Na statku a v chaloupce/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 37–54.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1873
Licence: PD old 70

Bylo to pravda. —

Lískův statek byl největší v celé vesnici. Takto ale Lískové nebývali na něm od nepamětna. Dědeček to pamatoval, jak se sem dostali. On byl tenkrát arciť ještě dítě, přinesli ho v nůši, a ta nůše i s tím dítětem byla skoro jediný jich nábytek. Ale nebylo to pro smích lidský, neboť tehdáž se to stalo na mnohých statcích, jak mohl dědeček rovněž dosvědčit.

Bylo to za časů, když po těch dlouhých vojnách v minulém století bylo málo lidu pracovného, vypravoval dědeček. Co byl platen statek, když nebylo rukou aby jej obdělaly, aby pole zoraly a osily, aby úrodu ošetřovaly a klidily? Statek sedláku ničím, není-li k němu pracovitých rukou. A tak na některých statcích nestačili ani pole osít a na jiných, kde je osili, nestačili sklízet. Tenkrát mnohý sedlák ani nemohl se dosyta najíst a chodil v haleně, hůř než nyní čeledín — kdepak čeledín! Žádný člověk ve vesnici, ba žádný světem jdoucí by neoblekl se nyní v takový šat, jaký tenkrát nosili sedláci — ve všední den, v neděli, vše jedno. Selka honila parádu v kanafasce, a šlo to. Tenkrát dcery ve statku byly rády, když měly do kostela střevíce, a měla-li u muziky na krku dukát, tu již byla „vyhlášená“. Na vdavky šla nevěsta v matčině sukni, a syn pranic na to se neohlížel, jestli mu nepadnul vypůjčený kabát, jestli měl šosy kratší neb delší; však jej beztoho hned po kostele svléknul, aby jej odvedl někdy třeba do druhé vesnice a sám do smrti neměl naději na svůj.

Tenkrát, nebyly „pomoci“ (věna) jako nyní. Aby byla dcera dostala několik tisíc, aby syn musil míti přínos na hotových, o tom nebylo slýcháno. Která se vyvdala ze statku a dostala několik set, o té se povídalo za všemi humny. Dostala nějakou tu peřinu, něco „těch hadrů“ do truhly, nějakou krávu, tři, čtyry ovce a byla odbyta. U muziky holky pěkně strkaly střevíce pod lavice, aby je při tanci neroztrhaly, a který hoch hodil muzikantům na talíř dvougrošák, ten už vyváděl velké furianty a musil míti holku tuze rád. Aby tenkrát bylo na děvčatech všecko hrálo a se lesklo a hoši aby se uměli točit k nim jako nynější, to ani nemohlo být, tenkrát by to bylo volalo do nebe.

Statek a „nouzov“ bylo tehdá jedno; sedláci ze statků utíkali a zůstavovali je prázný. Což platno, když nebylo a nebylo kde se zachytit. Nejlepší čas v roce musil každý sloužit pánům na robotě, a co zbylo, stačilo tak sotva, aby se to pole trochu načechralo. Tenkrát dělníkům bylo lépe; ti aspoň věděli, že se najedí, a sedlák byl dělníkem, tahounem, jenž se nenajedl. Pro pouhé jmeno zůstávali sedláci na statku, dokud to šlo. Kavky také zůstávají v letě na věžích a chlubí se tím; ale když přijdou tuhé zimy a sníh dlouho nesejde: hezky s těch věží sletují k holubníkům a pokorně před nimi číhají na nějaké to zrnko, až holubi si vyletí.

Tak o tom dědeček povídal. Tenkrát utekl sedlák také z toho jejich statku; po tři léta zůstal statek prázný a po sedláku nebylo stopy — tak se toho sedlačení nasytil.

