Nový hrabě Monte Kristo/Zápletky

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
V Boce Kotorské	Zápletky	V den svatby

Údaje o textu
Titulek:	Zápletky
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 210-2220 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Uplynulo od té doby čtrnáct let, co bankéř Silas Toronthal byl opustil Terst, aby se usadil v Dubrovníku, kdež koupil nádherný dům ve třídě Stradonské. Byl původem Dalmatinec a proto nic nebylo přirozenějšího, nežli že vrátil se do své země rodné, když se byl obchodu vzdal.

Slib daný zrádcům byl splněn: čin jich zůstal zúplna utajen. Odměna za zradu byla jim taktéž na krejcar vyplacena. Bývalý bankéř terstský a pomocník jeho, Sarkany, nabyli takto velikého jmění. Když oba odsouzenci ve věži Pazinské byli prachem a olovem popraveni a když byl hrabě Matyáš Sandorf na útěku svém vrhl se do moře Středozemního, provedena byla i poslední čásť rozsudku. Jmění odsouzenců bylo skonfiskováno.

Z domku a malého statku, náležejících hraběti Ladislavu Zathmarovi, nezbylo nic, ba ani tolik, aby starý sluha jeho poslední léta života svého bez mnohých starostí tráviti mohl.

Z toho, co patřilo Stepánu Bathorymu, ovšem rovněž nic nezbylo, protože Bathory, nemaje jmění, živil se výnosem soukromého vyučování.

Za to však zámek artenacký a vše, co k němu náleželo: blízké, bohaté doly a rozsáhlé lesy na severních svazích Karpat — slovem: veškeré statky Matyáše Sandorfa měly cenu nesmírnou, kteráž rozdělena byla ve dvě části. Jedna z nich určena byla za odměnu zrádcům, druhá z nich, jež byla sekvestoru podřízena, měla připadnouti dědičce hraběte Sandorfa, až by tato dosáhla osmnáctého roku. Kdyby dívka ta zemřela před rokem osmnáctým, měl podíl její opět státu připadnouti.

Obě čtvrtiny, kteréž zrádcům z jmění toho k volnému použití byly vyplaceny, obnášely více nežli půldruhého milionu.

Především zamýšleli oba spoluvinníci, Sarkany i Toronthal, odloučit se od sebe. Sarkany netoužil po tom, dlíti stále na blízku Silasa Toronthala. A tento přál si pokud možno nejdříve přerušiti styky s bývalým svým agentem.

Sarkany opustil proto Terst a Zirone jej následoval. Byl-li tento dobrodruhu tripoliskému věren v dobách zlých, proč by jej opouštěl, když dobře se mu dařilo? Oba zmizeli a bankéř nic o nich neslyšel. Kam se odebrali? Nepochybně do některého velkého města evropského, kdež nikdo nepátrá po původu a minulosti lidí, jsou-li bohati, ni po způsobu, jakým jmění svého nabyli, zvláště dovedou-li je jiným na prospěch promarňovati.

Bankéř oddechl si, když oba zmizeli. Těšil se, že nemusí se ničeho již obávati od muže, jenž znal jisté slabé stránky jeho a jenž dovedl kdysi okolnosti té hojnou měrou vykořistiti. Avšak byl-li Sarkany nyní bohat, nebylo přece radno spoléhati na to u muže tak prostopášného, jenž po případě, kdyby jmění své promarnil, mohl by opět spoluvinníka svého učiniti předmětem vyděračských svých pokusů.

Silas Toronthal opustil proto raději taktéž Terst. Šest měsíců na to, když mu byla cena zrady vyplacena, uspořádal finanční poměry své, jež byly dosti choulostivý, zrušil svůj závod a odebral, se do Dubrovníku, kdež se definitivně usadil. Nemusil se sice obávati, že by guvernér terstský, jenž jediný věděl, jaký úkol Toronthal při odhalení spiknutí hrál, tajemství to prozradil. Avšak tato okolnost že vynikající osobnost terstská věděla o činu jeho, byla by stačila již bankéři, jenž nechtěl pozbýti ničeho ze své vážnosti, aby opustil společnost terstskou.

Snad však k rozhodnutí tomuto přiměla Silasa Toronthala ještě jiná zvláštní okolnost, — o níž později bude nutno se zmíniti — a o kteréž věděl toliko on a choť jeho. Okolnost tato byla i příčinou, že došlo ke stykům mezi rodinou Toronthalovou a Namirou, o jejíž známosti se Sarkanym již víme.

