Nový hrabě Monte Kristo/Na Maltě

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
V bouři	Na Maltě	V okolí Katanie

Údaje o textu
Titulek:	Na Maltě
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 283-298 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Syn rybáře rovinjského byl to tedy, jenž právě jméno své byl doktoru Antekirttu sdělil. Rozmarem osudu stalo se, že byl to Ludvík Ferrato, jehož odvaha a obratnost zachránila parní yachtu, cestující i všechno mužstvo její před jistou záhubou.

Málem byl by doktor spěchal již k Ludvíkovi, aby jej ve svém náručí sevřel. Utlumil však své city, neboť tímto předčasným poznáním byl by se v něm hrabě Sandorf prozradil. Hrabě Sandorf měl býti však pro všechny mrtvým, ano i pro syna Ondřeje Ferrata. Rovněž Petr, jenž z těchže důvodů musil sebe zapříti, byl by málem zapomněl na svůj slib, daný doktorovi Antekirttu, kdyby jej tento pohledem svým na něj nebyl upomněl. Oba sestoupili do salonu, a Ludvík byl požádán, aby je tam následoval.

„Jste, příteli,“ tázal se ho doktor Antekirtt, „synem onoho rybáka rovinjského, jenž zval se Ondřej Ferrato?“

„Ano, pane,“ odvětil Ludvík.

„Máte, tuším, sestru?“

„Ano, bydlíme spolu v městě La Valettě. Znal jste snad, pane,“ děl rybák váhavě, „mého otce?“

„Otce vašeho? Nikoli!“ odvětil doktor Antekirtt. „Otec váš poskytl však před patnácti lety v domě svém v Rovinji úkryt dvěma uprchlíkům. Tito uprchlíci byli mými přáteli, odhodlanost otce vašeho nedovedla je však zachrániti, ano stála ho i svobodu a život. Dopraven byl do trestnice v Steinu a zemřel tam…“

„Nelitoval však svého činu!“ dodal Ludvík.

Doktor uchopil se ruky rybákovy.

„Mně, Ludvíku,“ pravil, „uložili moji přátelé, abych vše, co dluhovali otci vašemu, splatil. Po celou řadu let marně snažil jsem se dopátrati, co se stalo z vás a z vaší sestry; po odjezdu vašem z Rovinje zmizela úplně vaše stopa. Bohu budiž dík, že právě vás vyslal nám ku pomoci. Lodi, kterou jste zachránil, dal jsem na památku na Ondřeje Ferrata název „Ferrato“! … Dovoltež nyní, abych vás objal, příteli!“

Petr nemohl se při dojemném výstupu tom již přemoci. Byl neodolatelnou silou puzen k odvážnému synu šlechetného Ondřeje Ferrata.

„I mne, obejměte, i mne!“ volal s náručí rozevřenou.

„Vás, pane?“

„Ano, mne … syna Štěpána Bathoryho!“

Doktor Antekirtt nelitoval ani příliš, že vyznání toto Petra se rtů uklouzlo. Byl přesvědčen, že Ludvík Ferrato svědomitě zachová tajemství to, jakž i Pointe Pescade a Kap Matifu byli učinili.

Ludvík byl potom o všem zpraven a zvěděl též, jaký úkol si doktor Antekirtt vytkl. Jen jediná věc měl pro něho zůstati i na dále tajemstvím: neměl zvěděti, že stojí hraběti Sandorfu tváří v tvář.

Doktor Antekirtt žádal, aby neprodleně byl doveden k Marii Ferratové. Přál si toužebně, uzříti ji opět a zvláště dověděti se, jak nyní žije. Bylť život její zajisté pln útrap, neboť Ondřej Ferrato zanechal dítky své v nouzi.

„Přejete-li si, pane doktore,“ děl Ludvík, „můžeme ihned na břeh vystoupiti. Marie bude zajisté míti obavy o mne. Uplynulo skorem již osmačtyřicet hodin od té doby, co jsem ji opustil, hodlaje loviti v zálivu meleaském, i domnívá se snad, že v noci za bouře přihodilo se mi neštěstí.“

„Milujete nepochybně velice sestru svoji?“ tázal se doktor Antekirtt.

„Jest mi matkou a sestrou zároveň,“ odvětil Ludvík Ferrato.

Patří ostrov Malta, sto kilometrů od Sicilie vzdálený, k Africe nebo k Evropě? Otázka tato rozčilovala již často zeměpisce, nám však může býti lhostejnou. Ostrov tento darován byl Karlem V. rytířskému řádu Johanitů, kteříž od té doby přijali název rytířů maltézských. Nyní patří Angličanům, a bylo by zajisté velmi nesnadno, na nich ho dobyti.

