Nejzápadnější Slovan/III. Kapitola naturalistická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III. Kapitola naturalistická
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nejzápadnější Slovan. Praha : J. Otto, 1893. s. 112–144.
Licence: PD old 70

Když jsem se pozdě večer vracel — hodně pozdě — měl jsem pravici zaklesnutou pod paží pana lesního a levici pod paží jeho příručího. Visel jsem v jejich loktech těžce, oba myslivci zpívali, já blábolil. Dosud nikdy jsem tolik nevypil. Mládenec notoval a pan fořt přizvukoval.

Zpívali z plna hrdla německy, ale naprosto nesrozumitelně. Na konec sloky vždy zarazili kolotavou naši chůzi a obě těla mocně na mne nalehla. Mládenec vypjal hrdlo a spustil onen neartikulovaný, nekonečný, ohavný refrén horácké německé písničky, jemuž se říká „jodlování“. Oba hlasy, neobyčejně silný a vysoký mládencův a bezedně hluboký fořtův, splétaly a přesmykovaly se z hloubi do výše, a les hulákal s nimi. Já hleděl do měsíce, stojícího nad námi, jakoby byl napíchnut na končitém svršku smrku, a podle toho, jak moji druzi se kolébali notou, svršek stromu rozdíral měsíčku tvář sem tam.

Já se smál z opilosti a říkal jsem si: „Po prvním jarním úplňku… po prvním jarním úplňku,“ a nemohl jsem si připamatovati, za kolik dní po prvním jarním úplňku připadají velkonoce, a je-li tento dnešní úplněk první nebo druhý, což zjistiti se mi zdálo věcí ohromné důležitosti.

Myslivci skončili táhlým zavýsknutím a mezi stromy zavýsklo to po nich posměšně, a zas vydali jsme se na cestu. Ještě jedno daleké a opět jedno pradaleké slabé zavýsknutí z lesa se ozvalo…

Byla to těžká cesta, jednou také uložili jsme se všichni tři podél stezky, ucítil jsem na koleně ledovou vodu, a oba jezevčíci nade mnou a svými pány zuřivě štěkali. Přece však vesele došli jsme k trati a strážnímu domku, jemuž v Rozvodí pyšně říkali „nádraží“.

Dorazili jsme ku dráze, právě když kolem přeletěl bavorský rychlovlak jako vichr, přechod přes trať byl zatarasen, podél kolejí houpalo se k nám červené světélko. Přikomíhalo se až k nám, vyhouplo se k našim tvářím a vedle něho objevil se kosmatý knír, v němž jezdila špička dýmky rychle sem tam.

„Dyk jsem to povídal, že jsou to z fořtovny. Pánbů rač dát dobrý večer, pane fořt. Jak tady čekám na čtyrku s lucernou,“ hovořil starý odstrkuje trámec, aby cestu uvolnil, „slyším tudle pana adjunkta a povídám si: „to dou z fořtovny domů. A rychtyk! Kde jaký mercový mladík, jako kavaleristi se mně ženou přes štreku. Nic za zlé, pane adjunkt!“

„I vy špráchoto jedna stará,“ rozehřál se pan fořt více dobrou měrou než hněvem, „však se vám, Mazanče, vyhne zaječí chlup na hon z daleka, mají z vašich hrabí větší strach, než z mojí dvojky!“

„A v noci teprv,“ dokládal adjunkt, „to na oka takový ‚matěj‘ nevidí, a že jich má Mazanec nastrkáno v plotě po celém banketě, to víme…“

„Kordy měli, kordy měli,“ bránil se Mazanec, „že se hříchu nebojejí, pane adjunkt, než bych jim na ten dobyteček sáh’, dyk vím, že mají každý kousek dobře spočtený a v notýsku zapsaný. Beztoho jsem tudle v zdanovské hospodě slyšel, že v rozvodském hájemství má každý zajíc jméno.“

„Poslouchejte, Mazanče,“ pravil pan fořt a vzal osloveného za dlouhou bradu, „kamarádi buďme, pravdu si mluvme, řekněte na mou duši, že vy sníte do roka víc zajíců, než zdanovský hrabě!“

Jakmile lesník řekl slova „zdanovský hrabě“, Mazanec sebou prudce škubl, zvučně si odplivl, obrátil se beze slova a provázen chechtotem obou myslivců bral takový pochop, že jsem mu sotva stačil.

„Pozdravujte od nás kontesku!“ křičeli přes trať za námi.

Mazanec zastavil se před prahem, z houštiny obočí, ozářené svítilnou, zableskly mu divě oči:

„Mordie, aby do vás, vy zelení ohaři…“ mumlal v smrtelném záští.

Rozkaceně otevřel moje dvéře, vytrhl ze svítilny prudce čadivou lampičku, postavil ji na stůl a beze slova odešel.

Já zůstal vyjeven sedět nad tím, co jsem právě slyšel, jak se žert obrátil ve hněv. Hluboce zamyšlen dívám se na kolmý, drobně tetelivý sloupek dýmu, jak mění se ze žlutého plamene krvavě červený proužek, jak se rozplývá v šedý a posléze mizí v černu.

Vypadalo to jako lano do půl z dola osvětlené, a jakmile jsem podobnost tuto shledal, vyskočil jsem a lampičku rázem zhasil. Úzkými okny linulo se bílé světlo měsíce.

Ulehl jsem a za šumotu lesa nebo krve požitým nápojem rozbouřené jsem usínal.

Z polospánku jsem se vybouřil. Zdálo se mi, jako kdyby někdo v mém pokoji hlasitě řekl:

„Kontesa!“ Ale bylo všude ticho, i les umlkl. Pak jsem usnul.

