Nová Evropa : stanovisko slovanské/3.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3. Plán Spojenců: Demokratická organisace Evropy a lidstva. — Demokracie proti theokracii
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 42–52. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

8a. Spojenci, nepřipraveni na rakousko-německý útok, byli v defensivě, jak vojensky, tak politicky; trvalo delší dobu nežli se sjednotili na společném programu. S počátku jednotliví státníci a vlády prohlašovali své názory a plány; přirozeně kladli důraz na to, že byli napadeni, odsuzovali pruský militarism, hájili zásady demokratické a žádali svobodu pro všechny národy, veliké i malé, a slibovali reorganisaci Evropy.

31. října 1916 císař Vilém napsal list, v němž svým způsobem v důvěře v svého Boba si od Bethmann-Hollwega vyžaduje návrh mírových podmínek; německý kancléř 12. prosince 1916 podal americkému chargé d’affaires v Berlíně německý návrh, oznamující, že centrální mocnosti jsou ochotny vejít v mírové jednání. Návrh neobsahuje žádného určitějšího plánu, je to více rozkaz zpupného vítěze, než opravdový návrh na mír.

Na to vystoupil president Wilson. Jak známo, nabídl své prostředkování hned 3. srpna 1914, ale nebylo přijato; po návrhu Bethmann-Hollwegově obrátil se Wilson (20. prosince 1916) na anglickou vládu, jak výslovně praví, spontanně, nikoli na podnět německý. Žádá, aby všichni bojující národové podali své mírové návrhy konkretněji, všeobecná pravidla nestačí; sám zdůrazňuje právo menších a slabších národů (peoples) a malých států.

Spojenci odpověděli (30. prosince 1916) na notu německého kancléře a odmítli ji právem; dne 10. ledna 1917 odpověděli presidentu Wilsonovi.

Spojenci v této odpovědi zásadně proti pruskému militarismu hájí Evropy ve jménu humanity a civilisace, zdůrazňují právo malých národů na sebeurčení, jak to již dříve učinili angličtí a francouzští ministři a politikové.

Jednotlivé politické požadavky jsou: Belgie, Srbsko a Černá Hora musí být Němci restaurovány, okupovaná území Francie, Ruska a Rumunska musí být vyklizena a dána spravedlivá náhrada. Území a provincie, v minulosti odňaté spojencům násilím a proti vůli obyvatelstva, mají být vrácena; to se musí v prvé řadě vykládat jako řešení otázky alsasko-lotrinské, ale platí také pro Dány v Šlesviku.

Na východě bude sjednocena a osvobozena Polska. Také národnosti Rakousko-Uherska musí být osvobozeny od cizí nadvlády: Italové, Rumuni, Jihoslované, Čechoslováci, Poláci, Rusíni. Turecké panství v Evropě přestane, neboť je cizí západní civilisaci; národy, podčiněné krvavému tyranství Turků, budou osvobozeny.

Spojenci takto usilují o reorganisaci východní Evropy a Evropy vůbec; národnosti musí být respektovány a svoboda oekonomického vývoje plně zabezpečena všem národům, velikým i malým. Mezinárodní úmluvy budou garantovat suchozemské a přímořské hranice proti nespravedlivým útokům. Spojenci přijímají v zásadě utvoření ligy národů.

8b. — Brzy po obdržení spojenecké noty president Wilson ve jménu amerického lidu vyhlásil (dne 5. dubna 1917) Německu válku. Od té doby, jak se vyslovil, a již před tím formuloval všeobecné podmínky míru.

President Wilson velmi účinně interpretuje vedoucí zásady americké demokracie: Zásady, v nichž Amerika byla vychována (Inauguralní řeč 5. března 1917), jsou zásady osvobozeného člověčenstva; hlavní zásada míru je skutečná rovnost národů (nations) a že vlády mají všecku svou oprávněnou moc od souhlasu ovládaných, anebo, jak to formuluje v poslání Rusku (9. června 1917), žádný národ (people) nesmí být donucen pod suverenitu, pod kterou si žít nepřeje.

V podstatě Wilson opisuje jen znamenitou řeč Lincolna na Národním Hřbitově 1863, 19. listopadu: „Že tito mrtví nezemřeli nadarmo a že národ s pomocí boží znova se narodí k svobodě, a že vláda z lidu, lidem a pro lid nezmizí se světa.“ A Lincoln i Wilson v podstatě opakují jen zásady americké Deklarace Nezávislosti (4. července 1776).

Podrobněji Wilson formuloval podmínky míru v kongresse 8. ledna 1918 — rok po notě Spojenců; návrh obsahuje 14 požadavků.

