Na vejminku/VII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 75–89.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1872
Licence: PD old 70

Bylo to kolem velkonoc, když povídal starý Lojka své ženě: „Já už nechci déle hospodařit, mně se chce jíti na vejminek docela.“

Na to povídá Lojková: „A skoro pět roků hospodaření bychom jen tak zhola si odpustili? Toť by bylo zrovna, jako bychom ze statku utekli?“

„A což jsme na statku? Což ještě hospodaříme? Myslíš, že ještě hospodaříme?“ tázal se v jakémsi rozhorlení Lojka. A na to počal vykládat, kterak si Josef počíná, a pak dokládal, zač ona platí co hospodyně. A když to všecko dopověděl, plivnul. Potom doložil: „To jsi si vychovala na svém synu, na svém mazánkovi!“

Lojková cítila ostří té výtky, zamlčela se, kradmo utřela si slzu a po dlouhé chvíli teprv našla odpověď. „Nevěstu jsem já nevychovala a ta Josefa zkazila,“ řekla.

„A to jako chceš říci: nevěstu že jsem já vyhledal a že jsem všeho vinen?“ v podráždění řekl Lojka.

Na to opět Lojková se zamlčela a utřela si tajně slzu druhou.

Pak šel Lojka asi dvakrát přes světnici. Hlavu měl skloněnou, očima měřil své kroky, ruce měl na zad složené a prsty jedné ruky klepal na prsty ruky druhé. Pak se před Lojkovou zastavil, vztýčil se a řekl: „A víš, co při tom nejhezčího? Že toho oba zasluhujeme, že s náma tak nakládá. Ale ty víc, proto že já jsem poslouchal jen tebe, když jsi mne na otce mého vyzývala. Teď se to však obrátilo, osud si vyhledává jen mne, ty mu za to nestojíš.“

Tu Lojková již pro žádnou slzu nesáhla, ale povídala Lojkovi zrovna do očí: „Jestliže myslíš, že to na nás za to, co jsme provinili na tvém otci, dobrá, trpme; já se tomu nevzpírám a nechci vinu se sebe svlékat, a nikdy bych ji se sebe nestrkala na tebe.“

„Dobře, ženo,“ řekl Lojka, přešel ještě jednou světnici a v této chůzi povídal: „Trpme, trpme; když tomu chceš, trpme a začněme ode dneška. Já ovšem už trpím déle, ale protože tomu chceš, začněme ode dneška do opravdy. Ale to ti povídám: cokoliv se přihodí, litovat mne nemusíš, ale já také nebudu litovat tebe, to přece ode mne nebudeš žádat.“

Na to podíval se oknem a vida Josefa jíti po dvoře, vyšel ze světnice, zavolal na něho a hned zase se do světnice vrátil. „Už to tedy započne,“ pravil jako by před nějakou bitvou.

Za chvilku přišel Josef a tu již seděl starý Lojka za stolem jako slavnostně, poněvadž by podobný akt bez jakési ceremonie odbyti se nemohl.

„Zavolal jsem si tě,“ počal Lojka, „vlastně jsem tě prosil, protože poroučet už ti nemohu, a nevím, jestli bys poslechnul. Ale já tuhle s tvou matkou chceme složit hospodaření na tebe a na Barušku. A ty víš, že jsme sobě v smlouvě vymínili pro ten případ, kdybychom se hospodaření vzdali během šesti rokův, že nám na ten čas připadá od vás čtvrtina všeho, co se na statku urodí. Tak se tě tady tážu před pánem bohem, jestli nám to budeš svědomitě odvádět?“

Josef se při těch slovech jen usmál jako člověk, kterému se vyplnilo něco, k čemu dávno mířil. Neboť tolik, myslím, že asi s námi čtenář seznal, že všecka příkoří, která Josef otci svému činil, jen k tomu směřovala, aby hospodaření stalo se otci břemenem, tak aby je sám dobrovolně složil. A nyní je otec skládal, rozumí se, dobrovolně skládal, protože je složiti musil.

