Na statku a v chaloupce/I.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 5–20. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

Na pravém břehu Vltavy, v těch místech vysokém a příkrém, stála osamělá, pustá chatrč. Z plavců, kteří dole plouli s vory, nevěděl nikdo, proč tam stojí, a z osadníků, kteří žili od ní opodál ve vesnicích, nevěděl to také nikdo.

Stála tam jako kříž v poli, o samotě, jako bouda. Jen že kříž mívá svůj význam, chatrč ho neměla; bouda mívá účel, chatrč ho neměla.

Kdybychom se koho z vesničanův ptali, kdo že tam tu chatrč postavil, usmál by se; kdož to mohl býti! Celá ta chatrč byla k smíchu — a vesničan by řekl: „Šlaka, jak se tam jen dostala!“ A kdybychom se ptali, nač tam stojí, rovněž by se každý usmál; nač tam může státi! „Ani za peníze bych tam nechtěl býti přes noc, neřkuli abych tam chtěl bydlet,“ řekl by.

O původu jejím tedy nevěděli; věděli pouze, že tam stála. Účel také neznali; věděli, že byla vždycky prázná. Takové osamělé stavení, které není obydleno a k ničemu není, jest k smíchu; ale bývá i děsné. Lidé v skutku té chatrči se smáli a děsili se jí.

K smíchu byla. Stará, vetchá, shrbená a skoro kolíbavá. Kdyby obživla a vstala, mohla by býti hadrnicí. Ani jeden šindel nebyl na pravém místě, ani jeden snopek dobře připevněn. Všecko na ní jakoby se potácelo opilé: zdi se potácely, střecha vejskala. V oknech nebylo skla, jen něco střepů. Samá díra byla a samá záplata; a samá díra a samá záplata budí jen posměch.

Živlové si chatrč podávali, jako nezbedové sešlého člověka.

Ani jediný vítr neběžel okolo, aby se na ni neutrh’ a neseškubnul s ní šindel aneb snopek, aneb nezkřivil jí komín, aneb dvéře nenačechral — něco jí musil udělat. Každý liják, každá bouřka, která táhla tudy, zasadila jí nějakou do hlavy, do boku, do zad, zrovna jako nezbedové otrhancům. Živlové ji měli za terč; nechtěli ji ale zničit, za to jim nestála. Škádlit ji chtěli, činit ji směšnou.

Chatrč ta nesla na sobě stopy všech surovostí přírody. Byla potlučená, oškubaná, sem a tam nahnutá, rozviklaná, a cokoliv ještě toho druhu chcete.

Lidé z okolních vesnic ji brali někdy za měřítko síly živlův, ale ne právem. Sílu větru měřili dle toho, mnoho-li „chaloupce“ uškubnul, bouři, mnoho-li s ní smetla. Smáli se jí, když to vyměřili, neboť vítr i bouře, ač neměly téměř co by s ní smetly, neušetřily jí přece nikdy; dostala, jak říkáme, od nich všecko z první ruky. A když býval vítr tak prudký, ze lidé doma se křižovali a zapalovali hromničné svíčky, vzpomínali si též na „chaloupku“ a říkali: „Co pak asi z chaloupky do rána zbude?“ Ale zbylo z ní vždycky, a proto byla k smíchu.

Také bývala okolním lidem pořekadlem. Když uviděli „pořádného“ chuďasa, říkali: „Ten pochází z chaloupky.“ Když se ve statku hlásil ženich, který neměl jmění, říkali: „Je z chaloupky a chce, abych mu dal dceru.“ Když synové ze statku utráceli u muzik, říkali otcové: „Přivedete to na chaloupku.“ A když někdo prohospodařil, říkali: „Líbila se mu vyhlídka z chaloupky; projel kvůli ní statek.“

Byla tedy k smíchu, a byla také děsná. Lidé se jí vyhýbali, jakoby byla pomníkem neštěstí. Již když matky dětem vypravovaly pohádky a dovedly nit až k pusté chaloupce v lese: vždy ji připodobňovaly chatrči na břehu, a tak již od maličkosti děti se jí bály, že i když se jí smály, vždy při tom cosi v duši pocítily, že se nemohly smáti od srdce.

