Na statku a v chaloupce/II.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 20–37. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

Svět, do něhož Jíra se pustil, nebyl veliký. Do blízkých vesnic, jejichž mladým obyvatelům druhdy pohrozil, že se nikoho z nich nebojí, nešel; zdálo se mu, nyní sám že se bojí každého a že by se před každým měl dáti na útěk, aneb aspoň každému se vyhnout. Bál se, aby se s kým nesetkal, by nebyl donucen povídati, co se stalo; a jakž by se byli lidé mohli ptáti na cos jiného leč na to, co celé srdce jeho schvátilo — na smrt otcovu? Bál se lidí, jakoby sám byl smrt tu zavinil.

Šel tedy do světa a šel zrovna zase k hrobu otcovu do lesa. Tam více neplakal, ale hleděl kolem sebe; viděl tu státi do kola buky jako velkou živou hradbu, v té padl otec. Pak rozhlížel se, v kterou stranu má se dáti, bezpochyby proto, aby našel cestu zpět, kdyby se mu zachtělo zase k tomuto hrobu. Bylo mu, jakoby odtud byl východ na všecky strany, a duch otcův měl mu poraditi, v kterou. „Uměj vždy vidět a slyšet,“ rozprávěl ten duch v jeho paměti, a Jíra rozhlížel se a naslouchal, jakoby se mu musilo něco zjeviti. Ovšem nezjevilo se; Jíra se vzchopil a šel rovnou cestou dál, jakoby od chaloupky přes otcův hrob táhl rovnou čáru.

Nyní vyměnili si s Vořechem úlohu; až sem ho vedl Vořech, včera v noci i dnes ráno — nyní musil Jíra napřed a Vořech kráčel v pozadí se sklopenou hlavou, očuchávaje, jakoby si zapisoval ve svou paměť. Šli pomalu lesem, někdy krokem nejistým a někdy bylo Jírovi, jakoby se měl vrátit. Někdy si usedl a přemýšlel. Bylo mu, jakoby se měl někoho ptát, ale nebylo tu člověka, jehož by se optal. Jediný člověk byl tu on sám, musil se ptáti sebe, ale ničeho nevěděl. Bylo mu těžko a smutno; i les počínal jej děsit, byl mu úzkým, jako za oné noci chaloupka.

Co dnes v lese se dělo, pro to neměl oka ani sluchu. Dnes by byl nedovedl vypravovati o datlích a krutihlavech, ač jich lítalo kolem něho a klepali do dřev jako posedlí. A přece mu cosi podobného se vynořilo v mysli, jakoby o tom měl vypravovati. Všecka ta malá hnízdečka „pod mezí“, „u mezníku“, „v trnkách“, „u bodláčí“ a jiná a jiná, jakoby náhle hnala útokem na jeho srdce, že tak z nenadání je opouští: volala ho nazpět. Chvílemi nevěděl, co počíti. Bylo mu, jakoby šel do jisté nemoci; tak si vše to zamiloval, a tak byl o vše oloupen. Kdyby měl otce, vše by si zase našel; s otcem vše to ztratil.

Šli dál, došli až z lesa; a když byli na pokraji, bylo již pozdě odpoledne, chtělo se míti k večeru. Jíra uviděl asi čtvrt hodiny od lesa vesnici, a že byla nejblíž, zaměřil k ní. Z některých komínů vystupoval kouř, a tu teprva hoch pocítil, že má hlad. Od onoho večera ničeho nepojedl a nevzpomněl si dosud na to; nyní se vědomí to na něho hrnulo, ne jakoby slovy, ale jako nadávkami.

Pospíšil si, Vořech spěchal za ním.

Ve vesnici uprostřed byl rybník jako náves; kolem rybníku, asi třicet kroků opodál něho, stály statky; odtud mohl vraty nahlédnouti do každého statku. Skoro před každým byla kamenná lávka, tak že by si mohl i pohodlně usednout.

