Na vejminku/VI.

Na vejminku Vítězslav Hálek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 64–75. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Nastaly na statku chvíle zajímavé, že o nich trudno vypravovati. A co trudnějšího, že v Lojkovic statku může se zhlížeti statků na sta, v nichž odehrávají se podobné scény, toliko v podrobnostech se lišící.

To jest snad pro spisovatele věcí nejtrudnější, musí-li opisovati ze skutečnosti věci neutěšené.

Mezi všemi otázkami společenskými není snad jediné, která by tak podstatně mohla vznésti obžalobu na člověka, jako otázka vejminkářská. Nemusíme zacházeti daleko z Evropy, chceme-li vyhledati otroky a otrokáře. Doma je máme, každý ve své obci a co při tom nejhnusnější: otrokářem bývá syn, otrokem otec; poměry ty zákon trpí, schvaluje, ano jako smlouvy občanské vkládá je do kněh veřejných. Největší nemravnost lidská před našima očima se děje, příroda poplvaná, pošlapaná zvrhá se v nepřirozenost, v nestvůru. Zákon připouští, aby synové stávali se zlosyny, a synové svědomitě, ano střemhlav na to zlosynství se vrhají; zvyk a mrav to posvěcuje, příroda otupělá ztratila tu i mluvu svou.

Leč k věci. Obžinky u Lojků prošly, jako by byla památka popelce. Ve statku nebylo veselého oka. Staří stranili se mladých, mladí vyhýbali se starým. Nemusil-li jeden na druhého se podívati, nepodíval se, nepromluvil, nemusil-li promluvit. A podíval-li se, promluvil-li, nebylo rádno ani se dívat, ani poslouchat.

Jakož ženci za dřívějších roků k Lojkovům jen se hrnuli, tak letos je tu každá chvíle píchala. Zrovna děkovali pánu bohu, když se žně skončily, že mohli dále. „Sem více nepůjdu,“ pravil druh k druhu, „a kdybych měl hledati práci nevím v které vesnici!“

Pravda, vyvalili jim na dvůr pivo, dali jim rosolku, ale ani jediná tvář neměla přívětivosti ve slově a v pohledu! Pravili ze zdvořilosti k pantátovi, že letos budou míti k tanci dvě hospodyně; a zatím neměli ani jedinou. Vše šlo jen jako když se do něčeho nutí. Ženci a žnečky byli rádi, když se mohli rozejíti domů.

Nu a po žních napínal se poměr mezi starými a mladými dále, až byl hodně napjatý, až už se může i o to jednati, kdy musí prasknout.

Když se po žních mělo jíti orat a starý Lojka přikázal čeledínům, na které pole, přišel Josef a zakázal, aby se tu neoralo, aby se oralo tamhle. Když starý Lojka přikázal, aby na to neb ono pole se zasilo žito, přikázal Josef, aby žito vezli na pole jiné, sem že zaseje pšenici. Jestliže starý Lojka kázal sekati louky, pravil Josef, na louky že jest času, teď že jest práce třeba v polích.

Tak to chodilo, že už později čeledínové ani neposlouchali, co starý Lojka přikazuje, nýbrž otázali se hned mladého hospodáře, zdali schvaluje, co starý pantáta přikázal, aneb zdali jinak věc poroučí. Teprva co mladý hospodář přikázal, bylo přikázáním. A tak se stalo během času velmi krátkého, že ač podle úmluvy a podle knih měl starý Lojka vyhrazeno hospodaření ještě na šest roků: již na počátku roku prvního mu hospodaření vyrváno z ruky a že skutečným hospodářem byl Josef.

Co tuto mezi mužskými, otcem a synem, se dálo, mělo odlesk i mezi starou Lojkovou a Baruškou. Kterou služku nechtěla mít Baruška v domě, tu tam také neměla a kdyby stará Lojková byla nasadila všecky páky. A služka na statku neobstála, která by byla nepovažovala za hospodyni Barušku.

Tak tedy hospodaření samo sebou se octlo v rukou mladých. Něco pustil starý Lojka k vůli „božímu pokoji“, něco, že popustiti musil, něco, že se mu to vzalo — až po jeho vůli už nikdo se neptal. Neuplynulo tedy ani půl léta z oněch vymíněných šesti rokův a starému Lojkovi ze všech práv hospodářových nezbylo leč bydliště na statku. A jak pevné bylo, víme. —

Byl by se musil starý Lojka se synem souditi zrovna o každý krok, kdyby byl chtěl, aby se dělo podle jeho hlavy. Když chtěl prodati žito na špejchaře, dověděl se, že je Josef již pod rukou prodal; když myslil, že některé zásoby mohou zůstati přes zimu, přijeli překupníci, začali nakládat, proto že Josef to byl již také prodal. A pak už věru nevím, co ještě bylo by starému Lojkovi zůstalo, aby se byl mohl osvědčiti, že jest pánem.