A druhého dne…“

Přítel můj Hvězda větu nedokončiv umlkl ve svém vypravování. Byli jsme již dávno sami. Venku se šeřilo a vrabci v zahradách ječeli své ohlušující ranní vády. Hvězda vstal a stočil knot petrolejové lampy nad námi zkomírající, uhasla teprve druhým fouknutím.

„…jsi se bezpochyby probudil,“ prohodil jsem já, doplniv jeho větu způsobem, jak doznávám, až pošetilým, ale nemaje na tom dosti, doložil jsem:

„Jinak bychom tu neseděli.“

Ale Hvězda přeslechl mou nejapnost úplně. Pochytiv poloplnou sklenici podál stojící nahnul ji k řádnému doušku. S ošklivostí vyprskl na zem dávno zvětralý nápoj, a vzepřev se rukama o kraj stolu, poseděl tak drahně a zakoukal se do mne jako pln údivu nad tím, čím mne teprve překvapí.

Pozvolna zdvihl ukazováček pravice ku své tváři a neustále mne měře užaslýma očima, probodl na ráz prstem vzduch ve směru ke mně a náhle vyhrklo z něho:

„A já jsem si ji, kontesu, vzal!“

„Co že to pravíš, jakou že kontesu?“

„Inu ji, vnučku zdanovského hraběte!“

Blázní, Hvězda, myslím si.

Ten, jak se na mne posměšně rozespalýma očima díval, hlavu podpíraje, roztažen do půl stola, až o samé záloktí, náhle vzpřímil se lokty o stůl a zavrtávaje dlaně horlivě pod obočí, zíval a smál se najednou, až cenil široké bílé zuby.

Rozmačkávaje každé slovo jazykem a prohýbaje hřbetem pokračoval:

„I—nu, je—to všech—no náramná hloupost,“ a dokončil své zívnutí jadrným zaskřípnutím zubů.

„Snad nemyslíš, že opravdovou hraběnku?“ zeptal se téměř zlobivě. „Madlenu, Mazancovu vnučku. Ale počkej nevytrhuj, dopovím ti veselý konec své historie docela stručně. Tedy druhého dne, za nejčasnějšího jitra z polospánku vytrhla mne zase Bérangerova píseň. Skutečně, tentokrát jsem se nemýlil, týž hlas za samými dveřmi mi zpívá.

Otvírám polehoučku dvéře, Madla tu mete na chodbě a zpívá z plna hrdla, týmž okamžikem však pozbyl hlas její té neobyčejné lahody, jakou domníval jsem se slyšeti ještě při zavřených dveřích, zpívala jako jiná děvčata té končiny pronikavým hlavovým hlasem. Ostatně hned, jakmile jsem otevřel, zpěv umlkl. Ocitl jsem se vůči dokořán otevřeným ústům děvčete, jež bez otálení bacilo koštětem o zemi a mrštně ocitlo se za protějšími dveřmi. Zapomněl jsem totiž ve chvatu, že oděn jsem takměř jen rouchem, kteréž jest „bližší než kabát“.

Tehdáž byl jsem opravdovému šílenství snad nejblíže. Dosud jsem pokládal své vidiny za pouhý výplod blouznění, odtud počínal jsem v jejich skutečnou, reální bytnost věřiti. Je-li možno, aby nejprostší děvče uprostřed hlubokého šumavského lesa, vnučka železničního hlídače, kteráž sotva dvakráte do roka přicházela na kraj hvozdu, zpívala francouzsky (ještě se nesměj!), jest mnohem spíše pravděpodobno, že člověk potká na Malé straně starobylý povoz, ve kterém sedí šlechtična ve starožitném úboru některé své prabáby, dáma vracející se z nějaké kostymní zábavy šlechtické. Tak jsem rozumoval.

Vemlouval jsem se stále více do přesvědčení, nejen že ona dáma, již jsem o dostizích spatřil, jest totožna s dámou z oné noci, kteráž skončila ulomením kliky na vratech povědomého portálu, nýbrž že i mezi ní a Madlou, Mazancovou vnučkou, jest jakási tajemná souvislost. Toho důkazem přece byla Bérangerova píseň!

K vyzpytování této souvislosti nejbezpečnější stopou zdála se mi býti rozhorlenost starého Mazance, kterou vzbudila u něho narážka na zdanovského hraběte. Když jsem uvážil posměšný vzkaz pozdravu kontesce, mínil jsem, že držím niť k rozluštění svého tajemství a celé záhady pevně v ruce. Ale zpytovati u starého hlídače nebylo možno pro jeho nesdílnost, a pak jsem se přesvědčil, že každá narážka na „zdanovského hraběte“ nanejvýše jej rozčilila. Pokoušeti se o to u Madleny samé nebylo možno pro její plachost. Mluvte o takových věcech se sedmnáctiletým tatrmánkem, který uklouzne při prvních slovech jako břehule v jasném horském potoku!

A pak nebylo k tomu ani valně času. Hned v prvních dnech svého pobytu v Rozvodí poznal jsem, že na příslušných místech smýšlí se o mém určení v této nejzápadnější exposici České západní dráhy zcela jinak, než mohl jsem očekávati dle dopisu a slov svého strýce, inspektora. Nakládalo se se mnou jako s každým jiným aspirantem. Byly mi poslány učebné knihy, odnášející se k telegrafii a spletité nauce o dopravě, tarifnictví, návody o kartování atd. zároveň s velmi rozhodným přípisem, kdy že se ode mne očekává, že se podrobím zkoušce. Ba přípravná doba moje byla obtížnější než u jiných proto, že musil jsem dojížděti každého dne, stoje na reservním stroji, vracejícím se z Rozvodí, na domažlickou stanici, kdež zasvěcován jsem byl v praktické taje Morseova přístroje. Na noc jezdíval jsem domů.

