Nový hrabě Monte Kristo/Žalář nad propastí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Žalář nad propastí
Autor: Jules Verne
Původní titulek: Le donjon de Pisino
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 76-88 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran
page=1

Za několik okamžiků dleli již oba podle sebe, stojíce na výstupku…

Tvrz pazinská jest jednou z nejpodivnějších staveb středověkého stavitelství. Zjev její jest velice malebný. V dlouhých klenutých síních jejích scházejí jen rytíři, v gotických oknech dámy ve středověkém rouchu brokátovém a s krajkovými čepci; na cimbuří, u střílen a mříží, za mosty padacími lučištníci a střelci. Kamenná stavba jest dosud nepoškozena, avšak guvernér v rakouském svém stejnokroji, vojíni a vrátní v novověkém oděvu nejeví již žádných stop po zpola žlutém a červeném kroji dob starých. Svým zjevem moderním nehodí se do těch stkvělých zbytků doby dávno uplynulé.

Ze strážné věže této tvrze hodlal hrabě Matyáš Sandorf s přáteli svými v posledních hodinách před popravou uprchnouti. Byl to pokus neobyčejně smělý a nerozmyslný, neboť odsouzenci nevěděli ani, jak jest stavěna věž, v níž byli uvězněni, a neznali ani země, jíž se po svém útěku měli dále potají ubírati.

Snad bylo dobře, že v tomto ohledu ničeho nevěděli. Kdyby byli bývali lépe zpraveni, byly by je snad odstrašily obtíže, či lépe řečeno — nemožnost útěku z této věže. Nechceme tím říci, že by země sama neměla příznivých podmínek k útěku, neboť uprchlík, byť se dal kterýmkoli směrem, musil v době nedlouhé dostihnouti pobřeží. Rovněž nepomýšlíme na to, že ulice pazinské střeženy jsou tak přísně, že by vězeň uprchlý, sotva by učinil několik kroků, opět byl přistižen a zatčen. Avšak až dosud považován útěk z této tvrze a více ještě z věže, ve které právě hrabě Matyáš Sandorf s druhy svými byl uvězněn, za holou nemožnost, ano ni pouhá myšlenka na útěk ten nemohla v mysli střízlivé vzniknouti.

Poloha věže této byla následující:

Věž vystavěna jest na terase, která náhle v místech těch město ukončuje. Nakloníme-li se přes terasu, zalétá zrak náš do hlubokého a širokého jícnu, rozvírajícího se pod námi, jehož stěny, příkře do hloubi spadající, pokryty jsou úponnými rostlinami, vzájemně se proplétajícími. Nic nepřerušuje hladkou plochu stěn. Není viděti stupně, po němž by se mohlo slézti neb vystoupiti, nikde na stěně není ničeho, oč bychom se mohli opříti nebo zachytiti. Slovem, rozvírá se před námi propast, jež v nás budí závrať a ktera ničeho, co do ní bylo vrženo, zpět nevydá.

Nad touto propastí zdvíhá se jedna strana věže, jež tu a tam jest prolomena okny, kteréž jednotlivým kobkám žalářním světlo přivádějí. Kdyby se některý vězeň nahnul z takového okna, byl by bez odporu zděšen rychle od něho ustoupil, kdyby náhlá závrať nebyla ho již strhla do propasti. A kde by se byl ocitl, kdyby byl do ní spadl? Tělo jeho bylo by se bývalo buď roztříštilo o skalisko na dně propasti nebo bylo by bývalo strženo vlnami bystřice, jejíž proud v době dešťů z hor byl neobyčejně dravý a a uchvacoval vše neodolatelnou silou.

Propast tato, zvaná v okolní krajině „Buco“, jest jaksi nádržkou vod pro potok, jenž sluje Foiba. Potok ten odtud protéká jeskyní, jež časem ve skále byla se utvořila a do níž se vrhá dravostí mohutnou. Kterým směrem vine se pod městem tok jeho? Nikdo to neví. Kde potok ten z nitra země opět vychází? I to dosud nikdo se nedověděl. Neníť známa nikomu ni délka, ni výška, ni směr této jeskyně, či spíše tohoto průplavu, který si časem břidlicí a hlinou byl cestu prorazil. Kdož ví, zdaž vlny potoka netříští a nelámou se o celé řady pilířů podzemních, které jaksi jako základy nebo spodní stavba tvrz i celé město nesou. Když kdysi ani příliš vysoký, ni příliš nízký stav vody dovoloval, by se použilo lehké lodice, pokusilo se několik smělých mužů tok potoka v temném tomto jícnu podzemním sledovati. Avšak klenba stále více se úžící zabránila jim záhy v další cestě — o podzemním toku potoka nedopátráno opět ničeho. Kdož ví, zdali neztrácí se potok ten kdesi na místě neviditelném, jež leží pod hladinou Jaderského moře?

