Nový hrabě Monte Kristo/Středozemní moře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Středozemní moře
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 233-243 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

„Středozemní moře jest krásné zvláště dvěma vlastnostmi svými: svým rámcem harmonickým a živostí, průzračností vzduchu i světla … Tak, jak jest, otužuje podivuhodně člověka. Dodává mu vytrvalosti a síly; podél něho sídlí proto kmeny nejvytrvalejší.“

Michelet[red 1] pronesl tato slova, a sice dle pravdy. Na štěstí příroda odloučila skálu kalpskou[red 2] od skály abylské[red 3] a utvořila takto úžinu gibraltarskou. Lze připustiti též přes tvrzení mnohých geologů domněnku, že v místech těch průliv vždy stával.

Bez něho nebylo by moře Středozemního. Výpary uchází moři tomu totiž třikráte tolik vody, co mu jí veškeré řeky přivádějí a bez mohutného přítoku z moře Atlantického, jenž se valí úžinou gibraltarskou, bylo by moře to již po mnoho století jakýmsi Mrtvým mořem místo mořem Živým, kterýžto název nyní by se pro ně nejlépe hodil.

V jednom z nejukrytějších a nejméně známých zákoutí rozsáhlého moře Středozemního žil skrytě hrabě Sandorf, jenž až po dokončení díla svého zůstali chtěl doktorem Antekirttem, užívaje při tom veškerých výhod, kteréž mu vznikaly tím, že věřilo se všeobecně, že zahynul před patnácti lety v moři Jaderském.

Na zemi naší jest dvojí moře Středozemní, jedno ve Starém světě, druhé v Novém světě. Středozemním mořem americkým jest záliv mechický[red 4], jenž zaujímá prostoru neméně nežli čtyř a půl milionu čtverečních kilometrů. Ač evropské moře Středozemní zaujímá plochu toliko 2,885.522 čtver. kilometrů, tudíž polovici amerického, jest mnohem více rozčleněným a bohatším na krásné zátoky, zálivy a různá oddělení, poloostrovy od sebe odloučená. Jsou to moře egejské a krétské nad ostrovem téhož jména; moře lybické[red 5]; moře Jaderské mezi Itálií a Rakouskem; moře Jónské, jež omývá břehy ostrovů Korfu, Zante, Kefalonie a jiných; moře tyrhenské na západě Itálie; moře eolské kol skupiny Liparských ostrovů; záliv lyonský; záliv provençalský, záliv janovský, lignoský, gabešský[red 6] a konečně zálivy na březích tuniských, obě Syrty, kteréž mezi syrenským poloostrovem a Tripolisem do africké pevniny vnikají.

Kterou skrytou část moře toho, jehož některé břehy jsou ještě málo známy, zvolil doktor Antekirtt ku pobytu svému? V tomto rozlehlém moři jest na sta ostrovů a na tisíce ostrůvků. Veškeré jeho malé zálivy a mysy marně bychom se snažili vyjmenovati. Jak četní národové nejrůznějších kmenů a plemen, zvyky i politickými snahami velice se lišící, žijí na březích tohoto moře, na nichž dějiny více než dvaceti století stopy zanechaly! Shledávámeť se na pobřeží moře Středozemního s Francouzy, Vlachy, Španěly, Slovany, Němci, Turky, Řeky, Araby, Egypťany, Tripoliťany, Alžírany, Maročany — ano i s Angličany na Gibraltaru, Maltě a Cypru. Moře to stísněno jest mezi třemi velikými pevninami: Evropou, Asií a Afrikou.

Kde tudíž měl hrabě Matyáš Sandorf, nyní zvaný doktor Antekirtt — jméno to zvláště východním národům drahé — nové, skryté své sídlo, v němž chystal se k provedení svého úkolu životního?

Petr Bathory měl to brzy zvěděti.

