Nový hrabě Monte Kristo/V okolí Katanie

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Na Maltě	V okolí Katanie	Pod sopečným jícnem

Údaje o textu
Titulek:	V okolí Katanie
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 298-310 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kdyby bylo bývalo uloženo některému člověku, aby utvořil kouli zemskou, byl by tak učinil dle všeho jedním rázem, mechanicky jako kouli pro kulečník, s povrchem rovným, na němž nebyl by nechal ni jediné vyvýšeniny nebo prohlubně. Avšak díla toho ujal se Stvořitel sám. Protož neschází též na podivuhodném pobřeží sicilském mezi Aci-Realem a Katanií ni mysů, útesů, jeskyň, skalních kuželů a hor.

V této části Tyrrhenského moře počíná mořský průliv Messinský, jehož protější břeh věnčen jest řetězem Kalaberských hor. Jakými byly tento průliv, pobřeží a hory tyto, nad nimiž Etna vyniká, za časů Homerových, takými jsou dnes — totiž velkolepými.

Ač zmizel les, v němž Eneáš nalezl Achemenida^{[red 1]} zůstaly přece jeskyně Galatey i Polyféma^{[red 2]}, ostrovy kyklopů a poněkud dále k severu skály Scylly a Charybdy^{[red 3]} na dějinném svém místě, i lze ještě vstoupiti na břeh, kdež hrdina trojanský chystal se založiti novou svou říši.

Musíme doznati ostatně, že obr Polyfémes prováděl kousky, kteréž Kap Matifu nebyl by mohl napodobiti. Za to měl Kap Matifu výhodu, že byl na živu, kdežto Polyfémos nejméně tři tisíce let jest již mrtev — žil-li totiž vůbec, ač to Odyseus tvrdí. Spisovatel Reclus^{[red 4]} pronesl velmi pravděpodobné tvrzení, že kyklopem tím míněna byla prostě Etna, „jejíž jícen při výbuchu na vrcholu září jako obrovské, otevřené oko, a kteráž z nejvyšších míst příkrých strání svých vrhá balvany, kteréž tvoří potom ostrůvky a útesy mořské, jako ony, jež zovou se Faragliony.“

Tyto leží několik set metrů před břehem a před silnicí katanskou, podél kteréž vede nyní dráha ze Syrakus do Messiny: jsou to dřívější ostrovy kyklopův. Jeskyně Polyfémova není od nich příliš vzdálena a podél celého pobřeží tohoto jest slyšeti ohlušující hluk, kterýž vlny mořské v basaltových jeskyních působí.

Uprostřed skal těchto hovořili dne 29. srpna večer spolu dva lidé, jejichž zjev nenasvědčoval tomu, že by se na místech těchto zabývali historickými upomínkami, hovořili o věcech, kteréž sicilští četníci zajisté rádi byli by zvěděli.

Jeden z mužů těchto, jenž po delší dobu byl již čekal na příchod druhého, byl Zirone. Druhý, jenž objevil se na silnici vedoucí z Katanie, byl Karpena.

„Konečně jsi tu,“ oslovil jej nevrle Zirone. „Očekávali jsme tebe již dávno. Myslil jsem opravdu již, že Malta, jako kdysi sousední ostrov Julia, zmizela pod hladinou mořskou, a že se stala z tebe již na dně moře Středozemního paštika rybám vítaná.“

Jak jest viděti, byl druh Sarkanya dosud velkým mluvkou, ač o patnácte let již sestárl, a také vrozená mu drzost ni v nejmenším se nezmenšila.

S kloboukem na stranu pošinutým, s hnědým pláštěm, na ramenou zavěšeným a s obuví přivázanou k nohám podobal se v celém zjevu svém tomu, čím skutečně byl a býti nepřestal — banditovi.

