Nový hrabě Monte Kristo/Ve vlnách podzemní řeky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ve vlnách podzemní řeky
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 88-99 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran
page=1

Štěpán Bathory byl přítelem svým za rameno zachycen …

Bylo 11 hodin večer. Z mraků spustil se prudký liják. S deštěm mísily se kroupy, kteréž bičovaly vlny Foiby a odrážely se na skalách sousedních. Výstřely z věže ustaly. K čemu mařiti tolik prachu k vůli uprchlíkům? Vydají-li je vlny, vydají zajisté již jen mrtvoly jejich!

Sotva se hrabě Sandorf ponořil do proudu, cítil se již unášen silou neodolatelnou k jeskyni. Za několik okamžiků na to zaměnila se proň jasná záře, osvětlující propast elektřinou naplněnou, úplnou temnotou. Hukot vod nahradil rachot hromu.

Do tajemné jeskyně nemohl z venku vniknouti ni praskot hromu, ni záře blesku.

„Sem! …“ ozval se hlas.

Štěpán Bathory byl tak zvolal. Chladná voda přivedla jej opět k vědomí; nemohl však se udržeti na povrchu a byl by se zajisté opět ponořil, kdyby nebylo se ho chopilo silné rámě, když již opět pod hladinu klesal.

„Jsem zde! … Štěpáne! … Neboj se ničeho!“

Hrabě Sandorf, přivinuv jej těsně k sobě, držel jej jednou rukou a druhou snažil se plovati.

Postavení jejich bylo nebezpečné. Štěpán Bathory mohl sotva údy svými hýbati, neboť byly dosud účinkem elektrického proudu ochromeny. Ač rány na rukou působením chladné vody nyní méně pálily, nemohl rukou následkem částečného ztrnutí, v jakémž se nalézal, ku plavbě použiti. Hrabě Sandorf nesměl jej proto ni na okamžik pustiti, nechtěl-li jej nechati zahynouti, a přece musil se již dosti namáhati, aby sama sebe zachránil.

Mimo to znepokojovala jej úplná nejistota o tom, kam podzemní proud tento směřuje, kde končí anebo v které řece nebo v kterém moři se ztrácí. I kdyby hrabě Sandorf byl věděl, že tok tento sluje Foiba, nebyla by situace jeho bývala méně zoufalou, poněvadž neví se vůbec, kam dravé vlny tyto spějí. Uzavřené láhve, kteréž hozeny byly do vln při vstupu jich do jeskyně, neobjevily se již v žádné řece, ni v žádném potoku Istrie. Vysvětlováno to tím, že buď roztříštily se při plavbě podzemními klenbami nebo že proudem strženy byly do některé rozsedliny neb některého otvoru v kůře zemské.

Uprchlíci unášeni byli neobyčejnou rychlostí. Okolnost tato usnadňovala hraběti Sandorfovi udržeti se nad vodou.

Štěpán Bathory nebyl si již stavu svého vědom. Tělo jeho v rukou hraběte Sandorfa bylo úplně nehybné. Tento namáhal se a zápasil za oba, cítil však, že síly jeho budou záhy vyčerpány.

K nebezpečí, že budou vrženi velkou silou proti některému skalisku vyčnívajícímu, proti stěně jeskyně neb výstupku klenby, pojilo se nebezpečí ještě jiné, mnohem větší, že budou uchváceni některým vírem, jenž tvořil se tam, kdež náhlým odrazem vod od stěn pravidelný proud byl rušen a zúžován. Dvacetkráte cítili se přitahováni neodolatelnou silou maelstromského víru v taká nebezpečná místa. Strženi jednou v pohyb točivý a vrženi pak opět na obvod víru, nemohli se vymknouti z něho až teprve, když vír sám o překážky se tříštil a lámal.

Půl hodiny uplynulo při takové plavbě, kdy každou minutu, ano každou vteřinu smrt jim hrozila.

