Nový hrabě Monte Kristo/V domku rybářově

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V domku rybářově
Autor: Jules Verne
Původní titulek: La maison du pêcheur Ferrato
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 106-120 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran
page=1

Překvapen ocitl se tváří v tvář Španělu …

Ondřej Ferrato byl Korsikán, rodem ze Santa Manzy, malého to přístavu v okresu sartenském, jenž leží za výběžkem jižní části ostrova.

Přístav ten, jakož i přístav bastijský a přístav města Porta Vecchia jsou jediné přístavy na tomto východním pobřeží Korsiky, kteréž as před 1000 lety bylo rozerváno, nyní však, stálým účinkem proudů mořských a omíláním vln vždy více se vyrovnává předhoří a výběžky se otupují, zálivy se zanášejí, rozsedliny se vyplňují.

Tam v Santa Manze, na úzkém pruhu moře mezi Korsikou a územím italským, někdy až mezi skalinami průlivu sv. Bonifáce (mezi Sardinií a Korsikou) vykonával Ondřej Ferrato svou živnost rybářskou.

Před dvaceti lety pojal za ženu mladou dívku ze Sartene, jež po dvou letech obdařila ho dceruškou, kteráž pokřtěna byla na jméno Marie.

Práce rybářů jest dosti krušná, zvláště když k rybářství pojí se též lov korálů, k vůli nimž dlužno se ponořiti k úskalím na dně v nejnebezpečnějších místech průplavu. Ondřej Ferrato byl však muž odvážný, silný, neúnavný a obratný při používání všech druhů sítí. Živnost jeho kvetla. Žena, čilá a rozumná, vedla řádně hospodářství v malém domku v Santa Manze. Oba umějíce čísti, psáti a počítati, byli poměrně dosti vzdělaní, máme-li na mysli, že z 260.000 obyvatelů korsických neumí dosud, jak statistika udává, 150.000 lidí čísti ani psáti.

Mimo to byl Ondřej Ferrato smýšlení francouzského, ač byl původu vlašského jako většina korsických obyvatelů. A tato okolnost v době oné zjednala mu v okresu tom jistou nepřízeň.

Skutečně kraj ten, ležící v nejjižnější části ostrova, daleko od Bastie, daleko od Ajaccia, daleko od ústředních míst správy politické a soudnictví, jeví se dosud nepřístupným a uzavřeným ke všemu, co není italským neb sardinským. Tyto politování hodné poměry mohou změniti jen nová pokolení, v jiných názorech vychovaná. K rodině Ferratově chovali tudíž obyvatelé v kraji tom, jak řečeno, nepřízeň více méně zjevnou. Avšak na Korsice od nepřízně k nepřátelství a k zášti není daleko, od zášti pak k násilnictví ještě méně. Několik okolností nahodilých způsobilo konečně zjevnou roztržku.

Jednoho dne Ondřej Ferrato, jehož trpělivost byla již vyčerpána, zabil v návalu hněvu jistého člověka, povahy dosti bídácké, jenž jej byl ohrožoval. Musil proto prchnouti.

Leč Ondřej Ferrato nebyl povahy takové, aby jako jiní byl prchl do divokých pustin a lesů korsických, aby žil v stálém zápasu s policií neb s druhy a přáteli zabitého a aby v krvavé pomstě dále pokračoval, až by jeho samého byla zastihla.

Rozhodl se opustit zemi a odplul potají z Korsiky ke břehům sardinským. Jeho žena, prodavši domek v Santa Manze, nábytek, bárku i sítě, odebrala se s dceruškou svojí v krátké době za ním. Ondřej Ferrato byl odhodlán, nevrátiti se nikdy do své země rodné.

Ostatně vražda ta, ač vykonána byla v nutné sebeobraně, tížila velice svědomí rybáře. Jsa poněkud názorů pověrčivých, kteréž mu již od mládí byly vštěpovány, přál si za čin svůj pokání činiti a uraženou spravedlnost usmířiti. Myslil, že zavraždění člověka odpuštěno mu bude teprve tenkráte, až zachrání život jiného člověka, byť by tím i život svůj vydal v nebezpečí. Byl odhodlán učiniti tak, jakmile by se mu příležitost k tomu naskytla.

Avšak opustiv Korsiku, neprodlel Ondřej Ferrato dlouho v Sardinii, kdež byl by mohl býti snadno vypátrán. Neobával se sice o sebe, jsa rázným a statečným, chvěl se však o své drahé, kteří by pomstou, již tam rodina na rodině vykonává, nejvíce mohli utrpěti.

