Nejzápadnější Slovan/II. Kapitola realistická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: II. Kapitola realistická
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nejzápadnější Slovan. Praha : J. Otto, 1893. s. 49–111.
Licence: PD old 70

„A co, partii šachů si nezahrajeme?“

To byla první věta, pronesená lidským hlasem, kterou jsem od oné noci chápal. Uplynuly od ní plné tři měsíce, které jsem strávil v nemocnici, jsa těžce nemocen hlavničkou, tak nemocen, že jsem už i zaopatřen byl svátostmi umírajících a že nejednou určena i lhůta málo hodin, během kterých jsem se měl rozloučiti s tímto pozemským životem. Horší však nežli nemoc byly její bezprostřední následky.

Horečka sice pominula, rozum a pamět se však nedostavovaly. Na tento svůj stav pamatuji se jen tak asi jako na svoje dětství, míním však, že myšlení a uvažování moje bylo v dětství mnohem pružnější než po oné hrozné nemoci. V nemocnici jsem byl mezi opatrovnicemi znám jménem „hloupičký“. Když jsem proseděl po nemoci — bylo toho roku jaro překrásné — na slunci dvě hodiny zabalen v peřinách, chodívala moje opatrovnice pro mne, pro svého „hloupičkého“, jak svým družkám říkala.

Ačkoli jsem rozeznával snad toliko den od noci, nebyl to stav nepříjemný, nejsnáze myslím dal by se srovnati s výkonem duševních schopností zvířecích, ale i kočka a pes mají více paměti, než jakou jsem já vládl v rekonvalescenci po tyfu. Když slunce hřálo, těšilo mne to, papír po větru tančící mne bavil, ale na své vlastní jméno těžce jsem vzpomínal. Věděl jsem, že za hřebenem nemocniční střechy leží svět, do kterého se vrátím, ale bylo mi za těžko vysloviti jméno oboru, který jsem studoval, a když jsem jednou po dlouhém badání si vzpomněl, že jsem asi před samou státní zkouškou onemocněl, tu jsem se domníval, bůhví jak bystrý objev jsem učinil.

Ovšem že při tom všem stále se mi zdálo, jakoby všecka pravdivá skutečnost byla přede mnou zastřena toliko lehkou záclonou, že stačilo jenom vztáhnout ruku a vše jsem viděl jasně, ale když ruka byla tak mdlá a tak líná. Nejjednodušší shluk představ byl vyprahlému mozku mému nadmíru tvrdým oříškem, který jsem raději odhodil, než bych se s ním louskal.

Byl jsem nadobro zabedněn. Až ku zvířecí dravosti byla u mne vyvinuta chuť k jídlu. Jednou jsem přepadl na schodech opatrovnici, nesoucí na podnosu nakrájený chléb pro celé oddělení. Mžikem uchvátil jsem dva krajíce a prchal jsem s nimi, ale statečná paní „Josefin“, moje ošetřovatelka, dopadla mne na pokřik, který se strhl záhy, a podnikla se mnou krátký, ale zoufalý boj o krajíce, i sousto z úst mi vyrvala. Já prý sice zuřil, jak mi bylo později vypravováno, ale chléb a mnohá jiná jídla byla pro mne jedem.

Nejpodivněji vedlo se mi s lékařem. Nejprve zdál se mi nepřátelskou mocností, jíž jsem vydán na milost a nemilost, a která mne týrá nejrafinovanějšími úkoly a příkazy. Později, když jsem si už na své vlastni jméno vzpomněl, připadlo mi, že jeho tvář je mi nadmíru povědoma, že jsem jej musil velmi často, před nemocí asi každý den, vídat, ale hlavu jsem si mohl rozvzpomínat, nebyl jsem s to vypátrat, kde jsem jej vídal, pamět má zůstávala ztrnulá. Vůbec jsem málo mluvil, na jeho otázky, plné účastenství, nevypravil jsem ze sebe vice než dvě, tři slova, neměl jsem myšlének, neměl jsem řeči. Kroutíval nade mnou hlavou a nařizoval opatrovnici, že ve dne nesmím spát.

Tu jednou v poledne, slunce na první dny dubna hřálo jako letní, byl jsem zase na hodinu vystaven blahodárným jeho paprskům, s velikým potěšením jsem zpozoroval, že už zase znám hodiny. Díval jsem se upřeně na ciferník hodin na kapli nemocniční umístěných, když se za mnou ozval hluboký hlas:

„Nu co, pane Hvězdo, není libo zahrát si partii šachů, nezahrajem si?“

Byl to doktor Kostlivý, můj lékař.

„Partii šachů?“ opakoval jsem mechanicky, ale v tom okamžiku otevřela se dvířka do mé temnoty duševní, a já jsem poznal, že obětovný můj lékař, doktor Kostlivý, není nikdo jiný, než můj každodenní bývalý protivník u šachu. Totiž pojem „partie šachu“ byl mi jen polojasný, ale ta slova přispěla, že jsem věděl již, kde mám umístiti ve své choré paměti doktora Kostlivého.

„Šachu?“ řekl jsem ještě jednou, „ale vždyť nejsme přec u—u—u…“

„Inu v kavárně u Tumů,“ pomohl mi s veselým smíchem doktor Kostlivý, „abyste si vzpomněl na to jméno, na to máte ještě tuze měkkou hlavu, milý příteli! Ale sláva vám, děláte přece pokroky. Tuhletu otázku schovával jsem pro vás již celý týden. Přece jste mne poznal. Zdali pak víte, jak se jmenuji? Vzpomínejte trochu?“

„Doktor Kostlivý!“ zvolal jsem radostně.

„Gratuluji vám! Ale teď už nevzpomínejte na nic! Jen zvolna rozpomenete se na různé události před svou nemocí a teprve za hodnou dobu na věci dávnější. Tři měsíce, více než tři měsíce uplynuly od naší poslední partie. Třetí den od posledního našeho vis-à-vis vás nám sem dodali, slavná policie vás přivezla v nejprudší horečce, jedenačtyřicet stupňův.“

Tato slova vzbudila největší můj úžas. Až dosud jsem ani na to nepomýšlel, jak jsem do nemoci přišel, jak jsem se vůbec ocitl v nemocnici, ba ani jsem nechápal dobře, že se v nemocnici nacházím. Dr. Kostlivý svým sdělením mne zrovna ohromil, objevil mi, že mysl a rozum můj tak seslábly, že ani neohlížejí se po podpoře důvodů. Vždyť já přece onemocněl, moje nemoc musila počíti nějakým způsobem, a to ni napadá teprve teď!

„Policie, pravíte, pane doktore?“ vyhrklo ze mne.

„Dbejte především, abyste se nijak nerozčiloval,“ napomínal lékař, „stav, ve kterém se nacházíte, jest úplně normální následek vaší nemoci, a nyní bohudík jsem přesvědčen, že zmizí nedostatek vaší paměti úplně, když se objevila první její jiskra. Ale upřímně řečeno, obával jsem se do opravdy, že tato jiskřička nikdy víc se ve vašich očích nezaleskne jako nyní. Dnes máte již, odpusťte, vzhled úplně inteligentní.“

Já však slovům jeho sotva rozuměl. Mně totiž podařilo se uchytiti zatím vlákno ze zcuchaného uzlu ve své paměti, rozplésti jej pokoušel jsem se však dosud marně.

„Milý příteli,“ pokračoval lékař, zbystra mne při tom pozoruje, „nejlépe byste učinil, kdybyste se vůbec vystříhal jakéhokoli namáhavého přemýšlení. Raději děkujte Pánubohu, že jste se zatím shledal se čtyřmi svými smysly, pátý najdete dojista.‘

„Zdá se mi, pane doktore, že jsem byl již mnohem dříve nemocen, než před naší poslední partií.“

„Ovšem, vždyť přece, když jsme se rozcházeli, a vy jste mi podal ruku, zpozoroval jsem, že jest neobyčejně horká, prohlédl jsem vám oči, odkryl dolní víčka a varoval jsem vás, abyste se měl před tyfem na pozoru! Víte?“

„Ano, pamatuji se zcela určitě.“

„Ostatně,“ pokračoval doktor, „tyfus jest nemoc velmi potutelná, dlouho drží pacienta v drápech, než mu je dá do opravdy cítiti. Tyfus znamená smrt, a léčení jeho jest jenom zápasem se smrtí, proti níž stojí jen konstituce nemocného a slabé prostředky lékařovy.“

Nezapomenu vám toho nikdy, pane doktore, vím předobře, že nebyti vaší obzvláštní péče, byla by mi asi nyní najisto uspořena veškerá práce s jakýmkoli vzpomínáním!

„Vidíte, příteli,“ odpověděl doktor Kostlivý, „mám za to, že jsem poněkud vinen uspíšením vaší choroby; činil jsem, co jsem mohl. Už tehdáž náležel jste do nemocnice a nikoli do kavárny, a těch několik namáhavých partií vám dodalo. Když vás třetího dne potom přivezli…“

„Řekl jste, že policie,“ přerušil jsem jej, „jak to možno?“

„Inu, bezpochyby jste prošil neobyčejné příhody…“ a na doktoru byly vidět zřejmé rozpaky.

Ve svém mozolném vzpomínání ocitl jsem se těsně u příhody, která se udála před tím, než jsem vůbec pozbyl nadobro smysly na několik neděl. Po horečce zbylo ve mně spáleniště, a všechen vnitřní život musil býti znova zbudován, ale ze zřícenin své paměti nemohl jsem odkliditi živou mocí těžký spečený balvan, na němž nebyl jsem s to poznati, z čeho se prvotně skládal. Tímto balvanem byla ona historie.

Ano, toť ta můra, která mi na churavém mozku sedí. Avšak první přístěra padla.

„Byl jsem tehdáž bos a bez klobouku,“ vyjelo ze mne.

„Ano, byl jste bos na nohou i na hlavě,“ počal zase doktor s jalovým úsměvem, „prchl jste z domova, patrně v prudkém záchvatu horečky, nevěda, co činíte, byl jste i bez svrchníku, což ovšem přispělo, bylo tehdáž mrazivo, k těžké, nezapírám toho, smrtelné formě vaší nemoci. Mne případ váš zajímal nadmíru, a proto jsem pátral po podrobnostech. A ostatně byla tu ještě jiná okolnost, která se ovšem nadobro vysvětlila; milý pane, byl jste vlastně zatčen.“

Ve mně se krev na vteřinu zastavila.

„Já zatčen?“ koktal jsem.

„Pardon! já zapomněl, že vlastně mluvím s rekonvalescentem po tyfu. Dal jsem se uchvátit vlastni zvědavostí, domnívaje se, že jste už mnohem čipernější, víte co, nechme toho prozatím… upokojte se, příteli!… Nic na tom není, přesvědčili se, že se zmýlili, že jste nemocen, ba domnívali se, že mají co činiti se šílencem,“ pokračoval doktor Kostlivý vida, že nikoli rozčilením, nýbrž spíše v úžasu sleduji jeho vypravování.