Tu před statkem, jenž stál právě uprostřed vesnice, Jíra se zarazil. Na lávce sedělo děvčátko a jedlo krajíc chleba, namazaný máslem. Jírovi bylo, jakoby nesměl odtud dále. Vše ho zarazilo, vše ho drželo, jakoby zkameněl. Chléb mu připomenul nyní hlad tou měrou, že ho zabolel.

Děvčátko si Jíry zprvu hrubě nevšímalo; bylo to as cosi obyčejného, že šel okolo lávky některý kluk s psem. Ani toho valně si nevšimlo, že hoch zůstal stát.

Pojednou dal se Jíra do hlasitého pláče, a tu holčička pohledla na něho.

Holčičce na Jíru hledící také vyhrkly slzy, ale že neměla příčinu, plakala méně, kdežto Jíra štkal a vzlykal.

„Co pláčeš?“ ptalo se děvčátko za chvíli.

Jíra na místo odpovědi zaplakal ještě hlasitěji.

„Co pláčeš? Máš proč?“ ptala se opět holčička a slzy její byly již také pláčem.

„Mám hlad,“ řekl Jíra, a v tom mu bylo, jako by měl na sobě kámen.

„Když máš hlad, tu jez,“ řekla holčička, dala mu ostatní svůj chléb a nyní jakoby čekala, má-li sama ještě dále plakat aneb se dát do smíchu. Byla na rozhranní i mezi smíchem i mezi pláčem.

Kdyby tato nepatrná scéna byla měla svědka, svědek ten by se byl musil dáti do smíchu. Rozumný člověk nakazí se smíchem, dítě i bez příčiny nakazí se pláčem. A holčička plakala ne z nutnosti pohnuté dušičky, nýbrž proto, že pláč Jírův z nenadání uhodil jí o sluch a o zrak a v ní nevědomky ozvalo se totéž. Nyní, když dala mu krajíc chleba a odstranila příčinu pláče, čekala; nevěděla, bude-li spokojen aneb opět plakat, a tím také nevěděla, co bude dělat sama.

Jíra přestal plakat; chleba více hltal než jedl, a když se hlásil také Vořech povyskakuje a až ku chlebu hubu nastavuje, ulomil mu Jíra kus, ale nerad. Holčička se dívala, jak chléb mizí, a když viděla poslední sousto zakmitnout se mu v prstech, vzala ho za ruku a pravila: „Chceš ještě?“

„Chci,“ řekl Jíra; ale i kdyby to byl neřekl, mluvila za něho celá tvář.

Holčička vběhla vraty do statku a za chvilku tu byla udychtěná.

„Tu máš, jez,“ řekla a podávala mu krajíc mnohem větší, než měla dříve, tak že se mohl již nasytiti i hoch i jeho němý průvodce.

Jírovi chléb chutnal, až se mu jen zaprášilo od úst, a holčička patrně byla s tím spokojena. Pláč její byl docela ten tam a byla by mu nyní raději pomáhala jíst.

Když opět viděla zablesknout se mu poslední sousto v prstech, řekla: „Chceš, tatínek mi dá ještě.“

Na to slovo se dal Jíra do takového pláče, do vzlykání a sténání, že bylo teskno na něho se podívat. Povalil se vedle lávky, složil ruce na lávku a hlavu na ruce a naříkal srdcelomně.

Holčička počala taktéž opět plakati s ním, ale ne tak mnoho jako prvé, neboť se jí zdálo, že to spraví nový krajíc;

A nevědomými těmi slzami plačíc ptala se ho opět: „Což pláčeš? Máš proč?“

„Já nemám tatínka,“ řekl hoch v samých slabikách jakoby urvaných a jakoby slova ta právě slabikoval; máť pláč dětí takouto mluvu. Nyní spustila s ním holčička ale také do opravdy; a kdyby tu byl býval opět svědek, byl by se již nesmál.