Takovou byla tedy propast, rozvírající se pod věží — leč hrabě Sandorf o tom všem neměl ani tušení. Poněvadž však bylo lze prchnouti jenom okénkem, ležícím na straně propasti, značil útěk pro odsouzence smrt stejně jistou, jako kdyby se postavili před pušky vojínů, kteříž měli příštího dne popravu vykonati.

Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory vyčkávali již jen okamžik činu. Byli ochotni zůstati v žaláři, kdyby takto hraběti Sandorfu lépe k útěku pomoci mohli, jinak byli však odhodláni následovati jej, kdyby seznali, že útěk jejich nebude překážet útěku jich náčelníka.

„Prchneme spolu,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf, „odloučíme se však, jakmile se ocitneme venku.“

Z města bylo slyšeti bíti osmou hodinu večerní. Odsouzenci měli žíti ještě jen dvanáct hodin.

Noc snesla se nad krajem a byla, jak zdálo se, velice temnou. Mraky těžké a téměř nehybné zahalovaly oblohu. Vzduch byl dusný a elektřinou nasycený. Schylovalo se k prudké bouři. Blesky nekřižovaly se dosud spoustami a chumáči par, postavených proti sobě jako akkumulatory elektriky a temný rachot hromu ozýval se již za horami, jež Pazin obkličují.

Při útěku, podniknutém za těchto okolností, mohlo se doufati, že se zdaří, kdyby — pod nohami uprchlíků nebyla se rozvírala propast jim ovšem neznámá. Za temné noci nikdo by nebyl uprchlíků viděl, za hukotu bouře nikdo by jich nebyl slyšel.

Útěk, jak hrabě Matyáš Sandorf ihned nahlédl, byl možným jedině oknem kobky žalářní. Na to, aby dubové, železem okované dveře byly vyvráceny nebo prolomeny, nebylo ani pomyšlení. Ostatně slyšeti bylo kroky stráže, po chodbě se procházející. Leč i když by vězňové dveřmi šťastně unikli, jak dostali by se z labyrintu uvnitř pevnosti? Jak byli by minuli mříž, uzavírající bránu a zdvihací most, které zajisté přísně byly střeženy? Na straně propasti nebylo ovšem stráže. Leč propast chránila sama tuto stranu věže lépe, než by to byla dovedla celá řada vojínů. Hrabě Sandorf zkoumal, jak řečeno, již jen, zda bude možná aspoň oknem prchnouti.

Okno toto bylo asi tři stopy vysoké a dvě stopy široké. Na zevnější straně zdi, jež v těch místech byla as čtyři stopy široká, rozšiřovalo se poněkud. Pevné, železné tyče křížem je uzavíraly. Byly zapuštěny do zdi blízko vnitřní stěny. Okno nemělo dřevěného bednění propouštějícího denní světlo pouze horem dovnitř. Pažení takového nebylo ostatně ani potřebí, poněvadž otvor byl učiněn tak, že zrak nemohl spatřiti propasti pod oknem zející. Kdyby se tudíž podařilo železné tyče vytrhnouti neb odstraniti, bylo by lze snadno provléci tělo tímto otvorem, kterýž se podobal spíše střílně nežli oknu.


Leč kdyby podařilo se konečně oknem uniknouti, jakž mohli vězňové slézti neb sestoupiti po zevnější příkré zdi věže? Provazovým žebříkem snad? Vězňové jej neměli, aniž prostředků, by si jej mohli zhotoviti. Použitím prostěradel z lože? I tu neměli než vlněných pokryvek, jež rozestřeny byly na slamnících, spočívajících na železném loži, připevněném ke zdi žaláře. Nebylo by jim tudíž přece bývalo možno oknem uprchnouti, kdyby hrabě Sandorf nebyl si povšiml železného řetězu či spíše železného lana, na vnější zdi věže visícího, jenž útěk jejich mohl umožniti. Lano toto bylo vodičem hromosvodu, vztyčeného na hřebenu střechy právě na oné straně věže, která se kolmo nad propastí zdvíhala.