Činnost ta zdraví mému tělesnému i duševnímu jen prospívala, neměl jsem konečně ani času, abych se obíral myšlénkami, kteréž na mne zprvu tak zhoubně působily. Než jsem se nadál, byl jsem úplně smířen se svým povoláním, a když jsem uvážil, že ocitl jsem se poslední dobou studií u posledních desítek svého otcovského skromného dědictví, zdálo se mi známé, okřídlené kolečko na výložkách uniformy cílem v poměrech mých dosti žádoucím.

A i když nezůstanu tomuto povolání věren, uvažoval jsem, vykonaná zkouška nemůže mi překážeti, abych se vrátil ku svým studiím, kteréž jevily se mi v pouhém pomyšlení již něčím nedostižným a nadobro ztraceným. Zkrátka způsob života a zaměstnání, jaké jsem vedl, připadaly mi jako uchýlení se v užší omezenější kruh působnosti zborceným silám přiměřenější, jakožto útočiště před nadějemi, kteréž kdesi v miziví dálce ležely resignací spoutány. Nerad jsem na poutech těchto upravoval uzle, aby nepovolily. Žilo se mi zcela tak dobře v tomto odpočinku od zhoubného vytržení mysli.

Za to tím bedlivěji jsem pozoroval Máří Magdalenu.

Hned za nejčasnějšího jitra číhal jsem u okna na „kontesku“, když v zastoupení svého děda „zdanovského hraběte“ — jinak v Rozvodí oběma ani neřekli — se žlutou páskou na rameni a s hlídačským terčem v ruce očekávala osobní vlak. Každému, komu jest povědom ráz dívek tohoto šumavského zákoutí, nízké postavy, krátkého silného dříku, mocně vypouchlých ňader, mužských paží, děvčat, kteráž, jako kdyby ani krků neměla, každému, pravím, musila býti Madla nápadna. Již pro svou úměrnou štíhlou postavu, nad níž vzepjalo se ladné hrdlo v obrysech poněkud smělých, nesouc malou hlavu, jejíž drobná tvář mizela v hrubém šátku nedbale uvázaném, čímž se zadní část hlavy zdála vždy nepoměrně veliká. Ruce měla tenké, v předloktí zrovna ploché. Očima jsem ji hltal, jak tu stála v šátku půl tváře jí zahrnujícím, o jedné noze, levé bosé chodidlo zatknuvši až pod samým pravým kolenem, až se levé pod obrubou kratičké suknice kulatě objevilo, což činívala, domnívajíc se, že ji nikdo nepozoruje.

Obličej pro náhlé její pohyby nebylo možno postřehnouti do podrobností, mimo to byl stále zachoulen v šátku, jejž podle obyčeje v končině té platného nikdy neodkládala. Ale teprve, když překonals přepodivný dojem jejích očí, přiznal jsi snad rysům té tváře jistého něžného půvabu, překvapujícího u dítěte její vrstvy. Brvy jejích očí, neobyčejně dlouhé a protáhlé, do obloučků svítily, ba zářily jako dva plaménky, jako slupky zlaté, a z nich krátkým pohledem bodly zřítelnice černé jako broušený obsidian. Líce posety byly rudými pihami tak hustě, že až splývaly v jeden nepěkný ruměnec. Madla jej ukrývala hluboko spuštěným šátkem. Neomeškal jsem jediné příležitosti, kdy mohl jsem pod obrubu šátku nahlédnouti, načež vždy následovalo nevrle zabrouknuté slovo, anebo hlučnější úder nádobou, již nesla, o podlahu chodby.

Přiblížila se zatím lhůta zkoušky, ku které zajeti měl jsem do Prahy, a tu když jsem své svědomí bral v potaz, vyšlo na jevo, že nad všechny jiné mocnější pohnutkou, pro kterou jsem se zkoušce podvoliti chtěl, byla, abych umožnil si další pobyt v strážním domku starého Mazance. Přiznal jsem si to jenom se studem, ale utvrzen byl jsem v tom událostí, která se sběhla právě den před tím, než jsem odjel.

Pořádám ve svém pokojíku nejnutnější potřeby třídenního pobytu v Praze a jen mimochodem slyším hovořiti pod oknem hlasy, aniž bych rozuměl, o čem to starý Mazanec s někým, patrně cizím, vyjednává.

„Máří!“ rozkřikl se najednou, až se to z obou stran v lese rozlehlo, „kde pak je ta zpropadená dívče!“

„Pudeš anebo ne?“ hartusí staroch po chvilce surově jako vždy.

Vyhlédnu oknem. Na lávce pode mnou sedí malý svraštělý žid, ohavný Semejčík s žilnatýma rukama a s objemnou brašnou na kolenou. Máří šourá se pomalu kolem rohu.

„Prosím vás, dědku, já nechci…“ vrní plačky a hned dala se do usedavého štkaní, tak jak rozpláčou se děti před výpraskem.

„I jen pote děvečko,“ protahuje žid odporně „dám tři zlatý…“

„Co tři zlatý,“ vece Mazanec, „předloňsky ste dal tři padesát a íčkot jsou nejmíň pod kolena — Gibiánku, čtyry dáte, čtyry, jináč ne.“

„Ale dyť jsou červeny, strejčku, jako liška červeny, takovy se berou jenom dospod…“

„Bodejť ne dospod, takovy jsou prej íčkot v modě. Pod čtyry nestřihnete, Gibiánku, nestřihnete.“

Oba smlouvali se o Madleniny — vlasy. Ta plakala až rameny trhala. Nikdo z těch tří mne spatřiti nemohl, stráň se pod okny nížila do padoliny. Nepamatoval jsem nic odpornějšího nežli ten obchod nelítostného děda s umazaným Hebrejcem o vlasy plačícího dítěte, a viděl jsem něco podobného vůbec poprvé. Později jsem ovšem zvěděl, že na šumavských dívkách provádí se každého roku hotová střiž.