A holčička zpamatovala se nejprv: „Když nemáš tatínka, já mám tatínka, já ti ho dám také.“

Chudák mluvila, jak tomu rozuměla; myslila v té chvíli, že může dát tatínka jako krajíc chleba. A přec tomu bylo tak, dala mu tatínka.

Na usedavý pláč těch dvou dětí vyšel totiž hospodář ze statku, aby se podíval, co se děje, zdali neštěstí se nepřihodilo.

A tu viděl, co se děje: holčička jeho dávala Jírovi tatínka. Byl tak pohnut, že nemohl promluvit. Tu dceruška opět zaplakala hlasitěji než Jíra a řekla: „Už neplač; když ty nemáš tatínka, já nemám maminku,“ a přece notovala mu v pláči ze vší síly.

Pravili jsme, kdyby nyní tu byl svědek, nesmál by se. Svědkem tím byl hospodář a byl celý ztrnulý nad tou dětskou bolestí. Tak jako nejvíce cítil slova svého dítěte, že nemá maminku, tak pojal mžikem i Jíru do tohoto citu, jakoby dvě děti zaobalil do jedné peřinky. A v tom si usmyslil, že Jíru vezme pod střechu.

„Odkud pak jsi?“ tázal se za chvíli hospodář Jíry, když se mu zdálo býti toho pláče dost.

Jíra se na něho podíval, ztišil se, ale neodpovídal. Hospodář asi sobě pomyslil, že na tuto otázku ještě bude času a řekl: „Nu, jestli bys chtěl být za pasáka, můžeš zůstat u nás.“

Jírovi se zrovna teď celá tvář roztáhla smíchem, až se mu bílé zuby zaleskly v dásních; i holčičce se všecko zajiskřilo v smíchu. Jíra vstal a v jakési rozpačitosti vzal Vořecha u obojku a řekl: „Jsme dva.“

„Tak tedy oba dva,“ vyhrkl sedlák, až sám se dal do smíchu. Pak dodal: „Dnes můžeš si to prohlednout u nás, abys sobě odpočinul; zejtra ukážeme ti pastvy a pozejtří poženeš na ně.“

Na to odešel někam do vesnice.

Pane bože, byla to radost! Děvčátko vzalo Jíru za ruku a jako útěkem hnalo se s ním do dvora, aby mu všecko, všecko najednou ukázalo ve statku. Jakoby si tam vedla nejvzácnějšího hosta, na něhož už čekala dávno a dávno. Vodila si ho všude za ruku, jakoby se s ním už dávno skamarádila, a vykládala a ukazovala inu vše tak horlivě, že se až časem zajíkala.

Hned jak vešli do statku, v pravo bylo malé stavení, jak bývají ve větších statcích pro vejminkáře. „Tady zůstává dědeček,“ řekla holčička a vedla Jíru k oknu. Okno bylo otevřeno, bylo viděti do vnitř; dědeček tam spal v lenošce.

Když si Jíra prohledl šedivého dědečka, rozhlíželi se dále. Odtud naproti, tedy v levo, vešlo-li se do statku, byla zahrada, ohrazená jakousi zdí; zeď záležela z kamení na sebe narovnaného a vápnem nespojeného — hračkou ji mohl člověk rozbourat a hračkou postavit. Do zdi byly dvířka sbitá z několika prken a těmi vešli do zahrady. Strouha dělila zahradu na dvě části; jinak byla rozdělena v záhony, ale cesty a chodníky byly travou porostlé. Vůbec bylo v zahradě více trávy než čehokoliv a jenom několik slunečnic vynikalo ze vší té divoké zeleni, pak v koutech něco vysokých kopřiv. Pak tam bylo několik ovocných stromů, při jedné straně zelené sedátko a podle něho několik bezů, jakoby měly tvořiti loubí.

