Na vlně 57 metrů/Ocelová hrobka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ocelová hrobka
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů online, str. 31-34
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Za světové války jsem se v zajetí na Isle of Man sešel s člověkem, který byl jedním z pěti zachráněných z ponorky U-135. Poslechněte si vyprávění muže, který o sobě říkával, že se narodil dvakrát.

Bylo to koncem roku 1917. Naše ‚medusa‘ – tak jsme říkali ponorce U-135 – kotvila ve svém mateřském přístavu. Přesně o půlnoci přišel rozkaz spustit motory. Měl bych vám říci aspoň pár slov o naší ‚meduse‘. Byla to moderní, na svou dobu dobře vybavená ponorka. Měla pneumatická čerpadla, za pět minut jsme byli na hladině z hloubky čtyřiceti metrů. Posádku tvořilo pětatřicet mužů, včetně důstojníků. Já byl ve druhé torpédové komoře. Musíte rozumět: na ponorce je mužstvo rozstrkáno po celé lodi. Nejvýše je kapitán, potom muž u periskopu, který pozoruje moře, když se pluje u hladiny; tomu jsme říkali ‚zvědavý‘. Níže je telegrafista, který je spojen s celou lodí; tomu se říká v námořnické hantýrce ‚gramofon‘. Víte, každý má nějaké jméno, nám od torpéda říkali ‚doutníkáři‘ a torpédovým komorám ‚trafiky‘, protože torpéda mají tvar doutníku. Ale to jen tak mimochodem.

Po několikadenní plavbě jsme byli u cíle. Usoudili jsme tak z toho, že jsme nepluli již dále kupředu, ale křižovali jsme na místě. Na něco se zde čekalo. To ‚něco‘ se také brzy objevilo. Byl to velký nákladní parník. Později jsme se dověděli, že byl od kýlu až po komíny naložen střelivem. Vypluli jsme k hladině v takové vzdálenosti, aby lidé na parníku nespatřili náš periskop, a naši „zvědaví“ jej nespustili z očí.

Víte, nepřátelský tisk o nás psal, že jsme piráti a že potápíme lodi bez varování – nebyla to pravda. Naše ‚medusa‘ jich poslala ke dnu pěknou řádku a všechny dostaly, dřív než jsme zaútočili, 15 minut času, aby mohla osádka opustit loď.

Najednou byl dán rozkaz k vynoření. Byli jsme opatrní – měli jsme zkušenost, že na pohled neozbrojená loď měla na palubě rychlopalná děla a pak nám jaksepatří zatápěla. Vypluli jsme a byli hned zpozorováni. Vlajkovou abecedou jsme dali rozkaz ‚stůj!‘. Parník zůstal poslušně stát, ale najednou, jako by z nebe spadl, se za jeho zádí objevil motorový člun. Byl to typ, kterému jsme říkali ‚vosa‘, malý, ale úžasně rychlý člun, který se dovede přiblížit k vyhládnuté lodi, z bezprostřední blízkosti do ní pustí torpédo, a jak rychle se objevil, tak rychle mizí.

S něčím takovým jsme nepočítali.

Dva rozkazy padly skoro současně: Druhá torpédová komora – vzdálenost 1200 metrů – úchylka 12 – pal! a druhý rozkaz – ponořit! My v torpédové komoře jsme neměli ani tušení, co se děje nahoře, jen jsme se divili, proč se hned po odpálení torpéda zase tak rychle potápíme. To nebývalo zvykem. Ručička hloubkoměru klouzala po ciferníku… 3… 5… 10… 15… to bylo poslední číslo, které jsme si ještě uvědomili. V té chvíli jako by na ‚medusu‘ spadlo něco ohromně těžkého. Byl to takový náraz, že jsme padali jeden přes druhého. Pak hukot, praskání, borcení.

Signální návěstí se rozsvítilo červeně a ručička ukázala: Komoru vodotěsně uzavřít! Vtom nový náraz, opět jsme se všichni váleli. Ručička hloubkoměru zůstala stát na 39 metrech.

Spěchám k hlásné rouře, abych zavolal velitelskou komoru – nic!

Chlapci se na mne tázavě dívají. Znovu chci zavolat, ale z roury vyrazí voda, jako když se otevře vodovod. Uzavřel jsem hlásnici. Velitelská a pozorovací komora je zatopena a ten, kdo tam byl, je ztracen. Teď jsme poznali jasně, že jsme potopeni a utopeni zároveň. Zkoušel jsem se dovolat do jiných komor, marně.

Hloubka 39 metrů, ve které jsme se uložili, nebyla hrozivá. Asi po čtvrt hodině jsme se natolik uklidnili, že jsme mohli střízlivě uvažovat o situaci. Pokusy jistit v některých komorách život skončily bez úspěchu. Mimo nás není v ‚meduse‘ živého člověka. Proudy vod zalily tak rychle všechny komory, že nikdo neměl čas uzavřít vodotěsné dveře, které oddělovaly jednotlivé komory.