1. Mírové vyjednávání musí se díti otevřeně, bez tajných mezinárodních úmluv; diplomacie musí jednat veřejně.
2. Naprostá svoboda plavby na moři vně teritoriálního obvodu.
3. Odstranění pokud možno všech hospodářských přehrad.
4. Všeobecné odzbrojení.
5. Uspořádání a rozdělení kolonií; musí být brán stejný ohled na zájmy obyvatel, jako na zájmy států, které si na kolonie osobují právo.
6. Evakuace všeho ruského území; Rusko samo si upraví své politické zřízení a obdrží k tomu, pokud třeba, všelikou pomoc. „Způsob, jakým bratrské národy budou zacházeti s Ruskem, bude rozhodující zkouškou dobré vůle.“
7. Belgie musí být vyprázdněna a restaurována.
8. Francouzské území musí být vyklizeno a restaurováno, a bezpráví, spáchané na Francii 1871 Pruskem v otázce alsasko-lotrinské, musí být napraveno.
9. Italské hranice buďtež upraveny podle jasně známých národnostních hranic.
10. Národům (peoples) Rakousko-Uherska, jejichž místo mezi národy (nations) si přejeme vidět zabezpečené a zajištěné, musí být dána nejsvobodnější možnost autonomního vývoje.
11. Rumunsko, Srbsko a Černá Hora musí být vyklizeny a okupovaná území restaurována; Srbsko musí mít svobodný a zajištěný přístup k moři. Vzájemné vztahy balkánských států mají být upraveny ve shodě s historicky danými politickými a národnostními zásadami; politická a hospodářská nezávislost a územní integrita balkánských států budiž zabezpečena mezinárodními úmluvami.
12. Turecku budiž zaručena integrita území; ale ostatním národům (nationalities) pod tureckou vládou budiž zajištěna bezpečnost života a autonomní vývoj bez jakéhokoli vnějšího zasahování. Dardanely mají trvale být otevřeny lodím a obchodu všech národů za mezinárodních záruk.
13. Budiž zřízen polský stát, obsahující území, obydlená nesporně polským obyvatelstvem; svobodný a jistý přístup k moři buď zabezpečen, politická a hospodářská nezávislost a integrita území budiž mezinárodně zaručena.
14. Budiž zřízen všeobecný svaz národů, zabezpečující hmotnou a politickou nezávislost a územní integritu stejnou mírou velkých i malých států.

President Wilson ve všeobecných zásadách je úplně shodný s notou Spojenců; v podrobnostech jsou rozdíly, zejména v názoru na Rakousko-Uhersko, na Balkán a Turecko; zde president Wilson je mnohem konservativnější než Spojenci. Avšak přiblížil se jim v některých pozdějších projevech. V řeči ke Kongressu 11. února 1918 zdůraznil zásadu, že územní změny musí být učiněny jen v zájmu obyvatel, nikoli nepřátelských států; a všem jasně vymezeným (well-defined) národnostním tužbám má být poskytnuto největší uspokojení, pokud by nezavedly nové a neprodloužily staré prvky bojů a protiv, ohrožujících mír Evropy a lidstva.

President Wilson (4. prosince 1917 v řeči ke Kongressu) připustil, že Amerika nechtěla seslabit (impair) a předělávat (rearrange) rakousko-uherskou říši, ale vláda ústy sekretáře Lansinga prohlásila zájem o národnostní tužby Čechoslováků a Jihoslovanů, a později doplnila neurčitý text proti rakouským a německým výkladům v určitější smysl, že tím míněna je samostatnost těchto národů.^[1]

President Wilson je si vědom, že integrita Rakousko-Uherska znamená vítězství německé. Už proto, že by ta integrita znemožnila vlastní italský a polský program presidentův; a president Wilson sám velmi dobře prohlédl, že Německo, kontrolujíc Rakousko-Uhersko a tím Balkán a Turecko, uskuteční pangermánský plán Berlín—Bagdad, čímž celý svět bude znepokojen a mír znemožněn.^[2] Že Rakousko-Uhersko je pouhým vasalem Berlína, president Wilson objasnil v téže řeči, ve které mluvil o jeho integritě; myslil-li president Wilson, že Rakousko se pokusí to vasalství se sebe setřást, tož se té myšlenky vzdal. — Rakousko to vasalství přijímá stále více.

President Wilson neváhal změnit svých čtrnáct mírových bodů. Vláda Spojených Států, následujíc Francii, Italii a Velkou Britanii, uznala Čechoslováky za národ válku vedoucí, a Československou Národní Radu za „vládu de facto“, nadanou nejvyšší autoritou ve vojenských a politických záležitostech, týkajících se Čechoslováků; a ve své odpovědi Rakousko-Uhersku president Wilson sám zdůrazňuje tuto změnu svých čtrnácti podmínek, když radí vládě rakousko-uherské, aby vyjednávala s Čechoslováky a Jihoslovany. V dopise, který odpovídal na přímou otázku, president Wilson vysvětlil, že jeho třetí bod neznamená volný obchod — není pochyby, že jeho čtrnácte bodů vyjadřuje pouze všeobecné zásady tím, že připouští konkrétnější a konečné definice a změny, stejně jako budou změněny a definovány podmínky Spojenců na rozhodující mírové konferenci.

9. Spojenci a president Wilson nepodávají politický plán do všech podrobností vypracovaný. Těžiště jejich návrhů leží v rozhodném prohlášení politického programu demokratického.

