uvažovati o situaci.

„Kolik nábojů zbylo?“ tázal se doktor Ludvíka Ferrata.

„Deset až dvanáct pro každého z nás!“ odvětil mladý muž.

„A kolik jest hodin?“

„Skorem již půlnoc.“

Svítání mělo nastati teprve za čtyry hodiny.

Bylo nutno proto spořiti velice náboji, aby ráno střelbou ústup mohl býti kryt.

Avšak jak měli obklíčení přátelé doktorovi brániti se před lupiči, jak zabrániti dobytí domu, když by bandité útok svůj opětovali? A skutečně četa Zironova tak učinila asi za čtvrt hodiny, když byla během přestávky této odnesla raněné do úkrytu, chráněného balvany za stuhlým proudem lávy.

Na to lupiči, rozzuřeni jsouce odporem i ztrátou pěti nebo šesti mužů, kteří v řadách jejich byli raněni, přelezli proud lávy, překročili prostoru, jež je dělila od balvanů na okraji pláně a objevili se na této.

Ani jediný výstřel nebyl v době té vyslán z obklíčeného domu proti banditům. Zirone soudil, a sice právem, že družině doktorově počalo se nedostávati nábojů.

Vedl tudíž znovu četu svou k útoku proti domu. Myšlenka zmocniti se osoby stonásobného milionáře dodávala zlosynům slepé odvahy.

Útok jejich byl tenkráte tak prudký, že se ocitli již ve dveřích i v oknech a byli by dobyli nepochybně celého domu, kdyby nový hromadný výstřel, vypálený proti nim zcela z blízka, nebyl srazil pět nebo šest z nich k zemi.

Musili ustoupiti znovu pod pláň. Při druhém útoku tomto byli však raněni opět dva námořníci z družiny doktorovy, a sice dosti těžce, takže musili ustoupiti z řad zápasníků.

Každému z obránců domu zbývalo nyní nábojů nejvýše již jen pro čtyry nebo pět ran.

Situace v „domě Angličanů“ stala se nejvýše nebezpečnou. Také ústup byl nyní, ano i později za jasného dne, skorem již nemožným.

Všichni nahlédli, že jsou ztraceni, jestliže nedostane se jim nenadále pomoci. Odkud však měla pomoc ta přijíti?

Na neštěstí nemohli obklíčení doufati, že by se Zirone a druhové jeho vzdali svého záměru. Lupičů bylo skorem ještě čtyřicet i byli dobře ozbrojeni. Mimo to věděli bandité, že v krátké době nebude moci družina doktorova již výstřely je přivítati a chystali se proto znovu k útoku.

Náhle veliké balvany, valící se dolů po svahu od pláně jako laviny, rozdrtily tři z lupičů, kteří neměli již času se jim vyhnouti.

Byl to Kap Matifu, jenž uvedl v pohyb čedičové balvany a vrhal je z okraje pláně.

Avšak tento prostředek obranný nemohl stačiti. Brzy musilo se nedostávati i balvanů. Četa doktorova musila podlehnouti nebo musilo se jí dostati pomoci odjinud.

Pointu Pescadovi namanula se tu myšlenka, o níž nechtěl se zmiňovati doktorovi, jenž nebyl by mu snad dal svého svolení. Avšak sdělil ji příteli svému, Kapu Matifuovi.

Věděl, neboť byl to slyšel v lupičské skrýši santagrottské, že oddělení četníků nalézá se v Cassone. Do Cassone byla toliko hodina cesty a zpět tolikéž.

Zdaž nebylo možná požádati četnické oddělení toto za pomoc? Ano, avšak dříve byl by musil Pescade proraziti řadami banditů, aby se dal pak podle úbočí hory směrem na západ.

„Je třeba, abych se prodral bandity, učiním tedy tak, nechť již způsobem jakýmkoli!“ pravil Pointe Pescade. „U ďábla! Nebyl jsem nadarmo clownem!“

I sdělil Kapu Matifuovi způsob, jakým se chtěl dostati za záda banditů, aby pak mohl přivolati pomoc.

„Avšak…“ pravil Kap Matifu, „vydáváš se v nebezpečí …“

„Chci tomu!“

Odporovati Pointu Pecsadovi Kap Matifu by se nikdy nebyl odvážil.

Oba doplížili se pak k místu na právo od domu ležícímu, kdež byl sníh nakupen ve velkém množství.

