Na bludné cestě/VIII.

Na bludné cestě Karolina Světlá
VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 100–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A nebohý Dolfa přibyv ještě téže noci do Cíbelic, skutečně ochuravěl, a to hlavničkou nad míru prudkou, těžkou, mnoho neděl trvající.

Nebylať by paní Anna zajisté dostačila k obtížné obsluze jeho a snad sama ochuravěvši, podlehla dennímu i nočnímu ošetřování, v kterémžto oboru byl manžel její ještě neobratnější než v každém jiném podobném, jsa vedle toho pro hluboký zármutek ke každé důmyslnější službě naprosto neschopný, kdyby se nebyla naskytla zcela neočekávaně jako anděl s nebe pod střechu se snášející… Markétka pernikářova.

Setkavši se jednou náhodou s paní Annou před kostelem, kamž tato všecka zoufalá spěchala, aby tam dala za syna na modlení, mše a svíčky, dověděla se od žvástavé ženy té vše, co se bylo s Dolfou v poslední době dělo, a co jí nepověděla, toho se Markétka domyslila, znajíc jeho povahu jako již nikdo jiný.

Velice se byla na spolužáka svého do chvíle té hněvala, že nebyl hleděl tenkráte, kdež ho matka do německé školy nutila, jakýmisi rozumnými důvody, neb aspoň vřelými prosbami ji pohnouti, aby se úmyslu toho vzdala. Ale rozhodnost, jíž se matce v Praze opřel ohlašuje jí, že se již jejími zásadami déle vésti nedá, že od nynějška půjde zcela samostatné cestou svou, že se vrátí nejen do Cíbelic, nýbrž i k srdci svého národa, jehož již se za žádnou na světě cenu nespustí, chtěje raději zůstati prostým jen dělníkem s rýčem a lopatou v ruce než pánem v kukli cizí, s mluvou cizí, nemoc, do níž byl za příčinou mocného rozčilení toho upadl, nebezpečí, jež hrozilo jeho životu, myšlénka, že by snad mohl umříti… můj ty Bože!… umříti s ní nesmířen, chovaje snad v duši trpkost proti ní, že se od něho tak příkře odvrátila, nechtějíc o něm po celých pět let ničeho, ale praničeho ani slyšet: vše to náhle umíněnou Markétku obměkčilo a s Dolfou nadobro smířilo. I prosila paní Annu se spjatýma rukama, chvějícím se hlasem, k smrti ubledlá, aby jí dovolila aspoň v hodinách těch, kde bývá klidnější, při něm bdíti a nutné proň nápoje a krmě připraviti, k čemuž paní Anna ovšem s největší radostí svolila.

Domníval se Dolfa, že jej šálí nový přelud horečný, když otevíraje po noci poprvé pokojně ztrávené, spánkem osvěžen a posilněn, oči, tu vedle sebe seděti viděl, již uvykl považovati za nejúhlavnější nepřítelkyni svou, jejížto krutost a hněv tak bolestně vždy snášel.

Ale neměla Markétka, v nejsličnější pannu z celého městečka vykvetlá tenkráte proň ostrého pohledu, tím méně pak ostrého slova. Dlouho do něho se zahleděvši, a to tak zkoumavě, že mu bylo několikrát při tom oči přimhouřiti, pojala jej konečně za ruku, a pláčem, jenž se v ní utajiti nedal, přemožena, klesla hlava její na podušku vedle zsinalé, průsvitné tváři jeho, která však v této chvíli se zbarvila nejsladším ruměnem naděje, štěstí, zdraví.

Konečné se Markétka tak dalece vzpamatovala, že byla s to, aby opět se vzchopila.

