Nová Evropa : stanovisko slovanské/2.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2. Pangermanský plán světového panství: Berlín–Bagdad
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 26–42. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

2. Moderní historik prý má podávat historii budoucnosti a moderní politik má předvídat vývoj událostí, — předvídání je měřítkem vědecké přesnosti.

Shledal jsem si za vojny několik autorů, kteří ve formě románu nebo politického pojednání válku předpověděli; ale všecky ty tak zvané předpovědi vystihly skutečný vývoj velmi nedokonale. Podobně předvídal jsem1 válku také já. Od ruské revoluce 1905 revidoval jsem svá studia o Rusku a snažil jsem se pochopit problém Ruska v jeho významu pro Evropu; do jaké míry se mi to podařilo, o tom dává svědectví můj spis o Rusku. V souvislosti s tím snažil jsem se vniknouti v jihoslovanský a balkánský problém — a právě odtud čekal jsem tuto válku, pravda, později než vypukla a ne tak ohromnou. Na jaře roku 1914, před sarajevským atentátem, jsem podnikal kroky k usmíření Srbů a Bulharů, proto že jsem se obával nepřátelství Bulharska proti Srbsku v budoucí válce. Mé prostředkování se mi na straně srbské dařilo, — je to zajímavý důkaz, že odpovědní politikové srbští byli přístupni rozumným kompromissům, jak to ostatně dokázali za napjetí s Rakouskem po okupaci. Vzpomínám svého prostředkování mezi ministrem Pašičem a hrabětem Berchtoldem.

Mé předvídání, nebo skromněji a lépe řečeno, očekávání války zakládalo se také na pečlivém pozorování Rakousko-Uherska a Německa, a na stopování pangermanistického hnutí a jeho historické a politické literatury.

3. Pangermanism podle jména označuje sjednocení Němců nebo v širším smyslu Germanů vůbec; podobně užívá se termínu: panslavism, panskandinavism, a j. Dnes pangermanism je předně filosofií dějin, dějin německého národa a celého lidstva; je to pokus, soustavným studiem historického vývoje a stavu Německa a ostatních zemí určit místo německého národa mezi národy v historickém vývoji; zároveň pangermanismem rozumíme politické úsilí a hnutí založené na pangermanistické theorii.

Veliká francouzská revoluce a následující reakce a restaurace, pak revoluce menší, jakožto pokračování revoluce veliké, obracely pozornost nejširších vrstev na protivy a boj starého a nového režimu a živily theorie a pokusy o lepší, co možná definitivní reorganisaci států, národů Evropy a lidstva; v té době vzniká uvědomělý socialism. Theoreticky doba nalézá svůj výraz v nové, vědecké historiografii. Filosofie dějin pěstuje se u všech národů, kvete historie, oekonomika, a vůbec všechny společenské vědy; ustaluje se sociologie jako soubor všech těchto speciálních pokusů, jako věda o lidské společnosti a jejím vývoji. Zároveň se politika prohlubuje vědecky.

Němci záhy stáli v popředí tohoto theoretického i praktického hnutí; filosofie dějin, počínajíc Herderem, a s ní historie stávají se přímo národními obory; německá filosofie po Kantovi je podstatně historickou (Fichte, Schelling, Hegel atd.). Socialism a speciálně marxism je po výtce historický, se svou určitou filosofií dějin; evolucionism (darwinism) sesiluje tento zvláštní historism. Němci vynikají také ve všech speciálních společenských vědách, v ekonomice, a zejména ve státní vědě a v studiu práva.

Nejen vědy společenské, i vědy přírodní věnují se studiu stavu německého národa. Biologie, na příklad, spekuluje o správné a laciné výživě jednotlivce a mass, o podmínkách síly a zdraví národa; chemie slouží témuž cíli a usiluje o zdokonalení hmotného podkladu národního bytu vůbec.