Délka ostrova Malty obnáší osmadvacet, šířka sedmnáct kilometrů. Hlavním městem jeho jest La Valetta s obcemi sousedními; mimo to jest na ostrově ještě několik měst a vesnic, mezi nimi Citta Vecchia, velmi staré město, kteréž za vlády rytířů bylo sídlem arcibiskupství, dále Bosquet, Dinghi, Zebug, Itard, Berkercara, Luca, Farrugi atd. Ostrov jest dosti úrodným ve své části východní, málo však plodným v části západní. Rozdíl tento jeví se i tím, že lidnatost ve východních krajích Malty jest hustší. Celkem má ostrov přes sto tisíc obyvatelův.

Nelze ani dostatečně oceniti, co učinila příroda pro ostrov ten tím, že na pobřeží jeho sama utvořila čtyři nebo pět přístavů, kteréž náleží k nejlepším světa. Všude dosti vody, všude samý výběžek země, samý mys a samá stráň a výšina, jež se hodí výborně pro umístění baterií a tvrzí.

Již rytíři maltézští učinili z ostrova tvrdý oříšek pro dobyvatele, Angličané však, kteříž podrželi jej přes mír amienský, učinili jej nedobytným. Žádný obrněnec, jak zdá se, nedovedl by si vynutiti vchodu do Velké Marsy, čili jinak do „Velkého přístavu“, tím méně pak do přístavu karanténního, jinak zvaného: „Marsa Muscetto“. Ostatně bylo by dříve ovšem potřebí, aby se lodi obrněné mohly přiblížit!, tomu brání však nyní dvě děla stotunová, kteráž hydraulickými stroji se nabíjejí a pohybují a jež vrhati mohou devíticentové projektily do dálky patnácti kilometrů. To není ovšem milou zvěstí pro státy, které se závistí hledí na to, jak krásnou stanici mají Angličané v ostrovu tomto, kterýž ovládá střední část moře Středozemního, a kdež ukrýti by se mohlo veškeré loďstvo Spojeného království.

Na Maltě jest ovšem mnoho Angličanů. Anglický generální guvernér sídlí v někdejším paláci velmistra řádu rytířského; mimo to je tu anglický admirál, jenž jest náčelníkem námořnictva i přístavů. Posádka maltézská má čtyři až pět tisíc mužů. Také Vlachů, kteří ostrov rádi by za svůj považovali, žije tu velký počet, mimo to však setkáváme se zde právě jako na Gibraltaru s potulnými lidmi, kteří viděli již celý svět, honíce se za dobrodružstvím anebo za výdělkem. Většinu obyvatelstva tvoří pak ovšem domorodci.

V přístavech řídí tito bárky své, natřené křiklavými barvami, v ulicích a na silnicích, často i na svazích, závrať budících, doprovázejí své povozy; na trzích prodávají plodiny, luštěniny, maso i ryby majíce obyčejně rozžatu posvátnou lampičku a nedávajíce se vyrušovat ohlušujícími lomozem pouličním.

Lze tvrditi skorem, že všichni tito lidé podobají se sobě tmavohnědou pletí svojí, černými, poněkud kučeravými vlasy, ohnivými svými zraky i prostřední, silnou však postavou. Cizinec přísahal by skorem na to, že ženy pocházejí vesměs z jedné rodiny: dlouhobrvé oči jejich jsou stejně dlouhé, vlas jejich jest stejně tmavý, ruce jejich i nohy jsou půvabně malé, postava jest pružná a štíhlá; bílou pleť jejich nemůže slunce opáliti, neboť chrání ji „falzetta“, jakýsi to pláštík z černého hedbáví, kterýž nosí se po způsobu tuniském, a jenž, jsa všem třídám společný, slouží zároveň za ozdobu vlasů, za pláštík a i za vějíř.

Maltezané mají smysl pro obchod. Nalezneme je všude, kde lze něco prodávati nebo kupovat: Jsou pracovití, spořiví, podnikaví, střízliví, avšak i prchlí, mstiví a žárliví. Tvrdí se tak ovšem hlavně jen o lidu nižších tříd, jehož povahu pozorovatel nejlépe může studovati.

<nowwiki/> Mluví nářečím, jehož základem jest arabština, památka to z dobytí Malty po úpadku byzantského císařství. Řeč jejich jest živá, pohnutá a malebná a hodí se výborně pro přirovnání, básnické obrazy a pro poesii vůbec. Maltezané jsou výteční námořníci, když je někdo upoutati dovede, a odvážní rybáři, kteří při četných a prudkých bouřích okolního moře uvykli nebezpečí.

Na tomto ostrově vykonával tedy Ludvík Ferrato živnost svoji, a sice stejně odvážné, jako by byl rodilým Maltezanem; ostatně žil zde se sestrou svojí Marií skorem již patnáct let.