„Vizte tohle lano,“ pravil hrabě Sandorf svým přátelům, „třeba míti jen odvahu a použiti ho k útěku.“

„Odvahu máme,“ odvětil hrabě Ladislav Zathmar, „leč budeme míti dosti síly?“

„Co na tom?“ prohodil Stěpán Bathory. „Opustí-li nás síly, zemřeme o několik hodin dříve, horšího nic nás stihnouti nemůže.“

„Nemusíme zemříti, Štěpáne,“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „Poslyš jen a též vy, Ladislave, slyšte. Kdybychom měli provaz, neváhali bychom zajisté upevniti jej k oknu a spustiti se po něm dolů. Avšak tento drát jest lepší než provaz, neboť jest pevnější a neklátí se, po něm slezeme snadněji. Jako všechny svodiče hromosvodů upevněn jest zajisté ke zdi železnými skobami. Skoby ty však poskytují nohám našim četné opory. Netřeba se ani obávati zmítání drátu, poněvadž jest ke zdi upevněn. Rovněž nemusíme se obávati závrati, poněvadž jest noc a neuvidíme prázdna pod sebou. Toto okno zve nás k útěku — chladnou krev, odvahu a můžeme se ocitnouti na svobodě! Snad vydáváme život svůj v nebezpečí — neupírám! Avšak kdyby i naděje ve zdar útěku měla se jen jako deset ke stu, nelze nám jinak jednati, neboť zastihnou-li nás strážci zítra ještě v této kobce, pak smrt naše jest teprve jistou!“

„Budiž tomu tedy tak!“ odvětil hrabě Ladislav Zathmar.

„Kde končí as ten řetěz?“ tázal se Štěpán Bathory.

„Snad v některé studni,“ odvětil hrabě Sandorf, „avšak zajisté mimo věž, a ničeho jiného nežádáme. Nevím, neznám zatím nic jiného, než že na konci železného lana toho čeká nás snad — svoboda!“

Hrabě Matyáš Sandorf se nemýlil, pravil-li, že svodič hromosvodu upevněn jest ke zdi skobami, vždy po jistých vzdálenostech do této zapuštěnými. Tím útěk se ovšem značně usnadňoval, poněvadž uprchlíci mohli použíti skob těch čas od času jako příček žebříkových ke chvilkovému odpočinku, čímž se vyvarovati mohli tomu, aby se s lana příliš rychle nesvezli. Avšak vězňové nevěděli, že počínaje od kraje propasti, na němž věž byla vystavěna, lano dále dolů nebylo již upevněno a po příkré stěně propasti volně se klátilo; rovněž nebylo jim známo, že drát ten ponořoval se do vln dravého potoka Foiby, kterýž posledními lijáky byl rozvodněn. Tam, kdež doufali — na konci drátu — nalézti pevnou půdu, tam na dně propasti byl dravý proud a vír, jenž spěl s divokou rychlostí v podzemní klenby a prostory. A kdyby jim vše to bylo známo, zdaž by upustili od pokusu uprchnouti? Nikoli!

„Zemříti jako zemříti!“ byl by řekl hrabě Matyáš Sandorf, „zemřeme, až učiníme veškeré pokusy, jimiž bychom smrti mohli ujíti!“

Předem jednalo se o to, aby byl zjednán volný průchod oknem. Tyče, jež jej přepažovaly, bylo nutno vytrhnouti. Bylo to možná bez dláta, bez páky a vůbec bez jakéhokoli nástroje? Vězňové neměli ani nože.

„Otatní bude dosti snadné,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf, „leč tato věc nedá se snad ani provésti. K dílu!“

Řka to, vyšinul se hrabě Sandorf až k oknu a chopil se tyčí silnými pažemi; zpozoroval, že nebude třeba snad ani veliké námahy, ni velikého napětí sil, by se podařilo je vytrhnouti.

Železné tyče zapuštěny byly skutečně poněkud volně do zdi. Zdivo, sloužící k jejich upevnění, neskýtalo přílišného odporu. Dle všeho svodič od hromosvodu vedoucí měl, dříve než učiněny na něm opravy, vodivost jen velmi nepatrnou. Snad na železné mříže v okně přeskočila pak elektrická jiskra, jež do zdiva okna vnikla — a známo jest, jaký účinek tato mívá. Protož právě snad zdivo v místech, kde byly tyče do něho zapuštěny, bylo velice chatrno a houbovito, tak jako by tisíce jisker elektrických do něho bylo vniklo.

