Nejzápadnější Slovan/I. Kapitola romantická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I. Kapitola romantická
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nejzápadnější Slovan. Praha : J. Otto, 1893. s. 7–48.
Licence: PD old 70

„— a protož, pánové, nechť hvězda jeho vodí jej cestami jakýmikolivěk, nechť se i vydal se slavným badatelem naším, doktorem Holubem, na výpravu do Afriky, jak ctěný můj předřečník již uvedl, ať tomu jakkolivěk, to přece volám mu, jsa jist i vaším vřelým souhlasem, přece volám, ano, řeknu, tím spíše volám mu z toho srdce hlučné na zdar!“

Květnaté to zakončení přípitku dotvrzeno bylo břinkavým akordem čtrnácti sklenic a řízným basovým „na zdar“ ze třinácti hrdel — čtrnácté musilo míti jako vždy něco zvláštního:

„Sláva!“ znělo to z něho vysokým tenorem, skoro diskantem.

A hned po té zanotoval neunavný onen tenor:

„Když jsme se tak sešli —“

Ostatním zazněla píseň ta známou vzkazkou ze studentských let, i oddali se vzpomínce té, až se okna otřásala —

Sedíme v zadním pokojíku hostince U černého koně v Domažlicích, v témž pokojíku, kde nás všechny před desíti lety zastihlo časné jitro po maturitním plesu v jediném patnáctinásobném objetí, přísahající si věkověčné přátelství.

Co vše deset roků ze člověka neudělá! Všech těch třináct mužů, kolem mne sedících, byli před desíti lety svižnými, jadrnými hochy, abiturienty bez výjimky sličnými, byť i krásu nahrazoval svěží ruměnec mládí a jiskrný zásvit oduševnělého oka; byli mými soudruhy na témž gymnasiu, spolu jsme přišli na vysoké učení. Vím dobře, jak každý z nich schraňoval ve svém srdci oltář, na němž pálil nejvonnější idey, jako jsou: láska k vlasti, vědě, umění, svobodě, lidstvu a ještě jiná láska…

Já sám…

A dnes, po desíti letech?

Dnes opravdu uspořádali jsme „sjezd kolegů oktávy gymnasia domažlického z r. 1879“, jak bylo s jásotem před desíti lety usneseno. Zadumal jsem se, když dnešní čestný předseda, hodností touto již před desíti lety obdařený, přípitek svůj skončil. Předseda sedl naproti mně. Dnes je převorem augustianského kláštera kdesi v Horních Rakousích. Nestudoval s námi od primy, přibyl teprve až v osmé po odbyté vojenské tříleté službě, na kterouž dostal se vinou svého otce, lékaře, jenž měl svého syna za naprosto neschopného k vojně a tudíž nežádal proň za jednoroční dobrovolnictví. V mysli své právě stanovil jsem hmotný poměr bývalého úhledného šikovatele k dnešnímu obhroublému převorovi, když tento vida, že se naň upřeně dívám, velikým hlasem hornorakouského převora, který dávno už nemá ponětí o českém přízvuku, ujišťoval mne, že mezi námi skutečně roztál. Veletoky řinoucí se po jeho tváři nekáraly ho ze lži. Něco jsem mu na to řekl, což však nemohl pro finale „kamarádů z mokré čtvrti“ nikterak slyšet.

Přes to však přitakal mi hromovým: „Ovšem, ovšem!“

Avšak více záleželo mi na předmětu jeho přípitku, na příteli Hvězdovi, jediném ze všech bývalých oktavánů, který — patnáctý — se dnes nedostavil. Před očima míhá se mi rusá jeho hlava, vzpomínám naň tesklivě, jako na první svou lásku. Sami bozi vědí, kde bloudí. Nikdo z nás neměl o něm spolehlivých zpráv za posledních šest let, ani přímých ani nepřímých. Zemřel? Kdož ví. Domněnky o něm šly tak daleko, že jej vřadily i do družiny doktora Holuba, na základě sdělení přítele Pavlíka, soudního adjunkta kdesi za červenou čarou jazykovou v horách, nejznamenitějšího to cestovatele před Hospodinem, jen že — chyba — dopravními prostředky jeho byli Cook, Cooper, Livingstone, Verne a jiné levné vehikle s motorem fantasie.

Jeho sdělení nebylo nijak spolehlivo, znali jsme jej příliš dobře. Kdyby jej na „tu hrudu“ nepoutala žena Němka, děti, bagatelky, dávno byli by ho někde Batlapini snědli.

Ostatní už na Hvězdu dávno nevzpomněli. Přípitky byly už všecky odbyty, neunavný tenor vybavoval všechny zapomenuté písně — „zabudlé květy“, nazval je soudruh, jemuž jsme druhdy říkávali „Meir Ezofovič“ pro nápadnou podobnost k figuře Andriolliho. Illustrace jeho znali jsme z gymnasijní knihovny, kde tehdáž bývala i Orzeszkowá. „Ezofovič“ byl netištěným básníkem a takto velmi bedlivým lékařem právě v sídle našeho gymnasia v Domažlicích, odkud většinou pocházíme.

Pan převor doprovázel „zabudlé květy“ hlubokou falešnou oktávou, čta ze „špádů“ jako z not, a nehněval se pranic, když pan profesor Malík se záluskem tvrdil, že by se na jeho lysině znamenitě „šístka lípala“.

Na druhém konci stolu nákladnými gesty a vzmachy rukou dovozoval doktor Peroutka, výtečný trestní obhájce, že člověk nemá svobodné vůle, že následkem toho trest smrti jest nepříslušen, a že vůbec každý trest jest paradoxní, kaplan Merciček vmetl mu do tváře, že řeč jeho postrádá pevného základu, a to doktora Peroutku nemálo rozlítilo.

Hned vedle skupiny této jiná hlučně smála se námitce Hruškově, kterýž po maturitě jako dědic velkostatku dal vale všem studiím. Na spravedlivý obdiv, dávnými soudruhy vyslovený skvěle rudému jeho nosu, odvětil, že tím vším vinen nejlepší výrobek českého průmyslu — plzeňské prý v českém skle. Rozjaření kamarádi smáli se už všemu, smích jejich přehlučil však doktor Peroutka, který s emfasí, na porotce tak působivou, hlásal, „jak všechno jeho nitro se vzpouzí —“

„Tři esa!“ zaduněl převor.

V tom se tiše otevřely dvéře, vedoucí do zahrady, odkud nás před chvílí krátká bouřka zahnala.

Půlnoční, zeleně modrý paprsek plné luny s dávkou teplé vůně ze zahrady vskočil do síně s příchozím. Muž ten lišil se od nás všech jako to měsíční světlo od petrolejového a svěží vzduch červencový od těžké, ssedlé atmosféry doutníkové.

Byl to pohřešovaný Hvězda.

Poznal jsem jej ihned, ačkoli složitá postava, mohutný vous hruď až přesahující, hustý, prokvetalý vlas, runami vrásek pokrytě, však bílé čelo ničím neupomínaly na pružného, jarého Hvězdu, veselého druhdy hocha, strůjce všech studentských dobrodružství, jenž stejně lehkou myslí vězel na hostinské tabulce „U Černého koně“, jako v památnících dívek celého města a konečně i v srdci jejich.

V ruce nesl, i přes to, že měsíc venku svítil, rozžatou svítilnu, kterou nyní shasil veleznámým pohybem, všem železničním zřízencům společným.