Chaloupka nevábila nikoho a děsila každého. Však neměla, co by vábilo. Nebylo u ní keříčku, ani mechu, ani trávy. V oknech pavučina, uvnitř prázno. Vše vypadalo jako mrtvola, jako kostlivec. Lašťovka v ní nehnízdila, ale večer lítal kolem ní netopýr.

Člověk by myslil: kdybych vedle ní kejchnul, sesula by se. Ale zatím, jak víme, ani při nejprudším větru nesesula se, a to bylo též jaksi děsné, aspoň mnoho podivné, a žádná obec by se byla neodhodlala k tomu, aby ji dala zbořiti.

Chaloupka ta vlastně nepřináležela do žádné obce; byla všem obcím na očích, ale žádná nehlásila se k ní. K čemu by se hlásily: o práznou boudu, o cosi, čím matky strašily děti, tak že děti hned umlkaly? Byla z nich jako vyděděna; pořádné domy nechtěly by ji mít vedle sebe, proto musila státi tam bez ochrany, bez společnosti, ve větru, dešti a vedru. Otrhanci také nikdo neřekne: „Pojď dál!“ a stavení jsou jako lidé.

Také úřadové nechali chatrč na pokoji. Ani za skrýš nemohla býti dobra, tuláka by v ní jistě nehledali. Úřadní dráb aneb později žandarm jedva že někdy rozbitým oknem se podíval do vnitř; vidě pusté šero, odešel dále. Kdyby ho byl přepadl na cestě déšť, do chaloupky by jistě nevešel; raději by promokl a šel dále, až by došel do nejbližší vesnice. Ani na prahu jejím by sobě neodpočinul, neřkuli uvnitř.

A tak chaloupka ta byla a nebyla.

Ostatně výhled od ní byl velmi krásný. Stála na samém pokraji vysokého břehu, jakoby se byla rozběhla a chtěla řeku přeskočit: v tom chtění ale zůstala vězet. Pod ní bylo vidět hladinu Vltavy: lidé plouli na vorech, na lodích a křičeli a zpívali. Vltava v pravo i v levo se zatáčela jako maďarské kníry. Přes řeku lítaly lašťovky na druhý břeh a ten byl stromovím ošacen; byl zelený jako myslivec.

Kdo by si tu práci vzal a usedl na prahu, byl by se výhledem potěšil. Bylo vidět daleko, na mnoho vesnic, na silnice a cesty; bylo vidět odtud množství polí, lesů, zahrad, luk. Ale nevzal si nikdo tu práci; kdož pak si sedne s otrhancem k vůli výhledu.

Z dola, z řeky bylo „chaloupku“ vidět dobře, a nepřeploul kolem plavec, aby se jí neposmál aneb aspoň na ni se neušklíbnul. Každý plavecký výrostek brousil si o ni vtip a škubal ji slovem tak jako živlové skutkem.

I ze všech okolních vesnic ji bylo vidět a přece byla jako na poušti. Všem byla na očích a přece jako ztracená. Nemusíme tedy zabíhati pro osamotnělost do dalekých pustin; často ji máme vedle sebe, ani se jí nenadějeme, a to snad proto, že jest nám tak na očích.

Pojednou měla „chaloupka“ obyvatele.

To bylo podivné, neslýchané. Ani nejstarší lidé cos podobného nepamatovali, ani žádná pověst o tom nekolovala. Pojednou se v ní objevil a byl tam. Vystoupil z ní jako hlídač z boudy, když se ho nikdo nenadál. Nikdo se ho nezeptal, odkud a co. Byl tu a báli se ho. Snad že chtěl trestati úsměšky chaloupce činěné, proto se báli ještě víc.

Byl to muž asi čtyřicátník, černých vlasů i vousů, černých očí a snad i černé duše. Byl zamračený a když se podíval, jakoby udeřil. Kdo ho jednou potkal, chránil se, aby ho potkal podruhé.

Také by se byl nikdo neopovážil, ho stopovat. Když přicházel k chaloupce, vždy podíval se, než vešel, na vše strany, a již tím pohledem by každého zapudil. Pak odvázal psa, řekl mu něco, a tu by se měl, kdo by se přiblížil! Jestli že se kdo odvážil, ho stopovat, zůstal hezky na vzdálenost stát jako vrána, když ucítí prach. Někdy děti za ním se rozběhly: ale když se poohledl, rozplašily se jako vrabci, když mezi ně padne kámen.