„Ta zahrada je také dědeček?“ ptal se Jíra, neboť mu ta spousta v tom okamžiku zdála se starobou, opuštěnou, zanedbanou starobou; odpočívala, jako tam ten stařeček v lenošce.

„Dědeček?“ smála se holčička, neboť nepochopila, co při tom pojmenování Jírovi proběhlo hlavou. „Dědeček je tamhle naproti, tohle je zahrada,“ poučovala Jíru.

Když vyšli ze zahrady, měli v levo velké stavení, špejchar to a stáje, v pravo bylo jiné velké stavení, hospodářovo obydlí. Ve stájích ukazovala holčička, kolik mají volů, krav a kolik telat, kolik ovcí, kolik koní, ukazovala mu řezárnu, drůbež a holubník. Při tom Jíra uviděl svoje budoucí stádo.

Odtud, od špejcharu a domovního stavení rozprostíral se vlastní dvůr, veliké to prostranství, opět na několik částí rozdělené. Po jedné straně dvora šla strouha, kterou z části už viděli jsme v zahradě; strouha na dvoře byla osázena samými ovocnými stromy, tak že tuto spíše mohli říkat „v zahradě“. Po druhé straně naproti táhly se kůlny, vedle nich postaveny byly ouly s včelami a za těmi v stohy narovnáno bylo dříví. Dvůr zavírala s jedné strany stodola, s druhé zeď, a mezi stodolou a zdí byla opět vrata, kudy se vcházelo „za humna“.

Podívali se i za humna; tu stál malý lesík stověkých lip, za ním byly luka, pole, opodál se černal les, týž les, z něhož Jíra dnes přišel.

Holčička mu vše jmenovala, kde co leží a jak se co jmenuje, i vesnice, i luka, i pole, tak jako mu pak ještě pojmenovala jmena krav, volů, koní, ano i kterak se jmenovala která slepice i kterak jaký holub.

„A jak tobě říkají?“ ptal se Jíra, když mu vše byla pojmenovala a večer již v jedno smíchal světlo a stíny.

„Já se jmenuju Lenka, u nás říkají u Lísku a ves naše se jmenuje Kopec,“ poučovalo děvčátko svého soudruha. „A jak tobě říkají?“ ptalo se na vzájem.

„Jíra.“

„A jak ještě?“

„Nijak.“

„Vždyť má každý člověk dvě jména; ty také musíš mít dvě.“

„Nemám; jmenuju se jen Jíra.“

„A čí jsi?“

„Ničí.“

Lenka vyvalila na něho oči. a bylo jí, jakoby tímto výrokem zas od ní utíkal. Ale rychle dodala: „Teď jsi náš, a už náš zůstaneš, Jíro, viď?“ Řekla to s velkou jistotou a doprovázela jej do čeledníku, aby ještě povečeřel a pak šel spat.

V čeledníku nebylo dnes mnoho živo; chasníci a děvečky sotva povečeřeli, šli spát. Jíra si ani nemohl všecky dobře prohlednout a jmena jich pamatovat; ani se ho mnoho nevyptávali; „pasák — pasák“, myslili si, „zejtra musíme vstávat,“ a to bylo důležitější.

Když si Jíra ulehl, měl v hlavě jako motanici. Dnes byl poprvé mezi lidmi. Jak často si přál, aby aspoň na nějaký čas mohl žíti mezi nimi, a nikdy mu to otec nedovolil. Dnes je mezi nimi. Dosud vždy jen jako mlsal to lidské na nich, dnes s nimi jí, bydlí, spí. Připadal si jako polozachycený zajíc; byl bedliv každého šustu a nevěděl, co to vše znamená.