Svrchu mluvilo se o La Valettě a „obcích sousedních“. Ležíť totiž kolem obou přístavů: Velké Marsy a přístavu karanténního, asi šest měst. Floriana, La Senglea, La Cospiqua, La Victoriosa, La Sliema a La Misida, nejsou pouhá předměstí ani jen skupiny domů, obývaných chudší třídou, nýbrž jsou to pravá města s nádhernými domy, hotely a kostely, kteréž sloužily by k okrase i samému městu hlavnímu, jež má pětadvacet tisíc obyvatelů, a v němž lze obdivovati se palácům, kteréž se zovou hospici provençskou, kastilskou, auvergnskou, italskou a francouzskou.

Ludvík Ferrato a sestra jeho bydlili v La Valettě. Slušelo by vlastně říci pod La Valettou, neboť bydlili ve čtvrti takřka podzemní, kteráž se zove Manderaggio, a k níž jest přístup z ulice sv. Marka. Tam nalezli byt, jenž byl v poměru k jejich malým příjmům, tam uvedl též Ludvík doktora Antekirtta i Petra Bathoryho, když yachta v přístavu zakotvila.

Všichni tři vystoupili na nábřeží, když byli odmítli množství bárek, které se jim ke službě nabízely. Porta della Marina zůstala za nimi, a když minuli i tvrz s dvojími kasematami, vystupovali dále po jakési příkré rampě a na to po stupních úzké ulice jsouce omámeni hlaholem zvonů, jenž jako vzduch plný tónů nad La Valettou se vznáší. Kráčejíce mezi vysokými domy, rozžatými lampičkami opatřenými, přišli konečně před hlavní chrám sv. Jana, kol něhož stále víří lid, jenž nejvíce snad ze všech národů libuje si v hluku a lomozu.

Když nedaleko chrámu dostoupili výše pahrbku, sestupovali pak opět, směřujíce ku přístavu karanténnímu; v polovici svahu stanuli však před schodištěm, jež po pravé straně vede k níže ležícím částem města.

Manderaggio jest čtvrt města, jež se táhne až pode zdi pevnostní. Uličky její jsou úzké tak, že slunce do nich nikdy ani nevniká; vysoké žluté, po obou stranách vystupující zdi jeví na tisíce malých nepravidelných otvorů, oken to, jež dílem jsou otevřena. dílem zamřížována. Všude nalézáme otáčivé schody, nízké, vlhké a špinavé dvéře, příkopy podobné roklím a tmavé tunely, kteréž nezaslouží ani jména ulic.

A všude v otvorech, do domů vedoucích, ve dveřích i v oknech, v předsíních s půdou vyšlapanou a nerovnou i na stupních viklajících se vidíme lid hrozný na pohled: staré ženy s obličeji čarodějnic, matky s obličejem vybledlým, jichž chudokrevnost způsobena byla nedostatkem čerstvého vzduchu, dívky každého stáří, zahalené v cáry, polonahé hochy, chorobného vzhledu, kteří se v kalu válejí, žebráky, kteří rány své na odiv staví, muže, nosiče a rybáky s divokým vzezřením, ochotné ke každému činu špatnému — a uprostřed tohoto lidu lhostejné strážníky, kteří oněm neuvěřitelným, odstrašujícím postavám již uvykli a nejen s nim jsou seznámeni, nýbrž i spříbuzněni.

V jednom z domů této čtvrti a sice v nejvyšším poschodí bydlili Ludvík Ferrato a sestra jeho Marie. Byt jejich skládal se jen ze dvou komor. Doktor Antekirtt dojat byl podivně chudobou zde se jevící, avšak i úzkostlivou čistotou. Bylo všude viděti stopy činnosti pečlivé hospodyně, kteráž kdysi řídila i domácnost rybáře rovinjského.

Když Antekirtt i Petr vstoupili, povstala Marie a rychle obrátivši se k Ludvíku, zvolala radostně: „Mé dítě! Můj Ludvíku!“

Lze pochopiti, v jaké úzkosti strávila poslední bouřlivou noc vědouc, že bratr její ve chvíli té dlí na moři.

Ludvík objal sestru svoji a představil jí své průvodce.

Doktor Antekirtt vyprávěl několika slovy, za jakých okolností Ludvík život svůj vydal v nebezpečí, aby zachránil parník, zkáze již propadlý.

Mezitím co mluvil, pozorovala jej Marie tak bedlivě, že doktor Antekirtt jednu chvíli právem se obával, že poznala v něm hraběte Matyáše Sandorfa. Oči dívčiny podivně se zaleskly, ale blesk ten opět rychle vyhasl. Jakž by byla jej mohla poznati po patnácti letech, zvláště když tehdy — v Rovinji — na útěku svém byl jen několik hodin hostem otce jejího?

Dcera Ondřeje Ferrata byla nyní třiatřicet let stará. Pro ryzost tahů v obličeji a pro ohnivý zrak svůj mohla býti zvána dosud krásnou. Jen několik šedých vlasů, kteréž se vloudily v černé její kadeře, nasvědčovalo tomu, že krutější měly pro ni následky útrapy života nežli dlouhá řada let.

Stáří nezavinilo, že vlas její počal šedivěti: práce namáhavá, strádání a zármutek, kteréž od smrti rybáka rovinjského stále provázely život její, byly tím vinny.