Matyáš Sandorf, jsa vůle a vytrvalosti téměř nadlidské, neochaboval dosud. Byl tomu vlastně rád, že soudruh jeho pozbyl téměř zcela citu a vědomí. Kdyby byl v něm žil pud po sebezachování, byl by se bránil, zmítal. Hrabě Sandorf byl by musil svésti s ním boj, aby jej své vůli podmanil. A tu byl by jej snad musil opustiti, nebo byli by se oba potopili.

Avšak tento stav nemohl trvati dlouho. Síly hraběte Sandorfa počaly přece ochabovati. V některých okamžicích, když nadzdvihl hlavu Štěpána Bathoryho, ponořila se hlava jeho samého do vln. Chvílemi docházel mu dech. A tu se potápěl, dusil se a musil zápasiti proti ztrnulosti se ho zmocňující.

Několikráte musil pustiti svého soudruha, jehož hlava se ihned potopila, leč podařilo se mu vždy chopiti se ho opět, a to vše dělo se v divokém letu vod, kteréž, jsouce na mnohých místech skalisky stísněny, s hukotem děsným se o ně rozbíjely.

Za krátko hrabě Sandorf měl se za úplně ztracena. Tělo Štěpána Bathoryho vymknulo se mu náhle a uniklo mu úplně. Posledním úsilím snažil se opět se ho chopiti… Leč nenalezl ho a ponořil se vysílen sám ke dnu.

V okamžiku tom prudký náraz do ramene probudil jej opět ku vědomí. Hmátl maně rukou ve směru tom a prsty jeho, sevřevše se, chopily se kořenů, kteréž do vody splývaly.

Byly to kořeny stromu jakéhosi, unášeného proudem. Matyáš Sandorf chytil se křečovitě kmene toho a dostal se opět na povrch. Poté, třímaje jednou rukou kmen, hledal rukou druhou svého druha, ve vlnách zmizelého.

Několik okamžiků na to byl Štěpán Bathory přítelem svým za rameno zachycen a vytažen na kmen, na němž nyní i Matyáš Sandorf místo zaujal.

Oba unikli nyní zatím nebezpečí že utonou, avšak osud jich spojen byl s osudem tohoto kmene: byli vydáni rozmarům dravého proudu podzemního.

Hrabě Sandorf vysílen namáháním, pozbyl na okamžik opět vědomí. Jakmile ho opět nabyl, bylo první jeho myšlenkou, pečovati o to, aby se Štěpán Bathory s kmene nesvezl.

Z opatrnosti zaujal místo za ním, aby jej lépe držeti mohl. Poté zrakem svým bedlivě zíral vpřed. Pro případ, že by zásvit denního světla vnikl do jeskyně, mohl jej ihned pozorovati. Nic však nenasvědčovalo tomu, že se nalézají na blízku východu ze záhadného podzemního tohoto průplavu.

Situace uprchlíků se nyní poněkud zlepšila. Kmen byl as dvanáct stop dlouhý a kořeny jeho, opírajíce se o vodu, bránily, by se náhle nepřevrátil. Stálost polohy jeho přes četné překážky v proudu zdála se proto zabezpečenou. Co rychlosti se týče, nebyla zajisté menší tří mil za hodinu a rovnala se rychlosti proudu, jenž jej unášel.

Hrabě Matyáš Sandorf nabyl nyní opět chladnokrevnosti. Snažil se předem probudí ti k životu svého druha, jehož hlava spočívala na jeho kolenou. Shledal, že srdce jeho ještě bije, že však sotva dýchá.

Naklonil se proto k ústům jeho, aby do plic jeho vniknouti mohl opět proud vzduchu. Snad tato ztrnulost nezničila dosud úplně činnost jeho organismu.

A skutečně Štěpán Bathory za nedlouho lehce se zachvěl. Mocnější oddychování otevřelo ústa jeho.

Konečně i několik slov splynulo se rtů jeho:

„Má žena!… Dítě!… Matyáši!“

V slovech těch obsažen byl celý život jeho.

„Štěpáne! Slyšíš mne? … slyšíš mne?“ tázal se hrabě Sandorf.

Musil křičeti, aby přehlušil hukot vod.