Když Hvězda svlékl volný svrchník, spatřili jsme prostý kroj úředníka dráhy, k němuž podivně slušela krásná jeho ušlechtilá hlava a pak nevšedního cosi, nad míru zajímavého, co rozložilo se mu kolem vnějších, do drobounkých paprskovitých záhybů vybíhajících koutků očních, na oblých skráních a slabě zarudlých tvářích, něco, co mívají mužové jen po vážných, krásných, poetických zkušenostech.

Hvězda, jehož dosud kromě mne nikdo nepoznával, usedl bez pozdravu na jediné prázdné místo a rozhlížel se usměvavě.

Přelétl nás všechny pohledem a pravil hlubokým, zvonivým hlasem:

„Tak bychom byli tedy všichni pohromadě!“ a usmál se pro sebe jako v hrdle, tak že v té větě pronesené ležela celá symfonie účastenství. A po tom smíchu jej poznali.

„Pro Boha, vždyť je to kometa — Hvězdo!“ zavolal někdo v zadu, a všichni ti, jež vážné studium a trpké povolání záhy oloupilo o mladost, nalezli ji aspoň okamžikem na prsou Hvězdových.

Z rozčilení zbylá radost svedla nás všechny do těsného, sdílného kroužku kolem Hvězdy, špády octly se tam, kam patří, pod stolem, a když šum otázek i výkřiků vítání poněkud utichl, zahájil čestný předseda lehkým klepnutím své tabatěrky o stůl rozhovor:

„To jsem blázen!“

Naléhavým otázkám přátel odpovídati, bránilo Hvězdovi nejen, že shluklo se jich v jednu hromadu čtrnáct, ale i přinesené jídlo, jež pojídal se zdravým hladem a slušnou chutí člověka úředníka západní dráhy. Tolik jsme se totiž dověděli.

„Kde však jsi?“

Odpověď všemi přehlušená, rozsápaná zněla:

„V Rozvodí!“

Domažlice jsou předposlední stanicí české západní dráhy a Rozvodí leží právě na samých hranicích království, půl hodiny od Domažlic vzdáleno. Tento kousek trati běží nejkrásnější částí Šumavy a tvoří oblouk, ale do výše ovšem mírné, jde totiž průryvem přes šumavské pásmo. Kde oblouk nejvyšší, leží Rozvodí, téměř skok z Domažlic, a my se domnívali, Bůh ví, kde Hvězda je, v Africe s doktorem Holubem.

Než se kdo nadál (nevím ani, jak to přišlo), byl Hvězda v proudu vypravování.

„Ano, hoši, už tomu tak, já druhdy posluchač vznešené vědy Keplerovy na universitě pražské, jsem teď přednostou stanice Rozvodí na české západní dráze. Přednosta jest trochu pyšným názvem pro můj úřad. Rozvodí je jenom polovičatá stanice, zastávka, oznamuje jenom vlaky a řídí odchod výpomocných lokomotiv, ale hlídačem zváti se nemohu, poněvadž bych tím ubíral na důstojnosti svému jedinému podřízenému a — hoši — svému tchánu! Prosím, ne vytrhovat, vyložím vám všechno po řadě, víte, že druhdy byl jsem také kus literáta a pokusil se zříditi nový genre — hvězdářský. Máme půl jedné, ve čtyři hodiny pětadvacet minut jede nákladní vlak číslo 4. do Bavor a do toho času jsme pohodlně hotovi. Tak tedy abych počal.“

Hvězda zapálil si viržinku a vypustil několik mohutných chumáčů dýmu ke stropu jako vhodnou illustraci k nákladnímu vlaku čísla 4. a snivým zrakem sledoval mizivý vlnek, táhnoucí se k lampě, pak pokračoval se zvláštním úsměvem:

„Abych připravoval se ke státní zkoušce písemní, vymanil jsem se, věřte, že s krvácejícím srdcem, z vašeho převeselého kroužku. Zmizel jsem tehdáž a sázím svou novou přednostenskou čepici, že nikdo si na mne nevzpomněl, až dnes. Jen prosím, nevytrhovat, já vám to oplatil. Zmizel jsem tedy a našel si v jedné z pobočních uliček k Ostruhové ulici byt s vyhlídkou do nejčernějšího dvora Malé strany, vyhlídkou to státní zkoušce zajisté nejpřiměřenější. Zatím co moje duše bloudila vesmírem mezi světy a v uších zněla hudba sfér, tělo moje znalo jedinou jen cestu, z Ostruhové ulice kamenným mostem do Klementina na hvězdárnu, kde pod záštitou Atlasovou — nu, vždyť víte — —

Znáte všichni romantický labyrint malostranských uliček, jednu z nich vám vylíčím. Objevil jsem ji, hledaje kratší cestu ke kamennému mostu. Spojovala onu odlehlou ulici, v niž jsem bydlil, s jinou, jejíž jméno jsem zapomněl. Byla jako zakleta. Vešel jsi do ní a zmizel jsi jako v tajných dveřích. Vše tam bylo jednotvárné, šedivé, i vzduch; kráčel jsi šedí. Hned za rohem seděla v zapadlém krámku jakási baba a prodávala ptačí zob; zahlédl jsem jen někdy hrubé obrysy postavy její zašlým sklem krámku, a zdálo se mi, že svazky jitrocele venku visící jsou stále tytéž; byly nadobro zaprášeny. Ostatně nepřerušilo hladké, šedivé zdi, bezpochyby hradby některé panské zahrady, nic po celé délce uličky, vyjma uprostřed, kde vpuštěno do zdi zadní průčelí nějakého mohutného paláce, chmurné, opuštěné. Širokého rozhledu ulička nepřipouští, a kdo by chtěl krásný ten starý dům si prohlédnouti, div šíje nezlomí. Spatří nad sebou mohutně rozčleněné čnící římsy risalit, mocné údy patheticky modelovaných kariatyd a skloní zraky k portálu roztomile vyřezávanému, jehož dolení polovici bohužel zakrývalo hrubé bednění ze silných prken jako pro věčné časy. Vše mělo vzezření, jaké berou na sebe předměty, jež náležely dávným lidem a jichž dnešní člověk uzavřel nedotýkati se.

Chodil jsem tudy dvakrát denně, na mysl mou ulehaly dlouhé řady formulí, integrály, přede mnou kmitaly spektra geologie nebes, a tu snadno lze pochopit, že se záhy pro mne dojem oné jinak nezajímavé uličky otřel.

Jednou vracel jsem se domů v kormutlivé náladě, k níž nebylo jiné příčiny, leč nepříjemný večer, který po slunném dni pozdního podzimku z černých hlubin nebes stlal velikými vločkami sníh do ulic. Bylo mi, jako kdybych každou byl slyšel, když dopadla nebo šustla o sklo svítilny. Noha nevrle sklouzala po chodníku. Bral jsem se svou uličkou, kde nebylo stopy po lidské noze v tenké vrstvě sněhové.

Avšak mimo nadání jsem se zastavil. S počátku sám nebyl jsem si vědom, proč. Ejhle! Bednění, portál starého paláce zakrývající, bylo odstraněno — skoro jsem se ulekl. Tma v těch částech ulice byla již značna, avšak zásvit, ze slepého krámku semenářky dal mi poznati čáru, až kam prkna na vratech dříve sáhala. Rezem vyhlodaná, avšak mistrovsky pracovaná, gryfa představující klika se objevila. Byla skvěle vycíděna, hvězdičky sněhu jiskřily na ní. Při zemi byl sice sněhový nános navát jemnou vlnou až k samým vratům, avšak pochyby nebylo, starý dům ožil, a přece dřív vše vypadalo, jako zakleto pečetí Šalamounovou.