Očekával tudíž okamžik vhodný, by nevzbudil nedůvěru nebo podezření a odplul pak do Itálie. V Ankoně naskytla se mu příležitost přeplouti moře Jaderské a vystoupiti na břeh istrijský. Použil jí.

Tyto okolnosti byly tudíž příčinou, že Korsikán tento usadil se v malém přístavu rovinjském. Od 17 let prováděl opět svou živnost rybářskou, čímž podařilo se mu zajistiti si opět život dosti bezstarostný. Za devět let po jeho příchodu narodil se mu synáček, jenž byl nazván Ludvíkem, jehož narození však bylo příčinou smrti matčiny.

Od doby té, co stal se vdovcem, žil Ondřej Ferrato jediné své dceři a svému synu. Marie, nyní osmnáct let stará, byla osmiletému bratru svému zároveň i matkou. A nehledě k žalu nad ztrátou statečné své družky, byl Ferrato dosti šťastným, jak jen se jím člověk prací a vědomím vykonané povinnosti státi může. Byl milován v celém kraji, jsa ke všem ochoten a každému dobrou radou po ruce.

Jest nám již známo, že byl považován za velice obratného ve své živnosti. V této řadě úskalí, vinoucí se podél pobřeží istrijského, nemusil litovati dobrých lovů v zálivu před Santa Manzou a v průlivu sv. Bonifáce. Vyznal se záhy dobře také v těchto vodách, kdež mluvilo se tímtéž jazykem, jako na Korsice. K užitku, jaký mu lov v těchto rybami bohatých vodách přinášel, pojila se i odměna za to, že co lodivod provázel lodi v nebezpečných místech pobřeží od Pulje až k Terstu. V domku jeho bylo lze tudíž viděti vždy chudé, kteříž podpory jeho nikoli nadarmo se dovolávali. Dcera jeho Marie podporovala jej horlivě v tomto díle milosrdenství.

Avšak rybář ze Santa Manzy nezapomněl slibu, který si byl učinil: život za život.

Zničil život jednoho člověka. Musil tudíž život jiného člověka zachrániti.

Protož, když uprchlíci octli se na prahu domku, neváhal, ač věděl, kdo jsou a jaký trest mu hrozí, a zvolal k nim: „Vstupte!“ dodav po té ihned: „Nechť bůh nás všecky chrání!“

Četa strážníků kráčela však kolem domku rybářova, ani se tu nezastavivši. Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory tudíž v domku rybářově měli se za bezpečny aspoň pro několik hodin nočních.

Dům ten vystavěn byl mimo město, as pět set kroků ode zdí městských za přístavem na vrstvě skalní, jež vztyčovala se nad břehem. Nedaleko od místa toho bily vlny mořské o skalní břehy; moře zdálo se na obzoru býti toliko oblohou k němu se sklánějící ohraničeno. Na jihozápadu, v mírném zaokrouhlení, vnikalo do moře předhoří, jehož záhyb tvoří nevelkou rejdu rovinjskou.

Přízemní domek se čtyřmi jizbami, z nichž dvě vpředu, dvě vzadu se nacházely, a kůlna pokryta šindelem, v níž ukryto bylo nářadí rybářské, tvořily celý majetek Ondřeje Ferrata. Lodice jeho byla as 30 stop dlouhá a opatřena vysokým stěžněm a plachtami, hodila se výborně pro rybolov. Nepoužívalo-li se jí, byla uvnitř vodou naplněna a mezi skalisky ukryta; dostati se k ní bylo možno jen pomocí malé kocábky, jež jinak bývala na břeh vytažena. Za domem byl polokruhový ohražený prostor, v němž mezi olivami a morušemi rostly zeleniny. Živým plotem oddělena byla zahrádka tato od potůčka, sotva šest stop širokého.

Takým byl skromný, pohostinský příbytek, do něhož prozřetelnost uprchlíky uvedla, takým byl hostitel, jenž svobodu svoji v nebezpečí vydával, aby jim útulku poskytnouti mohl.

Sotva se dveře za nim zavřely, rozhlížel se hrabě Sandorf a Štěpán Bathory po jizbě, do níž je rybář nejdříve uvedl.

Síň tato byla v domku největší a opatřena nábytkem u velké čistotě udržovaným, což svědčilo o vkusu a pečlivosti bedlivé hospodyně.

„Především — pojíte něčeho?“ tázal se Ondřej Ferrato.

„Ano zmíráme hlady,“ odvětil hrabě Sandorf. „Po dvanáct hodin nepojedli jsme ničeho.“

„Slyšela jsi, Marie!“ zvolal rybář.