Konečně shodli se na tři zlaté padesát.

„Však ti hlavu neustřihne,“ vzkřikl Mazanec a štilcem posadil Madlu na lávku. Nevím, jak to přišlo, ale snad surová lakota, jejíž obětí se Madla měla stát, anebo atavistické nadpráví rodinné, jehož Mazanec užívaje prodával vlastně část své vnučky židovi, nebo srdečná lítost usedavě plačící Madleny, bezpochyby to vše spojeno s jakousi rozměklostí citu, již jsem v tu dobu podléhal, vzbudilo ve mně palčivou soustrast s Madlou a vztek proti Mazancovi.

Děvče drželo oběma rukama šátek křečovitě přes uši a pustilo teprve, když starý nemilosrdně udeřil ji po prstech. Jedním hmatem strhl jí šátek s hlavy a na hřbet spadla jí těžce záplava vlasů, na div mocná, obestřela ramena a lehla vlnou až na desku lávky; Bůh ví, jak ta síla vlasů směstnala se pod šátkem. Ačkoli vlasy celou postavu děvčete zastřely, bylo mi, jako kdyby se byla obnažila, zjevila se mi v plné ženskosti. Jakoby ti dva starci, hrabajíce se v těch kyprých zlatých vlnách, strojili se spáchat hřích proti přírodě. Divnou neshodou v tom okamžiku napadly mě dvě myšlénky. Že žid smluvil cenu, dřív než předmět koupě viděl, a pak slovo „zkomolit“.

Žid vytáhl umolousanou tkanici, vzal ji mezi zuby, utáhl pevně vlasy do jednoho poutce hned za temenem a strojil se je podvázat.

„Co vás napadá, Gibiánku — jou, jou — tak zkrátka jsme si neřekli, dyk by divči nezbylo ani čísnout,“ bránil se Mazanec protivně rozhorleným tónem židovi.

Snad se budeš smát, ale ujišťuji, že bych se byl mohl snáze dívat na popravu, než tomuto výjevu. Jenom jsem ještě zahlédl, jak křečovitě vraští se od vzlykotu skráň Madlenina, jak mezi jejími prsty roní se slzy opravdu ručejem.

Děvče vzúpělo.

Popadl mne vztek, jehož zuřivost dosud nemohu si vysvětliti. Rozkopl jsem zrovna dvéře a letěl ven. Kolem rohu sklouzl jsem po dlouhé trávě a sklesl na podvrácenou nohu a prudká bolest ještě více mne rozlítila.

Necítě se napadl jsem na Hebrejce a zarvav jej za rameno vzkřikl jsem:

„Kliď se, žide!“ Zajíkl jsem se a slina vyhrkla mi na bradu.

„Kliď se!“ vykřikl jsem hlasem, jejž jsem za svůj ani nepoznal, když jsem viděl, že váhá.

Vypadal jsem asi nelidsky. Gibánek popadl brašnu a neměl ani času smeknout nůžky s palce, a skokem přes strouhu zmizel mezi stromy.

Mazanec vyjevil na mne oči a ústa zavřel teprve, když nahmátl z peněz na cestu připravených čtyři zlatníky; vtiskl jsem mu je do dlaně. Byl mým jednáním patrně ohromen, neboť úplně přeslechl slova, kterými jsem dar provázel. Rozčilen ponětím o jakési své neobyčejné hrdinnosti, zařval jsem Mazancovi zrovna do tváře:

„Tady máte, starý lumpe!“

Starý mlčky ukryl peníze a mlčky zdlouhavým krokem odcházel. Ačkoliv ani hnutím nedával odpor na jevo, zvolal jsem za ním zcela zbytečně:

„Ani muk! Sic…“

Snad Mazanec vycítil něco z mé nehoráznosti, nahoře na kolejích zastavil se, oklepl zvučně o kolejnici rýč a s kosým, výsměšným pohledem odešel až na nejzazší hranici trati, pokud dohledu jeho byla svěřena.

S takovým pocitem, jaký asi zažil bohatýr Jiří, když draka zahubil, obrátil jsem se k osvobozené princezně Máří. Seděla dosud na lávce prostovlasá. Neviděl jsem dosud tak hojných ženských vlasův a takové barvy rudé, až bronzové. Byla jimi všecka obestřena, vlny jejich tíží se prohýbaly. Její malá, podlouhlá tvář se do nich nořila bílým neobyčejně vysokým čelem. Na lících pihy slévaly se v jedinou téměř skvrnu, ale čelo bylo jako úbělové, mně zdála se Máří nějak nemožně krásna, domníval jsem se, že tu sedl nejluznější poetický sen ve skutečnosti. Po mnoha a mnoha měsících, když jsem na tento okamžik vzpomínal, rozvážil jsem si, že ono kouzlo záleželo celkem v tom, že jsem poprvé viděl Mazancovu vnučku bez šátku. Sejme-li Chodka s hlavy šátek ztuha ovázaný, že ani vlásku nepropouští, není k poznání. Ale tehdáž když seděla na lávce s roztaženýma hubenýma rukama podpírajíc se o její desku, když pod rameny splýval jí zlatistý plášť vlasů, díval jsem se na ni jako na zjevení z rajských končin.

