Nové překlady Victora Huga/Hlavy serailu/IV

Hlavy serailu Victor Hugo
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Hlavy serailu
Podtitulek:	IV.
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Les Têtes du sérail
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 32–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Druhý hlas

Ó Canarisi zříš zde serail i mou hlavu!
Tu z rakve vyrvali, jen zvýšit dnešní slávu,
až mého do hrobu se krutý Turek vdral,
ty kosti vyschlé, již jich plen jsou — konec všemu!
od Botzarise viz, sultánu vznešenému
      co hrobů červ tu zanechal?

Slyš, já spal v hrobě svém, když křik mne zbudil náhle,
„Missolungi padlo!“ — já vstal v své hlíně zpráhlé,
já zpola vztyčil se v své noci jako duch,
já slyšel valiti se ulicemi děla,
      co války vřava zněla
v třesk prutů železných a v chvatných kroků ruch.

Já slyšel v boji tom, jenž plnil třídy města,
hlas: Zachraň město své! Stín Botzarisův ztrestá
ty vrahy, zachrání své Řecko v zápase!
Bych unikl těm tmám, já v boj se pustil s nimi,
až v těžkém zápolu s deskami mramornými
      jsem hnáty svoje otlouk’ bezmasé!

Jak sopka pojednou zem vznítila se nachem
a ticho… oči mé v svět jiný zříce strachem,
teď něco viděly, co nezřel smrtelník;
ze země, ze vzduchu, i z lůna ohně, síry,
      se nesly duchů víry,
buď v nebe odletly, buď let jich v hloubi znik’.

To Turci vítězní v mém hrobě divě ryli,
mou hlavu ku vašim, které již zneuctili,
ve pytel tatarský uvrhli v směsi tam;
má hlava uťatá tu zajásala čistá,
já snil, že pro Řecko a pro svatý kříž Krista
      podruhé umírám!

Dnes dokončuje se náš osud — konec seče!
by Stambul dovršil tu velkou žertvu meče,
se bouří u sedmi bran města Fanaru,
co hlavy naše zde na posměch davům dány
      a v serailu zdi vtkány
jsou supům lačným vhod, sultánu k rozmaru.

Zde naše reky viz! Zde Costu rytířského,
zde Crista, Hellase od moře Ikarského,
zde Kitza, Byrona jenž tolik miloval;
a zde to dítě hor, náš přítel Mayer činný,
jenž šípy Tellovy pro Thrasybula syny
      až z dálky posýlal!

Však mrtví neznámí již klidně pohromadě
skráň mrzkou ku naší rekovné tisknou v řadě,
jsou syni prokleti Iblise, Satana,
to šavle otroci jsou, Turci, kterým vzíti
      lze bez reptání žití,
když chybí jediná leb k počtu Sultana.

Jak onen minotaur, báj děsná našich dědů,
jen člověk jediný živ jest v těch skrýší středu,
snad cáry našich těl všem v plachý kynou zrak,
neb druzí, svědkové všech mrzkých jeho hodů,
ti mrzcí eunuši, ti zmetci z kata rodů,
      jsou jak my mrtví zrovna tak!

Ha, jaké výkřiky! — Teď mžik je vytoužený,
kdy na klín rozkoše zve dcery naše, ženy,
by v dechu nečistém z nich každičký květ svad,
neb tigr císařský, jenž řve v rozkoši svojí,
      se počítati strojí
za noci děvčata, hlav našich z rána řad.