Na tomto širokém vědeckém a filosofickém podkladě organisoval se v poslední době pangermanism jako filosofie a politika německého národa; Lagarde je jeho čelný filosofický a theologický representant, Treitschke jeho historik, císař Vilém jeho politik. Organisoval se celý systém theoretického a praktického pangermanismu: spolky a společnosti rozšiřující učení publikací spisů, map, časopisů a revuí, letáků atd.

Stopoval jsem toto hnutí pečlivě; to mne přivedlo v osobní i písemný styk s některými vynikajícími pangermanisty, s Constantinem Frantzem a Lagardem samým; poznání pangermanismu, hnutí a literatury, mne vedlo k očekávání této války. Bylo mi divno, jak málo se pangermanismem zabývali Angličané a Francouzi; své krajany upozorňoval jsem na hrozící nebezpečí články a přednáškami. Chystal jsem se napsat přehled pangermanismu a analogických hnutí a směrů u jiných národů — válka mne předešla. Za války, nemaje své knihovny a rukopisů, zabavených rakouskou policií, mohl jsem jen zhruba a více z paměti na věc upozornit.^[1]

4. Pangermanism hned se samého počátku nebyl pouze theorií a politickým ideálem, nýbrž také výrazem politického vývoje německého národa. V 18. století Němci, jako jiní národové v Evropě, cítili již silně národně; úsilí o sjednocení četných německých států a státečků bylo legitimní, stejně jako úsilí Italů a jiných národů po sjednocení. Problém stával se těžším, když se jednalo o sjednocení s částmi národa, žijícími v neněmeckých státech. Tu vznikal především těžký problém poměru Německa, vedeného Pruskem, k Rakousku; upravení tohoto poměru bylo vyžadováno staletým vývojem, zejména od dob reformace a antireformace, když se Prusko stalo představitelem protestantismu, Rakousko katolicismu a antireformace. Mimo Rakousko a Uhersko jsou Němci ještě ve Švýcarsku; na Rusku jsou německé kolonie v baltických provinciích z dob rytířských řádů a Hansy; emigrací vznikaly německé kolonie v novější době na ruském východě, v Polsku, ve Spojených Státech, v Jižní Americe a v Africe. Po sjednocení Německa 1870 Bismarck zahájil (1884) koloniální politiku, sahající do Afriky, Asie a Australasie.

Energická industrialisace Německa po 1870 svazovala s Německem netoliko kolonie, nýbrž i ostatní země; Spojené Státy, Rusko, Anglie a Indie, Rakousko-Uhersko, Italie, Holandsko, Švýcary, Brazilie, Argentina dostaly se s Německem do intimního spojení obchodního — německá „penetration pacifique“, jak se teď říká, byla všude velmi účinná. Němci nalézali pro svou industrii dostatek odbytu a dovedli si zaopatřiti nutné suroviny a polotovary cizích zemí; císař Vilém dal výraz skutečnému stavu věci, když Němce odkazoval na moře.

Úspěšná industrialisace a světová tržba suggerovaly světové panství a sesilovaly takto tradiční ideu německého imperialismu římského císařství; poražením Napoleona III. Prusko obnovilo středověké imperium, Rakouskem 1806 zrušené; Zollverein a Bund byly přechodem k industrialisaci a k imperialismu.

Ještě za války jsem našel dosti politických lidí, kteří pangermanism odbývali pokrčením ramen a úsměškem — „utopism“, „studentská, professorská politika“.

Bismarck upravil po 1866 nesnadný poměr k Rakousku. Docílil toho, že Rakousko po porážce bylo odstraněno z Německa bez ztráty území a za nicotný poplatek; šetřil takto osobní ambice Františka Josefa a připoutal si Rakousko jako oddaného spojence. Maďaři, přijati na milost seslabenými Habsburky a získáni přetvořením Rakouska v dualistické Rakousko-Uhersko, po 1867 přilnuli k Německu — Prusko mělo takto 50millionovou říši ke své disposici; také Lagarde určil poměr Rakouska k Německu jako kolonie Německa. Němci v Rakousku stali se nejradikálnějšími pangermanisty; Bismarck byl chytrý dost, že se jich zříkal („Herbstzeitlose“), ale pangermanskou studentskou deputaci z Rakouska nabádal, aby se učili slovanským jazykům, chtějí-li slovanské národy opanovat.

