Na bludné cestě/VII.

Na bludné cestě Karolina Světlá
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 84–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ach, Praho, ty krásná, slavná Praho, přijmi pozdrav můj nejnadšenější!“ zvolal Dolfa z hloubi srdce svého rozechvěného, když vlak, na němž byl s matkou umístěn, s nimi s Vysočan rychlostí bleskovou ku Praze sjížděl, a před ním se rozkládal velikolepý pohled na stověží sídlo starých českých králů, na dávné, předůležité to střediště národa českého, na tuto přední mohutnou stráž živlu slovanského na západě. Mnoho-li přezajímavého a pohnutlivého byl slyšel prvního svého učitele o matičce Praze vypravovat! Jak ji znal líčiti v každé významné podrobnosti její! Zejména Markétka si vždy zapamatovala každé slovo o ní ve škole pronesené. Možná dost, že leccos z toho teď na svých obrázcích použila, učinivši je svým kupcům způsobem tím milými a lákavými. Hrady a kostely, mlýny a samoty kolem Cíbelic aspoň prý na nich měla všecky až úžasně věrně vypodobněny.

„Ty drahá, svatá Praho!“ snil Dolfa dále mezi hukotem a pískotem stroje k nádraží se blížícího; nemohl se od okna vagónu odtrhnouti stopuje s okem zaníceným vše, co nového a zvláštního v obraze před ním se vynořivším shledával. „Jak asi mě přijmeš? Odstrčíš mě jako syna ti nevěrného, nebo mě přivineš k prsům svým jakožto máť laskavá, kteráž mi odpustí hřích bezděčný, jen z lásky k pokrevní matce spáchaný?“

S tlukoucím srdcem slezl z vagonu následuje svou matku do pražských ulic, kteréž se mu podobaly býti pravým bludištěm, v němž se závratí se pohyboval. Mezi tím, co ona žasla u výkladních skříní skvostnými věcmi vyšperkovaných, kdež leskly se vodopády látek hedvábných, dmuly mlhy krajkové, třpytily se celé duhy drahokamů zdobících náramky, náušnice, hodinky a j., kdež se usmívaly na ozdobných mísách kupy zlatých a stříbrných penízů, kdež se skvěly kytice z nejvzácnějších cizopásných květin takového objemu, že, odpusť pán Bůh, si musila vzpomenouti na bochníky jindy tak pilně a v takovém množství jejíma rukama válené: ohlížel se Dolfa nejistě a zmateně, kde by cosi pamětihodného z toho spatřil, co mu utkvělo z výkladů učitelových v mysli.

Ale nedovolila mu matka dlouho upomínky ty stopovati. Odtrhnuvši se sama mocně od skvostů tak obdivovaných, pravila mu, že nutno, aby ihned po někom se ohledli, kdož by jim udal, kam by se obrátili o místo, neb škoda prý jediné hodiny, již by promarnili. Až budou míti po starosti, pak dosti času procházeti se pro svou zábavu a prohlížeti si, co za podívanou stojí.

Jako by byl uhodl, oč mezi synem a matkou se jedná, přistoupil k nim obstarožní pán velmi elegantního a zároveň důvěru vzbuzujícího zevnějšku, jenž je byl, jak se vyznával, již od nádraží sledoval. Tázal se našich Cíbeličanů velmi přívětivě a zdvořile, jsou-li poprvé v Praze, a když mu přisvědčili, při čemž paní Anna dodala, že zde neznají živé duše a za jakou příčinou sem přibyli, ihned jim nabídl svoje služby v záležitosti, která je sem zavedla.

Paní Anna ovšem namítala plná radostného překvapení, že nemožno od pána zcela jim cizího takové oběti přijati.

„Nikoli vy mně, milá paní, nýbrž já budu vám zavázán, jestli mi dovolíte s vámi se starati,“ odporoval jí vlídný cizinec, „neb žiji jako soukromník od výtěžku svého jmění, v obchodě dobytého, a nemaje žádného zaměstnání cítívám se vždy velmi šťastným, mohu-li se státi někomu jakousi službou užitečným. Mine mi pak den ten mnohem rychleji než ony, v nichž se mi nepoštěstí, abych někomu posloužil.“

Paní Anna tedy déle neváhala zjeviti cizímu pánovi do podrobna svoje tužby a přání.