V Dubrovníku usídlil se tedy opět bývalý bankéř terstský. Bylť opustil kdysi město toto, jsa ještě velice mlád a nemaje rodičů ni přátel. Zapomnělo se na něj zcela a protož vracel se nyní do města toho, jež po čtyřicet let nebyl spatřil — opět jako cizinec a osoba úplně neznámá.

Společnost dubrovnická přijala jej však velice ochotně ve svůj kruh: nesmírné bohatství jeho razilo mu všude cestu. Vědělo se o něm toliko, že v Terstu měl závod neobyčejně výnosný a rozsáhlý.

Bankéř vyhledal a koupil si krásný dům v nejbohatší čtvrti dubrovnické. Domácnost jeho vedena byla způsobem nádherným a služebnictvo jeho bylo teprve v Dubrovníku samém najato. Přijímal i činil návštěvy. Poněvadž nikdo nevěděl nic o minulosti jeho, byl považován za jednu z řídkých těch osob, kterýmž štěstí plnou měrou přálo.

Silas Toronthal nebyl nikdy přístupen výčitkám svědomí. Kdyby jej nebyla mučila obava, že zrada jeho někdy přece může býti odhalena, nic nebylo by kalilo svrchované jeho štěstí.

Přes to však stál bankéř tváří v tvář výčitce sice němé, avšak živé: svojí choti.

Ubohá žena, dobrá a citlivá, věděla o činu, jímž tři vlastenci uherští smrti byli vydáni. Slovo, jež kdysi muži jejímu uklouzlo ze rtů, když jeho obchodu hrozila zkáza, neopatrně pronesená naděje, že podílem z jmění hraběte Matyáše Sandorfa napraví nepříznivé své poměry finanční, podpisy, kteréž musil na choti své vyžádati — vše to přimělo bankéře k tomu, aby přiznal se, jaký podíl měl při odhalení spiknutí terstského.

Paní Toronthalová chovala vůči muži, k němuž nerozlučně osud její byl připojen, jediný cit: pocit nepřemožitelného odporu, a to tím spíše, poněvadž byla původu maďarského. Leč neměla rozhodnosti ni síly mravní. Po ráně, kteráž jí stihla, nedovedla se již vzchopiti. Od doby oné, nejdříve v Terstu a pak v Dubrovníku, žila v ústraní, aspoň pokud jí to společenské postavení její dovolovalo. Při přijímání četných hostů bývala přítomna, bylo to nezbytno, a manžel její byl by ji k tomu donutil; avšak jakmile odbyla si tuto povinnost nevděčnou, uchýlila se do své komnaty. Tam věnovala se pak zcela vychování své dcery, na niž veškerou lásku svou přenesla a snažila se zapomenouti. Jak nesnadno však bylo jí zapomínati, když muž, jenž hrál tak hnusnou roli, žil s ní pod jednou střechou!

Za dvě léta na to, když se byl v Dubrovníku usadil, poměry tyto staly se o zápletku bohatšími. Jestliže tím v bankéři vzbuzen byl nový nepokoj, způsoben choti jeho událostí tou nový žal i nová bolest.

Paní Bathoryová totiž, její syn a sluha Borik opustili taktéž Terst a usadili se v Dubrovníku, kdež měli ještě několik příbuzných. Vdova Bathoryová neznala Silasa Toronthala; nevěděla ani, že mezi hrabětem Matyášem Sandoríem a bývalým bankéřem terstským byly kdysi nějaké styky.

Jak mohla ostatně dověděti se, že muž tento zapleten byl v rejdy, kteréž stály chotě jejího a dva ještě vlastence uherské život, když právě manželi její nebylo popřáno, dříve nežli zemřel, setkati se ještě s ní a odhaliti jí jména zrádců, kteříž vydali jej policii rakouské?

Avšak jestliže paní Bathoryová neznala bankéře terstského, znal ji za to tento zcela dobře. A bývalo mu velice nepříjemno, že setkal se, když se byla usadila v městě jako on, někdy s ní na ulici, chudičkou tak a jen na syna svého při vší práci i snaze myslící. Kdyby paní Bathoryová byla již bydlila v Dubrovníku, když se bankéř odhodlal opustiti Terst, byl by nepochybně záměr svůj změnil a jiné místo za příští své sídlo zvolil. Avšak když vdova ubytovala se ve skromném domku v úzké uličce dubrovnické, byl bankéř dům svůj již koupil i zařídil a s dubrovnickou společností se seznámil, takže nemohl se odhodlati k tomu, aby poznovu sídlo své změnil.

