Nový hrabě Monte Kristo/Stíhání

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Ve vlnách podzemní řeky	Stíhání	V domku rybářově

Údaje o textu
Titulek:	Stíhání
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 99-106 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
page=1 Viděl jsem dva muže vystoupiti na břeh …

Hrabě Sandorf měl v úmyslu, sledovati jižní břeh průplavu limského a dostihnouti takto břehu mořského.

Kraj byl sice opuštěn, byl však prorýván četnými potoky, jichž vlny vesměs k zálivu spěly.

Tato síť vodní proměňovala celý kruh země, hraničící se zálivem tím, v jediný téměř močál, jenž neposkytoval nikde pevné opory. Uprchlíci obrátili se tudíž přímo k jihu; směr bylo jim lze poznati podle slunce, pozvolna nad obzorem vystupujícího.

Dvě hodiny kráčel takto Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, aniž potkali jedinou bytost lidskou; nemohli však též ukojiti hlad, jenž je mučil.

Konečně octli se v krajině méně pusté. Přišli k cestě, jež probíhala krajem od východu k západu a spatřili za ní mílový kámen, z něhož však nemohli seznati nikterak, kterou krajinou nazdařbůh se ubírají. Avšak několik řad keřů morušových a poněkud dále i pole prosem oseté, dovolilo jim, ne-li hlad zcela ukojiti, aspoň žaludek na čas oklamati.

Mohli takto dostihnouti aspoň pobřeží dříve, než by klesli vyhladověni. Avšak poněvadž země tato byla obydlenou — pole dokazovala, že zde ruce lidské pracovaly — musili býti přichystáni, že i s lidmi se setkají.

Stalo se tak o poledni. As pět nebo šest chodců objevilo se na cestě.

Z opatrnosti chtěl se jim hrabě Sandorf vyhnouti. Na štěstí spatřil as padesát kroků na levo od silnice dvorec, jenž z valné části v troskách se nalézal. Tam uchýlili se oba, drive než byli zpozorováni, a ukryli se v jakémsi temném sklepení, sloužícím za zásobárnu neb špižírnu. Kdyby některý chodec byl se před tímto dvorcem zastavil, nemohli být zde zpozorováni; byli však nuceni, prodlíti tu až do noci.

Zmínění chodci byli dílem rolníci, dílem dělníci ze soliváren. První hnali stádo husí, nepochybně na trh do některého města nebo vesnice, jež nemohly býti od průplavu limského příliš vzdáleny.

Ženy i muži měli přímořský kroj, se šperky, penízky, náušnicemi, křížky na prsou a filigranovými pracemi i závěsky, jež obyčejně zdobí oděv obou pohlaví. Dělníci oděni byli mnohem jednodušeji, nesli pytle na zádech a v ruce měli hole. Šli dle všeho do práce do blízkých soliváren.

Někteří, přišedše před opuštěný dvorec, stanuli na chvíli, ano usedli na práh dveří. Hovořili hlasitě a velmi živě, avšak jen o věcech, jež týkaly se jich zaměstnání.

Oba uprchlíci, schouleni v koutě, naslouchali pozorně.

Snad již tito lidé zpraveni byli o jejich útěku a mluvili o něm?

Snad prohodí i několik slov, z nichž hrabě Sandorf a druh jeho budou moci seznati, ve kterém kraji Istrie se octli?

Leč ani slova nebylo o tom proneseno, bylo tudíž nutno, obmeziti se na pouhé domněnky.

„Tito venkované nezmiňují se o našem útěku,“ prohodil hrabě Matyáš Sandorf, „nevědí dosud as ničeho o něm!“

„To ovšem bylo by důkazem,“ odvětil Štěpán Bathory, „že jsme již dosti daleko od pevnosti vzdáleni. Nepřekvapuje mne to ovšem, pomyslím-li na rychlost proudu, jenž pod zemí nás unášel.“

„Ano, tak tomu as jest!“ odvětil hrabě Sandorf.

Avšak za dvě hodiny na to slyšeli, jak nějací dělníci, jdouce kolem dvorce, aniž se tu zastavili, mluví o oddělení četnickém, kteréž před branou městskou byli spatřili.

Před branou kterého města? … Dělníci je nejmenovali.

To, co tuto slyšeli, musilo však uprchlíky znepokojiti. Jestliže četníci ve větším počtu procházeli krajem, bylo nepochybno, že je stíhají.