Štěpán Bathory vysvětlil tímto způsobem úkaz, když sám jej též byl zpozoroval.

Leč zde se nejednalo o vysvětlení, nýbrž o okamžité jednání — ni okamžik nesměl býti ztracen. Podařilo-li by se uvolniti konce tyčí tím, že by se zdivo kol nich úplně roztříštilo a odstranilo, mohla se pak mříž vytlačiti ven — neboť otvor rozšiřoval se na straně vnější — a shoditi se pak z okna dolů. Hluk, jenž by pádem jejím
Hrabě Sandorf provlekl se otvorem… (Str. 84.)
byl způsoben, nemohl býti slyšán za temného rachotu hromu, kterýž nyní téměř bez přestávek se ozýval.

„Nemůžeme přece kameny ty rukama odstraňovati!“ pravil hrabě Ladislav Zathmar.

„Nikoli!“ odvětil hrabě Sandorf. „Jest nám třeba kusu železa, dláta…“

Skutečně takového nástroje bylo potřebí. Ač by se bylo dalo zdivo na konci tyčí snadno rozdrobiti, pouhé prsty byly by se přece krvavě odřely a nehty olámaly, kdyby se byli vězňové pokusili kamení odstraniti. Bez kusu železa, byť i jen hřebíku, nemohl se pokus ten zdařiti.

Hrabě Matyáš Sandorf rozhlížel se v neurčitém slabém světle, jež z chodby osvětlené skulinami u dveří do kobky vnikalo, po žaláři. Hmatal rukama po zdech, v nichž mohl býti snad nějaký hřebík zatlučen. Nenalezl ničeho.

Tu namanula se mu myšlenka, že snad se podaří ulomiti nohu některého železného lože, u zdi připevněného. Všichni tři podjali se práce té, a v brzku na to přivolal Štěpán Bathory druhy své polohlasem.

Jedna spojka kovových tyčí, kteréž křížem tvořily spodní část lože, povolila. Stačilo jen uchopiti ji na konci, jenž byl uvolněn, a viklati jí několikráte sem a tam, by byla zcela uvolněna.

To stalo se v několika okamžicích. Hrabě Sandorf měl nyní železný nástroj, as pět palců dlouhý a palec široký, jejž na jednom konci, kdež jej rukou držeti chtěl, šátkem ovinul. Po té vyšinul se k oknu a počal rozdrobovati a vylamovati zdivo na konci železných tyčí.

Prací tou působen byl ovšem jakýsi hřmot, na štěstí byl však přehlušen rachotem hromu. V přestávkách bouře ustával hrabě Sandorf od své práce, — jež rychle pokračovala — aby se jí pak za chvíli opět tím horlivěji ujal.

Štěpán Bathory a hrabě Ladislav Zathmar naslouchali u dveří, aby jej v práci přerušili, jakmile by se stráž ke dveřím blížila.

„Pst!“ ozvalo se náhle z úst Zathmarových; hrabě Sandorf v práci hned ustal.

„Co jest?“ tázal se Štěpán Bathory.

„Slyšte!“ odvětil hrabě Ladislav Zathmar.

Ucho jeho přiblížilo se právě ke známému ohnisku elipsovité klenby, a již opět opakoval se akustický úkaz, kterýž byl vězně před tím uvedl na stopu zrady.

Zde zlomky vět, kteréž naslouchajícími mohly býti ještě zaslechnuty:

„Zítra — propuštěn — na svobodu — — —


„Ano — — — jakmile — — — a pak — — —


„Po popravě — — — po té — — — setkám se se Zironem, druhem svým, na Sicílii, kdež mne má očekávati — — —


„Nedlel byste dlouho ve věži tvrze — — —


Jak se dalo souditi, hovořil tu Sarkany s některým strážcem nebo žalářníkem. Sarkany pronesl nyní též jméno jakéhosi Zirona, jehož vězňové dosud neznali. Tento Zirone zapředen byl zajisté i v rejdy zrádcův, a protož si hrabě Matyáš Sandorf jméno jeho pečlivě zapamatoval.