Zvědavost moje byla veliká, mžikem vzniklo v mysli mé tisíc různých domněnek, neboť nenadálá změna ta vzrušila obraznost mou nad míru. Hádanka zůstala však hádankou, a když jsem stiskl kliku, což šlo podivuhodně snadně, doznělo cvaknutí žalně kdesi hluboko v útrobách starého paláce. Měl jsem sto chuti zjednati si rozřešení, pohled můj zavadil o zvonec, po zvyku starých staveb venku visící, věděl jsem však, že mu srdce schází. Postál jsem chvíli v udivení stále rostoucím, až vločka sněhu za krk zavátá zamrazila mne a přiměla k odchodu.

V tom však zarazil mne drkot kočáru, v uličce mé nikdy neslýchaný. Lehká silhueta povozu objevila se mezi těsnými zdmi a svítilny jeho po nich kreslily dlouhé pruhy světla. Byl to povoz velmi pěkně stavěný, podoby však prastaré. Přijíždí tryskem blíže, vidím, že je skvostný. Statní dva bělouši s ohromnými pštrosími chocholy ve třpytném řemení a nádherných čabrakách, kočí na vysokém kozlíku v těžkém kožiše a — probůh, s copem pod třírohým kloboukem!

Lůno kočáru, vězící hluboko v ohromných zadních kolesech, přetíženo nesmyslnými okrasami bizarního rokoka — věřte mi, že se ve mně dech až zatajil, když se tento kus minulého století právě přede mnou zastavil.

Kočí obrátil ke mně pudrovanou hlavu s třírohým kloboukem — celou věčnost trvalo to obracení — a promluvil asi dvě slova, jak se mi zdálo, v jakési dávné barbarské němčině, provázené však posuňkem, z něhož jsem si vybral, že mám zazvonit u vrat paláce. Úžasem jsem ztrnul. Pohled kočího, jehož oči zpod šedivých obočí se mne nespouštěly, naháněl mi nepochopitelný strach, díval se na mne s takovým klidem!

V tom zapadlo okno kočáru se šumotem do dvířek. Bože! Co jsem spatřil! Z oblaku krajek a záclon, jimiž byl kočár vyzdoben, vynořila se podoba dámy a podepřela se loktem.

Kdykoli před tím představoval jsem si ženu, kterou mohl bych milovat, nikdy ani rysem svého pomyslného obrazu nepostihl jsem té čarovné skutečnosti. Ne rysy, neboť ušlechtilý obličej ten neměl nic ostrého v čistých svých liniích, ale útvary jeho honosily se onou dokonalou akuratesou krásy, při jejíchž konturách nic není zbytečno a nikde ubráno spanilé okrouhlosti. Ta pravidelnost však nepřekážela, aby tato tvář štíhlých, drobných tahů byla svérázným typem. Zdá se, že k vytvořeni takového divu krásy potřebí bylo staletého zdokonalování celých dvou generací, otcovy a matčiny.

Tehdáž jsem ovšem tak klidně nerozumoval. Stápěl jsem oči své do jejích, jež planuly jako tisíce hvězd v hluboké noci, a byly tak veliké, tak veliké! Chvěl jsem se v úchvatném dojmu dvou barev, černé — těch plajících nelesklých očí, a zlaté, opravdu zlaté — vlasů, jichž kadeře trojnásobným obloukem spínala široká stuha v zářivý zlatý obláček vábně obličej lemující, a počítal jsem okamžiky, ve kterých bude mi dovoleno, abych se díval. Neviděl jsem nic jiného, leč ty oči a vlasy, neviděl jsem čistou, úbělovou pleť, štíhlé, ladné hrdlo, přímý, ušlechtilý nos a rtíky jako růže na rozpuku.

Hlavu měla upravenu způsobem, jemuž v dobách directoiru říkali „à la Titus“, a šat její, barvy růžové, těsně pod hrudí přepásán, byl rovněž z těch dob, jež francouzská revoluce a co se týče kroje, výtvory Davidovy ve směru klasickém zreformovaly. Hluboký výstřižek skryt byl bělostnou kožešinou, a ruce v hrubých, až po ramena dlouhých rukavicích.

Konečně po dlouhém, pohrdlivém, uštěpačném i úsměvném pohledu promluvila hlasem plným sladké hudby.

Řekla cosi po francouzsku, co, více nevím, jednal jsem jenom dle jejího velitelského pokynu a chopil se táhla ku zvonci.

Zvonek zahlaholil zvučně.

Neslyšně otevřela se vrata portálu. Nehybný kočí švihl po koních, že jsem před nimi jen tak uskočiti mohl. Jenom jsem ještě postřehl milostný pohyb ruky tajůplné krásky na poděkování nebo na rozloučenou, a vše zmizelo jako přelud za tmavými vraty. Ještě bylo slyšet kola kočáru drnčet po dlažbě, pak se zastavil na chvilku. Od lehkého skoku z povozu to skříplo, dušeně bouchla dvířka, pak rozjel se kočár a drnkot zmlkl kdesi ve dvoře a ticho — od napjatého poslouchání až mi v uších počalo zvoniti. Úzký paprsek světla, deroucí se klíční skulinou, shasl, a já pozdvihl hlavu…

Chvilka, již věnoval jsem nápadu à la Hoffmann, byla kratičká, v nadpřirozenosti nevěřím. Uvažoval jsem střízlivě, stoje stále před vraty, nevídanou příhodou mocně vzrušen.

„A co — nějaká panská maškaráda!“

Pohlédl jsem vzhůru ke starobylé válcovité svítilně, kolem níž kroužily hrubé vločky sněhu, viditelné jen, když se kol světla mihly. Zrak můj nesl se dále tmavou, mrtvou ulicí. Byla už hluboká noc. Vzpomněl jsem si na svou teplou jizbu.

Přes to tisíc nedůvěřivých myšlének rvalo se o můj ubohý mozek, a sotva jsem jednu zavrhl, dostavila se jiná, ještě dobrodružnější. Vší silou vzpíral jsem se nápadu pokládati dámu v kočáře za jakýsi druh bílé paní. Bral jsem útočiště k chladnému rozumu, pracně jsem sama sebe přesvědčoval, avšak obraz neznámé dámy ve tmě uličky stále a zřetelně před oči rozohněné fantasie se stavící, nádherná tvář s tím uštěpačným úsměvem, palčivýma očima, ta nevídaná, nadobyčejná krása — k čemu to všechno mně — jehož život plynul dosud zcela klidně a prostě? —

Smál jsem se sám sobě a v duchu i hlasitě dával jsem si nekalá jména, a přistihl jsem se konečně na rohu uličky, jak živě sám k sobě hovořím a rukou rozkládám. Srdce mi tlouklo hlasitě, tak jsem byl rozčilen.

Tu mne pojala zlost, obrátil jsem se, šel nazpět, postavil se k chmurnému paláci a řekl:

‚Hle, pošetilče, tu jest starý dům, dříve třeba po staletí neobýván. Co na tom prapodivného, neobyčejného, nadpřirozeného, že v něm bydlí teď mladá, krásná žena, která jezdí ve starém, těžkopádném kočáře a má pudrovaného kočího, a že obléká se v šat à bandeau traversal? Jdiž, blázne, nejvýše je to neobyčejné podivínství, a to je přec konečně pochopitelno.‘

A zahaliv se těsně do pláště spěchal jsem metelicí domů.