Děsnost té chaloupky snad se vtělila v tohoto člověka, jenž v ní bydlel. Chaloupka se svými vlastnostmi oživla: mohla se bránit i činiti útok. Lidé tedy přenesli děsnost chaloupky na jejího obyvatele a shodlo se to. Báli se jí mnohem víc a vyhýbali se jí ještě víc.

Sousedé z vesnic brali pak na poradu, musejí-li toho obyvatele tam trpět. Ale z porady vyšlo na jevo, že nikomu neubližuje, aniž komu čeho zkřivil; odporem že snad by ho teprva podráždili, a že jest lépe nepodrážditi ho. Tedy ho trpět musili.

Pak bylo lidem patrno, tu že na střeše přibyl nový došek, tu že komín se narovnal, tu nějaká díra že se zaplácla. Chaloupka nabývala strakatiny všech barev, dostávala záplaty na záplaty a tím přece zas jaksi byla směšna. Nutila se do něčeho, co jí dobře nešlo ani neslušelo; stará nutila se do mladých písniček a to bylo směšné.

Tu se také zdálo lidem, že ten nenadálý obyvatel jest snad starostlivý člověk. Vždyť spravuje a upevňuje tu drchotinu, a to leckdos nedělá ve vesnici, kde ještě vidět do střech díry od posledního větru. Tu by byli vesničané chvílemi skoro jako si přáli, aby se jim trochu přiblížil a povídal: zvědavost jejich skoro na něho kývala.

Neznali, čím se zaměstnává, a to by rádi byli věděli. Neboť že od kapitálu není živ, toť bylo jasno. O jmeno jeho nestáli, neboť vidouce ho zasmušilým a jako nějakým plotem ohrazeným, pojmenovali jej sami, a tak i my jej jmenovati budem, ač to není jeho pravé jmeno, a snad také docela nevyjadřuje to, co si vesničané při tom myslili. Říkali mu Sejc.

Sejc měl hocha asi desítiletého a ten s ním někdy vycházel. Když přišli poprvé do vesnice a hoch tam uviděl děti, přimísil se na odskok k nim a měřil se s nimi okem; k slovům to nedošlo. Otec zpozorovav, kam hoch se přimísil, zvolal: „Jíro!“ a Jíra byl hned zase za ním, jakoby byl zavolal na ohaře. Když přišli podruhé do vesnice, volaly děti samy jednohlasně „Jíro!“ a Jíra k nim přiskočil na slovo.

„Máte to u vás hezky?“ ptaly se děti.

„My se nikoho nebojíme,“ řekl Jíra, ale v tom zavolal již otec a hoch musil za ním.

Mládeží se dostalo domů: že se Sejc a jeho Jíra nikoho nebojí.

Když šli potřetí skrze vesnici, Jíra k hochům přiskočiv pravil: „Chcete se mnou do křížku?“ Nechtěl nikdo, byli přesvědčeni, že se nikoho nebojí, neboť jim ukázal pěsti. A tu na něho opět otec tak zprudka, že až sebou trhnul.

Jednou z večera šel Sejc s puškou a hoch šel s ním. Ve vesnici se ptali Jíry, kam jdou. „Na toho, kdo se bojí,“ odpověděl a tím řekl velmi mnoho. Báli se všickni, mohl si tedy vybrati každého z nich. Zatím ale šli na zajíce, a to bylo to, jak řekl Jíra: že jdou na toho, kdo se bojí.

Nyní věděli, že Sejc ve svém zaměstnání jest také pytlákem, a byl on výhradně pytlákem. Nedělal z toho tajnost, ale jak víme, nepovídal to také nikomu. Trochu toho pytláctví mu ostatně nebrali za zlé; i kdyby byli věděli, že jest jen pytlákem, nevytýkali mu to. „Což jest zajíc pánův?“ říkali. „Žije z našich polí,“ dokládali jiní, „pánům zbude dost.“ Možná, že tato slova nebyla po zákonu, ale mluvili je.