„Člověk přivykne konečně všemu!“ pravil sám k sobě.

I rozhodl se setrvati a zavírati oči před touto stálou upomínkou na svou zradu.

A když Silas Toronthal zavřel oči, stačilo to, jak se zdá, aby i v nitru svém ničeho neviděl.

Avšak to, co bývalému bankéři terstskému bylo pouze nepříjemným, bylo paní Toronthalové stálým podnětem muk duševních, bolestí i výčitek. Pokusila se několikráte tajně o to, aby vdově oné, jež mimo práci rukou svých neměla jiného zdroje příjmů, přispěla, avšak pomoc její byla vždy odmítnuta, právě tak, jako veškeré dary, jimiž neznámí přátelé paní Bathoryové hleděli pomoci.

Odhodlaná a rázná tato žena nikoho o nic nežádala a ničeho nechtěla přijati.

Neočekávaná a nevypočitatelná okolnost učinila stav tento ještě nesnesitelnějším — ano hrozným vzhledem k zápletkám, jež měla za následky.

Paní Toronthalová přenesla veškerou lásku na dcerušku svoji, kteráž byla sotva půl třetího roku stará, když koncem roku 1867 bankéř Toronthal v Dubrovníku se usadil.

Nyní však byla Sava dívka skorem sedmnáctiletá. Byla to dívka rozmilá a půvabná. Byla podobna spíše Maďarce nežli Dalmatince. Černý hustý vlas, ohnivé oči výrazu oduševnělého, vysoké čílko, ústa malá a rozkošná, pleť svěží, postava půvabná a poněkud větší nežli prostřední — veškeré tyto vlastnosti tělesné poutati musily k sobě každý zrak.

Avšak hlubší ještě dojem než tyto vlastnosti musila učiniti — zvláště na duše citlivé — vážná tvářnost této dívky a její pohled přemítavý, jako by duše její hledala upomínky dávno rozplynulé. Vše to vábilo k ní zvláštním kouzlem, jež nebylo prosto trudného rázu. Avšak vlastnost tato udržovala v patřičné vzdálenosti též davy všedních mladíků, kteříž setkali se s ní při návštěvách v salonuu otce jejího neb i na ulici.

Vědělo se ovšem, že jest dědičkou nesmírného, jak se pravilo, jmění, kteréž někdy pouze jí bude náležeti. Proto měla Sava Torionthalova mnoho nápadníků, a mnohdy ucházel se o ruku její muž, jenž vynikal všemi vlastnostmi společenskými. Avšak dívka tato, byvši otázána matkou svojí, odmítla vždy, aniž udala důvody toho.

Silas Toronthal ostatně nezmínil se jí nikdy sám o sňatku, aniž na ni naléhal. Nepochybně zeť, jenž jemu byl by se líbil — a sice jemu lépe snad nežli Savě — se dosud neobjevil.

Máme-li vylíčiti celou povahu Savy Toronthalovy, musíme dodati ještě, že k nadšenému obdivu dala se uchvátit jakýmikoli činy šlechetnými neb odvážnými, zvláště však takými, jimž podnětem byla láska vlastenecká. Nezabývala se sice událostmi politickými, avšak vypravování o všem, co vlasti její se dotýkalo — o obětech, jež této byly přineseny, i o činech slavných, jakými dějiny uherské mohou se vykázati — učinilo hluboký dojem na duši její. Tím jen, že náhodou rodem svým — po matce — byla Maďarkou, nedaly by se city ty vysvětliti, Silas Toronthal pak zajisté jí je nevnukl — vznikly a klíčily tudíž v duši její, tak jako klíčí vůbec v každé duši šlechetné a pro vše krásné nadšené.

Tím lze si vysvětliti zajisté i náklonnost, jaká mezi Petrem Bathorym a Savou Toronthalovou, dušemi tak příbuznými, ihned při prvém setkání byla vznikla. Pouhý rozmar osudu, jenž v život bankéřův zasáhl, seznámil navzájem obě tyto mladé bytosti.