„Tu je pomoc na snadě,“ pousmál se znova na matku a syna, „neb právě zde naproti nám v onom skladě jest pán, kterýž se zaměstnává zaopatřováním míst a zajisté okamžitě vám poradí, ovšem že za jakousi malou odměnu, neb není ve svých poměrech nezávislým jako já. Hle! jaká to šťastná náhoda. Právě se objevuje na prahu a také mě již spatřil. Vizte, kterak se směrem k nám obrací, zrovna jako by zavolán. Toť přepříznivé znamení, že se vám cesta vaše náležitě vydaří.“

„Kéž by to pán Bůh dal,“ hlasitě se pomodlila paní Anna mezi tím, co ze dveří velikého před nimi závodu velmi bohatě zařízeného vystupoval pán značně mladší toho, který se Rybičkovým jako ochránce jejich ohlásil, pozdravuje ho již z daleka s usmívavou uctivostí.

„Dobrý den, milý Theobalde,“ onen jej oslovil. „Odpusťte, že vám beze všech okolků oznamuji, dnes že mi můžete skutečné cosi k vůli udělat, jak si toho prý již dlouho přejete za příčinou některých maličkostí, jimiž se mi bylo podařilo vám se zavděčiti.“

„Jak příjemně mne vašnost překvapuje,“ zvolal mladík horlivě. „Povězte rychle, co nejrychleji, čím mně bude lze vám poněkud se zalíbiti, abych tak co nevidět učiniti mohl.“

„Zde ta dáma z Cíbelic sem přibyvší si přeje jakéhosi slušného místa pro syna, jenž odbyl obchodní školu v Neissbergu, vším právem velice vyhlášenou.“

„A nic více? To je skutečné vše?“ mrzel se mladík. „Nuže, jsem s to posloužiti nejen jednou, dvěma, třemi adressami, nýbrž plnou jich hrstí, a to firem takových, které jsou žádostivy dopíditi se mladíka nejen pěkných vědomostí, nýbrž především tichého, způsobného, vůbec, co se říká mravného.“

„V tom ohledu nebudete míti z mého Dolfíčka žádnou hanbu,“ skočila mu paní Anna do řeči. „Je nejraději doma, dělá si svoje, nekouří, nehraje v karty, ač mu jde na dvacátý první rok, a na děvčata si dosud ještě ani nevzpomněl, viď, Dolfíčku?“

Dolfa celý se zarděl nemálo se hanbě nad matčinou nepřiměřenou chválou.

Ale pan Theobald kývaje při jejím hovoru vlídně hlavou prohledával svoje zápisky.

„Tuze mi nepříjemno, že mi nelze výsledku vaší rozmluvy vyčkati,“ náhle omlouval se jeho příznivec. „Právě si připomínám, že jsem dal starému známému slovo, že vypijeme spolu láhev burgundského. Nerad bych ho nechal čekat, ač ještě méně rád svoje nové přátely teď právě opouštím. Ale zítra budu zcela vaším. Tuším, že budete nocovati ‚u husy‘. Vyhledám vás tam zítra ráno o deváté hodině, nenaskytne-li se vám milejší po Praze průvodčí.“

Upřímně litovala paní Anna náhlého jeho odchodu přijímajíc blaženě jeho slib, že jim zítra vše nahradí, a slyšíc s nevyrovnaným uspokojením, kterak panu Theobaldovi ještě jednou přikazuje, aby vše co nejlépe ku prospěchu syna jejího zařídil.

Pan Theobald neunavoval vše znova slíbiti, čeho bylo na něm žádáno, načež podal Dolfon plnou hrst lístků s jmény firem nejrozmanitějších.

„Všichni chefové těchto závodů mi uložili, abych na ně co nevidět pamatoval; myslím, že nejsem s to k nim odkázati odporučence hodnějšího nad vašeho pana syna.“

S těmito slovy paní Anně opět dvorně se poklonil.

„Co jsem vám povinna za vaši k nám dobrotu, neb toť se samo sebou rozumí, že bychom jí zdarma na žádný způsob nepřijali,“ pravila vrhajíc na lístky toužebný pohled.

„Vím to, vím,“ pousmál se ochotný mladík. „Poznávám takové dámy jako jste vy na první pohled; jsoutě plny ušlechtilé hrdosti. Pročež si také žádám za každou firmu běžnou zde v Praze taxu, t. j. Zlatý.“

Nemohlať se přece paní Anna Rybičková, jsouc tak příznivě mladým Theobaldem posuzována, přidržovati běžné jen taxy. Sčítala s rychlostí lístky, než Dolfovi je odevzdala, bylo jich patnáct, i tiskla mu tedy za ně do ruky dvě z brusu nové desítky.