Díval se sice z mých očí také spolu člověk, a můj nepřepjatý, k střízlivosti už zvolna probouzející se smysl viděl zároveň ztrnule neživý výraz Madleniných očí, uplakaných, avšak dojem černých zřítelnic, protkaných dlouhými přivřenými, zlatými řasami zdál se mé mysli, nakloněné k vnímání zdánlivě úžasných vidin, neodolatelně čarovný. Nevím, jak dlouho bych se byl díval a jen díval, kdyby Madla nebyla náhle uchopila svůj pohozený šátek a v běhu zavinujíc vlasy kol hrsti do kotouče, nebyla svým drobným krokem odběhla, tak že se její suknice kolem rohu jen mihla.

Zmámen, zpit odcházel jsem do svého pokojíka. Před očima měl jsem stále zlaté v slunci svítící pápeří, jímž bohaté vlasy Madleniny na skráních počínaly, a stále viděl jsem kmitající dlouhé řasy, protýkající černé oči, černé bez jisker. S rostoucím úžasem sledoval jsem při tom práci své obrazivosti. Obírala se jedním obrysem v Madlenině obličeji nejvíce překvapujícím, ladnou linií jdoucí od oka k drobným rtům. Jakoby byla provedena nekonečně měkkým a nedůtklivým štětcem. Rys ten byl mi přece tak známý, a po malém vzpomínání vskutku fantasii náhle vybavila se tvář, kterouž jsem před čtvrt rokem zahlédl v bezprostředním sousedství důstojnického pláště, klonící se v pohrdlivém úsměvu k rameni průvodčího. S překvapující zřetelností viděl jsem před sebou hlavu oné krásky ze smíchovského závodiště. Byl jsem přesvědčen, že podoba Madlenina zúplna se kryje s tímto obrazem.

Hned po té nastala však zase muka onoho trapného rozpoložení mysli, jaká jsem již tak často prožil. Proč zase tyto vrtochy, jak k tomu přijde tato prostá, v hlubinách lesa vyrostlá dívčice, aby byla podobna jakési kdesi vzdálené dámě, kterou jsem jednou zběžně viděl? Jaká tu souvislost? Ale démon, o kterém jsem myslil, že se již dávno z hlavy mojí vystěhoval, jásal: „To je po třetí, co ti vstupuju do cesty, ona, táž, již viděl jsi poprvé v zrcadlovém budoaru prokletého paláce, po druhé na závodech letošního jara a nyní po třetí pod židovými nůžkami.

A démon opanoval mne zase přese všechno zoufalé vzpírání zdravého rozumu.

„Teď bydlí tu s tebou, přes chodbu…“

Viděl jsem se v duchu u paty schodiště za onoho báchorkovitého večera v průjezdu tajemného panského sídla. V temné, nedohledné výši, kam se ztrácí lano svítilny, ozývá se lehký šumot, hukot, drnkot, k němuž z venčí přidává se daleký, jemný, příbuzný zvuk, oba vedou stejnou, mohutní každou vteřinou, vzrůstají valem v lomoz celou budovou roztřásející. Hle, slyš! lesy řvou a sklo v oknech chrastí, jako kdyby po něm neviditelný prst ztuha jel, kalamář na stole klepe, hromem burácí to již u samého domku a vřeštivá píšťala lokomotivy rozdírá předrážděný sluch. Vrznutí řetězu a vlak stojí.

Násilím vyrušil jsem se ze sna, chopím lehký vak a v nejbližším okamžiku vstupuji na odpřáhnutou lokomotivu, kteráž pomáhala do vrchu jako každodenně tlačiti bavorský nákladní vlak a která mne dopraví na zpáteční cestě do Domažlic, odkudž večerním vlakem odjedu do Prahy ke zkouškám.

Brzda lokomotivy zaskřípala a sjíždíme dolů. Zápasím se zbytky svých myšlének, pohlížeje k hřebenu Mazancova domku do lesa odbíhajícího.

V tom okamžiku, když signálová žerď sklapla svůj zobák, jakoby tím mžikovitým pohybem vyhoupnut, rozbřeskl mi nápad, který osvítil mi jako blesk celou tu hlubinu temnoty v mé paměti. Kdyby to bylo možno bývalo, aby stroj se zastavil, letem bych se byl vrátil, abych jej uskutečnil.

Tak však ulevil jsem si vítězným vzkřiknutím: „Konteska!“

Strojvůdce, jemuž záleželo na přátelství se mnou, domnívaje se, že jemu něco pravím, utahuje brzdu, hlasem prorážejícím pekelný hřmot stroje mluvil mi do samého ucha:

„Inu, ono to v letě ještě jde, ale v zimě, panečku, když obleva zamrzne, to rozsypeme na šínách celé fůry písku, jinak bychom se položili co chvíli na bok. To musí být bremza každý měsíc nová…“

Bůh ví, co mi rozuměl.

Třetího dne měl jsem jistotu. Jedva doma vhodiv vak do svého pokoje, veběhl jsem do lesa a rovnou k Martinovi do hospody. Zastal jsem je tam skutečně, rozmarného mysliveckého mládence i s lesníkem, své známé v Rozvodí. Seděli při kartách jako obyčejně, pro můj úmysl okolnost nevítaná. Ke všemu přítel můj, pan lesní příručí Gotlieb, prohrával.

Poposedal jsem kolem karbaníků, netrpělivost mnou hrála. Martin, hospodský, bral desetník za desetníkem z misky Gotliebovy, jemuž tváře jen hořely, pan fořt se tomu smál. Gotlieb byl tak zabrán do hry, že bylo jisto, že z moci červeného krále vyvázne až s prohrou posledního stříbrňáčku.

Mnou lomcovala nedočkavost, umínil jsem si, že vyčkám poslední z nemnohých již mincí Gotliebových.