Dědečkův otec co svobodný přišel do těchto krajin z hor a vstoupil do služby ve dvoře. Že přišel z hor, říkali mu Horák, ač se jmenoval Líska. Byl to člověk obratný a povážlivý; stal se ve dvoře brzy poklasným a pak šafářem. Tenkrát se dědeček narodil. A to bylo právě, když sedlák z tohoto statku utekl, na třetí rok; tu pravil pan správce k šafářovi, chce-li býti sedlákem, aby se vystěhoval sem na statek a že jest jeho. Matka vzala dítě do nůše, jeden člověk od úřadu šel s sebou, a když přišli do statku, pravil úřadník: „Tak vás tady mocí úřadu skládám,“ a statek byl jejich.

Z počátku vedlo se jim zle, jako všem, neboť v celém statku nebylo čeho vzíti do ruky, a kdyby si byl nový sedlák nevyprosil na čas od pánův nějaký dobytek, nebyl by tu také nic pořídil. A bylo ještě hůř, že dětí přibývalo rok od roku. Kdyby se byli nyní stěhovali ze statku, již by matka tu drůbež nebyla pobrala do nůše — bylo by pět chlapců a tři holky.

Ale z těch dětí přišlo požehnání na statek. Ty co odrůstaly, stávaly se dělníky, a když měl statek mimo sedláka a selku osm pracovných osob, to již mu nebylo zle. Tu již se ledacos uhospodařilo, dobytek se zakupoval, v truhle na dně bývalo něco stříbra a špejchar měl co nosit.

Statek pak ujal nejstarší syn, ten, jehož byli sem přinesli v nůši, nynější dědeček. Ostatním synům a dcerám dalo se, co se mohlo, aby dostali se na dobrá místa. Dědeček zdědil obratnost a povážlivost po otci, uměl se při hospodářství zatočit, a vedlo se mu dobře. Také kolem něho se hemžilo dítek dost, hochů i děvčat. Statek zkvétal, a již by mu byli musili dáti hezkou sumičku, aby z něho také utekl a nezůstavil za sebou stopy.

A čas běží jako voda. Než se dědeček nadál, dospěl mu nejstarší syn, nynější hospodář, a chtěli mu strojiti svatbu. Jen že to mělo obtíž. Tu, kterou mu dávali, mladý hospodář nechtěl, a ta, kterou on chtěl, byla chudá, tu nechtěli staří. Vlastně dědeček ani mnoho se nestavěl na odpor, ale matka, která nyní byla již nebožkou. Tak se stalo, že se dlouho strojili k svatbě a přece ji nestrojili. Až když mladý hospodář řekl, že raději se nebude ženit, než aby si vzal jinou, a matka ve zlosti pravila: „Tak si tedy uvaž na krk tu žebrotu, kterou ani chasa nebude chtít poslouchat,“ — na to byla teprv svatba.

Ale byla to svatba tichá; příbuzní na ni nepřišli, že prý by nevěsta neměla pro ně dosti talířů, a stará Lísková víc se při ní zlobila, než veselila. Nikomu nebylo do řeči, neřku-li do veselosti. Po svatbě se stará Lísková zlobívala ještě víc, neboť mladý hospodář měl ženu nesmírně rád; na rukou by ji byl nosil, až matka nemohla se dobře na to dívat. Říkala, že prosí boha, aby jí raději před časem zavřel oči; bůh ji vyslyšel, a ve statku byl pokoj.

Mladá hospodyně otáčela se v hospodářství jako na obrtlíku; k chase byla vlídná, a chasa byla by pro ni do ohně skočila: nic nedbala, že byla z chudého pytle. Dědečka si zrovna hejčkala a co mu viděla na očích, to udělala. Hospodář byl šťasten, dědeček se jen usmíval, a když se narodila malá Lenka, bylo to štěstí jako dovršeno. Tenkrát přicházíval dědeček ještě častěji z vejminku na statek; chtěl si pohejčkati vnučku, a když ta natahovala po něm malé ruce, byl jako dítě a říkal, že by samou radostí hned dovedl vyvádět „hlouposti“, kdyby se to na něho ještě slušelo.