„Musil jsem vyváděti pěkné věci,“ prohodil jsem maně, jenom abych něco řekl, tím dychtivěji však jsem očekával odhalení vlastního svého tajemství, o němž kromě mne nikdo nevěděl, a vlastně ani já sám, poněvadž jsa úplně nemocí otupen, jsem toliko „že jest“ věděl — tím dychtivěji jsem to očekával, čím určitěji jsem tušil, že doktorovo sdělení mne vyvede z labyrintu nejistoty.

„Prosím vás, pane doktore, povězte mi všechno,“ líčil jsem lhostejnost, „člověk v horečce dopustí se všelijakých věcí, za něž není zodpověden, to vím dobře, a různých nesmyslův.“

„Ano, bylo to velmi komické, považte, že vás měli za… za tento, za člověka — hahaha… inu krátce, strážník přistihl vás v jakési temné, úzké uličce — počkejte, to jméno jsem jen jednou slyšel a také jsem je svatě zapomněl — byl jste bos, bez klobouku, mrzlo jen fičelo — zrovna, jak jste — s jakýchsi starých, sešlých, zabedněných vrat, snad po sta let neotevřených — ukroutil kliku…“

Tlumil jsem násilím své rozechvění, a lékař pozoruje mne zbystra pokračoval:

„Nedělal s vámi dlouhých okolkův a zatkl vás v domnění zcela jiném, než že jste v nejprudčí horečce. Teprve když jste na strážnici ztropil ohromný lomoz, poznal přivolaný lékař co a jak… Avšak již strážník sám mohl ze spletených řečí vašich poznat, s kým je mu jednati, jednak jste byl bos a mimo to neustále jste tvrdil, že jste kliku v noci utrhl z vnitř, na druhé straně dveří… a doktor se upřímně zasmál, „které jakživy nebyly otevřeny.“

„A přece jsem ji utrhl uvnitř,“ vyhrklo ze mne, „ano, uvnitř, v noci, upadl jsem uvnitř v průjezdě, chytil se za kliku a ulomil ji“ — a nyní viděl jsem najednou své tajemství zřetelně, do nejmenších podrobností jasně. Měl jsem z toho nevýslovnou radost a vítězoslavný tón, s jakým jsem to pronesl, lékaře patrně zarazil. „Ano, uvnitř,“ řekl jsem ještě s důrazem. Pohlédl mi do oči zpytavě a podezřívavě a hned obrátil:

„Opravdu? Inu možno je to!“ doložil zdlouhavě a jaksi cize, „proč pak ne, klika když je stará, jde ulomit s jedné strany dveří, právě tak jako s druhé…“

„Já vám pravím, doktore, že nejsem žádný blázen, a že dokonce nemám potřebí vaší shovívavosti, myslete si, co chcete, já vím, co se mi tehdáž přihodilo nejlépe sám. Opravdu, do poslední chvíle nemohl jsem se živou mocí rozpomenout, ale hned, jak jste mne přivedl na kliku, ano, uvnitř — uvnitř — stokráte uvnitř!“

„No, ostatně už začíná chladno,“ povstal najednou doktor, „rozčilil jsem vás poněkud, odpusťte,“ a hmatal mi po tepně, „opravdu už je čas, abyste ležel, jste sice nepatrně, ale přece poněkud rozechvěn…“

„Prosím vás, doktore a příteli,“ namítám, „buďte ujištěn, že jsem úplně v moci normálního rozumu, krátká čtvrthodina rozmluvy s vámi vrátila mi pamět téměř úplně, až mne z toho hlava rozbolela.“

„Co, hlava?“ vytřeštil na mne oči doktor, „nadělte mi nějakou recidivu, prosím vás! Hned do postele, ani minutu vás tu netrpím.“

„Ale, pane, dovolte napřed, abych mylné vaše mínění o mně…“

„Nic nedovolím, přestávám býti vaším přítelem a jsem nyní jen vaším lékařem a jest mojí povinností upozorniti vás, že další namáhání…“

„Ale, když vás ujišťuji… dokážu vám na vlas, že ta klika skutečně, uvnitř…“

„Teď však půjdete a lehnete si, a nebudete-li hodný, předepíšu vám ještě několik dosí chininu bez oplatek, zítra se uvidíme opětně a pak můžete vysvětlovat dle libosti.“

A musil jsem si skutečně lehnout.

Byl jsem opravdu rozčilen a unaven, ale přece vše to bavilo, ba těšilo mne v té samolibosti rekonvalescentů jako zajímavý úkaz moje náhlé rozpomenutí se na dobrodružství, kteréž bezprostředně předcházelo onemocnění mému, jako důkaz zdraví kvapem se vracejícího. Pocit ten převyšoval — a bylo mi to dosti divno — i zálibu ze zajímavosti té příhody — a spíše než bych se byl kochal erotickými podrobnostmi jejími, zkoušel jsem nabytou pamět na její pružnost jako nějaký aparát právě ze správy došlý, a úsilně vzpomínal na nejmenší jednotlivosti své bezděčné návštěvy v zakletém zámku. Celý postup její byl mi jasný, a fantasie, poněkud ještě chorobná, přece aneb právě proto s úžasnou zřetelností představovala mi obrazy jednotlivých okamžiků mé výpravy. Zdálo se mi, že býti malířem, snadně bych byl výjevy ty namaloval. Viděl jsem jasně starobylý povoz jako z pohádky o červené karkulce i tvář postrašeného vrátného, nádhernou krásu jeho velitelky, ba i zašlá zrcadla komnaty. Ba slyšel jsem zřetelně ozvěnu kočárových kol, jak se z klenby schodiště snášela, a pekelný lomoz, který provázel můj neslavný odchod. Právě vědomí, že jsem tyto zvuky slyšel, bylo mi svědectvím, že vzpomínám správně. Ano, ano, kliku jsem ulomil uvnitř — ukájel jsem sama sebe v myšlénkách. Anebo… anebo… přece ne?

Jak jsem v temnu již na lůžku ležel, vyděšen posadil jsem se a probíral se z polosnu, do něhož jsem se dal zanésti svými vzpomínkami.

Mihla se mi totiž mozkem představa tíhy té kliky, a v tom okamžiku se mi zjevilo, kde zvláště uvědomil jsem si tíhu onoho nástroje. Bylo to v mém vlastním studentském pokoji. Tak to bylo: onoho rána po přepodivné noci probudil jsem se z omamujícího spánku a spatřil jsem u svého lůžka na podlaze ulomenou kliku a zdvihl jsem ji se země; na více jsem si vzpomenout prozatím nedovedl, ale bylo to dosti, aby celé moje umělé lešení vzpomínek a důvodů sřítilo se a pochovalo moji předčasnou radost ze zbystřené paměti — tato okolnost mne zaměstnávala více, než záhadná událost sama.

Najednou přepadla mne mocná pochybnost, ba poloviční přesvědčení, že není vůbec možno, aby něco takového vůbec se událo. Proti tomu zase postavilo se vítězně vědomí, že jsem hledal přece tehdáž sám vysvětlení tajemných zjevů, jež mne přepadly v těsné uličce.

„Ale jak mohla mne policie přistihnouti ráno za bílého dne s ulomenou klikou takřka in flagranti?“ přemítal jsem.

„Vždyť probůh patrně musil strážník viděti, že klika ulomena zvenčí — či snad ulomil jsem obě?“

Až horko mne z toho polilo, bál jsem se o rozum. Tma podporovala hru obrazotvornosti ještě vlivem choroby rozbujněné a tak se mi až hmatavě představil hrozivý knír strážníkův, kývající chochol jeho klobouku, úlomek ze zámku trčící, zevlující dav, cítil jsem i mráz na bosých nohách, tak že jsem k posledku nevěděl, zdali jsem se rozpomněl skutečně na výjev svého zatčení anebo zdali to pouhý přelud. Domníval jsem se, že určitě vím, že jsem byl strážníkem vsazen do povozu a odvezen na strážnici, konečně nevěděl jsem, co je pravdou, co domyslem. Ještě jednou z polosnění jsem se vybouřil. Byla to náhlá úzkost, že se nemoc má vrátí, anebo že se ulomená klika stane mou fixní ideou.

Utýrán kolotem nezřízených představ, usnul jsem a prospal noc v pustých snech, kteréž skončily tím, že se mi zdálo, jak stojím před porotou obžalován jsa ze živnostenské krádeže klik, jež jsem v noci ukrucoval, bos, abych se neprozradil. Doktor Kostlivý měl právě skvělou obhajovací řeč nade mnou, když jsem se probudil za velmi časného jitra.

A skutečně doktor Kostlivý skláněl se nade mnou v županu; měl jen přes chodbu k pokoji, v němž jsem ležel. V ruce měl teploměr.

„Zcela normální,“ bylo jeho první slovo. „Můžete být rád, teď se vám více nepřihodí pranic,“ pokračoval, „spal jste nepokojně, ale beze vší horečky, teď můžete mluvit, jak dlouho chcete a o čem chcete. Jsem skutečně žádostiv toho vašeho ospravedlnění, že uvnitř a ne zevně…“ posmíval se mi.

A já jsem mu vypravoval, co již ode mne slyšel s veškerou stručností, neboť na podrobnosti sám přišel jsem teprve za drahný čas potom.

Doktor poslouchal, ale jeho rty vychylovaly se při tom neustále v netrpělivý úsměšek, několikráte mávl rukou, já však nedal se přerušiti a vypověděl jsem mu vše až k tomu okamžiku, kdy klesl jsem bez paměti — uvnitř — uvnitř.

Doktor díval se na mne klidnýma svýma očima do vesela vyspalýma a prohodil:

„A prosím vás, kde jste nechal boty? klobouk? Vy, ubožáku, opravdu myslíte, že jste byl někdy za těmi vraty? Víte, docela bez milosti jedním slovem váš klam vyvrátím, to je nejzdravější. Onen portál, či jak to jmenujete, jestliže se kdy za posledních padesát let otevřel, zajisté tak neučinil k vůli vaší báchorce, jejíž směšnost by mohla každého poděsit, kdo by nevěděl, že jste po tyfu, tedy ta brána od vašeho sentimentálního paláce mohla by se otevřít desetkráte, a bylo by vám to marno, do vnitř byste nemohl, zkrátka a dobře proto, že za veřejemi stojí solidní neproniknutelná zeď — ano opravdu vchod do paláce vašeho blouznění jest od nepamětných dob zazděn. Je to přesně zjištěno, zajímal jsem se o to nad míru sám osobně.“

„Víte,“ pokračoval lékař zúmyslně si nevšímaje mého ohromení a pohrávaje šňůrami svého županu, „to bylo by vysvětlením až v poslední řadě, a já se docela nedivím, že jste ani nevzpomněl na to, že tahle historie se vůbec ani nemohla přihodit; ale jak povídám, zdi hlavou neprorazíš, i kdyby byly něžně ručky vaší tajemné neznámé odklidily prkna před vraty, s nichž jste ukroutil kliku,“ a doktor se smál.