„Od nynějška bude věcí mojí starati se o vaši budoucnost!“ Slovy těmi skončil doktor Antekirtt své vypravování. „Nezůstali-li moji přátelé dlužníky Ondřeje Ferrata? Vy tedy, Marie, zajisté svolíte, aby se Ludvík již od nás neodloučil?“

„Bratr můj, pánové, vykonal v této noci jen, co vykonati musil,“ odvětila Marie, „a děkuji Bohu, že vnukl mu tuto myšlenku. Ludvík jest synem muže, jenž nezapomněl nikdy, co káže povinnost.“

„Také my nezapomínáme povinnosti své,“ odtušil doktor Antekirtt, „jež velí zapraviti dluh vděčnosti dítkám muže, jenž …“

Nedomluvil. Marie pohledla naň znovu, jako by pohledem tím chtěla duši jeho proniknouti. Obával se, že snad řekl příliš mnoho.

Petr Bathory ujal se na to sám slova a pravil:

„Marie, vy nemáte zajisté ničeho proti tomu, aby se stal Ludvík mým bratrem?“

„A svolíte jistě též, bych vás směl zváti svojí dcerou?“ dodal doktor Antekirt, podav jí ruku.

Marie musila vyprávěti život svůj od odjezdu z Rovinje. Líčila, jak v městě tom obklopeni byli stále vyzvědači a jak se proto odhodlali raději vystěhovati se na Maltu, kdež Ludvík doufal zdokonaliti se v námořnictví a při tom provozovati i dále živnost rybářskou. Vyprávěla potom, jak dlouhou řadu let musili zápasiti s bídou, poněvadž skrovné jich úspory z dřívějších let záhy byly vyčerpány.

Ludvík však vyrovnal se záhy smělostí a obratností i Maltezanům, kteří vlastnostmi těmito vynikají. Stal se výtečným plavcem jako oni a byl by se mohl skorem měřiti s pověstným Nikolou Pesciem, rodákem lavaletským, jenž, jak se vypráví, proplul moře eolské, nesa dopisy z Neapole do Palerma. Ludvík, jsa rybářem odvážným, nikdy neprchal s lodicí svojí před větrem, když se jednalo o to, aby roztáhl své sítě. Protož i minulého dne, ač bouře hrozila, vyplul na lov do zálivu meleaského, kdež uslyšel pak pronikavý zvuk píštaly parníku „Ferrato“.

Na Maltě nalézti lze sice ptáky mořské, ryby i měkkýše v počtu velkém, cena jejich jest však velmi malá, a následkem toho i bohatý lov co do počtu jest málo výnosný. Ludvík proto přes všechnu horlivost svoji sotva vydělal tolik, aby mohl krýti výdaje malé své domácnosti, ač také Marie šitím oděvů přispívala k výdělku. Bylo proto nutno, neměl-li rozpočet jich vykazovati velký schodek, najati byt v bídné té čtvrti Manderaggio.

Mezitím, co Marie vyprávěla o všech těchto útrapách, odešel Ludvík do své jizby a vrátil se po chvíli, nesa jakýsi list v ruce. Byly to řádky, jež Ondřej Ferrato před smrtí svojí napsal svým dítkám.

„Marie,“ stálo v listu tom, „doporučuji péči tvé bratra tvého! V době nedlouhé bude míti toliko tebe na světě. Dítky mé! Toho, co jsem učinil, nelituji — toliko mne bolí, že jsem nemohl zachrániti ty, kteří se ochraně mé svěřili, ač jsem jim svobodu i život svůj obětoval! Co jsem vykonal, učinil bych nyní opět! Nezapomeňte nikdy svého otce, jenž umírá posílaje vám poslední svůj pozdrav!

Ondřej Ferrato!

“

Petr Bathory nemohl skrýti své pohnutí, když tylo řádky četl, kdežto doktor Antekirtt odvrátil svoji tvář, aby unikl pohledu Marie.

„Ludvíku,“ pravil pak doktor náhle, obraceje zúmyslně rozmluvu na jiný předmět, „vaše barka rozbila se dnes nárazem o moji yachtu.“

„Byla to již stará loď, pane doktore,“ odvětil Ludvík Ferrato, „a pro každého jiného nežli mne nebyla by ztráta ta velikou!“

„Snad, Ludvíku, dovolíte však, bych nahradil ji lodí jinou, totiž touže, kterou jste zachránil?“

„Jak že?“

„Chcete býti druhým důstojníkem na „Ferratu“? Mám zapotřebí mladého muže, slovem: dobrého námořníka!“

„Přijmi, Ludvíku, nabídku tu,“ zvolal Petr, „přijmi!“

„Avšak … sestra má?“

„Sestra vaše stane se členem veliké té rodiny, jež obývá můj ostrov Antekirttu!“ odvětil doktor. „Jest povinností mojí, starati se o budoucí život váš i učiním jej tak šťastným, že nebudete musili litovati toho, co v minulosti se událo, smrt otce vašeho ovšem vyjímaje.“

Ludvík přistoupil záře radostí k doktorovi a stiskl mu vděčně ruku; Marie však nemohla projeviti vděčnost svoji než slzami „Zejtra budu vás očekávati na palubě!“ dodal ještě doktor Antekirtt.