V takých poměrech rostl Franěk, že počalo mu býti na statku nevolno. Bylo tam všecko zjinačeno, převráceno. Když po dědečkovu pohřbu prováděl Stázu po dvoře a ukazoval jí, kde bydlel dědeček, kde rodiče, kde kalounkáři a šumaři — teď to vše musil jmenovati jinak.

Do těch komor vodil si Stázu, když si ji pozval na statek. Toto místo po vystěhování dřívějších obyvatelů zůstávalo ještě jako netknuté, zde byli ještě jako ve svém domově, jako když si sednou na hřbitově do hrobu. Tu si mohli povídat, co který věděl, a takž vypravování neodstěhovalo se ještě docela ze statku. Přešlo na členy nejmladší, na posluchačstvo nejskromnější. Buď vypravovala Stáza a posluchačem byl Franěk, aneb se to obrátilo.

Jednu výhodu, smíme-li to nazývati výhodou, měl pro naše dítky rostoucí rozpor mezi otcem a synem Lojkou: že Franěk byl od obou jako přehlednut, že byl zůstaven sobě a že mohl z této volnosti pro sebe těžiti, že nemusil býti svědkem toho, co na statku se dálo, že mohl do libosti blouditi v polích, choditi k hrobníkovi pro Stázu a prováděti ji, kde chtěl.

Nemysleme sobě, že jest domov vždy dobrodiním pro děti. Naopak bývá nejednou dobrodiním větším, mohouli děti z domova a zůstavenoli matce přírodě a příbuzné její náhodě, aby vykonaly to, co domov nedovede, ano co důkladně kazí.

Tyto děti alespoň nacházely spolu mimo domov, čeho doma postrádati musily. Příroda i náhoda laskavě doplňovaly, co doma by zůstalo práznem. Jmenujme přírodu zjevením nebes, jmenujme náhodu prozřetelností nebes a máme dvě učitelky, jimž i málokterý domov se vyrovná.

Stáza brala Fraňka s sebou na hřbitov a tam dívali se vážné stránce života v samu tvář. Franěk bral Stázu do polí, na luka a tu poznávali úsměv zeleně na zemi, modrost oblohy na nebi a mezi zemí a nebem skřivánky, jenž od jedné k druhému doletovali jako se zpěvnou poštou.

Stáza si přivedla Fraňka, když kopali nový hrob. Tam slyšeli od Bartoše životopis nebožtíkův, tam se spolu usadili, pospali si a byli „věrnými dušičkami“. Franěk si zase uvedl Stázu do polí, když našel nové hnízdo ptačí, když vypátral mladé křepelky, když jí chtěl ukázati, jak již se líhnou koroptve. Tu zase vypravoval on celý životopis těch tvorův, pokud ho znal, bylo jim jako v pohádce.

Stáza si přišla pro Fraňka, kdykoliv přilítly včelky na jetel, jenž rozkvetal na dědečkovu hrobě, aby prý Franěk viděl, jsouli to včely z dědečkových oulů. A tu usedli Franěk u hrobu dědečkova, Stáza u hrobu matčina a byli doma. Pak zase vedl Franěk Stázu do statku ke svým oulům a tu zkoumali, v kterou stranu včelky odlítly, bylyli na dědečkově hrobě. Pak si zasedli do komory a spustili u vypravování, jako hudebníci spouštějí v písně.

Vůbec byly jim ty dvě komory v Lojkovic statku pohádkami a baladními událostmi jako prosákly. Kdo do nich vstoupil, mimovolně připomínal sobě věci, o kterých tu od hudebníků, od kalounkáře slýchal, a sotva že tu usednul, jako by to na něho přišlo: musil vypravovati. Cosi podobného seznali Franěk a Stáza, když došli na hřbitov aneb když si usedli do čerstvě vykopaného hrobu. I tu na tom kopečku, v nějž byl vyvýšen hrob, jako by seděl kdosi s harfou a probíral se v její strunách — Stáza to dovedla vždy ztlumočiti, že se zdálo Fraňkovi, jako by jaktěživ byl neslyšel řečí rozumnějších a milejších.

Potom zase jako by zasvěcovali svými návštěvami každou mez na polích. Kde který něco pěkného pověděl, to místo bylo jako toho povědění příčinou. Věc povídaná byla jim milá a místo, na němž se povídání dělo, bylo jim také milé. Když k místu tomu přicházeli, něco milého musilo jim zase na mysl připadnout. A připadlo, a pak se stalo ještě milejším; pak jim bylo již jako zasvěcenou kapličkou, ovšem bez cihel a bez obrázků. Měli takých kapliček mnoho, zástavek obzvláště hledaných, a každá byla vroubena zeleným polem, nad každou tou zastávkou klenulo se sluncem prohřáté, úsměvem prosycené nebe.

