Na vlně 57 metrů/Muž pevných zásad

Na vlně 57 metrů
El Justicio	Muž pevných zásad	Červená skvrna

Údaje o textu
Titulek:	Muž pevných zásad
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 20-21 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

„Až stočím člun ke břehu, vyskoč a přitáhni mě za pádlo! Dobré místo k táboření. Ale dej pozor, ať neskočíš do mokřiny!“

Josífek, který seděl vpředu kánoe, se ke mně obrátil s nabručenou tváří: „Zásadně nelezu v botách do bahna a…“

Příď kánoe zajela do travin a Josífek chtě nechtě musel vyskočit a rychle zachytit veslo, které jsem mu podal. Vytahuji kánoi na břeh a Josífek si zatím kusem trávy čistí svoje dobře promaštěné kanadky.

Pozoruji už od rána, že má zase svůj ‚zásadový den‘.

„Tady chceš přenocovat?“

„Ano, tady!“

Utábořili jsme se. Z kotlíku vane libá vůně, Josífek prohrabuje oheň a já – makaróny se slaninou v kotlíku. Pak beru z batohu pytlík s tabákem a lulku z kukuřičného klasu.

„Je libo tabáček, pane Josef?“

„Víš dobře, že před jídlem nikdy nekouřím,“ loupne po mně Josífek očima. „To je má zásada.“

„Jdi mi s těmi svými zásadami… vždyť to jde člověku na nervy. Á – hleď, Pepo! Po proudu pluje kánoe. Ohéééé! Amigos! Přátelé!“

Obratným manévrem stáčí posádka loď ke břehu.

Jsou to dva mladí muži, Argentinci. Po řece San Francisco plují poprvé. Vyprávějí, že se doslechli o velkých nálezech diamantů na dolním toku řeky. Chtějí být co nejdříve u cíle, aby prý na ně ještě něco zbylo. Všechno nasvědčuje tomu, že bude jasná noc, chtějí plout dále. Vybízejí nás, abychom jeli s nimi.

Mně se návrh líbí, obracím se na Josífka, co on tomu říká.

„Co tomu říkám? Nejedu! Nikdo z nás to tady nezná a já nikam, kde to neznám, nelezu. Zvlášť v noci ne. To je má zásada!“

Konec, vykřičník!

Nikdo na světě by nepřiměl Josífka, aby opustil své zásady. Po půlhodině se s námi Argentinci loučí a plují dále.

S prvním rozbřeskem jsme se vydali na cestu i my.

„Já vím, že ti dva Argentinci jsou už dobrých padesát kilometrů před námi. Taková krásná noc, měli jsme jet s nimi, ale kdepak ty, se svými zásadami,“ zlobím Josífka.

Jsme už několik hodin na cestě. Proud řeky je stále silnější. Ačkoliv se opatrně držíme stále při levém břehu, naše lehké plavidlo letí jako šíp. Pojednou zaslechnu, jako by v dáli hřmělo.

„Josefe! Slyšíš?“

„Slyším. Tam za tou zátočinou něco bude. Veslujme ke břehu! Rychle!“

Zdoláváme proud a těsně před zákrutem se chytáme větví vyvráceného stromu. Konečně jsme na pevné zemi a vytahujeme kánoi na souš.

„A teď se podíváme, jak to vypadá s řekou!“

Pracně zlézáme skalnatý útes a zanedlouho máme před sebou překvapující pohled. Vodopád! Těsně za zákrutem řeky padají spousty vod do hloubky asi čtyřiceti metrů. Skoro současně vykřikneme oba: Argentinci! Mlčky ukazuje Josef na nějaký předmět podlouhlého tvaru, který leží asi sto metrů pod vodopádem.

Po delší námaze jsme si mačetami prosekali stezku křovím a sestoupili pod vodopád. Podlouhlý předmět byla kánoe, na několika místech proražená. Poznali jsme ji. Dlouho jsme pátrali v okolí, ale nenašli už ani stopy po obou mužích.

Snesli jsme svou loď stezkou a pokračovali v cestě. Odpoledne jsme našli ještě dva pozůstatky z nešťastné noční výpravy mladých Argentinců: zlomené pádlo a klobouk.

Chtěl jsem klobouk vylovit, ale Josífek mně přidržel pádlo.

„Nač ten klobouk? Věci utonulých patří vodě – to je má zásada!“

Užuž jsem se rozpřáhl, abych Josífka rýpl pádlem do žeber, ale vtom jsem si uvědomil, že to byla jeho zásada, která nás odvrátila od nebezpečné noční plavby.

Trvalo chvíli, než jsme znovu promluvili.