„Nemohl jsem se vrátiti dříve,“ odvětil Karpena, „teprve dnes ráno přibyl jsem parníkem do Katanie.“

„Sám aneb se svými lidmi?“

„S několika druhy!“

„Kolik jich jest?“

„As tucet.“

„Jenom?“

„Ano, avšak jsou to znamenití chlapíci.“

„Z Manderaggia?“

„Jsou z různých krajů světa, nejvíce však z Malty.“

„Jsou to tedy dobré síly, přece však není jich dost, neboť od několika měsíců jest řemeslo kruté a velmi nebezpečné,“ pravil Zirone. „Člověk myslil by skorem, že četníci nyní na Sicílii se rojí; všude je jich plno. Leč co na tom? Je-li zboží tvé skutečně dobré jakosti … “

„Myslím tak, Zirone;“ odvětil Karpena, „a ty sám po prvém pokusu, který s nimi učiníš, nejlépe budeš moci o tom souditi. Přivádím ostatně s sebou znamenitého chlapíka, jenž býval kdysi provazolezcem, obratného a vtipného, kterého podle potřeby lze i v dívku proměniti. Myslím, že konati nám bude výtečné služby.“

„Co činil na Maltě?“

„Kradl hodinky, naskytla-li se mu příležitost a šátky kapesní, nemohl-li se dostati k hodinkám.“

„Jak se jmenuje?“

„Pescador.“

„Nuže,“ pravil Zirone, „má-li tolik dobrých schopností i důvtipu, vykořistíme je. Kde zanechal jsi však četu svoji?“

„Ve skrýši v Santa Grottě nad Nicolosim.“

„Převezmeš opět úkol dozorce naší skrýše …“

„Zítra!“

„Nikoli, ještě dnes večer,“ odvětil Zirone, „jakmile obdržím nové rozkazy. Čekám zde, až vlak messinský kolem pojede. Oknem posledního vozu hozen má býti mi lístek s několika řádky.“

„Lístek … od něho?“

„Ano … od něho! Neměl dosud co ženich štěstí, svatba se opět odložila, a protož mne nutí, abych tím horlivěji pracoval, by mohl žiti! Co neučinil by však člověk pro tak smělého druha?“

V této chvíli bylo slyšeti na straně k Messině vzdálený rachot, jenž lišil se zřejmě od hukotu vln. Byl působen vlakem, jejž Zirone očekával. Karpena i on vystoupili po skalách a v několika okamžicích ocitli se podle trati, která nebyla plotem ohrazena.

Dvojí zapísknutí parostroje před vjezdem do malého tunelu nasvědčovalo, že vlak, jenž jel nyní jen mírnou rychlostí, se blíží; v brzku bylo lze rozeznati dobře i rachot, parostrojem působený; svítilny vlaku zářily v soumraku bílým světlem svým, a kolejnice leskly se na značnou dálku před strojem.

Zirone sledoval zraky svými velmi pozorně vlak, jenž na tři kroky před ním po kolejích ku předu letěl.

Krátce před tím, nežli poslední vůz měl jej minouti, spuštěn byl rámec okna a jakási žena vystrčila hlavu z okna.

Jakmile spatřila Siciliana na místě, vyhodila rychle oranži^{[red 5]}, jež se kutálela po cestě, na níž Zirone stál, a nedaleko od něho se zastavila.

Žena ona byla Namira, vyzvědačka Sarkanyova.

Několik okamžiků na to zmizela s vlakem směrem k Aci-Reale.

Zirone spěchal, aby zvedl oranži, či spíše obě polovice slupky oranžové, jež pevně byly spojeny. Po té vrátil se s Karpenou touže cestou, kterou byli přišli, a ukryl se za vysokou skalou. Tam rozžal Zirone malou svítilnu, oddělil obě slupky a nalezl uvnitř lístek, na němž napsána byla tato zpráva:

„On doufá, že v pěti nebo šesti dnech přibude do Nikolosi. Nedůvěřujte hlavně jakémusi doktoru Antekirttovi!“

Sarkany dověděl se v Dubrovníku, že tajemná osoba, kteráž budila v městě tom tak velice zvědavost obyvatelstva, dvakráte neb třikráte učinila návštěvu v domě paní Bathoryové. Tím ovšem dobrodruh, který již ze zvyku vůči každému choval nedůvěru, nemálo byl znepokojen. Protož také soudruhu svému Zironovi zaslal zmíněnou zprávu prostřednictvím Namiry, neboť nezdálo se mu vhodným, použiti v případu tomto pošty.

Zirone schoval lístek do kapsy a shasl pak svoji svítilnu.