Když byl na okamžik oči otevřel, upadl Petr opět v bezvědomí podobné tomu, v jakém jej doktor Antekirtt v bytu matky jeho byl zanechal. Tehdy doktor provedl se zdarem jeden z oněch pokusů fysiologických, v nichž vůle hraje tak veliký úkol, a o jejichž opravdovosti se již nepochybuje. Maje zvláštní moc přenášeti vůli svoji na osoby cizí, mohl i bez pomoci světla magnesiového i bez použití lesklého a drobného předmětu kovového pouhým účinkem neobyčejně pronikavého zraku svého vzbuditi u Petra jakýsi stav hypnotický a vůli jeho vůlí svojí zaměniti.

Petr, jsa seslaben velice ztrátou krve, usnul tehdy jen, ač zdánlivě nejevil známek života, a probudil se opět dle vůle doktorovy. Leč nyní, kdy hrozilo nebezpečí, že plamen života jeho shasne každé chvíle, jednalo se o to, zachovati jej. Snaha to nesnadná, jež vyžadovala péče nejúzkostlivější a použití všech vědomostí lékařských. Doktor Antekirtt ničeho neopomněl.

„Bude žíti! … Chci, aby žil!“ opakoval stále sám k sobě. „Ah, proč v Kotoru neprovedl jsem původní svůj záměr? … Proč příchod Sarkanya do Dubrovníku zmařil úmysl můj odvésti Petra z kletého města onoho! … Avšak zachráním jej! … V budoucnosti musí Petr Bathory býti pravou rukou hraběte Matyáše Sandorfa!“

Po patnáct let byla stále vodítkem doktorovým myšlenka na trest a odměnu. Nezapomněl, čím byl povinen více ještě svým druhům nežli sobě — hraběti Ladislavu Zathmarovi a Štěpánu Bathoryu. Nyní považoval dobu za vhodnou, aby konečně záměry své provedl a proto „Savarena“ byla jej dopravila do Dubrovníku.

Doktor za dlouhou tu dobu změnil velice tvářnost svoji, takže nebylo nyní možno jej poznati. Vlasy jeho zbělely a pleť pozbyla lesku. Jsa padesát let stár, nezachoval si sílu mládí, nabyl však střízlivosti a klidu stáří. Lidem, kteří se setkali s chladným a přísným doktorem Antekirttem, nepřipomínalo nic ve zjevu jeho kadeřavé vlasy, pleť s nádechem do růžová a rusý vous, jež hrabě Sandorf míval. Otuživ se ještě více, zůstal doktor Antekirtt jednou ze železných těch povah, o nichž bylo možno říci, že již pouhým přiblížením se uvedou střelku magnetickou v pohyb. Nuže i z Petra Bathorya chtěl učiniti doktor, co sám ze sebe byl učinil!

Ostatně — a sice již od doby dosti dávné — zůstal doktor Antekirtt jediným z celé rodiny Sandorfů. Měl ovšem, jak čtenář zajisté se pamatuje, děcko, dcerušku, jež po zatčení jeho svěřena byla choti Landecka, správce zámku artenackého.

Dceruška tato, tehdy teprve dvě léta stará, byla jedinou dědičkou hraběte. Jí měla připadnouti, až by dosáhla osmnáctého roku, polovice jmění jejího otce, kteráž ponechána byla jí rozsudkem, jímž zároveň druhá polovice statků byla zabavena. Landeck, jenž se stal správcem této polovice sedmihradských statků, nad nimiž sekvestrace[red 7] byla prohlášena, zůstal na zámku s chotí svojí i s děckem, jemuž zcela se věnovati chtěli.

Avšak neblahý osud i nyní pronásledoval rod Sandorfů.

