Na vlně 57 metrů/Žlutá vlajka

Na vlně 57 metrů
Silák Brand	Žlutá vlajka	Ocelová hrobka

Údaje o textu
Titulek:	Žlutá vlajka
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 28-30 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Pravé neštovice, Žlutá vlajka

„A teď jste na řadě vy“ ukazuje prstem můj soused.

Doktor Gernet, bývalý vojenský lékař, dovyprávěl svůj příběh o jednom vojákovi, který tropil všemožné neplechy, jen aby se zbavil přísné kázně a hlavně práce.

Všichni se obracejí na mne.

„Vzpomínám si také na něco podobného. Byla to událost, řekl bych, tragikomická – napůl legrační a napůl hrozně vážná.“

„Hej, kormidelníku! Jsou už všichni muži na palubě?“

„Až na toho Argentince Franceska, kapitáne! Čert nám byl toho chlapíka dlužen! Měl jste ho vyhodit hned v prvním přístavu! Do práce aby ho člověk pořád honil… však tady je, ten námořnický zázrak.“

Kapitán trojstěžníku Speed pohlédl na můstek, položený z paluby na pevninu. Nejistým krokem po něm šel zavalitý chlapík.

„Francesko, na slovíčko!“

‚Argentino Francesko‘ se podíval přihlouple vzhůru a pak, tuše bouři, klopýtal po úzkých schůdcích kapitánského můstku.

„Chlape, páchne z tebe líh jako z tankového škuneru. Pořád děláš jenom ostudu. Právě si stěžoval kormidelník, že se nemáš k práci, ale pamatuj si: Dosud jsme se potloukali podél pobřeží, z přístavu do přístavu. Teď nás čeká tříměsíční plavba kolem mysu Hornova do Tichého oceánu. Jestli nepřiložíš ruce k dílu, tak ti setsakramensky pomůžu, uvidíš!“

Trojstěžník Speed plul plnými plachtami. Počasí u mysu Hornova bylo kupodivu dobré. Přesto měla posádka plné ruce práce. Jen ‚Argentino Francesko‘ si stále ještě nemohl zvyknout na kázeň a pořádek. Všechno dělal obráceně, líně a se zřejmou nechutí. Těžší práci se vyhýbal. A k dovršení všeho…

Kapitánovi, který právě rozmlouval na zádi s kormidelníkem, se naskytl nezvyklý pohled. Několik mužů posádky spěchalo v rozčileném chumlu k němu.

„Kapitáne! To je strašné, ten chlap, Francesko, dostal černé neštovice!“

„Co to říkáte, člověče?! Černé neštovice? Víte, co by to znamenalo? Karanténu a zákaz přistání v kterémkoli přístavu! Ani jediný z nás by se nedostal na pevnou zem nejmíň tři měsíce, to není možné!“

„Pojďte se podívat! Nás ale do jeho kabiny už nikdo nedostane! I kuchař utekl, a ten říká, že se nebojí ani cholery!“

Provázen námořníky zamířil kapitán ke kabině, ve které měl lůžko Argentinec. Kapitán rázně otevřel dveře, ale noha, kterou položil na práh místnosti, zůstala jako přibitá. U stolu sedí Francesko. Jeho tvář je pokryta temně fialovými skvrnami. Hrozný pohled!

„Zakazuji vám opustit kajutu!“ zvolal kapitán a divoce přibouchl dveře. „Tohle je zpropadená věc. Černé neštovice. Čert nám ho přinesl na palubu. Kormidelníku, nařizuji zákaz vstupu do této kajuty! A dejte vyvěsit – žlutou vlajku.“

Uplynulo několik dnů.

Francesko byl pečlivě uzamčen ve své kajutě. Jídlo mu podávali malým kulatým okénkem a na předním stožáru se třepetala žlutá vlajka, daleko viditelné znamení, že na lodi vypukla nakažlivá choroba.

Mužstvo bylo ve špatné náladě. Námořníci pozorovali úkosem jeden druhého, jestli se i na jejich tvářích neukázaly temné smrtonosné skvrny. Denně se museli koupat ve studené vodě, do které dal kapitán nalít roztok nepříjemně páchnoucí dezinfekční tekutiny. Jeden se vyhýbal druhému a při pohledu na žlutou vlajku se i ten nejsmělejší otřásl. Několikaměsíční karanténa!

Za tohoto stavu doplul Speed do vod přístavu Santiago v Chile. Každá loď, která připlouvá do přístavu, je pozorována přístavními úřady, které vyšlou za plavidlem motorový člun s lodivodem, policií a lékařem. Také k Speedu, který zůstal stát ve vzdálenosti, jež je předepsána lodím, na jejichž palubě je nakažlivá choroba, přijížděl motorový člun.

„Co ta vlajka?“ volá jeden z přístavních úředníků megafonem.

Kapitán přikládá ruce k ústům a ne právě zdvořile odpovídá:

„Mohli byste vědět – černé neštovice! Máme tady jednoho darmošlapa, štěstí, že nám tu nemoc nerozšířil na ostatní. Ať jde lékař na palubu.“

Po spuštěných schůdkách vystupuje lékař na palubu Speedu, dává si stručně vysvětlit okolnosti Franceskova onemocnění a pak odchází směrem k Argentincově kabině.

Asi po pěti minutách je slyšet jeho mohutný hlas:

„Pane kapitáne, pojďte sem, myslím, že jsem toho vašeho nemocného už vyléčil.“

Kapitán zdráhavě vstupuje do kajuty.

Na dlouhé lavici sedí s nevinnou tváří ‚Argentino Francesko‘. Zdá se, že mu nemoc nijak neuškodila, je pěkně kulaťoučký, růžový.

„Tak co je, doktore? Francesko už nemá ty temné skvrny v obličeji?“

„Nemá, nemá,“ vrtí hlavou lékař. „Ten mládenec je nějaký povedený ptáček. Na jeho ‚černé neštovice‘ stačilo trochu vaty a benzínu. Nadělal si ty skvrny – inkoustovou tužkou. A vy jste vyvěsili žlutou vlajku!“ Přístavní lékař se na celé kolo směje kapitánovi do tváře. Pak se rozlehlo kajutou ostré mlasknutí.

„To máš za naši ostudu a za tu vlajku, kterou jsme vyvěsili!“ křičí kapitán. „Nechtělo se ti pracovat, co? No počkej, oni si to s tebou ještě hoši vyřídí!“

A vyřídili.

Francesko byl toho večera, kdy ho z paluby Speedu vyhodili, opravdu plný temných skvrn, tentokrát však nepocházely od inkoustové tužky.