Okkupací Bosny a Hercegoviny odkázáno Rakousko-Uhersko na Balkán a císař Vilém zahájil aktivní politiku turkofilskou, pokračuje v politice Bedřicha Velikého; po Řecku Rumunsko, Bulharsko, Albanie, ba i Černá Hora zaopatřeny německými dynastiemi a princeznami. Turecké vojsko obdrželo pruské instruktory a t. p. Rakousko-Uhersko stalo se Německu „mostem“ na Balkán a do bližší Asie a Afriky.

Trojspolek svázal nejen Rakousko-Uhersko s Německem, nýbrž odzbrojil i italskou irredentu, — Lagarde a pangermáni důrazně obhajovali Terst a Adrii pro Německo. Němečtí kapitalisté zároveň velmi dovedně, bez velkých investicí, okupovali značnou část italských bank, němečtí professoři, učitelé a massa menších turistů byli v Italii účinnými agitátory pro Německo. Starší vliv anglický byl do značné míry paralysován.

Tento skutečný vývoj Německa a jeho politického vlivu v Evropě a v celém světě blížil se ideálům pangermánského imperialismu; ustálil se zejména pojem Centrální Evropy pod německým vedením, — Německo, Rakousko-Uhersko, Balkán a Turecko. Tato Centrální Evropa, obsahující Turecko, přirozeně se přičleňovala k Asii a k Africe, v níž získány značné kolonie; pangermánští spisovatelé mluví proto o doplnění Centrální Evropy Centrální Afrikou. Rakouský pangermán ustálil heslový program: Berlín—Bagdad, kteréžto heslo by se dalo docela dobře nahradit heslem: Berlín—Kairo. Z Berlína do Bagdadu cesta vede přes Prahu, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Sofii, Cařihrad; do Kaira vede táž dráha, a kratší, přes Prahu, Vídeň, Terst a Soluň, mořem k Suezskému kanálu, k italskému a francouzskému pobřeží africkému.

K hlavnímu jádru Centrální Evropy pangermáni připojují ještě země Skandinávské, Holandsko a Belgii (Antverpy!) a Švýcary; tyto země zdrženlivější pangermáni chtěli by připojiti k Říši ve volné formě federace, nebo i oekonamické unie. Důrazněji však přisvojují si slovanské a jiné pohraniční země na západě Ruska, Ruské Polsko a Ukrajinu, baltické provincie a Litvu. Z Berlína do Bagdadu lze také přes Varšavu, Kyjev, Oděsu a Trapezunt. Pangermáni vzpomínají starých germánských Varjagů a jejich pochodu na Cařihrad a odkazují na příklad německé Hansy.

Heslově pangermáni často mluví o mořích: Baltickém, Černém, Egejském, Červeném a o Perském zálivu; plán vyznačuje se také řekami: Rýn, Dunaj, Visla, Dněpr, a kanály spojujícími tyto řeky a umožňujícími německým lodím dopravu ze Severního a Baltického moře do moře Černého a Aegejského. Za války se přetřásají velmi pilně potřebná kanálová spojení a zdůrazňují se některé lokální ambice a potřeby (jako Mnichov—Bagdad, Hamburg—Bagdad a t. p.).