Několik měsíců po vyzrazení spiknutí terstského a po událostech jež odsouzení účastníkův jeho mělo v zápětí, zmizelo dítko Sandorfovo, aniž bylo možná je vypátrati. Nalezen toliko klobouček jeho na břehu jednoho z potoků, kteréž prýštíce z blízkého pohoří rozsáhlým parkem protékají. Nebylo tedy na neštěstí pochyby, že děcko spadlo do potoka a že mrtvola jeho odplavena byla do některé z propastí, jimiž řeky a potoky karpatské se prodírají. Jiné stopy nenalezeno. Růžena Landecková, choť správcova, sklíčena byvši velice žalem nad opětným neštěstím tímto, zemřela za několik týdnů po události té. Vláda však nechtěla měniti nic na ustanovení, učiněném v rozsudku původním. Polovice statků, vyhrazená dědičce hraběte, měla i na dále zůstati v sekvestraci a měla připadnouti státu teprve, když by se dědička, jejíž smrt zákonným způsobem nemohla býti zjištěna, neobjevila do oné doby, v níž se dědictví dle rozsudku ujati mohla, totiž do osmnáctého roku stáří svého.

To byla poslední rána, jež stihla vznešený a mocný rod Sandorfů, kterýž zdál se býti nyní vymřelým, když smrt zničila poslední — dle domnění všech — ratolest jeho. Čas pak dovršil zvolna své dílo, a událost tato jakož i vše, co týkalo se spiknutí terstského, upadly konečně v zapomenutí.

Hrabě Matyáš Sandorf zvěděl o smrti dcerušky své v Otrantu,{{Redakční poznámka|[[w:Otranto|}} je město v Itálii na poloostrově Salento}} kde právě tehdy žil v největším ústraní, ovšem pod jménem cizím. S děckem tím zahynulo vše, co zanechala mu hraběnka Rena, která jen dobu tak krátkou byla chotí jeho a kterou tak velice miloval. Nedlouho na to hrabě Sandorf opustil Otranto, jsa při odchodu svém neznám právě tak, jako když tam přibyl. Nikdo nemohl říci, kam se odebral a kde žíti počal nový život.

Patnáct let na to, když hrabě Matyáš Sandorf objevil se opět na evropských březích moře Středozemního, nikdo nemohl tušiti pravé jeho jméno — a nikdo neznal jeho minulosti.

V době té věnoval se hrabě Matyáš Sandorf zcela svému dílu. Nyní byl sám již z rodiny své i z přátel svých na světě a měl vykonati úkol, kterýž pokládal za svátou povinnost svoji. Několik let na to, když byl Otranto opustil, získal za okolností, o nichž čtenář později se doví, veliké jmění, jež propůjčovalo mu velikou moc, jako vůbec každé jmění.

I počal pátrati, jsa zapomenut a za cizí jméno se skrývaje, po stopách oněch, kterež, jak si byl přísahal, chtěl potrestati. Již tehdy v myšlenkách považoval Petra Bathorya za příštího spojence svého při tomto díle spravedlnosti. Agenti a zřízenci jeho pátrali po vinnících ve všech městech při moři Středozemním ležících. Jsouce rozptýleni na všech stranách a majíce přikázáno, aby zachovávali nejpřísnější tajemství, sdíleli výsledky pátrání svého pouze doktoru Antekirttu, s nímž udržovali spojení pomocí rvchlolodí a jemuž zasílali zprávy své nejvíce na ostrov Antekirttu, spojený telegrafem podmořským s Maltou a tím i s celou Evropou, neboť i z Malty vedou telegrafní dráty podmořské dále ku pevnině.

Doktor Antekirtt sám pak dle zpráv agentů svých pátral dále, a tím zdařilo se mu konečně přijití na stopu všech osob, kteréž přímo nebo nepřímo zapleteny byly ve spiknutí terstské. Mohl je stříci zdaleka, dovídati se o všech jejich činech a sledovati je takřka krok za krokem. To dělo se od čtyř nebo pěti let.