Poněvadž však nemohl ovládati déle již své pohnutí, vyšel rychle z jizby, pokynuv Petrovi, aby ho následoval.

„Ach, jak blaží to, synu můj,“ děl jemu, „můžeme-li někoho odměniti!“

„Ano, je to větším štěstím, nežli trestati!“ odvětil Petr.

„Avšak i trestati káže spravedlnost!“

Druhého dne očekával doktor Antekirtt na palubě parníku svého příchod Marie a Ludvíka Ferrata.

Zatím učinil již kapitán Köstrik opatření, aby parní stroje yachty byly neprodleně opraveny. Práce ta pokračovala rychle, neboť byla svěřena výbornému závodu v třídě levantské. Přes to však, měla-li býti důkladnou, bylo potřebí as pěti nebo šesti dnů, aby byla dokonána.

Odklad tento nebyl ovšem příliš vhod doktoru Antekirttovi, jenž byl velice netrpěliv a přál si býti již u břehů sicilských. Pomýšlel proto chvíli již i na to, aby povolal k Maltě yachtu „Savarenu“, vzdal se však úmyslu toho. Bylo lépe sečkati několik dnů, nežli odplouti na Sicílii na lodi méně rychlé a málo ozbrojené.

Z opatrnosti však a pro všechny případy zaslána byla na Antekirttu depeše podmořským drátem, který ostrov doktorův s Maltou pojil. V depeši té dán byl rozkaz, aby loď „Elektrika č. 2“ ihned odplula a aby křižovala podél břehů sicilských na blízku mysu Portio di Palo.

O desáté hodině dopraveni byli Ludvík Ferrato a sestra jeho lodicí na parník. Oba přijati byli doktorem Antekirttem co nejpřívětivěji. Ludvík představen byl kapitánu a mužstvu co příští druhý důstojník — muž, jenž dosud úřad ten na parníku vykonával, měl býti přesazen na loď „Elektriku č. 2“ , jakmile by tato připlula k jižním břehům sicilským.

Kdokoli pohlédl na Ludvíka Ferrata, poznal ihned, že jest tento námořníkem tělem i duší. O odvaze i smělosti své podal šestatřicet hodin před tím v zálivu melleaském důkazy, kterým se mužstvo yachty parní dosud obdivovalo. Byl proto přijat s jásotem. Petr, jenž byl mu již oddán vřelým přátelstvím, i kapitán Köstrik, provedli jej na to po celé lodi, jejíž zařízení přál si podrobně poznati.

Mezitím hovořil doktor Antekirtt s Marií a mluvil o bratru jejím slovy chvalnými, jež velice ji dojímala.

„Ano … podobá se zcela svému otci!“ pravila.

Doktor nabídl jí, aby zůstala buď na lodi až do konce zamýšlené výpravy, aneb aby se odebrala přímo na ostrov Antekirttu, kam slíbil dáti ji dopraviti. Marie vyžádala si, aby směla bratra doprovázeti až na Sicílii.

Ujednáno tudíž, že zatím, nežli stroj lodi bude opraven, uspořádá některé své záležitosti a že prodá neveliký svůj majetek, vyjímaje ovšem některé předměty, jež jí byly drahými jako památka po otci, — načež že den před odjezdem lodi bude na této uchystána pro ni zvláštní kajuta.

Doktor Antekirtt nezatajil Marii své záměry, jichž úplné provedení vytkl si za úkol životní. Část jich byla již uskutečněna, neboť dítky Ondřeje Ferrata nemusily se obávati již o svoji budoucnost. Zbývalo však ještě nalézti Silasa Toronthala a Sarkanya, jakož i Karpenu a zmocniti se jich. Doktor důvěřoval, že se mu to konečně podaří. Stopy prvých dvou doufal nalézti na Sicílii. Po Karpenovi pak mělo se na všech stranách úsilně pátrati.

Když se však doktor o Španělu tom zmínil, projevila Marie přání promluviti s ním mezi čtyřma očima.