5. Politický hrot pangermánského úsilí obrací se na tři světové strany – na západ, na jih, na východ; proti Francii a Anglii, proti Italii a Balkánu, proti Rusku. Proti Italii, zejména od trojspolku, nápor byl slabší, pangermáni spokojovali se spolkem s Italií, zabezpečujícím Terst a Adrii; proti Francii po přičlenění Alsasko-Lotrinska také se dělaly menší požadavky, více se obracela rozhořčenost proti francouzské politice revanche a hrozilo se definitivním zlomením Francie. Francii mnozí pangermáni pokládali za quantité negligeable — že je již malá (40 milionů proti 68) a že bude „relativně“ stále menší, že je, jako románští národové vůbec, degenerovaná, že svou roli již dohrála. Za to ukazovali pangermáni na Belgii a Hollandsko (kolonie vých.-indické); novému kursu hodil by se belgický břeh kanálu, je k němu z Německa blíže než přes severní Francii a k tomu Flámové, jako Hollanďané, reklamováni jakožto kmen německý. O Antverpách a jejich významu pro Němce je celá pangermánská literatura.

V popředí diskussí a plánů stály však Anglie a — Rusko. Industriální rozpjetí, budování velikého loďstva k opanování moří, koloniální politika v Africe a naposled v Asii a Australii a zjevný plán Berlín—Bagdad vedly Německo proti Anglii. S Ruskem Prusko až do Bismarcka bylo ve výhodném přátelství; ale týž Bismarck, připojiv k Německu Rakousko a tím Balkán, a ještě více Vilém se svou tureckou a asijskou politikou pořád více a více Rusku se odcizovali. Výsledek byl, že Anglie se dohodla s Ruskem, a vznikla čtyřdohoda.

Mezi pangermány vznikl dvojí směr; jedni prohlašovali Rusko za nebezpečnějšího nepřítele Němců — druzí Angličany; proti Rusku vystupovali zejména baltičtí Němci, jako Schiemann, Rohrbach a j., proti Anglii hrabě Reventlov a přívrženci. Bismarckovu politiku vůči Rusku hájil professor Hoetzsch a mnozí konservativci, Rohrbach nabízel proti Rusku ruku Angličanům.

Odpůrcové Ruska ukazují na velikost Ruska a jeho ohromného počtu obyvatelstva v nedaleké budoucnosti a usuzují z toho, že Rusko je pravým nebezpečím Německa; Anglie je odloučena mořem, nesousedí přímo s Německem, v Evropě je malá, její síla spočívá v loďstvu, Německu proto nemůže být nebezpečna; Německo bude míti loďstvo čelící Anglii. Jeho armáda, doplněná armádou Rakousko-Uherska, balkánských států a Turecka, po případě i Italie, dovede čelit Rusku i Francii.

6. Vznik a vývoj války se úplně řídí pangermánskou politikou. Rakousko-Uhersko, jakožto německá avantgarda na Balkáně, vrhlo se na malé Srbsko a provokovalo tím Rusko; Německo „musilo“ jít se svým spojencem; Turecko a Bulharsko se připojily a německá Centrální Evropa byla vojensky zorganisována. Poražení Ruska a Srbska přenechávalo se Rakousku, Německo chtělo s největší rychlostí porazit Francii, dříve než by se Anglie vojensky připravila, proto také vtrhli do Belgie. Válečného vystoupení Anglie Němci nečekali a v tom se mýlili, jak se také mýlili v posuzování Francie — chtěli být v Paříži za několik málo neděl; mýlili se také ohledně vojenské síly Ruska, v rakouské armádě a jejích vůdcích se také mýlili, a neočekávali, že Amerika se připojí ke spojencům. Ale přes to pangermánský plán zatím uskutečněn.

Dnes německá Centrální Evropa vypadá takto: Německo má 68 milionů obyvatel; k tomu disponuje Rakousko-Uherskem (51), Bulharskem (5½) a Tureckem (21), — 146 milionů. Už toto číslo stačí, aby Berlín mohl čelit Rusku, největšímu státu Evropy; má sice Rusko o 30 milionů obyvatel více, ale nedostatek železnic a silnic, řídkost obyvatelstva na ohromném territoriu a konečně zaostalost v oekonomickém, finančním a kulturním ohledu dává Centrální Evropě rozhodnou převahu. Převahu nejen proti Rusku, nýbrž i proti Francii.