Někdy sedali na hrobech jako živé dva pomníky, ovšem veselé pomníky, a do mladé paměti a do mladých duší svých vpisovali i věci vážné. To Fraňkovi lahodilo, když Bartoš hrobař ho činil posluchačem svých vypravování; hochu bylo, jako by pokračoval Bartošem nebožtík dědeček u díle svém; bylo mu to jako vyznamenáním, že muž tak usedlý, největší silák, činí si ho svých zkušeností důvěrníkem.

Někdy zase sedali na mezi v žitech jako dvě křepeličky, jen že tloukli lidským hlasem do toho cvrkavého popěvování cvrčků, do toho bzukotu mušek a včel. A to obzvláště se líbilo Stáze, které se zdálo, jako by byla zrovna u muziky, jako by měla se zasmát, zavejsknout si, stisknout Fraňkovi ruku. Tam na hrobech bylo to přece jen časem vážné pro mysl tak mladinkou, tamější přísnost unavovala časem mladý krok. Ale tu, kde plesalo všecko, kamkoliv se podívala, plesala tolikéž: jako když po dobách postních zavzní radostně hlaholy mladého probouzení.

To z počátku ani tak dobře Franěk nechápal, že jakmile Stáza vejde do polí, stává se tak radostně veselou. Očka jí hrála, poběhla si, poskočila si, všecko jako na strunkách, tvář samá radost, slova jako píseň. Ale nemohlo to býti jináče — člověk není stvořen, aby byl výhradně smutný aneb vážný; veselosti jest zrovna tak třeba jako slunce, mladé srdce Stázino jest toho důkazem: nevědouc chce vynahraditi sobě, co rovněž nevědouc promeškalo.

Ale později Franěk již té veselosti se nedivil, sám jí byl prosáknut. Když šel na hřbitov pro Stázu, cestou již radoval se její radostí; těšil se na první skok, na první povejsknutí; sám někdy sobě poskočil, jak myslil, že Stáza si poskočí, sám někdy sobě zavejsknul, jak myslil, že si Stáza zavejskne.

Takto počali Fraňka v obci pokládati za tuláka, jenž doma se sotva pozdrží, a my musíme přisouditi pravdivost tomuto mínění: byl tulákem a stával se jím den ode dne více, tak že v domově již nacházel zalíbení velmi malé, a býval rád, mohlli jen i za humna. Když někdy přišel s Stázou a v komorách nemohli se usadit, obrátil se s ní a vyhledali si místo někde mimo ves. Kdyby se byl Fraňka někdo ptal, jak vypadá jeho domov, byl by vypisoval jen komory na dvoře — nic jiného nenáleželo v pojem jeho o domově. A do těch komor nenáležel nikdo, ani otec, ani matka, ani bratr. Do těch komor náleželo jen, aby byly prázny a pak aby tam byl on a s ním aby tam byla Stáza.

Později jej chtěli k domovu připoutat, ale bylo již pozdě. Uložili mu práci v polích a tam šel rád; ale mělli práci ve dvoře, hleděl, kudy by se nejsnadněji dostal ven. A bylli venku, pak mohl každý směle ho jíti hledat cestou ke hřbitovu, ač neskrylli se na mezích aneb v nově vykopaném hrobě.

Tu mu již i Josef počal spílati tuláků, a rodiče nemohli neuznati, že to mělo podstatu. Avšak víme, že Josef býval vždy jako miláčkem doma, Fraňka že považovali jako za páté kolo; proto nezdál se jim výrok Josefův míti důležitosti veliké. A když to Josef řekl tuze zřejmě, že z Fraňka si vychovávají poběhlíka, přikázal Lojka mladšímu synu určitě, aby už z domu nechodil.

Ale i toto přikázání nebylo více již jako do pravdy. Franěk na některý den poslechl a za několik dní byl z domova, aniž si toho staří povšimnuli. Byltě již starý Lojka poněkud jako slepý ku všemu, co nového se kolem něho vyskytovalo, a toulavost Fraňkova byla čímsi novým. Byl poměrem svým k Josefovi příliš skormoucen, příliš jím naplněn, tak že při vší vůli nezbývalo v něm pro Fraňka místa.

Vůbec musíme tuto již vysloviti, že ráznost starého Lojky, která několikerým spůsobem byla od Josefa tak značně odrážena, nyní počala ochabovat ve všem. Cítil se nalomeným, nenacházel již opory v sobě a tak chtěl a konal vše již jen na polo. Každý nový podnět vcházel do něho jen jako jedním uchem, druhým již zase zmizel. A tak tedy Fraňkovi přikázal, aby neodcházel z domu; zdali toho příkazu jest syn poslušen, o to se otec již nestaral.