Uplynulo několik roků a mladé hospodyni nikdo by byl nepřipomenul více, že jest sem přesazena z nestejného štěpu. Jakoby tu odjakživa byla rozena, jen že byla ke všem lidem přívětivější, než bývají selky v takových statcích. Také by jí byl nikdo nesměl vytknouti nestejný rod; tuť by byla našla v dědečkovi nejvřelejšího zastance, a pakli někdy který ze sousedů přec na to zdaleka narážel, míval od dědečka hned na talíři: „Však ji sem nepřinesli ani v nůši jako mne, a já jsem se tu také ujal.“

Ale chudák hospodyně neujala se hluboko, nezapustila kořeny na dlouho. Když šlo Lence na sedmý rok, matka její náhle ulehla, ležela po nějaký čas a vzdor prosbám hospodářovým a dědečkovým shasla. Bylo nářku po všem statku, a když ji vynášeli z něho na hřbitov, dědeček zle si připomenul svou ženu a pravil: „Ta jistě jí zde nepřála dechu a vymohla jí smrt.“

Hospodář po dlouhý čas nebyl podoben sobě pro samý smutek, a když se podíval na malého svého sirotka, bylo mu ještě hůře, neboť byla Lenka tak matce podobna, že každým tahem, každým hledem ji připomínala. Tenkrát sice již některé prostořeké hlasy se ptaly, zdali sedlák se zas ožení, ale dostaly brzy ponaučenou: ten že na nebožku nezapomene jaktěživ, to že by mohl každý směle vsaditi na to hlavu, že zůstane vdovcem.

A kdo by tu hlavu byl vsadil, byl by ji prohrál. Šlo to sice několik let, tak že už Lence bylo na desátý rok, a Jíra už u nich sloužil tři léta. Ale pojednou počínali si dohazovači u Lísků podávati dvéře a dokazovali sedlákovi tak dlouho, že potřebuje hospodyni a hospodářství bez hospodyně že ani není hospodářstvím, až tomu sedlák nějak uvěřil, neboť najednou se stalo známo, že hospodyně ta odkudsi přijde.

Kdyby byla nebožka jeho matka ještě na živě, s touto volbou by byla do jista spokojena; to nebyla žádná z chudého rodu, žádná žebračka, kterou by ani chasa nechtěla poslouchat. To byla dcera zámožná, ženská podle módy, na níž vše se lesklo a hrálo, která uměla kouknout a si dupnout, a které to slušelo, když si podepřela boky a spustila jako s kruchty.

„To nebude nebožka,“ mluvila chasa, když uslyšela, kdo se k nim dostane za hospodyni, a dědeček počal malou Lenku tenkrát vroucněji tisknouti k prsoum.

Ve statku nastal ruch. Hospodářova tvář zase vypadala, jako když ji vyleští; musil se i trochu nutiti do mladosti, ač nebyl již z nejmladších, ba ani ne z mladých. Jezdili často ze statku, tu do Prahy pro všelijaké dary, pak zase k nevěstě s těmi dary, tu po známých a příbuzných, tu na úřad a na faru, až konečně vyjeli ze dvora s kytkami a fábory a vrátili se do něho s hospodyní, s vejskáním a hudbou.

Tenkrát seděl dědeček celý den ve svém vejminku; ani do zahrady nešel, ačkoliv záhony byly v nejkrásnějším květu a plny vůně. Seděl v zamyšlení a starostech, jakoby nevěděl kudy kam. Když ale hospodář dojel do dvora tak po mladicku, jakoby jaktěživ byl nevyprovázel odtud nikoho s pláčem, tu se mu stará brada trochu divně sevřela, že si pravil: „Sluší ti to, zapříti rozum.“

Ve dvoře bylo vše na nohou, aby uviděli novou selku, až přijede a sestoupí s vozu. Z celé vesnice se nahrnuli, aby ukojili první zvědavost. Šlo jí to, slušelo jí to, byla to pravá „sekačka“, a že byla tak ve všem dokonalá, zpomínali na nebožku jen přirovnáním, mluvíce: „Ta není jako puťa, té bude všude plno.“

U chasy u prahu domovního stavení stála také Lenka, aby viděla vše, co se děje, a uvítala novou maminku. Nechtěl jí z myšlenek obraz, jak jej byla vyslovila v zahradě, že macecha musí seděti na dvou židlích, a dívala se, pakli i nová maminka na nich sedí ve voze, jestli s nich vstane. Ovšem že se dvou židlí nevstala, ale Lence zdálo se, že by mohla.