Obrátiv se potom ke Karpenovi, tázal se ho:

„Slyšel jsi někdy již mluviti o doktoru Antekirttovi?“

„Nikoli,“ odvětil Španěl, „avšak snad zná jej malý Pescador. Chytrý hoch ten ví o všem!“

„Uvidíme,“ odvětil Zirone. „Rci, Karpeno, nebojíš se přece v noci cestovati?“

„Bojím se méně v noci nežli ve dne, Zirone,“ odtušil Španěl.

„Ano, pravdu díš … Ve dne setkává se člověk všude s četníky, kteří nejsou pranic šetrnými. Nežli uplynou tři hodiny, musíme býti v Santa Grottě!“

Oba překročili na to trať železniční a dali se stezkou, Zironovi dobře známou, kteráž se táhne podél svahů Etny.

Před osmnácti lety utvořila se na Sicilii, zvláště v hlavním městě Palermu, společnost zločinců, jež celý ostrov naplňovala postrachem. Spolek ten organisován byl na způsob loží zednářských a měl několik tisíc členů. Účelem společnosti té, zvané „Maffia“^{[red 6]}, bylo prováděti krádeže a podvody všemi možnými prostředky. Velký počet kupcův a průmyslníků platil jí ročně poplatek, aby živnosti a obchody jich nebyly rušeny.

V době té — a sice před spiknutím terstským — byli Sarkany a Zirone vynikajícími členy společnosti té a náleželi tež k nejčinnějším z nich.

Avšak čím více jevil se pokrok ve všech směrech, čím více správa měst, byť i nikoli okresů venkovských, se zlepšovala, tím účinněji mařena byla činnost onoho bratrstva. Poplatky a příjmy jeho se zmenšovaly. Valná část členů odloučila se od spolku toho a hledala potom v loupežích podnik výnosnější.

Zatím změnila se tež vládní soustava v Itálii následkem uskutečněného sjednocení národa pod jediným panovníkem.

Sicílie musila právě tak jako ostatní země podrobiti se společnému osudu, musila uznati nové zákony a zvláště podrobiti se jhu konskripce. Nový tento pořádek věcí učinil však z mnohých Sicilanů buřiče, kteří novým zákonům podrobiti se nechtěli a sloužiti se vzpírali. Mezi nimi bylo mnoho lidí, kteříž nedbali výčitek svého svědomí, a čety jich plenily celé kraje.

Zirone stál v čele jedné takové čety, a když podíl, kterýž Sarkany za udavačství své ze statků hraběte Matyáše Sandorfa byl obdržel, byl stráven, oddali se oba opět životu zločinnému, čekajíce, že některým zdařeným podnikem domohou se opět jmění.

Příležitost k tomu se naskytla: byl to zamýšlený sňatek Sarkanya s dcerou Silasa Toronthala. Jest však známo již, jak neúspěšny až dosud byly veškeré kroky, které Sarkany ve věci té podnikl.

Sicílie jest země lupičství neobyčejně příznivá, a sice až po dnešní den. Co vše skýtá ostrov tento, zvaný kdysi Trinacria, ve svém obvodu, čítajícím sedm set dvacet kilometrů: mezi třemi rohy trojúhelníka, jehož tvar má totiž mezi mysem Faro na severovýchodu, mysem Marsalou na západu a mysem Pessarem na jihovýchodu? Nalézáme tu pohoří pelorské a nebrodské, samostatnou skupinu sopečných hor, Etnu, řeky a potoky, mezi nimi Giarellu, Cantaru a Platonia, bystřiny, údolí, roviny, města, kteráž mezi sebou jen bídně komunikačními prostředky jsou spojena, vesnice, k nimž jest přístup nejvýše nesnadný, osady, kteréž vystavěny jsou na strmých horách, kláštery na skaliskách a svazích hor, konečně množství skrýší a jeskyní, do nichž lze snadno pro případ pronásledování se uchýliti, a nesčetné zálivy a zátoky, kteréž skýtají tisícerou příležitost k útěku po moři.

Slovem, nevelké toto území sicilské jest jaksi obrazem celé naší země, neboť shledáváme zde vše, co na zeměkouli jest viděti: hory, sopky, údolí, roviny, řeky, potoky, jezera, víry, města, vesnice, rejdy, přístavy, zálivy, předhoří, mysy, útesy a skalnaté břehy.

