Nový hrabě Monte Kristo/V den svatby

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Zápletky	V den svatby	Středozemní moře

Údaje o textu
Titulek:	V den svatby
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 222-230 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Smrt Bathoryova způsobila ve městě velké pohnutí, nikdo však netušil pravou příčinu sebevraždy mladého muže, ani že Sarkany a Silas Toronthal byly původem neštěstí toho.

Dne následujícího, 6. července, měla se slaviti svatba Savy Toronthalové se Sarkanym.

O sebevraždě, jež stala se za okolností tak pohnutých a dojemných, nevěděly však ni paní Toronthalová, ni dcera její. Silas Toronthal, jednaje tu v souhlase se Sarkanym, postaral se o to, aby zpráva o smrti Petrově k nim nevnikla.

Bylo umluveno též, aby se svatba odbyla způsobem velice jednoduchým. Omluvou před společností dubrovnickou uvádělo se, že Sarkany následkem jakéhosi úmrtí v rodině své nepřeje si hlučné svatby. To nesouhlasilo ovšem se zvyky Toronthalovými, jenž miloval nádheru a okázalost, avšak tentokráte myslil sám, že jest lépe, aby vše odbylo se zcela potichu. Novomanželé měli prodlíti jen několik dní v Dubrovníku a měli odebrati se potom do Tripolisu, kdež — jak se vyprávělo — Sarkany obyčejně sídlil. Ke svatbě, jež vykonati se měla v chrámu františkánském, neměli býti žádní hosté zváni. Smlouvou svatební pojištěno mělo býti Savě značné jmění.

V den svatby, kdy v domě Toronthalově konaly se poslední přípravy, procházeli se dva mužové na protější straně třídy Stradonské.

Mužové tito byli Kap Matifu a Pointe Pescade.

Vrátiv se z Kotoru do Dubrovníku, přivedl doktor Antekirtt s sebou i Kap Matifua, jehož přítomnosti nebylo již v Kotoru potřebí. Kdož by mohl líčiti, jak oba druhové čili „dvojčata“, jak říkal Pointe Pescade, radovali se z opětného svého setkání!

Doktor Antekirtt pak odebral se po příchodu svém do Dubrovníku přímo do domu paní Bathoryové, kdež, jak nám již známo, nalezl Petra již umírajícího. Opustiv pak dům ten, ubytoval se v malém hostinci v předměstí pločském, kdež vyčkával, až by se vykonala svatba Savy Toronthalovy se Sarkanym, aby pak další kroky podnikl.

Ještě jednou navštívil doktor Antekirtt paní Bathoryovou před pohřbem Petrovým a pomohl jí sám uložit mrtvolu do rakve, načež vrátil se do bytu svého v hostinci, když byl Pointa Pescada a Kapa Matifua vyzval, aby střehli třídu Stradonskou.

Pointe Pescade dovedl s druhem svým živě hovořiti a při tom zároveň na vše bedlivý pozor míti.

„Vidím, že jsi sesílil, Kape můj,“ pravil ke svému příteli, stoupaje na špičky, aby rukou mohl změřiti sílu jeho ramen.

„Ano … jsem stále při síle!“

„Spozoroval jsem to ihned, když jsi mne objal.“

„Leč kus, v němž jsem měl vystoupiti?“ tázal se Kap Matifu, jenž nezapomínal, že dle úsudku Pointa Pescada veliký úkol jej očekává.

„Kus ten již počíná a dojde v něm řada i na tebe. Což nevidíš, že děj jest velice zauzlen?“

„Zauzlen?“

„Ano, a není to, jak se zdá, veselohra, nýbrž drama, jehož počátek jest dojemný a úchvatný …“

Pointe Pescade se zamlčel. Jakýsi povoz rychle přijíždějící zastavil se před domem Toronthalovým. Vrata se ihned otevřela a zavřela se opět, když povoz onen, v němž Pointe Pescade Sarkanyho byl zpozoroval, do průjezdu vjel.