Styděl jsem se za klam, jehož jsem způsobem tak jednoduchým byl zbaven, a chtěje zakryti své hnutí prohodil jsem:

„Právě než jsem se probudil, zdálo se mi o vás, byl jste mým obhájcem před soudem, stál jsem jakožto rafinovaný zavilý zloděj klik, a ku podivu, sotva jsem otevřel oči, skutečně vidím vás nad sebou.“

„K tomu není potřebí zhola žádného podivu, toť zcela obyčejný a známý zjev. Ve fysiologii snu, vlastně psychologii snu, v jeho logice je to zcela obráceně než v úsudku a závěrku člověka bdícího. Sen, který se bdícímu jeví hned při probuzení jako událost trvající po celé hodiny, byl vlastně duševním pochodem sotva jedné vteřiny, a proto jsou snad ranní sny nejspořádanější v postupu děje ‚na sceně jeviště, na němž obrazotvornost sama jest hercem a divákem‘, jak se pěkně vyjádřil jakýsi německý psycholog, proto tyto ranní sny nejsnáze chápáme a pamatujeme, poněvadž jsou z poloviny skutečností. A to, co je na nich skutečného, ve vašem případě tedy skutečnost, že jsem skutečně byl při vás, když se vám o mně zdálo, jest také osou a posledním kusem příčinného, abych tak řekl, sdružení představ; bez toho by váš sen byl zůstal zapomenutou smetí vybavených představ beze všeho ladu a skladu, jako bylo snad celé vaše snění po celou noc. Vidíte, otevřel jste oči, spatřil jste mne, a v tom jediném prvním okamžiku hledal jste důvod mého nenadálého zjevu a našel jej v přerušeném právě snu. Ve snu je pochod myšlének vždy směru opačného než ve bdění. Poslední představu jeho hodíte nazpět jako východiště důvod, a ostatní se hned, aniž byste tušil, řadí podle… Tak vidíte, nezasluhuji-li něco za to, že vás tady týrám takovými věcmi.“

„Ale prosím jen dále, já rozumím tomu všemu velmi jasně.“

„Já doufám také, že jsme už tak daleko,“ odvětil lékař, „tedy vidíte, vaše ulomená klika jest nití z bludiště vašeho horečnatého deliria. Vy jste šel v noci domů obvyklou cestou už valně churav, horečka vámi roztřásala. Nějaký klam svedl vás ku představě či domněnce o vaší neznámé krásce a všech těch věcech, přišel jste domů, lehl v horečce a prožil pod jejími spáry laciné dobrodružství, které jste snadno mohl zaplatiti životem; ráno exaltován vylítl jste bos a ostatek je znám.“

„Ale dovolte, vždyť klam můj trval dva dny, a že druhého dne téměř jen ze zvědavosti…“

„Buďte tak laskav a dejte mi ruku na to, že o této věci dále přemýšleti nebudete.“

Dal jsem doktorovi Kostlivému ruku se slibem, jejž jsem však porušil hned, jakmile mne opustil. Všechny moje snahy, vyprostiti se z osidel domnělé či skutečné halucinace horečky, byly naprosto marny.

Pozdravoval jsem se rychle a v několika dnech opustil jsem nemocnici, ačkoli k úplnému zotavení bylo daleko. Byl jsem tak sláb, že jsem se sotva plížil. Byl jsem tak zničen tělesně i duševně, že poznával jsem, jakou ohromnou pokutou vykoupil jsem si právo k dalšímu životu. Již před nemocí byl jsem beze všech přátel a známých, a nyní jsem tomu byl vděčen, opětný vstup do světa byl by mi jinak dvojnásob těžký býval. Nezapomenu nikdy na svou cestu z nemocnice do svého bytu na Malé Straně. Přeceňoval jsem své síly, odhodlav se jíti pěšky do svého bytu. Zcela neznámí lidé v davech, užívajíce mladého skvostného jara na Karlově náměstí, z daleka šli z cesty uchřadlému člověku, jemuž se zdálo, že hnáty jeho souvisí v kloubech toliko pratenkým natrženým svazem, a ten že může vzíti za své prvním ráznějším vykročením. Kůže se mne nespadla snad jen proto, že byla na kloubech a ostnech mé kostry pevně přilepena; nebyti toho, byl bych ji mohl svléci jako kabát. Modré nebe zdálo se mi růžovým, slzavé údolí pozemské viděl jsem jen hnědě, pozadí Karlova náměstí prodlužovalo se mi do falešné, nekonečné perspektivy, vzduch padal na mne s hukotem Niagary, po desíti krocích byl jsem stopen v potu, srdce bušilo ve mně tak vztekle, že jsem se domníval, že křehká nádoba ocitne se nejbližší minutou ve střepech — inu, lidé zůstávali za mnou stát.

Hodinu seděl jsem v parku očekávaje, že musím zemřít; když však anděl smrti nepřicházel, zdvihl jsem konečně jeden svůj úd za druhým a vše dovlekl pracně k nejbližší drožce. S úžasem pohlédl jsem na vozku, když soustrastným polohlasem vyptával se mne, kam vlastně chci, živou mocí nemohl jsem vzpomenouti na jméno ulice, ve které na Malé Straně bydlím. Teprve když mi na náměstí Radeckého vypočetl všechny ulice k Hradčanům, chytil jsem se jména své s tlumeným jásotem.

Ze sedadla kočáru mohl jsem však vstáti toliko pomocí kočího a jemnocitné staré vdovy, u které jsem bydlel. Ta, když viděla, jak sama věchýtek zvětralý, přece s velikou lehkostí pomáhá mi do schodů div mne nevynáší, dala se nade mnou do pláče. Nahoře rozhodila mé lůžko skvěle uchystané, svlékla mne jako dítě, stále vzlykajíc. Já pak, ulehaje, jsem již usínal a spal jsem šestnáct hodin, teprve poledne druhého dne bylo mi jitrem. A zdá se mi, že jsem teprve tím probuzením přišel ku svému úplnému zdraví mysli i těla.

První můj pohled padl na sklad sežloutlých archů na stole, a hle, bez dlouhého zdráhání něžná má pamět poznala, že tu na stole složeno v přednáškách celé mé universitní triennium, celá mathematická věda. Bylo mi, jako kdybych byl učinil nějaký objev, do toho okamžiku jsem na svoje postavení ve skutečném světě nevzpomněl. A hrome, na své státní zkoušky zapomněl jsem jako na smrt! Vždyť, probůh, přece jsem měl do zkoušky před nemocí jenom tři měsíce lhůty, půl třetího měsíce jsem strávil v nemocnici, horko mne polilo po těle z toho pomyšlení — kolikátého března dnes máme?

Sáhl jsem po kabátu a vytáhl lístek, kterým jsem byl propuštěn z nemocnice. Tam bude datum. Nápad ten byl mi znamením probuzeného intelektu a potěšil mne v neustálé mé bázni o rozum. Pohlédl jsem na lístek — 28. března.

Před týdnem měl jsem složiti zkoušku!

Sklíčenost porazila mne nazpět do lůžka. Byl jsem hotov! Nebylo mi v nejmenším pochybno, že jsem hotov, že jsem zničen. Mohl bych skládati v nejbližším termínu zkoušky? Vzpomínal jsem, co tak asi vězí v těch knihách a přednáškách vyšší a nejvyšší mathematiky na stole. Bez obtíže rozpomněl jsem se na jednotlivé oddíly ohromné té spousty, na celý obsah své vědy, ale výsledek mého vzpomínání byl asi ten: Desky, na kterých to vše bývalo hluboce vryto, byly dosud v mém majetku, ale písmo, ty nepřehledné řady mathematických pojmů ve značkách vyjádřených, bylo z desek nadobro vytřeno, jakoby pod nesmírným tlakem rozmačkáno, nečitelno.

Připomínám, že přirovnání k deskám mi skutečně tehda napadlo, že v mysli mé se tak dálo, jakoby se opravdu jedna po druhé obracely, v slabé hlavě jsem ty rytmické obraty cítil.

Šel na mne nezdravý polosen. Vybouřil jsem se z něho násilím a hrůzou jsem si vzpomněl, že mi bylo přísně nařízeno spánek nepřepinati, a já spal tak dlouho!

Vstal jsem s dávno nebývalou lehkostí, což opět pošinilo mé naděje v upevněně zdraví.

Při oblékání napadl mne opětně můj mathematický démon novými útoky na pamět.

Snad se rozpomenu na některé mathematické rudimenty. Znával jsem již na gymnasiu Ludolfské číslo o třiceti místech, a jak víš, že nejednou, když jsem stál před tabulí z mathematiky, zavládl celou školou posvátný úžas, když jsem profesorovi Šindelářovi vmetl do tváře z hlavy logarithmus o sedmi cifrách, zatím co jste ho všichni za šumotu stránek v tabulkách hledali. Ale teď — tabula rasa! Snad aspoň jednoduchý pochod důkazu Carnotovy poučky? Ani zdání. Marně namáhání!

Srdce se mi sevřelo hroznou úzkostí, chytil jsem se za hlavu. Můj Bože, proč jsem raději neumřel! Popadl jsem notný foliant Lavoisiéra s úmyslem, mrštit jím o zemi, ale v zápětí popadla mne v ruce křeč.

Zajisté jsi někde viděl sádrová poprsí, dvě, dětská, pendanty, roztomilé hlavinky, jedno dítě se rozpustile směje a druhé hořce pláče. V mém bytě stály takové sošky na skříni v čistotné úpravě jiných drobností, srovnaných mou domácí. Před mou nemocí, jak se dobře pamatuji, byly obě celé, nyní však byla jedna z nich nadobro porouchána, ta plačícího dítěte. Paní Dvořáková, z jakési hospodárnosti nebo snad že sošky byly památkou, nastrkala střípky roztříštěné hlavičky pečlivě do úlomku hrdla. Hned vedle rozbité stála soška celá, zubící se drobné tvářičky, přichýlené k rozbitému soudruhu, ještě v střepech slzícímu a prakomickému.

Já však, milý hochu, stál jsem před etažérem paní Dvořákové a vzlykal ze všech sil. Vždyť ta moje hlava byla ve střepech. Břečel jsem tak upřímně, že paní Dvořáková mne těšit přišla. Stála, stařenka, ve dveřích, dívajíc se na mne polo lítostivě, polo uděšeně, jako na blázna. Nu, a k šílenství jsem tehdáž daleko neměl.

* * *

Tak jsem vstoupil opětně do světa. Brzy jsem se však počal se životem přáteliti. Pod jemnou rukou paní Dvořákové zotavovala se konečně moje tělesná schránka každým jejím výtečným obědem, pomalu začal jsem slézati nižší poschodí strmých schodů Nebozízku. Zoufalá první doba rekonvalescence minula a já, vida tělo své okřívati a cítě prvé síly, nabýval jsem dobré mysli. Blažilo mne, že je jaro krásné, a že vnady jeho plně požívám. Co nejsvědomitěji šetřil jsem rady doktorovy, při každé mé návštěvě u něho důtklivě opakované, abych se jen nenamáhal žádným uvažováním, zejména abych se co nejvíce střežil knih, beztoho prý nic jiného neuvrhlo mne do nemoci, než přehnané studium.

Jednou sedím zase na Nebozísku a hltám Prahu přede mnou ležící plnými ústy. Myšlénky mé ještě těžkopádně prolézaly těmi ulicemi a zadumáním div jsem dýchat nezapomněl. Točím hlavu od západu k východu, k Malé Straně.