Na neštěstí slovo další, zajisté to název města, v němž se nalézali, nezalétlo k sluchu uvězněných. Ke konci poslední věty zarachotil totiž hrom ohlušujícím třeskem a proud elektrický sjel po svodiči hromosvodu a vnikl i do železa, kteréž hrabě Sandorf v ruce držel. Nebýti hedvábného šátku, jímž bylo železo ovinuto, byl by býval hrabě Sandorf elektrickým proudem zajisté usmrcen.

Poslední tak důležité slovo přehlušeno bylo tudíž rachotem hromu. Vězňové nemohli je zaslechnouti. A přece, jak prospěšno bylo by pro ně bývalo věděti, v které tvrzi jsou uzavřeni a kterou zemí budou prchati — jak velice bylo by to rozmnožilo jejich naděje ve zdar útěku, který počínal již za okolností tak nesnadných.

Hrabě Sandorf ujal se opět práce. U tří tyčí byly otvory ve zdivu vylámány již tak dalece, že se tyče daly pohodlně z nich vymknouti. Čtvrtý otvor počal hrabě vylamovati za záře blesků, oblohou stále křižujících.

O půl jedenácté hodině bylo dílo dokonáno. Křížová mříž mohla se otvorem posunouti. Bylo třeba již jen vyraziti ji z okna, aby ven vypadla. Stalo se tak, jakmile hrabě Ladislav Zathmar zpozoroval, že se stráž vzdaluje na druhou stranu chodby.

Mříž postrčena byvši k zevnější straně otvoru zmizela za jeho okrajem a padala do hloubky.

Rachot hromu v té chvíli právě ustal. Hrabě Sandorf naslouchal pozorně, aby slyšel ránu, pádem mříže k zemi způsobenou. Neslyšel však ničeho!

„Věž vystavena jest asi na některé vysoké skále, jež ovládá údolí!“ prohodil Štěpán Bathory.

„Na výši nám nezáleží!“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „Nemůže býti pochybnosti o tom, že svodič hromosvodu dosahuje až k zemi, třeba až na dno údolí, poněvadž jinak by účelu svému nemohl dostáti. Protož i my slezeme po něm až k zemi, aniž se pádu obávati musíme!“

Tento úsudek byl všeobecně zajisté správný, v tomto případě byl však klamný, poněvadž svodič hromosvodu končil ve vlnách potoka Foiby.

Okno bylo tudíž otevřeno — okamžik útěku nastal.

„Prchneme, přátelé, způsobem následujícím,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf. „Já jsem nejmladším z vás, a jak myslím, i nejsilnějším. Proto pokusím se nejprve po železném lanu slézti. Pro případ, že by se naskytla překážka, kterou nelze nyní již předvídati, a jež by nedovolila sestoupiti po lanu až k zemi, vylezl bych, kdybych měl ještě dosti síly, opět až k oknu. Dvě minuty na to se vydáš, Štěpáne, ty za mnou. Opět za dvě minuty bude následovati Ladislav. Až se na úpatí věže opět sejdeme, rozhodneme se dle okolností, co dále máme činiti.“

„Poslechneme, Matyáši, vždy tvého hlasu,“ odvětil Štěpán Bathory. „Učiníme vždy, co nám radíš, půjdeme, kam nám přikážeš. Avšak nyní nechceme, abys přijal úkol nejnebezpečnější…“

„Život náš nemá tolik ceny, jako život váš,“ dodal hrabě Ladislav Zathmar.

„Životy mají stejnou cenu vzhledem k spravedlnosti, kteréž nám dlužno průchod zjednati“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „A jestliže jediný z nás zůstane na živu, vykoná svoji povinnost. Obejměte mne, přátelé!“

Tři mužové tito objali se vřele, a zdálo se, že v objetí tomto nalezli tím větší odvahu.

Zatím co hrabě Ladislav Zathmar stál u dveří na stráži, provlekl se hrabě Sandorf otvorem.

Hned na to visel již nad propastí. Kolena jeho se pevně sevřela, spouštěl se, drže se rukama drátu a hledal nohama skobu, drát ke zdi upevňující, aby na ní na okamžik odpočinul.

Bouře se zatím rozzuřila největší silou. Nepršelo, avšak vál prudký vítr. Blesk za bleskem osvětloval oblohu. Křižoval se nejvíce nad věží, kteráž osamělou svojí polohou na výšině jej přitahovala. Hrot hromosvodu zářil v bělavém světle, kteréž působil na něm elektrický proud, a svodič hromosvodu chvěl se pod nárazy vichru.