Když si ulehl, bylo mu, jakoby si byl na hodnou chvíli našel hnízdo, pelech a bylo v něm teplo. Jsou-li všichni lidé tak jako tu a jako Lenka, nejsou zlí a nevím, proč bych se stranil. Ba k vůli Lence dovedl bych i něco, rozumoval. Nevím, jestli mu otec kdy vypravoval o andělích, ale tak nějak by si je byl představil, kdyby nyní někdo o nich začal; ona mu dala pokrm, chtěla mu dát otce a byla příčinou, že otec mu dal střechu — zdaž to není anděl? Ona s ním plakala, ona s ním se smála; což by mohl udělati anděl?

Když si Jíra ulehl, nemyslel než na Lenku; na hospodáře jen tak že zpomněl, ostatních lidí, čeládky myšlenkami sotva se dotknul — u Lenky zůstal. Bylo mu, jakoby mu ji nebožtík jeho otec sám byl odevzdal do myšlenek — jakoby jí udělal místo.

Když si Jíra ulehl, ještě před usnutím bylo mu vše jako sen, jakoby byl v kouzelném zámku. To děvčátko plakalo, když měl hlad, plakalo, že neměl otce. Jírovi bylo, jakoby ta holčička byla nějaká sváteční — avšak počkej, doložil si, však uvidíš, že jsem já také!

A když usnul, dělalo to v něm kotrmelce. Páté přes deváté — brzy lítal po stromech, brzy byl jako holubem, pak byl pasákem, pak foukal vítr v chaloupce a Jíra se budil. Když se probudil, nemohl se zpamatovat, a když se zpamatoval, počal zase lítat jinde. To mu vždy bylo, jakoby Lenka seděla při něm — po každé jinak, v podobě jiné, neboť pravou podobu její vlastně ještě si nepamatoval.

A když se ráno zbudil, seděla Lenka v skutku při něm; byla ho zbudila sama a smála se, že zaspal, sluníčko a lašťovky že už vstaly. Když ji prvním prohlednutím uviděl, bylo mu, jakoby ona byla to sluníčko, které vyšlo.

Když vstal, přišel sedlák a dával rozkazy, kam a co mají dělat. Chtěl již odcházet, když si také ještě povšimnul Jíry. „A co ty?“ ptal se; nevzpomněl si bezpochyby, k čemu ho včera určil.

„Já už znám všecky pastviny, a chcete-li, poženu na ně hned,“ odpověděl Jíra, neboť včerejší rozhled mu byl dostačil.

„I podívejme se,“ řekl hospodář, „toť jsi z bystrých. Nu, zastaneš-li věc pořádně, nebude ti u nás zle. Až povyrosteš, můžeš být volákem a odtud není daleko do oráče a čeledína. Můžeš dnes počít.“

Vyhlídky tedy byly a Jíra započal nový úřad již dnes a zastával jej, řekněme to napřed, výborně.

Byla to radost, když si hnal své „kusy“, jejichž jmena znal, aby jim vyhledal pastvu! Jíra zapráskal, až to musila uslyšet Lenka, zahvízdal si, až se stádo po něm ohledlo, skákal, až Vořech sám nevěděl, co dělat, když Jíra skotačí. A když přišli na louky, až mu oči navlhly, když uviděl tu zeleň, ty ptáky, to modré nebe nad tím, a pocítil, že v tom dle vůle může se pohybovati po celý den, zejtra zase a po celé léto. Ani si z počátku nevěřil, že to vše jest mu svěřeno, a zasmál se jako šťastné dítě. Jírovi bylo. jakoby i stádce to náleželo jemu a pastva jich jakoby záležela na něm. Ne jakoby je hnal na pastvu, ale jakoby jim měl trávu z ní obstarati sám a sice tu nejlepší, nejvydatnější, nejchutnější — to, zdálo se mu, že jest úřadem jeho.

Sotva že hospodářovo stádo se zastavilo na palouku — taká veselost pojala chlapce, jakoby se celá duše jeho rozšířila, jakoby se stala hladinou zeleně, v níž vše zvučelo a vonělo!