Kdo by byl Sejce stopoval, byl by uviděl, kterak za svítání v jistý čas a na jisté místo na loďku odnáší zvěř, s loďkařem že se umlouvá, od něho že přijímá peníze a loďkař že odváží kořist. Někdy ta kořist dostala se také jen do chaloupky; kdo by byl stopoval až sem, byl by ucítil vůni zvířecího masa a byl by řekl: „Pane, však se jim nevede tak zle.“

Krajinu a „příčiny“ Sejc nad pomyšlení brzy seznal. Chodíval s puškou jen na jisto, jakoby se byl na jistém místě se zajícem objednal. Když potřeboval vysokou, přišla mu také. Stopy kterékoli zvěře znal jakoby to byla stopa jeho vlastní. Tudy to šlo, tam bude pelech, tam vyskočí — a vše jako když si to vypočítá. Co neviděl, cítil a čich mu byl druhým zrakem.

Když lidé již tolik o něm věděli, mnoho-li jsme tuto pověděli, bylo jim, jakoby jméno Sejc mu přináleželo větším právem.

Jinak nevěděli nic určitého. Nikdy ještě s nikým nepromluvil, do žádné schůze nedošel. Ani do kostela nechodil, a věru že se nezdál proto býti větším rouhačem. Kdyby ho byli uviděli v kostele, byl by jim zajisté na pohoršení, neboť v jeho tváři bylo jen rouhání. Ani modlitbám jeho by byli nevěřili; snad by ho i byli od modlení odehnali jako člověka, který znesvěcuje každým slovem. A tu se jim chvílemi zase zdálo, že ten člověk musí míti strašné věci na svědomí. „Nechtěl bych v jeho kůži vězet,“ říkali, „a po smrti za něho odpovídat.“

Že Jíru také neposýlal do kostela, rozumí se. Do školy ho však také neposýlal. Snad by s ním ani ve škole nechtěli sedět; a nač o to se dožebrávat! Učil hocha sám, aby uměl i čísti i psáti, ale hlavně aby uměl dostačiti sobě, neboť říkal, to že jest nejlepší písmo i čtení.

Zaběhl-li však Jíra přece sám do vesnice mezi děti, neplísnil ho, když se vrátil; stavěl se jakoby o tom nevěděl. Kdož také by mohl utlumiti v dítěti pud, aspoň dívati se na děti stejného věku, třebať s nimi obcovati nesměl? Jíra si někdy odběhl, jakoby se mu zastesklo, a když se vrátil, býval čipernější. To snad starý měl v úmyslu. Viděl, že hoch po odběhnutí býval jako z lázně; neplísnil ho tedy, snad mu to i přál.

Pravili jsme, že hocha neposýlal do školy, ale za to bral ho do školy k sobě a s sebou. Říkával mu: „Oči a sluch jsou věci nejvzácnější. Uměj vždy vidět a slyšet, a dost umíš. Lidé s očima bývají slepí a s ušima hluší. Co tu věcí, na něž neumějí se dívat, co tu zvuků, jež neumějí slyšet! Vše, co jest kolem tebe, rozpráví k tobě buď tím, že to vidíš, buď tím, že to slyšíš. Viděním roste tvůj duch, slyšením stává se sličným. Velkost bez sličnosti jest nestvůra, jen sličná velkost jest skutečná velkost. Pohleď a pamatuj si, jak co vzniká, jak to roste a jak dozrává, a poznáš, k čemu to jest. Nauč se slyšeti, jak tvorové mluví, a porozumíš, co na tobě chtějí. A co chtějí, dej jim. Tráva, která kloní se vadnouc, praví ti: zalej mne. Když na toto vyzvání poslechneš, vzchopí se, zazelená se, a to znamená: „děkuju ti“, a ty se těš z její barvy a z jejího rostu. Vidíš-li ptáka úzkostlivě poletovati kolem jednoho místa, praví ti: „Nepřibližuj se, mám tam hnízdo, mám v něm mladé; mladí jsou hladoví, já jim nesu potravu, kdybys tu stál, já bych k nim nemohl.“ Ty tedy poodejdi, a až pták vyletí s mláďaty a počne prozpěvovat, pak poslouchej; to děkují tobě. Nemysli, že zvíře nemá paměť pro to, co jemu učiníš. Ubliž mu, bude se ti vyhýbati, buď mu upřímným, sblíží se ti. U zvířat a u rostlin není klamu, tyť žijí věčným zákonem; jen člověk má zvůli a ta jej smete někdy i pod zvíře. Věčný zákon každý tvor nese v sobě; v jádru jest strom, v stromu květ, list, ovoce. Rozšlápneš-li svévolně jádro, zašlápnul jsi květ, ovoce, listí, a hoden bys byl, abys na stromě visel. Prosí-li tě člověk, pomoz mu; prosí-li tě bylina aneb zvíře, a ty nepomůžeš, jsi lotr. Jen člověk uzavírá svůj nadbytek. Strom má-li dostatek, sám ti kyne: pojď a pochutnej si, pojď a odpočiň si. Jen člověk plaší, strom neplaší. Až tě lidé budou honit, jdi do lesů, lesy tě přijmou. Jestli stromu zbytečně ulomíš větev, zbude tam rána a ta krvácí také. Vše na světě má účel; maříš-li jej, lotr jsi, napomaháš-li mu, jsi víc než svatý. Kniha boží jest všude rozevřena; blázni myslí, že ji mohou nositi pod paždím. Uměj viděti a slyšeti, a srdce hned ti poví, zdali jsi porozuměl. Vše jest pro naši radost; kazíš-li ji, jsi lotr, zvětšuješ-li ji, jsi víc než svatý, neboť to pravé a jediné podobenství boží.“