„Ano, velice úchvatný,“ pokračoval pak Pointe Pescade v přerušeném hovoru, „a to slibuje kusu tomu veliký úspěch!“

„A zrádce?“ tázal se Kap Matifu, kterého právě tato osoba dramatu velice zajímala.

„Zrádce … v okamžiku tomto vítězí… jako jest vždy na počátku kusu dobře zpracovaného! … Leč buďme trpěliví! … Očekávejme rozluštění!“

„V Kotoru měl jsem již za to, že …“

„Že zasáhneš již v děj?“

„Ano, Pointe Pescade, ano!“

A Kap Matifu vyprávěl příteli svému, co se událo v bazaru kotorském, totiž jak chystala se již ramena jeho k únosu, k němuž však nedošlo.

„Zcela dobře!“ pravil Pointe Pescade, jenž neopomněl při hovoru tom rozhlížeti se pozorně na všechny strany. „Bylo by to bývalo příliš záhy. Ty vystoupíš teprve ve čtvrtém nebo pátém aktu! … Ano, snad objevíš se teprve v poslední scéně! … Avšak neobávej se … učiníš veliký efekt! Můžeš tím býti jist!“

V okamžiku tom nastal na druhém konci třídy Stradonské ruch mezi procházejícím se obecenstvem.

Pointe Pescade přerušil rozhovor a obrátil se ve zmíněnou stranu. Pohřební průvod opouštěl právě malou uličku příční a zatáčel se do třídy Stradonské, směřuje k chrámu františkánskému, v němž konati se měly poslední obřady církevní.

Málo jen osob kráčelo za skrovnou rakví, spočívající na ramenou několika mužů a pokrytou černým suknem.

Pohřební průvod blížil se zvolna, když tu Pointe Pescade náhle stlumiv výkřik — chopil se ruky Kapa Matifua.

„Co je ti?“ tázal se tento.

„Nic! … Musil bych ti dlouho vysvětlovati!“

Poznal paní Bathoryovou, jež kráčela za rakví svého syna.

Církev neodepřela modliteb svých zesnulému, jejž zoufalství k sebevraždě dohnalo, a kněz očekával již průvod v kostele františkánském, aby rakev doprovodil až ke hrobu.

Zrak paní Bathoryové byl suchý. Plakati již nemohla. Oči její nepřirozeně, rozevřené, rozhlížely se buď plaše kolem, nebo tkvěly na rakvi, jež skrývala mrtvolu jejího syna.

Starý Borik kráčel podle své paní s hlavou sklopenou.

Pointe Pescade cítil, jak mu slzy vstupují do očí. Kdyby nebyla mu povinnost kázala setrvati ve třídě Stradonské, nebyl by dobrý muž tento váhal připojiti se k několika přátelům a sousedům zesnulého, kteří rovněž za rakví kráčeli.

Náhle v okamžiku, kdy se průvod pohřební pohyboval právě podél domu Toronthalova, otevřela se veliká vrata domu toho. Na dvoře stály dva povozy, přichystané k odjezdu.

První vůz vyjel. Ve voze tom spatřil Pointe Pescade Silasa Toronthala, jeho choť a dceru.

Paní Toronthalová, sklíčena žalem, seděla podle své dcery, jež byla bledší než jej svatební závoj.

Sarkany, provázen několika příbuznými nebo snad jen přáteli, seděl v druhém povoze.

Svatba tedy byla právě tak málo okázalou, jako pohřeb. Zde i tam stejný zármutek a žal hluboký.

Náhle, když první povoz na ulici vyjel, slyšeti bylo výkřik srdcelomný.

Paní Bathoryová byla stanula s rukou proti Savě vztyčenou a proklínala tuto dívku.