Přes vše umínění, že se knih dnes ani nedotknu, seděl jsem při nich déle než kdy jindy a s vůlí marně usilovnou. Ležela přede mnou zpráva pařížské komise o vyměřování čtvrtníku země, marně zatínal jsem prst mezi listy francouzského slovníku, nedostal jsem se ani přes jedinou stránku.

Oko bloudilo co chvíli přes okraj stolu, tam, kde svit lampy přestává za mizícím dýmem tabákovým, až ku nízkému oknu mé panické jizby.

To hned se mi změnilo v okno kočáru, sluch můj opakoval mi úžasně věrně zašustění tabule vražené do dvířek, a z mého vlastního okna naklonila se mi do pokoje přeladná hlavinka… jen se jí zlaté krátké kadeře do obličeje kmitly — Bože, i tu blankytnou pentlici jsem viděl… Udělala zlobný pohyb rozkazu k mým dveřím, abych zazvonil, div jsem se neobrátil.

Oddal jsem se tedy svým neústupným přeludům s jakousi rozkošnou resignací.

Vmyslil jsem se celou živostí své obraznosti do něžného obrázku, jenž mi tak pevně v paměti tkvěl, a snil jsem, snil…

Pozvolna přetáhla celý můj pokoj žlutavá, zlatistá mlha, pod níž všecky předměty zmizely, jen uprostřed zbylo místo pro luznou podobu neznámé, tak pravdivě se duševnímu oku jevící, že jsem až užasl. Po chvíli počaly kol obrazu toho vířiti světlé body, sdružily se ve zcela pravidelnou hvězdovitou figuru, nejinak než jako na vlhké oponě vidíš kroužiti barevnou hvězdu z kouzelné svítilny a ze zmotaného středu pojednou prosvitne hlava řecké bohyně. Máchl jsem rukou, a jako když za oponou zarazí „kouzelník“ otvor magiky, přelud zmizel.

Došel jsem k oknu, postavil vyhaslou dýmku do kouta, odhrnul záclonu a zadíval se ven do noci. Bylo asi už hodně pozdě, hodinky tikaly mi zvučně na zdi, ale nechtělo se mi na ně pohlédnouti.

Přestalo už dávno sněžit, a z obrovské trhliny mračna stříbrně vroubené vyhlížel měsíc v lednovém vzduchu, bílý, malounký, až příšerně vyjeveně na malostranské střechy sněhem pokryté, jako na zasněžené rovy hřbitovní; mikulášská báň jako pomník mezi nimi. Na půl bylo viděti na měsíci dobře zeleň krytu jejího, druhá půl, k větru, ováta byla sněžnou tříští. Přišla doba zimních báchorek…

Sklem, omženým od mého dechu, mhoural žlutě na mne měsíc jako v zamyšlení.

Obrátil jsem se, fouknutím pomohl smrtelnému zápasu vyschlé lampy, a za chvíli byl jsem až po krk v záplavě svých mohutných peřin, a tu projel mnou chlad, až se mi vlasy zježily.

Tikot hodinek nade mnou otcovsky mne pobízel, abych spal.

Poslechl jsem, hodil rukama za hlavu a usnul jako dudek mezi dvojím oddechnutím.

Ale nevyspal jsem se na zdravo, ráno sotva jsem pozvedl hlavu z podušek, tak byla těžká. Sny toho vinny nebyly, nepamatoval a pracně vzpomínal jsem na události včerejšího večera. Bylo mi tak, jako kdybych si byl včera donesl domů kytici velkokvětou nádherných barev, která mne po celou noc omamovala prudkou svou vůní, a já ji ráno nalezl zvadlou, vypáchlou — avšak hlava byla těžká.

Za to uvažoval jsem dnes včerejší dobrodružství své, a sám k sobě shovívav usmíval jsem se nad pošetilostí svou, která oloupila mne o večer práce a dala mi zaspati obvyklé ranní studium. Spěchal jsem, abych napravil, co jsem zmeškal. Laskavostí zvláště mi nakloněného pana amanuensa dávno asi leží na mém obyčejném místě v universitní čítárně knihy a mapy oblohy nebeské, kteréž mi život tak ztrpčovaly.

Vyšel jsem zcela nesvěží ze svého domova, a potůčky, jimiž se předčasný sníh rozešel po ulicích, nedovedly napraviti mou náladu; čepice, již si báň mikulášského kostela včera nasadila, byla jen tak na noc. Dešťové roury horlivě hubovaly a svědomitě vylévaly každou kapku sněhové vody na dláždění.

Přes nepohodu nevolil jsem však nejkratší cestu do Klementina svou zamilovanou uličkou, nýbrž Ostruhovou ulicí dolů ke kamennému mostu. Nevysvětlitelný vzdor pojal mne naproti mé uličce. Zlobil jsem se sám na sebe, podivný nápad výstřední nějaké dámy dovede mi způsobit bolení hlavy, a ja starý kozák — jak víte, jest každý student na universitě starý kozák — no, nechtěl jsem sám se sebou ani mluvit!

Lačně vrhl jsem se na knihy, ale ať popadl jsem studium svoje jakkoli, vždy vyzřela z myšlének mých včerejší událost neodbytně, jako nepochopená záhada, která staví se před střízlivý rozum a neústupně žádá vysvětlení, rozluštění. Zatím co ústa má s chvalitebnou horlivostí šeptala nebetyčné poměry pomyslných veličin v rozboru dráhy Enkeovy komety, mohutnosti duševní ždímaly jedinou jen myšlénku. Snadno uhodnete, jakou.

Ať jsem si co chvíli opakoval, že vše to jest pošetilostí, a s novým úmyslem pustil se do práce, hned za chvíli přistihl jsem se, že hledím oknem po blízké římse příčného pochmurného traktu, a zatím co oko hloubalo v neurčitých obrysech vlhkoty zdí prosáklé, zrakem vnitřním vidím mlčelivý portál známého starého paláce v povědomé uličce a na něm čistě vycíděnou kliku v podivuhodné formě… ještě předevčírem od patiny zelenou… slyším měkký vlnivý cinkot zvonku… který před tím zajisté sto let mlčel…

Ze snění svého probudil jsem se s hlubokým vzdechem a zavřel atlas v přesvědčení, že náležím jedné nezapomenutelné myšlénce, které nejsem s to se zhostiti ani s největším napjetím vůle. Leckdy sic upadáme v podobné rozpoložení mysli, co však dálo se toho dne mně, byla už jakási snad pomíjející choroba duševní, nebo co ke všem všudy.

Zavřel jsem knihu tak hlučně, že způsobil jsem u vedlejšího stolu malé pobouření, velekrátkozraký jeden pan profesor podíval se zpod brejlí na mne očima na nejmenší míru zamhouřenýma a plešatý jistý dramatik, autor samých „knihových“ tragedií německých, který studoval k novým pěti aktům, drže křečovitě v každé ruce sporý pramen zbylých vlasů, probodával mne břitkými pohledy, a sluha u kamen káravě a jemně zakašlal. Šel jsem a prochodil zbytek dopoledne nejživějšími třídami pražskými.