„A přece,“ pravil Štěpán Bathory, „musilo se z okolností, za kterých jsme uprchli, souditi, že jsme zahynuli. Podivno tudíž, že nás pronásledují…“

„Nebudou nás pokládati za mrtvé dříve, dokud nenaleznou naše mrtvoly,“ odvětil hrabě Sandorf.

Nechť tomu tak či onak, nebylo již pochyby, že policie vyvíjela horlivou činnost a že po uprchlících pátrala. Rozhodli se proto, zůstati ve dvorci skryti až do noci. Hlad je opět mučil, leč přes to neodvážili se opustiti svoji skrýši a — dobře učinili.

As o páté hodině odpolední dupot koní zazněl na cestě, po níž se četa jezdců ke dvorci blížila.

Hrabě Sandorf, jenž schýlen doplížil se až ke vratům dvora, vrátil se rychle ke svému druhu a vtáhl ho do nejtemnějšího kouta sklepení. Tam ukryli se oba pod hromadou lupení a chovali se zcela tiše. Půl tuctu četníků, vedených strážmistrem, jelo po silnici smírem k východu. Zdaliž se ve dvorci zastaví? Hrabě Sandorf tázal se tak s nemalou obavou. Kdyby četníci prohledali tento polozřícený dům, nalezli by zajisté osoby v něm ukryté.

A četa jich tu skutečně stanula. Strážmistr ji zastavil. Dva četníci a on sestoupili s koně, ostatní zůstali v sedle.

Těmto dán rozkaz, aby projeli krajem, s průplavem limským sousedícím, aby jej prohlédli, a na to aby se vrátili ke dvorci, kdež budou do sedmi hodin večer očekáváni.

Čtyři četníci na rozkaz tento ihned odjeli. Strážmistr a druzí dva četníci přivázali koně své ke mříži, jež dvorec obkličovala. Pak usedli venku a rozhovořili se. Uprchlíci mohli ze svého úkrytu vše slyšeti, co četníci mluvili.

„Dnes večer vrátíme se do města a obdržíme tam rozkazy pro noční službu,“ odvětil strážmistr na otázku jednoho z četníků.

„Snad dojdou telegraficky z Terstu již nové zprávy.“

Město blízké nebylo tudíž Terst: hrabě Sandorf si to dobře vryl v paměť.

„Nemohlo by se státi“ prohodil druhý četník, „že uprchlíci, co je tuto hledáme, obrátili se směrem opačným a dostihli již pobřeží zálivu kvarnerského?“

„Jest to ovšem možno,“ odvětil prvý četník, „neboť pobřeží ono zdálo se snad uprchlíkům skýtati větší bezpečnost, než tyto břehy.“

„Učinili-li tak,“ doložil strážmistr, „vydali se rovněž v nebezpečí, že budou vypátráni, neboť celé pobřeží jest střeženo od jednoho konce země ke druhému.“

Druhá věc, jež musila býti zapamatována: hrabě Sandorf a jeho druh nalézali se tedy ještě na západním pobřeží Istrie, na břehu moře jaderského, a nikoli na pobřeží protějšího zálivu, jenž sahá až ke Rěce a hluboko do země vniká.

„Po uprchlících pátrati se bude zajisté i v solivárnách piranských a koperských,“ pokračoval strážmistr, „neboť lze se snadno v nich ukrýti, bárky se zmocniti a pak Jaderské moře směrem k Benátkám nebo ku Rimini přeplouti.“

„Byli by lépe učinili, kdyby byli zůstali v žaláři!“ odvětil jeden z četníků s filosofickým klidem.

„Ovšem,“ dodal druhý, „dříve nebo později budou přece vypátráni, jestliže mrtvoly jejich nebudou z Foiby vyloveny! Byl by aspoň již všemu konec a my nemusili bychom se v takovém vedru za nimi honiti!“

„A kdo ví, zda skutečně již není všemu konec?“ odvětil strážmistr. „Foiba snad sama vykonala popravu. Odsouzenci nemohli zvoliti v době rozvodnění potoka horší cestu k útěku!“

Foiba bylo tudíž jméno potoka, jenž hraběte Sandorfa a druha jeho vlnami svými v podzemní jeskyni byl unášel. Pevnost pazinská byla to tedy, do níž byli dopraveni po svém zatčení, v níž byli uvězněni a odsouzeni! Z věže její podnikli tudíž útěk! Tam byli by též odpraveni bývali. Hrabě Sandorf dobře znal Pazin. Byli tedy zpraveni konečně o věci pro ně tak důležité a nemusili již na zdař Bůh ubírati se poloostrovem Istrijským, byl-li útěk vůbec ještě možným!