A tu jednou mezi starými a mladými za přítomnosti Fraňkovy odehrála se zase některá z oněch scén, které tu byly již obyčejny jako prosba za chléb náš vezdejší. Přišel totiž k Lojkovům kalounkář, ne aby tam byl uhostěn, nýbrž jen aby ze staré známosti podíval se na staré. A tenkrát Franěk viděl, že starý Lojka plakal a kalounkář že také plakal. Pak starý Lojka vybízel kalounkáře, aby alespoň dnes zůstal u nich na komorách přes noc. Kalounkář se zpouzel, až pak jej Lojka jako násilím vedl přes dvůr ke komorám. Ale když chtěl otevřít, nebylo tam klíče, a, když se ptal po klíči, uslyšel, že jej má mladý hospodář, který prý pro to zamknul komory, aby tam Franěk nevodil si čeládku, jakou on již ze stavení jednou vyhnal.

Na to poručil starý Lojka, aby se mu klíče přinesly, ale nenesl jich nikdo. A když tak dlouho čekal a na mnohé věci spílal, aby se zdál kalounkáři ještě pánem ve statku, a když ještě nikdo klíče nenesl: obrátil se Lojka, chytil někde na dvoře sekeru a dvéře do komor rozštípnul. Když to praskalo, jako by se stavení kácelo, a když dvéře povolily a komory se otevřely a Lojka jako vítěz na prahu o sekeru se podpíraje volal, že on jest ještě pánem v domě, aby jen vešli — tu k svému ustrnutí uviděl, že káže lidem, kteří tu nejsou. Neboť byl kalounkář ze dvora již ten tam a s ním zmizel Franěk. Za to zavznělo hřmotění s pavlače od mladých, jimž starý Lojka odpovídal po celé cestě dvorem, ano často i sekerou v tu stranu hrozil.

A tenkrát Franěk na dobro zmizel ze statku. Když po několik dní nepřicházel, myslili Lojkovi, že to obyčejná jeho toulka a že třeba jen vzkázati k Bartošovi na hřbitov, Franěk že se dostaví. A když ještě po několik dní nešel, vzkázali k Bartošovi, jen že Franěk již nepřicházel. Tu pak starý Lojka sám šel na hřbitov, ale když tam uviděl dědečkův hrob, klekl u něho a prosil na stotisíckrát za odpuštění. Málem zapomněl, proč vlastně sem přišel. Až teprva Bartoš mu to připamatoval: „Hledáte Fraňka? Jistě že není doma, protože u nás už přes týden nebyl.“

Právě přes týden tomu, co Franěk odešel z domu.

„Ale slyšel jsem, že odešel s kalounkářem a že s ním chodí po světě,“ pravil Bartoš udivenému otci.

„S kalounkářem? Po světě?“ opakoval si Lojka slova hrobníkova.

Když přišel domů, povídal to manželce; na to vyslali Vénu, aby hledal kalounkáře, a Fraňka aby od něho přivedl domů.

Véna šel a po několika týdnech přišel se zprávou, že Franěk s kalounkářem chodil, ale pak potkal prý harfeníka, nechal kalounkáře, a šel s harfeníkem.

„Hlupáku,“ pravil Lojka, „tedy jsi měl vyhledat harfeníka a přivést Fraňka. Tedy jen se zas hezky brzy dej na cestu a bez Fraňka ať mi domů nepřicházíš.“

Véna šel, hledal harfeníky, ale Franěk odešel prý s houslaři a nyní že bez pochyby už zase bude u kalounkáře.

„Pantáto, to bych už jaktěživ nesměl domů,“ vyřizoval Véna, „neboť Fraňka do nejdelší smrti nikdo nenajde. Odchází s tím, koho potká, a to bychom musili zatáhnouti kolo na všecky, kdož tady v komorách noclehovávali, neboť s nimi se potuluje.“

Ač by se mohlo zdáti, že takové zprávy nemálo pobouří Lojku, nestalo se tak. Uslyšev, s kým se potuluje, s Fraňkem jaksi se smířil. „Když nesmějí k nám, šel on k nim,“ rozumoval Lojka; to se mu zdálo býti takovou pravdou, že mu pravda ta i jaksi lahodila: jednak že tím Franěk dává na jevo, že něčím u nich v domě jsou, jednak jakoby tím byl strestán Josef, že tak drsně oloupil dům o někdejší živou veselost.

„Není v zlých rukou,“ myslil si u sebe Lojka a nahlas řekl: „Kluk toulavá — však se doví, zač toho loket, až se vrátí.“

Ale Franěk nedověděl se, zač toho loket, nevrátil se více. Teď vycházelo kromě Vény více poslův ze statku, a všichni vraceli se s odpovědí, že tam, kde byl posledně, více není; dále že ho nestopovali.