Na vlně 57 metrů/Mamba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mamba
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů online, str. 35-38
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Doktor Reginald slaví šedesátiny. Příjemný starý pán, který prožil život, že by mohl napsat celé knihy ze svých zážitků. Třicet let pracoval v srdci Afriky… A přece jen zřídka se podaří přimět jej k vyprávění.

Na slavnostní večeři se dostavilo kromě příbuzných i několik přátel. Doktor Reginald září spokojeností. Jeho mírné, modré oči hledí na stůl, kde leží dárky k narozeninám…

„Proč jste tak náhle zmlkl?“ ptám se tiše.

„Víte, vzpomněl jsem si na narozeniny v polovině svého věku ve třiceti letech. Tady, ten dárek od neteře mi je připomněl,“ doktor ukazuje na ozdobný proutěný košík, plný krásných karafiátů.

„Před třiceti lety jste dostal od někoho také košík květů?“ ptají se přátelé.

„Pokušitelé, chcete slyšet ten příběh, že?“

Je tomu třicet let, co jsem dostal darem také košík – nikoli však karafiátů! Byl jsem tehdy vyslán do oblasti Mwanza, nedaleko Viktoriina jezera. Měl jsem obcházet domorodé vesnice, vysvětlovat, pomáhat, léčit. Mluvil jsem několika nářečími a znal jsem dobře poměry a zvyky mnohých kmenů. Ozbrojen dobrou vůlí, lékařskou brašnou a snad i štěstím, vydal jsem se za svým posláním. Mým jediným průvodcem byl – pes, hrubosrstý foxteriér. Jmenoval se Duk.

Po týdenním putování jsem přišel do Mwanzy. Náčelník kmene s mnoha bojovníky mi přišli naproti; byli již o mém příchodu zpraveni tamtamy. Prosil jsem náčelníka, zda by mi dovolil bydlit v některé prázdné chýši. Souhlasil.

Nebyla to snadná práce získat si důvěru vesničanů. Nejvíce starostí působili domorodí kouzelníci. Nejeden lékař se stal obětí jejich piklů. Klamali své soukmenovce různými kejkly a hrozbami je nutili k poslušnosti. Mnohdy i náčelník kmene měl před kouzelníkem velkou úctu.

Krátce po příchodu jsem požádal náčelníka o ‚palaver‘ rozhovor. Z jeho řeči jsem poznal, že o místního kouzelníka příliš nestojí. Žárlil na jeho moc. A navíc: kouzelník žádal mnoho darů, takže se náčelník často cítil ošizen. Ve své upřímnosti šel dokonce tak daleko, že mi slíbil pět krav a deset ovcí, budou-li má ‚kouzla‘ silnější.

Ještě ten večer jsem poznal kouzelníka osobně. Jmenoval se Ni-Nisua. Domýšlivec a surovec na první pohled. Nebylo těžké poznat, že má domorodce zcela ve své moci. Snad na mne chtěl hned od počátku zapůsobit svým kouzelnickým uměním, kdoví, předvedl v mé přítomnosti jeden ze svých triků. Zničehonic vstal a začal rytmicky pohybovat tělem. Pak zdvihl ze země obyčejný kulatý křemen, žmoulal jej v ruce a přitom se upřeně díval na jednoho mladíka.

„Vezmi kámen ďáblův! Vezmi horký kámen,“ rozkázal mladíkovi.

Ten s hrůzou v očích uposlechl. Sotvaže se kámen octl v jeho dlani, mladík bolestně vykřikl a kámen upustil. Třel si dlaň, jako by se o křemen spálil…

Pozoroval jsem celý výjev; nebylo to nic jiného než malá ukázka sugesce, jakou vám předvede bez námahy každý hypnotizér. Rozhodl jsem se, že dám panu kouzelníkovi lekci hned na místě. Vstal jsem a nápadným pohybem, aby kolemstojící dobře viděli, jsem ‚ďáblův kámen‘ zdvihl, vzal do dlaně a ukazoval jej kolem. Ozval se šepot údivu.

„Bílého muže kámen nepálí!“

Ni-Nisua mi vytrhl kámen z ruky, chvíli něco bručel a znovu mi jej podával. Díval se mi přitom do očí. Přijal jsem klidně kámen a nechal jej ležet na dlani. Pak jsem zavolal mladíka, kterého ho prve kámen spálil, a vložil jsem mu křemen do ruky. Nic se nestalo. Kámen, zbavený kouzla a ohně, putoval z ruky do ruky.

To ovšem byla těžká porážka kouzelníka Ni-Nisuy. Dav hučel a kouzelník pln hněvu odešel.

Uplynulo několik týdnů. Semínko poznání a důvěry, zaseté do prostých duší venkovanů, se ujalo a vliv kouzelníka den ode dne upadal.

Přišel sedmadvacátý duben, den mých narozenin.

Náčelník mi po své dceři vzkázal, abych poslal proutěný košík, že mi pošle pár slípek – jako dar ke dni mého ‚příchodu na zem‘.

Asi za hodinu se dívka vrátila a přinesla košík, přikrytý proutěným víkem a důkladně ovázaný lýkem. Postavila jej do kouta chýše a odešla.

Pojednou upoutalo moji pozornost chování psa. Duk ježil srst, cenil zuby a se zlobným vrčením se plazil ke košíku. Bylo mi hned jasné, že by nejevil takový neklid, kdyby v košíku byly slípky. Nikdy si drůbeže ani nevšiml.

Uchopil jsem opatrně koš, nebyl těžký, poslouchám – nic! Neslyším típání slepic, ani šum křídel. Chvíli jsem uvažoval, pak jsem dostal nápad. Vzal jsem uzavřený koš a šel s ním k řece. Potopil jsem jej a holí držel u dna. Asi po čtvrt hodině jsem jej z vody vytáhl, počkal, až voda vytekla, a přes zuřivý odpor Duka jsem koš otevřel.

Víte, co v něm bylo?

Mamba! Černá africká zmije! Strašný had. Bleskurychle útočí. Nepamatuji, že by někdo, uštknutý mambou, vyvázl živý.

Vzal jsem koš i s ‚dárkem‘ a jdu k náčelníkovi. Věc se rychle vysvětlila. Náčelník skutečně poslal slípky, ale jeho dcerka cestou potkala kouzelníka. Ten ji přemluvil, aby mu koš na chvíli půjčila a… chápete, že?

Pak jsme ztropili kouzelníkovi malý žertík. Dali jsme do košíku dvě slepice a šli s několika bojovníky a náčelníkem do jeho chýše. Náčelník poručil Ni-Nisuovi, aby koš otevřel. Bránil se zuby nehty. Neotevřel! Nakonec jsem tak učinil já a z koše vyběhly slípky! – Po této události, která byla vlastně důmyslným pokusem o vraždu, byl Ni-Nisua vyhnán z vesnice.

Doktor Reginald se odmlčel; jeho měkké, modré oči pohladily košík karafiátů, dárek neteře k jeho šedesátým narozeninám.