Doktor Antekirtt věděl, že Silas Toronthal opustil Terst, aby s chotí i s dcerou svojí se usadil v Dubrovníku, v domě vlastním, ve třídě Stradonské. Stopu Sarkanya sledoval doktor ve všech velkých městech evropských, v nichž dobrodruh tento jmění své utrácel, a později i ve východních krajích sicilských, kdež Sarkany s druhem svým chystal se k podnikům, jež by oba mohly opět obohatiti. O Karpenovi dověděl se doktor toliko, že opustil Rovinj a Istrii, aby se mohl nečinně potloukati po Rakousku a Itálii, dokud by odměna zrady jeho, několik to tisíc zlatých, dovolovala mu zaháleti.

O Ondřeji Ferratu věděl doktor Antekirtt, že pyká za jednání své vůči uprchlíkům z věže pazinské v trestnici u Steinu v Tyrolsku, a byl by mu — dle všeho se zdarem — k útěku pomohl, kdyby smrt po několika měsících nebyla sprostila obětavého rybáře trýzně žalářní. Co dítek jeho, Marie a Ludvíka, se týče, opustily tyto taktéž Rovinj a zápasily nepochybně krůtě s útrapami života. Avšak žili kdesi tak skrytě, že nebylo možno objeviti stopy jejich. Paní Bathoryovou, jež usídlila se se synem svým i s Borikem, starým to sluhou hraběte Zathmara, v Dubrovníku, nespustil doktor Antekirtt nikdy s očí, i jest nám již známo, že přispěti jí chtěl značným obnosem, kterýž však hrdá a odhodlaná žena tato nepřijala.

Nastala konečně doba, kdy doktor mohl přikročí ti ku provedení nesnadných svých záměrů. Jsa jist, že nikým po patnácti letech nebude poznán, zvláště, když byl za mrtvého považován, přišel do Dubrovníku. A stalo se to právě v čas, kdy již syn Štěpána Bathoryho a dcera Silasa Toronthala oddáni byli sobě vřelou láskou, kterou nutno bylo zmařiti.

Čtenář zajisté má dosud v dobré paměti, co stalo se dále: totiž zakročení Sarkanya, následky, jež toto mělo, zranění Petra, zdánlivá smrt jeho a konečně i opětné probuzení jeho k životu doktorem Antekirttem, jenž dal se mu poznati jako hrabě Matyáš Sandorf.

Nyní bylo nutno Petra vyléčiti a říci mu pak vše, co dosud nevěděl, to jest, že hnusnou zradou vydán byl otec jeho i oba soudruhové Štěpána Bathorya smrti. Doktor chtěl mu sdělili též, kdo byli zrádci, a vyzvati jej, by stal se soudruhem jeho v úkolu nesmířitelného soudce a v záležitosti, kterouž hodlal rozhodnouti mimo obor obyčejného soudnictví, jehož obětí sám se byl stal.

Především však bylo nezbytno, vyléčiti Petr i Bathorya, a úkolu tomu věnoval se doktor Antekirtt s celou péčí.

Po prvních osm dnů, když byl na ostrov dopraven, Petr potácel se stále mezi životem a smrtí. Rána jeho byla velmi těžká, avšak i duševní stav jeho byl velmi chorobný. Vzpomínka na Sávu, o níž myslil, že jest ženou Sarkanya, myšlenka na matku jeho, jež ho oplakávala, a konečně z mrtvých vstání hraběte Sandorfa, nejvěrnějšího přítele otce jeho — vše to učinilo na duši Petrovu dojem mohutný a vzbudilo v něm chorobné rozechvění a rozčilení. Doktor neopouštěl lože mladého muže dnem i nocí. Slyšel, jak v blouznění svém opakuje často jméno Savy Toromhalovy. Pochopil, jak hluboká jest jeho láska a jaká muka působí mu sňatek milované dívky se Sarkanym.

Doktor tázal se sama sebe, neodolá-li láska tak vřelá i zprávě, že Sava jest dcerou muže, jenž otce Petrova zaprodal a smrt jeho způsobil? Avšak říci to Petru byl doktor Antekirtt pevně odhodlán. Bylo to jeho povinností.