Na tyto řeči obyčejně mluvil Jíra: „Tolik co já, neví žádný hoch ve vsi.“ A tu se otec usmál; bývalť to jediný jeho úsměv.

A pak vypravoval syn, co dnes viděl. „Křepelky „pod mezí“ už se počaly klovat, křepelky „u mezníku“ (názvy ty dával Jíra sám) budou se klovat za týden. Stehlíci „v trnkách“ mají dnes čtvrté vajíčko; vím o trojích stehlících: v trnkách, a o dvojích „v hlohu“. Na pastvě nedaleko „bodláčí“ v zemi má hnízdo střízlík, vajíčka malinká, hnízdo velké. Střízlíci platí, bude jich tam pět, za dvě neděle je přinesu. V „starém dubě“ u lesa jsou dvě hnízda. V jednom vyhnilém suku jsou krutihlavi, již opeření, brzy vylítnou; v díře na jiné straně o něco výše jsou datlíci ještě ve vejcích.“

„Ty tam necháš!“ vskočil mu otec přísně do řeči.

„Nechám. Mohl bych dostat od hochů ve vsi stříbrný pětník za každé hnízdo, o kterém, bych pověděl, a za datlí hnízdo dva pětníky. Ale žádný neví a já nepovím, ale vím ještě o trojích datlích, o dvojích slavících, o dvojích drozdech.“

Pak se Jíra na chvilku zamlčel a řekl se zvláštní živostí: „Tatínku, pod naší řimsou jsou lašťovky.“

Otec se usmál a s jakýmsi úšklebem opakoval: „pod naší!“

„Já vím, jak dělá lašťovka hnízdo! já zrovna takové ždibce hlíny zdělal a lepil jeden k druhému — já dobře vím, odkud vzít hlínu a jak a čím ji zadělat. Ždibec po ždibci, a já jim vystavěl hnízdo celé i s otvorem. Jeden párek tu poletoval a já dával pozor, jestli půjde do mého hnízda. Ale nešel. Vystavěl si jiné zrovna vedle, abych mohl viděti, čím jedno od druhého se liší. Však uvidíš, že ještě jedno nyní vystavím, a to žádná lašťovka nerozezná. A jestli rozezná letos, na přes rok se mi v něm usadí.“

„Jen ji pozvi,“ ušklíbnul se otec.

„Dnes jsem seděl na staré hrušce a stihal zajíce; vím o třech peleších — mají mladé pány.“

Otec totiž říkal mláďatům zaječím „mladí páni“.

„Teď ať je neplašíš,“ prohodil otec.

„Neplaším, vím, že bych je zahnal.“ —

Takž bychom byli dnes poněkud nahledli též do chaloupky, vlastně spíše do jejích obyvatelův. Otec vybízel hochův mladý zrak a sluch, aby uměl viděti a slyšeti; hoch právě skládá účty za jeden den. Zejtřejší rozpravu můžeme si doplniti sami. Co změn se může přihoditi při všech těch jmenovaných tvorech za jediný den, o tom povídal Jíra dne příštího. Každý den musil každou změnu pozorovat; musil růsti s rostoucími těmi malými tvory: on opravdu pozoroval a rostl s nimi.