Zatím, co pan fořt rozdával, ucítím silné trhnutí za obrubu kabátu. Pan Gotlieb významně mrká a pokyvuje ku dveřím. Počítal jsem, že zdvihneme se až někdy o půlnoci, a nic mi nemohlo býti tudíž vhodnější, než pokyn příručího.

Venku pan Gotlieb rozpaky chvilku mručel, pak přednesl stručnou žádost o založení třemi zlatými rakouské měny do hry. Ještě nikdy jsem se tak rychle neměl k přátelské službě jako tenkráte.

Pak přišly rozpaky na mne. Byl jsem si vědom svrchované pošetilosti toho, co podnikám, ale musil jsem:

„Slyšte, pane příručí…“ zastavil jsem druha na odchodu.

„Hm?“

„Pamatujete se letos z jara, jak jsme se poprvé sešli… Tehdáž jste Mazancovi s panem lesním… Prosím vás, vy to budete vědět, je to jen k vůli žertu, tak se mi to namátlo… proč říkají Mazancovi zdanovský hrabě?“

„Mazancovi? A tak, hloupost; to jsem byl ještě kluk, když se to stalo, hajný to bude dobře vědět. Utopila se mu ve Zdanově dcera zrovna v rybníce v zámecké zahradě. On je Zdanovák, dcera — tuze prý hezká, jako malovaná — sloužila v zámku u hraběnky. A zrovna tehdáž přijel na dovolenou majorátní pán, děvče viděl, a — to víte — pak ji vyhnali a Mazance, když na návsi vyváděl, vypověděli ze šafářství. Ale slyšíte, volají, karban nesmí stát.“

„A prosím vás,“ zajíkal jsem se, „jaký mají Zdanovští znak… erb?“

„Ale počkejte, vždyť jsem se na panství vyučil, ale nikdy jsem si toho nevšim’…“

„Tři modré hory s třemi hvězdami.“

„Ano, takové čiry čáry, kliky háky, ale modré je to. Ale teď už jdu, odpusťte!“

Máří Majdalenu jsem vskutku zastihl na lavičce pod okny. Seděla, hlavu zachoulenou ve svém velikém šátku, v němž ukrývala bohaté vlasy, na které jsem myslil od toho okamžiku, co jsem je spatřil; ruce měla fěrtouškem obaleny a byla tak zakoukána do kulatého měsíce, že ani hned nezpozorovala, že jsem přisedl.

Po chvíli ozvala se tichým:

„Dej pánbů dobrej večír.“

„Dejž to Pánbůh!“ Pozoroval jsem, že mi v hrdle nadobro vyschlo.

Úplněk svítil, tak že se až zdálo, jakoby obtočen byl blankytnou linií, tmavší než ostatní nebe. Lesní cvrčkové, bylo jich na tisíce, cvrčeli o závod svou drslavou píseň, osamělá žabka kdesi daleko ve strouze vysokým, lkavým tónem vrněla.

Vedle mne zašustěl šat, Máří zdvíhala se pryč.

„A což, Máří, nestýskalo se vám po mně?“ začal jsem co nejpošetileji, avšak měl-li jsem začít, neměl jsem na výběr.

„Stejskalo?“ protahovala Máří ve smíchu tak upřímném, že jsem se jeho smělé rozpustilosti podivil i zastyděl, „to se říká: ‚Co shromáždil Stejskal, rozházel Vejskal,‘ to vím, ale já, proč pak?“

„No, já myslím, zda jste hodně zpívala za ty tři dny, jako jindy?“

„E—chi,“ Madleně vyjel z úst jako krátký úlomek smíchu a podívala se na mne zpodál a zdola s naivně shovívavým posunkem a neřekla nic. Bylo však znáti, že mou řeč neskonale podceňuje.

„Vy asi znáte hodně písniček,“ pokračuji dále.

„Aaa, ba ne,“ odtušila Máří, „já ne, ale tudle Dorka a Eva Povondroic, ty jich humí, smutných a veselých několika — há, panečku,“ pustilo se děvče náhle do živého a důležitého výkladu, „to ony chodívají do Chodova k muzice, tam bývají přespolní chlapci z Luženc a z celý druhý strany, o marijanským posvícení až i z Milauče, a ty vyvádějí… hm,“ a zasnilo se jí v očích jako dítěti.

„Z Milauče“ bylo jí asi kraj světa…

Já byl v prapodivném rozpoložení mysli. Máří Majdalena, jak se tu objevila, už těmi několika slovy, jež dosud pronesla, byla tak nekonečně vzdálena mých představ a domněnek o ní, jimž právě sdělením myslivce Gotlieba dostalo se toho nejdobrodružnějšího nátěru, že jsem měl sto chutí odejít.

„Žádnej by ani neřek, co je písniček,“ vybrala se Máří ze svého snění.

„Ale jedna je vám přece nejmilejší,“ namítl jsem, překonávaje všechny logické spory své mysli; poznal jsem, že nadchází okamžik jich rozuzlení.

„To bych ani nevěděla.“

„I ano, zpíváte ji, kudy chodíte.“

„A kerá?“

Věděl jsem v tom okamžiku jasně, že stojím před největším nesmyslem svého života, zcela střízlivě rozsuzoval jsem o tom, strojil jsem se k němu soustavně od prvních dnů, viděl jsem té pošetilosti až na dno, ale nemohl jsem jinak.

Popěvek ten byl se v mou pamět tak hluboko vryl, že bych byl ani na jinou melodii nemohl vzpomenouti, než která svou tesklivostí tak přiléhala k Bérangerově písni. Se zoufalou odhodlaností spustil jsem:

„Combien la nature est feconde…“

„Ale to není německá,“ vzkřikla Máří, „ale ne, co to zpívají za kalamajku!“ a její jasný smích se vracel z lesa. „To je sousedská! Ta jde takhle!“

„Na—naa—na… na—na—náá—na,“ notovala si polohlasně.