„Proč bych vám neodváděl, co vám bude náležet? Rozumí se, že vy také budete připlácet čtvrtinou na všecky výlohy. A urodíli se málo, že dostanete málo, a budouli výlohy větší, že budete připlácet více. Podle toho, jak pán bůh nadělí.“ To řekl Josef všecko s úsměvem a poslední větu jako s posměchem, jako by jinými slovy jen povídal: „Mám vás v pasti, milý otče; dám vám tolik, mnoholi budu chtít.“

Starý Lojka sice velmi dobře porozuměl, že ho syn tady dovádí k jakési jámě a že mu nyní praví: „Skákej!“ Pocítil to zcela dobře, i několik mžitků se mu při tom udělalo, i hlava šla trochu kolem. Ale někdy člověk jest při velmi důležitých věcech jako zasleplý, neli jako slepý; ví, že stojí nad propastí, ale přece řekne: „Skočím,“ a skočí.

„Ostatně, nač bychom o tom jednali dále,“ řekl Lojka, „vždyť je to všecko napsáno v knihách, a je to smlouva. Co tam je, to platí.“

„Arciť,“ řekl Josef, opětně jako s posměchem.

„Toliko bych si k tomu vymínil,“ pokračoval starý Lojka, „abychom na ten čas, který ještě schází do šesti rokův, my staří bydleli zde na statku, a pak aby Franěk chlebil u vás mladých.“

„S obydlím to půjde těžko,“ řekl Josef opět tak, jako když chce ukázat, že béře vše tuze z lehka a že už všecko dávno dobře promyslil; „ano myslím, že to nepůjde do čista. Abychom vedli hospodářství tam s vejminku, kde se nyní sotva hneme, to nejde, to přece uznáte jako hospodář sám. Co se Fraňka týče, musíte ho míti dříve doma, aby se rozhodlo, kdo ho má stravovat. Neboť jídlo za ním nosit nebudu, když ani nevím, kde jest.“

Byl tedy starý Lojka s oběma svými požadavky tak jako na dobro sražen, i zašla mu chuť klásti ještě jiné. „Tak tedy myslíš, abychom se stěhovali na vejminek?“ pravil jen ještě, aby vůbec něco pověděl. „Když tedy myslíš, tedy se postěhujeme na vejminek,“ doložil. „Slyšíš, stará, postěhujeme se,“ pravil obraceje se k Josefově matce, a povídal to tak, jako když chce říci: „Neštěstí už začíná.“

Lojková byla odvrácena a neodpovídala.

Na to přikročil ještě Lojka ku svému synovi a počal mluviti opět jaksi ceremonielně, aby naznačil důležitost nynějšího kroku, jehož pánem ovšem už dávno nebyl. „Vidíš, Josefe, tuhle svou matku. Už také šediví, jako já šedivím. Budeš tu hospodářem a myslíšli, že mně ubližovat musíš, s pánem bohem. Ale podívej se, matce neubližuj. Zkusila mnoho s tebou, milovala tě až příliš a proto jí neubližuj.“

Při těch slovech utírala sobě Lojková oči (možnáli to říci) nahlas; totiž štkala při tom, jako by dotvrzovala, že jí už častěji ublíženo bylo; Lojka byl měkký, a Josef neodpovídal. Teprv za chvíli ptal se Josef: „Tak kdy pak chtěli byste, abychom se stěhovali?“

„Co pak myslíš, stará, kdy pak se máme stěhovat?“ ptal se starý Lojka.

„Nu, máli to být, stěhujme se třeba hned,“ řekla matka, ale ovšem při tom myslila, že syn řekne, že toho ještě netřeba.

„Jak myslíte,“ řekl Josef; „pošlu třeba hned čeledíny, aby vám to vynesli.“ Obracel věc tak, jako by tím dělal ještě dobrou službu.

„Pošli, Josefe, pošli,“ řekl starý Lojka, a na to Josef odešel.