Několikráte zdálo se již, že Petr podlehne nemoci. Jsa churav duševně i tělesně byl již tak blízek smrti, že nepoznával ani hraběte Matyáše Sandorfa! Ano neměl již ani síly pronésti jméno Savy Toronthalovy.

Avšak úsilná péče doktorova neminula se účinkem a nastal obrat. Mladost zvítězila nad smrtí.

Tělo však uzdravilo se mnohem dříve nežli duše. Rána počala se hojiti, plíce pracovaly opět pravidelně, a dne 17. července doktor Antekirtt nabyl již přesvědčení, že Petr jest zachráněn. V den ten mladý muž doktora opět poznal. Zavolal je, ač hlasem slabým, pravým jménem.

„Pro tebe, synu,“ pravil doktor Antekirtt, „jsem Matyášem Sandorfem, avšak jedině pro tebe!“

A když Petr pohledem zdál se jej žádati o vysvětlení, jež ovšem rád byl by již obdržel, děl mu doktor Antekirtt:

„Později!“

Petr měl lože v útulné komnatě, do níž okny, k severu a východu se otvírajícími, vnikati mohl svěží vzduch mořský. Z oken těch viděti bylo krásné stromy, jimž čerstvé tekoucí vody dodávaly svěžesti a věčné zeleně. V jizbě této Petr rychle se uzdravoval. Doktor Antekirtt věnoval mu stále péči nejbedlivější. Dříve dlel téměř pořád podle lože jeho, nyní však, kdy stav jeho přestal býti nebezpečným, zvolil si pomocníka, jenž s ním střídavě bděl v komnatě Petrově, osobu to, v jejíž ochotu a horlivost mohl úplně spoléhati.

Byl to Pointe Pescade, jenž oddán byl Petru Bathoryovi právě tak jako doktorovi. Není třeba ani podotýkati, že on i Kap Matifu zachovali přísné tajemství o tom, co událo se na hřbitovu dubrovnickém, a že odhodláni byli nikomu nikdy nesdělili, že Petr za živa odnesen byl z hrobu svého.

Pointe Pescade byl zasvěcen skorem ve vše, co se v posledních měsících událo, a protož zajímal se tím více o chorobného, jenž dohledu jeho byl svěřen. Tato láska Petra Bathorya, zmařená zakročením Sarkanya — člověka nadutého, jenž Pointe Pescadovi byl velice protivným, — toto setkání se svatebního průvodu s pohřbem ve třídě Stradonské, únos těla Petrova ze hřbitova dubrovnického — vše to učinilo nesmazatelný dojem na duši Pescadovu, a sice tím více, když cítil, že příští život jeho spojen jest se záměry doktorovými, ač cíle těchto dosud neznal.

Pointe Pescade přijal proto rád úkol, aby střehl nemocného. Bylo mu zároveň uloženo, aby hleděl jej vtipy svými i svým dobrým rozmarem pokud možno rozveseliti. Dobrý mužík ovšem se o to všemožně přičiňoval. Ostatně ještě od té doby, kdy dával s Kapem Matifuem představení v Gruži, považoval Petra Bathorya za svého věřitele a měl za povinnost svoji splatit dluh svůj tak či onak. Sedě stále podle lože, hleděl hovorem a žerty svými obrátit chod myšlenek Petrových v jinou stranu a zabrániti tím, aby chorý vzpomínal událostí dubrovnických.

Za takých okolností byl jednoho dne na přímý dotaz Petrův donucen říci mu, jak se s ním doktor Antekirtt seznámil.

„Pamatujete se zajisté,“ pravil mu, „na spuštění jisté lodi gružské na moře, právě když yachta doktorova přijížděla. Tehdy osvědčil se Kap Matifu pravým hrdinou a zachránil doktorovu loď i mužstvo její.“

Petr Bathory nezapomněl skutečně dosud události, jež odehrála se tehdy v Gruži, nevěděl však, že oba akrobati byli vyzváni doktorem Antekirttem, aby zanechavše zaměstnání svého, vstoupili do jeho služeb.