A vše to jest majetkem as dvou millionů obyvatelů, kteříž bydlí na prostoře šestadvaceti tisíc čtverečních kilometrů.

Která země mohla by býti pro rejdy čet lupičských místem příhodnějším?

Ačkoli nyní čet těchto ubývá, neboť se zdá, že se sicilští i kalabrésští bandité již přežili, — ač dány jsou v klatbu — aspoň moderní literaturou — ačkoliv konečně počíná se stále více uznávati, že z práce kyne větší požehnání nežli z krádeže a loupeže, — přece jest radno, aby cestovatel, jenž toulá se po této zemi, opatrně si počínal.

V posledních letech podnikli sicilští četníci, kteří stále jsou na stráži a lupičům pořád v patách, několik šťastných výprav proti banditům ve východních krajích. Několik lupičských čet bylo jimi napadeno a decimováno.

Také četu Zironovu, jež neměla více než třicet mužů, stihl stejný osud. Odtud vznikl záměr, aby dodáno jí bylo něco cizí, zvláště maltezské krve. Zirone věděl, že v peleších v Manderraggiu, v kterých dříve také dlíval, nalézti lze na sta banditů nezaměstnaných. Protož poslán byl Karpena do La Valetty a přivedl-li odtamtud toliko tucet lidí, byli to za to mužové pečlivě vyvolení.

Nedivme se tomu, že Španěl byl Zironovi tak velice oddán! Život banditů velice se mu zalíbil, poněvadž však byl zbabělcem, hleděl při výpravách, při nichž každé chvíle ozvati se mohl třaskot pušek, zůstati pokud možno v bezpečném ústraní. Proto spokojil se tím, že vymýšlel plány k výpravám a řídil „domácnost“ lupičů v jejich skrýši santagrottské, hrozné to jeskyni lupičské, jež skryta jest v dolní části sopky, ano téměř na jejim úpatí.

Ačkoliv Sarkany a Zirone věděli z minulosti Karpenovy vše, co se Ondřeje Ferrata týkalo, nevěděl Španěl naproti tomu nic o událostech terstských. Měl za to, že zapředl styky s pravými bandity, kteří již po mnoho let v horách sicilských řemeslo své prováděli.

Zironovi a Karpenovi na cestě jejich od skal Polyfémových až ku Nikolosi, osm italských mil dlouhé, nepřihodilo se žádné nemilé dobrodružství: to jest nesetkali se tu se žádným četníkem. Kráčeli obtížnou, málo schůdnou stezkou mezi lesíky olivovými a citrónovými, a prodírali se mezi duby korkovými a indickými fíky. Častěji přestoupili řečiště vysušených bystřin, kteráž podobají se z dálky štěrkovaným silnicím, na nichž kamení válci dosud do půdy vtlačeno nebylo.

Na to prošli Sicilan i Španěl vesnicemi San Giovanni a Tramestieri, kteréž leží již ve značné výši nad hladinou moře středozemního. As o půl jedenácté přibyli ku Nikolosi. Jest to městečko, ležící ve středu nesmírné kotliny, kterouž ohraničují na severu a západu sopečné kužele: Monpilieri, Monti Rossi a Serra Pizzuta.

Městečko toto má klášter, jenž stojí pod ochranou sv. Mikuláše Arenského, a dva hostince, což zvláště důležitost jeho naznačuje.

V těchto dvou hostincích však Zirone a Karpena neměli co činiti. Skrýše santagrottská očekávala je v dálce ještě asi jedné hodiny, jsouc skryta v jedné z nejtemnějších a neodlehlejších rozsedlin mohutné Etny. Došli k ní dříve ještě, než půlnoc odbila na věžích nikoloských.

V Santa Grottě dosud bylo živo. Večeřelo se zde za stálého křiku a hádky. Bandité, Karpenou nově najatí, dleli v této skrýši. Nejstarší z nich, stařec zvaný Benito, byl zatím jich náčelníkem. Ostatní bandité, jistý to počet horalů a sběhů, dleli v době té as dvacet mil odtud na západě, konajíce obhlídku na protějším svahu Etny, měli však co nejdříve s novou četou se spojiti.