„Ano … Ano … Slyším … Mluv! … Mluv! … Vlož ruku svou v ruku moji!“

„Štěpáne, nehrozí nám již nebezpečí neodvratné“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „Jsme unášeni na jakémsi kmeni…Kam?… nemohu říci… leč kmene toho se nespustíme již!“

„A věž, Matyáši?“

„Jsme již hodně daleko od ní. Strážcové naši domnívají se zajisté, že jsme nalezli smrt v těchto vlnách neb v této jeskyni a zajisté nebudou pomýšleti na to, by nás pronásledovali. Nechť proud tento vylévá se kamkoli do řeky nebo moře, doplujeme k místu tomu, a sice za živa! Nechť jen tebe odvaha neopouští, Štěpáne! Bdím nad tebou! Odpočiň ještě, nežli nabudeš sil, jichž budeš míti zapotřebí! V několika hodinách budeme zachráněni. Budeme svobodni!“

„A Ladislav?“ zašeptal Štěpán Bathory.

Hrabě Matyáš Sandorf neodpověděl. Co byl by mohl odvětiti? Ladislavu Zathmaru, když byl vykřikl varovná slova oknem, byl zajisté každý útěk učiněn nemožným. Nyní, kdy Zathmar zajisté byl stále bedlivě střežen, nebylo možno druhům jeho nic již pro něj učiniti.

Hlava Štěpána Bathoryho zatím opět bezvládně klesla na zad. Nedostávalo se mu zajisté ještě tělesných sil a vůle, aby ztrnulost mohl přemoci.

Avšak hrabě Sandorf bděl nad ním, hotov ke všemu a odhodlán opustiti i kmen, kdyby se byl roztříštil o některou z překážek, kterým v temnotě tak úplné nebylo možno se vyhnouti.

Byly as dvě hodiny z rána, když rychlost proudu a tudíž i rychlost kmene zdála se očividně zmirňovati. Bylo zřejmo, že průplav podzemní se šířil a že vody, majíce tu mezi stěnami odtok volnější, tekly mnohem pomaleji. Mohlo se z okolnosti té i souditi, že východ z této jeskyně podzemní není již příliš vzdálen.

Leč zatím co stěny jeskyně od sebe se vzdalovaly, nížila se klenba její. Zdvihl-li hrabě Sandorf ruku, mohl dotknouti se nepravidelných útvarů břidlicových, jež nad jeho hlavou tvořily strop.

Někdy též slyšel zvuk, jakoby třením způsobený: byly to kořeny stromu přímo vzhůru se pnoucí, kteréž o strop jeskyně se třely. Následkem toho kmen zachvíval se často pod mnohými nárazy, odrážel se a rychlost j*eho se zmirňovala, otáčel se kolem sebe a byl zmítán tak, že uprchlíci obávali se již, že s něho spadnou.

I když se tomuto nebezpečí, jež několikráte se naskytlo, vyhnuli, zbývalo jiné ještě, jehož všechny následky hrabě Sandorf klidně uvažoval a kteréž vznikalo tím, že strop jeskyně stále se nížil. Několikráte již vyhnul se nárazu jen tím, že naklonil tělo rychle vzad, kdykoli ruka jeho skalní výstupek, pod nímž kmen měl plouti, ucítila.

Bude na dále snad i nezbytno do vln se potopiti? On mohl by to ještě zkusiti, leč jak mohl by tu Štěpána zachrániti? A kdyby strop jeskyně na delší vzdálenost byl tak nízkým, že po delší dobu bylo by nutno pod vodou plouti, zdaž by mohl uniknouti odtud ještě za živa? Nikoli, to značilo by pro něj smrt konečně nevyhnutelnou, kdy již byl tolikráte zkáze, hrozící mu v různé podobě, unikl.

Ač Matyáš Sandorf byl neobyčejně odhodlaným, cítil, že se mu srdce nyní úzkostlivě svírá. Tušil, že nastávají poslední okamžiky jeho života. Kořeny stromu třely se stále více o klenbu jeskyně a někdy horní jich část ponořila se tak hluboko, že je vlny zcela pokryly.