Savě bylo sotva dvanáct let, když kdysi někdo před ní, ukázav na Petra, pravil:

„Je to syn člověka, jenž zemřel pro svoji vlast, pro svůj národ maďarský!“

A od té chvíle upomínka na Petra nemohla vymizeti z duše dívčiny.

Oba vzrůstali, a Sava myslila stále na hocha onoho, jenž sám o tom netušil. Viděla jej vždy tak vážného a zamyšleného!

Byl chud, jak věděla, avšak pracoval zajisté a snažil se, aby stal se hodným otce svého, o jehož osudu Sava záhy zvěděla.

Ostatní jest nám známo — víme již, jak i Petr Bathory později byl okouzlen pohledem Savy, jejíž povaha — jak tušil — příbuzná byla povaze jeho. Mladá dívka nevěděla tehdy snad dosud, jak nazvati cit, jenž v duši její klíčil, avšak Petr ji miloval již láskou vřelou a hlubokou, kterou konečně i ona sdílela.

Jest nám tudíž známo skorem již vše, co se Savy Toronthalovy týče, zbývá říci již jen několik slov o poměru jejím k matce i otci. Naproti otci svému chovala se Sava vždy nejvýše zdrželivě. Bankéř nikdy nedal se strhnouti k zřejmým projevům otcovské lásky, a dcera jeho nikdy něžně ho nepocelovala. Snad na jedné straně byla to přirozená chladnost a bezcitnost, na druhé straně byla však příčinou zdrželivosti té neshoda v náhledech a různost povahy. Sava chovala k Toronthalovi úctu, jakou dívka k otci má míti — nic však více. Ostatně ponechával jí bankéř úplnou volnost jednání, nevytýkal jí některé její názory a nepřekážel jí v díle dobročinnosti, jež často i ze svého měšce podporoval, ovšem jen, aby tím pozornost na se obrátil. U něho příčinou chladného poměru byla hlavně lhostejnost, u dívky však spíše tajný odpor proti otci a povaze jeho.

Vůči paní Toronthalové chovala však Sava city zcela jiné. Ač žena bankéřova musila se vůli chotě svého, jenž k ní nejevil něžnosti ni úcty, ve všem podřizovati, byla přece v nitru svém povahy ryzí a dobromyslné a poctivostí svých úmyslů i péčí o osobní důstojnost svoji nesmírně nad něj vynikala.

Paní Toronthalová dceru svoji velice milovala. Objevila u ní i při zdrželivé povaze její vlastnosti vážné a velice cenné. Ano láska matky ku dceři byla téměř bezměrnou, pojilyť se v ní obdiv i úcta, snad poněkud i bázeň. Vznešená povaha Savina, její přímost, ano — v některých případech — i její neoblomnost vysvětlovaly tento neobyčejný stupeň lásky mateřské. Sava splácela však lásku láskou. I kdyby nebyly je pojily svazky nejužšího příbuzenství, byly by obě ženy tyto zajisté nalezly v sobě zálibu, byly by k sobě vřele přilnuly.

Není tudíž divu, že paní Toronthalová též první uhodla, co se děje v duši a v srdci dcery její. Často Sava mluvila s matkou svojí o Petru Bathorym a rodině jeho, nepozorujíc, jak bolestný dojem jméno to na matku činilo. Paní Toronthalová seznala tak záhy, že dcera její Petra miluje.

„Bůh tomu tedy přece chce!“ zašeptala sama k sobě.

Co slova tato značila v ústech paní Toronthlaové, lze tušiti; do jaké míry byla by však láska Savy k Petru spravedlivou odměnou za dny trapné, rodině Bathoryův způsobené, bude možno teprve později posouditi.

Paní Toronthalová, považujíc lásku tu za dílo Prozřetelnosti, přála si, jsouc zbožnou, již proto, aby muž její svolil, by obě rodiny spojeny byly svazky příbuzenskými. Rozhodla se proto nezmíniti se sice dceři o ničem, promluviti však o věci té přímo s Toronthalem.

Bankéř však při prvých slovech ženy své zachvácen byl hněvem nesmírným, který nesnažil se ani ovládati a rozčilil se měrou neobyčejnou. Paní Toronthalová sklíčena nezdarem pokusu svého, vrátila se do své komnaty, kdežto bankéř volal za ní ještě hrozivě:

„Mějte se na pozoru, paní! Odvážíte-li se ještě někdy o záměru tom promluviti, budete toho litovati!“

Tudíž to, co Silas Toronthal zval osudem, přivedlo nejen rodinu Bathoryovu do téhož města, jež on za sídlo si zvolil, nýbrž sblížilo i Savu a Petra a vznítilo v mladých jich srdcích lásku!