Ve chvíli na to prostřela dívka na stůl bílý ubrus, přinesla dva ubrousky, solené maso vepřové, sušenou rybu, chléb, láhev domácího vína a dvě sklenky. Lampa „veglione“ zvaná (to jest lampa olejová s třemi knoty a plaménky) osvětlovala jizbu.

Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory usedli ihned ku stolu; síly jejich byly již vyčerpány.

„A vy?“ tázali se rybáře.

„My již večeřeli,“ odvětil Ondřej Ferrato.

Vyhladovělí shltali — to jediné jest slovo vhodné — záhy jídlo, jež jim tak upřímně a dobrosrdečné bylo nabídnuto.

Avšak pojídajíce, pozorovali stále rybáře, dceru i syna jeho, kteří usedli v koutě jizby, patříce na ně, aniž slova pronesli.

Ondřej Ferrato mohl být tehdy as dvaačtyřicet let stár. Byl to muž vážného, ano poněkud zasmušilého pohledu, výrazných rysů, tváře opálené, temného, avšak živého zraku. Nosil kroj rybářův moře jaderského, pod nímž jevilo se mohutné a silné tělo.

Marie, jejíž postava upomínala rybáře na zesnulou jeho ženu, byla půvabných tvarů, spíše krásná nežli hezká, měla žárem planoucí tmavé oči i tmavý vlas, pleť její svědčila o ohnivosti korsické krve. Povinnosti, které již od mládí svého konati musila, učinily z ní dívku vážnou; v jejím chování i v každém pohybu jejím jevil se klid z chladné rozvahy vyplývající.

Vše svědčilo u ní o odhodlanosti, kterou dovedla si zachovati v jakýchkoli okolnostech, jež osud jí uchystal.

Několikráte již mladí rybáři žádali za ruku její, ona odmítla však vždy, nechtějíc o vdavkách slyšeti. Celý život její náležel otci jejímu a dítěti, jež jí tak ku srdci přirostlo.

Ludvík byl hoch rovněž neohrožený, bedlivý a pracovitý, rybářské práci byl již dobře uvykl. Provázel otce svého při rybolovu, i kdykoli týž cizí lodě do přístavu vodil, maje při tom hlavu nepokrytu, vzdoruje větru i dešti. Bylo viděti, že stane se z něho později statný, zdravý a více nežli smělý muž, jenž bez bázně se v nebezpečí vydává, ano s ním si zahrává.

Miloval svého otce. Sestru svoji zbožňoval.

Hrabě Sandorf pozoroval tyto tři bytosti, jež tak něžná a dojemná láska pojila, velmi bedlivě. Nepochyboval již, že octli se u lidí dobrých, kterým lze se svěřiti.

Když uprchlíci byli pojedli, povstal Ondřej Ferrato a přistoupiv k nim, pravil prostě:

„Jděte spát, panové. Nikdo netuší, že jste zde. Zítra uvidíme, co dále bude možno činiti.“

„Nikoli, Ondřeji Ferrato!“ odvětil hrabě Sandorf. „Nyní hlad náš jest ukojen! Nabyli jsme opět svých sil! Opustíme proto ihned tento dům, v němž naše přítomnost jest tak velikým nebezpečím pro vás i vaší rodinu!“

„Ano, odejděmež,“ dodal Štěpán Bathory. „Bůh odměň vás za vše, co jste pro nás učinil!“

„Jděte spát, nelze jinak!“ pravil rybář. „Celé pobřeží jest tento večer střeženo. Veškeré přístavy jsou na rozkaz uzavřeny. Tuto noc nelze nic činiti.“

„Budiž tedy tak, chcete-li tomu!“ odvětil hrabě Sandorf.

„Chci tomu!“

„Jen slovo ještě! Od které doby jest nás útěk znám?“

„Od dnešního rána!“ odvětil Ondřej Ferrato „Avšak ve věži Pazinské byli jste čtyři… Nyní jste pouze dva. Jak se praví, byl třetí vězeň propuštěn…“

„Sarkany!“ zvolal Matyáš Sandorf, potlačuje stěží hněv, jenž se ho zmocňoval, když připomenul si toto jméno proklaté.

„A čtvrtý? …“ tázal se Štěpán Bathory, aniž se odvážil větu dokončiti.

„Čtvrtý vězeň ještě žije,“ odvětil Ondřej Ferrato. „Poprava byla odročena.“

„Žije!“zvolal Štěpán Bathory.

„Ano!“ prohodil hrabě Sandorf posměšně a trpce zároveň.