„Východ z jeskyně této“ pravil hrabě Sandorf sám k sobě, „nemůže býti přece již daleko.“

A tu pokoušel se vypátrati, zdaž nějaké světlo, nějaký paprsek neproniká temnotou před ním. Noc musila v této chvíli již dosti daleko pokročiti, takže venku nemohla již vládnouti čirá temnota. Snad osvětlovaly ještě blesky prostor mimo jeskyni? V případě tom bylo by však přece jakési světlo vniklo do průplavu, jenž na dále již snad neposkytoval vodám Foiby odtoku dostatečného.

Leč nikde stopy po světle! Všude jen stále tatáž temnota a týž hukot vod, jichž i pěna stále černou zůstávala.

Náhle udál se prudký náraz! Kmen narazil předním svým koncem o skalní výstupek klenby, jenž hluboko do vln sahal. Při nárazu tom převrátil se kmen úplně. Avšak hrabě Sandorf se ho nepustil. Jednou rukou držel se křečovitě kořenů, druhou rukou zachytil svého druha právě, když jej vlny opět již odnášely.

Poté nechal se uchvátiti a unášeti proudem, i ponořil se do vod, jež se o strop jeskyně rozbíjely.

Trvalo to as minutu. Hrabě Sandorf cítil, že jest ztracen. Bezděčně zatajil však dech svůj, aby zachoval si ještě trochu vzduchu, který v prsou jeho byl uzavřen. Náhle v klínu vln těchto, ač víčka očí jeho byla zavřena, zdálo se mu, jako by se vodami byla mihla jasná záře. Zablesklo se a za bleskem následoval ihned rachot hromu.

Konečně světlo!

Skutečně potok, když byl opustil temný průplav podzemní, plynul nyní dále pod širým nebem. Leč ke kterému pobřeží směřoval tok jeho? Do kterého moře ústil?

To bylo stále pro uprchlíky otázkou nerozluštitelnou — otázkou života a smrti.

Kmen vynořil se nyní opět na povrch. Štěpán Bathory byl dosud pevně svírán Matyášem Sandorfem, jehož velikému úsilí podařilo se opět vyšinouti jej na kmen a zaujati opětně místo za ním.

Poté rozhlédl se hrabě kolem sebe i nad sebou.

Nesmírná temná hmota vztyčovala se v pozadí. Byla to obrovská skála, v níž otvírala se jeskyně, kterouž si vlny potoka průchod byly zjednaly. Že den se již blíží, věstily na obloze vystupující slabé odrazy světelné, jež jevily se oku tak neurčitě, jako v krásných nocích zimních mlhavé mráčky, kteréž zrak stěží dovede rozeznat. Chvílemi osvětlovaly blesky dosud bílou září dolní část obzoru, jsouce provázeny stálým, mnohem však slabším rachotem hromu. Bouře vzdalovala se nebo se rozptylovala, když byla veškerou elektřinu ve vzduchu nashromážděnou strávila.

Hrabě Matyáš Sandorf rozhlížel se v levo i v pravo s opravdovou obavou. Zpozoroval již, že potok řítí se mezi dvěma příkrými kolmými stěnami skalními s rychlostí stále ještě dravou a divokou.

Potok unášel tudíž uprchlíky i dále kol svých vírů, zkázou hrozících, leč nyní prostíral se nad nimi opět aspoň nekonečný prostor a neklonila se nad hlavami jejich klenba stále se nížící, jež každé chvíle výstupky svými hrozila jim lebky rozdrtiti. Leč neviděli dosud kol sebe žádných, byť i příkrých břehů, na něž by noha jejich mohla vstoupiti, ni vůbec místa, jež by jim bylo dovolovalo přistáti.

Dvě vysoké stěny skalní tísnily dosud potok; tento podoben byl tudíž dosud úzkému průplavu s příkrými svislými stěnami, kteréž vlnami byly uhlazeny, toliko strop skalní scházel.

Štěpán Bathory probudil se účinkem chladných vln, když se byl posledně před východem z jeskyně ponořil, opět k životu.