Ale starý Lojka nečekal na čeledíny. Hned začal ode zdí odtahovati skříně, truhly, odstavovati od stolu židlice, a to vše v rychlosti takové, jako by se blížil nepřítel a věci ty za hodinu uklizeny býti musily.

Pak přišli do světnice čeledínové, aby pomáhali; ale starý Lojka s jakousi dělanou uctivostí jim děkoval za jejich ochotnost a žádal, aby sem poslali Vénu, ten že pomůže nejlépe a že také svou práci nějakou průpovídkou osolí.

Tak tedy přišel Véna, a sotva že se octnul ve dveřích, povídal: „Vidíte, vidíte, pantáto, jestliže jste se nemohl vystěhovat už tenkrát, když vám to syn z polovice odtud vynesl! Co to bylo za práci, než jsme to zase tu urovnali, a všecko marně. Ale když to musí být, nu tedy s pánem bohem.“

Starý Lojka se zastavil u jedné skříně a pravil: „Prosím tě, jak to mluvíš? Mně se zdá, že mne dokonce lituješ?“

„Lituju, pantáto,“ odpovídal Véna. „Já lituju každého, kdo už musí na vejminek. Já jindá spílal vám, když vy jste špatně nakládal se svým vejminkářem, a litoval jsem při tom vašeho otce. Kdybych to byl pamatoval, kterak váš otec hospodařil, byl bych litoval vejminkáře za jeho hospodaření, a dočkámli se toho, až se stane vejminkářem Josef, budu litovat jeho a budu nadávat jeho nástupci, snad jeho synovi. Ale což je to platno, proto nebude lépe. Vy sedláci si to neumíte dobře uspořádat.“ — „Hýbejte se škatule,“ pravil obrácen zrovna k Lojkovi, jako by tím myslil jeho.

„Jak pak to povídáš?“ pravil Lojka a nutil se při tom do jakési dobrosrdečnosti a usmíval se.

„Já totiž myslím, že vy jste ten hlavní nábytek, jenž tady Josefovi překáží, a že kdybych vás odtud odstranil, to ostatní všecko mohlo by tu zůstat,“ ušklíbnul se Véna.

„Poslouchej, stará, toho mudrce Šalomouna. Tak dlouho ho máme v domě a neznáme ho. Až na naše stěhování musí dojít, abychom vyvážili jeho moudrost. Bez našeho stěhování byla by to zaházená studna. Jak že? Já že jsem ten hlavní nábytek?“ smál se Lojka. „A co pak zbude tady na mou starou?“

„Ta vám oplatí vaše mládí, až bude chodit za vámi, jako vy jste chodíval za ní. Ale víte, co je smutné?“

„Nu co?“ ptal se Lojka.

„Že se na ten psinec, jejž vy nazýváte vejminek, chodí teprva s šedivými vlasy. Dříve by se mělo začít; když ještě člověk něco unese. Ale k stáru vzíti pytel a jíti žebrat, fui!“

„Což jdu žebrat?“ osopil se Lojka a tu bylo, jako by ho trpělivost přecházela, aby ještě něco poslouchal.

„Vy? Chraň bůh. U vás totiž jest výminka, pantáto. A abych vám to dokázal, že i bez žebrání něco zmůžete u syna, prosím vás, pantáto, přimluvte se, aby mne z těch komor nevyhodil. Vždyť byste neměl ani živé duše, s kterou byste si postesknul.“

„Tak tedy myslíš, Véno: bude třeba si postesknout?“

„Bude, pantáto, bude. Já to vím podle vlastního vašeho pantáty. Když od vás nejvíce zakoušel a uhlídal mne, jako by byl ochutnal medu. O, ani nevíte, jak já mu sladil život. A nad sůl jsem mu byl a nad omastek,“ chlubil se Véna.

„Poslouchej, stará, to se tebe týká,“ smál se Lojka.