Četníci nešířili se dále ve svém hovoru; leč několika slovy oněmi dověděli se uprchlíci již vše; co si věděti přáli — vyjímaje snad to, jak jmenuje se město, blízko průplavu limského na pobřeží moře Jaderského ležící.

Zatím strážmistr povstal. Procházel se kolem ohrady dvorce, aby se rozhlédl, zdaž četníci dříve odeslaní se již nevracejí. Dvakráte neb třikráte vstoupil do pobořené budovy a prohlédl jednotlivé její místnosti, čině tak ale spíše ze zvyku nežli z podezření, že by tu stíhaní mohli býti ukryti. Přišel též až ke dveřím sklepení, v němž byl by uprchlíky zajisté spatřil, kdyby v něm nebyla vládla úplná temnota. Ano vstoupil i do místnosti té a dotkl se bodákem svým hromady lupení, v níž uprchlíci byli skryti, aniž však jich zasáhl.

Ve chvíli té Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory prožili veškeré stupně obav, strachu a úzkosti. Byli však odhodláni draze zaprodati život svůj, kdyby zde skutečně byli vypátráni.

Zamýšleli pro případ ten vrhnouti se na strážmistra, použiti překvapení jeho, vyrvati mu zbraň, útočiti naň i na dva druhé četníky a zabiti je nebo dáti se od nich zabiti.

Strážmistr však v okamžiku tom byl již vyvolán ven a opustil sklepení dříve, nežli něco podezřelého zpozoroval. Čtyři četníci, vyslaní na hlídku, byli se vrátili ke dvoci. Přes veškeré své úsilí nenalezli v celém kraji, ohraničeném průplavem, pobřežím a silnicí, stopy po uprchlících.

Nevraceli se však sami. Jakýsi muž je doprovázel.

Byl to jistý Španěl, jenž pracoval obyčejně v sousedních solivárnách. Vracel se právě k městu, když jej četníci potkali. Poněvadž jim děl, že prošel celým pruhem země mezi městem a solivárnami, rozhodli se přivésti jej k strážmistrovi, aby se ho dotazoval. Muž se nevzpíral jiti s nimi.

Když octl se tváří v tvář strážmistrovi, tázal se ho tento, zdaž dělníci v solivárnách nezpozorovali dva cizince.

„Nikoli,“ odvětil muž ten, „avšak když dnes ráno opustil jsem město, viděl jsem dva muže vystoupiti na břeh na konci průplavu“

„Dva muže, díš?“ tázal se strážmistr.

„Ano, avšak poněvadž všichni na venkove domnívali se, že poprava byla vykonána dnes ráno v žaláři pazinském a poněvadž nikdo nevěděl dosud o útěku vězňů, nevšímal jsem si příliš těchto dvou mužů. Nyní teprve vím, oč se jedná. Nedivil bych se, kdyby oba ti lidé byli uprchlíky.“

Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory slyšeli v úkrytu svém dobře každé slovo tohoto rozhovoru, jenž byl pro ně tak důležit. Byli tudíž přece zpozorováni, když na břeh vystupovali.

„Jak se jmenuješ?“ tázal se strážmistr dále.

„Karpena, jsem dělníkem v blízkých solivárnách.“

„Poznal bys opět muže, kteréž jsi dnes ráno u průplavu spatřil?“

„Ano… snad!“

„Půjdeš do města, učiníš tam oznámení o tom, co jsi viděl, a budeš policii po ruce.“

„Učiním, jak přikazujete.“

„Víš, že vypsáno jest pět tisíc zlatých odměny pro toho, kdo uprchlíky vypátrá?“

„Pět tisíc zlatých!“

„A že káznice čeká toho, kdož by je u sebe skrýval?“

„Slyším to od vás po prvé.“

„Jdi nyní!“ děl strážmistr.

Výpovědi Španělovy měly aspoň za následek, že četníci dvorec opustili. Strážmistr poručil lidem svým vsednouti do sedla, a ač noc již nastávala, odjela celá četa, aby bedlivěji prohledala pobřeží průplavu.

Karpena vydal se ihned na cestu do města, koje se nadějí, že vyzíská si, bude-li mu štěstí jen poněkud přáti, vypátráním uprchlíků značnou odměnu. Ze statků hraběte Sandorfa mohla se odměna taková snadno uhraditi!

Hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zůstali však ještě po nějakou dobu ve sklepení skryti. Věděli nyní, že četníci jsou jim na stopě, že byli spatřeni a že budou snad opět zpozorováni i poznáni: slovem, že půda istrijská neskýtá jim již řádné bezpečnosti. Bylo proto nutno opustiti zemi tu co nejdříve a prchnouti buď do Itálie přes moře Jaderské nebo uniknouti přes Dalmácii mimo obvod říše rakouské.

Prvý směr poskytoval sice naděje ve zdar, s podmínkou ovšem, že by se uprchlíkům podařilo zmocniti se některé bárky nebo že by se jim zdařilo přiměti některého rybáře k tomu, by je převezl na druhý břeh moře Jaderského.

Zvolen tento směr. O půl deváté hodině, když večer byl dosti temný, hrabě Matyáš Sandorf a jeho druh, opustivše pobořený dvorec, vydali se na cestu směrem východním, aby dostihli břehů moře.

Silnici však opustiti nesměli, nechtěli-li ocitnouti se v močálech. Avšak sledovali-li stále tuto cestu, musili konečně dojiti města, kteréž silnice tato spojovala se srdcem země. To značilo vydati se v největší nebezpečí. Jinak však jednati nebylo možno.

As o půl desáté hodině počaly vystupovati v temnotách na dálku as čtvrt míle obrysy města. Nebylo možná však rozeznati nic bližšího.

Bylo viděti jen skupinu domů na nesmírném, mohutném skalisku. Skála toto ovládá moře a pod ní prostírá se přístav; nad městem vztyčuje se vysoká zvonice, kteráž v temnotě zdála se býti rozměrů mnohem větších.

Matyáš Sandorf nehodlal vstoupiti do města, kdež by přítomnost dvou cizinců byla záhy zpozorována a oznámena. Jednalo se tudíž o to, obejiti zdi městské a dosáhnouti, možno-li, na některém místě samého břehu mořského.

Uprchlíci učinili tak, byli však od počátku již sledováni z jisté dálky mužem, který byl je spatřil již na břehu průplavu limského, — Karpenou totiž, jehož výpovědi, před strážmistrem pronesené, uprchlíci sami byli slyšeli.

Skutečně, Španěl když se vracel ke svému domovu, byl se na cestě zastavil a ukryl, aby ze své skrýše lépe mohl pozorovati, co se na cestě děje a kdo po ní kráčí. Náhoda uvedla jej takto opět na stopu uprchlíků.

Skoro v tomtéž okamžiku četa policejních strážníků, jež opouštěla bránu městskou, hrozila jim cestu zatarasiti. Byl nejvyšší čas, aby se uchýlili spěšně stranou od cesty; proto dali se rychle směrem ku břehu podél zdí přístavních.

Na břehu stál skrovný domek rybářův s malými, osvětlenými okny. Dveře byly pootevřeny. Jestli Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zde nenaleznou útulku, nebude-li jich rybář chtíti přijati, pak jsou nezbytně ztraceni.

Hledati však v domku tom úkrytu, značilo: dáti vše, i život v sázku a všeho se odvážiti. Váhati ni otáleli však déle již nemohli.

Hrabě Sandorf a jeho druh spěchali ke vchodu domku, zastavili se však na prahu.

V jizbě spravoval jakýsi muž síť při záři lodní svítilny.

„Příteli,“ děl hrabě Sandorf, „rcete mi laskavě, jak jmenuje se toto město?“

„Rovinj.“

„A ke komu právě vstupujeme?“

„K rybáři Ondřeji Ferratu.“

„Poskytl by nám Ondřej Ferrato útulek pro tuto noc?“

Ondřej Ferrato pohledl na oba muže, přistoupil ke dveřím a zpozoroval odtud četu strážníků, kteří se právě na rohu přístavní zdi objevili. Uhodl nepochybně, kdo se pohostinství jeho dovolává a seznal, že by uprchlíci byli ztraceni, kdyby otálel prosbě jejich vyhověti.

„Vstupte!“ pravil.

Uprchlíci váhali však práh překročiti.

„Příteli,“ pravil hrabě Sandorf, „odměna pěti tisíc zlatých vypsána jest tomu, kdož vypátrá a vydá odsouzence, kteří prchli z věže Pazinské!“

„Vím o tom.“

„A káznice hrozí tomu, kdo by je u sebe ukryl.“

„Vím taktéž o tom!“

„Mohl byste nás vydati…“

„Řekl jsem, byste vstoupili, vstupte tedy!“ odvětil rybář.

A Ondřej Ferrato zavřel za sebou i za uprchlíky dveře právě v okamžiku, kdy četa strážníků již kolem domu kráčela.