„Čekají, až nás opět dostihnou, aby nám dopřáli radosti, zemříti společně!“

„Marie,“ pravil rybář, „odveď naše hosty do jizby vzadu ku plotu vedoucí, ale nerozsvěcuj! Není třeba, aby dnes večer bylo vidět v jizbě té z věnčí světlo. Po té můžeš odebrati se na lože. Já a Ludvík budeme bdíti!“

„Ano, otče!“ děl hoch.

„Pojďte, pánové!“ pravila dívka.

Hrabě Matyáš Sandorf a druh jeho stiskli srdečně pravici rybářovu.

Po té odebrali se do jizby, kdež očekávaly je dvě žíněnky, na něž mohli konečně ulehnouti po tolika námahách a útrapách.

Zatím opustil Ondřej Ferrato se svým synem domek. Chtěl se přesvědčiti, že nikdo na blízku, na břehu neb za potokem neslídí a dům nestřeží. Nenalezl nikoho. Uprchlíci mohli tudíž klidně až do svítání odpočívati.

Noc uplynula bez všeliké příhody. Rybář vyšel ještě několikráte z domu. Nespatřil nikde nic podezřelého.

Druhého dne, 18. června, odebral se Ondřej Ferrato mezi tím, co hosté jeho ještě spali, až do středu města a na nábřeží přístavní, aby dověděl se nových zpráv. Na mnohých místech kupili se zvědavci spolu hovořící.

Plakáty, od včerejška nalepené, oznamovaly útěk vězňů, zmiňovaly se o slíbené odměně i trestu, hrozícím osobám, jež by uprchlíky přechovávaly. Návěští tato byla předmětem rozhovorů. Lidé promlouvali o nich, sdělovali si novinky, opakovali pověsti a domněnky, z nichž však nebylo lze něčeho určitého neb nového se dověděti. Nic nenasvědčovalo tomu, že hrabě Sandorf a druh jeho zpozorováni byli v okolí, ano nikdo netušil ani, že dlí v kraji rovinjském.

Avšak as o deváté hodině, když strážmistr a lidé jeho byli opět do Rovinje po noční své hlídce přibyli, rozšířila se po městě pověst, že dva cizinci zpozorováni byli čtyřiadvacet hodin před tím na břehu průplavu limského. Četníci projeli celým krajem až k moři, pátrajíce po stopě uprchlíků, leč marně.

Žádná známka nenasvědčovala tomu, kterým směrem se dali. Podařilo se jim snad dostihnouti pobřeží, zmocniti se některé bárky a vystoupiti na jiném místě Istrie, nebo dokonce přeplouti moře a uprchnouti vůbec mimo hranice rakouské? Dle všeho se tak souditi musilo.

„Stát uspoří aspoň pět tisíc zlatých!“ pravili jedni.

„A peněz těchto může býti lépe použito nežli za odměnu udavačům!“

„Zajisté! Odsouzencům podaří se zajisté uprchnouti!“

„Uprchnouti! Co myslíte? Neníť jim toho již třeba. Jsou jistě již na druhé straně a v bezpečnosti!“

Soudí-li se podle projevů takých a podle hovoru podobného, vedeného v skupinách rolníků, dělníků a měšťáků, klonilo se mínění veřejné spíše na prospěch obžalovaných, aspoň mezi těmi obyvateli přímořskými, kteříž byli původu slovanského nebo vlašského.

Rakouští úřadníci nemohli tudíž očekávati, že někdo z občanův těchto zprávu o uprchlících podá. Nezanedbali však ničeho, aby je vypátrali. Veškerá stráž a veškeré mužstvo četnické bylo již záhy z rána rozesláno na veškeré strany a mezi Rovinjí, Pazinem a Terstem vyměňovány neustále telegrafické depeše.

Když se Ondřej Ferrato o jedenácté hodině do domku svého vrátil, přinesl tyto novinky, kteréž uprchlíky mohly spíše potěšiti nežli zarmoutiti.

Hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, jimž Marie do jizby, v níž noc strávili, snídaní přinesla, pojídali je právě, když se rybář vrátil. Několik hodin spánku, syté pokrmy a veškerá ta péče o ně navrátily jim opět síly a vyhladily veškeré stopy únavy.

„Nuže, příteli?“ tázal se hrabě Matyáš Sandorf, sotva Ondřej Ferrato dveře za sebou zavřel.

„Soudím, pánové, že prozatím nemusíte se ničeho obávati.“

„Co mluví se ve městě?“ tázal se Štěpán Bathory.