V Santa Grottě bylo tudíž nyní jen dvanáct Maltezanů, které Španěl najal. Ve společnosti té Pescador — aneb Pointe Pescade, jak se dříve zval — súčastnil se živě hádek a křiku. Při tom však bedlivě poslouchal a vše pozoroval, aby mu neuniklo nic, co mohlo by mu býti užitečno. Povšiml si proto dobře i slov, kteréž Benito k banditům krátce před příchodem Karpenovým a Zironovým promluvil, aby křik jich poněkud ztišil:

„Mlčte přece u ďábla, Maltezané, jinak uslyší vás až v Cassone, kam pan komisař, bedlivý správce tohoto okresu, poslal četu karabiníků!“

Žertovná to výhrůžka, neboť Cassone leží dosti daleko od Santa Grotty. Avšak bandité, neznajíce dobře těchto míst, domnívali se skutečně, že by křik jich mohl proniknouti až k uším karabiníků, kteříž konají službu četnickou v této zemi. Ztišili proto své hlasy a všímali si za to tím více lahví vína, kteréž Benito jim naléval. Když Zirone do skrýše vstoupil, byli všichni již více méně opilí.

„Pěkní hoši!“ zvolal Zirone. „Karpena učinil šťastnou volbu, a vidím, že hostitel váš také se činil.“

„Statní chlapíci tito umírali žízní,“ omlouval se Benito.

„A poněvadž smrt taková jest ze všech nejhorší,“ usmál se Zirone, „chtěl jsi je před ní zachrániti! Dobře! Nechť nyní spí! Zítra se s nimi seznámím!“

„Proč čekati do zítřka, když státi se tak může dnes!“ zvolal jeden z banditů nově najatých.

„Poněvadž jste příliš opilí, než abyste mohli mi rozuměti a poslechnouti!“ odvětil Zirone.

„Opilí! … Opilí! … proto snad, že vyprázdnili jsme několik lahví vašeho vína? Prosím, my v krčmách lavalettských byli jsme zvyklí lepším nápojům.“

„Kdo jest to?“ tázal se Zirone.

„Malý Pescador!“. odpověděl mu Karpena.

„A kdo jest tento muž?“ tázal se nyní Pescador, ukazuje prstem na Sicilana.

„Zirone!“ odvětil Španěl.

Zirone pozorně prohlížel banditu, kteréhož Karpena tak velice vychválil a jenž se mu tak nenuceně představil. Shledal v něm nepochybně chlapíka důvtipného a smělého, neboť pokynul vlídně hlavou. Na to pravil Pescadorovi:

„Pil jsi tedy jako ostatní?“

„Více než ostatní!“

„A zůstal jsi při rozumu?“

„V takové trošce se můj rozum neutopí!“

„Slyš, malý,“ pokračoval Zirone. „Karpena děl mi, že mohl bys mi podati zprávu, které mám zapotřebí.“

„Zadarmo?“

„Chytej!“

A Zirone hodil Pescadorovi půl piastru, jejž tento rychlým pohybem skryl ve svém kabátci, tak jako kejklíř činívá s penízem.

„Podivuhodná obratnost!“ pravil Zirone.

„Velmi podivuhodná!“ dodal sebevědomě Pescador. „Oč se však jedná?“

„Znáš dobře Maltu?“

„Maltu, Itálii, Dalmácii, Přímoří a moře Jaderské vůbec znám velmi dobře!“ odvětil Pescador.

„Cestoval jsi?“

„Velmi mnoho, avšak vždy na své útraty!“

„Přál bych ti, abys vždy tak cestoval, neboť jinak platí vláda sama útraty!“

„Ty zaplatil bych draze!“ prohodil Pescador.

„Tak jest!“ odvětil Zirone, jsa okouzlen novým tímto druhem, s nímž bylo možno aspoň si pohovořiti.

„Nuže — co dále?“ tázal se důvtipný Pescador po této odchylce od vlastního předmětu rozmluvy.

„Ach, ano,“ děl Zirone, „chtěl jsem se tě vlastně tázati, zda jsi na svých cestách neslyšel někdy mluviti o jakémsi doktoru Antekirttovi?“

Přes všechnu chytrost svoji nebyl Pointe Pescade na otázku tuto přichystán, dovedl se však příliš dobře ovládali, než aby dal znáti, jak jest překvapen.

