Na vlně 57 metrů/Silák Brand

Na vlně 57 metrů
Muž pevných zásad	Silák Brand	Žlutá vlajka

Údaje o textu
Titulek:	Silák Brand
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 25-27 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Jedna z životních moudrostí zní: Nikdy nepodceňuj druhého.

Bylo to v roce 1913. Dosyta jsem se nabažil krás jižních moří a zatoužil po Evropě. Jenže jako z učarování všechny parníky, nalézající se toho času ve Waikiki, měly své posádky úplné. Marně jsem se snažil sehnat na některém z nich zaměstnání, které by mi umožnilo cestu. V mrzuté náladě jsem se dostal k jedné z mnoha námořnických agencií. Agencie jsou soukromé kanceláře, jakési zprostředkovatelny práce.

Současně se mnou vešel do kanceláře maličký človíček, Japonec. Mužíček jako střízlík, tenounký v pase jako nitka, drobného, žlutého obličeje, ze kterého hleděla dvě chytrá očka.

Agent si nás chvíli prohlížel a pak lámanou angličtinou důležitě promluvil:

„Měl bych šanci pro tady tenhle gentleman!“ ukázal na mne. „Ale tady pan žlutý gentleman moc malý a slabý pro topiče na parník Forona. Potřebují dva topiče, no, tady poukázky, zkuste to. Když dostat práci, já dostat deset procent měsíčního platu od vás!“

Popadl jsem obě pracovní poukázky, plácl jsem Japončíkovi na rameno a: „Aligato, má úcta – jdeme!“

Japoneček mluvil dost dobře anglicky a po cestě do přístavu jsme se spřátelili.

Na palubě Forony nás přivítal druhý důstojník:

„Vás bychom potřebovali, ale tohle žluté skvrně? Vždyť ho nebude nikdo z topičů chtít do party, protože by za něj musel pracovat. Ten človíček neuzdvihne ani prázdnou lopatu, natož plnou uhlí!“

Bylo mi Japončíka líto.

„Co kdybych se, pane, nabídl, že si vezmu toho maličkého k ruce; slibuji vám, že svoji práci dobře zastaneme…“

Důstojník si mě chvíli prohlížel, ale pak přikývl:

Nu, dobře, když chceš pracovat za dva, pro mne a za mne, dám vás do jedné směny. Ale upozorňuji vás oba – žádné ulejvání, u nás se pracuje!“

Stává se často, že nováček je na lodi podroben jakési „přijímací zkoušce“.

Nás to potkalo hned po večeři, když jsme přišli do námořnické nocležny Forony. Hlavní slovo v našem oddělení měl chlapík jménem Brand. Nevím, co byl zač, asi Američan. Při pohledu na jeho ruce mě napadlo, že ten člověk nepotřebuje k nabírání uhlí ani lopatu.

Brand začal:

„Hej, ty dlouháne! Podej mi sirky, leží na mé posteli!“

Pochopil jsem, že tento rozkaz znamená podrobit se vůli siláka Branda, a to po celou dobu pobytu na Foroně. Rychle jsem uvažoval. Podám-li Brandovi zápalky, budu nucen mu posluhovat stále. Odmítnu-li, bude z toho rvačka. Přihodilo se však něco docela jiného! Malý Japoneček se ochotně zdvihl z lavice, popadl zápalky a podával je Brandovi.

„Tobě jsem o ně, ty žlutý kašpare, neříkal! Dej zápalky zpět, odkud jsi je vzal!“ zavrčel mu Brand do tváře.

„Pane, slušně a ochotně jsem vám vyhověl já, protože můj přítel by musel obcházet celý stůl. Tady máte, co jste chtěl, a jestli se vám moje ochota nezdá dost dobrá, jste nevychovanec, který se snaží vyvolat rvačku. I v tomto případě jsem ochoten vám vyhovět, jen řekněte laskavě, kam s vámi mám praštit!“

V kajutě zavládlo ticho.

Nikdo nedovedl pochopit smělost malého Japončíka. Pak kdosi propukl v smích a hned se chechtali všichni. Jen silák Brand ne.

Dobře vycítil, že smích patří jemu. Chvíli se díval udiveně na žlutého mužíka, pak napřáhl ruku, podobnou rameni lodního jeřábu, a chystal se Japonce uchopit. Co se událo potom, bylo záležitostí několika vteřin. Japonec se proměnil v kouzelníka, který mávnutím ruky vymrštil siláka otevřenými dveřmi kabiny až na palubu. Brand byl z místnosti přímo vystřelen! Skokem kočky jej Japončík následoval, a dříve než se kdo nadál, přitiskl Branda k podlaze takovým způsobem, že silák Brand křičel bolestí.

„Tak už mě pusť, žluťásku, vždyť mi praskají kosti. Copak nerozumíš ani trochu legraci? Chtěl jsem vědět, jací jste vy dva parťáci. Vidím, že – dobří!“

Silák Brand se těžce zvedal z podlahy a narovnával si pokroucenou ruku.

„To jste mě do něčeho navlékli. Brande, vyzkoušejte ty nové mládence, co jsou zač – a já, starý dobrák, to udělám a ten žlutý gentleman na mně zkouší jiu-jitsu. Ale teď hybaj, dlouháne, a podej mi ty zápalky!“

S úsměvem podávám Brandovi krabičku.

„A to jsi nemohl udělat hned?“

„Poprvé to bylo něco jiného, Brande. To jste byl cizí člověk, ale teď jste – kamarád.“

Teprve po této příhodě jsme byli mezi posádku doopravdy přijati.