Viděli jsme již v chaloupce, že v hochu tom byl pud aneb chceme-li cit neobyčejný, podivné síly, přiostřeny jakoby uměle otcovým životem i návodem, jenž vždy šel na určito, vždy s jistotou, nikdy slepě. Byla to chceme-li hluboká smyslnost v nich obou, jež všemu hned porozuměla a vše dovedla si podříditi. Byla to síla i zdravost smyslnosti, jež v přírodě hned ve všem našla spřízněnost a podobnost, a proto přírodu hlavně sobě obrala za domov. Otec byl pytlák, a sice výborný pytlák; znal dobře všecky pravidla i vrtochy přírody a dovedl je zužitkovat ve svůj prospěch. Při tom viděli jsme, že není prost jemnějšího rozzvučení, ačkoliv základní zvuky byly drsné, surové. U syna ale pěstoval jemnější pojímání, a v skutku, co u otce bylo drsné, vábilo při synovi, dostávalo jemnější tvary. Otec byl pytlák a na pohled surový; ale nikdy z přírody nebral víc než potřeboval, nikdy nijakému tvoru aneb vzrostu nestavil se v cestu, vše kolem sebe ošetřoval jako mateřským citem. Syn neměl již surovosti nijaké, v něm již pouze láska k tvorstvu se byla hnula. Syn provázel otcovo zaměstnání více z pouhé zábavy, ze záliby a řekněme z jemnosti. Avšak bez otcovy drsnosti neměla by ta jemnost synova základu. Musí býti nejprvé hlína, pak teprv může býti květina. Musil nejprve býti pytlák, jenž s přírodou se rval, a pak mohl se štěpovati jemný smysl pro ni. Musil býti otec pytlák, aby mohl býti syn pasák; pasák totiž, jejž kdybyste vzali z pastvy a přesadili do škol, do štěpnic své vzdělanosti, nazvali byste později buď velkým přírodozpytcem, buď básníkem, buď umělcem. Takovíto zárodkové velikosti zhusta bloudí v halenách po našich pastvách a takovým pasákem stal se i Jíra.

Avšak Jíra byl více. Minulost otcova vzala hocha již na křídla. Jíra viděl nad ostatní. Vystavět lašťovce hnízdo a skoumat, zdali do něho vletí, uměti životopis ptactva takřka ode dne ke dni, od jednoho pírka k rostoucímu druhému, znáti skoro jejich myšlénky a nápady, poletovati až téměř v mysli jejich — to nebylo krokem, to bylo již letem. Jest nám tedy více Jíra než druhem. Jest nám mezi pasáky druhem zvláštním, není nebroušeným diamantem bez určitého jmena. Nechtějme tedy odvraceti se od něho proto, že jest pasákem. Ale snad právě proto, že jest pasákem, stojí nám za to, abychom k němu přilnuli — jděme s ním tedy dále.

Do Lískovic statku se s Jírou přistěhoval šotek. Stádu svému jakoby byl kuchařem, tak se vše spravovalo a zrovna kynulo. Děvečky jaktěživy nenosily tak plné dížky od krav jako nyní a ovce byly jako v tuku zaobalené. Ale což to! Řekla-li mu Lenka, aby jí z pastvy přinesl zajíčka, přinesl zajíčka živého; chtěla-li velkého, přinesl velkého, objednala-li si koroptev, křepelku, králíka, přinesl koroptev, křepelku aneb králíka. Dal jí vždy na vybranou. Jakoby vše měl někde ve špižírně, v přihrádkách; co kdo chtěl, to mohl přinésti. Ptáka mohla jmenovati jakého chtěla, večer ho měla či starého či mladého. Sysla, kolčavku aneb cos podobného — to mu bylo už docela hračkou.