Německo okupovalo ještě Belgii (6½), severní Francii (6), Srbsko (5), Černou Horu (½); v Rusku drží baltické provincie, Polsko s Litvou, a Ukrajinu — asi 60 milionů. Německo tedy disponuje 224 miliony lidí. Kde nemůže užít sil vojenských, vykořisťuje síly finanční a hospodářské. Mimo to vykořisťuje Finsko a do značné míry také Rusko.

Rusko, strategicky seslabeno revolucí, uzavřelo zhoubný a nečestný mír — Schiemannové a Rohrbachové dosáhli zatím svého cíle, Reventlov tím silněji doufá, že dosáhne svého cíle také. Německo se svou Centrální Evropou má od samého počátku války výhodu centralisace a jednotné organisace všech sil; k tomu Německo strategicky a politicky (plán a cíl vojny) bylo připraveno, kdežto Spojenci připraveni nebyli, nedovedli své roztroušené síly spojit a neměli jasného a jednotného plánu. Odtud počáteční strategická výhoda Německo-Rakouska. Německo-Rakousko mělo a má určitý, právě pangermány podrobně vypracovaný plán; od Viléma až k důstojníkům a vojákům každý kombattant směřuje k témuž cíli, ví, zač bojuje — taková připravenost programová je velikou vojenskou silou. Rozumí se, že Němci musili měnit své strategické plány a methody, je pravda, že při vší prozíravosti také mnohého nevěděli, nepoznali, nedovedli, přes to pangermanism jim valně napomáhal; proti spojencům, kteří byli jeden od druhého odloučeni, užívali s výhodou taktiky Horatia Cocla. Kontinentální Rusko zatím seslabeno, — přijde na řadu námořská Anglie, — tam ukazuje směřování k mořím, — Baltickému, Černému, Jaderskému, Egejskému, Červenému, Perskému.

Spojenci dnes disponují: Anglie 45 miliony, Canada 7, Australie 7, Francie 48, Alžír 2, Italie 36, dohromady 137 miliony. Pokud běží o vojenskou moc, německá Centrální Evropa je dnes silnější než Spojenci evropští; avšak připojení Ameriky má po eliminaci Ruska rozhodující význam vojensky i o ekonomicky. Pangermáni nepochybují o síle a zdatnosti Spojených Států; čelní jejich autoři zdůrazňují americké nebezpečí Evropě a hledí naivním Evropanům namluvit, že německá Centrální Evropa je nutnou protiváhou Spojených Států Severoamerických a vůdcem Spojených Států Evropských.

7. Právo ku své záchvatné politice pangermáni dovozují několikerým způsobem — v podstatě však je to právo pěstní.

Němci se bojí hladu. Ukazují na rychlý vzrůst svého obyvatelstva. Do roku 1845 Francie měla více obyvatel než Německo; od té doby Němci rychle rostou, kdežto Francouzové se téměř nerozmnožují. Tím samo sebou odstraňováno francouzské nebezpečí, za to vzniká nebezpečí ruské: 1789 Francie byla nejlidnatější stát (Francie 26 milionů, Turecko 23, Rakousko 19, Anglie 17, Prusko 6, Polsko 9, Rusko 20, v Asii 5), a to vysvětluje veliký vliv a sílu Francie. Německo je dnes mnohem silnější Francie a jednotlivých západních národů, — musí však čeliti příliš mnoha nepřátelům. Kolem roku 2000 bude obraz Evropy asi takový: Rakousko-Uhersko 84 (54 a 30), Italie 58, Anglie 145, Francie 84, Rusko 400 (s Asií 500), Spoj. Státy 1195, Německo 165. Ne-li Evropa, tož Německo mohlo by se stát kozáckým a proto je vlastním nebezpečím Rusko. A proto musí Německo seslabit Rusko a co možná okupovat ruskou půdu pro své rostoucí obyvatelstvo. Na západě Německo potřebuje Antverp, potřebuje kraje Bricy, vůbec potřebuje půdy, chleba, surovin, přístavů! S brutální naivností pangermáni zapomínají, že také jiní národové potřebují chleba, — „nouze nezná příkazu“, prohlašuje Bethmann-Hollweg pangermánskou jurisprudenci.