„Mluví se sice o tom, že včera zpozorováni byli dva cizinci, jak vystupovali na břeh průplavu limského… jste-li to vy, pánové…“

„Ano, jsme to my,“ odvětil Štěpán Bathory „Jistý muž, dělník ze soliváren, nás spatřil a prozradil.“

Uprchlíci vyprávěli po té Ondřeji Ferratu, co slyšeli v polozbořeném dvorci, mezitím co v něm byli skryti.

„A nevíte, kdo jest onen udavač?“ tázal se důrazně rybář.

„Neviděli jsme ho,“ odvětil hrabě Sandorf „Slyšeli jsme jej toliko!“

„To jest velice nemilé,“ odvětil Ondřej Ferrato. „Důležité však jest, že pronásledovatelé ztratili stopu vaši. Ostatně i kdyby někdo měl podezření, že uchýlil jste se do domku mého, nemusíte se obávati, že naskytne se zde udavač, jenž by úkryt váš vyzradil. Smýšlení lidu v celém kraji jest vám příznivo.“

„Ano,“ odvětil hrabě Sandorf, „a nejsem tím překvapen. Lid v tomto kraji jest dobrý. Dlužno však počítati i s úřady, a tyto neopomenou zajisté ničeho, aby se nás opět zmocnily!“

„V tomto ohledu,“ pravil rybář, „můžete býti upokojen tím, že všeobecně se soudí, že jste již na druhé straně moře Jaderského.“

„Dej Bůh, aby tomu již záhy tak bylo!“ dodala Marie, sepnouc ruce jakoby k modlitbě.

„Stane se tak jistě, milé dítě,“ pravil hrabě s přízvukem nezlomné důvěry. „Nebe nám pomůže …“

„I já, pane hrabě!“ pravil Ondřej Ferrato. „Nyní půjdu po svém zaměstnání jako obyčejně. Lidé uvykli si vídati nás denně na břehu spravovat sítě nebo navlhčovati loď naši a není radno, abychom zvyky své nyní měnili. Ostatně musím se rozhlédnouti, jakou povětrnost nám nebe slibuje, dříve nežli se budu moci rozhodnouti. Zůstaňte v této síni. Neopouštějte ji v žádném případě a pod žádnou záminkou. Abyste podezření lépe odvrátili, otevřte okno vedoucí k zahrádce, avšak zůstaňte stále v pozadí jizby a neukazujte se. Vrátím se za hodinu nebo za dvě.“

Řka to, opustil Ondřej Ferrato dům se synem svým. Marie vykonávala před vchodem do domu obvyklé své práce.

Několik rybářů objevilo se na břehu. Ondřej Ferrato chtěl z opatrnosti, nežli sítě po zemi rozprostřel, vyměniti s nimi několik slov.

„Nám právě vhod — věje vítr východní,“ prohodil jeden rybář.

„Ano,“ odvětil Ondřej Ferrato, „a předvčerejší bouře vyčistila řádně vzduch!“

„Hm,“ odvětil jiný starostlivě, „větřík mohl by večer vzrůsti a změniti se v bouři, jestliže se bóra dostaví.“

„Nu, pak byl by to jen vichr pozemní a moře mezi úskalím zůstalo by klidné.“

„To dlužno teprve vyčkati.“

„Hodláš v noci loviti, Ondřeji?“

„Zajisté, připustí-li toho počasí.“

„Avšak pobřeží jest na rozkaz uzavřeno!“

„Toliko pro velké lodě a nikoli pro bárky, poněvadž se tyto nemohou daleko od břehů vzdáliti.“

„Tím lépe, poněvadž oznamuje se, že od jihu plují celá hejna tumáků a dlužno tedy sítě přichystati.“

„Dobře, leč až dosud ničeho jsme nezmeškali!“ pravil Ondřej Ferrato.

„Snad přece!“ „Buď přesvědčen, že nikoli! Odpluju-li tuto noc, budu loviti u břehů orserských nebo porečských.“

„Čiň, jak ti libo, my však roztáhneme sítě své za skalisky.“

Ondřej Ferrato a Ludvík přinesli po té sítě, ukryté v blízké kolně a rozprostřeli je na písku, aby na slunci vyschly.

As za dvě hodiny po té vrátil se rybář, uloživ synu svému ještě, aby vše k lovu přichystal, do svého domku. Kouřil ještě několik minut z dýmky své na prahu domku a vstoupil po té do jizby ke svým hostům, kdežto Marie, zatím v práci své venku pokračovala.