„Vás obou, pantáto,“ opravoval hned Véna. „Však to poznáte sami. Až dostanete nahoru oběd nesolený a nemastný, ani syn ani nevěsta vám to neosolí a neomastí; tu pak jen zavolejte dolů: „Véno, pojď nám osolit a omastit!“ a já to rozsoudím, čeho více třeba. Jen mne, prosím vás, zabezpečte dříve mou komoru, sice bude s vámi zle.“

„Komoru? Kdybych tě měl vzíti k sobě nahoru, na vejminek, ze statku toho nepůjdeš, Véno,“ chlubivě odpovídal Lojka.

„To je slovo přece,“ posměšně děkoval se Véna. „Teď už můžeme začít se stěhováním. Myslím, abyste si dal na něm záležet, neboť možná, že už naposledy kráčíte tady po dvoře.“

„Co pak tohle zas má být, ty Šalomoune?“ ptal se Lojka.

„To je tak. Nemáteli ve své smlouvě vymíněno, že smíte také chodit synovi po dvoře: kdož to ví, jestli vám to dovolí? Budete musit lézt po střechách jako kočky, když jdou do čar.“ A Véna se zasmál.

„Takové věci není třeba dávati do smluv,“ s jakýmsi rozhorlením povídal Lojka.

„Toť se ví, že není; vždyť se ani to neplní, co ve smlouvách stojí, neřkuli to druhé. Váš pantáta nesměl si z vaší studně nabírati vodu, a myslím, že to ve smlouvě stálo.“

„Nestálo!“ odsekl Lojka.

„Nestálo? Nu proto. A vy bezpochyby máte ve smlouvě, že smíte vodu nabírat, ale nemáte tam, že si pro ni smíte přes dvůr. Ale víte co, pantáto, jeli tomu tak, já vás budu nosit přes dvůr na zádech, neboť pak vám nebude moci nikdo dokázat, že přes dvůr chodíte vy; já přece mohu nosit na zádech, co mně libo!“

„Jen sol, hochu, a masti, přisol a přimasť,“ domlouval Lojka a chvílemi se mu prsa svírala jako na pláč. Ale byl z toho obyčejně jen smích, jen že za tím smíchem bylo ten pláč zrovna vidět; pláč se díval skrz záclonu smíchu, a kdo to viděl, nikomu nebylo do smíchu.

Tak se tedy stěhovali. Lojka i Lojková rozhlíželi se po té světnici, kde strávili od mládí svého všechen život a kterou nyní opouštěli snad na vždy. Míváť na mnohých statcích spíše žebrák přístupu do stavení nežli vejminkář. A vejdeli tam jednou za čas, jako by každého bolel i jeho krok, i jeho pohled — bez upozornění zvláštního zajde mu chuť, aby tak brzy návštěvu opětoval.

„A teď jenom jedné věci lituju,“ pravil Véna, když už měli většinu toho nářadí vynešeno před práh. „Že tu už nejsou hudebníci na statku — jak by nám ta cesta na vejminek ušla! To byly přece jenom časy, když to šlo od těch strun a na statku také se zavejsklo a každý smutek byl veselejší.“

„Myslíšli, že budou ti hudebníci na mne pamatovat?“ ptal se Lojka, jehož měla dnes a vůbec už po delší čas dětinská měkkost jako v kleštích.

„Ti na vás pamatovat? Do písničky vás dají. „O tom vejminkáři“ budou na trzích zpívat a na vašeho Fraňka budou hned moci ukazovat jako na živého svědka. A kalounkář a ti ostatní rovněž to dosvědčí. — Tak tedy s pánem bohem bez muziky, když není žádná k dostání. Inu, jednu bych věděl radu. Kdybyste totiž cestou se smáli anebo plakali, to prý platí v nebesích zrovna tolik jako muzika. Ale do smíchu vám není a za pláč to nestojí.“

Tak se stěhovali staří Lojkovic v smutku, jejž zastírali smíchem, ale zastřít nedovedli.