Vyhledal nyní rukou svojí ruku hraběte Sandorf a. Tento sklonil se nad ním a zašeptal:

„Jsme zachráněni!“

Měl právo, pronésti tato slova již nyní? Zachráněni byli, jak děl — a přece nevěděl sám, kam je tyto vlny unášejí, kterou zemí plují ani kdy budou moci kmen opustiti. Leč důvěra jeho i vůle nabyly u něho opět takové převahy a mohutnosti, že vzchopiv se na kmeni, zvolal třikráte jasným hlasem:

„Zachráněni! Zachráněni! Zachráněni!“

Kdo byl by ostatně tato slova slyšel? Na těchto příkrých skaliskách, jimž nedostává se plodné půdy a jež skládají se z vrstev břidlice a křemence, a kde dosud není tolik prsti, aby tu křoviny růsti mohly, nedlela zajisté žádná bytost lidská. Krajina, jež se za skalními břehy rozkládala, nelákala lidi zajisté též ku pobytu.

Jest to smutný kus země, kterou protéká potok tento, uzavřený v žulové stěny. Žádný přítok jej nenapájí. Žádný pták nepoletuje nad jeho hladinou, ano ni ryby neodváží se v příliš nepokojné vlny jeho. Tu a tam vystupují z něho balvany neútvarné, jichž vrchol, byv dříve zaplaven, nyní opět již oschl. Bylo viděti, že potok stal se jen proto tak divokým a dravým, poněvadž se následkem velikých lijáků posledních okamžitě byl rozvodnil. Jindy řečištěm jeho plynul jen obyčejný potok horský.

Uprchlíci neobávali se, že kmen vržen bude proti některému takovému skalisku. Míjel je sám, sleduje stále jen proud, kol nich dále kvapem spějící.

Avšak právě proto nebylo možno vyvésti jej z proudu toho, aneb rychlost jeho zmenšiti, tak aby bylo lze břehu dosíci, když by bylo možno i záhodno na něj vstoupiti.

Za takových okolností uplynula ještě asi hodina, aniž uprchlíci byli nuceni učiniti opatření, by nějaké, znovu jim hrozící nebezpečí odvrátili. Na dálném obzoru míhaly se poslední blesky a stopy bouřky jevily se ještě jen v dunivém hřmění, vycházejícím z mraků, v temných vrstvách nad obzorem nakupených.

Den počal jasněji již svítati a osvětloval oblohu, noční bouří z větší části očištěnou a vyjasněnou. Byly asi čtyři hodiny z rána.

Štěpán Bathory polovztyčen spočíval nyní v ramenou hraběte Sandorfa, jenž bděl za oba.

V okamžiku tom zvuk vzdálené rány zalétl k nim směrem jihozápadním.

„Co jest to?“ tázal se hrabě sama sebe. „Jest to snad výstřel z děla, jenž oznamuje, že některý přístav jest opět otevřen? A jaký to může býti přístav. Snad Terst? Nikoli, neboť tam, kdež slunce má vyjíti, jest východ. Snad jest to Pulje na nejjižnějším konci Istrie. Avšak tu…“

Druhý výstřel zazněl nyní a za nim následoval skorem ihned výstřel třetí.

„Tři rány z děla?“ děl hrabě Sandorf. „To jest snad spise znamením o uzavření přístavu, jež dává se lodím, kteréž chtějí se vydati na širé moře? Souvisí to snad i s útěkem naším?“

Toho musil se Matyáš Sandorf ovšem obávati. Zajisté neopomenuly úřady ničeho, čím by mohli zabrániti, aby uprchlíci, o nichž se musilo souditi, že k pobřeží se obrátí, úplně dosahu jich moci neunikli.

„Bůh pomoziž nám!“ šeptal hrabě Sandorf. „On jediný nás může nyní zachrániti.“

Kolmé stěny, v kterýchž byl potok stěsnán, počaly se nyní snižovati a od sebe stále více se vzdalovati. Leč z okolní krajiny nebylo lze dosud ničeho spatřiti. Příkré vrcholky uzavíraly obzor a dovolovaly zraku jen na několik set kroků se rozhlédnouti. Orientovati se bylo dosud nemožno.

Řečiště potoka, nyní mnohem širší, umožňovalo, že vlny pomaleji tu mohly plynouti. Několik kmenů a pařezů stromů, kteréž byly vyvráceny na horním toku téhož, unášeny byly mírnou rychlostí.