„Pane hrabě,“ pravil rybář, „vítr věje od země a neobávám se proto, že moře bude v noci příliš bouřlivé Nejlépe bude, chcete-li prchnouti bezpečně, aniž byste stop zanechali, abyste odplul se mnou. Rozhodnete-li se tak, jest nejlépe vyplouti dnes večer as o desáté hodině. V době té doplížíte se mezi skalami až k samému příboji mořskému. Nikdo nás nespatří. Lodička má dopraví vás až k bárce, načež ihned odplujeme, což nebude nápadným, poněvadž jest známo, že hodlám tuto noc na lov vyplouti. Bude-li vítr silným, popluji podél pobřeží, abych dopravil vás mimo hranice rakouské, na jih, na území kotorské.“

„A nebude-li vítr příliš silným, co hodláte učiniti?“ tázal se hrabě Sandorí.

„Pak vyplujeme do širého moře,“ odvětil Ondřej Ferrato, „přeplujeme moře Jaderské a vy vystoupíte na břeh italský u Rimini aneb u ústí Pádu.“

„Stačí bárka vaše ku plavbě tak daleké?“ tázal se Štěpán Bathory.

„Ano! Jest to pevná, polokrytá loď, o jejíž bezpečnosti přesvědčil jsem se již častěji se synem svým při bouřích velmi zlých. Všeho nebezpečí ovšem nebudeme prosti…“

„Jest přirozeno, že my, jichž život jest ohrožen, musíme se jakéhosi nebezpečí odvážiti. Avšak vy, příteli, dáte tím i život svůj v sázku…“

„To jest mojí věcí, pánové,“ odvětil Ondřej Ferrato. „Ostatně konám jen svoji povinnost, chci-li vás zachrániti.“

„Povinnost? …“

„Ano.“

A Ondřej Ferrato vyprávěl o oné události svého života, jejíž následkem musil korsický domov svůj opustiti, a připomenul, že dobrý čin, jejž hodlá vykonati, jest jen spravedlností požadovanou náhradou za zločin, jejž spáchal.

„Šlechetné srdce!“ zvolal hrabě Sandorf, dojat slovy těmi. Po té pokračoval:

„Nechť poplujeme směrem ke Kotoru nebo přes moře Jaderské, bude plavba dosti dlouho trvati a tato dlouhá nepřítomnost vaše může býti lidem v Rovinji nápadna. Nechci, abyste sám, když byste nás dopravil na místo bezpečné, při návratu svém byl zatčen…“

„Neobávejte se ničeho, pánové,“ odvětil Ondřej Ferrato. „Prodlím mnohdy, v době velikých lovů, pět až šest dní na moři. Ostatně, jak pravím, jest to mojí věcí. Tak nutno jednati: učiním proto tak!“

Proti rozhodnutí rybářovu nebylo lze ničeho namítati. Jím zvolený způsob útěku byl zajisté nejlepší a dal se dosti snadno provésti, poněvadž bárka — jak doufali — mohla odolati rozmarům moře.

Jen při odplutí bylo zapotřebí největší opatrnosti. Očekával právem, že noc bude velmi temnou a že ani paprsky měsíce tmu nebudou rozptylovati. Mimo to snášela se večer nad pobřežím obyčejně hustá mlha, jež však daleko od břehu nesahala. V hodinu ustanovenou nebude na osamělém břehu — mimo jednoho nebo dva strážce celní — zajisté nikoho. Ostatní rybáři, sousedé Ferratovi, v době té pak budou zajisté již zaměstnáni tím, že sítě své — očekávajíce tah ryb — roztahovati budou za skalisky as dvě nebo tři míle jižně od Rovin je. Spatří-li přece bárku, bude tato s uprchlíky v ní skrytými daleko již na širém moři.

„A jak vzdálena jest Rovinj v přímé čáře od nejbližšího bodu italského pobřeží ?“ tázal se Štěpán Bathory.

„As padesát mil.“

„V které době lze vzdálenost tu proplouti?“

„Bude-li vítr jako dosud přízniv, můžeme ke břehu italskému doplouti as ve dvanácti hodinách. Avšak vy nemáte peněz. Přijměte tento opasek — jest v něm tři sta zlatých — přivažte jej k tělu.“

„Příteli!“ vzpíral se hrabě Sandorf.

„Vrátíte mi je později,“ odvětil rybář, „až budete v úplné bezpečnosti; nyní očekávejte mne!“

Když vše bylo takto umluveno, odešel Ondřej Ferrato po svém zaměstnání. Pracoval dílem na břehu, dílem v domě samém.