„Nebudeš kopat,“ pravila utírajíc si proudící slzy s lící, taktéž přepadlých starostí a žalem o churavého přítele. „Nebude z tebe žádný prostý dělník, nikde nebudeš žebrati, aby tě milostivě přijali do služby. Již jsem matce tvé pověděla, co z tebe bude; svolila, taktéž i otec tvůj; není teď již jiného potřebí, než abys svolil ještě ty. Ale nesvolíš-li, pak se, Dolfo, těš!“

Výhrůžku tu vyřkla již úplně zas svým starým ostrým způsobem, jenž jí byl vynesl přezdívku šípek; ale Dolfovi šel nad veškerou lahodu a sladkost v slovích dívek jiných. Byltě však tak pohnut, že se jí ani otázati nemohl, k čemu že má svolit. Učinil to jen zrakem zaroseným.

„Máš se státi mým společníkem,“ zhurta mu oznamovala; „již sama na vše nestačím. Matka je nebožkou, a otec k tomu není, aby v obchodě nejen o všem věděl, ale i vše řídil a zapisoval, obzvláště nejsem-li doma, abychom nepřišli u svých zákazníků i dodavatelů ke škodě. Však se podivíš, až k nám se podíváš, kterak to u nás chodí. Cíbelický marcipán, holenku, a cíbelické suchary, ty ti jdou na jarmarcích na dračku, každý se po nich ptá: pán i nepán. Často již je chtěli napodobit a moje veršíky a obrázky padělat, ale já si vymýšlím ke každému jarmarku i jiné a nové. Když moji závistníci mě již mají najisto předělanou, tu se jim najednou namanu s něčím nenadálým, neočekávaným, co nikdo z nich nemá, s čímž jsem zase na jarmarce sama, a pro co se všichni lidé zase jen ke mně hrnou. Viď, že mi budeš v obchodě pomáhat? Jen jestli jsi nezapomněl po česku psát?“

„Co jsem zapomněl, tomu snadno se zas naučím,“ sliboval Dolfa jsa tak šťasten, že dosud neměl o tom nejslabšího pojmu, že smrtelníku lze štěstí takového pocítiti; rovnalo se blaženosti nebeské. „Ale společníkem tvým býti nechci a nemohu, poněvadž se ti v ničem nevyrovnám, tím raději však budu tvým sluhou.“

„Nestydíš se, Dolfo, chtít býti sluhou?“

„Tvým sluhou být se nestydím,“ tvrdil Dolfa a také zůstal na svém státi nechtěje o jiném titulu ani slyšet.“

Uzdraviv se, od onoho rána započínaje, rychlým krokem, převzal u pernikářů veškeré písemné a správní záležitosti, což bylo již nanejvýš nutno při neschopnosti pernikáře pro úkol ten, měla-li se Markétka dále věnovati s úspěchem dosavadnímu svému zaměstnání. Vyžadovaly od rána do večera veškerý čas a celou píli jeho, a věru, nemohl si vyčítati, že přijímá nadarmo, či aspoň zpola nadarmo, plat, kterýž ku prosbě Markétčině, když jej sám určiti nechtěl, učitel, šťasten nad obratem věci skoro jako Dolfa sám, mu vyměřil.

Zboží Markétčino nabylo za nedlouho tak velké obliby a tak značného rozšíření, že se ukázala nutnost, buď přestavět a zvětšit nynější dílnu, neb najati ještě jednu.

Rozhodlť se pernikář s dcerou svou pro to poslední, a manželé Rybičkovi byli požádáni, aby nejen k úkolu tomu jim ponechali pekárnu svou, nýbrž aby i v jistou část výroby zboží sami se uvázali. Byltě to slavnostní den u Rybičků, když měli pilní a přičinliví manželé zas jednou plné ruce práce.

„Teď, kde pracuješ jako já a rodiče tvoji jako otec můj, přece mi neodepřeš státi se naším společníkem zjevně a veřejně,“ pravila Markétka Dolfovi, když navštívivši večer tohoto dne pekárnu, aby viděla, jak to tam chodilo, byla jím vyzvána, aby se s ním přec zas jednou podívala do zahrádky a ve chmelové besídce jako jindy si odpočinula.

