Na vlně 57 metrů/Červená skvrna

Na vlně 57 metrů
Muž pevných zásad	Červená skvrna	Silák Brand

Údaje o textu
Titulek:	Červená skvrna
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 22-24 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Rozejdou-li se dva dobří přátelé, aniž by si podali ruku na rozloučenou, je to jistě něco podivného. Pamatuji si na takovou událost. Byl to pro oba muže trapný okamžik: jeden z nich podává srdečně pravici druhému a ten ji – odmítne!

Bylo to na pobřeží Karibského moře, na jednom z ostrovů, které leží mezi Trinidadem a jihoamerickou pevninou.

Jen málo bělochů žije na těchto ostrůvcích. Co by tam také kdo dělal? Nehostinný kout světa, vlhký, shnilý; kraj pařícího se bahna, plazů a malárie.

A přece jsem našel několik bílých tváří v těchto zapomenutých končinách. Tři lidé žili v dobrovolném vyhnanství na malém ostrůvku Chika Tortuga. Tři vědci: profesor Pour, inženýr Suit a asistent, doktor Kauer. Ve skromné laboratoři studovali složení bahna, země, mořského písku a dna.

Jednoho dne oznámil inženýr Suit, že se na několik měsíců přeplaví na maličký ostrůvek, ležící několik mil od Chika Tortuga, aby se přesvědčil, zda i tento nepatrný kus země je stejného geologického složení jako ostatní ostrovy. Bylo ujednáno, že vždy po čtrnácti dnech mu doktor Kauer přiveze nové zásoby potravin. Uplynula stanovená doba a doktor Kauer se vypravil na cestu. Bez nehody doplul člun vezoucí zásoby na ostrůvek. Doktor zastihl inženýra Suita v plné práci.

„Tak co je nového, ty starý zeměryjče?“

„Nezlob se, doktůrku, ani ti ruku nepodám,“ smál se inženýr a ukazoval své ruce, obalené černožlutým páchnoucím bahnem. „Právě jsem vypíral čerstvé bahno, které jsme přinesli z močálů. Opravdu jsem zapomněl, že dnes přijedeš. To jsem tu už celých čtrnáct dnů? Jak ten čas utíká! Půjdu se umýt.“

Za chvíli přišel inženýr Suit s vymydlenýma rukama a oba přátelé se usadili do stínu palmy. Doktor mlčel a neklidně poposedával.

„Co je s tebou, Kauere? Přijel jsi samý žert a najednou abych z tebe tahal každé slůvko! Tváříš se, jako bys spolkl škorpióna, není ti dobře?“

Doktor Kauer uhýbal před Suitovým pohledem:

„Nic mi není… jen… Nějak mne opustila nálada, hm, myslím, že už půjdu – rád bych se dostal za světla domů.“

„Nebudu tě zdržovat, podivíne! Ale příště až za mnou pojedeš, přivez si lepší náladu!“

Inženýr Suit doprovodil přítele k bárce, u které čekali dva domorodí veslaři. Doktor Kauer rychle vstoupil do člunu.

„No, no, člověče! Jak to ode mne odcházíš? Copak mi ani ruku nepodáš?“ udiveně, s nastavenou pravicí řekl Suit.

Doktor Kauer neodpověděl a stísněným hlasem dal rozkaz veslařům: „Jedeme!“

Člun poskočil a inženýr Suit zůstal na břehu sám: Co se s ním děje? Proč mi ani nepodal ruku na rozloučenou?

Profesor Pour přijal Kauera s vlídnou samozřejmostí.

„Tak co je nového? Co dělá náš přítel Suit? Jakou jste měl cestu?“

„Profesore, inženýr Suit se už – nevrátí!“

„Co říkáte? Co se stalo? Mluvte!“

„Když jsem přijel na ostrov, zastihl jsem Suita právě ve chvíli, kdy vybíral z koše bahno. Odešel se umýt a pak, když si zapaloval dýmku, zpozoroval jsem hroznou věc! Na hřbetě jeho pravé ruky byla malá rudá skvrna! Rudá skvrna s promodralým středem!“

Profesor Pour uchopil lékaře za obě ramena.

„To není možné, doktore! Co to mluvíte? Nemýlíte se?“

„Nemýlím!“ lékař zavrtěl hlavou. „Chudák Suit se na ostrůvku nakazil leprou! Malomocenstvím!“

Uplynulo čtrnáct dnů. Profesor Pour a doktor Kauer se rozhodli, že za nešťastným inženýrem nepojedou. Člověk tak inteligentní jako Suit jistě už zjistil, že je nakažen leprou, a pochopil, že lékař na něm poznal strašlivou chorobu a že tedy na ostrov už nikdo nepřijede.

Po dalších třech dnech se však událo něco, co zapůsobilo jako hrom z jasné oblohy.

Na břehu ostrova stanul člun a z něho vystoupil — inženýr Suit!

Usměvavý jako vždy, opálený, svižným krokem kráčí k laboratoři profesora Poura. Profesor se tázavě dívá na lékaře, pak hledí oba na příchozího jako na přízrak.

„Dobrý den, přátelé! Co je s vámi? Ztratili jste kalendář? Nebo jste zapomněli, že vám jeden člen výpravy chybí? Čekám den, dva, tři – a vy nikde! Copak myslíte, že se na tom rozbahněném ostrůvku budu živit opicemi? Proč jste mi neposlali zásoby? A co ty, doktore? Odejel jsi jako v mátohách, ani ruku jsi mi nepodal na rozloučenou! Proč jsi vlastně na mne tak rozzlobený?“

Doktor zírá strnule na inženýrovy ruce. Jsou dohněda opálené, ale čisté! Lékař se chopí Suitovy pravice:

„Kde je ta červená skvrna, kterou jsi měl tady na hřbetě ruky?“

„Co to zase máš? Aha, tady! To se mi už zahojilo! Když jsi byl u mne na ostrůvku, hrabal jsem se v blátě a tu se mé ruky chytla pijavka! Neřád, udělala mi pěkný puchýř. Ale co je na tom divného?“

Profesor Pour si zhluboka oddechl a doktor Kauer rozpačitě pokašlává: „No nic. Já – jen tak…“

Pak se zuřivě chopí inženýrovy pravice a srdečně ji tiskne. „Ty jsi mne vystrašil! Já… já… myslil, že je…“

Profesor vpadne doktorovi do řeči:

„On myslil, že teprve zítra pojede na ostrůvek. Docela jsme zapomněli kalendář.“

Inženýr Suit dodnes neví, proč mu tehdy jeho nejlepší přítel nepodal ruku na rozloučenou.