Jíra se stal i v čeledníku hledanou osobou. Což se mu nasmáli a nadivili, když jim večer přinášel, co si ráno udali; což ale otvírali uši, když jim povídal, jak které zvíře žije, jaké má náklonnosti, radosti, návyky, smutky — to zrovna jakoby ten pták, to zvíře bylo osobou, ba sousedem, k němuž chodíme na návštěvu. A nebylo ni ptáka ni čtvernožce, jehož hlas by byl nedovedl nápodobiti s takou jistotou, že to na poli ptáka i čtvernohé zvíře oklamalo, doma pak čeládka při tom nevycházela ze smíchu.

Vše ho poslouchávalo. Jakoby byl scestoval celé země, tolik toho věděl; co ani snad v žádných knihách nebylo, o tom uměl povídat. Lenka již ani nechtěla obědvat ani večeřet s tatínkem u jednoho stolu; vždy k čeládce běžela, aby jí nic neušlo. Ba někdy ji měli co udržet doma, aby za ním nevyběhla na pastvu. Tolik toho uměl pověděti, že pastva vlastně se teď i čeládce jevila v novém světle, na niž počali hleděti srdcem Jírovým i staří pasáci i staré pasačky.

Jírovi bývalo na pastvách, jakoby byl králem, jehož vše musí býti poslušno. A byl králem, jehož vše poslouchalo rádo. Rozumí se, že na Lískových pastvinách také vynašel své „pod mezí“, „u mezníku“, „v trnkách“, „u bodláčí“ a jiné, a že tam odbýval zrovna tak své návštěvy u hnizd, vajíček a mláďat, jako když byl v chaloupce. Rozumí se, že i tu hleděl k těm tvorům dle návodu otcova, že je spíš choval, vychovával a že neměli příčinu, býti před ním plachými.

A když se na těch pastvách rozezvučel v písni, tu již jakoby nabral dechu do plné duše a plného srdce, tu se mu zdálo, že jest sám jeden z nich, z těch písklat holých a opeřených, k nimž tíhnul s takou náklonností.

Čas mu u Lísku ubíhal jako proudem, a příjemně mu ubíhal. Na chaloupku málo již zpomínal, na otce častěji, ale nedělo se to více s bolestí. Hospodář Líska měl hocha rád a sám někdy přicházíval, aby poslouchal, co vypravuje. Bylo mu, jakoby hoch náležel k rodině, a podobalo se to tím více, anať Lenka všecky své myšlénky a starosti otáčela kolem něho; sestra o bratra nemohla pečovati více, než Lenka o Jíru.

Však také Jíra si jí hleděl. Nenosil domů jen tak zvířata jako na ukázku, poněvadž je potom zase hned pouštěl na svobodu aneb odnášel na místa, z nichž je vybral. Přinášel jí ptáky, zajíce, kuny vyřezané ze dřeva, tak živým podobné, že to až bylo k smíchu. Jak pak ne! Zajíc vyřezaný stavěl se na zadní nohy, měl pozorny slechy a zrovna jakoby panáčkoval; a aby to bylo ještě názornější, přinášel s tím vyřezaným i živého, aby prý viděla, podle čeho to dělal. Jindy přinesl s sebou vyřezaného ptáka, že měl tak jako do opravdy křídla, zobák, ba jednotlivé peří; jednou měl křídla složená, jindy roztažená. Tyto všecky vyřezané podoby směla Lenka podržeti sobě, ty již neodnášel do lesa aniž do polí; ty jí daroval, s těmi směla dělati co chtěla, a vždy ještě přisliboval, že přinese lepší, jinší, „jen co se zmůže“.

Avšak jako přinášel z polí a luk domů ten život na ukázku a všem ku podivu, tak ještě větší podiv vzbudil tím co dělal doma, v prázných chvílích, pod večer, třeba v noci, časně z rána, ve svátky.