Hodina první po poledni zastihla mne hrajícího v kavárně už třetí partii šachovou. První dvě jsem rychle „provrz“, jak zní případný terminus; seděltě proti mně jeden z výtečníků kavárny, tehdáž sídla české školy šachovní. Hrál na mne již po třetí týž nový gambit vlastního vynálezu, a já, který pokládal se a byl pokládán také za nejlepšího hráče, nebyl s to připadnouti na působivou obranu. Věděl jsem sice, že musím bráti jezdcem protivníkova královského pěšce, v tom však okamžiku, kdy pokládal jsem tah tento za jistý, obdržím šach střelcem, který hned následujícím tahem zahladí mého jezdce z bojiště šachovnice. Byl jsem ztracen po třetí.

Tlumeným vztekem jsem se neznal.

Počali jsme novou partii. Zatna zuby umínil jsem si hráti rozvážně s nejlepším rozmyslem. Hráli jsme zvolna. Kolem nás všechen ruch kavárny, přeplněné studentstvem a hlučným jich počínáním zmizel v jediném, nás nerušícím chaosu, zapadli jsme úplně v nirvanu kouzelného toho černobíle vykládaného Caïssina oltáře, zapomněli i na představu vlastní bytnosti a vhloubali se úplně v moře pojmů, jež představují křehké figurky: já nabyl chladného temperamentu šachisty a partii vyhrál.

Můj protivník zasmál se suše, krátce, nuceně; na okamžik stali jsme se lidmi, pokud figurky nebyly chvatně postaveny. Když stavěl jsem svého krále, zachvěla se mi ruka tak, až figurka zadrkotala. V minutě byla partie rozehrána a my znova obemknuti kouzlem, jemuž oddali jsme se s náruživou vášní.

Soudruh můj poněkud v tahu otálel, zdálo se mi, že déle, než potřeba. Ve mně bušilo očekávání, měl učiniti rozhodný tah, kterým na jisto zvítězil, já jej viděl a styděl jsem se takřka pro snadnost, s jakou jsem mu jej nabídl.

Stále rozmýšlel.

Netrpělivost moje rostla, ruka má ke spánku přimknutá pálila horečnatě, bylo mi, jako kdybych měl hlavou od jedné skráně ke druhé protažený žhavý drát; lebkou táhla temná, neurčitá bolest, přece však byl jsem ke každému sebe nepatrnějšímu pohybu protivníkovu upjat se vší zaujatostí, jíž jsem schopen.

Neučinil toho tahu — táhl jinak, směšně slabě. Ve mně se však všecko jakoby shroutilo a vyschlými Ústy hvízdlo hluboké oddechnutí — několika tahy byl poražen, tak že se po partii vzdal. Podal mi ruku přes stolek, moje byla zimničně horká a jeho potem vlhká, řekl několik slov o odvetě a odešel.

Já jako bych do světa nazpět spadl.

Kavárna všude stejnoměrně prosycena dýmem doutníků, tak že plynové plameny — byl již večer — téměř do hněda svítily, otřásala se hlučným potleskem. Byl koncert, zvěděl jsem o tom teprve této chvíle. Brunátný obličej, uklánějícího se kapelníka připadal mi nesmírně pitvorným. Téměř sedm hodin proseděl jsem u šachu. Na stolku zadrnčela nádoba s kávou, netknuta tak, jak ji byl sklepník před půldnem přede mne postavil.

Jiskérka zasvítivši na cukru zabolela mne v očích. Chopil jsem se nádobky a vypil kávu douškem, chladnou, hořkou, domnívaje se, že tak ukojím své rozčilení. Užmolený doutník, nevím už kolikátý, marně jsem zapaloval.

Zaplatím a téměř prchám.

Není nepříjemnějšího ochabnutí, než únava po půldni, protráveném u šachovnice. Zcela bez myšlénky, zmámen, potácel jsem se ulicemi, naplněnými ledovými kapkami pršky, zmítané bystrým větrem na všechny směry, plynové plameny na rozích blíkaly jako oko obra za rohem ukrytého a uvolněná skla svítilen teskně drnčela.

Noha sklouzla na dláždění co chvíli, zima mne rozrážela. Protivná cesta, a přec mou jedinou touhou, snaživou jako po spasení bylo lůžko a spát a spát!

„To die — to sleep!“

Jiného ponětí jsem schopen nebyl.

Choulím se zimomřivě do svrchníku — měl jsem ještě lehký podzimní — chýlím hlavu proti větru, vraštím čelo, abych udržel klobouk na hlavě. Ve snu nevýslovné mdloby přesel jsem Karlův most jda jako stroj, nohy jako spřežení zkušených koní samy nacházely cestu. Oči vryty do země, tetele se zimou, vrazil jsem několikráte do osamělého chodce, který podělil mne kletbou nebo stručným poučením o mravech člověka, kráčejícího po ulici.

Nemaje myšlénky pohromadě, nemohl jsem měřiti cestu. Půda pod nohama ubíhala mi tmavá, černá, leda že se tu a tam přes kaluž položil odlesk z krámu, aneb v ní zobrazil plamen rožní svítilny. Brzy zůstala vzadu zář oživených ulic a ohlas kroků mých zněl ve tmě soutěsných uliček labyrintu malostranského.

Šel jsem asi už velmi dlouho. Náhle položil se ku kroku mému úzký dlouhý proužek světla. V čiré tmě nebyl jsem ihned s to, promítnouti jej perspektivně, to jest určiti, odkud přichází, až odlesk omžených kamenů poučil mne, že to škvíra vrat z vnitř osvětlená. Na vratech zatřpytla mosazná klika a nad nimi rozkládaly se balvanovitě kontury starobylého portálu.

Stál jsem před svým tajemným palácem.

Nitkovitý paprsek mezi veřejemi svědčil, že nejsou na dobro zavřeny. Jako mrazem projela mnou neodolatelná choutka zjednati si na místě rozluštění záhady, která mi otrávila celý den.

Ulice chodců prázdna — chtivě chopil jsem kliku — už dávno nebyl jsem pánem svého jednání — povolila lehce, nahoře zaharašilo však péro zvonku. Prokletý zvonek!

Zvolna tlačil jsem veřej před sebou, ozvalo se slabé cinknutí, dvéře otevřeny. Ustal jsem. Slyšel jsem pouze šumot vlastní rozčilené krve, nyní bylo mi horko. Bylo mi na útěk, věděl jsem však, že kdybych kliku pustil, bude se veřej poroučeti do vnitř, šílená žádost chopila se mně jako vír a ještě opatrněji přimknul jsem veřej, že se ani nehnula.

Stál jsem v prostranné, opukou dlážděné předsíni, na jejíž vlhké podlaze prostírala se jako pokryvka do kola červenavá zář s temným středem stínu, jejž vrhal sám pramen matného světla, svítilna totiž visící na lanu do nedohledna se ztrácejícím, z níž svit jen stěžka prorážel matenicí ozdob, stočených z drátěných úponkových spirál a mosazných poupat. Tiše komihala se kyvadlem, byvši asi teprve nedávno rozsvícena. Každým pohybem svítilny šly sebou světlé čáry po zemi.

Po pravé ruce bralo se v širokém oblouku vzhůru točitě schodiště o vypouklém zábradlí výtečné řemeslné práce nejpitvornějšího baroku v onom vzoru, na němž každá vlnovka a ozdůbka tak zřetelně mluví o přepjatém a bezdůvodném pathosu.

Zábradlí vycházelo dole z podstavce, na němž tři amoreti stápějíce se v kamenné buclatosti, emfaticky potočení, s úsměvem do nekonečna upjatým a sto let starým, drželi kartuši se složitým znakem, na jehož středním poli modraly se tři hory a nad každou třpytila se zlatá hvězda. Nad erbem hraběcí koruna.