„Co vám hodlám sděliti,“ pravila, „skrývala jsem dosud z opatrnosti před svým bratrem. Nebyl by mohl přemoci dle všeho svůj hněv, a nové dny neblahé byly by nám nastaly.“

„Ludvík prohlíží právě zařízení lodi,“ odvětil doktor Antekirtt. „Sestupme však do salonu. Tam budete moci mluviti bez obavy, že vás někdo uslyší!“

Když se dvéře salonu za nimi zavřely, usedli oba na pohovku, a Marie pravila:

„Karpena, pane doktore, jest zde!“

„Na Maltě?“

„Ano, již po několik dnů.“

„V La Valettě?“

„V Manderaggiu samém — tamže, kde i my bydlíme!“

Doktor byl tím, co slyšel, překvapen a zároveň i uspokojen. Ujav se opět slova, pravil:

„Nemýlíte se, Marie?“

„Nikoli, nemýlím se! Tvář i postava muže toho vryly se mi dobře v paměť. I kdyby sto let uplynulo od posledního setkání se s ním, poznala bych jej přece okamžitě! … Jest zde!“

„Ludvík o tom neví?“

„Neví o ničem, a vy, pane doktore, pochopíte zajisté, proč jsem mu ničeho nesdělila! Byl by nepochybně Karpenu vyhledal, hádku s ním vyvolal a snad …“

„Učinila jste dobře, Marie! Chci sám si s člověkem tím vše vyříditi! Avšak, myslíte, že vás poznal?“

„Nevím,“ odvětila Marie. „Dvakráte neb třikráte potkala jsem jej na ulici v Manderaggiu, i obrátil se při tom a pohlížel na mne s jakousi nedůvěřivou pozorností. Sledoval-li mne nebo dotazoval-li se po mém jménu, pak ovšem ví, kdo jsem!“

„Neoslovil vás nikdy?“

„Nikdy!“

„Nevíte též, proč přišel do La Valetty a co zde od příchodu svého tropil?“

„Vše, co mohu říci, jest, že žije a pohybuje se mezi nejzlotřilejší luzou v Manderaggiu. Neopouští skorem ani krčem pověsti nejšpatnější a vyhledává společnost nejhorších ničemů. Poněvadž, jak se zdá, má dosti peněz, mám za to, že chce najati několik bídáků, aby provedl s nimi nějaký špatný kousek.“

„Zde?“

„Nevím, pane doktore!“

„Avšak já se toho dovím!“

V okamžiku tom Petr vstoupil do salonu, jsa následován mladým rybákem, a protož rozmluva tato ukončena.

„Nuže, Ludvíku,“ tázal se doktor Antekirtt, „jste spokojen s tím, co jste viděl?“

„ „Ferato“ jest obdivuhodná lod!“ odvětil Ludvík.

„Těší mne, že se vám líbí, zvláště když bude též vaší péči svěřena. Snad za nedlouho budu moci z vás učiniti kapitána!“

„O, pane doktore! …“

Hovor skončen. Marie a Ludvík rozloučili se s doktorem Antekirttem i s Petrem, chystajíce se vrátiti do svého příbytku. Bylo totiž umluveno, že i Ludvík nastoupí službu na parníku teprve, až i jeho sestra na loď se přesídlí. Nebylo radno zanechati Marii samu v Manderaggiu, a doktor Antekirtt nechtěl sám tomu, zvláště když se dověděl, že se Karpena v městě nalézá.

Jakmile bratr a sestra odešli, povolal doktor k sobě Pointa Pescada, s nímž chtěl mluviti v přítomnosti Petrově.

Pointe Pascade přišel ihned a postavil se před doktora jako člověk, jenž očekává rozkazy a jest hotov okamžitě je provésti.

„Pointe Pescade,“ děl mu doktor Antekirtt, „mám tebe potřebí.“

„Mne i Kapa Matifua?“

„Nikoli, zatím jen tebe.“

„Co mám vykonati?“

„Dáš se dopraviti ihned na břeh, odebereš se do Manderaggia, jedné to z čtvrtí města La Valetty, a najmeš si tam nějaký byt, komoru neb jizbu, a sice i v uličce nejbídnější!“

„Učiním tak!“

„Potom bdíti budeš nade všemi kroky jistého muže. Jest velice důležito, abys ho nespustil s očí a abys mne zpravoval o všem, co činí a podniká. Nikdo však nesmí věděti, že my dva sebe známe. Proto dle potřeby se přestrojíš.“

„Učiním, co bude radno!“

„Muž ten, jak mi bylo sděleno,“ pokračoval doktor Antekirtt, „chce najati za plat největší ničemy ze zmíněné čtvrti. Pro koho a za jakým účelem to činí — nevím, bude proto úkolem tvým vypátrati to co nejdříve.“

„Vypátrám to!“

„Až budeš věděti, oč se jedná, nevracej se na palubu, mohl bys býti sledován. Pošli mi toliko několik řádek poštou a ustanov, o kolikáté hodině večer mohl bych se setkali s tebou, a sice nikoli v La Valettě, nýbrž v sousedním městě La Senglee. Dostavím se jistě.“

„Stane se, jak díte!“ odvětil Pointe Pescade. „Avšak dle čeho poznám onoho muže!“

„To nebude nesnadno, Pointe Pescade. Jsi vtipný a spoléhám proto hlavně na tvůj důvtip!“

„Avšak mohu zvěděti aspoň, jak výtečný muž ten se jmenuje?“

„Zove se Karpena!“

Petr Bathory, slyše jméno to, vzkřikl:

„Jakže? Španěl ten jest zde?“

„Ano,“ odvětil doktor Antekirtt, „a bydlí právě v té čtvrti, jako dítky Ondřeje Ferrata, kterého za úplatek na smrt vydal.“

Doktor vyprávěl nyní vše, co Marie mu sdělila. Pointe Pescade pochopil, jak důležito a naléhavo jest prohlédnouti hru Španělovu, jenž zajisté chystal se v peleších lavalettských k nějakému skutku bídnému.