„Ano, pane Bathory!“ dodal Pointe Pescade, když byl Petru vše vyprávěl. „Obětavost Kapa Matifua byla pro nás zdrojem štěstí. Avšak, jsme-li povinni mnohým doktoru Antekirttovi, nezapomínáme též, čím jsme povinni vám!“

„Mně?“

„Ano, vám, pane Petře, vám, jenž jste v den onen chtěl býti naším obecenstvem, avšak odešel jste náhle, zanechav nám dva zlaté, kterýchž jsme si dosud nevydělali, neboť neviděl jste dosud našeho představení.“

A Pointe Pescade připomněl Petru, jak tento v Gruži náhle, sotva byl vstoupil do arény provençalske, tuto již opět v největším spěchu opustil.

Petr Bathory zapomněl již na událost tu a připomněl to, usmívaje se Pointu Pescadovi. Leč i trpkost mísila se v úsměv ten, neboť Petr vzpomněl si zároveň, že pouze k vůli Savě Toronthalově, již byl tehdy právě v množství lidu spatřil, arénu náhle opustil.

Oči jeho se zavřely. Vzpomínal na vše, co událo se od té doby. Myslil na Savu, o níž soudil, že jest již provdána za Sarkanya, a úzkostí i bolestí sevřelo se srdce jeho a v duchu proklínal skorem již ty, kdož jej smrti vyrvali.

Pointe Pescade zpozoroval záhy, že zmíněná událost v Gruži vzbudila v Petru jiné ještě trudné upomínky. Nemluvil proto dále o tom, ano umlkl úplně, řka v duchu jen k sobě samému:

„Mám chorobnému podati každých pět minut půl lžíce veselé mysli. Tak doktor přikázal, avšak není to tak snadné.“

Petr však sám za několik okamžiků otevřel oči a tázal se:

„Pointe Pescade, vy tedy jste doktora Antekirtta před onou událostí v Gruži neznal?“

„Neviděl jsem ho nikdy před tím, pane Bathory,“ odvětil Pointe Pescade, „ano, neznal jsem ani jména jeho.“

„Od onoho dne však jste ho již neopustil!“

„Mimo některá poslání, jež mi byla uložena — nikdy!“

„V které zemi jsme nyní? Můžete mi to říci, Pointe Pescade?“

„Myslím, pane Petře, že jsme na jakémsi ostrově, neboť moře nás obkličuje na všech stranách.“

„Nepochybně — avšak v které části Středozemního moře leží ostrov tento?“

„Co se toho týče, nevím, leží-li na severu či na jihu, na východě či západě!“ odvětil Pointe Pescade. „Ostatně nezáleží na tom. Jisto jest jen, že jsme u doktora Antekirtta, že výtečně zde jíme, klidně spíme a dobře se šatíme, nehledě na vyznamenání, jichž se nám dostává…“

„Avšak víte snad aspoň, jak se ostrov tento jmenuje, byť byste polohy jeho neznal?“ tázal se Petr Bathory znovu.

„Jak se jmenuje? To jest mi ovšem již známo!“ odvětil Pointe Pescade. „Nazývá se Antekirrta.“

Pointe Pescade přijal rád úkol, aby střehl nemocného…
Petr Bathory marně vzpomínal, má-li některý ostrov v Středozemním moři název taký, a pohlédl pak tázavě na Pointa Pescada.