Dle všeho vidíme, že uvnitř, v nich, nebylo tak děsno, jak se na pohled zdálo. Snad že se tou děsností jen hradili; snad jim byla nutnou co přístřeší i co zbraň, kdož to ví. Aneb že snad sami sobě ještě nepověděli to pravé.

Avšak dosti o tom; neboť tito dva obyvatelé, jak z nenadálí byli do chaloupky přišli, tak z ní opět náhle zmizeli, jako když z ní zhasnou.

Jednoho večera totiž vzal Sejc pušku na ramena a zastavil se v přemýšlení. Jíra dával pozor jako ohar, zdali mu pokyne, aby šel s ním. Sejc stál jako socha a za hodnou chvíli řekl, jakoby hochovu rozjímání rozuměl: „Na to ještě nestačíš, je to těžká práce. Zůstaneš na noc doma. Aby ti nebylo smutno, vem si kudlu a dřevo — ráno se podívám, cos dovedl.“

Pak vyšel z chaloupky, odvázal psa, a Jíra v šeru viděl, že jde k lesům.

Jíra byl sám; zapálil si louč, vzal kudlu a dřevo a počal přemýšleti, co z toho dřeva bude. Nejprvé myslil, že pták, ale pak mu bylo, ptáků že se nařezal již dosti, že by tedy mohlo z něho býti něco jiného. Ale co? Nepokusil se ještě leč o ptáky, co tedy jiného? Tu mu začaly rozličné tvary mihati se v mysli. Zajíc, pes, ovce, strom i člověk — vše se mu pletlo, vše měnilo se jedno v druhé a Jíra nemohl ničeho zachytiti určitě. Bylo toho celý svět, co jej vyzývalo, a že toho bylo tolik, Jíra se cítil jako slabec. Pak podíval se na dřevo, na kudlu, vše bylo jako dřív a Jíra se cítil unaven. Zdálo se mu, že nic nesvede, ač jinak mu bylo zase, že dnes pracoval příliš mnoho. Na dřevě sice tu práci nebylo vidět, ale mysl jeho pracovala, v mysli měl mnohé hotové. Pak se opět podíval na dřevo a na kudlu, zabodl kudlu do dřeva a odložil je.

Louče nějak pomalu plály a jaksi divně praskaly. Někdy bylo Jírovi, jakoby cos prasklo mimo louč, tak že se ohlížel. Zář v světnici byla ruda; těžký dým z louče zvolna se nesl k stropu, a když za tím dýmem patřil, bylo mu, jakoby v něm viděl ty postavy, o nichž přemýšlel, když měl v ruce dřevo a kudlu. Viděl v dýmu zajíce, psa, ovci, strom, člověka. Najednou louč prskla, světnice jakoby zamhouřila své oči! Jíra opět se ohlédnul a tu mu bylo, jakoby v okně uviděl zajiskřit se oči. Hoch nebyl bázlivý, neboť nejmenší známku bázně byl by mu starý Sejc na dlouho vytloukl z těla; ale když uviděl ty oči se zajiskřit, zachvěl se. Bylo mu v síni teskno a byl by nejraději vyběhl ven, k lesům, za otcem.

Poopravil louč, že hořela zas pravidelně, podíval se k oknu a ničeho více neviděl.

Ale byl jako vyplašen. Počal se báti, aby mu nevyšly louče, a když viděl, že jich není valná zásoba, vytáhl kudlu z nabodnutého dřeva a počal řezati louče. Pak opět zabodl kudlu na dřívější místo.

Čas se mu zdál nesmírně dlouhý; jakoby již celá noc měla býti za ním a mělo býti ráno. Co otec odešel, zdálo se mu býti již dávno a počal si přáti, aby tu byl. To ho zas přivedlo na otcův rozkaz, aby si kudlou a dřevem čas krátil, vzal tedy kudlu a dřevo, ale zase nevěděl co s tím. Zdálo se mu, že z toho dřeva může býti vše, co si myslil, ba mnohem více. Konečně bylo mu, jakoby měl z něho vyřezati psa, a sice jejich psa, který býval uvázán u chaloupky. Představoval si ho živě, jakby stál u něho, a počal řezati.