Za to mladí se stěhovali jinak. Tam s vejminku snášeli čeledínové nábytek a smích, opravdivý smích provázel každý krok. Josef vypadal jako vyleštěný, Baruška jako když je na svatbě. Každý krok, každé slovo jejich prozrazovalo, že jsou vítězi, staří že jsou pokořeni, přemoženi — uciťte to, vy staří, že jste pokořeni, přemoženi. Zde byl by každý stín jemnějšího citu nemístným, vždyť Baruška s Josefem vyhráli promyšlenou hru, a hráč, který vyhrál, ten se vždycky jenom směje.

I Kmoch, Baruščin otec, už o tom dostal zprávu, že se ve statku stěhujou, a už také sem se dostavil a pomáhal se mladým smáti. Šel ke starým Lojkovům, a s hladkým úsměvem vykládal, kterak vykonali moudrou věc, hospodaření že vždycky přináleží mladým, kteří mají obratnost, sílu; staří že si mají odpočinout, že už si zasloužili trochu toho odpočinku a kdesi cosi.

Starý Lojka na tu řeč sebral něco slov, jako sebereme z kapsy několik těch krejcarů, abychom někoho odbyli. „Já už se na tom pevně ustanovil,“ pravil, „a také svou vůli nezměním.“

„To také doufám,“ odpověděl Kmoch, „neboť k čemu by to bylo, ještě něco měnit?“

„On totiž pantáta Kmoch myslí, že teprva ode dneška víte, kam pěnkava nosem sedá a jak se zajíci nasype sůl na ocas,“ vmíchal se do řeči Véna. „To je draze zakoupená chvála, pantáto, musit zbaviti se statku, aby nám přezdívali moudrých. Za to, když to dovedeme, pak to jde, pak nás pochválí každý, kdo ani neví, proč se čimeřice prodává.“

„Myslíš?“ rozzlobil se Kmoch na Vénu. „Podívejme se, proč se čimeřice prodává! Vůbec měl jste tady, pantáto, prostořekou čeládku v domě a líbí se mně, že ji mladí odtud vyklidili. A ty,“ obrátil se k Vénovi, „asi tady také nejsi hřebíkem přibit a maltou zadělán, abys nemohl odtud. Podívejme se: Proč se čimeřice prodává!“

„Však mne odtud přece nedostanete, pantáto,“ chlubil se Véna. „Já tady s kmotrem Lojkou jsme se umluvili, že já nesmím odtud z domu, a že kdyby na to došlo, on půjde a já tady zůstanu. Jeli pravda?“ přisvědčoval si s Lojkou.

Kmochovi nezbývalo, leč pohrdnouti další rozmluvou, což také učinil; jen ještě jako mimochodem prohodil k Lojkovi, že by se s takovým člověkem nezahazoval.

A to Vénu podráždilo. „Nezahazoval? Proto že by vás nikdo nezvedl, ani za tolik byste nestál! Jen si nemyslete, že já vás neprohlédnul! Nazpaměť vás umím, berte to od které chcete stránky. Vida! Dostal sem dceru do statku jako slouha dceru za královnu, a dnes už má sto chutí, aby také seděl na trůnu! Nezahodil!“ A podobně mluvil Véna, ač už Kmoch neposlouchal. Odešel zase k mladým, kdež se dívali na svět jinýma očima.

Dnes teprv jako by selka slavila svůj vjezd do statku. Kde se vzalo, tu se vzalo: na dvůr vyvaleno pivo, vynešena rosolka; čeledínové vybízeni popíjeli, vejskali, smáli se, zpívali, tak že až lidé z vesnice se scházeli kolem dvora, do vrat se stavěli někteří i na dvůr se postavili, jako tenkrát, když zvěst o smrti dědečkově je sem přivábila a oni si povídali o nebožtíkově životu.

Jako by tu dnes byl opět nebožtík — a on zatím starý Lojka stěhoval se na vejminek; či to také tolik jako býti nebožtíkem?

Dnes bylo, jako by Lojkovic statek nabýval staré tváře. Téměř po celý již rok odvykli sobě sousedé přicházeti do statku, jako druhdy činívali; dnes jako by si byli dali slovo, všecko tu bylo, aby byli svědky tohoto stěhování. Zdaliž na úlevu anebo na lítost starého Lojky?