„Ano, pane Bathory, Antekirtta!“ opakoval dobrý mluvka ten. „Mému strýčku, kdybych nějakého měl — nebe mi však radosti té nedopřálo — nezbývalo by, kdyby mi psáti chtěl, nic než na list napsati prostě: Pointe Pescade, ostrov Antekirtta, moře Středozemní! Zeměpisná šířka a délka známy mně nejsou. Ostatně co jest divného na názvu „Antekirtta“, když ostrov ten náleží doktoru Antekirttovi? Nemohl bych vám přece říci — ani snad kdybych byl předsedou zeměpisné společnosti — zdaliž doktor přijal jméno své od ostrova, nebo zdali ostrov dle sebe jmenoval.“

Tím hovor skončen, aniž Petr věděl, v které části moře Středozemního se nalézá. Zdraví jeho zatím stále se lepšilo. Neudála se žádná z neočekávaných příhod, jimiž někdy choroba náhle se zhorší, i když zdá se již vyléčenou. Při dobré výživné stravě, kteráž mu však jen opatrně byla podávána, nabýval Petr den ode dne sil.

Doktor Antekirtt navštěvoval jej často a hovořil s ním o všech věcech, vyjímaje o těch, jež by jej byly nejvíce zajímaly. Petr pak vyčkával trpělivě, až doktor sám uzná dobu za vhodnou, by učinil mu sdělení nejdůvěrnější.

Pointe Pescade sdílel též doktoru Antekirttovi věrně, o čem obyčejně s Petrem hovořil. Tajemství, v něž byl zahalen nejen doktor, nýbrž i ostrov, který obýval, zaměstnávalo zjevně mysl Petrovu. Rovněž bylo nepochybno, že stále vzpomíná na Savu Toronthalovu, jež byla nyní tak velice od něho vzdálena, neboť spojení Antekirtty s pevninou evropskou bylo přerušeno. Avšak nastane okamžik, kdy Petr bude dosti silným, aby vše vyslechl!

Ano, aby vyslechl vše! A v den ten doktor rovněž jako operatér bude necitelným k bolestným výkřikům svého pacienta.

Několik dní uplynulo. Rána Petrova byla již úplně zahojena. Ano mohl již i povstati a usednouti podle okna komnaty. Zářivé slunce zahřívalo jej svými paprsky, a svěží větřík z moře vějící, jejž vdychoval, dodával mu zdraví a síly. Zdálo se mu, jako by byl znovu zrozen.

Zraky jeho utkvěly na obzoru bez mezí, duše jeho zalétala však ještě daleko za tento. Ona ještě churavěla, ač tělo bylo zdrávo. Nesmírná plocha vodní kol ostrova se prostírající byla téměř stále pusta. Sotva někdy malá loď pobřežní objevila se na obzoru, nikdy však nezaměřila k ostrovu, aby zde zakotvila. Nikdy nebylo však viděti veliké parníky a lodi obchodní, kteréž ve všech směrech křižují po tomto rozlehlém moři evropském.

Zdálo se skutečně, jako by Antekirtta ležela na konci světa!

Dne 24. července oznámil doktor Antekirtt Petru Bathoryu, že může příštího dne odpoledne vyjíti po prvé na procházku a nabídl se sám, že bude jej doprovázeti.

„Mám-li dosti síly, abych se mohl procházeti,“ pravil mu Petr Bathory, „mám též dosti síly, abych vás mohl vyslechnouti “

„Vyslechnouti mne! … Co tím chceš říci, Petře?“

„Chci říci tím, že vy víte celý můj život, já však že neznám minulosti vaší!“

Doktor Antekirtt pohlédl naň pozorně, nikoli jako přítel, nýbrž jako lékař, jenž uvažuje, má-li železem neb ohněm hojiti ránu svěřence svého.

Na to usednuv k němu, pravil:

„Chceš znáti moji minulost, Petře? Nuže, slyš mne tedy!“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Jules Michelet byl francouzský historik.
  2. Gibraltarská skála, ve starověku zvaná Mons Calpe
  3. Hora Monte Hacho ve starověku nazývaná Mons Abila.
  4. Mexický záliv
  5. Libyjské moře
  6. Gabeský záliv je totéž, co Malá Syrta
  7. Nucená správa