Mezi politikou Spojenců a Centrálních mocností je rozdíl zásadní.

Spojenci jsou státy demokratické a republikánské, odvozující právo vlády z vůle lidu, jsou státy vzniklé z revoluce; Francie, země Velké Revoluce a prohlášení práv člověckých; Anglie, vzor parlamentárního režimu a králství, podřízeným vládě většiny; Italie protipapežská, bojující za sjednocení národa, přijala také zásady parlamentarismu; staré Rusko nehodilo se do tohoto spolku, ale Rusko svrhlo cara a usiluje o republiku dokonce již sociální; Spoj. Státy, prvá veliká demokracie a republika, která organisovala politickou svobodu na základě svobody církevní a náboženské, vzor revoluční Francii a evropské demokracii vůbec.

Ke Spojencům se přimykají jiné republikánské a demokratické státy. Státy neutrální většinou jsou na straně Spojenců; v Norsku, Dánsku — i ve Švédsku, ve Švýcarsku a j. — značná část demokracie přijímá jejich zásady.

Naproti tomu centrální Evropa jsou státy monarchistické a militaristické; monarchism tento je v podstatě středověký, theokratický, Prusko-Německo se svou ideou pruského králství z boží milosti obnovilo středověké císařství; Rakusko-Uhersko, stát docela umělý, držený dynastií a armádou, protidemokratický, protinárodní, klerikální, jesuitský, stejně jako Prusko drží ideu středověkého imperia. Oba státy proti vůli lidu staví fikci božské vůle a vydávají se za její hlasatele. Turecko, theokracie mohamedánská stejně je protinárodní, protidemokratická, středověká a k tomu nekulturní a barbarská; Bulharsko, vedené rakousko-německým parvenuem, jemuž každý prostředek je dobrý, hodí se dobře do spolku Hohenzollerů a Habsburků. Římský pontifex, už dávno vedený jesuitismem, pracuje pro Rakousko a Prusko: Rakousko je poslední veliký katolický stát, a Vilémovo luteránské Německo, aby si udrželo Rakousko, obětuje Římu a svému katolickému centru své protestantské vůdcovství. Jesuitism, machiavellism je politika a diplomacie Říma, Pruska i Rakouska. Centrální moci spojily se netoliko zeměpisnou polohou zemí, nýbrž vnitřní duchovní příbuzností.

Proti sobě stojí v světovém boji mocnosti středověkého theokratického monarchismu, absolutismu nedemokratického a nenárodního a státy konstituční, demokratické, republikánské, uznávající právo všech národů, nejen velikých, nýbrž i malých, na státní samostatnost. Proti sobě stojí, jak řekl císař Vilém, idea pruská a americká; je to boj světla a tmy, práva a násilí, středověku a pokroku, minulosti a budoucnosti: německý císař s pangermány prohlašuje, že moc tvoří právo — Amerika s Lincolnem věří, že právo tvoří moc. Amerika vstoupila do války s demokratickým ideálem bojovat ne pro výboj, nýbrž pro princip.

---

1. Prohlášení Lansingovo ze dne 29. května 1918 zní: „Státní sekretář chce prohlásit, že vláda Spojených Států s velikým zájmem sledovala kongres utlačených národností rakousko-uherských, konaný v Římě v dubnu, a že národnostní aspirace Čechoslováků a Jihoslovanů po svobodě se těší opravdové sympathii této vlády.“

   Lansingovo prohlášení ze dne 28. června 1918: „Když vláda Spojených Států (29. května) vydala své prohlášení ve příčině národnostních aspirací Čechoslováků a Jihoslovanů, hleděli úředníci a přívrženci Německa a Rakouska zkřiviti a zkomoliti jeho zřejmý výklad. Aby nebylo nedorozumění ve příčině významu tohoto prohlášení, státní sekretář dnes připojil oznámení, že vláda Spojených Států stojí na stanovisku úplného osvobození všech větví slovanského plemene zpod německé a rakouské nadvlády.“

2. „Pohlédněte na mapu Evropy nyní. Německo nám opět vnucuje jednání o mír. A o čem mluví? Mluví o Belgii, mluví o severní Francii, mluví o Alsasku-Lotrinsku. To jsou ovšem svrchovaně zajímavé věci pro nás i pro ně, — ale oni zamlčují, oč se vlastně jedná. Vezměte mapu a pohlédněte na ni. Německo má naprostou kontrolu Rakouska-Uherska, částečnou kontrolu Balkánských států, kontrolu Turecka, kontrolu Malé Asie. Viděl jsem onehdy mapu, na níž celá ta věc byla vytištěna v patřičné černi a čerň ta se prostírala po celé délce od Hamburku k Bagdadu — velká hmota německé moci, položená v srdce světa. Může-li Německo to udržet, bude jeho moc rušit klid světa, pokud to bude držet.“ President Wilson v adresse ke Kongressu Federace Práce v Buffalo. 12. listopadu 1917.