Jak mohl Zirone, jenž nedlel v Dubrovníku, když „Savarena“ tam kotvila, a jenž nebyl přítomen ani v La Valettě za pobytu doktorova tamže, dověděti se o doktorovi Antekirttovi? Jak mohl znáti jméno jeho?

Pointe Pescade při bystrozrakosti své pochopil ihned, že teprve prvá odpověď, již musil neprodleně dáti, může mu dále pomoci a protož bez váhání odvětil:

„Doktor Antekirtt? … Ah ano! … O tom mluví se po celém pobřeží moře Středozemního! …“

„Viděl jsi jej již někdy?“

„Nikdy!“

„Víš aspoň, kým vlastně doktor Antekirtt jest?“

„Ubohým chudákem, jenž nemá více nežli asi sto millionů, jak se totiž o něm vypráví, a jenž cestuje, aniž by zastrčil aspoň jeden million do každé kapsy cestovního obleku — a tento oblek má šest kapes! Jest to nešťastník, jenž z rozmaru stal se lékařem a nyní buď na své yachtě neb na svém škuneru vozí léky pro všech dvacet tisíc nemocí, jimiž lidské plémě jest stiženo!“

Šašek z dřívějška ozval se opět v Pointu Pescadovi, a dobrý rozmar jeho okouzlil právě tak Zirona jako Karpenu, jenž pravil:

„Výborná to síla, není-liž pravda?“

Pescador umlkl, když byl si rozžehl cigarettu, při čemž dým její dral se mu dle jeho přání, jak se zdálo, nosem, očima, ano i ušima.

„Pravil jsi, že doktor Antekirtt jest velice bohat?“ tázal se po malé chvíli opět Zirone.

„Bohat tak, že mohl by koupiti Sicílii a zaměniti ji v sad anglický!“ odvětil Pescador.

Tu namanula se mu myšlenka, že právě nyní jest vhodná chvíle, aby Zirona přivedl tam, kde jej chtěl míti, měly-li se plány jeho zdařiti.

„Slyšte, kapitáne Zirone,“ pravil, „neviděl-li jsem doktora Antekirtta samého, viděl jsem aspoň jednu z jeho yacht. Praví se ostatně, že pro své výlety po moři má celé veliké loďstvo!“

„Jednu z jeho yacht?“

„Ano, jeho „Ferrata“! Znamenitá, krásná loď! Přál bych si, abych mohl s yachtou takou křižovati v zálivu neapolském, jsa provázen při tom jednou nebo dvěma princeznami rodu královského!“

„Kde viděl jsi yachtu tu?“

„Na Maltě!“ odvětil Pescador.

„A kdy?“

„Předevčírem, v La Válet tě! Když jsme se chystali s vůdcem svým Karpenou odplouti, kotvila ještě v přístavu. Pravilo se však, že odpluje za čtyřiadvacet hodin po nás!“

„Kam?“

„Do Sicílie a sice do Katanie.“

„Do Katanie?“ odvětil Zirone.

Tato shoda mezi odjezdem doktora Antekirtta z Malty a mezi výstrahou, kterou obdržel, vzbudila u soudruha Sarkanyova jisté podezření.

Pointe Pescade pochopil, že se Zirone zabývá v duchu tajnou jakousi myšlenkou. Kterou však? Nemoha to uhodnouti, odhodlal se tajemství to ze Zirona obratně vylákati.

Protož, když Zirone po chvíli opět pravil:

„Co hodlá as doktor Antekirtt činiti v Sicílii a zvláště v Katanii?“ odvětil Pointe Pescade:

„Co by chtěl jiného? Nejspíše jen prohlédnouti si město a vystoupiti na Etnu? Cestuje jako boháč světem, aby si jej prohlédl!“

„Pescadore,“ pravil Zirone, v němž chvílemi vznikala jakási nedůvěra, „zdá se mi, že o doktoru Antekirttovi víš mnohem více!“

„Nic více, než co jsem pravil, to však stačí, abych věděl, co činiti, kdybych se s ním zde setkal!“ odvětil klidně Pointe Pescade.

„Co pravíš?“

„Pravím jen, kdyby doktor Antekirtt zavítal sem k nám mezi skaliska a rokle, což jest velice možno, že musil by nám vyplatiti slušný obnos jako výkupné!“

„Myslíš?“ odvětil prostě Zirone.