Červnové jitro toto bylo dosti chladné. Uprchlíci chvěli se zimou ve svém oděvu promočeném. Bylo již záhodno a nejvýše na čase, aby mohli uchýliti se do nějakého úkrytu, kdež by mohli oděv osušiti.

As o 5. hodině uzřeli, že poslední vrcholky ustoupily nízkým břehům, za nimiž prostírala se pustá rovina. Foiba, tekouc na konci řečištěm téměř půl míle širokým, rozlévala se konečně v takové šíři, že tok její byl tu spíše laguně podobný. V pozadí, na západě, objevilo se několik bárek, z nichž některé ještě byly zakotveny, kdežto jiné při ranním větříku k plavbě se již chystaly. Jich objevení zdálo se svědčiti, že laguna tato jest jen zálivem hluboko do pobřeží vnikajícím. Moře nebylo zajisté již vzdálené i bylo záhodno dostihnouti ho co nejdříve. Útulku u rybářů oněch žádati nebylo by však opatrno. Značilo by to odvážiti se v nebezpečí, že budou vydáni — jestliže rybáři již zpraveni byli o jich útěku — rakouským četníkům, kteříž zajisté již po nich pátrali a v okolním kraji hlídku konali.

Matyáš Sandorf nevěděl, co dále činiti, když tu kmen, zachytiv se o jakýsi kořen pod hladinou vodní, na levém břehu laguny náhle se zastavil. Kořeny jeho připialy se v tyto pahýly, pod vodou čnějící tak, že kmen položil se nehybně proti břehu, jako loď kotvou upevněná.

Hrabě Sandorf vystoupil na břeh velice opatrně; chtěl se dříve přesvědčiti, že jich nikdo nepozoruje.

Pokud zrakem se mohl rozhlednouti, neviděl nikoho, rybáře ni jiného obyvatele tohoto břehu laguny.

A přece dlel na blízku sotva dvě stě kroků vzdálen člověk, jenž leže na písku, mohl odtud uprchlíky zcela dobře pozorovati.

Hrabě Sandorf, maje se za bezpečna, sestoupil opět až ke kmeni, chopil se druha svého a odnesl jej na ramenou na břeh, aniž věděl, na jakém místě se nalézá a jakým směrem se dále má ubírati.

V pravdě tato rozsáhlá hladina vodní, do níž potok končil, nebyla ni lagunou ni jezerem, nýbrž skutečným zálivem, jenž v době přílivu vodou se zcela naplňoval.

Toku, jenž tu — na západním pobřeží istrijském mezi Orserou a Rovinjí — ústil, dáno zde jméno průplav limský[red 1], neboť nikdo ovšem nevěděl, že jsou to vlny Foiby, kteréž, řítíce se v době velikých lijáků zmíněnou jeskyní podzemní, tuto do průplavu se vlévají.

Několik kroků od místa, kde uprchlíci přistáli, stála chýše některého lovce. Tam uchýlil se hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, když se poněkud byli zotavili a sil nabyli. Svlékli oděv, kterýž paprsky slunce osušiti měly a vyčkávali, co dále se stane.

Rybářské bárky vypluly zatím z průplavu limského. Pokud zrak mohl dohlédnouti, byla země pustá.

Nyní povstal muž, jenž byl svědkem výjevu onoho, přiblížil se k chýši, jako by chtěl se o všem lépe přesvědčiti, a zmizel pak za mírným návrším na straně jižní.

Tři hodiny poté Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory oblekli opět oděv, poněkud sice ještě vlhký, bylo však nutno, vydati se již dále.

„Nemůžeme déle zůstati v této chýši,“ pravil Štěpán Bathory.

„Jsi dosti silným, abys mohl další cestu nastoupiti?“ tázal se Matyáš Sandorf.

„Jsem hladem téměř vysílen!“

„Musíme se tudíž pokusiti o to, dostihnouti pobřeží. Snad naskytne se nám tam příležitost, opatřiti si potravu a snad i odplouti. Nuže, pojď, Štěpáne!“

A oba opustili chýši, seslabeni spíše hladem nežli únavou.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Limský záliv