Mladík poděkovav se jen zlehka, jako by mu byl příjem dvou desítek čímsi praobyčejným, upozornil ji ještě jednou na sklad, z něhož byl vyšel, vybízeje ji, aby jej tam bez ostychu vyhledala, kdyby si ještě čehosi jiného přála, neb synovi nastaly při vyjednávání s dotčenými firmami nepředvídané jakési obtíže či rozpaky.

„Neračte zapomenouti, žeť moje jméno Theobald,“ připomínal jí při poslední přátelské své úkloně.

„Kdo by to byl řekl, že budeme míti v té Praze takové štěstí,“ radovala se paní Anna, když byl pan Theobald mrštností veverky mezi lidmi zmizel. „Můžeme si zcela pohodlně vybrat, kam bys rád; nemusím tě leckam strčiti, jak jsem se byla skoro obávala, neb s tebou domů se vrátiti, to by bylo tolik bývalo jako moje smrt. Kterak by se byl otec zarmoutil, kdybychom mu byli oba zas přišli domů, a jak by se byl vrátný asi smál, že jsem mu chtěla dokázati, že to půjde i bez něho dostati tě do místa, a že mi to přec jen nešlo. A pak ti ostatní lidé, mezi nimiž jsem měla vždycky plno závistníků, že jsem se nikdy nezahazovala a své dítě také zahoditi nechtěla. To by byla voda na jejich mlýn, kdybys nám zůstával doma jako zkažený student. Teď, kde máme výběr, nepřipustím, bys vstoupil do obchodu jiného, než kde se ti bude tuze, tuze líbit.“

Vydali se tedy na pouť za firmami jim navrženými, oba plni těch nejlepších nadějí. Matka sice chtěla, aby zůstal Dolfa jen tam, kde se mu bude tuze líbit, ale Dolfa si potajmu umiňoval, že nebude vyběračným, že přijme to první snesitelné místo, aby měli rodiče aspoň s ním pro tu chvíli po starosti. Beztoho na ně jich čekala ještě celá dlouhá řada, než to tak daleko přivede, aby jim mohl říci: „Pryč s každou těžkou myšlénkou. Teď já jsem tu, abych se za vás i o vás postaral.“

Štěstí jim opět přálo, neb sotva zahnuli za roh, již se na ně zaskvěla zlatými písmeny nad skladem velmi ozdobným firma ta, již byla paní Anna na zdař bůh vytáhla z balíčku, který jí Dolfa podával.

Neváhala paní Anna dlouho do skladu vejíti. Vstoupila tam bodře a důvěrně.

„Zde mám lístek, jenž mi byl odevzdán panem Theobaldem, k němuž jste se před nedávném obrátili se snažnou žádostí, aby vám hleděl opatřiti mravného mladíka pro závod váš,“ odvětila obchodníkovi, tázajícímu se jí velmi odměřeně, čeho si přeje.

„Jakže?“ podivil se ještě méně přívětivě, než byl k ní promluvil. „Já že jsem prý jakéhosi pana Theobalda oprávnil, aby mi opatřil vhodnou sílu do mého obchodu? V tom je omyl, milá paní,“ dodal zdráhaje se vzíti jí lístek z ruky. „Pozoruji sice, že to asi lístek můj, jenž se dostal jakousi náhodou do cizích rukou, ale já sám nikomu jsem ho neodevzdal, aby se jím mohl odporučenec jeho u mne vykázati. Neznám žádného pana Theobalda a pro obchod svůj nemám žádného zřízence potřebí.“

Paní Anna poněkud zaraženě omylu tomu taktéž se podivila a omluvivši se dosti rozpačitě odešla.

„Nejspíše se panu Theobaldovi mezi lístky, jimiž nám posloužiti chtěl, jakýsi nepravý připletl, o čemž ovšem neměl tušení. Zajisté podruhé lépe pochodíme,“ vyrážela sebe i syna.

Ale nepochodili lépe, ač firmu na lístku druhém vytištěnou tak rychle a snadno nalezli jako první. I zde týž nikterakž vlídný podiv chefa obchodu nad omylem s lístkem, který sice taktéž za svůj poznával, rovněž žasna, kterak přišel do ruky nějakému panu Theobaldovi, s nímž s touže rozhodností každé bližší spojení zapíral.