A najednou vyskočivši na pažit, vzepřela ruce do bokův a počala tančiti zdlouhavým rythmem. Při tom prozpěvovala plným hrdlem:

„Z Domažlic — si holku né—ber,
Musil bys — mít na ni hé—ver!“

Zrovna podle melodie, kterou jsem znal a dveřmi od ní slyšel, ale v rythmu tanečním, zdlouhavě, vážně. Tančila s grandezzou národního tance, ale hned po té zpěvem opakovala totéž dvouverší tempem zrychleným, otáčejíc se jako cacorka:

„Z Domažlic si holku né—ber—bér—ber! holku néber!“

Máří zpívala zplna otevřenými ústy, dolejší vlhký ret zaleskl se v záři měsíční jako srpek. Spustila hned druhou sloku:

„Hever stojí čtyry zla—tý,
To se holka nevypla—tí!“

A tančila dále.

Přede mnou rozevřela se náhle celá ta závratná propast, která až do té chvíle dělila mne od skutečnosti. Oproti tomuto tichému lesu a jasně linoucímu světlu měsíčnímu, oproti tomuto skutečnému, hmatavému světu, zdálo se mi dosavadní poblouzení mého vnitřního světa jako velikým poblouzením kýmsi cizím na mně spáchaným.

„To se holka nevyplatí—tíí—tí… nevy—platí.“

„A—ý,“ vracelo se z lesa a v dálce vrněla žabka stále stejně vysokým, žalobným tónem.

Jak živ jsem se sám před sebou tak hluboce nestyděl.

„Hihihi,“ zachechtala se Máří, „tak jde.“ Obrátila ke mně z plna svou pihovatou tvář a nad čelem zaskvělo se několik vyklouzlých vlásků v měsíční záři, jako změt zlatých linií.

Musil jsem se vyprostit z podivně tísnivého pocitu, až mořivé nesnáze, jakou způsobilo mi toto úžasné zklamání, nějakým skutkem, hodně křiklavým, rázným.

A jedním hmatem strhl jsem Majdaleně šátek s hlavy.

„Ah ne, ale ne, to já nechci — dejte sem!“ plačky a zlostně sápala se po svém šátku.

A měla proč. Na místě zlatých proudův a mohutných vln vlasů, jež jsem nemohl z mysli vypustiti a jichž luzný spád na její ramena byl ode tří dnů mou utkvělou představou, objevilo se prázdno. Toliko krátký lelík, za hlavou uvázaný, končící směšnou štětkou… Žid je přece odnesl!

Kontrast byl tak příkrý, že jsem se zasmál.

Ale to rozzlobilo Majdalenu na vrch. Vrhla se na mne zprudka celou hrudí a oběma rukama, takřka mne objímajíc, lovila šátek za mými zády, kdež jsem jej držel. V rozezlení — ne snad líčeném, ale zcela opravdovém — rvala se oň. Chtěla jen šátek a v zapomenutí na vše jiné klekla mi na koleno a tahala stenajíc moje ruce marně vzhůru.

Nemohl jsem si pomoci… Pustil jsem šátek na zem a mocně objal štíhlé tělo Madlenino. Trhlo to v něm, jako kdyby do ní blesk byl udeřil, a hned ucítil jsem pěsti její na svém hrdle. Vzpírala se a zvrátila se nazad, že by byla zcela jistě padla na zem, kdybych ji byl pustil. Ale objevilo se kulaté její hrdlo a žádost moje hořela. V tom se lokty malomocně zlomily a klesla mi na prsa bezvládně jako ve mdlobě. Líbal jsem ji, až rty bolely.

Posadil jsem ji vedle sebe, nespouštěla svých ramen s mé šíje. Celá se mi v náručí chvěla.

Štkala přerývavě, až rameny trhala, drsnou, malou svou hrstí hladila mne po tváři.

„Já je mám tak ráda!“ ujišťovala mne plačky a líbala sama.

A nové tužší objetí. Lokty její sevřely se kol mého hrdla až křečovitě.

„Máří!“ zahoukl Mazanec kdesi kol rohu.

„Dědek,“ vykřikla a zmizela vteřinou.

Já však zůstal seděti sám ještě mnoho hodin s pustou, vyjevenou hlavou. Všechny večerní zvuky dávno utichly, hluboká noc byla tak jasná, že v průlině, mezi oběma zvahy lesa, objevil se lehký obrys dalekého Javorníka, jen za nejjasnějších dnů viditelný. Koleje na záhybce třpytem se leskly. — Noc byla tak teplá, že nedopouštěla mlhám ještě klesnouti. V ladném nakupení smrčin bylo viděti každou snítku.“

* * *

Přítel Hvězda se odmlčel.

Na stěně nad jeho hlavou objevil se nízký, kosý, přepásaný obdélník slabé záře, obraz to jedné polovice skleněných dveří, jimiž se ranní slunce dralo. Zahrada naplněna byla celá modravým stínem a stín ten protknut žhavou čarou, kterouž svítila úzká mezera mezi vraty.

Hvězda vyňal svoje hodinky nadživotní velikosti a pravil:

„Za půl hodiny jede nahoru vlak, kterým se svezu. Pojďme, doprovodíš mne na nádraží.“

Venku až oči zabolely od záplavy rudě zlatého světla východního slunce.

„A dál? Konec?“ táži se.