„Stálo-li by jej to million nebo dva, vyvázl by přece ještě velmi lacině!“

„Soudíš tak?“

„A proto i v případu tom musil bych nazvati Zirona a soudruhy jeho přece ještě jen hlupáky!“

„Výborně!“ smál se Zirone. „Díky za tuto poklonu. A nyní můžeš jiti spát!“

„Těším se již na spánek,“ odvětil Pescador, „neboť vím, o čem budu sníti!“

„O čem?“

„O millionech doktora Antekirtta! Budou to v pravdě zlaté sny!“

Pescador odhodil cigarettu a odebral se pak ke svým soudruhům, spícím v pozadí skrýše, kdežto Karpena vyhledal lože své, jež poněkud stranou dále i pohodlněji pro něj bylo zařízeno.

Pointe Pescade však místo, co by spal, přemítal v duchu o všem co slyšel: uvažoval a srovnával.

Prospěl jednáním svým od okamžiku toho, kdy Zirone počal s ním k velikému úžasu jeho mluviti o doktoru Antekirttovi, zájmům, jež mu byly svěřeny? Plnil svědomitě úkol, který si byl vytkl? Suďme o tom z následujícího:

Doktor Antekirtt přibyl proto do Sicílie, poněvadž doufal tam nalézti Sarkanya i Silasa Toronthala, dleli-li totiž oba pospolu, což bylo možno, poněvadž oba společně Dubrovník opustili. Kdyby však Sarkanya tam nezastihl, chtěl stíhati aspoň druha jeho, totiž Zirona, zmocniti se ho a hrozbami i sliby příměti jej k tomu, aby udal místo, kde Sarkany a Silas Toronthal prodlévají.

Takým byl záměr jeho. Způsob, jakým jej hodlal provésti, budiž v následujícím vylíčen.

Doktor Antekirtt cestoval v mladých letech svých častěji po Sicílii a zvláště v okolí Etny. Znal různé cesty, po nichž turisté na sopky vystupují a z nichž cesta, jež nejčastěji bývá sledována, vede pod domem, jenž vystavěn jest na svahu nejvyššího kužele sopky a „domem Angličanů“ („Casa Inglese“) se zove.

Právě nyní potulovala se četa Zironova, pro niž Karpena nové mužstvo na Maltě najímal, na svazích Etny. Bylo nepochybno, že příjezd tak proslulé osoby, jakou byl doktor Antekirtt, vzbudí jako jinde i v Katanii velký rozruch.

Poněvadž pak doktor Antekirtt hlásati dal všude co možno nápadně svůj úmysl, totiž že na Etnu vystoupiti hodlá, mohlo se bezpečně souditi, že Zirone o tom se doví, zvláště když i Pointe Pescade ve směru tom se přičiní.

Viděli jsme již, že z počátku přál záměrům těm zdar větší než jak se mohlo očekávati, neboť byl to Zirone sám, jenž počal se Pescadora po tajemné osobě doktorově dotazovati.

Pasť, do níž měl Zirone býti vlákán, byla nalíčena následovně (i mohlo se s jistotou očekávati, že se Zirone v ní ocitne):

Z rána přede dnem, v který doktor Antekirtt chtěl vystoupiti na Etnu, mělo se odebrati dvanáct dobře ozbrojených lidí z mužstva „Ferrata“ potají do „domu Angličanů“. Příštího dne hodlal pak doktor, provázen jsa Ludvíkem, Petrem Bathorym a průvodčím, opustiti Katanii a ubírati se obyčejnou cestou, na Etnu vedoucí, a sice tak, aby „domu Angličanů“ o osmé hodině u večer dostihl, by tam noc stráviti mohl.

Činíť tak veškeří turisté, kteří chtějí viděti východ slunce nad horami kalaberskými.

Nebylo pochyby, že Zirone, jsa k tomu Pointem Pescadem pobízen, pokusí se zmocniti se doktora Antekirtta, poněvadž bude se domnívati, že v „domě Angličanů“ nalezne pouze jej a dva nebo tři jeho průvodce. Sotva však by náčelník lupičů učinil útok na dům tento, bude patřičně přivítán ozbrojenými námořníky „Ferrata“, a každá obrana neb odpor z jeho strany budou marnými. Takým byl plán doktorův.