Otec Lenčin pomáhal selce s vozu; pak vedl ji do domu a na prahu pravil k Lence: „Koukej, dceruško, tu ti vedu novou maminku, polib jí ruku.“ A nová maminka nastavila ruku jakoby s příkazem toho, zač otec žádal.

Ale nepovedlo se to ni jednomu ni druhému. Lenka jakoby ji brali na vidle, dala se do křiku, odvrátila se a vrhla se více než běžela k Jírovi, jenž tu mezi chasou stál také u prahu.

Selka chvilku čekala, snad byla ujištěna, že se krátce rozmyslí a k ní se obrátí. Však v Lence nedalo se podobné rozjímání a selku přešla dříve trpělivost. Rozkázala, že si toho žádá, a to žeby bylo, aby holka neposlouchala a měla svou hlavu.

Otec, aby zbytečnému zevlování nedodával podnětu, šel k Lence a měkce jí domlouval, aby jen šla políbit ruku, že uvidí, kterak je nová maminka hodná. Ale Lenka zprudka objala otcovy nohy a nechtěla se nyní hnouti od něho. Snad že selka to měla za chvíli příhodnou: přiblížila se nyní, brala Lenku a přikazovala, co činiti má; vzala její ruce, obrátila ji proti sobě a jako plna jistoty, že děvče neodolá, pravila: „Tak přece přivítej svou maminku!“

Lenka se na ni podívala plným velkým okem, podívala se jí do očí a jakoby tam po čemsi byla pátrala; ale když to tam snad nebylo, nyní měla se k slovu: „Vy nejste žádná naše maminka; ta naše byla zcela jiná, my vás nechceme!“

A opět jakoby u Jíry došla nejlepšího zastání, vrhla se k němu.

Tato Lenčina slova spůsobila vzbouření. Chasa, které ještě nebožka nevyšla ze srdce a z paměti, pohledy si přisvědčovala, že ta holka tak mluví; ti pak mezi nimi, kteří se nové selce již chtěli připochlebit, počali býti prostředníky, aby se podala. Diváci z vesnice se smáli, ale jen jako zvědaví, kterak to dopadne.

Sedlák byl na trní; dítěti ublížit nechtěl a tak nemilou uvítanou nové ženě své také nezamýšlel připravit. Selka v jediném mžiku změnila všecky barvy, tak že všech přítomných zmáhalo se přesvědčení, jakoby jí už nic více neslušelo.

„Máš ty chování!“ řekla pak selka. „Je vidět, že jsi dlouho neměla matku, a když jsi ji měla, nevěděla co s tebou.“

To bylo tvrdé. Všichni tu stáli, jakoby je polil horkou vodou, až se v nich tajil dech. K čemu nenechat na pokoji nebožku, k čemu v mladé té duši dotýkat se její paměti? I Líska stál jako na uhlí a nevěděl, čeho se zachytit, aby trapné nesnázi, kterou sám bezděky vyvolal, učinil konec. Byl by býval nejradši, kdyby svatebčany mohl náhle přesaditi do světnice, aby byli uzavřeni před tolika zraky. Vejskot, hudba a veselí se tím nemilým výstupem beztoho natrhly, a co více, nemile jím dojata byla jeho žena. Jakmile ale tu se dotkla takto nebožky, bylo i po jeho rozpoložení mysli, že zvolal jako v hněvu: „Nechte ji!“ A tím myslil i nebožku i Lenku.

Ale mladá žena nezdála se býti dle toho, aby dbala na úsečnost mužovu; hned vzala obrat k odpovědi: „Však pozná nyní, co je v domě matka,“ řekla a chtěla se bráti síní do domu.