Začali jsme pomýšlet na záchranu.

Nejdříve jsme podle předpisu vypustili nouzovým otvorem na hladinu velkou bóji. Ta, upevněna na kabelu, roztáčela hřídel a táhla s sebou telefonní a světelný kabel. Ukazovatel obrátek se zastavil a potvrdil údaj hloubkoměru – 39 metrů.

Zapomněl jsem vám říci, v kolik hodin jsme šli ke dnu; bylo to přesně v 9 hodin 25 minut.

Pak jsme zjistili, jak dlouho vystačíme se vzduchem. To se dělá takto: Vezmete šířku, délku a výšku komory, vypočítáte objem, v komoře je pět mužů, každý spotřebuje tolik a tolik vzduchu za minutu – to je – za 4 hodiny se udusíme.

Pravda, měli jsme ještě malou zásobu kyslíku v maskách, ale s tou jsme mohli počítat až v krajním případě. Chvílemi jsem naslouchal ve sluchátkách od kabelu bóje, jestli se nahoře něco neděje, ale marně. Olejem a naftou páchnoucí vzduch se stával těžko dýchatelným; pot z nás jen lil. Svlékli jsme se donaha. Čas nezadržitelně postupoval – bylo už 12 hodin. Pozoroval jsem své hochy a četl jim v tváři, že jsou na pokraji zoufalství. Dosud se však ovládali. V mrtvém tichu bylo slyšet jen chraptivé oddechování.

„Hoši, je zbytečné čekat! Nahoře se nic nehýbe – kdo je pro, abychom se pokusili dostat na povrch torpédovou rourou? Buď se zde za nějakou čtvrthodinu udusíme, anebo se probijeme ke slunci. Za pokus to stojí!“

Chvíli bylo ticho, pak jeden z nejmladších klidně odpověděl: „Půjdu první!“

Snažil jsem se všechno dobře promyslet. Tlak nebude velký, každý si vezme kyslíkovou masku. Otevřel jsem torpédovou hlaveň. V rychlosti jsem přepočítal tlak vody v hloubce 39 metrů, abych mohl stejným tlakem naplnit po uzavření torpédovou rouru. Přesvědčil jsem se, má-li muž masku v pořádku a dal mu rozkaz, dostane-li se nahoru, aby plul k bóji a zatelefonoval nám, není-li někde vidět loď. Chlapec vlezl do hlavně, položil se v ní, vypjat jak pravítko. Uzavřel jsem závěr, otevřel vnější záklopku; zahučelo to, jak se voda nahrnula do roury… a v příštím okamžiku letělo živé torpédo vodou k hladině.

Sáhl jsem po telefonu a naslouchal.

„Už je tam, chlapci; je v pořádku nahoře, nic prý to není!“

Tak jsem vystřelil i další tři. Ale pak přišla otázka: kdo bude poslední? Kdo toho vystřelí torpédovou rourou nahoru? Byl jsem velitelem torpédové komory číslo 2 a velitel každé jednotlivé komory musí zůstat poslední, tak zněla pravidla.

Zbyli jsme v komoře dva. Já a můj zástupce. Byl to už starší člověk, doma měl tři malé děti a ženu. Díval se na mne ustrašeně, tušil, že jeden z nás dvou tu zůstane.

„Tak, Tony, ucpat nos a hybaj do hlavně. Tady, vem s sebou ještě jednu plovací vestu – snad – pro mne…!“

Poslechl bez odmluvy, a než jsem tomu mohl zabránit, uchopil mě za ramena a – políbil.

Za chvíli telefon shora hlásil, že i Tony je na hladině.

Zůstal jsem v komoře sám. Zbývalo mi jediné. Otevřít závěr torpédové roury a vpustit do celé komory vodu. Pak počkat, až se komora zatopí, vodou se dostat do roury a vlastní silou proplout. Byl tu však háček! Torpédová hlaveň byla 6 metrů dlouhá a měla 70 centimetrů v průměru. Dokážu proplavat hlavní bez pohybu rukou? Otevřel jsem závěr. Voda se s hukotem valila do komory. Zanedlouho mi sahala po ramena. Nasadil jsem masku a pustil se pod vodu. Našel jsem otvor, vsunul se do hlavně a počal jsem pracovat, pokud to šlo, nohama. Užuž jsem myslel, že se zalknu, když jsem ucítil konec roury. Vyhráno! V několika dalších vteřinách jsem spatřil denní světlo.

Za dvě hodiny nás našla loď, vzala na palubu – a pro nás válka skončila…