Náhle jako kdyby mi hlavu blesk protkl, dnes po měsíci přišla mi zase poprvé vzpomínka na tajemnou uličku; až jsem z lavice vyskočil, přepadla mne úkladně, kdesi pod prahem vědomí dosud hluboce dřímavši.

Probudil se s ní zároveň hotový úmysl očitě se přesvědčiti — — o čem? To jsem sám nevěděl, bezpochyby chtěl jsem viděti úlomek kliky na vratech zakletého zámku. Najednou bylo mi, jako bych o něco důležitého, nenahraditelného přijíti měl, kdybych se od tohoto okamžiku jen minutou opozdil. Nejraději bych byl přímo letěl kolem svatomikulášské báně; ovšem nezbývalo než vydati se cestou pozemskou.

Bázeň před návratem anebo nějakými následky nemoci s první kapkou potu zmírnila mou chůzi, přece však byl jsem za několik minut u dolního vchodu uličky.

Němá, hluchá jako vždycky i kroky dusila, jen tak kdesi u vrchního kraje zdí šeptal jich ozvuk.

Konečně stojím před portálem.

Dychtivě hledal jsem svědectví událostí, o kterých mi vypravoval můj lékař.

Vskutku ze zeleného, rezem vyhlodaného kování zámku trčí tu krátký úlomek kliky — zvenčí!

Úlomek sám byl takový, že na první pohled bylo zřejmo, že na ulomení kliky nebylo potřebí tak veliké síly, klika v místě ulomeném byla již dávno puklá, stalo se to bezpochyby jedním hmatem.

Ostatně tak trudně sešlý jsem si palác své fantasie nepředstavoval, jak jsem jej nyní z jara nacházel. Části veřejí rozstoupily se štěrbinami, z řezeb vyhlížely kormutlivé mezery, a když jsem pohleděl na bednění, vrata do půl zakrývající, zdálo se mi jisto, že spíše než před půlstoletím hnuto jím býti nemohlo. Ty tlusté škáry dávno zaschlého prachu, lípnoucí stejně na vratech i na bednění, vyprávěly o desítiletích.

Na celou tu sešlost vyvracely potočené boční karyatidy své prázdné, truchlivé zraky.

V sluchu mém vnitřním zavznělo zvučné bouchnutí vrat, jak jsem je oné záhadné noci slyšel, v tom okamžiku nejživěji představila se mi svítilna na šňůře se komíhající, i zář na podlaze za kmihem jdoucí, vzpomněl jsem si na ozvěnu, jak shora schodiště mnohem dříve se ozývala než přijel povoz s princeznou této nevyzpytatelné pohádky. Tyto smyslové dojmy byly mi až dosud svou nezahladitelností jakýmsi svědectvím pravdy. V paměti mé zbyl dojem nádherné úpravy ovšem starodávností zvetšelé. Mohlo se to vše za těmito zborcenými vraty odehráti?

Vzpomněl jsem si na doktorova slova, že bezprostředně za vraty stojí zeď. Dle mých představ číhala v prostoře za vraty demonická ozvěna na nenejpatrnější šramot lomozem odpovídající. Zabouchal jsem na vrata vší silou. Ozval se mělký ševel, jako kdyby zaklepal na prkennou hradbu!

Pohlédl jsem ještě jednou na šedé, hnědí prosáklé průčelí starobylé budovy, na okna z většiny skel prázdná, v nichž pavouci utkali špinavé záclony, na opryskalé římsy, a zmocnil se mne vítězný pocit. Byl jsem si jist, že celá událost oné noci nebyla vskutku ničím jiným, leč přeludem, chimérou. Přelud ten i se svými postavami je tu nadobro upoután a nebude mne více pronásledovati. Nemožnost jeho představila se mému, nyní opět úplně střízlivému rozumu tak přesvědčivě, že jsem se sám sobě nahlas zasmál.

Vyšel jsem z uličky úplně vyléčen s umíněním, že mne nikdy více nespatří. S nesmírným potěšením cítil jsem se mezi lidmi opět člověkem úplně normálním.

Avšak ne na dlouho. Dostavil se mi opět jeden z těch nápadů, kteréž jsem po své nemoci vítal vždy s nevýslovným potěšením jakožto důkaz obrozeného důvtipu. Jako nějaký skvělý objev vskočila mi do mozku myšlénka: „Tajemný ten palác musí míti zajisté také přední průčelí.“ Hle, před tím nikdy jsem na to nevzpomněl!

Musím je vidět a stačí k tomu obejít dva rohy. Učinil jsem to. Nacházel jsem se v jedné z nejtišších ulic malostranských, v nich zdá se, že je hřích nahlas mluvit; část labyrintu, v němž vůdčí nití jest toliko pásmo historických událostí, tak dobrodružně křivolakých, jako obrysy štítů, prejzových střech a řims budov ulice. Tam, kde klikatina kontur těch nejsrázněji klesá, jako hlubokým vřezem do šeré ulice, divá se obrovské sídlo snů, světlem sálající vzdušný královský hrad.

Zrak můj sledoval, jak ulicí jdu, stín vržený lomenicemi na tu stranu budov, na kteréž hledati bylo přední průčelí povědomého paláce. V citlivé mé oči zabolel náhle ostrý paprsek odraženého světla večerního slunce, linoucí se ze znaku nad vraty šlechtického domu, nejužšího a nejprostšího ze všech, moderní žlutí osvěženého. Lesk nového erbu, jakoby včera obnoveného, zdál se, že svítí celou ulicí, v níž byly i stíny vlhčí a temnější než v jiné; kroky mé staly se rychlejší, byl jsem tou září fascinován a schválně jsem udržoval v chůzi směr, jaký vyžadoval úhel odrazu, jen aby oslepující paprsek padal mi do očí. V tom ocitl jsem se ve stínu a před samým domem, z něhož zář vycházela. V prvním okamžiku neviděl jsem ničeho, předrážděný zrak zasypával mi všechny předměty třemi žhavými body, kam jsem se podíval, všude tkvěly, jako bych je tam byl svým pohledem vbodl; ponenáhlu bledly a shledal jsem, že jsou to tři hvězdy. Ale stále ještě provázely můj zrak poskakujíce každým pohybem očí. Najednou však utkvěly a nehýbaly se. Matně leskly se na slunci a pod každou modrala se sytě namalovaná hora v bílém poli.

Pohlížel jsem upřeně na erb nad vraty.

V té chvíli vyloudil se mi na pamět obraz jiný: na dlouhém laně zavěšená svítilna zvolna se komíhající nade dvěma usmívajícími se buclatými amorety, držícími štít se znakem, tři hory se třemi zlatými hvězdami. Železnou vůlí chtěl jsem potlačit tuto představu, ale cosi mi šeptalo: „Jen se nepřetvařuj! Ty už jsi viděl jednou tři hory s třemi hvězdami, tam na druhé straně, v průjezdu, a ten není zazděn, to tě jen navedli!“

Z vrat, za nimiž bylo viděti skleněnou lož portýrovu, vyšel dveřník v livreji jaksi oprchalé slávy s holí, jejíž baňatý stříbrný svršek byl samá natlučenina. Muž tento pohlédl na mne s jakousi plachou nedůvěřivostí, zcela jinak než lidé toho druhu mají ve zvyku.

Přisámbůh — tuto tvář jsem už také viděl. Objevil se mi její obraz, holozubá brada této tváře, kahancem zdola osvětlená, oči v temnu a nos tak dlouhý, že pro jeho špičku zbývalo světla.

Není pochyby, to je týž stařec, který tam vzadu v průjezdě vyšel z pobočních dvířek otevřít povoz. Mimoděk učinil jsem krok, abych se přesvědčil, zdali se mu vzadu nehází cop. Mrzutý portýr cosi zamručel a obrátil se do své skleněné lóže.

Z ustrnutí svého — tehdáž říkal jsem těmto svým záchvatům ustrnutí — probral jsem se velmi záhy a napadlo mi učiniti na portýra přímý útok otázkou, abych tak učinil pro vždy soužení svému konec. Už jsem za ním vykročil, v čas mi však napadlo, že bych nevyhnutelně musil naň učiniti dojem blázna.

Nevyhnutelně. A proto uzavřel jsem, utajiti raději porušení své mysli, o němž už naprosto jsem byl přesvědčen, sám v sobě.

Šel jsem domů s hlavou jako rozvrácenou a všude, kamkoli jsem pohlédl do stínu, viděl jsem, jak jdou tři hvězdy se mnou, napřed červené, pak modré a konečně žluté. Ještě v tmavé chodbě před mým bytem kmitaly přede mnou. Rozčilením zmámen tápal jsem dlouho po klíční dírce, až jsem otevřel.

Dvéře nízkého pokoje vrzly a na zemi vypadl dopis; byl bezpochyby na klice zaklesnutý.

Byl na mne adresován — německy. Čtu tištěné záhlaví obálky: K. k priv. böhm. Westbahn. Dopis začínal:

Mein lieber Neffe!

Pln úžasu podívám se na podpis:

Ihr Ihnen gewogener Oheim
Pritschnigg,
Inspektor der k. k. priv. B. W.

Teprve teď mi rozsvitlo. V prvním návalu zoufalství nad svým duševním stavem, druhý nebo třetí den po svém návratu z nemocnice, rozhodl jsem se, že přeruším nebo docela vzdám se dalších studií mathematických, i vzpomněl jsem si na svého strýce z matčiny strany, dle doslechu ve znamenitém postavení u západní dráhy, a odhodlal jsem se ucházeti u něho o přispění. Ačkoli jsem se dříve k němu neznal, prosil jsem jej krátce a dobře o protekci. Neměl jsem, kam uchýliti se z Prahy, osiřel jsem již v dětství, lékař nakazoval pobyt venku, i představoval jsem si službu u dráhy tak lehkou… Ostatně možno dost, že to byly skutečné pohnutky mého dopisu na řečeného strýce; mám-li být upřímný, musím říci, že drže v rukou odpověď strýcovu na svůj dopis, živou mocí nemohl jsem se upomenouti, že jsem mu kdy psal, ale strýcův dopis byl toho neklamným svědectvím. Příbuzný můj psal mi, že železniční služba není dokonce tak lehká, jak si ji představuji — musil tedy rozhodně moje míněni o té věci čísti a že vyžaduje všech pěti zdravých smyslův, a místo, které má úředník železniční všemi silami zastávati, ke všemu snad se spíše hodí, než k rekonvalescenci — psal jsem mu tedy také o své nemoci. Že však učinil pro mne vše, co mohl, že na štěstí na trati jeho dozoru svěřené skutečně nalézá se místo, kteréž ovšem spojeno jest s nejmenší zodpovědností a také s malicherným platem, v Rozvodí. To místo však že je pro mne stvořeno, neboť práce úředníkova v Rozvodí záleží toliko v pouhém zapisování času, ve kterém stanici tuto minou vlaky osobní, kteréž v ní ostatně nikdy se nezastavují, a času, kdy pomocná lokomotiva z nádraží domažlického odpojí se od vlaku nákladního, jejž pomáhala do vrchu k Bavorům vytlačiti. Vlastní práci zastane tamní zkušený strážník, a proto chtěl prý strýc už dávno navrhnouti zrušení tohoto místa a byl by to dojista učinil, kdyby nebyl dostal můj dopis. Mohu prý místo toto nastoupiti kdykoli, třeba zítra, poněvadž už půl léta není obsazeno atd. List byl psán tónem tak vřelým, dokud to připouští byrokratická fráze německá, užitá v tónu intimním. Na konec mne strýc zval, abych jej ihned navštívil, aby spatřil svého milého sestřence a dal mu ústní důtku, že mohl jsem tak dlouho býti v Praze a nenavštívit ho ani.