Pointe Pescade, jenž plán ten znal, dovedl využitkovati obratně okolností i podněcoval v Zironovi stále přání, zmocni ti se doktora Antekirtta. Zirone považoval doktora za bohatou kořist, kterou nelze nechati ujíti, poněvadž jen zřídka kdy se naskytne.

Protože bídník ten mimo to podle instrukcí Sarkanyových tajemné osobě doktorově měl nedůvěřovati, bylo nejlépe zmocniti se jí, i kdyby výkupné nebylo možno obdržeti.

Zirone odhodlal se tudíž k tomu, chtěje pak po provedení záměru svého dalších rozkazů od Sarkanya vyčkati. Aby mohl cíle svého bezpečněji dosíci, chtěl přepadnouti doktora Antekirtta, poněvadž rozptýlenou četu svoji nemohl na rychlo spojiti, pomocí nově najatých Maltezanů. Okolnost tato neznepokojovala ostatně Pointa Pescada, poněvadž důvěřoval, že námořníci z „Ferrata“ tucet oněch ničemů hravě přemohou.

Zirone neponechával ostatně nic náhodě.

Poněvadž dle výpovědí Pescadových parní yachta hned druhého dne po příchodu Maltezanů měla do Katanie připlouti, opustil hned z jitra skrýši santagrottskou a sestoupil do Katanie. Nebyl v místě tom znám a nevydával se tím tudíž v žádné nebezpečí.

Yachta však již po několik hodin kotvila před Katanií. Zaujalať místo nikoliv na blízku nábřeží, jež stále loďmi jest obklopeno, nýbrž před vchodem do hlavního přístavu, kdež hráz černých balvanů, které výbuchem v r. 1669 až do moře byly vrženy, tvoří jakýsi menší, přední přístav.

Již časně z rána Kap Matifu a jedenáct mužů z posádky „Ferrata“ pod velením Ludvíkovým vystoupili na břeh katanijský, načež, odloučivše se od sebe, vystupovali jednotlivě k „domu Angličanů“.

Zirone nevěděl o tom, neboť, jak řečeno, přibyl o několik hodin později do Katanie. Nemohl viděti též, ani co dělo se na palubě „Ferrata“ , poněvadž yachta tato kotvila v značné vzdálenosti od země.

O šesté hodině večer dopravila štíhlá lodice z yachty dvě osoby na břeh. Byl to doktor Antekirtt s Petrem Bathorym. Oba ubírali se ulicí sloricorskou a dále třídou, podle sopky nazvanou, k sadům veřejným, snad nejkrásnějším v Evropě, kdež zrak vábí skupiny krásných květin, rozkošné terasy, velikými stromy zastíněné, zurčivé potůčky a vodotrysky a zvláště mohutná sopka, jež v pozadí se zdvíhá a jejíž vrchol obklopen jest parami.

Zirone kráčel za oběma muži, nepochybuje o tom, že jeden z nich jest pověstným doktorem Antekirttem. Ve množství lidu, kteréž naslouchalo hudbě v sadech, podařilo se mu k oběma cizincům dostatečně se přiblížiti.

Doktor Antekirtt a Petr Bathory zpozorovali však též podezřelého muže, jenž nápadným způsobem je sledoval.

Byl-li to Zirone, naskytovala se tu vhodná příležitost, vlákati jej ještě bezpečněji v past, kteráž mu byla nalíčena.

Protož as o jedenácté hodině večer, když oba opouštěli sady, aby vrátili se na palubu yachty, pravil doktor hlasitě Petrovi:

„Jest tedy ujednáno! Zítra opustíme Katanii a noc strávíme v „domě Angličanů“.“

Slídič slyšel, co chtěl věděti, a okamžik na to zmizel.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Aineiás je postava řecké mytologie a bájeslovný zakladatel římského národa, který se na Sicílii setkal s Odysseovým námořníkem Achaimenidem.
2. Dle Theokrita se kykop Polyfémos zamiloval do mořské nymfy Galatei.
3. Skylla a Charbyda jsou v řeckých bájích mořské obludy u pobřeží Sicílie.
4. Élisée Reclus byl francouzský geograf.
5. Pomeranč
6. viz Mafie