Jest pochopitelno, jak nebezpečno bylo zavěsiti se na tento drát, jímž stále procházel elektrický proud, ztrácející se ve vodách, do podzemních prostor plynoucích. Byl-li přístroj ten — svodič — v dobrém stavu, nebylo se ovšem třeba báti, že blesky člověka po něm slézajícího usmrtí, neboť neobyčejně veliká vodivost kovu vzhledem k daleko menší vodivosti těla lidského musila chrániti odvážlivce před smrtící ranou. Avšak byl-li hrot hromosvodu jen poněkud otupen, neb byla-li vodivost drátu na některém místě přerušena, anebo byl-li drát na dolní své části poškozen anebo zlomen, hrozilo odvážlivci nebezpečí, že bude elektřinou usmrcen — totiž následkem spojení obou proudů,[1] negativního a positivního, byť i bez zablesknutí, pouze tudíž napětím elektřiny ve vadném přístroji nahromaděné.

Hrabě Sandorf znal dobře nebezpečí, v něž se byl vydal. Mocější však cit než pud po sebezachování dodával mu odvahy. Sestupoval zvolna, opatrně, uprostřed elektrických proudů, kteréž ho zahalovaly. Noha jeho vyhledávala podél zdi každou skobu a spočinula na ní vždy na okamžik. Poté, když blesk ozářil propast pod ním, snažil se, ač marně, seznati hloubku její.

Když byl asi 60 stop od okna sestoupil, ucítil pod nohama náhle pevnější oporu. Byl to jakýsi zděný výstupek, jenž v šíři několika palců vystupoval přes základy zdi.

Lano železné však zde nekončilo, vedlo dále dolů a nebylo již od místa toho — čehož hrabě Sandorf ovšem nevěděl — upevněno, nýbrž klátilo se volně, vedouc chvílemi těsně podle skalní stěny a chvílemi visíc volně ve vzduchu, když totiž bylo přemknulo přes skalní výstupky, tu a tam nad propastí vyčnívající.

Hrabě Sandorf zastavil se zde na chvíli, aby nabyl oddechu a nových sil. Obě nohy jeho opíraly se o zděný výstupek, rukama však železného lana se nepustil. Pochopil, že se ocitl u nejspodnější vrstvy věžní stavby. Avšak v jaké výši zdvihala se nad údolím, nemohl poznati.

„Musí to býti velmi vysoko,“ pomyslil si.

Velcí, vyplašení ptáci, poděšeni oslepující září blesků, obletovali jej, bijíce mocně křídly, avšak místo aby vzlétali do výše, snášeli se do hlubiny pod ním zející.

Hrabě musil soudili z toho, že se pod ním rozvírá propast nesmírně hluboká.:

V okamžiku tom ozval se na horní části lana slabý lomoz. Při zablesknutí viděl hrabě Sandorf, že jakási temná hmota objevila se mimo okno věže.

Byl to Štěpán Bathory, jenž se byl právě z věže na nebezpečnou cestu vydal. Chopil se též hned pevně železného lana a spouštěl se zvolna za hrabětem Sandorfem. Tento očekával jej, maje nohy pevně o zděný výstupek opřeny. Tam musil se zastaviti i Štěpán Bathory, kdežto druh jeho hodlal se pak vydati na další cestu — do hlubiny.

Za několik okamžiků dleli již oba podle sebe, stojíce na výstupku.

Když poslední rachot hromu dozněl, mohli oba promluviti i si porozuměti.

„A Ladislav?“ tázal se krátce hrabě Sandorf.

„Za minutu bude též zde!“ odvětil Štěpán Bathory.

„Nehrozí nahoře žádné nebezpečí?“

„Žádné!“

„Díky Bohu! Učiním místo Ladislavovi, a ty, Štěpáne, čekati budeš zde, až tebe dostihne.“

„Jsem srozuměn.“

Blesk zahalil je v okamžiku tom téměř zcela. Cítili se zpola rozdrceni, jako by proud elektrický, procházející ve chvíli té drátem, byl jim vnikl až do kostí.

„Matyáši! Matyáši!“ zvolal Štěpán Bathory pod dojmem hrůzy, kteréž opanovati nedovedl.

„Jen chladnou krev! … Sestoupím … Následuj mne pak!“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf.

A již chopil se pevněji drátu, hodlaje spustí ti se až k nejbližší skobě, kdež hodlal opět stanouti a přítele svého očekávati.