„Macecha!“ zvolal mladý hlas mezi chasou, a když se selka po hlase tom ohledla, uviděla hocha, u něhož Lenka brala útočiště a k němuž všechněch diváků oči právě se obracely. Při tom bylo ze všech úst slyšeti pološeptem i polohlasem: „Jíra!“

Při tom smělém slově Jírově každý si oddechl tím slovem „Jíra“, a v očích i na tvářích mohl’s viděti jakési uspokojení; zdálo se, že slovem tím vysloveno vše, co je tu bavilo podivností i co je naplňovalo jakousi úzkostí. Zdálo se jim, že nemohlo lidské srdce najíti přirozenějšího zvuku, aby vyjádřilo vše, co se zde dálo: tvrdost, pánovitost selky, plachost a svéhlavost dítěte a konečně podajnost a jakousi úslužnost Liškovu.

Při tomto slově selka obrátila se na prahu: bylo patrno, že jí trhlo až do duše, že ji bodlo i že ji pobouřilo. Byla jako zsinalá, a bylo na ní skoro vidět, jakoby se ničeho nebála v té míře, jako tohoto slova.

Selka popošla asi o dva kroky nazpět před síň, změřila Jíru od hlavy až k patě a tázala se ho s divným přemáháním: „Kdo pak ty tam jsi?“

„Váš pasák,“ odpověděl Jíra.

„Vždyť jsem si to mohla myslit, kouká z tebe každou pídí,“ mluvila uštěpačně. „Však si mohu nyní také vysvětlit, že má Lenka tak pasácké mravy; jakž by mohlo býti jinak, když jí byl pasák na místě matky,“ pokračovala s rostoucí jízlivostí. „Myslím ale, že statek náš bude moci být bez tebe,“ dodala.

„Lenko, jdi a polib jí ruku,“ řekl Jíra na všecky ty řeči tak neočekávaně a zároveň tak opravdově, že vzbudil opět podivení. Ale ještě větší podivení bylo, když Lenka šla jako beruška poslušná, vzala matku za ruku, políbila a řekla: „Vítám vás k nám.“

Selka nyní v prvním okamžení nevěděla, má-li děvčeti ponechati ruku v ruce její; tak to přišlo náhle a neočekávaně, že to bylo rychlejší než rozvaha. Selka ustrnutím také nevěděla si k slovu. Co všickni dohromady nemohli svésti s děvčetem, ten pasák to dovedl na jediné slovo: ba více, selka v tom ještě mohla srozumět výpověď ač zamlčenou: „Ten pasák by dovedl matku zastati lépe než ty.“ A jisto jest, že chasa i vesničané tomu tak rozuměli na vlas a nade vši jistotu bylo, že selka při tom se svou důstojností prohrála, Jíra že u všech neobyčejně mnoho získal.

Selka ani v prvním svém překvapení nepocítila, co vše jest obsaženo v tomto obratu, ale naprosto ihned nepochopila, kterak mžikem u všech přítomných klesá v té míře, v jaké Jíra stoupá. Všeobecné mínění tuto propuklo v jakýsi smích: selce platil smích ten svou ostrostí, Jírovi platila smíchu částka radostná.

Selka ve svém udivení již i zapomněla skoro na děvče ji vítající; na Jírovi utkvěla. Všecka ta nemilá příhoda setřena jediným mžikem z pozornosti její; pozornost zaujal Jíra a v této pozornosti patrně zápasil hněv s jakousi nejistotou. Selka to cítila, že ztrácí půdy pro své chování a počínání; důstojnost, vážnost byla ta tam, a ona neměla hned jiných vlastností při ruce.

V této nesnázi, již těžko ukrýti, obrátila se k sedlákovi a prstem ukazujíc na Jíru tázala se: „Ten zde rozkazuje?“ A nečekajíc odpovědi, odpovídala sama: „To až potud; doufám, že mne ho dovedete zbavit.“

„Pantáta mne nedá!“ zvolal opět Jíra, a tím měl již dokonce všecky smíšky na své straně. Sedlák ta slova uslyšel a selka je také uslyšela; jen že selka stavěla se již neslyšíc a odešla do stavení, manžel s ní a za nimi všickni, kdož s nimi přijeli. Ale co pravda, těch několik Jírových slov utkvělo selce v hlavě, jakoby je tam zaříznul; nechtělo jí býti nikterak do veselosti, a když se později veselou tvářila, Jíra v jejích myšlenkách pořád ještě zaujímal totéž místo, nechť si věc vytáčela jakkoliv a nechť se uchylovala k výkladům sebe obratnějším. Tak se jím zaměstnávala i při hostině, jakoby seděl mezi hostmi jí naproti a ona od něho odvrátit oči nemohla.