Po přečtení dopisu zmocnila se mne nová tíseň. Stále mi svítalo, jako kdybych skutečně byl strýci psal, ale přece jenom zdálo se mi, jako kdyby někdo jiný, někdo druhý „já“ za mými zády tak byl učinil. Chvíli pokládal jsem dopis za ruku osudu, která mne má vzdáliti z těchto proklatých sítí, v nichž rozumem svým tonu, druhou chvíli děsil jsem se právě z toho, že jsem načisto zapomněl, že bych byl strýci kdy psal!

Zavru oči, tři žhavé body tkví před zrakem ještě po takové době. V tom nová svízel vynořila se mi v mozku. Jako zjevení vyvstala přede mnou myšlénka, že jsem znak tří hvězd nad horami viděl dnes vůbec poprvé a že chorobným přemítáním děje se mi, že vše, co souvisí s mým přeludem, nevědomky vplétám do historie, zosnované pouze churavou fantasií a že se to děje právě s těmi třemi hvězdami.

Tváře se mi rozehřívaly a ve spáncích bušila tepna.

„Ale vždyť týž znak vytesán jest i na zadním portále palácovém, ba tam jsi jej viděl, a z toho povstala celá ta báchorka,“ hovořilo to ve mně, ale v těže chvíli jako kdyby se v obraznosti mé vyhrnula opona, viděl jsem se zřetelností halucinace na podlaze červenavý kruh záře s temným středem stínu, nad tím tiše komíhající svítilnu na lanu do nedohledna se ztrácejícím, v jejímž světle tři buclaté amorety s kartuší se složitým znakem, na jehož střednim poli modraly se tři hory a nad každou třpytila se zlatá hvězda. Při tom pronásledovala mne ještě jiná představa, a to zvuková. Slyšel jsem neustále tupý ohlas, jenž ozval se na mé zaklepání na vrata portálu, když jsem se chtěl přesvědčiti. že za vraty skutečně stojí zeď. Představa komíhání splynula konečně s představou hluchého tepotu na dvéře, tak že zaklepání v klamu mém ozvalo se vždy za každým kmihem. Ovšem původem toho byla krev, rozběsněná rychlou chůzí, dopisem a událostmi dnešního dne.

Vzchopil jsem se a rozsvítil. Přes sešity mých přednášek přesunuly se tři zelené hvězdy, jejichž odraz předrážděných nerv zraku ještě byl podržel.

Pak pustil jsem se do práce. Brzy jsem byl hotov a všechen můj chudobný studentský majetek, jehož větší část skládala se z knih, byl složen ve vaku nevelmi objemném. Nechtěl jsem stráviti v Praze ani dne déle. Práce ta konána s nadbytným úsilím, jež rozčilení stupňovalo. Když jsem byl hotov, byl úmysl můj, vydati se na cestu již zítra ráno, tak pevný, jako uzly na vaku.

Přes pobouřenou mysl usnul jsem téměř okamžitě a teprve ráno shledal jsem, že jsem se ani nesvlékl.

Dne následujícího o desáté hodině dopolední seděl jsem v restauraci smíchovského nádraží s jmenováním za praktikanta České západní dráhy a volným lístkem do Rozvodí v kapse. Strýc, inspektor, přijal mne s chladnou přívětivostí, říkal mi „vy“ a rozloučil se se mnou s bonhomií starého mládence, a posledním a nejnaléhavějším příkazem jeho bylo, abych se na novém místě do ničeho nemíchal. Ostatně dal mi s sebou doporučující list na přednostu stanice v Domažlicích.

To vše bylo mi však úplně lhostejno. Věděl jsem, že nejbližší vlak odjíždi o šesté hodině odpolední, že mám v Domažlicích přenocovati, přednostovi trati se představiti a že nejbližší nákladní vlak dopraví mne do Rozvodí. Čekal jsem se zaťatými čelistmi a dlaněmi. Vědomí, že ocitnu se zítra na druhém konci dráhy, uprostřed Šumavy, co nejdále od Prahy, působilo mi rozkoš, jaké jsem dávno nepocítil. Již zde na nádraží cítil jsem neskonalou úlevu. Jsem již takřka z Prahy venku, přemítal jsem, i abych utvrdil se v této myšlénce, přesedl jsem do kouta místnosti, ode dveří nejvzdálenějšího. Ale hned zastyděl jsem se za toto dětinství a počal si je vykládati jako výsledek seslabení mysli, zvláště když jsem zpozoroval, že jsem sedl omylem ku Praze vlastně blíže, a kdybych se nebyl styděl před četnými hosty, byl bych si sedl zase na staré své místo. S povzdechem chopil jsem se novin poblíž ležících a umínil si, že je pozorně přečtu od první do poslední písmeny, abych se zbavil stálého návratu mučivého téže myšlénky. Počal jsem skutečně čisti slovo za slovíčkem od oznámení předplatných cen v titulu. V tom zase jako když mne bodne, spatřím datum.

„Dnes je velikonoční pondělí, a ty o tom ani nevíš!“ šlehlo mi hlavou, „není jinak, leč že skutečně pozbyl jsi na paměti, vnímavosti a rozumu!“

„A také citu! Jaké to bylo rozloučení s paní Dvořákovou dnes ráno, a přece ošetřovala tě tak mateřsky po tvé nemoci. Tvá lhostejnost téměř surová tu hodnou paní očividně urazila…“

Nad veškerým tímto trudem, jejž vylíčiti tak nesnadno, zvítězil brutální hlad, onen bolestný hlad po tyfu, který přepadá s náhlostí tygra, a řekl bych s jeho hltavostí. Po snídani nadmíru hojné (toho dne nepožil jsem dosud ničeho), začala mne vždy týrati neodbytná žádost kouření. Lhůta, po kterou mi lékař požitek tento zakázal, již dávno minula, já však prodlužoval ji z úzkostlivých obav o zdraví nyní dvojnásob drahocenné. Každé sebe nepatrnější odhodlání vzbuzovalo ve mně nepoměrně prudký, duševní boj, a chvíle, kdy jsem si zaopatřil balíček druhdy tak milovaného tureckého tabáku cigaretového, stála mne ručej potu. Rukama náruživostí se třesoucíma, po několikátém nezdařeném pokusu, urobil jsem první cigaretu.

Opojení ze silného tabáku zatočilo mi hlavou, já však cigaretu „pil“ jako Arab hašiš. Pustil jsem se horlivě do vinutí cigaret a brzy měl jsem jich celou zásobu. Čím více pociťoval jsem vliv kouření, tím tvrdošijněji kouřil jsem. Konečně vzchopil jsem se hnutím všech lidí, kteří z fysické nevolnosti touží po čerstvém vzduchu, a vyšel na procházku. Šel jsem za Smíchov silnicí, do odjezdu vlaku zbývala celá řada hodin.

Hned s prvními kroky dostavila se mi včerejší neodbytná představa komíhání s nemilosrdnou důsledností trojího zabušení na zabedněná vrata, za nimiž stoji zeď. Tentokráte přijal jsem ji s výbojnou resignací. Věděl jsem, ze ji zavinilo nezvyklé kouření, ale tím mocněji kouřil jsem. Musím to překonati, přesvědčoval jsem sama sebe. Nemysliti na to! rozkazoval jsem si.

Ale tím větší rozmachy dělalo v obraznosti mojí jakési těleso pomyslné, jakoby uvnitř lebky na temeně zavěšeno protýkalo celé mé tělo a já každým krokem uváděl je v dvih a kles. Naposled přistihl jsem se při tom, jak hlavou lehce přikyvuji ku předu a odkyvuji na zad a rukou v kapse křečovitě zaťatou naznačuji trojí zaklepání na vrata za každým kyvem neviditelného kyvadla. Mráz zděšení přeběhl mi hřbet.

Nač jiného honem upjati mysl tak výhradně pevně, abych se této fixní představy zbavil?

Hledal jsem předmět ten v nejbližším okolí, v širším obvodu, konečně na obzoru, a tu vnutil se mi sám.

Utkvěl jsem zrakem na vyšehradské skále. Na temeni jejím stály, seděly a ležely černající se davy lidu, nakupeny na všech bočních a plochých zářezech, jednotlivci i na místech nebezpečných. Zástupy ty byly nehnuty, úplně bez života, a jak tu nakupeny byly na strmých výběžcích skály, zjev jejich připomínal malebnost některé biblické illustrace Doréovy, zobrazující hordy Mojžíšovy na úbočí Horebu, jak očekávají příští svého proroka. Podobnost ta zdála se mi tak výlučna a výjev tak fantastický, že jsem byl vskutku přesvědčen, že jest výplodem mého chorobného vytrženi, a že nikdo z kolemjdoucích jej viděti nemůže, že jest výhradně pro mne.

„Tak daleko to se mnou došlo!“ trpce jsem rozjímal.

Stál jsem v bolestné resignaci vědomého visionáře a dýmal tak horlivě, až mi slzy vystoupily mezi řasy, a Vyšehrad jimi ztrojnásoben poskakoval mi před očima. Mrkal jsem prudce očima, přesvědčen, že tím setřesu se skály nemožné její obyvatelstvo, a že musí se mi objeviti v holé své pustotě, jakmile lépe prohlédnu. Stalo se však jinak.

Kdesi u břehu začal růst sluneční jas, větrem načeřené vlny se osře zatřpytly a sluneční zář běžela po řece, po březích, okres její chvatem rostl a jeho mez vyletěla vzhůru po bocích vyšehradských na temeno, kde bylo dříve nejšeřeji, útesy skály vystoupily hmotností svou tak náhle, jakoby se skála byla pohnula.

A shledal jsem, že je oživena množstvím živoucích, nynějších lidí, davem zcela všedním, tak mne barvy, objevivše se střízlivě, vyvedly z klamu. Bylo to mně úlevou a snadnost, s jakou jsem přišel na původ hromadné té schůze, mne povzbudila až k rozjaření.

Jak se náhle rozsvítilo, zpozoroval jsem totiž na holé pláni široko po břehu se prostírající třepotati se par praporů, jež prudký větřík se žerdí trhal, na hon druhý pár, a v paměti mé vysvitl obrovský plakát, nesmírnými červenými literami potištěný, jejž jsem na své procházce minul bezděky nevšímaje si slov na něm: „Koňské dostihy na císařské louce.

Královský Vyšehrad — tribunou diváků na šlechtický sport!

Odtud tedy ten příval lidstva se všech stran. Ihned jsem se chvatem vrátil, i ačkoliv neušel jsem valný kus cesty, přece jsem se domníval, že přijdu k počátku dostihů pozdě. Hnala mne k nim nikoliv snad zvědavost, ale dychtivá touha, vyplnit čas až do odjezdu vlaku a použiti příležitosti k vyváznutí z bludů předrážděné fantasie.