„Co dál? Jaký konec?“ vece Hvězda. „Přijeď se, příteli, naň podívat k nám. Uvidíš-li před nádražní budovou — musíš vědět, že před dvěma lety naše zastávka přeměněna v kompletní stanici následkem zvýšené dopravy transversálkou — uvidíš-li tedy na perroně prohánět se tři notně zrzavé kluky, věz, že jsou to moji nadějní odštěpenci. To jsem ti přec řek’, že jsem si Máří, kamarádku Dorky a Evy Povondrovic, kteréž nyní ani nechce znát, vzal za ženu. Stálo to dost prošení u generálního ředitelství, a dostal jsem povolení jen na revers, že nikdy nebudu činit nároky na postoupení jinam. Jsem zaklet na do smrti do Rozvodí a ještě jsem toho nelitoval…“

„Ale kterak ty tvoje jisté domněnky?“

„Ach ano, na to bych byl zapomněl. Výstraha před domažlickými holkami byla radikálním lékem. Poznal jsem, že všechno bylo fantomem, různými shodnými okolnostmi podporovaným. Tak jako jsem podkládal melodii Madlenině dvakrát z dálky slyšené Bérangerův text — to oslovství si nikdy neodpustím — tak moje nezřízená fantasie přemílala mi vždy skutečnost na nemožné události. Skončilo to všechno prosou až směšně všední. Ještě než se tehdáž úplněk proměnil v nový měsíc, pokročili jsme já a Máří daleko od pouhých polibků. No, musím ti říci, můj nejstarší hoch jest bez mála šest, a já jsem ženat něco přes pět let. To jednou starý Mazanec, bylo to už hodně na podzim — už rok nalézá se na zaslouženém odpočinku — zahrál mi jednoho večera ve své drsnosti scenu, na kterou do smrti nezapomenu. Bylo ne celých pět minut před večerním vlakem, když slyším venku úpěnlivý pláč Madlenin a hrubé, rozkacené spílání starého. Čeho jsem se zbaběle strachoval, před čím jsem se už několik neděl třásl, bylo tu. Vyběhnu, starý nerozuma klečí u kolejí a drží u samé kolejnice hlavu své vnučky, že prý jeho i ji musí vlak rozdrtit. Musil jsem se tehdáž do opravdy s ním rvát. Možno dost, že to byl výjev od něho zcela chladně vypočítaný, ale věř mi, že ho nebylo ani dost málo třeba. Za dva měsíce měl jsem povolení v ruce. Dychtivě otevřel jsem křestní list své ženy — ejhle, byla dcerou Mazancova zetě, který se kdesi v Americe po druhé oženil. Dcera Mazancova, o níž myslivec Gotlieb vypravoval, byla jeho starší dcerou… Věř mi, tehdáž jsem se sám sobě vysmál, byl to hořký, ale zdravý smích. Moje „konteska“ není v pražádné souvislosti se zdanovskými pány a tím méně hříšným plodem nějaké souvislosti, a kdyby, jejich erb jest opravdu samé čiry čáry, kliky háky, obklíčené těmi různými čechly, přílbicemi a fanfrnochy, po modrých horách a zlatých hvězdách není na něm ani stopy, na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil, ale modré to je, to přítel Gotlieb měl pravdu. Modré jako spanilá květina romantiky. Ale přece ještě teď se mi leckdy zdává, jakoby moje Máři byla… ale když mne podobná myšlénka napadne, zavzní mi v uších sousedská:

„Z Domažlic si holku neber!“

Moje konteska je teď běloučká a má něžné ručky s dolíčky jako skutečná dáma.“

Šli jsme kus cesty mlčky. Blížili jsme se k nádraží ještě spícímu. Bílý dým valící se klidně z komína lokomotivy dlouhého nákladního vlaku, že vyčníval před i za stanicí, byl jediným živým zjevem celého obzoru. Slunce, které začalo dnes tak mnohoslibně, bylo nyní ukryto za světlým oblakem, který bez mezery pokrýval celou oblohu.

„Ale tvá historie mne neuspokojuje úplně,“ načal jsem znova.

„Ale mne úplně,“ přerušil mne Hvězda, „osudná klika slouží mi nyní za těžítko, usnesl jsem se o ní dávno definitivně, že jsem ji ulomil z venčí…“

„Není bez zajímavosti, ta tvoje zpověď Hvězdo!“

„Víš co, napiš ji,“ a přítelova tvář všecka oživěla, „myslil jsem na to několikráte, jenom by měla potřebí lepšího konce; udělej to tak, aby jaksi všechny tři, obyvatelka malostranského paláce, hraběnka z dostihův a moje konteska byly touže bytostí, a můžeš to nazvat ‚Nejzápadnější Slovan‘.“

„Ale jak by to se hodilo…“

„To jsem já, ten nejzápadnější Slovan. To je tak: u nás je matiční škola, a její učitel — sehráli jsme už spolu nespočetné šachové partie — tvrdíval vždy o sobě, že je nejzápadnějším Slovanem. Rozvodí je nejzápadnější česká obec, škola v ní stála nejzápadněji, ale teď, co postavili nové osobní nádraží, je toto nejvíce na západ — ergo!“

Zábavu naši přerušil hlaholivý nádražní zvon.

„Tedy platí!“ pravil Hvězda, líbaje se se mnou na rozloučenou. Vstoupil na lokomotivu, strojvůdce jej uctivě pozdravil.

Trubka zavzněla, pronikavý hvizd — pární stroj z hluboka hekl, hned za ním loskotem narovnal se těžký řetěz mezi vozy, a zvuk tento letěl po celém vlaku, kola počala se zvolna otáčeti, lokomotiva zasupěla po druhé.

„Navštiv mne někdy, třeba ještě tyto prázdniny! S Bohem!“ volal přítel „nejzápadnější Slovan“.