Za hodinu na to opustil Pointe Pescade loď. Aby zmátl slídiče, kdyby náhodou jimi byl sledován, toulal se po několik hodin v Královské třídě, jež táhne se od tvrze Elmské ke Floriane, a teprve večer zaměřil k Manderaggiu.

Kdo chtěl shromážditi kol sebe četu ničemů, ochotných stejně ke vraždě jako k loupeži, nebyl by nikdy tak snadno nalezl lid k tomu vhodný, jako v této spustlé čtvrti. Žijíť zde lidé sběhnuvší se sem z celého světa: zlosynové ze zemí západních i východních, uprchlí námořníci z lodí obchodních a sběhové z obrněnců válečných; předem však Maltezané tříd nejnižších a nejspustlejších, bandité to, kteří mají v žilách dosud krev pirátů, předků to svých, kteří na moři podnikali daleké výpravy lupičské.

Karpena, jemuž bylo uloženo, aby nalezl dvanáct mužů odhodlaných — odhodlaných ke všemu — měl zde bohatý výběr. Od příchodu svého neopouštěl téměř ani krčem v nejbídnějších uličkách čtvrti té, setkávaje se zde s ničemy všeho druhu, z nichž nejsmělejší chtěl vyvoliti. Pointe Pescade snadno jej poznal, tíže bylo však zvěděti, na čí účet Karpena, kapsy maje naplněné penězi, sem byl vyslán.

Bylo jisto, že neutrácí zde své peníze. Pět tisíc zlatých, kteréž byl v Rovinji dostal jako odměnu za zradu svoji, zajisté již dávno promrhal. Byv vypuzen z Přímoří nátlakem všeobecného opovržení a vyhnán byv ze všech soliváren, toulal se Karpena po té celým světem. Když peníze své při prostopášném způsobu života rychle promarnil, stal se bídák tento ještě bídnějším a klesl na stupeň nejhlubší.

Vstoupil do služeb spolčených několika zlosynův, pro něž najati měl jistý počet spolehlivých mužů, kteříž nahraditi měli mezery v četě lupičské, způsobené provazem, jímž u některých banditů chycených dáno spravedlnosti dostiučinění.

Za příčinou tou přibyl Karpena na Maltu a dlel hlavně ve čtvrti Manderaggiu. Bídník tento střehl se však říci, do kterého kraje hodlá četu svoji vésti, neboť nemohl ničemům jím najímaným ani za mák důvěřovati. Těmto bylo to však lhostejno. V očekávání, že budou dobře placeni, a že kořist lupičských jich výprav bude bohatá, byli by za novým vůdcem svým kráčeli kamkoli, třeba na konec světa.

Dlužno dodati, že Karpena byl nemálo překvapen, když v Manderaggiu na ulici setkal se opět s Marií Ferratovou. Ač neviděl jí už patnáct let, poznal ji přece ihned dobře, právě tak jako ona jej poznala. Nebyl ovšem příliš potěšen přítomností její v tomto městě, neboť obával se, že mohla by zvěděti, co jej sem přivedlo.

Pointe Pescade musil tu jednati velice obratně i opatrně, chtěl-li vypátrati vše, co pro doktora Antekirtta bylo tak důležito zvěděti, a co Španěl tak pečlivě tajil.

Avšak Karpena ocitl se záhy v pasti mu nalíčené. Jak nebyl by měl zpozorovati a pak pro četu svoji hledět získati Point Pescada, když tento tak výborně hrál úlohu smělého bandity, jenž k Španělovi zdánlivě lnul a v přátelství jeho se vtíral — jenž opovržlivě hleděl na vyvrhel ostatní, chlubě se celou řadou zločinů, z nichž každý skorwm byl by jej na Maltě uvedl pod šibenici, aneb v Itálii na guillotinu. A Pointe Pescade před Karpenou spílal zbabělců všem ničemům maltézským, kteří již pohledem na strážníka byli poděšeni. Pravý to bandita tělem duší, a Karpena, jenž byl znalcem v tomto oboru, dovedl jej oceniti.

Takým způsobem, touto hrou výtečně prováděnou, dospěl Pointe Pescade nepochybně k cíli, neboť 26. srpna ráno doktor Antekirtt obdržel lístek, jímž zván byl k dostaveníčku na odlehlé místo města Sengee. V posledních dnech správka stroje na palubě „Ferrata“ rychle pokračovala. Ve třech dnech práce ty mohly býti skončeny, a parník mohl po té vyplouti opět na moře.