Neviděl jsem dosud nikdy dostihův; ani mi nenapadlo. Stoje však v blátě louky závodní vemlouval jsem si bůhví jaký zájem na tomto divadle, jehož počátek dal na sebe čekati dobu nesmírnou. Sám před sebou tvářil jsem se, jakoby neskonale bavily mne dragonské hlídky závodištěm pojíždějící, a v poznámkách sousedů, s nimiž jsem se tísnil u drátěné bariery, nacházel jsem skvosty lidové moudrosti. Vskutku nepociťoval jsem ani za mák netrpělivosti, jíž bylo všechno diváctvo zachváceno, a když přehnali se kolem mne jízdní drahou v jednom klubku čtyři pestří jezdci dusotem supajících koní, jejichž kopyta ve vysokých obloucích kusy bláta nazad metala, nechápal jsem nesmírný jásot těch zástupů, rostoucí s drahou, již jezdci za sebou nechávali.

Tak odbyta dvě, tři čísla závodů. S hořkostí člověka, vyloučeného ode všech hnutí, lidskou mysl vzrušujících — tak jsem se domníval — hleděl jsem upjatě napříč závodiště a bezúčelně pozoroval jsem nekonečnou kočárovou hradbu na druhé straně.

Zář sluneční padla zostra na elegantní povozy vždy, když chladný vítr odvál pásmo jarních oblaků. Povozy byly přeplněny diváky. Svítily nad nimi běloskvoucí slaměné klobouky, třepetal šátek v pozdvižené ruce, pestřily se jarní toalety, bylo tam radostně živo. Přišel stín a daleké ty figurky zdrobněly, ztměly se.

A opět rozsvítilo se. Lehkou prškou zvlhlé nápravy a kování kočárův a řemení koňů lesklo se jako kdyby kontury jeho byly ostrým světlem zvláště narýsovány. Sledoval jsem tyto svítící črty po celé řadě povozův od nejvzdálenějších až k nejbližším, stojících přímo proti nám, plebejským divákům dostihův.

Naproti mně stál elegantní, lehký kočár, v něm vztyčena dáma, sledující velikým polním kukátkem dalekou část jízdní dráhy. O dvířka kočáru opřen byl štíhlý jízdecký důstojník, soudě dle vojenského pláště; jinak měl na hlavě žlutou a modrou jokeyskou čapku. Vzhlížel k dámě v kočáře stojící, kteráž se s ním patrně během svých výzkumů bavila.

Zápas na dalekém oblouku jízdní dráhy byl nepochybně velmi napínavý, soudě dle všeobecného ruchu. Všechny tváře a těla obráceny v tu končinu, a řev lidí vzrůstající a běžící zároveň k jezdci drahou, vášnivé mávání klobouky a šátky udávalo, kde se jezdci ženou. Bylo to znáti na davech, dohled zakrývajících. Vlna křiku a náruživých gest letěla nad jejich hlavami s jezdci o závod.

Já však měl oči jen pro dámu, kteráž dalekohledem svým otáčela se po závodících. Rozčileně hovořila s důstojníkem. Učinila rukou prudký pohyb, a důstojník hově jeho vyzvání, vyhoupl se na stupátko kočáru. Pod tíží statné jeho postavy klín povozu v pérách prudce zakolísal, dáma se zapotácela a padla s hlasitým smíchem na sedadlo. Kukátko odlétlo do bláta.

Lokaj přiskočiv vylovil je pod kočárem dříve než důstojník, který rozpaky brunátněl a pitvorně skroucen omlouval se dámě, smějící se hlasitě, že smích až ke mně dolétal.

Já nakloněn v před tak daleko, pokud to drát plotu dovoloval, cítil jsem až bolest od toho, jak mocně víčka rozevírám. V tu minutu jsem nedýchal: ta dáma, kteráž tam naproti tajila smích za velikým vějířem, jakoby tím omlouvala rozpustilý dřívější výbuch ve společnosti její neobvyklý, odmítajíc zdvořilosti muže v čapce a vojenském plášti, ta dáma byla démonem mých přeludů, rozřešením mé hádanky!

Často, v dobách úplného klidu duševního, vzpomínal jsem na ten okamžik, a když později za naprosté rovnováhy mysli o hrozném tom čase jsem uvažoval, vždy jako nejpodivuhodnější okolnost vybavilo se mi, že do té chvíle v blouznění mém o skutečném nebo vybájeném dobrodružství před nemocí zažitém nikdy nenamanula se mi milostná jeho stránka. Do té chvíle vždy bodala mne toliko záhada ostatních zevnějších okolností, mého vstupu a odchodu z tajemného malostranského paláce. Ale teď — teď měl jsem jeho obyvatelku! Živě postavila se mi před oči osmiboká síň, vyložená zrcadly, v nichž nekonečnými řadami plaménkův obrážela se skomíravá svíce. V prosté ploše zrcadla luzný obraz paní, viditelný jen potud, pokud zářila skvělá její pleť…

Žhavá, neodolatelná touha zachvátila mne, touha býti tam naproti, hned, skokem!

Zuřivě rozháněl jsem se lokty, abych se dostal ze zástupu nakupeného u plotu; vraceli mi rány, necítil jsem jich. Toliko jsem se ohlížel, aby mi na druhé straně nezmizela. Byl jsem zpit šílenstvím, a každý krok, kterým jsem se bořil do bezedného bláta, naplňoval mne zoufalstvím. Potácel jsem se, ohlíželi se za mnou a slyšel jsem za sebou:

„Přišlo mu nanic… jakoby ho z hrobu vzal!“

Nerozuměl jsem ničemu, co se kolem mne dálo, a hrozná úzkost pojala mne pomyšlením, že bych ocitna se na druhé straně, nemohl najíti místo, kde její povoz stojí. Na okamžik zastavil jsem se a hleděl vštípiti v pamět polohu toho místa. Nemohl jsem ji však najíti; pro zástup nedohlédl jsem.

Tím chvatněji hnal jsem se v před, dostal jsem se konečně k novému přehražení, v místa, odkud domníval jsem se, že nejsnáze přijdu do vnitř elipsy, jízdní drahou utvořené. Tu byl jsem poučen, že východ z tohoto oddílu nachází se na straně zcela opačně. I musil jsem celou cestu znova vykonati zpět. V hradbě u silnice zahlédl jsem otevřená dvířka. Zdá se mi, že jsem k nim uháněl cvalem. Když jsem je dostihl, zdálo se mi, že mne někdo volá, pohlédl jsem nazpět, a ne deset, ale sto ruk měřilo po mně a lidé se smáli. Mně se smáli. Byli obráceni ke mně, byl jsem zábavnější, než dostihy.

Venku klopýtal jsem k hlavnímu vchodu. Zaplatil jsem na dvou místech znova vstupné, kdosi tázal se mne výsměšně, jsem-li členem Jockeyklubu. Konečně maje v rukou dvě vstupenky a dva programy, stanul jsem na místě, kde možno přejít dráhu.

„Počkejte přec, pane, steeple-chase není ještě u konce,“ zarazil mne oholený jakýs gentleman, „potom můžete přejíti dráhu.“

Čekal jsem tedy se zaťatými rty.

Lidé kolem mne počínali si jako zběsilí. Tribuna ječela a k blízké metě hrnuli se mužové podle nejsměšnější mody ustrojení s takovým hlomozem a chvatem, jakoby nejméně vraha stíhali. Ve dvou okamžicích prolétlo kolem v jednom chumáči několik koní, vzduchem hvízdlo několik ran bičem, a když kopyta dotkla se půdy, ozvalo se to, jako kdyby do velikého měchu vodou naplněného ťal holí. Zmizeli, a jakoby setrvačností brali hlavy diváků s sebou, vše napjalo se za nimi, jako když obilí pod větrem lehne.

Křik se zdvojnásobil a strhl se potlesk ohlušující. Zábradlí spadlo a ryčné množství za neslýchaného poprasku, možného snad jen, když jde o život, vylilo se ve smíchu a lání dovnitř jízdní dráhy. Proud mne nesl tam, kam jsem toužil. Jen s tíží prodíral jsem se tímto úprkem všemi směry se ženoucím. Každý řval jedno slovo: „Atila! Atila!“ Jméno vítězného hřebce. Byl to enthusiasmus modré krve.

Konečně dostal jsem se mezi dvě řady lidí, v jakýsi špalír zevlujících, jejž nějací ošumělci v cylindrech ve spolku se strážníky udržovali v pořádku.

Prostředkem jeho přicházely skvostné jarní toalety v průvodu popelavých, rezavých a černých licousů na tvářích starců, vězících v nových kalhotách.

Nad hlavami zaklátila se žlutomodrá čapka velikána důstojníka v jízdeckém plášti a na jeho rameni zavěšena přišla ona — moje…

Pravicí kasala šat a vybírajíc v řídkém blátě cestu zrovna tančila. Pohyby její byly tak čilé, že přední a zadní okraj velikého slaměného klobouku tak se zachvíval.

Úplně bez sebe učinil jsem dva kroky v před výpadem, ale v nejbližším okamžiku ucítil jsem na prsou ostrý loket důstojnického pláště a stál jsem vzpřímen a přitlačen netušenou silou k řadě lidí, až dva za mnou couvli.

Bezprostředně před mýma očima ocitly se dva mohutné kníry, tkvící uprostřed rudě mladé tváře, kolmými vráskami rozbrázděně, tváří to trhlo, z oka vypadl monokl, kníry se pohnuly a vypustily dvě úsečná, zpupná slova:

„Platz da, Freund!“ (Z cesty, příteli!)

To vše splynulo v jednu vteřinu. V druhé polovici její zahlédl jsem ještě úchvatně ladnou linii jdoucí od oka, stíněného dlouhým obrvím, k drobným rtům; tento tvar růžového líce, pokrytého pudrovým popraškem, což mu pod stínem velikého klobouku dodávalo zvláštního modravého svitu, mi utkvěl navždy v paměti. Jakoby byl proveden nekonečně měkkým a nedůtklivě vedeným štětcem. Rys tento lehce se zvlnil, mezi krvavými rty zatřpytily se běloskvoucí zuby a rty zůstaly na chvilku pohrdlivostí otevřeny. Ale slovo, jež z nich vyšlo, také nikdy nezapomenu:

„Effronterie!“ (Drzost!)

V první chvíli bylo mi, jakoby mi někdo vpálil dvě potupná znamení do obličeje. Hlasitý smích kolemstojících — platil mně — vytrhl mne z omráčení. Potácel jsem se a blábolil:

„Effronterie!“

„Prohrál. Ten si dal!“

„Proč tolik sází, když koním nerozumí,“ povídali si.