Bezděčně naskýtá se otázka, proč se bankéř tak nesmírně rozčilil. Měl snad tajné záměry v příčině Savy a budoucnost její, kterýmž tato při lásce své k Petrovi by se opřela? Nebylo spíše v zájmu jeho, aby následky možného odhalení zrady jeho již předem byly odvráceny? Co by mohl vůči němu učiniti v případu tom Petr Bathory, kdyby již byl mužem Savy? Co mohla by učiniti paní Bathoryová? Zajisté byl by to hrozný život pro Petra a rodinu

Za hodinu přinesen byl do bytu své matky krváceje a těžce jsa zraněn…

jeho, kdyby byl zvěděl, že on, syn oběti, jest mužem dcery zrádcovy, avšak život ten byl by hrozným toliko pro něj a jeho drahé, nikoli však pro Toronthala!

Avšak ještě žil Sarkany, o němž Toronthal neměl po dlouhou dobu žádných zpráv. Bylo však možno, že se opět vrátí a že naléhati bude na bankéře, aby splnil některé požadavky jeho, čemuž tento jako spoluvinník jeho nemohl by se vyhnouti. Sarkany zajisté nebyl mužem, jenž by příležitosti té byl opomenul, zvláště když by mu osud přestal býti přízniv.

Silas Toronthal nemohl tedy býti prost starostí, co stalo se s bývalým jeho agentem. Od té doby, kdy se odloučili a Terst opustili, nezvěděl o něm, a tak prošlo nyní téměř patnáct let. I v Sicílii, kdež, jak věděl, Sarkany prostřednictvím Zirona udržoval spojení s různými osobami, marně snažil se bankéř o něm zpráv nabýti.

Avšak Sarkany mohl se objeviti každé chvíle. Bankéř Toronthal strachoval se toho stále a proto, zpráva, že Sarkany snad kdesi zahynul, byla by jej naplnila velikým uspokojením. V tomto případu byl by snad hleděl s jiného stanoviska na možnost sňatku mezi Savou a Petrem Bathorym. Nyní však myšlenku tu s největší rozhodností odmítal.

Své choti však nepodal žádného vysvětlení v ohledu tom. Umínil si ale, že bude bdíti nyní bedlivěji nad Savou, ano že dá ji stříci. K mladému muži odhodlal se pak chovati co nejchladněji a odvraceti obličej, když by jej potkal, aby tak zmařil veškeré jeho naděje. A takovým způsobem podařilo se mu Petra skutečně přesvědčiti, že každý krok s jeho strany byl by marným.

Za takých okolností pronesl sluha v domě Toronthalově večer dne 10. června opět po prvé jméno Sarkanyho, když byl před ním dvéře do salonu otevřel.

Téhož jitra byl Sarkany odejel z Kotoru do Dubrovníka, provázen jsa Namirou. Ubytoval se v jednom z nejpřednějších hotelů města, oblekl se v elegantní oděv a odebral se do domu Toronthalova.

Bývalý bankéř terstský uvítal jej a rozkázal, aby nikým nebyli vyrušováni.

Jak přijal as jeho návštěvu? Dovedl ovládati pohnutí své a neprozradil, jaké city v něm tento nevítaný příchod vzbudil? Mluvil Sarkany s ním i nyní tak velitelsky a drze, jako dříve činíval? Připomínal bankéři snad sliby, jež mu tento kdysi mohl učiniti, nebo smlouvu jakousi, jež před dobou snad dávnou byla mezi nimi ujednána? Mluvili o minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti? Na veškeré ty otázky nikdo nemohl dáti odpověď, neboť rozmluva obou byla úplně tajná.

Leč výsledek její byl tento:

Čtyřiadvacet hodin na to kolovala po městě zpráva, jež budila všude udivení. Mluvilo se o nastávajícím sňatku Sarkanyho, boháče tripoliského, se slečnou Toronthalovou.

Zajisté bankéř nemohl odolati hrozbám muže, který jej jediným slovem zničiti mohl. Proto ni prosby choti jeho, ni zjevný odpor dcery, s níž otec jednati chtěl zcela jen dle své vůle, nezměnily jeho úmysl a nepohnuly jím.