Sava to byla, jež vykřikla. Spatřilať matku Petrovu v šatu smutečním. Pochopila rázem vše, co jí skrývali! … Petr byl mrtev, mrtev vinou její, zemřel pro ni! A jeho pohřeb ubíral se právě kolem, když ji vezli k oltáři!

Sava sklesla ve mdlobách. Paní Toronthalová zděšena snažila se jí vzkřísiti! Nadarmo! Sava sotva dýchala.

Silas Toronthal nemohl potlačiti svůj hněv. Avšak Sarkany, jenž přispěchal ku prvnímu povozu, dovedl se ovládnouti.

Za takových okolností bylo nemožno odebrati se do chrámu, i dán rozkaz, aby povozy se vrátily do domu, jehož vrata se kvapně za nimi zavřela.

Sava, přenešena byvši do své komnaty, byla uložena na lože, aniž jediným pohybem dala na jevo, že žije. Matka její poklekla vedle ní, a lékař naspěch povolán. Zatím pohřební průvod postupoval dále ke chrámu františkánskému, načež, když obřady církevní byly odbyty, dopravena rakev v průvodu kněze i přátel zesnulého na hřbitov dubrovnický.

Pointe Pescade pochopil, že doktor Antekirtt musí býti co nejrychleji zpraven o příhodě, kterouž nemohl předvídati. Pravil tudíž Kapu Matifuovi:

„Počkej zde a měj na vše dobrý pozor!“

Na to odebral se sám v největším spěchu do předměstí pločského.

Doktor Antekirtt, když Pointe Pescade vše mu sdělil, neodvětil ni slova.

Tázal se jen v duchu: „Překročil jsem meze svého práva? Nikoli! Ublížil jsem dívce nevinné? Zajisté! — Avšak tato dívka jest dcerou Silasa Toronthala!“

Na to obrátiv se k Pointu Pescadovi, tázal se:

„Kde jest Kap Matifu?“

„V třídě Stradonské před domem Toronthalovým.“

„Budu vás obou dnes večer potřebovati!“

„V kolik hodin?“

„O desáté hodině!“

„Kde máme vás očekávati?“

„U hřbitova!“

Pointe Pescade odešel ihned na to a odebral se ke Kapu Matifuovi, jenž byl setrval na místě mu vykázaném.

Večer o osmé hodině vyšel doktor Antekirtt, zahaliv se v široký plášť, z města, a kráčel ke břehu mořskému. Vyhledal malý záliv mezi skalami, jenž nad přístavem do země vnikal.

Místo toto bylo úplně osamělé. Nebylo zde viděti ni domů ni lodí. Bárky rybářské nekotvily zde vzhledem k četným, pod vodou se skrývajícím úskalím, jež malý záliv tento proti moři uzavírají.

Doktor Antekirtt stanul zde, rozhlédl se kolem, a vykřikl pak, což asi bylo umluveno. V malé chvíli na to objevil se jakýsi námořník a přiblíživ se, pravil:

„Jsem k službám, pane!“

„Jest člun připraven?“

„Ano, jest ukryt za touto skalou.“

„Jest mužstvo jeho pohotové?“

„Ano!“

„A ‚Elektrika‘?“

„Kotví poněkud dále k severu mimo obvod tohoto zálivu.“

A námořník ukázal k temné hmotě, jež v mírné dálce nad hladinou vystupovala, a jejíž přítomnost žádné světlo neprozrazovalo.

„Kdy připlula z Kotoru?“ tázal se doktor Antekirtt dále.

„As před hodinou.“

„Nezpozoroval jí nikdo?“

„Nikdo! Plula stále těsně podél úskalí.“

„Nechť nikdo neopustí místa svého. Bude-li potřebí, očekávejte mne zde celou noc!“

„Ano, pane!“

Na to vrátil se námořník ke člunu, jenž v temnotách se sousedními skalisky téměř v jedno splýval.