Tu náhle shora zalétly sem hlasy. Zdály se přicházeti z okna žalářní kobky, kterouž právě byli opustili. A pak dolétla k nim jasně tato slova:

„Zachraňte se!“

Byl to hlas Ladislava Zathmara.

Skorem současně zableskl se ohnivý pruh u zdi, za ním následoval ostrý třesk bez ozvěny.

Tentokráte nebyla to klikatá čára blesku, jež se mihla tmou, nebyl to rachot hromu, jenž ve vzduchu se ozýval. Výstřel vyslán byl nazdařbůh ze kteréhosi okna věžního. Nechť to bylo pouhé znamení o útěku vězňů, nechť rána ta byla vyslána za prchajícími, bylo již jisto, že útěk jejich byl zpozorován.

Stráž na chodbě slyšela skutečně podezřelý lomoz, dala příslušné znamení, a pět nebo šest osob, strážců a dozorců, vniklo neprodleně do žalářní kobky. Nepřítomnost dvou vězňů byla ihned zpozorována. Okno, mříže prosté, dokazovalo, že mohli jenom tudy prchnouti. A tu Ladislav Zathmar, dříve než mu v tom mohlo býti zabráněno, nahnul se rychle z okna a dal přátelům svým zmíněnými slovy varovné znamení.

„Nešťastník!“ zvolal Štěpán Bathory. „Máme jej opustiti?! Matyáši! … opustiti jej?!“

Druhá rána byla vypálena a tentokráte výstřel mísil se v jedno s rachotem hromu.

„Bůh budiž mu milostiv!“ děl hrabě Sandorf. „My musíme prchnouti… byť jen proto, abychom jej posmtili! … Za mnou, Štěpáne, za mnou!“

Byl již nejvyšší čas. I jiná okna v dolních poschodích věže se otvírala. Nové výstřely zableskly se temnotou. Bylo slyšeti i četné lidské hlasy. Snad stráže, kvapící po náspu na jejím úpatí, chtěly uprchlíky přistihnouti? Tito mohli zastiženi býti ostatně i výstřely, vysílanými za nimi z různých věžních oken.

„Za mnou!“ zvolal posledně hrabě Matyáš Sandorf.

I spustil se rychle po železném lanu; Štěpán Bathory, chopiv se drátu, ihned ho následoval. A tu zpozorovali oba, že lano viselo volně v prázdnu pod výstupkem. Nebylo tam již skob, připevňujících je ke stěně skalní, kteréž by byly uprchlíkům dovolily na chvilku odpočinouti. Oba viseli nyní na kymácejícím se a zcela uvolněném lanu, jež jim ruce řezalo a rozdíralo. Sestupovali, majíce kolena pevně sevřena, aniž se na okamžik na lanu mohli zadržeti, kdežto jim zatím kolem hlavy kulky fičely.

Způsobem tímto svezli se v jediné minutě as o 80 stop níže. Propast, jež je objímala, zdála se jim bezednou. Již slyšeli hukot vod, pod nimi se mocně čeřících a o skaliska se rozbíjejících. Se znali nyní, že drát končí kdesi v dravém proudu. Leč co činiti? Byli by se pokusili snad po lanu opět vzhůru vylézti, leč nedostávalo se jim již sil, aby opět úpatí věže dosíci mohli. Avšak byli by tím kráčeli též jisté smrti vstříc a protož bylo lépe nalézti ji v hlubinách.

Právě nyní zarachotil hrom s praskotem ohlušujícím, a ohnivá záplava několik okamžiků trvající je na chvíli oslepila. Ač hrot hromosvodu na střeše nebyl tentokráte přímo bleskem zastižen, bylo napětí elektřiny tentokráte přece tak veliké, že drát po celé délce zazářil bílým světlem, jako by byl zcela rozžhaven.

Štěpán Bathory vykřikl bolestí a pustil se drátu.

Hrabě Matyáš Sandorf viděl jej kol sebe z rozpiatýma rukama letěti do hlubiny.

I on musil se železného lana, jež mu ruce spalovalo, pustiti a zřítil se s výše více než čtyřiceti stop do dravého víru Foiby, do zejícího jícnu jeskyně, nikým dosud neprozkoumané.


  1. Tak i v r. 1653 učenec Richemann zabit byl jiskrou, velikou jako pěst, ač stál několik kroků od hromosvodu, v jehož svodiči spojení byl přerušil.