Jediný zájem, kterýž měl Sarkany při sňatku tomto na zřeteli, bídník ten ani před bankéřem netajil.

Sarkany byl totiž nyní finančně opět zničen. Obrovský obnos, kterým podařilo se bankéři napraviti opět poměry své, stačil sotva dobrodruhu tripoliskému pro těchto patnáct let.

Od odjezdu svého z Terstu potuloval se Sarkany po celé Evropě. Vedl prostopášný život v Paříži, Londýně, Berlíně, ve Vídni i v Římě a hotely v městech těchto neměly proň dosti oken, jimiž by peníze mohl vyhazovati. Když byl užíval rozkoší všeho druhu, oddal se hazardní hře v městech, kdež dosud nejvíce se jí holduje, ve Švýcarsku, Španělsku i na pověstných stolcích v Monte Karlu v knížectví monackém, kteréž územím francouzským jest obklíčeno. V hazardní hře ztratil zbytek svého jmění.

Netřeba ani připomínati, že Zirone po celou dobu tu od něho téměř ani se neodloučil. Když však měli již jen několik tisíc zlatých, vrátili se oba v kraje každému Sicilianu drahé, totiž na východní pobřeží sicilské. Tam vyčkávali času, až by Sarkany mohl obnoviti spojení své se Silasem Toronthalem, chystajíce se však při tom i k podnikům jiným. Sarkany zamýšlel nabýti opět jmění sňatkem se Savou, jedinou dědičkou bohatého Toronthala, kterýž jemu nic nemohl odepříti.

Skutečně Silas Toronthal seznal, že všechen odpor byl by marný. Snad mezi oběma muži bylo cosi ještě, co jedině snad budoucnost mohla by odhaliti?

Sava však žádala od otce svého vysvětlení, proč tak bezohledně s ní jedná a proč štěstí její na vždy ničí.

„Čest moje závisí od sňatku toho,“ odvětil prostě Silas Toronthal, „a proto sňatek ten stane se skutkem!“

Když Sava sdělila tuto odpověď své matce, klesla tato polo v mdlobách do náručí své dcery, a z očí vytryskly jí slzy beznaděje.

Silas Toronthal děl pravdu!

Svatba byla určena na den 5. července.

Lze si pomysliti, v jaké náladě Petr Bathory trávil následující týdny. Muka jeho byla nesmírná. Podávaje se žalu i malomocnému hněvu, uzavíral se často po celé hodiny v jizbě své neb opouštěl kleté proň město a bloudil daleko v jeho okolí. Paní Bathoryová obávala se mnohdy, že se již nevrátí.

Jakou útěchou mohla jej povzbuditi? Dokud nemluvilo se o sňatku zmíněném, měl Petr, ač byl otcem Savy odmítán, vždy ještě jakousi naději. Avšak jakmile by Sava byla provdána, rozevřela by se mezi nimi propast nepřeklenutelná. Cokoli děl doktor Antekirtt, přes veškeré své sliby Petra opustil!

Avšak, tázal se Petr dále sama sebe, jak mohla přivoliti Sava, jež jej milovala a jejíž odhodlanou povahu znal, ke sňatku takovému? Jaké tajemství skrýval dům Toronthalův, kdež věci takové se odehrály? Ah! byl by lépe učinil, kdyby byl opustil Dubrovník a místo jinde mu nabízené přijal, kdyby byl odešel daleko — daleko od Savy, kterouž cizinci otec zadával!

„Ne, nikoli!“ pravil však ihned na to. „Nemožno! Vždyť ji miluji!“

Zoufalství usadilo se tudíž nyní v domě, kdež dříve byl se kmitl slabý paprsek štěstí!

Pointe Pescade, jenž stále na vše pozor měl a skutečně o všem věděl, co se v městě dálo nebo mluvilo, byl jedním z prvých, kteří zvěděli, co se v domě Toronthalově chystalo. Jakmile dověděl se o nastávajícím sňatku Savy Toronthalové se Sarkanym, psal ihned do Kotoru. Když seznal, v jakém povážlivém stavu duševním ocitl se Petr Bathory, nemeškal sděliti to rovněž doktoru Antekirttu.

Co odpověď obdržel rozkaz, aby i na dále bděl nad tím, co se v Dubrovníku dělo, a aby podrobné zprávy do Kotoru zasílal.