Doktor Antekirtt prodlel ještě chvíli na břehu. Vyčkával dle všeho, až temnota bude ještě větší. Chvílemi se procházel. Po té náhle stanul. Stál zde nehybně, s rukama skříženýma a hleděl utkvěle na moře Jaderské, jako by mu byl svěřil celé své tajemství.

Na obloze nezářily měsíc ni hvězdy. Bylo sotva pozorovati větřík pozemní, jenž z večera váti počíná a jen několik hodin trvá. Mraky vysoké, avšak hustě nakupené, pokrývaly celou oblohu.

„V před!“ pravil doktor sám k sobě.

Vrátiv se k městu, kráčel podél hradeb směrem ke hřbitovu.

Před vchodem hřbitovním očekávali jej Pointe Pescade a Kap Matifu. Byli ukryti za stromem, tak že jich nikdo spozorovati nemohl.

Hřbitov byl v této pozdní době večerní již uzavřen. V domku hrobařově uhaslo poslední světlo. Bylo jisto, že před svítáním nikdo již na hřbitov nevstoupí.

Doktor Antekirtt znal zajisté velmi dobře polohu hřbitova. Nezamýšlel však vstoupiti tam vraty, neboť to, co hodlal vykonati, vyžadovalo největší tajnosti.

„Následujte mne!“ pravil Pointu Pescadovi a druhu jeho, kteří, spatřivše jej blížiti se, k němu přistoupili.

Všichni tři kráčeli na to podél zevnější zdi, kteráž na vlnité půdě do dosti značné výše stoupala.

Za chvíli na to doktor Antekirtt zastavil se a ukázal na nevelký průlom ve zdi, jenž vznikl asi tím, že se zde nedávno zeď sřítila.

„Za mnou!“ pravil.

Prolezl průlomem, a Pointe Pescade i Kap Matifu jej následovali.

Pod velikými stromy, jež větve své nad hroby skláněly, byla temnota ještě větší. Doktor však, aniž by okamžik váhal, dal se blízkým stromořadím a na to stezkou vedlejší, kteráž vedla k hořejší části hřbitova. Několik nočních ptáků, vyplašeno jeho kroky, tu a tam vzlétlo. Mimo ně však nebylo zde mezi kameny a kříži ni jediné živé bytosti.

Záhy na to zastavili se všichni tři před náhrobkem, majícím podobu kaple, jejíž mříž nebyla na klíč uzavřena.

Doktor proto jediným pohybem ruky tuto mříž otevřel. Po té stisknuv knoflík v malé svítilně elektrické, již byl s sebou přinesl, nechal padati světlo na náhrobek, avšak tak, aby odjinud nemohlo býti zpozorováno.

„Vejdi!“ pravil Kapu Matifuovi.

Kap Matifu vstoupil na rozkaz ten do malé kaple a ocitl se přede zdí, v níž tři mramorové desky byly zasazeny.

Na jedné z desek těch — na prostřední — bylo lze čisti nápis:

ŠTĚPÁN BATHORY
1867.

Deska v levo od této neměla dosud nápisu. Na desku v pravo měl býti však za nedlouho vyryt.

„Odstraň pravou desku,“ přikázal doktor Antekirtt Kapu Matifuovi.

Tento vyňal hravě desku tu, neboť nebyla ještě pevně zazděna, a položil ji na zem. V pozadí klenby, jež ve zdi se nyní otevřela, viděti bylo rakev.

Bylať to rakev, jež skrývala tělo Petra Bathorya.

„Vytáhni rakev,“ rozkázal doktor Antekirtt.

Kap Matifu vytáhl rakev, aniž mu Pointe Pescade musil přispěti ku pomoci, ač byla těžkou; vynesl ji z kaple a položil ji na trávu.

„Zde vezmi!“ pravil doktor Antekirtt Pointu Pescadovi, poávaje mu nástroj, jímž bylo možno šrouby vyšroubovati, „a sejmi víko rakve!“

Stalo se tak v několika minutách.