Nade vším tím tma jako těžký poklop, protknuta jen lanem lucerny, pokud bylo osvětleno.

Najednou pocítil jsem úpal studu ve tváři.

Po špičkách kráčel jsem ku vratům, opatrně sáhl po klice, zmáčkl — avšak veřej nepovolila. Co to? Vrata byla do zámku zapadla. Chycen!

Kdosi byl dříve zamkl vrata na prázdno a bezpochyby mým zavřením zapadla závora do lůžka. Jak se to stalo, jest jedno, nyní jest jisto, že nalézám se v průjezdu záhadného, v hluboké ticho pohrouženého, němého domu, sám a sám v položení velmi nemilém, ano nepříjemném, snad nebezpečném!

A zrovna horečka mnou zmítá. Dumám, co činit… Prokletá zvědavost! Pudilo mne to však silou tak neodolatelnou. Naposled je to všechno jen mámení a zlý jakýsi duch nastrojil tu hru ďábelskou v nedostupné a pusté uličce, otevřev věkovitý dům jako pasť na bezúhonnou duši, snad se nyní ďas třese v němém škodolibém smíchu kdesi ve tmavém koutě. Jak toužil jsem po své podkrovní světničce, po kavárně, jak se tam asi lidé baví a smějí, i rudonosý kapelník uklání! A já zde v chladném průjezdě zavřen, chycen, úzkostlivě pohlížím na svítilnu, jak se tu lhostejně komíhá tam a sem — tam a sem…

Rozzloben sám na sebe dupl jsem nepředloženě a lekl jsem se tak, že bych byl dupnutí hned podešví smazal.

Zvuk rozlehl se zplna po kamenné podlaze, ozvěna běžela hbitě se smíchem po schodech vzhůru, zachechtala se v klenbách prvního poschodí, ozvala se lhostejně ve druhém a za chvíli zemřela tesklivým stonem kdesi ve výšinách tmavého jícnu, nade mnou se klenoucího, a potom zase ticho mrtvé, umořující — —

Ve hrůze bez dechu očekával jsem, které dvéře se nyní otevrou, zda veliké, vedoucí proti vchodu bezpochyby do nádvoří, aneb ony menší patrně ke schodům služebnictva. Napřed vyskočí zajisté statný hafan, již jsem slyšel jeho štěkot, a za nim vynoří se silná přistřižená hlava s mohutným týlem. Můj Bože, kam jsem se to dostal!

Avšak bylo ticho, ticho takové, že píseček pod mou nohou pronikavě zaječel, jakoby jej bolelo, že jsem naň šlápl.

Dvéře zůstaly dveřmi. Někdo stonavě vzdechl — já to nebyl!

Dlouhá úmorná chvíle minula. Náhle ve tmě nade mnou, vysoko, počal se ozvuk znova hlásiti, zprvu jemně jako uštěpačný šepot, ve dvou okamžicích tajemný zvuk vyrostl v ohlas vzdáleného drnčení bubnu. Po dlouhé chvíli přidal se k němu venku šumot zcela podobný, každou vteřinou mohutnící, avšak ještě v dálce daleké a teď vedly oba svou. Šumot z venku změnil se v dunění, dunění v rachot, ozvěna shora rozšířila se na celé okolí, zábradlí schodů drnčelo, stěny hulákaly a vrata otřásajíce se nedočkavostí rozevříti se řvala po strážci domu. Svítilna na laně s mohutným střapcem zrovna poskakovala, amoreti se štítem div se za mnou neohlíželi.

V tom však venku zcela blízko cvakla podkova koňská, byl to vůz — kočár — strašidelný povoz zakletého zámku.

Příšerný křik starého domu umlkl právě, když rachot kol před portálem dozněl, a když kůň venku uhodil podkovou, zavznělo to s hůry klenby jasně, jako když hodí kamenem do studně. A s tím zvukem i démon starého paláce umlkl.

V tom okamžiku nalézal jsem se v koutě, tvořeném úhlem podlahy a schodů vzhůru se ubírajících, skrčen, ani nedutaje; kolem mne šly okamžiky dlouhé jako hodiny a každý žehal mne mrazem hrozné úzkosti.

Co se se mnou stane! Já pod schody! Vyženou mne jako zloděje…

Konečně ozval se zvonec. Pekelný zvonec! Zaječel jako pominulý a celý vnitřek zaburácel v odvetu: Je tam, je tam v úkrytu!

Ve tmavém svém koutě hryzl jsem dlaň do krve. Minula zoufale trapná minuta. Počal jsem se oddávati šílené naději, že budou venku marně čekati, dům jest úplně prázden a pust, a blázen by jim šel otevřít.

A což duch nějakého zakletého sluhy?! V té chvíli věřil jsem všemu.

V tom zaštěkal venku zvou po druhé, zlobivě, vztekle — celý dům zvonil s sebou, cítil jsem, jak mi schodiště o temeno zadrnčelo.

Zase ticho.

Věděl jsem určitě, že se zcela jistě zblázním, potrvá-li to ještě chvilku.

Tu počal se kdesi daleko za zdí ozývati odměřený klapot podpatkův, a v malé chvilce cvakla klika a úzké dvéře přes prostranství naproti mně ve skrýši se otevřely, a na prahu stanula lidská bytost, muž, stařec.

Kahan mocnějšího světla než svítilna v průjezdě, jejž ruka příchozího těsně držela k prsům, osvětloval jen dáseň vyčouhlé brady a kladl lesk na končitou špičku dlouhého nosu.

Holozubá ústa byla široce rozevřena a oči v hlubokém stínu, jakoby jich ani neměl, celá tvář měla výraz přiblblého, pověrčivého strachu — ejhle Macbethův dveřník!

Tak stanul chvíli bez dechu. Pomalu vyšoural se ze dveří s bázlivými pohledy za sebe. Pod nohou mou skříplo zrnko písku. Třesoucí se rukou zaclonil kahan a oslněnýma očima pohledl slepě v mou stranu v úděsu.

Nastojte, vzadu házel se mu tlustý krátký cop! Lisími kroky spěchal k vratům, drnkaje klíči.

Klíč skřípl a veřeje zticha zastenaly.

Drtivý strach popadl mne v tom okamžiku největší silou.

Ale už vjížděl otevřenou branou kočár starobylé, úhledné stavby, houpaje se s gracií v pérách, potřásaje čtyřmi chocholy, trčícími na rozích široce zaskleného elegantního kupé, a na vysokém kozlíku seděl nadutý kočí v třírohém klobouce jako z pohádky o Popelce.

V úvaze jediné vteřiny rozhodl jsem se zjednati si rozluštění hádanky, stojím-li konečně u ní. V témž okamžiku vztyčil jsem se ze svého ponižujícího postavení v koutě pod schody, nechť z toho pojde co pojde!

Mythický lokaj s kahanem v ruce, druhou koně za uzdu držící a stále s pověrčivou hrůzou po plesnivých stěnách se ohlížející, vytřeštil na mne oči až k vyvrtnutí a potom s výkřikem: ‚Huhuhu‘ utekl, já však chopil jsem se uzdy polekaných koni, s nimiž jediné pokládal jsem se za část rozumného světa v tomto báječném paláci. Napudrovaný kočí nevida mne s druhé strany, vzkřikl na koně jako zcela prosaický fiakrista z Václavského náměstí.