Ještě večer téhož dne, kdy lístek dostal, odebral se doktor Antekirtt na místo Pointem Pescadem mu určené. Měli se setkati pod arkadami v okružní ulici na konci zmíněného města.

Bylo osm hodin. As padesát osob dlelo v místech těchto, kde jest též bazar, jenž dosud nebyl uzavřen.

Doktor Antekirtt procházel se mezi těmito muži a ženami, již byli téměř vesměs původu maltézského, když náhle ucítil ruku na levém svém rameni. Spatřil podle sebe chlapíka zjevu odporného, ošuměle oděného a se starým děravým kloboukem na hlavě.

Muž tento podával mu šátek, řka:

„Ukradl jsem jej Vaší milosti! Po druhé račte dáti lepší pozor na své kapsy!“

Byl to Pointe Pescade, kterého v jeho přestrojení bylo naprosto nemožno poznati.

„Bídný hlupáku!“ děl doktor Antekirtt.

„Hlupáku, budiž! Bídný však nejsem, pane doktore!“

Doktor teprve nyní poznal Pointa Pescada a bezděčně musil se usmáti. Na to se tázal přímo:

„A Karpena?“

„Snaží se skutečně najati as tucet nejprohnanějších ničemů z Manderaggia.“

„Pro koho?“

„Pro jakéhosi Zirona.“

Pro Zirona, Sicilana a druha Sarkanya? Jaké styky mohli mí ti tito bídníci s Karpenou?

Doktor Antekirtt vysvětlil si je následujícím způsobem a nemýlil se: Sarkany musil pochopitelným způsobem dověděti se o zradě Karpenově, kterouž útěk spiklenců terstských byl zmařen. Hleděl potom nepochybně vyhledati Španěla. Když tento později zbaven byl opět všech prostředků, najal jej prostřednictvím Zironovým do svých služeb. Karpena přivedl tudíž doktora Antekirtta opět na stopu Sarkanya, podle které dále bezpečně mohl pátrati.

„Víš, k jakému účelu Karpena muže ty najímá?“ tázal se Pointe Pescada.

„Pro lupičskou četu, jež znepokojuje Sicilii.“

„Sicilii? Ano, tam nepochybně jest dějiště jejich činnosti! … Avšak v kterém kraji?“

„V části východní, v území mezi Syrakusami a Katanií.“

Nebylo pochyby, pravá stopa byla nalezena.

„Jak dověděl jsi se o tom všem?“

„Od Karpeny samého, jenž mne považuje za svého přítele, a kteréhož Vaší Milosti vřele doporučuji.“

Doktor Antekirtt odpověděl pokynem hlavy a dodal po chvíli:

„Nyní můžeš vrátiti se na loď a odíti se v oblek poněkud slušnější.“

„Nemohl bych se k tomu odhodlati, poněvadž tento nejlépe se mi hodí.“

„A proč?“

„Poněvadž mám čest býti jedním z banditů v četě řečeného Zirona!“

„Příteli, měj se na pozoru,“ pravil doktor Antekirtt, „vydáváš hrou tou život svůj v nebezpečí.“

„Činím tak ve vašem zájmu, pane doktore,“ odvětil Pointe Pescade, „a jsem tím vám povinen!“

„Hodný hochu!“

„Jsem však také zlomyslným, a ničemové oni zakusí této mé zlomyslnosti, ač nechci se již předem chlubiti…“

Doktor Antekirtt pochopil, že za okolností takých Pointe Pescade mohl by velice prospěti jeho záměrům. Obratným jednáním svým získal si důvěry Karpenovy takou měrou, že mu tento svěřil i své tajemství. Bylo proto radno nechati Pointa Pescada jednati dále.

Když byli as pět minut hovořili, rozloučili se doktor Antekirtt a Pointe Pescade, nechtějíce, aby někdo nepovolaný je spolu spatřil. Pointe Pescade ubíral se po nábřeží senglejském a na konci jeho najal lodici, kterou dal se dopraviti opět do Manderaggia.

Mezi tím vrátil se doktor Antekirtt na palubu své parní yachty. Tam sdělil Petru Bathorymu vše, co se od Pointa Pescada dověděl. Uznal za vhodné oznámiti i Kapu Matifuovi, v jak nebezpečný podnik Pointe Pescade v zájmu dobré věci se uvázal.

Obr sklonil pouze hlavu a asi třikráte otevřel a zavřel opět mohutné ruce, řka sám sobě polohlasem:

„Ať nechybí mu ani jediného vlásku, až se vrátí, ano, ni jediného, aneb…“

Poslední tato slova lépe dala výraz myšlenkám Kapovým, nežli byly by mohly učiniti dlouhé frase, kdyby byl obr schopen býval je pronášeti.