„Věru, již nevím, co si mám o tom přec jen pomysliti,“ vzdychla si paní Anna všecka uondaná a dojatá, když asi již z osmého obchodu odcházela se synem s nepořízenou.

„Nezbývá nám jiného, než abychom se vrátili k panu Theobaldovi,“ radil Dolfa ještě unavenější a rozechvěnější nezdarem tím než matka jeho. „Nutno jej zpravit o našich dosavadních nehodách. Vždyť nám to nejen dovolil, nýbrž zcela zpříma k tomu nás vybídl.“

„Máš dobře, dítě, ihned tak učiníme,“ chválila matka návrh synův, a také se hned vydali k panu Theobaldovi, by si mu postěžovali na posavadní neúspěch svých obchůzek, s takovou chutí podniknutých.

Ale jak se ulekli, když přišedše do skladu, kdež bezpečně očekávali, že s panem Theobaldem se sejdou, na jejich po něm poptávku nikdo o něm věděti nechtěl, a když konečně po obšírném vylíčení, kterak s nimi se dělo, nezvratně jim bylo dokázáno, že se stali obětmi dvou prohnaných darebáků, kteří si je zajisté již mezi jízdou vyhlídli, aby z jejich nezkušenosti kořistili.

Zaplakala paní Anna tak srdečně nejen nad ztrátou oněch patnácti nadějí k lístkům páně Theobaldovým se táhnoucích, nýbrž i nad svými dvěma novými desítkami, že se nad ní jeden z mládenců obchodu toho ustrnul, tajně zadními dvířky průjezdem za ní vycházeje.

„Nuže, snad vám mohu já lépe posloužiti, než vám poslouženo bylo,“ pravil pokynuv Rybičkovým, aby k němu se uchýlili v úkryt pádných u domu vrat, by si tam mohli beze svědků a vyrušení zahovořiti. „Ovšem jest mi se vás nejdříve zeptati, můžete-li po tom, co vás potkalo, ke mně míti ještě jakž takž důvěru.“

„Jak bychom neměli, dobrý pane náš, vždyť vám hledí upřímnost sama z očí,“ vzlykala paní Anna zapomínajíc, že vyčetla i z očí páně Theobaldových a jeho úkladného náhončího taktéž jen samou upřímnost.

Ale Dolfa se byl stal již nedůvěřivějším po zkušenostech tak těžkých a hořkých.

„Nevím, maminko, smíme-li přijati laskavost tohoto pána,“ pravil k matce s výhrůžným důrazem, „neb nemáme na ni nejmenších práv.“

„Snad bych vám přispění svého nenabízel a odvrátil bych se od vás tak chladně a posmívavě, jak učinili asi ti, k nimž jste se dosud utekli, kdybych nebyl se svou nebožkou matičkou zrovna tak jako vy po Praze bloudil, jsa skoro týmž způsobem jako vy s ní hříčkou podvodné svévole,“ objasňoval pohnutky svého jednání, tuše asi, co v Dolfovi se děje.

Místo odpovědi podal mu tento s pohledem kajícným svoje vysvědčení.

„Vy jste studoval v Neissbergu?“ ozval se nový jejich příznivec, přehlednuv je, přízvukem táhlým. „Měl jsem za to, že jste Češi, slyše vás po česku zahovořit.“

„Ovšem že jsme,“ paní Anna nesměle se přiznávala. „Můj syn teprve v Neissbergu německy se naučil.“

„Chtěl jsem vás poslati ke svým známým jsa jist že na mou přímluvu by vás tu i tam, kdež mají síly právě potřebí, raději než kohokoli jiného přijali, avšak jsem Čechem a vyhledávám si svoje přátely tedy mezi Čechy uvědomělými, kteří si žádají do svých obchodů taktéž zas Čechy uvědomělé a po česku dokonale vzdělané, již si přisvojili němčinu jako frančinu a angličinu jen za příčinou korespondence s kupeckými v zemích těch závody. Musíte se tedy obrátiti k domům německým, a věru nevím, jak to tam půjde navzdor německému vysvědčení.“

Při slovích těch zamyšleně se zamlčel nechtěje, jak bylo lze pozorovati, schválně více říci.

„Zaplatím ráda, co to státi bude, dovíme-li se o závodech takových,“ pronesla paní Anna velmi malomyslně, neb domnívala se, že se jedná opět o jakousi dávku.