Ludvík mohl zatím nepozorovaně vnésti do bárky zásoby na několik dní, zaobaliv je dříve pečlivě do výpomocné plachty lodní. Podezření, kteréž by mohlo zmařiti záměr rybářův, nemohlo zajisté v nikom vzniknouti. Ano, Ondřej Ferrato byl tak opatrným, že umínil si raději po celý den již s hosty svými se nesetkati. Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zůstali ukryti v pozadí malé jizby, jejíž okno stále bylo otevřeno.

Hostitel jich slíbil jim, že přijde jim sám oznámiti, kdy bude čas k odchodu.

Odpoledne přišlo ostatně do příbytku rybářova několik sousedů, aby přátelsky pohovořili s ním o lovu a zvláště o tom, že na pobřeží istrijském objevil se veliký počet tumákův. Ondřej Ferrato přijímal hosty tyto v síni, kdež rodina jeho obyčejně prodlévala, a vyčastoval je, jak jest zvykem, nápoji.

Větší část dne uplynula při tomto hovoru a při těchto návštěvách. Někdy mluvilo se i o uprchlících z věže Pazinské. V jedné chvíli kolovala i pověst, že byli přistiženi a jati na pobřeží zálivu kvarnerského, tudíž na druhé straně Istrie — pověst tato byla však záhy vyvrácena.

Vše zdálo se tudíž býti uprchlíkům příznivo. jisto bylo ovšem, že pobřeží střeženo jest přísněji než jindy strážníky celními neb i zřízenci policejními a četníky, avšak jakmile by noc nastala, nebylo nesnadno bdělost stráží těchto oklamati. Opouštěti pobřeží zakázáno bylo, jak již řečeno, pouze velkým lodím mořským anebo dopravním lodím pobřežním; bárky rybářské, kteréž daleko od břehu v širé moře vydati se nemohou, byly ze zákazu tohoto vyňaty. Ferratova bárka mohla tudíž odplouti, aniž by vzbudila pozornost nebo podezření stráží.

Ondřej Ferrato nepojal však do těchto domněnek a výpočtů svých návštěvu, kterouž v samý večer byl nucen přijati. Návštěva ta překvapila jej z počátku, byť jej i nebyla znepokojila. O nebezpečném významu jejím měl se dověděti teprve, když se nevítaný host byl vzdálil.

Bilo právě osm hodin a Marie chystala již večeři, ano ubrus prostřen byl již na stole ve velké síni, když tu někdo na domovní dvéře dvakrát zaklepal.

Ondřej Ferrato neváhal ni okamžik a otevřel. Překvapen octl se tváří v tvář Španělu Karpenovi.

Karpena byl rodem z Almaye, malého to města v okolí Malagy. Jako Ondřej Ferrato Korsiku, tak opustil i on Španělsko, snad aby unikl následkům nějakého nekalého činu svého, a přesídlil se do Istrie. Tam stal se dělníkem v solivárnách a nosil výtěžek jich ze západního pobřeží do nitra země; nevděčná to práce, kterouž vydělal si právě jen tolik, aby holé živobytí mohl uhájiti. Jinak byl to muž mladý a silný, stáří sotva pětadvaceti let. Byl postavy malé, avšak široký v ramenou; velikou hlavu jeho pokrýval černý, ježatý vlas; tvář jeho, tváři buldoka podobná, měla spíše výraz zvířecí nežli lidský. Karpena nemiloval společnost, byl mstivým, závistivým, ano byl i zbabělým a nebyl proto u nikoho v kraji oblíben.

Nikdo nevěděl, proč vlastně vlast svoji opustil. Spory a hádky se soudruhy jeho v solivárnách, hrozby proti některým osobám pronášené a rvačky z toho vznikající pověst jeho ještě více zhoršily. Každý se mu rád vyhýbal.

Karpena sám však nesoudil o své povaze i osobě nepříznivě. Naopak. Tím lze si vysvětliti, proč vyhledával — uzříme za jakým účelem — styků s Ondřejem Ferratem.

Rybář, což dlužno doznati, nepřijímal ho nikdy laskavě. Jednání jeho pochopíme však, až záměry Karpenovy v následujícím rozhovoru se nám odhalí. Sotva Karpena postoupil o krok dále do síně, zastavil jej Ondřej Ferrato, postaviv se před něj a děl:

„Co chcete zde?“

„Kráčel jsem kolem a vida u vás světlo, vstoupil jsem.“

„A proč?“

„Abych vás navštívil, sousede!“

„Vaše návštěvy se mi nelíbí, jak víte!“

„Obyčej ně ano,“ odvětil Španěl, „avšak dnes tomu bude snad jinak.“

Ondřej Ferrato neporozuměl a netušil, co tato záhadná slova v ústech Karpenových znamenají.

Nemohl však přemoci lehké zachvění, jež neušlo jeho hostu.