Já skutečně vyhrál. Ve mně něco procitlo a v mysli udělal se den a nevýslovné štěstí div mi nevehnalo slzy do očí. Byl jsem si nadobro jist, že mátohy, které mne až dosud pronásledovaly, nebyly ničím jiným, než příšerným výplodem churavé fantasie. Nevím, kde jsem hned nabral k poznání tomu důvody, avšak tato skutečnost, kterou jsem právě zažil, lišila se tak příkře a přesvědčivě od mých pitvorných snů, že jsem si pln radosti ujišťoval za bystré chůze:

„Jsem nadobro vyléčen. Ta rozkoš! Ta rozkoš!“

A tou rozkoší protahoval jsem ruce jako po vyspání. Ale hned v příštím okamžiku popadl jsem se zoufale za hlavu, vytřeštěně zíral jsem na dvířka kočáru, na nichž tkvěl malý šlechtický znak pod hraběcí korunou: Tři modré hory a nad každou zlatá hvězda.

Zaúpěl jsem.

„Jste nemocen, pane? Co tropíte?“ ozval se vedle mne strážník.

„Prohrál jsem,“ odpovídám, „přepočítal jsem se o tři hvězdy.“

„Nejste ani první ani poslední, milý pane,“ soustrastně doložil komisař, „jděte klidně domů a nesázejte nikdy vice. Jděte raději, dožil byste se ještě posměchu.“

Ani jsem slova jeho nechápal a optal jsem se jen po nejbližším východu z ohraženého závodiště, a na poděkování potřásal jsem udivenému strážci pokoje ruku jako nejlepšímu příteli.

Hnal jsem k nádraží úprkem. Ze změti mých myšlének jediná byla jasná: „Pryč odtud, pryč z Prahy! Ať odvezu aspoň špetku rozumu.“

Usedl jsem do nejtemnějšího kouta čekárny a počítal s horečnatou netrpělivostí minuty odjezdu. Bylo mi, jako kdybych přestál veliké nebezpečí a v pravdě vyvázl jsem také z veliké nehody. Nevím sice, co by se bylo stalo, kdyby mne nebyl drsný důstojník v čas vrátil skutečnému světu, ale pocit hanby z toho, co se státi mohlo, drtil mne celou tíží. Skličující vědomí, že nejsem pánem svých skutkův a přesvědčení, že mysl moje docela zchorobněla, zbavovalo mne veškeré rozvahy.

Vzchopil jsem se a běhal po čekárně jako opravdový šílenec. Tím zase vzbudil jsem všeobecnou pozornost, a to rozčilovalo mne ještě vice. Abych sám před sebou nervosní toto vzrušení odůvodnil, shledal jsem, že musím si dáti v šatně vycídit zablácené boty a potřísněný šat a u pokladny revidovat svůj volný lístek jízdní.

Když jsem se vrátil upokojen poněkud tímto počínáním, byl již nejvyšší čas k odjezdu. S vítěznou radostí vlekl jsem se do prázdného kupé, v němž jsem zůstal sám až na konec jízdy. Když jsem se v D—cích, kdež jsem vystoupil, abych se ukázal svému nastávajícímu bezprostřednímu představenému, probudil z hlubokého, bezsenného spánku, zdálo se mi, že od pražských dostihů uplynula celá řada let.

Byla hluboká noc, a já ulehnuv ve vykázaném pokoji nádražního hostince spal zase nepřetržitě a klidně až do rána.

Tu, v místě, kde strávil jsem svá gymnasijní léta, znal jsem se jako v domově. První ranní vzpomínka moje platila ovšem událostem včerejšího dne, ale provázena byla nebývalou povznášející myšlénkou. Uvažoval jsem úplně klidně a jaksi čistě, a tu mi napadlo, že lidé choromyslní nejsou si vědomi své duševní pohromy, a že já tedy najisto šílený nejsem. Připouštěl jsem si ovšem nějaké porušení rovnováhy duševní, ale doufal jsem s mnohem lehčím srdcem v brzkou nápravu.

Zkoušel jsem zúmysla, zdali bych znova nedovedl vylouditi týravou představu komíhání neviditelného kyvadla, zavěšeného na temeni lebky a kyvy celé tělo protýkajícího, a k největšímu potěšení svému nebyl jsem s to.

Napadlo mi, že proto, poněvadž ležím, i vyskočil jsem z lůžka, ani tu to nešlo. Najednou nemohu vzpomenouti, od čeho mám tuto představu komíhání, a v úzkosti rozpálilo mne ve tvářích.

Už to mám, už to mám, od svítilny, zavěšené na lanu zpola osvíceném, jak jsem to viděl tam… tam… A tu zas prokletá obraznost moje nebyla nikdy věrnější než právě toho jitra, a byl bych mohl snadno nakresliti točinkovou ozdobu té svítilny.

„A přece jsem nikde nebyl,“ mluvil jsem už nahlas, „tu namalovanou hraběnku viděls poprvé včera, pošetilče, a vše ostatní jest náhoda. Vybrals si ji proto, poněvadž byla nejkloudnější ze všech včerejších a poněvadž se ti hodila do rámce tvého hanebného blouznění; a že tam byl povoz s třemi hvězdami, co na tom divného? Sotva tam scházela včera nějaká šlechtická ekypáž, a kdo ti za to ručí, že seděla právě v tvém hloupém hvězdičkovém kočáře?“

Hle, vše jest ve světě tak jasné a souvislé, přesvědčoval jsem sebe sama dále, stoje u okna; kdyby už svítilo slunce plnou září, byly by tyhle daleké lesy jasně modré a nikoli šedě zelené jako nyní, když atmosféra po dešti prosycena jest parami. Jak se souká tenkými pásmy šedivá mlha z klína hor… tam za ní leží Rozvodí, nový tvůj domov. A tak, jak se nad ním zdvíhá opona z mlhy utkaná před ranním sluncem, tak, co zastřeno v tvé duši, rozjasní se nadobro tam v Rozvodí.

Pln dobré mysli rychle jsem se oblekl, a jelikož bylo k návštěvě u přednosty stanice ještě velmi časně, vyšel jsem procházkou, abych byl svědkem prvních toho dne krokův a slávy jarního slunce.

A nestálo ještě příliš vysoko, když jsa hotov se všemi svými záležitostmi v D—cích — překvapil jsem totiž správce stanice právě, když po noční službě opouštěl úřadovnu — stál jsem ve voze průvodčího nákladního vlaku k Bavorům odjíždějícího.

A za půl hodiny po té nalézal jsem se v Rozvodí před domkem staničním. Bylo dosud tak časně, že husté, černé úponky břečtanu oplétajícího všechny čtyry stěny domku a neprobuzeného ještě jarem vypadaly jako rudým pozlátkem polepené, vrhajíce bledě modrý stín na vápennou omítku.

Stáčeje signálový praporec blížil se ke mně stařec neobyčejně hubený a vytáhlý v uniformě železničního zřízence. Jeho oči slídivě číhaly na mne za houštinami převislého, úžasně hojného obočí, a když stanul až u mne, vyňal z pod knírů krátkou dýmčičku, kterou jsem v záplavě vousů dřív ani nepozoroval. Rázným tnutím její špičky do té spousty vousů na pravo a v levo proklestil cestu následujícím slovům:

„Do služby ani slovo, rozumíme?! Ani slovo.“

A obrátiv se ke mně zády mluvil do stěny domku:

„To už je sedmý, ale žádný z nich ještě neexpedýroval ani jednou reservku a mne připravit o červenou čepici? Toto!“

Po těch slovech protáhl se dveřmi dovnitř. Zanechal mne s mým zavazadlem bez rady a v úžasu.

Ale hnedle objevil se zas, tentokráte bez červené čepice a modrého kabátu, vzal mé zavazadlo do náruči, a jakoby mne na světě ani nebylo, vnesl je do domku.

Jdu za ním a vstoupíme do jizby, malé, s dvěma úzkými okny, čisté a úpravné. Ovšem k upravování nebylo mnoho, železné lůžko, stůl z měkkého dřeva, skříň, dvě stolice, pohovka, zkrátka obvyklý inventář železničního úředníka nejnižší kategorie.

„Tak je taky pěkně vítám k nám,“ prohodil dlouhán kamsi do kouta, „a skrz to nic, jako venku. To už musejí odpustit — však jsou tu pán nade mnou, nemusejí si nechat nic líbit. Nic!“

V posledních slovech byl úšklebek.

Odpověděl jsem mu dosti nejapně:

„Milý příteli, náš vzájemný poměr bezpochyby upravila správa dráhy, i nebudeme na něm ničeho měniti.“

Sekal v rozpacích špičkou dýmky jednou do pravého, jednou do levého kníru, nerozuměl patrně ani slova, ale „správa dráhy“ mu zjevně imponovala tak, že vypjav úlisně bradu prohlásil:

„To jako skrz to, to nic, to nás Bůh opatruj,“ a postoupiv s nohy na nohu doložil:

„A kdyby líbili něco poroučet, přes chodbu je Máří. Naše Máří.“

A vytratil se. Hned za dveřmi začal znova bručet.

Ohlédl jsem se po své poustevně. Nebyla vábiva. Snad výhled bude poutavější.

Tři úzká okénka těsně vedle sebe, zvenčí zdála se býti jedním oknem, se špatným sklem, plným vrásek a bublin, ukazovala neveselý obrázek černého lesa; mocné smrky postupovaly vzdorně až k samé trati, která tu vedena nejsilnějším lesem, rozřízla jej násilím v půli tam, kde člověk chtěl. Zdálo se mi, jakoby výrazem té úporné vůle byla energická zatáčka, která asi ve vzdálenosti sto kroků vedla trať za hustou vybíhající skupinu stromů, jako nejvzdálenější bod mého dozoru. Obnažené, žádným mlázím nezahalené jejich kmeny vypadaly jako odkrytá žebra ohromného nějakého těla. Mezi prvními kmeny couval promoklý, špinavý sníh do lesa. A všude les.

Ten z levé strany stoupal do příkrého vrchu, a já chtěje oknem dohlédnouti jeho hřebene, shýbal jsem hlavu. Ale ocitl jsem se okem až u spodního kraje okna, temene vrchu přece jsem nedostihl. Všude jeden vrcholek smrku vedle druhého, dole tiskly chmurně hlavu k hlavě, výš drobněly a světlely, a zcela nahoře jevily se jako něžné cípkování. Dole zeleno, uprostřed tmavé modro a nahoře odstín do hněda. Touto obrovskou trdlicí z věkovitých smrkův ohromná ruka jakéhosi obra tam za vrchem ukrytého, táhla dlouhanánské pačesy mlhy…

Chvilkami zdálo se mi naopak, že modravá mlha s výše se řine a valí dolů až na místo, kde les vrcholy svými tvoří prohlubeň. Ta byla mlze nádržkou, v niž nabývala husté, bílé barvy, a tu to vypadalo jako v pelechu lenosti, z něhož mlživé přízraky protahovaly se ze spánku tenkými, dlouhými údy přes celý les. Anebo snad báječný nějaký polyp svými nespočetnými rameny ohledává svršky stromů…

Prudce jsem se vytrhl ze svého snění a lekl své příliš čilé obrazivosti. Z lesů se kouřilo, toť vše. Usedl jsem ke stolu.

