Nové překlady Victora Huga/Na kytaru

Nové překlady Victora Huga
Básníkovi	Na kytaru	Své dceři

Údaje o textu
Titulek:	Na kytaru
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Guitare
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 81–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

français

Pěl Gastibelza, ten muž s karabinou,
          a k tomu hrál:
„Aj, zda-li před lety s doňou Sabinou
          se kdo tu znal?
V rej, nebo již se Falú v soumrak noří,
          ať zpíváte! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate! —

Nu, Sabinu snad, seňoru mou sladkou,
          znal některý?
Jí stará Maugrabina byla matkou
          z Antaquery;
ve vřesku sovy z věže, jež se boří,
          ji poznáte —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

V rej, kdožby darů, které člověk dává,
          užít se bál?
Kdo viděl zrak i její ústa smavá,
          zamyšlen stál; —
Snad kmetu s děckem, hlad je oba moří,
          sou podáte! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Vděk královny by zatemnila zcela
          ta spanilost,
v živůtku černém v Toledě když spěla
          přes starý most,
z dob Karla růženec šperk hrudi tvoří
          výš vypjaté. —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Tu král, když za ní pohlíželi páni,
          k bratrovci řek’:
za pohled jeden, za vlas, za usmání,
          za polibek,
dám Peru, Infante, Španělsko k moři
          přebohaté! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Zda opravdu jsem miloval tu dámu,
          již nevím dnes,
však vím, za pohled její beze klamu,
          já bídný pes,
ať deset let mne v bagnu pouto moří
          v kruh sepjaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Byl letní den, kol viděl’s všecko pláti,
          se smát a hrát,
se sestrou v lázeň šla, se vykoupati,
          tu plné vnad
jsem lýtko viděl, jak je do vln noří,
          tak kulaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Když jsem ji viděl — pastýř v onom času,
          kam sáhá kraj —
tu mnil jsem, že zřím Kleopatry krásu,
          o níž jde báj,
že chytla Caesara své krásy zoří
          v jho proklaté! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

V rej vesničané! Stoupá z noci klína
          tma nad horou…
vděk holubičí prodala Sabina
          i lásku svou:
»Za prsten zlatý, Saldagno komoří,
          mne zlíbáte!« —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Na lávku sednu, mějte soucit s kmetem
          ach, jsem již mdlým…
Nuž tedy, ano — prchla za hrabětem,
          kam — což to vím?
do Cerdagny, kde cesta záhyb tvoří
          do hornaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Já viděl, chýž mou opustila v spěchu,
          to konec již…
kam v dlouhé chvíli mám jít pro útěchu,
          mám hnus a tíž!
Teď, tulák, duší bloudím po pomoří,
          ve pochvě nůž, —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne zmátl juž!“