Tento uzavřel dvéře za sebou.

„Musím s vámi o něčem promluviti!“ pravil.

„Nikoliv — nemáme spolu co mluviti!“

„Ano … musím mluviti s vámi — a sice potají!“ pravil Španěl, stlumiv hlas.

„Nuže, pojďte tedy!“ odvětil rybář, jenž v den tento z dobrých příčin nechtěl nikomu zameziti přístup do svého příbytku.

Karpena na znamení dané Ondřejem Ferratem přešel velkou, rodině společnou síní a vstoupil do zvláštní jizby rybářovy.

Tato oddělena byla od jizby, v níž dleli hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, jen zcela tenkou zdí příčnou. Okna jizby oné vedla na cestu, kdežto okna jizby, v níž uprchlíci byli skryti, otvírala se, jak řečeno, do zahrádky.

Když oba byli sami, tázal se rybář:

„Nuže, co mi chcete?“

„Sousede,“ odvětil Karpena, „odvolávám se k vašemu přátelství!“

„A z jaké příčiny?“

„Za příčinou — dcery vaší!“

„Ni slova dále!“

„Slyšte přece! … Víte, že miluji Marii a že nejvřelejším přáním mým jest pojati ji za ženu.“

Takovou byla tedy smělá žádost Karpenova.

Pronásledoval dívku již po několik měsíců dotěrnými svými návrhy. Zištnost pudila jej k tomu, jak lze souditi, více nežli láska, Ondřej Ferrato byl na rybáře dosti zámožným a vzhledem ke Karpenovi, jenž neměl ničeho, byl bohat. Nic není tedy přirozenějšího, než že Karpena pomýšlel na to, státi se jeho zetěm; stejně přirozeno však jest, že rybář jej odbyl, poněvadž se mu v žádném ohledu nelíbil.

„Karpeno,“ odvětil chladně Ondřej Ferrato, „obrátil jste se již přímo k mé dceři s takým návrhem a ona děla vám rozhodně: nikoli. Přednesl jste jednou také již mně žádost tuto a já vám děl rovněž: nikoli. Naléháte na mne dnes opětně a já dím vám: Naposled nikoli!“

Španěl svraštil čelo. Rty jeho se chvěly a mezi nimi objevily se zuby jeho. V zraku jeho mihl se hrozivý blesk. Leč jizba byla slabě osvětlena, a Ondřej Ferrato nezpozoroval hrozivou tvářnost svého hosta.

„Jest to poslední snad slovo?“ tázal se Karpena.

„Jest to poslední mé slovo, jestliže i vy mi posledně tuto žádost přednášíte. Učiníte-li tak znovu, obdržíte tutéž odpověď.“

„Ano, učiním tak znovu,“ opakoval Karpena. „Učiním tak znovu, jakmile mne Marie k tomu vyzve.“

„Marie!“ zvolal Ondřej Ferrato, „Marie! Vy víte, že dcera má nechová k vám přátelství ni úcty.“

„City její mohou se změniti, jakmile s ní budu moci promluviti.“

„Promluviti s ní?“

„Ano, přeji si tak!“

„A kdy?“

„Ihned! … rozumíte! — musím s ní mluviti … musí to býti … tento večer ještě …“

„Odmítám za ni tuto žádost!“

„Mějte se na pozoru, nevíte, co činíte!“ pravil Karpena hněvivým a povýšeným hlasem.

„Na pozoru se mám míti?“

„Pomstím se!“

„Nuže, pomsti se, můžeš-li, neb odvážíš-li se toho, Karpeno!“ odvětil Ondřej Ferrato, jenž rovněž se počal rozčilovati. „Tvých hrozeb se nelekám, jak zajisté víš. A nyní odejdi, nebo tě vyhodím!“

Krev zpěnila se Španělovi v těle. Chtěl se již vrhnouti na rybáře, avšak ovládl svůj hněv a otevřev prudce dvéře, kráčel přes velkou síni přímo ke dveřím domu a vyšel ven, nepromluviv již ani slova.

Sotva byl odešel, otevřely se dvéře jizby sousední a hrabě Sandorf, jenž celý hovor byl vyslechl, pravil Ondřeji Ferratovi hlasem přitlumeným:

„To jest onen muž, jenž nás strážmistrovi vyzradil. Zná nás. Viděl nás, když jsme vystoupili na břeh průplavu limského. Sledoval nás nepochybně až do Rovinje. Ví zajisté, že jste nám v domě svém poskytl útulku. Prchněme proto okamžitě anebo jsme ztraceni … a vy též!“