Jíra byl dnes sám sebou spokojen, bylo mu do zavejsknutí, a když se po odchodu svatebčanů ohlédl kolem sebe, bylo mu, jakoby zavejsknutí viděl na všech tvářích. Bylo mu tak radostno, jakoby kus nebes modra byl snesl na zem; bylo mu v duši povzneseno, jakoby skřivánci všech všudy polí a luk v ní prozpěvovali a se povznášeli s ní. Byl by radostí každému ruku tiskl, byl by se objímal se všemi: byloť mu, jakoby dnes byl ubránil to nejdražší hnízdo a v něm to nejvzácnější mládě proti útoku i proti škodě.

„Zlatý hochu,“ volali na něho někteří, když se rozhlížel.

„Tyť jsi jednu židli pod ní podrazil,“ radovali se jiní, myslíce při tom ovšem na porovnání s maceškou, neboť byl obraz ten každému známý.

„Co sedlák nedovedl, on dovedl,“ rozumovali pak mezi sebou.

„Ten si umí něco troufat — ale povedlo se to!“ dosvědčovali jiní.

„To by si nikdo jiný nedovolil,“ ještě někteří.

„Proto že by to nikdo tak nedovedl,“ dotvrzovali ti ostatní.

A tak věc ta probíhala ve všech proměnách všemi ústy; Jíra mohl viděti na své oči, jak roste. —

V taký den, jakým byla svatba, ve statku ovšem se nepracovalo; chasa světila a s ní mohl světit, kdo měl k tomu chuti. Muzika zůstala na dvoře a hrála; sedlák dal vyvaliti půl sudu piva pod kůlnu a na dvoře utvořilo se kolo, jež se točilo dle noty. Všem bylo dnes veselo, do opravdy veselo, a vše točilo se kolem Jíry, jakoby on jim sem byl postavil tu hudbu, to pivo, a řekl: „Tu máte a buďte veselí.“

Uvnitř ale, zdá se, že již také přišli do veselého rozmaru, aspoň řeč se tam více netrhala. Pak vyšel odtamtud sedlák, a když se díval na veselí chasy, poklepal Jírovi na rameno. To se ale zastavil jen tak na mžik, neboť vlastně šel na vejminek pro dědečka, aby ho jednak uvedl u nové snachy, jednak aby ho pozval též mezi hosti.

Dědeček vyzvání synovu uvnitř sice odpíral, ale šel s ním, neboť věděl, co se sluší. Co si chtěli pověděti, pověděli si již před svatbou, a tím jakoby dědeček již byl všecko ostatní uzavřel někam do truhly; dnes dokonce by se neopovážil, dotýkati se čehos nepříjemně.

Viděli tedy na dvoře, kterak sedlák brzy vrací se s dědečkem svátečně ustrojeným. Nosil se ještě „po staročesku“, jak tomu říkají: krátké spodky, punčochy do střevíců, vestu s velkými knoflíky, a když chodil z domova přes pole, měl soukennou kazajku rovněž s velkými knoflíky. Takto po domácku ale kazajku nenosil; vesta zastávala tuto službu, a bylo viděti rukávy bílé košile, neboť na prádlo držel. Dnes místo punčoch měl dlouhé boty, na hlavě měl nízký kastorový klobouk, a když jej chasa pozdravovala a on klobouk sejmul na poděkování, bylo vidět, že stříbrné jeho vlasy jsou s předu krátky, v zadu dlouhy, tak že splývaly až přes límec.

Tak jej Líska přivedl mezi svatebčany a uvedl u své ženy.

