Nová Evropa : stanovisko slovanské/4.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4. Německý „Drang nach Osten“, Prusko a Rakousko. — Pangermanism a Východní otázka. — Pangermanism s hlediska světového
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 52–57. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

10. Německo ve svých začátcích (za Karla Velikého) bylo německým jen po Labe a Saalu; ostatní východní část, původně slovanská, byla postupem věků germanisována a kolonisována násilím. Treitschke určuje smysl německé historie jakožto kolonisační.

Císařství organisovalo na okrajinách říše t. zv. marky; na východě a na jihovýchodě takovými periferními markami byly Braniborsko a Rakousko, toto na jihu, ono na severu.

Braniborsko bylo sloučeno s Pruskem a Prusko germanisováno církevními rytířskými řády; přijalo později reformaci a stalo se vůdcem Německa, proti Rakousku.

Rakousko svým jménem znamená „Východní říši“; Habsburkové dlouho drželi německé císařství a užívali říše pro své rodinné cíle. Středověké císařství se ve své idei opíralo o universální církev. Římské imperium přeměněno v theokratický katolicism a Habsburkové, zejména po spojení se Španělskem, sloužili církvi; země inkvisice a země násilné protireformace tvořily celek, v němž slunko nezapadalo.

Rakousko, když se 1526 spojilo s neněmeckými Čechy a Uhrami v unii, seslabilo svou posici v říši; Prusko, národně jednolitější, sílilo a zjevně se domáhalo prvenství v Německu proti Rakousku. Reformací byl rozdíl a antagonism sesílen. — Prusko se stalo vůdcem německého protestantismu, Rakousko německého katolicismu. Přes tyto rozdíly oba soupeřové měli mnoho společného: původ — oba měli týž původ z církve a oba měli týž politický cíl, germanisovat východ; Rakousko a Prusko, Hohenzollerové a Habsburkové, representují zvláštní rozdělení politické práce.

Proto se přes všecek antagonism soupeřové konečně dohodli. Rakousko v touze, napodobit Napoleona a sjednotit monarchii násilnou soustavou centralisační, vzdalo se vůdcovství v Německém císařství r. 1806. Když Prusko mocí zbraně r. 1866 vypudilo svého soupeře z Bundu, nahrazujícího Rakousku dřívější císařství, mohlo bez jakéhokoli rakouského protestu r. 1871 císařství obnovit. Bismarck to zosnoval tak, že František Josef resignovaně snášel porážku u Hradce Králové a posunul hranice své říše na Balkán. Bismarck by snad za celý Balkán nebyl dal kosti jediného pomořanského granátníka, ale Vilém tuto politiku korrigoval, a Rakousko se stalo Prusku mostem do Asie a Afriky svou balkánskou a jaderskou oblastí.^[1]

11. V historické perspektivě může se na německý „Drang nach Osten“ hledět jako na pokus řešit starou východní otázku. Po Řecích v Evropě, Asii a Africe, po Římu, po říši Byzantské, po Francích a německo-římském císařství, po křížových výpravách a po Benátkách obnovilo Prusko imperium a šlo dále za úkolem, spojit Evropu s Asií a Afrikou, a zorganisovat starý svět pod jedinou vládou.

Světové poměry jsou dnes ovšem jiné než byly ve starověku a ve středověku; Asie dříve byla Evropě to, co dnes zoveme Blízký Východ. Dálný Východ nebyl v nijakém spojení s Blízkým Východem, který byl rasově příbuzný s Evropou. Turecké a mongolské vpády rušily vývoj Asie, ale nebyly s to, změnit daných rasových příbuzností a spojení s Evropou: Indie, mlhavý sen Alexandra Velikého, byla připojena k Anglii a z části k Francii, jako se stala i Australie částí britského imperia. Persie a Malá Asie znovu nabývají své svobody, jak Turecké císařství krok za krokem ztrácí moc a životnost; Anglie, Francie a Rusko staly se skutečnými vládci Asie. Afrika, ode dávna v těsném spojení s Asií také se stala částí Francie a Velké Britanie.

Německý plán „Berlín—Bagdad“ je tedy pokusem vytlačit tři jiné národy z Asie.

Ale situace v Asii byla pozměněna vývojem Japonska a Číny; k evropské Asii přistoupila Asie mongolská — a oba tyto civilisované národy východní spojily se s asijskými národy evropskými.

V téže době na západě vzrostla velká republika americká a Kanada se stává důležitým státem: Nový svět vznikl na americké pevnině. Proto myšlenka Pruského císařství není v souladu s dnešními poměry, je zastaralá a překonaná. Středověké císařství bylo velkým pokusem, sjednotit všecko známé lidstvo v theokracii; Všeněmci se sice honosí, že navazují na středověkou myšlenku, ale jejich cíle jsou užší, protože jsou německo-nacionální a po výtce hospodářské — hospodářské v ryze materialistickém smysle. Při vší své velikosti myšlenka všeněmeckého světového panství je úzká, malá, pruská dynastická autokracie a militarism pohltily středověkou myšlenku duchového katolicismu.

Někteří Všeněmci začínají chápat rozdíl mezi německou Střední Evropou a světovou organisací, jak ji pojímají Spojenci a Amerika. Velebí německou Střední Evropu, rozkládající se do Asie a Afriky, jako spásu proti hrozící amerikanisaci. Nemohou pochopit, že amerikanisace není pouze vnější, mechanická, ale niterná, duchová — víra v politické zásady Prohlášení Nezávislosti, víra v principy svobody a rovnosti, v principy humanitní, ve sjednocenou organisací všeho člověčenstva, nikoli pouze v jednotu částí Starého Světa, vykořisťovanou Německem pod rouškou kultury. A president Wilson, hlásající americké zásady, není jen obyčejným presidentem, voleným každá čtyři léta — jemu jako odborníku ve vědách politických a v historii dostalo se velkého historického úkolu, formulovat politické zásady Nového Světa, kterými bude rozřešena netoliko stará otázka Východní, nýbrž všecky politické problémy. Nejedná se už o to, jak organisovat Starý Svět — dnes se jedná o to, jak organisovat Svět Starý a Nový, celé lidstvo.

---

1. Německý název „Drang nach Osten“ není zeměpisně zcela přesný; tento tlak ve skutečnosti směřuje na jihovýchod nebo na východ a jih. Při podrobnějším studium musili bychom německý tlak na východ srovnávat s podobnými pohyby jiných národů: s francouzským tlakem do Německa, s italským na Balkán, se švédským do Finska a severního Německa, s polským do Ruska, s českým do Haliče atd. Bezpochyby tu jde o historický jev obecnější povahy. Tento tlak na východ musili bychom zajisté také srovnat s dřívějším stěhováním národů z východu na západ na počátku středověku; a konečně moderní vystěhovalectví a osídlování americké pevniny, Afriky a Australie musilo by býti předmětem důkladného studia stěhování a usazování národů.