Čím více však blížil se osudný šestý červenec, tím více horšil se stav Petra Bathorya. Matka nemohla jej ničím již ukonejšiti, ni hluboký žal jeho jediným zábleskem naděje na okamžik rozptýlili. Bylo možno zmařiti záměr Silasa Toronthala? Což nebylo zjevno již z kvapu, s jakým den svatby byl ustanoven, že sňatek ten dávno byl již umluven, že Sarkany a bankéř dlouho již se znali a že tento „boháč tripoliský“ měl as na otce dívčina vliv neobyčejný?

Petr Bathory odhodlal se konečně psáti Silasu Toronthalovi. Poslal mu list osm dní přede dnem, kdy svatba měla se konati.

Dopis jeho zůstal bez odpovědi.

Na to pokusil se Petr setkati se s bankéřem na ulici. Ani to se mu nezdařilo.

Zoufalý mladík chtěl vniknouti proto i do bytu Toronthalova. Nebyl však vpuštěn ani přes práh!

Zatím Savu a matku její v posledních dnech těch nikde nebylo viděti! Bylo naprosto nemožno i s nimi se setkati!

Avšak nemohl-li Petr Bathory spatři ti Savu ni otce jejího, setkal se častěji v třídě Stradonské tváří v tvář se Sarkanym. Na záštiplný pohled mladíkův odvětil Sarkany jen pohledem pyšným a opovržlivým.

Petru namanula se myšlenka, aby jej vyzval a aby jej donutil s ním se bíti …

Leč za jakou záminkou měl tak učiniti? A byl by Sarkany souboj přijal, když mu právě zájem jeho kázal, aby nyní, když měl se státi manželem Savy, všelikému nebezpečí se vyhnul?

Šest dní opět uplynulo. Petr proti přání své matky a přes prosby Boríkovy opustil příbytek svůj večer dne 4. července. Starý sluha jej nepozorovaně následoval, avšak ztratil záhy jeho stopu. Petr spěchal bez cíle ku předu jako šílený a bloudil nejtemnějšími a nejpustějšími uličkami podél hradeb městských.

Za hodinu přinesen byl do bytu své matky, krváceje a těžce jsa zraněn.

Byl bodnut dýkou, jež projela mu levou částí plic.

Nebylo možno pochybovati: Petr zachvácen jsa nejvyšším zoufalstvím, sám se probodl.

Pointe Pescade, jakmile zvěděl o tomto neštěstí, spěchal ihned na úřad telegrafní.

Za hodinu na to doktor Antekirtt v Kotoru dostal zprávu o sebevraždě Petrově.

Nesnadno bylo by líčiti bolest paní Bathoryové, kdy zřela krvácejícího syna, jemuž zbývalo snad již jen několik hodin života. Avšak starostlivost matčina zvítězila nad slabostí ženy. Chtěla především pečovati o raněného, na slzy bylo dosti času později.

Byl povolán lékař. Dostavil se ihned, prohlédl raněného a naslouchal slabému i přerývanému dechu jeho. Ohledal ránu a obvázal ji. Činil, co bylo v moci jeho, naději však matce dáti nemohl.

Patnáct hodin na to stav Petrův zhoršil se ještě následkem silného krvácení i hrozilo nebezpečí, že každé chvíle na vždy dýchati přestane.

Paní Bathorvová sklesla na kolena a prosila Boha, aby jí syna zachoval.

V okamžiku tom otevřely se dvéře jizby a doktor Antekirtt vstoupil.

Paní Bathoryová chtěla se mu vstříc vrhnouti, jeho pokyn však ji zastavil.

Doktor sklonil se nad raněným a pozorně jej prohlédl, aniž slova promluvil.

Po té hleděl naň utkvěle a dlouho. Z očí jeho jako by vycházela síla magnetická; vnikal zrakem svým do mozku, v němž poslední myšlenka již dohasínala. a vnášel tam vlastní svůj život a vlastní vůli svoji.

Náhle se Petr zpola obrátil. Víčka očí jeho se pozdvihla, pohlédl na doktora … a na to sklesl bez života zpět.

Paní Bathoryová vzkřiknuvši srdcelomně vrhla se na svého syna a klesla pak ve mdlobách do náručí Borikova.

V okamžiku tom doktor zatlačil oči zesnulému; na to povstal a opustil jizbu, při čemž bylo slyšeti jej šeptati průpověď z legend indických:

„Smrt neničí — nýbrž činí jen neviditelným!“