Stejné kvality je argument strategický: geografické položení Němců, obklopených se tří stran nepřátelskými národy, vyžaduje rektifikace hranic, tedy také zabrání neněmeckého území; na politický a strategický význam centrálního položení, na úsilí z centra (na rozdíl od úsilí s periferie a t. p.) upozornil pangermány Ratzel. Vůbec nejen geografie, nýbrž i geologie atd. rozhodují o právu: území geologicky podobné německému patří — Němcům. A němečtí geografové už systemisují zvláštní vědu: geopolitiku.

Němci, pangermáni dokazují, jsou nejlepšími vojáky světa, pruský militarism je vzorný; Němec je od přírody voják — vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský, jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství. Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní přikázání — vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!

Němci, podle pangermánů mají prvenství v industrii a technice; vedle úspěchů vojenských mají úspěchy a přímo prvenství ve vědě, školství, filosofii, hudbě a umění, — Němci svou kulturou mají právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou jedním slovem Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo, čteme doslova, stane se spasitelem Evropy a lidstva. Němci pangermánským plánem dovršují jen svůj historický vývoj: Prusko roku 1871, sjednotivši Němce, pokračuje v budování německého imperia středověku; již říše Karla Velikého, pokračování římského imperia, vytvořila politický pojem Centrální Evropy — prusko-německý imperialism a militarism je dovršením světové římské ideje, Berlín je čtvrtým Římem, po Římě, Byzanci, Moskvě…

Pangermáni, jak vidno, věří v hmotu a sílu, v techniku; ne Herder a Schiller, ani Kant, nýbrž Hegel, Feuerbach, Büchner („Kraft und Stoff“), Schoppenhauer, Hartmann a Nietzsche stali se vůdci popruštělých Němců. Tento materialism docela dobře se spojuje s nacionální a rasovou mystikou, kterou pangermáni čerpají z Francouze Gobineau, z Nietzsche, Schoppenhauera, Hartmanna a j.; Lagarde Němcům předpisuje i své zvláštní, vyšší náboženství a Vilém věří ve své a svého děda mesiášství – zakladatel pruského císařství, loutka Bismarckova, je Vilémovi poslancem božím. Pangermánští materialisté přijímají toto sacrilegium docela spokojeně, nerozčilují se jím ani marxističtí materialisté pana Scheidemanna…

Pangermáni vědomě udržují a šíří nepřátelství a nenávist k sousedním národům, zejména k Slovanům; obzvláště Čechové, pro své zvláštní postavení světové, jsou Němcům trnem v oku. V pangermánské literatuře hrozí se Čechům, stejně Polákům, vyhubením a násilnou germanisací. Je znám projev Mommsenův, že Němci mají Čechům přerážet tvrdé lebky, Lagarde a jiní vůdcové pangermanismu mluví stejně brutálně. Pangermáni převrátili historii a sociologii v zoologii a mechaniku — je to v souhlase se zastrašovací taktikou, praktikovanou v této válce.

---

1. V londýnském týdeníku „The New Europe“, Oct. 1916 a násl. probral jsem celé pangermánské hnutí podrobněji; všeobecný přehled je v knize prof. Ch. Andlera „Les Origines du Pangermanisme“ (1800—1888) a „Le Pangermanisme Continental sous Guillaume II.“ (1888—1914), 2. vyd. 1915. Prof. Andler správně počíná historii pangermanismu v 18tém století (Dietrich von Bülow, 1757—1807).