Odtud jevila se vyhlídka úzkými okénky krabatým jich sklem až příliš trudně, jako pouhý útržek krajiny, les jako široký, nahnědlý pruh. Čím výše slunce stoupalo, tím bylo temnější, poněvadž šlo za horu, od východu byl obzor otevřen. Tíha upadla na duši mou. Připadal jsem si jako na kraj světa vyvržený, osamocený. Jako kdyby byl někdo přirazil dvéře síně s hlučnou společností, a nastalo ticho. Sedím tu jako ve studni. Najednou napadlo mi, že jsem učinil velikou chybu, když jsem odjel z Prahy. Vzpomněl jsem si, že jsem od své nemoci vlastně s nikým nevyměnil ani slova, a od té chvíle pokládal jsem za jedině možný lék své mysli toliko živý, veselý styk se společností co možno četnou. A tady nyní sám v hlubokém lese se starochem nevlidou, bojícím se, že jej připravím o červenou čepici. To strýc, aby se mne zbavil, hodil mne sem. S věrností, tenkráte u mne obyčejnou, představily se mi včerejší události na smíchovském závodišti, a tu myšlénka, kterouž jsem až do toho okamžiku s namožením všech sil vždy udolal, napadla mne a bezbranného úplně přemohla.

Zcela jasně totiž viděl jsem před sebou tvář šlechtické dámy na rameně důstojníka s jokeyskou čapkou a zcela zřetelně věděl jsem, že ona dáma je totožna s dámou z rokokového povozu tajemné mojí uličky na Malé Straně, dámou osmiboké síně zrcadlové. Zcela dobře viděl jsem včera z pod klobouku proud zlatých vlasův, a každému, kdo jen jednou viděl okouzlující kontrast černých plamenných očí k této barvě, byť jen mžikem, nikdy naň nezapomene. Byl jsem přesvědčen, že jsem tyto žárné oči a zlaté vlasy viděl po třetí, a čím silněji vzpíral jsem se tomu přesvědčení, tím mocnější bylo.

Konečně oddal jsem se mu bezvolně a nacházel jsem v tom zvláště sladké zaměstnání vhroužiti se úplně ve vzpomínku na noc chorobě mé předcházející. A tu jakoby se těžiště trýznivé mé tísně přeneslo s hlavy do srdce, a ačkoli jsem se tomu mocně vzpíral, cítil jsem, že s milostným hnutím roste ve mně dosud nikdy nepoznaná, nepřekonatelná touha po té ženě úchvatné krásy a nerozeznával jsem dobře, zdali po té z mého dobrodružství, jež jsem dosud nazýval přeludným klamem, anebo po té, kteráž včera prohodila s takovým svrchovaným opovržením slůvko: „Effronterie!“

Zároveň vzpomínal jsem přesvědčivého vysvětlení, jaké mi podal lékař po mém uzdravení v nemocnici, přirovnávaje můj klam ke snu, jehož události vyvíjejí se naproti skutečným dějům pochodem zvratným, a hlas rozumu, který bych jindy byl vítal s úlevou, mluvil ve mně: Tys včera viděl neobyčejně sličnou ženu a ta hodí se ti do tvých nevysvětlitelných spletek tak dobře, že zjev její, aniž o tom víš, kladeš do svých halucinací, které jsi v horečce přestál. Proč nikdy před tím, pošetilče, nepředstavil jsi si tuto ženu uprostřed smyšleného haraburdí starého paláce? Protože jsi dosud neměl k tomu vhodného fantomu!

Neznám hroznějšího duševního utrpení a také jsem dosud nepocítil jeho trýzeň tak jako v den svého prvního pobytu v Rozvodí. Tím hůře bylo mi, že jsem se stavěl proti lepšímu poznání, a s hnusem pozoroval jsem nehodnost podávání se pod vliv výtvorů své fantasie, i nemohu o tehdejším rozpoložení svém užiti než stejné odporného výrazu: kochal jsem se jimi.

Překonav námitky rozumu, oddával jsem se vzpomínkám s rozkoší člověka hašišem zpitého. Prodělal jsem s jakýmsi blahostným umíněním v mysli celou domnělou příhodu oné noci a přišel jsem na podrobnosti, jež mi dosud nenapadly. Se zřetelností makavou viděl jsem vnitřek paláce, zcela jasně skvrny na vysokých zrcadlech, na nichž rozeznával jsem každou podrobnůstku opryskalého vyřezávání, viděl jsem vzplanouti nízký plamen svíce do plné záře, obrážené v zrcadlech v nekonečném kříži, a v záři ji, sladkou, která aspoň v tomto snění jest mým výhradným majetkem.

Kolem mne panovalo nejhlubší ticho, neslyšel jsem ničeho, jen šumot vlastní krve, zněl mi v uších jakýmsi tenkým vysokým svistem. Byl jsem tu skutečně kraj světa.

Jen na jedno nemohl jsem vzpomenout, na melodii a na slova písně, kterou provázela svou hru na spinetu, ale zcela jasně slyšel jsem škytavý jeho hlas.

Domníval jsem se, že vší mocí musím na melodii tu vzpomenout a dával jsem si sám bláznivou hádanku: buď že na píseň vzpomenu, a nevzpomenu-li, že nejsem povinen (tak jsem si v myšlénkách ukládal) naprosto věřiti, a že je mi volno vše pokládati za klam.

Podivuhodná — řeknu — ochota mé obrazivosti, vymaňující z paměti, cokoli jsem jen chtěl, vykouzlila mi celý sled akordů tehdáž na klavesinu vyluzených, ale vždy selhala, jakmile sluchem svého nitra měl jsem slyšeti zpěv.

Tu — vyskočím ze židle tak prudce, že stůl s rachotem až couvl.

Bdím, jsem při sobě? — —

Mým pokojem nese se dívčím skvostným altovým hlasem, takového nevýslovně sladkého přízvuku, tato píseň:

Combien la nature est féconde…

Rozčilen k sešílení trhám rukama po prsou, tato píseň je to, která zněla v rokokovém budoaru tajemného paláce, na tu vzpomínám. Tyto zvuky neznějí přec pod klenbou mojí ztřeštěné lebky, neboť bych je mohl libovolně udusit. Nikoli, dál se chvěje zpěv:

…en plaisirs ainsi qu’en doulers!

To někdo zpívá za dveřmi. Pološílen chopím za kliku a zrovna dvéře vytrhnu: Nikdo! Ale z protějších dveří zní zpěv dále:

De noirs fléaux couvrent le monde
de débris de sang et de pleurs.

Není pochyby, že za těmito dveřmi někdo zpívá. Pomalu chýlím ruku ku klice. Trčela z ní jenom malá část, jen co by za ni vzal, ostatek vězel i se zámkem ve vypouchlé režné slaměné duchně, jakýmiž v horských příbytcích v zimě bývají dvéře světnic pobity.

Ihned zpěvačku uvidím!

Dychtivě chytím za kliku, po dvojím teprve stisknutí povolila, ale dříve než se dvéře otevřely, zpěv umlkl uprostřed slova. Těžký výpar vyhřátého vzduchu zavanul mi vstříc.

Ve světnici, ne větší než moje, tmavě, stálo sehnuto u dřezu děvče, oděno prostou suknicí.

Obrátila se ke mně, a jak tu stála hubená, přes košili křížem šátek na prsou, zamračena, s výrazem zvědavosti ve tváři, ponechal jsem si otázku na jazyku mi planoucí, tam, kde byla, za zuby.

Bylo mi ihned jasno, že tato dívka v hrubé kytlici, bosá, ovšem nemohla zpívati Bérangerovy verše, a ohromení z tohoto opětného oklamání mých smyslů zbavilo mne řeči, abych způsobem už jakýmkoli vysvětlil svou přítomnost.

Hezkou chvíli stáli jsme proti sobě, až konečně po značném zápasu se svým vyschlým hrdlem vypravil jsem ze sebe:

„Prosím vás — Máří vám říkají?“

„I kdepak, to jen dědek; já jsem Madla,“ odpověděla jakýmsi neženským, oschlým hlasem.

Puch zkaženého vzduchu dotýkal se mých čiv až k ošklivosti a pocítil jsem v útrobách nepříjemné sevření, nejedl jsem od včerejška. Hnutí to mělo v zápětí otázku:

„Chtěl jsem se jenom ptát, jak daleko je do vsi, kde je hospoda, rád bych pojedl.“

Děvče vyvalilo oči a rozesmálo se:

„Ale jejejnana do vsi?“ zeptalo se táhlým směšným přízvukem, „ale dyk je to hyn hned, zrouna skůčkem po cestě jsou humna. To von jim dědek ukáže, přehrabává na štrece.“

Pohodila hlavou ku dveřím a otočila se ku svému zaměstnání tak čiperně, že se jí krátká suknice kolem nahých lýtek jenom kmitla.

Dědek skutečně přehraboval mezi kolejemi nedaleko domku.

Rozťal dýmkou na dvě strany svůj knír a ukazuje k cestě lesem sliboval, že ani tři minutky a natrefím Martina, to že je jako ta hospoda.

Sotva jsem učinil několik krokův, ozval se staroch:

„To jako skrz to, skrz tu službu. Já jináč mluvit nemůžu, než jak páni píšou, to musejí uznat, pane praktikant! Mám tady psaní od pana štacionšefa z dola…“

Slyšel jsem harašiti za sebou papírem, poněvadž jsem se však neobracel, nýbrž stále zostra k lesu kráčel, umlkl starý, vida, že je mi jeho povídání lhostejno.

Ostatně kráčel jsem jako ve snu. Byl jsem docela zabrán do svého uvažování. Tedy všechno marno. Můj démon, jemuž jsem z Prahy prchl kraj Čech, nadběhl mi a první chvíli samoty využitkoval ku svému týrání. Zoufalé mojí mysli s hroznou jistotou jevil se nezastavitelný pokrok duševní choroby a stále opakoval jsem si slovo: „Obluzení sluchu“, kteréž jsem kdysi dávno v nějakém lékařském časopise četl. „Halucinatorní,“ dodal jsem, „halucinatorní obluzení sluchu.“ A podivným jakýmsi námětem ozval se ve mně hlas, který pravil: „Nikoli halucinatorní, nýbrž halucinatorické.“

„Chraň Bůh,“ jako z třetí nějaké strany v mém nitru pravilo se, „správně jest halucinační.“

Tímto hromaděním bezvýznamných myšlének v rychlém sledu chtěl jsem utlumiti vzrůstání palčivě nové představy, která nedala se však potlačiti. Napadlo mi totiž, jak mohl jsem jen za těmi slamou vycpanými dveřmi jen chvilku hledati zpěvačku francouzských veršův. A ponětí to mne tak hryzlo, že nutilo mne do nějakého hlasitého výbuchu. A tak jsem se dal prostřed lesa do hlasitého chechtu.

Věkovitě stromy vrátily mi výsměch tak ostře zvučnou ozvěnou, jakoby se samy zasmály, a ještě po značné chvíli zachechtlo se to v hloubce lesa.

Pojala mne hrůza před sebou samým a před lesem a pádil jsem chvatem. Mimo nadání vypadl jsem z lesa takřka doprostřed dědiny Rozvodí. Vystoupiv mezi dvěma smrky octl jsem se těsně před hnědou stěnou z hrubých povalů sbité chalupy tak blízko u lesa, že smrčí rylo do její dochové střechy…