Muž v širokém klobouce obešel zadní kola povozu a otevřel jeho dvířka.

Zavanula z nich proudem vůně.

Kočí rozložil ze spodu kočáru stupátko o několika schůdkách.

Ano, tu stála ve svém podivném šatě, jenž vysoko podpásán zvyšoval její štíhlost, a její ruka v hrubé rukavici sbírala na hrudi veliký, volný plášť.

Nebylo nač odpovídat, neptala se. A přece, ačkoliv ani rys ve tváři její se nepohnul, ze sotva znatelného posunu obočí četl jsem otázku…

Ovšem, ovšem, odpovídal jsem beze slov, přišel jsem ještě jednou, abych pohledl v tyto oči, byl bych zemřel, kdybych je nebyl více spatřil, a nyní mne potup a znič!

Při tom celé moje nitro tálo jako na horoucím plameni.

Nevím, jak dlouhá byla ta chvíle, ve které se nic nedálo, ve které jsem já hořel a jen to věděl, že tento její pohled nesmí trvati ani dva okamžiky déle, žár ve mne vzrůstal, a nebylo ponětí, jehož by se byl nezmocnil.

Byli jsme sami dva; jak jsme osaměli, nepozoroval jsem, vždyť bylo mi jako kdybych pozbyl půdy pod nohama.

Pozbyl jsem i rozvahy, sice bych nebyl učinil, k čemu jsem se hned potom odvážil. Bůh ví, jak se to stalo. Snad ta okolnost, že celé nepochopitelné dobrodružství událo se tak mimo všechny logické důsledky, anebo co jiného svedlo mne k tomu. Uvažoval jsem tak: kdyby vše šlo svou přirozenou cestou, již dávno, a to v nejlepším případě, musil bych se s hanbou ocitnouti přede dveřmi, když mne tu nezvaného našli. Ale ještě dnes důvod svého odhodlání marně hledám… jisto jest, že jsem vůbec nebyl mocen svých myšlének; když… a snad mi také nic jiného nezbývalo… zkrátka, když se divukrásná neznámá princezna po dlouhém pohledu ode mne odvrátila a po schodech vzhůru kráčela, šel jsem za ní bezprostředně v patách.

Pravím, že od toho večera uplynula léta, ale musím se zvláštním důrazem podotknouti, že to, co mi z celé historie nejpodivnější a nejurčitěji zatanulo na mysli, jest způsob, jakým jsem vhůru šel.

Vím zcela jistě, a byl to prazvláštní pocit, bylo mi, jako kdybych byl nadobro ztratil pocit vlastní váhy — jak bych to řek’ — ano — a to mne dosud nejvíce mýlí — šel jsem po schodech, ale jednotlivých stupňů jsem neznamenal, jako kdyby mne někdo byl nesl.

Skutečně jest lidská řeč pro označení jistých situací poněkud neúplna, vždyť i dříve pravdu jsem nemluvil, když jsem řekl, že v tom jejím pohledu jsem četl otázku a že jsem na tuto otázku také pohledem odpovídal; nic totiž nebylo lhostejnějšího a nic také za těchto nevyzpytatelných okolností zvláštnějšího, než tento nevýslovný její pohled.

Později po měsících našel jsem si pomůcku pro označení mělkosti toho pohledu, dívala se na mne tak, nu, musím to říci, asi tak, jako se dívá někde v exotickém pralese rajka na prvního člověka, kterého vůbec spatřila.

Nu, vezměte si z toho, co chcete, takové to bylo, já jsem sice nikdy v trópech nebyl, ale…

Nu dobře, šla tedy a já za ní.

Ale ještě jednou chci říci: ani nejmenší stopy, ani stínu vyzvání k tomu nepostřehl jsem v jejích očích a přece jsem šel, a ona musila to vidět… musila mne slyšet…, a přec — ani se neohlédla…

* * *

Hvězda byl bledší nežli list novin nad ním visících, když tak namáhavě vyličoval toto setkání. Byl tak vzrušen, celé jeho vzezření bylo tak nemocno, že jsem byl více zaujat jeho vzhledem, než jeho vyprávěním o jakémsi nepochopitelném pohledu.

Mimo mne už ho dávno nikdo neposlouchal. Zprvu byli všichni kol něho v úzkém kruhu, ale když Hvězda se stal rozvláčným, ulomila se nejdříve šístková partie a vedla svou na druhém osvětleném konci pokoje, zprvu oznamovány figury polohlasně, po hodině pak už bezohledně. Z ostatního posluchačstva ztrácel se jeden po druhém spat, nejdéle vydržel doktor Kralovec a pokusil se několikráte o námitku svým „pevným základem“, ale nyní spal na vlastní ruce, položené přes stůl a stěžka v této nepřirozené poloze oddychoval. Lampě nad námi visící dávno jsem již na onen svět pomohl, když docházel jí petrolej. Mezi vyprávěním Hvězda otevřel dvéře do zahrady vedoucí.

Nebyla tak půvabna jako z večera, zakrsalé stromy stály v přelinulém bílém světle měsíčním jako ztrnulé, a měsíc byl kdesi nad západem, vrhaje zář svou v úhlu nezvyklém, osvětloval předměty se strany, kam ve dne světlo sluneční nikdy nezapadne.

Hvězda seděl opřen tak pevně o hranu stolu, jako kdyby jej pěstmi od sebe chtěl odstrčiti, v zubech nejkrajnější zbytek viržinky, plný nikotinu (prázdný můj žaludek kormoutil se nad tím), a díval se na mne tak vytřeštěně, jako kdyby mne chtěl bráti za svědka svého neobyčejného vzrušení.

Bylo na něm znáti, že by vypravování jeho bylo zcela jinak vypadlo, méně podrobně, kdybych jej nebyl už jen sám poslouchal.

Nebyl jsem pranic unaven, ač bylo velmi pozdě. Přes to, že mi nebylo nijak příjemno naproti Hvězdovi při jeho exstaticky povídaném příběhu, pozoroval jsem, jak málo k němu slušela kovová písmena na límci jeho uniformy. Avšak Hvězda nepopřál mi času k uvažování a pokračoval, jakoby slova zrovna překusoval, hlasem sotva slyšitelným a vášni jakoby umořeným:

* * *

„Bylo mi ohromně podivně, hned na prvním schodě ztratil jsem cit v nohou, necítil jsem stupňů pod sebou a nesl jsem s sebou veliké břímě, svou hlavu. Stoupám vzhůru a musím se chytit zábradlí; bylo tak odporně studené, že jsem utrhl ruku jako od žhavého.

Teprve vidím, že jsem v jediném ohni a že hlučení a bouření mé krve v hrdle a spáncích tolik znamená, jako hučení pod kotlem zavřeného plamene.

Jdu vzhůru a je mi, jakobych se řítil do propasti. Tma přede mnou svítí a v ní nejjasněji rajský obrys mléčné tváře; a mám za důležito i to říci, že nevídaný, svrchovaně graciosní pohyb těla mladistvě ženy, přepásané vysoko až pod lopatkami, rozněcoval mne až k nevědomí.

Nu tak, co… projde přede mnou chodbu, konec její zahrnut těžkou oponou vypadá jako východ z jeskyně do světla.