Dědeček zachoval vše, co se sluší, aby nikoho neurazil, promluvil se snachou i s hostmi, poseděl trochu u stolu, ale dlouho tam nevydržel. „To co bylo do světa, nebylo již pro něho,“ říkal, řekl také tenkrát a brzy odešel na dvůr před síň, kdež se posadil na lávku a díval se na chasu, „aby prý si trochu odpočinul“. Totiž aby si odpočinul tam od hodovníků, neboť býti mezi nimi již ho namáhalo. Jinak rád prodléval u chasy; tu byl ještě jako kusem hospodáře.

A byla dnes podívaná na chasu, kterak se veselila. Jíra prováděl všecky své kousky, jakoby je měl na výstavě, nápodobil všecky všude ptáky a všech všudy zvířat hlasy, nápodobil hlasy lidí i jich chování, a dovedl to tak, že byli samý smích, že i hudebníci, ač to bývají lidé otužilí, pro smích přestávali foukat, že muzika na chvíli musila ustát, patrně aby ustoupila jeho kouskům.

Veselí to vniklo již také až do vnitř mezi hosti. Jeden po druhém odtamtud se tratil a vycházel na dvůr, aby se podíval. A kdo jednou vyšel, ne tak snadno se do vnitř vrátil, leda aby někoho ještě odtamtud vyzval.

Také selka se přišla podívat, co se tam na dvoře děje. Postála chvilku mezi dveřmi na prahu a pak si sedla na lávku vedle dědečka, aby ho tím poctila a také návštěvu mu oplatila.

Brzy přehledla veselí a brzy seznala, že Jíra jest tu podstatným podnikatelem, týž Jíra, který ji dnes u prahu tohoto domu uštknul.

„Náš pasák umí také jiné věci než pastvu obstarávat?“ ptala se dědečka se zvláštním přízvukem, v němž ještě zcela se obrážel vnitřní neklid.

Dědeček ovšem ani neměl tušení o tom, co se bylo u prahu přihodilo, a nerozuměl, co ve slovech těch i hlavně v jejich přízvuku spočívalo. Dle toho byla i jeho odpověď.

„Ten?“ řekl a máchnul trochu rukou. „Ten se zná ve všem, jakoby už nebyl ani hochem. Ba to žádný člověk neví, co ví ten hoch. Ten má zrovna „dar ducha svatého“. Ten to zná — počkejte, až ho jen seznáte. Z toho bude čeledín! O hocha toho by se všude ve statcích drali, aby ho tam dostali, kdyby šel od nás. Ten by byl na dračku. Ale on to neudělá nikomu k vůli. Proč by také od nás odcházel? Vede se mu dobře, má u nás víc, než jinde dorostlý čeledín, a takto je jako náš. Takového pasáka neměl statek co statkem stojí a nebude ho mít, kdyby sto let na něj čekal. Ten hoch je zrovna požehnáním a bude jím každému, ať přijde kamkoliv. Jak naše stádo nyní vypadá, tak nevypadalo nikdá — počkejte, až je uvidíte. Člověk na těch dobytčatech zrovna by oči nechal, jak to všecko kyne. Tady bude vám radost hospodařit; pokud Jíra bude pasákem, můžete být bez starosti. Ten hoch to má zrovna jako s učarováním — a zeptejte se ho, poví vám to vše tak a tak do pravdy, že já starý člověk se mu musím dát do smíchu, jaký má rozum.“

Dědeček při této chvalořeči ani netušil, jaký to olej leje do plamene a do jakého plamene.

Selka na tu jeho řeč ani nehlesla, tak to vše v ní vřelo; ale, ač podrážděna, uvažovala. Co uvážila, nevíme; ale když se objevil Líska na prahu, vstala, šla k němu a pravila celá bledá: „Tvůj starý otec mohl si dnes vzít na sebe kabát! Chodí jako sprosťák. Dělá ti hanbu před světem, dnes, kdy tu tolik hostů. Myslím, že mu povíš, abych mu nemusila říkat já, co se sluší a co ne.“

Vida, nyní to na něm viděla; když přišel prvé mezi hosti, neviděla to, ale to proto, že pochvalou Jíry teprv nyní vyzval na se její žluč. Při tom ovšem na veliké překvapení své seznala, jak pevně Jíra ve statku sedí a jak by bylo zatím marným namáháním chtíti jej z něho vypuditi. Když by šel ve statcích na dračku — což by mu ublížila, kdyby jej vypíchla? Ač tedy cítila málomocnost své zloby naproti Jírovi, cítila se pojednou jako obrněna proti tomu, kdo Jíru chválil — proti dědečkovi.