Doktor Antekirtt odhrnul bílé roucho, jímž tělo bylo pokryto, a přiložil hlavu na prsa zesnulého, jako by chtěl naslouchati, zda srdce jeho bije. Na to povstav, pravil Kapu Matifuovi:

„Vyzvedni tělo z rakve!“

Kap Matifu poslechl, aniž on neb soudruh jeho pronesli nějaké námitky, ač jednalo se o čin, zákonem zapovězený.

Když tělo Petra Bathoryho položeno bylo na trávu, zahalil je Kap Matifu opět do rubáše a zavinul je ještě do pláště, kterýž mu byl doktor Antekirtt za účelem tím podal. Víko bylo na to opět na rakev připevněno, tato vložena do klenby, a deska zasazena opět v otvor, kterýž dříve byla zakrývala.

Doktor Antekirtt přerušil na to elektrický proud ve své svítilně. Temnota byla opět úplnou.

„Vezmi toto tělo!“ pravil dále doktor Kapu Matifuovi.

Kap Matifu zvedl silnými rameny svými tělo mladého muže tak snadno, jako by to bylo tělo děcka, načež následován Pointem Pescadem kráčel za doktorem přímo ke průlomu ve zdi hřbitovní.

Dvě minuty na to vystoupili ven průlomem tímto a když byli obešli zeď, zaměřili k pobřeží.

Po cestě té ni slova nebylo proneseno; jestliže však Kap Matifu přemýšlel tak málo, jako stroj přemýšlí o tom, co koná, jaké za to myšlenky rojily se v hlavě Pointa Pescada!

Na cestě od hřbitova k pobřeží doktor Antekirtt i oba druhové jeho s nikým se nesetkali. Když však přiblížili se k zálivu, kdež je očekávati měl člun „Elektriky“, spatřili celního strážníka, jenž se procházel po skalách pobřežních.

Šli však dále, neznepokojujíce se jeho přítomností. Doktor Antekirtt vzkřikl jako dříve byl již učinil, a ve chvíli na to přivesloval námořník s člunem, jenž dosud byl skryt.

Na pokyn doktorův sestoupil Kap Matifu po skaliskách a chtěl vstoupiti do loďky.

V okamžiku tom přikročil k nim celní strážník, jenž seznav, že chtějí odplouti, tázal se:

„Kdo jste?“

„Lidé, kteří vám ponechávají na vybranou: dvacet zlatých na hotovosti nebo ránu pěstí — taktéž hotově!“ pravil Pointe Pescade, ukazuje na Kapa Matifua.

Strážníku celnímu nezbývalo, než přijati dvacet zlatých.

„Odplujme!“ pravil doktor Antekirtt.

Za chvíli na to zmizel člun v temnotách. Pět minut později přirazil ke štíhlé lodi, již s břehu nebylo možno rozeznati. Všichni vystoupili na palubu, na níž Kap Matifu vynesl i tělo Bathorya, a loď „Elektrika“, jejíž stroje tiše pracovaly, byla za nedlouho na to již na širém moři.

Kap Matifu uložil zatím tělo Petra Bathorya na divan v úzké kajutě, jež neměla žádného otvoru, jímž by zvenčí světlo do ní vnikati mohlo. Doktor Antekirtt, když byl vedle těla osaměl, sklonil se nad ním, a rty jeho dotkly se bledého čela nebožtíkova.

„Probuď se nyní, Petře!“ pravil. „Chci tomu!“

Petr ihned, jako by byl býval ukolébán jen ve spánek magnetický, jenž smrti tak velice jest podoben, otevřel oči.

S počátku, když poznal doktora Antekirtta, zachmuřila se jeho tvář nevolí.

„Vy!“ šeptal, „vy, jenž jste mne opustil…“

„Ano, já, Petře!“

„Leč kdo jste vlastně?“

„Mrtvý … jako ty!“

„Mrtvý?“

„Jsem hrabě Matyáš Sandorf.“

KONEC DRUHÉHO DÍLU.