V komnatě, do které jsme přišli, hoří svícen o třech ramenech. Stěny samé zrcadlo. Pohovka na tak tenkých nohách, že myslíš, po prvním sednutí že musí se zbořit; nad ní zrcadlová stěna, tenkými, šroubovitě točenými sloupky na mnoho částí rozdělená, všechno nahoře spojeno v dřevěnou výzdobu závratných, nevyzpytatelných v temnu točinek, žebírek, drobnůstek, z nichž do světla čnějí hrubé nožky andílka, z pod kterých splývá gázová záclona přes zrcadlo dvěma proudy až k pohovce.

Strop tak vysoko, že nemohlo ho zkomíravé světlo tří svíček do hněda voskových, hořících tak úzkým plamenem, že sotva svícen jasně osvětlen, ani dosáhnouti.

Pokoj byl mnohem vyšší než široký, osmiboký, čtyři strany naproti sobě prolomeny vchody těžkými oponami zacloněnými, na vlas stejnými, ostatní čtyři stěny rovněž naproti sobě vyloženy až ku stropu zrcadly stejně rozdělenými vždy na tři pole šroubkovitými sloupky a svrchu týmiž barokními ozdůbkami přeplněnými.

Stál jsem uprostřed této komnaty zhola sám. Kterým vchodem ze čtyř jsme vstoupili a kterým potom ona zmizela, bylo mi naprosto nejasno.

Bylo více tma než světlo, tři plameny obrážely se kalně v zrcadlech stářím zašlých jako jiskry v nekonečných řadách, stál jsem uprostřed kříže, jehož bezmezná ramena skládala se ze samých jisker, vždy po třech do nekonečna.

Byl jsem vězněm tohoto kouzelného obrazce a nemyslil jsem na nic, leč na nemožnost, vybaviti se odtud, nevěděl jsem beztoho ani kudy, a vědomí to mne zbavovalo všeho rozhodování, děj se co děj.

Jektal jsem však mrazem rozčilení, přes to, že byl krb plný žáru.

V tom ve všech čtyřech vchodech objevil se světlý přízrak, týž a najednou… moje neznámá čtyřmi vchody najednou vstoupila, úžasem se mi zatemnilo v očích. Klam můj byl ovšem krátký, zaměnil jsem totiž zrcadla za vchody.

Od toho okamžiku jediné ponětí však mou mysl vyplňovalo: byla tu se mnou!

Ona však nezdála se o tom míti ani zdání…

Šla kolem mne jako náměsíčnice, zmizela v koutě, v jehož tmě zjev její utonul. Světlo stále zkomíralo.

Ozvalo se klapnutí dřeva, zašumělo hedvábí.

V tu chvíli vylinul se z kouta, v němž seděla, melodický ston, jemný, avšak ostrý, a týž ještě jednou, zvučněji: lahodná terce, provázená hlubokým dvojzvukem strunového nástroje, ale tak jalově, jako kdyby nástroj byl úplně bez resonanční půdy; zvuk se ozval a hned zalehl; bylo to pizzicato prastarého clavecinu, vyluzované nárazem brkového jazýčka na kovovou strunu.

Slabodeché, kobrtavé akordy, bez timbru, ale půvabné jako šelest stromu, rychleji sledovaly a vyzněly tak jemně korunou, jako kdyby se na struny položila jen lehce ruka. Byl konec…

Avšak ne.

V zápětí zazvučel základní tón průvodu tak podivné jakosti, jakoby se byl udal někde pradaleko, musil’s jej zrovna uhodnout, a šlo to dále ve tříčtvrtním taktu.

A pak k průvodu zpívala. Sladce.

Já však z toho zpěvu ničeho nevěděl. Hned jak počala, komnata nabyla zcela jinakého vzezření.

Plamen svíček se protáhl, na zrcadle objevila se veliká žlutá skvrna s průhlednými body opryskalými, kus sloupku scházelo a andílku ruka, kterou měl držeti gázovou záclonu.

Světla v zrcadlech obrážená vypadala jako čtverý nekonečný průvod se svícemi. Klamivé toto osvětlení, jež zbavovalo malou komnatku zdánlivě všech mezí, způsobilo, že jsem dříve přeceňoval všechny vzdálenosti… Vidím teď, že stojím u samého vratkého, nízkého hudebního nástroje, ba že rukou se oň opírám, že patřím přímo do očí zpěvačky.

Rty její se pohybují, vím, že zpívá, ale zpěvu neslyším.

Obnažená, vysoko podpásaná hruď zdvíhá se oddechem, útlá růžová ramena se chvějí. Zdálo se mi, jako kdyby nástroj stál ještě v komnatě, ale postava za ním seděla neskutečná v zrcadle.

Ve tvářích plane ruměnec, zlaté řasy žár očí přivírají, hlava pohybuje se melodií nadšeně milostných veršův.

Krev ve mně kypěla varem a šílenou žádostí. Škytavé tóny klavíru pobodávají mne k odvaze.

Tu vzedmula se jí ňadra tak, až plný jich obrys napjal řasnatý, nad míru nízký živůtek, hlava naklonila se nadobro zpět, jakoby umírala zároveň s posledním tónem písně, oči se zavřely, tvář tone ve výrazu spité, unavené něžnosti.

V tom okamžiku však obemykám její šíji polonahou.

Svíce nyní plály jako pochodně.

Hlava její nazpět odkloněná těžce spočívala na mé ruce, o mou hruď vzpíraly se lokty její tak ztuha, že alabastrová náplň ramen vzdula se na roztrhnutí teničké pásky, která polo sesmyknuta sotva udržovala živůtek na paži.

Zřítelnice téměř úplně přivřené byly bez života, ani na mne nepohlížely, svrchní ret vysunut jako v bolestném utrpení, tak že rovná hrana perlových zubů leskla se ve světle. Tak ležela v mém náručí bez dechu.

Za to výheň ve mně šílenou žádostí těch vlhkých rtů mocně zdvíhala hruď mou, ramena moje přepevně svírala břímě stále bezvládnější silou větší a větší, až do zuřivosti rostoucí. Mezi naše ústa sotva by byl vložil růžový lístek, ale přes to, že cítil jsem celou svou duši pláti na kraji svých rtů, nedosáhl jsem rtů jejích.

Bylo by to bývalo políbení smrtící…

V nejbližším okamžiku však klečel jsem uprostřed komnaty, odmeten netušenou silou mocného vzepjetí jejích paží, zdrcen dravým bleskem neskonale divokého záští, vřícího z jejích řas, k ztrnulosti rozevřených.

Stála nade mnou a komnata ozývala se jekem jejího vzteku, v zrcadlech obráželo se sněhobílé její rameno, pouta dávno zbavené. Ruka její rozkazovala ku vchodu: Ven! ven! a čtvery ruce v zrcadlech taktéž mne vyháněly každá jiným vchodem.

Po kolenou plížil jsem se jako pes, a hučivé výkřiky vbodávaly se do mne jako šípy.

Najednou zavřeštěl za mnou pronikavý, vzteklý zvuk zvonku, jímž divoce zalomcováno, všechny chodby venku ozvaly se rozezleně.

Mne však uchopila nejděšnější bázeň, jaké jsem nikdy nezažil, vzchopil jsem se, vyběhl jsem nejbližším vchodem a smyslů úplně pozbaven klopýtal jsem v šíleném útěku přes schody.

Slyšel jsem za sebou lání hrubých mužských hlasů, štěkot psů, byl jsem ztracen. Spousta a zhouba letěly za mnou v zápětí, a já měl v nohou olovo.

Konečně byl jsem u vrat, vší silou padl jsem na kliku, divě jí trhl a shroutil se v mdlobách na zemi. Klika zůstala mi v rukou.“