Dědeček mohl oči na tom nechat, co hoch vše dovede ze dřeva. Když se ho ptal, jak to dělá, ukázal Jíra kus dřeva a vytáhl kudlu; dědeček nechtěl věřiti, že z toho dvojího vyjde cosi, co jest jako živé. Když pak Jíra před jeho očima se dal do práce a dědeček viděl, jak z kusu dřeva roste, co si řekl, pták, zajíc, kuna — tu již jen spráskl ruce a říkal, že má hoch „dar ducha svatého“. Tenkrát každý, kdo měl v domě hůl, měl na ní něco vyřezaného. Děvečky na srpech, na hrábích měly hady, ještěry, že se to bály až vzíti poprvé do ruky. Dědečkovi vyřezal dýmku, že představovala hlavu, která se smála, a dědeček vždy se dal do smíchu, když počal kouřit.

Ale vlastní divy viděl dědeček přece jen „pod svým oknem“, totiž naproti v zahrádce. Tu již ani nemělo divení konce, neboť zahrádka ta proměnila se již v cosi jiného, co jaktěživo nebylo a co prý ani zahradník lépe by nedovedl.

Ta tráva, pane, počala na záhonech i mezi nimi mizet, když se Jíra dal do rytí a okopávání! Jako když jablíčko oloupá, tak to vše bylo čisté, kloudné. Dědeček již ani nechtěl odpoledne spávat v lenošce; na zahrádku, jen na zahrádku, tam to bylo jak v ráji. Sedátko bylo mechem postláno, že bylo jako peřina — tak měkké, že lenoška na jeho vejmínku již musila se vzdáti porovnání. A jaké to bylo podívání na ty záhony! Ani jaktěživ o těch květinách neslyšel, co jich tam nyní rostlo, zrovna jako v knížecí zahradě. Dědeček již časem nemohl ani pochopit, odkud je hoch bere, a bál se, že jest chlapec snad „nenechanlivý“ a že ty květiny zrovna odněkud odcizuje. Také se Jíry na to ptal, a když mu Jíra ukázal semena v jedné ruce, konev vody, ze strouhy nabrané, v ruce druhé a řekl: „to jest ta nenechanlivost, a bylo by hříchem, míti zahradu s vodou ve strouze jen k vůli kopřivám a slunečnicím“ — tu již dědeček na něho koukal jako na zázrak, a to proto, že on stařec šedivý tomu dítěti musil dát za pravdu.

„Tu podívej se,“ vodil si pak Jíra Lenku za ruku do zahrady a ukázal kolem. „Je ta zahrada ještě dědeček?“ ptal se hrdě a ne bez samolibosti, když jí ukázal vše to mládnutí a bujení, vši tu rozmanitost v květinách, že až oko přecházelo. „To si ta zahrada teď vejská, co?“ pokračoval ve své samochvále. „To jsme ji omalovali, ta může teď vonět!“

Dědečkovi bylo při tom také, jakoby mládnul, kdežto Lenka počala vejskati, jak si to Jíra žádal od zahrady.

Také dědečkovi Jíra pojmenoval všecky ty květiny jmenem. Dědeček si ta jmena nepamatoval; poslouchal je sice, ale nerozeznával — usmíval se tomu jen a bylo mu, jakoby hoch jmenoval svaté z litanií. Že se mu ale porovnání k litaniím zdálo hříšné, říkal: „Tyť, hochu, umíš celý kalendář nazpaměť.“

Pak měl ještě jeden záhonek zvlášť, k němuž když přivedl Lenku, řekl: „Vidíš, tenhle záhon jest náš; jsou na něm mateřídoušky, to že ty nemáš maminku, a kapradí, to že já nemám tatínka. Neboť to kapradí jest z jeho hrobu.“

„Jakpak vypadá maceška?“ ptala se Lenka, když dědeček k nim právě docházel. „Ta prý sedí sama na dvou židlích a dvě nevlastní děti na jedné?“

„Mé zlaté dítě, poznáš ji,“ odpovídal dědeček místo Jíry. „Tatínek ti přivede novou maminku,“ dodal jako s povzdechem.

Lenka se zarazila a podívala se na Jíru, jako s otázkou, je-li to pravda.