Sedlák se při těch slovech divně podíval na selku, a nemýlíme se, řeknem-li, že ho při tom pojalo divné tušení, že se před ním rozbřesklo a že zároveň se ho zmocnil pocit, že cosi jest již pozdě. Vše to zobrazeno bylo v udivení, s jakým pohledl na selku, když řekl: „Já mu to nepovím, ale ty také ne.“ Pověděl tím, že jest vyzváním selky uražen, a dal jí výstrahu.

Selka jakoby byla v moci zlého ducha. „Dobrá, já mu to neřeknu,“ odpověděla a zavolala na chasníka, jemuž pravila: „Řekni tuhle vejminkářovi, že nemá na sobě kabát.“

Chasník byl při tom rozkazu všecek zaražen a zaraženi byli všichni, kdož to slyšeli. Chasník stál na váhách, jakoby posud nevěděl, mluveno-li to žertem či do opravdy; usmíval se dobrácky a v úsměvu tom dával na srozuměnou: „Mám či nemám?“

„Co tu stojíš?“ okřikla ho selka.

Chasník tedy šel k dědečkovi a vyřizoval: „Pantáto, že vám vzkazuje panímáma, že nemáte na sobě kabát.“

Opakujeme, že dědeček neměl tušení o tom, co se stalo u prahu, aniž o tom, kterak vychvalováním Jíry podněcuje v selce výheň, která až smysly její oslepuje.

Na toto vzkázání dědeček vstal a dívaje se s posla na poselkyni tázal se zprudka: „Jak? co?“ A pohlednuv opět ztuha na selku s tím pohledem blížil se až k ní, jakoby pátral, zdali to, co slyšel, jest vysloveno i v její tváři, a pakli je to v tváři, zdali to i v ňadrech jejích. A bylo to i v té tváři i v těch ňadrech. Dědečkovi jako když hrdlo zatáhne šňůrou a prsa stiskne bolestí; ale ta bolest přece se prodrala hrdlem, a on řekl: „Kdybych já vám chtěl povídati, co vy nemáte, nebylo by toho tak snadno konec. Ostatně nejsem já u vás, jsem tu mezi chasou. Až mi bude jíti k vám, dobrá: přijdu v kabátě.“

Byla v tom bolest, rozhorlenost i důstojnost starcova; byl v tom hněv a byly v tom slzy. A sedlák?

Nová matka na to padala ze mdloby do mdlob, ženy ji obklopily, přinášely vodu, manžel bral si hlavu do obou rukou a chodil jako zmatený. Svatebčanům bylo nevolno; povídali si to pohledy i slovy a jeden vyřknul: „To brzy začíná.“

Chase i Jírovi s těží jen se povedlo, aby natuhlá veselost ještě trochu roztála, Veselili se už jen jako k vůli dědečkovi, který na lávku více si nesedl, nýbrž zrovna k chase dal si přinésti židli.

Trávil mezi chasou až do večera; když pak se mu zdálo, že by už měl odebrati se domů na odpočinek, postál nedaleko prahu a dal si zavolati syna hospodáře. Ale hospodář nepřišel; vzkázal, že jest u selky, které dosud není dobře.

Tu dědečkovi znova se přitížilo; přeběhnuv zrakem dům zasténal: „Bůh buď milostiv tomuto domu.“

A když se uložil na postel, byla poslední jeho slova: „Manžel dobrák.“

Ta slova byla jako když je vyřkne kněz před kázáním a dělá pak o nich výklad. Dědeček rozjímal o nich skoro celou noc.