„Co mi náhle na mysl vstoupilo, žádnými penězi spravit a vyrovnat se nedá,“ mínil vážně mladý muž, rozhodné při tom odmítaje bankovku, již mu paní Anna do ruky strčit chtěla. „Ostatně přestanu s vámi okamžitě jednati, neschováte-li svou tobolku zas do kapsy,“

„Vy jste věru vzor šlechetnosti. Učiníme vše, k čemu nám raditi budete, neb jsme již přesvědčeni, tenkráte že to bude zajisté k našemu dobru. Jen nám směle nařiďte, kam máme jíti a kterak se tam chovati. Poslechneme vás do posledního slova.“

„Jak již praveno, moje rada a snaha vám asi bude málo platna, avšak pokuste se přec o přijetí syna svého u následujících firem,“ děl kupecký mládenec diktuje Dolfovi do jeho zápisek celou řadu jmen. „Jsou to kupci, kteří přijímají do svých obchodů jen mladíky takové, jací vycházejí z učiliště neissberského a jemu do směru podobných. Ač žijí tito pánové v srdci Čech, v české to Praze, v níž se nachází jen osmnáctipercentový zlomek Němců, přec odmítají každou korespondenci českou a odepírají účet český od českých obchodníků žádaný. Mají ve svých písárnách dopisovatele ve všech světových jazycích vyjma jazyky slovanské. Dopisovatel takový by se jim zdál nejen zbytečným, nýbrž i směšným, ba získajíce jej, by se snad i domnívali, že se prohřešují na věci, k níž největší část obchodníků těch se zapřísáhla, totiž, aby v Čechách šířili germánství vším úsilím a možnými jim prostředky. Za tou příčinou nepřijímají než praktikanty z míst německých, zejména ze svých rodišť, již na několik let tam napřed zamluvené. Především však uznávají za jednu z nejsvatějších povinností fedrovati Němce zahraničně, k vůli nimž mnohdy i vlastní krajany postrkují. Věcí cti u nich, snažiti se, aby oni zde nabyli pevné půdy a s ní známosti, úvěru a časem jmění a majetku. Avšak pošlete-li syna samotného do některé mnou vám naznačené písárny, a podaří-li se mu tam zapříti svůj český přízvuk, zakryti svůj český původ, v čemž mu ovšem bude na závadu jméno jeho, konečně odříci se do budoucnosti i vás, příbuzných a rodiště svého, pak snad na základě skromného a příjemného zevnějšku, teď mezi mladými lidmi tak vzácného, přec kdesi dojde záliby a bude přijat.“

Ale zhroziliť se paní Anna i rádce její vzkřiknutí vášnivého, které zprudka se vydralo z prsou Dolfových, při čemž mu hořely tváři, a plál v očích oheň divoký.

„Ne dost tedy na tom, že jsem odsouzen do smrti sloužiti národu jinému než národu svému, i zapříti mám, že jsem se Čechem zrodil, že kdy po česku jsem hovořil, zpíval. se modlil… i rodiče svoje mám odkopnout, a to vše pro nic jiného, než pro tu bídnou skývu chleba? Ó, stokrát, stokrát lépe hladem umříti, než životem v takové necti a v takové stálé lži se plaziti.“

A Dolfa chvěje se na všech údech, zavrávoral tak prudce, že by byl zajisté v celé své délce matce k nohám klesl, kdyby ho nebyl kupecký mládenec vší silou do náručí zachytil.

Avšak nechť činil, co činil, již se mu nepodařilo pevně stoupnouti na nohy. Byltě jeho ochránce nucen zavolati na drožku právě kolem jedoucí, která zavezla matku i syna do hostince.

Ale jevily se na Dolfovi známky takové, že si žádal hostinský, vida jej z vozu vylézati, aby byl lékař zavolán, by dosvědčil v zájmu ostatních hostů jeho, že se o něj nepokouší žádná nakažlivá nemoc.

Lékař ohledávaje tepny mladíkovy, pokrčil ramenoma, pravě k matce: „Hleďte, abyste se s ním okamžitě domů dostala. Mám všecku příčinu domnívati se, že vypukne u syna vašeho prudká hlavnička. Musil se mladík ten po drahnou dobu velmi krutě duševně namáhati, že je tak hrozně ztýrán, a snad i soužiti podle příznaků na něm zřejmých.“