Deset minut na to, mezi tím co zápas mezi lupiči a obklíčenými dále trval, objevil se Kap Matifu opět, i válel před sebou ohromnou kouli sněhovou. Po té zároveň mezi balvany, kteréž nyní všichni námořníci kouleli na útočníky, svrhl Kap též kouli sněhovou, jež se kutálela po svahu, porazila řady banditů a zastavila se padesát kroků za nimi v nehluboké rozsedlině půdy.

Jsouc nárazem téměř v půli rozštěpena, rozevřela se koule nyní zcela, a z ní vystoupil hbitě, avšak i opatrně, jakýsi mužík.

Byl to Pointe Pescade. Dav uzavříti se v ztvrdlý tento obal sněhový, nechal se skutáleti s ním po svahu, vydávaje se takto, ač nebojácně, v nebezpečí, že se i s koulí sřítí do některé propasti.

Jsa nyní sněhového svého vězení sproštěn a nejsa lupiči pozorován, spěchal stezkami podél úbočí Etny směrem ke Cassone.

Bylo právě půl hodiny po půlnoci.

Ve chvíli té doktor Antekirtt, nevida Pointa Pescada, jat byl obavou, že jest týž raněn.

Volal naň.

„Pryč jest!“ odvětil Kap Matifu.

„Pryč?“

„Ano, odešel, by přivolal pomoc.“

„A jak mohl zmizeti?“

„V kouli sněhové!“

Kap Matifu vyprávěl nyní doktoru Antekirttovi, co Pointe Pescade učinil.

„Hodný, šlechetný to hoch!“ zvolal doktor. „Nepozbývejme odvahy, přátelé, bandité nás nedostanou!“

Balvany válely se dále na lupiče. Avšak i tento prostředek obranný musil býti konečně vyčerpán.

O třetí hodině z rána doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík a Kap Matifu, jsouce následováni lidmi svými, musili opustiti „dům Angličanů“, jehož se Zirone na to zmocnil.

Dvacet mužů z čety lupičské bylo zabito a přece byla dosud veliká přesila na její straně. Malá družina doktorova nemohla tudíž proraziti řadami lupičů a musila ustupovati vzhůru po stvrdlé lávě a mezi popelem ke kráteru, kdež zela ohnivá propast.

Odnášejíce raněné své vystupovali druhové doktorovi stále výše, Z tří set metrů — tak jest hlavní kužel sopečný vysokým — měli již dvěstěpadesát metrů pod sebou, i musili stoupati dále, jsouce obklopeni sirnými parami, jež vítr k nim srážel.

Den počal již svítat i, a vrcholy kalabreských hor počaly se již objevovati na druhé straně průlivu messinského.

Avšak v situaci, v jakéž doktor a družina jeho se nalézali, neznačil den spásy pro ně. Musili ustupovati stále a slézati dosti příkré stěny, při čemž vystříleli poslední své náboje, tak že Kapu Matifuovi nezbývalo než svalovati balvany, kteréž se mu při ústupu v cestě naskytly, na lupiče, což činil velmi obratně i horlivě.

Již měl se vsak doktor Antekirtt za ztracena, když náhle na úpatí kužele zarachotil třeskot pušek.

Na okamžik jevila se v četě lupičské nerozhodnost. Na to všichni dali se na útěk, prchajíce podél úbočí hory. Poznali četníky, kteří přicházeli směrem od Cassone, majíce v čele Pointa Pescada.

Smělý hoch tento nemusil dojíti ani do řečené vesnice. Četníci, zaslechnuvše střelbu z pušek, byli se vydali již na cestu, když se setkal s nimi Pointe Pescade, jenž je vedl směrem ke známému již „domu Angličanů“.

Nyní bylo na družině doktorově pronásledovati prchající lupiče. Kap Matifu — jako by se lavina řítila — vrhl se na nejbližší, srazil dva, kteří neměli již času uprchnouti, k zemi, a dostihl Zirona.

„Výborně, Kape, znamenitě!“ volal Pointe Pescade, jenž sem kvapil. „Chop se ho! Do křížku! Pozor, pánové, hle, uzříte zápas mezi Zironem a Kapem Matifem!“

Zirone slyšel slova Pointa Pescada a obrátiv se k němu, vystřelil po něm z revolveru.

Tu udála se věc hrozná. Kap Matifu chopil se Zirona a svíraje jej za hrdlo, vláčel jej za sebou, aniž bandita, jsa zpola zardoušen, mohl nejmenšího odporu klásti.