A co náhoda nechtěla, i hudebníci sem se dostavili, aby památnost dne oslavili. Však nepostavili se k vejskajícím mladým, nýbrž k zamlklým starým a písničkami a strunami hleděli zotvírati jejich srdce. Postavili se u toho vetchého nářadí, vedle něhož seděli vetchý Lojka a vetchá jeho žena. Hráli tu, zpívali, jako by s vědomím, že se tak děje naposledy, a jako by dnešním dnem splatiti chtěli dluhy, projeviti vděčnost svou.

Teď byla osoba starého Lojky jako úplná. Po jedné straně Véna, to jako ta vtělená jeho kyselost, po druhé straně hudebníci, to jako ta vtělená jeho měhkost a bodrost mysli. Každý byl Lojkovi jako jedním křídlem a on na těch křídlech cítil se na tu chvíli spokojeným.

„To mě těší, hoši, že jste si zpomněli na starého Lojku, těší mě to,“ vyslovoval jim svou vděčnost. „Tuze mne to těší. Jen že už nemám tak pro vás místa, jako jindy, a moje srdce vám málo stačí. Ale což, hoši, budeme veselí, dnešní den oslavíme, aby nám nevyšel z paměti!“

A starý Lojka dal se jim vidět. Stará hostinnost vztýčila se v něm v plné síle, v plném sebevědomí, a takž ho měli ještě poznat tváří v tvář, nesfalšovaného, ryzého.

A když to tak viděli lidé stojící u vrat a na dvoře, dostávali starou kuráž, mládež přivtělila se tam, kde hudba zněla, kde písničky prozpěvovány, a takž měl starý Lojka dnes ještě jednou potěšení, že viděl všecko na své straně, a u mladých že mimo čeledíny nezbylo živé duše.

To se mu líbilo, jak náleží; jako by dávná krev kolovala jeho žilami, jako by na něm ještě záleželo, aby to trvalo déle, jako by ani nevěděl, že Josef jediným pokynutím může udělati všemu konec. Ale musíme dodati, že Josef tím kynutím neudělal všemu konec. Jako by neviděl to vše; vždyť to bylo, jako když ten, kdo vyhrál, hodí také nějaký ten krejcar třeba pod stůl, aby se neřeklo.

Ostatně chytrý Josef nebyl tak bláhový, aby neviděl, kterak by zavdal veřejné pohoršení, kdyby dnes starému Lojkovi bránil. Naopak, viděti měla celá vesnice, kterak vlastně novému vejminkáři není zle a kterak zlý jest jazyk, který tvrdí něco jiného. Viděti měla celá vesnice, do jaké míry sahá i pošetilost otcova, jak syn to veřejně i tajně dosud nazýval, a to všecko že mu jest trpěno.

Tak tedy bylo dnes na statku dvojí veselí: jedno jako doplápolávající oheň, a to u starých, druhé jako oheň vznícený, a to u mladých.

A to jedno veselí, veselí starých, dohaslo ještě téhož dne. Když večer se rozložil nad dědinou a nad statkem, a hudebníci odešli odtud, a staří vkročili do odlehlé síně, na svůj vejminek, bylo jim, jako by kolem nich i v nich zelo velké prázno, jež vyplniti nelze žádným zvukem. Ani postesknutí se jim nedařilo, ani srdečné slovo vůbec. A když se tu rozhledli, bylo jim, jako by duch dědečkův vcházel k nim a mluvil: „Já jsem z té mučírny vysvobozen, vy jste vešli do ní.“

To druhé veselí, veselí mladých, trvalo déle, do noci. Ti když vkročili do síní na statek, jako by slyšeli zavejsknout i ty stěny a oni měli jenom tak zlehka přizvukovat, aby veselost byla úplná. A přizvukovali; vždyť jako by skřítek otvíral jim dvéře a mluvil: „Zde vcházíte jako všemohoucí — nuže, vejděte!“