Nemohouc se dočkati odpovědi mladíka před ní stojícího, konečně k němu tázavě vzhlédla, avšak ihned zase spustila oči před sebe na stolek z větví březových upletený, po kterémž bloudily rudozlaté jiskry, odsvit to posledních paprsků slunce marně se snažících hustou klenbou tmavozelených lupenů plamennými hroty svými proniknouti. S pohledem tak záhadným a při tom tak výrazným se ještě nebyla u něho setkala. Již věděla, za jakou podmínkou by se stal jediné jejím společníkem. Chvíli váhala, než k němu opět očí svých pozdvihla. Byly plny diamantových krůpějí.

„Jestliže myslíš, Dolfo,“ pravila šeptem veškerou bytostí jeho prochvívajícím, „že by ti to se mnou šlo, a nejsem-li ti jako lidem ostatním příliš ostrá, tak mi to pověz upřímně… Jak to stojí se mnou, to já ti pověděti nemusím.“

A také nemusila.

Poznalť Dolfa dávno již navzdor své ostýchavosti a nezkušenosti, že jí byl vždycky nad každého jiného z druhů jejích milý, jak těžce to vždy nesla, že si ho vážiti nemohla, jak by si toho byla přála, avšak především obětovnou vřelostí, jíž se ho teď v těžké chorobě ujala, nezvratného nabyl přesvědčení, jak jest nuten k štěstí života jejího.

Beze slov hluboko, přehluboko k ní naklonil hlavu svou, a Markétka vzavši jeho tvář mezi ruce svoje, políbila jej v čelo tak svatě, jako matka nejněžnější jedináčka svého.

* * *

Den svatby Adolfa RybiČky a pernikářovy Markétky byl svátkem pro celé město, které na továrně nezáviselo. Všecky školní děti byly obdařeny marcipánem z dílny Markétčiny, na jehož obálkách se skvěly takové obrázky a veršíky, že tvrdil každý, komu do ruky přišly, tenkráte že Markétka i samu sebe překonala.

Když došlo k přípitkům, při čemž dle starého v Cíbelicích zvyku se chystal družba sbírati na talíř peněžité dárky, mladým nastávajícím hospodářům věnované, tu hodlal učitel se zářícím zrakem pronésti přípitek první na počest novomanželů, někdejších svých milých žáku; ale než tak mohl učiniti, zdvihl se ženich sám.

Avšak místo očekávaného přípitku, či dni tomu přiměřeného proslovení, žádal četně shromážděné přátely a příbuzné, smí-li jim cosi přečísti. Toť se rozumí, že vděčně svolili, načež se jal pohnutým hlasem čísti vyzvání „Ústřední Matice školské“.

„Stanu se jednatelem tohoto nad každý jiný pro nás důležitého spolku,“ ohlašoval jim, „a vyprošuji si od vás, abyste dárky, kteréž dle obyčeje u nás panujícího po svatební hostině od družby na talíř se sbírají, místo nám věnovali spolku tomu. Seznal jsem hlouběji a živěji než kdo jiný, co to jest, odcizí-li se dítě své národnosti a je-li vyučováno na základě jazyka mu zcela cizího. Těžce se mstí příroda za podobné porušení moudrých zákonů svých, na jejichž shodě spočívá veškerý pořádek světový. Jsa mocně odnárodněn přišel jsem o zdraví, veselost, radost, pohřbil jsem marně několik nejkrásnějších let života svého, kterážto ztráta povždy pro mne nenahraditelnou zůstane. Kdož z vás, přátelé drazí, svoje děti miluje, zajisté mi slíbí, že se mnou se vynasnaží získati podniku, jenž si vytknul za úkol zřizovati učiliště národní tam, kde český živel v útlaku, hojné příznivce a podporovatele obětovné, slíbí mi, že bude rozkvět jeho považovati za jednu ze svých nejnaléhavějších povinností, za jeden z nejvyšších úkolů života svého. Hasnou národové s jazykem svým. Kdož by chtěl, aby zhasl národ náš, jehož duch vzplanul tolikrát před národy jinými jako pochodeň zářná, ukazuje jim cestu k pravdám nejsvětějším? Kdo naopak by si nepřál, abychom v úlohu tu vznešenou co nejdříve opět nadšeně se uvázali, provádějíce ji s týmž zdarem jako předkové naši?“