Nadarmo doktor, jenž chtěl dostati lupiče živého, volal na Kapa, aby šetřil života jeho! Nadarmo Petr a Ludvík za obrem spěchali! Kap Matifu nemyslil na nic jiného, nežli že Zirone ranil, snad smrtelně, Pointa Pescada. I neměl již vlády nad sebou, neviděl nic, neslyšel nic a nehleděl ani na člověka, jejž vlekl.

Konečně učiniv poslední skok, ocitl se u jícnu sopečného a hodil Zirona do ohnivé propasti.

Pointe Pescade, jenž byl dosti povážlivě raněn, opíral se o koleno doktora Antekirtta, jenž prohlížel jeho ránu. Když Kap Mafifu se vrátil, kanuly velké slzy z očí jeho.

„Neměj strachu o mne, Kape!“ děl mu však Pointe Pescade. „To nic není! Nepatrná rána!“

Kap Matifu vyzdvihl druha svého a nesl jej v náručí jako děcko. Doktor Antekirtt s Petrem Bathorym a družinou svojí sestupoval po svahu sopky, kdežto četníci pronásledovali četu lupičskou. Šest hodin na to doktor Antekirtt s přáteli svými dlel již opět na palubě „Ferrata“.

Pointe Pescade byl uložen na lože v pohodlné kajutě. Doktor Antekirtt byl jeho lékařem, a Kap Matifu jeho věrným strážcem, dostávalo se mu tedy péče nejbedlivější! Ostatně rána — kule zaryla se mu pod rámě — nebyla smrtelnou.

Vyhojení jeho nebylo než otázkou času. Když bylo nutno, aby spánkem pookřál, Kap Matifu, jenž opatroval jej jako dítě, vyprávěl mu bajky, a Pointe Pescade byl takto vždy záhy ukolébán v klidný spánek. Doktorovi Antekirttovi však, jak jsme viděli, záměr jeho se nezdařil. Byl by málem padl do rukou Zironových a když i unikl tomuto nebezpečí, nepodařilo se mu přece zmocniti se druha Sarkanyova, jehož byl by zajisté donutil k vyzrazení pobytu zrádců terstských. Zavinil to Kap Matifu, leč mohl-li mu doktor proto činiti výčitky? Doktor Antekirtt prodlel ještě jistou dobu v Katanii, avšak o Sarkanym nedostalo se mu žádné zprávy. Zamýšlel-li tento setkati se se Zironem na Sicilii, změnil nepochybně své záměry, když zvěděl o smrti starého svého druha.

Parník „Ferrato“ vyplul tudíž osmého září opět na moře, zaměřiv k Antekirttě, kam po velmi rychlé plavbě za krátko přibyl.

Ocitnuv se opět na svém ostrově, uvažoval doktor Antekirtt s Petrem Bathorym a Ludvíkem Ferratem, co dlužno činiti, aby záměry jejich konečně dospěly k zdárnému konci. Jednalo se o to, zmocniti se Karpeny, jenž zajisté asi též věděl, kde nalézají se Sarkany i Silas Toronthal.

Španělu, jenž se neocitl v rukou četníků, kteříž překvapili četu Zironovu — neboť byl zůstal v skrýši santagrottské — nepřálo přes to na dlouho štěstí.

Deset dní na to oznámili zřízenci doktora Antekirtta svému pánu, že byl Karpena zatčen v Syrakusách, nikoli však proto, že byl spoluvinníkem Zironovým, nýbrž pro vraždu, které se byl dopustil patnáct let před tím v Almayatě ve Španělsku a pro niž tehdy vlast opustil a do Rovinje se vystěhoval.

Tři neděle na to odsouzen byl Karpena, jenž vydán byl úřadům španělským, do žaláře doživotního a dopraven byl na španělské území na pobřeží marockém do Ceuty, kdež jest hlavní španělská trestnice pro vězně, k doživotní nucené práci odsouzené.

„Nuže, konečně úpí též jeden z těchto bídáků v žaláři, a sice pro celý život!“ zvolal Petr Bathory, zvěděv o tom.

„Pro celý život? … Nikoli! …“ odvětil doktor Antekirtt. „Skonal-li Ondřej Ferrato v trestnici, Karpena nesmí v žaláři zemříti!“

KONEC TŘETÍHO DÍLU.