Dobře si představoval, ale špatně řezal; nemohl se zbaviti jakési tíže na očích, na prsou, na rukou — celá chaloupka počala ho tížiti. Podíval se opět k oknu — ty oči opět tam. Vyskočil jako ušknutý, skočil k oknu — pes jejich škrábal se na ně, škrábal po okně a počal štěkati; šla ze všeho hrůza. Jíra vyběhl ven, pes byl sám.

To bylo zlé znamení; pes nikdy nepřišel sám. A Jíra viděl v něm cosi, čeho se zděsil, slyšel z jeho štěkotu cosi, čemu tušením vyrozuměl na vlas. Vždyť ho byl otec učil s takou péčí, aby uměl vidět a slyšet!

Nebylo pochyby: pes ho zval za sebou, běžel před ním k lesu a Jíra šel za ním. Běžel spíše, co mu stačily nohy, a pes běžel tím rychleji před Jírou, čím více namáhal se Jíra k spěchu.

Noc byla jasná, měsíc stál v úplňku, běželi jako za dne. V lese křoví nebylo jim křovím, kámen nebyl kamenem, houština nebyla houštinou — přes vše a skrze vše běželi rovnou cestou.

Byli uprostřed lesa a přišli k mýtině, která byla mezi vysokými buky; tam se pes zastavil u hromady listí a počal v něm hrabat. Jíra pln předtuchy hrábnul do listí oběma rukama a nahmatal tuhé tělo. Dál nehrabal; pokleknul vedle hromady a počal usedavě štkáti, nemluvě jinak ani slova. Pes lehl si u nohou a sotva dýchal. Pak bylo Jírovi, jakoby se mu mělo srdce utrhnout, a tu počal vzlykati tak, že až by byl pohnul kamenem. V tom pak jal se rychle odhrabávati listí, a na měsíčné záři objevila se mrtvá tvář jeho otce, brzy pak ostatní tělo.

Jíra v největším štkání volal: „Tatínku, můj tatínku!“ a vrhl se na otcovu tvář, zulíbal ji a pak opět nahlas plakal. Pes ho v tom doprovázel jako Meluzina.

Pak jeho bolest dostala také zrak; viděl, že otec dokrvácel z prsou, že nemá pušku. Viděl, co se stalo. Myslivci dopadli pytláka, zastřelili ho, zahrabali listím, odešli s puškou beze svědků — a bylo po všem. Snad ho dopadli náhodou, snad si na něho počíhali.

Jíra seděl u mrtvoly otcovy až do rána; chvílemi nahlas plakal, chvílemi byl tichý, a pes díval se na něho, aby věděl, co má dělat sám. Ráno se porozhlédnul a uviděl na blízku vlastní jejich motyku, kterou asi otec vzal s sebou, aby si vykopal jámu na pohodlné číhání. Však počátek té jámy uviděl u motyky. Vzal motyku, kopal a kopáním prodloužil jámu, kterou otec sám si byl nakopal; syn nyní měnil ji v hrob, a pes hrabaje nohama mu pomáhal. Pak vzal mrtvolu otce, jak dalece byl s to, a zatáhl ji do tohoto hrobu, beze svědků, bez kněze, a posvětil hrob i mrtvolu svými slzami. Hoch i pes naříkali opět, pak Jíra zahrabal jámu. Na to si sedl u hrobu, pes k němu a byli tiši. V tom Jíra uviděl, že v kvapu vzal s sebou i kudlu i dřevo; v noci nevěděl co s tím, nyní to věděl. Ani zajíce, ani psa, ani ovci, ani strom, ani člověka; vyřezal ze dřeva kříž, do večera byl s tím hotov a pak jej zasadil na otcův hrob.

Večer ještě nasbíral na hrob všelijakou lesní zeleň a květ, pokropil to z blízké stružky, poklekl a zaplakal a pak řekl k psu: „Pojďme.“

Šli k chaloupce, ale nevešli do ní. Spali před ní, neboť Jírovi bylo, že by v chaloupce v noci viděl samé oči. Ráno vešel do chaloupky, vzal si některé drobnosti do kapsy a do malého vaku a řekl k psovi: „Vořechu, musíme do světa.“

Pes porozuměl, šli do světa.

A od té chvíle zůstala chaloupka zase na čisto prázna, zůstala k smíchu a děsna jako bývala dříve.