Na bludné cestě/VI.

Na bludné cestě Karolina Světlá
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 67–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Konečně se dolopotil Dolfa všemi čtyřmi ročníky, z nichž první byl musil opakovat, obchodní školy v Neissbergu a přijel do Cíbelic se svým tak kýženým německým vysvědčením, jehož znění však zavdalo příčinu k mnoha vášnivým mezi tamějším učitelstvem hádkám.

Byly totiž zůstaly vědomosti hochovy nad míru nedostatečné přese vši snahu, pilnost a dobrou vůli jeho, jíž mu nikdo z nich upříti nemohl. Měltě v mysli o všech těch předmětech, kteréž mu bylo určitě znáti, pojmy jen mlhavé, k pravému věcnému jich jádru se nebyl dostal; vše, co věděl, připojila si jen paměť a nikoliv i duch jeho, neb jak již shora praveno, zápas s cizím jazykem, dle jehož ústrojí mu bylo veškerý myšlenkový svět přetvořiti a mu přizpůsobiti, vždy úplně byl zaujal činnost jeho duševní ohromuje ji v každém jiném směru. Nemohl ni dále proniknouti, ni výše dospěti.

Byla chatrnost jeho vědění učitelům ovšem dobře známa, a vědouce, že by tam, kdežkoli by do obchodu vstoupil, k malé cti sloužil učilišti jejich, chtěli někteří, aby se jeho dovednost ve vysvědčení jeho spravedlivě zračila. Avšak ostatní, k nimž náležel také ředitel, je upozornili, co by asi z toho pošlo, kdyby přišlo na jevo, jak malý prospěch měl tento žák, s takovou důvěrou k nim přivezený, z přednášek jejich, a za jaké se to dělo příčiny. Což by se nebyli všichni otcové aspoň z jeho rodiště rozmýšleli, svěřiti ústavu neissberskému syny svoje, proveden-li Adolfem Rybičkou důkaz tak zřejmý, že české dítě, má-li z něho cosi kloudného býti, přece jen náleží do české školy, a vyzradí-li se jeho v každém ohledu nedokonalým prospěchem, že nedojdou vlohy žáka nikdy zdárného vývoje, nejsou-li pěstovány na základě mateřského, od dětinství mu obvyklého a tudíž přirozeného mu jazyka? I tázal se ředitel výstražně svých odpůrců, jestli by tímto případem to, co Čechové si oblíbili s takovou urputností neústupnou tvrditi ve všech časopisech svých, náhle nenabylo podstaty nejpřesvědčivější, což by přeč bylo, jak samo sebou se rozumí, velice na úkor náhledům, které zase Němci s týmž namáháním ve svých listech šířiti se snaží.

Důvody takové musilyť ovšem konečně ve sboru učitelském proraziti, což mělo za následek, že bylo vysvědčení Dolfovo ozdobeno tolika dobrými známkami, že obdržev je ani svým očím věřiti nemohl, a matka jeho div že o rozum nepřišla marnivou radostí, že bylo její úsilí korunováno takovým, až neočekávaným úspěchem. I tvář otcova, teď povždy tak zachmuřená, poněkud se vyjasnila, když mu syn vysvědčení svoje přeložil do češtiny, jíž nebyl přec jen, jak tak pevně doufáno a žádáno, zapomněl.

Již druhé ráno po příjezdu syna, jenž z přibledlého hocha dospěl na mladíka štíhlého, vzezření dosud trpícího, kdež tento ještě zaspával útrapy posledních zkoušek, i obavy jej znepokojující, kterak bude asi přijat od svých bývalých spolužáků, již po celých minulých pět let mu nedali jediného důkazu, že si ho laskavě připomínají, ubírala se paní Anna s jeho vysvědčením do továrny k vrátnému.

„Ponechte si vysvědčení zde,“ pravila tisknouc mu již napřed odměnu, na stav a poměry svoje velmi značnou, za ochotu na něm si žádanou do ruky, „a ukažte je panu Millerovi, když uhlídáte, že jest ve zvláště dobré míře. Řekněte mu při tom, a těm ostatním pánům také, že si nežádáme žádného platu, dokud Dolfíček náš se náležitě neosvědčí a si ho nezaslouží. Nezáleží nám pro tu chvíli na jiném, než abychom jej dostali k vám.“

Vrátný ovšem slíbil, že učiní vše, co bude v možnosti jeho, aby paní Anně bylo vyhověno. Vždyť mu prý také o to jde, aby se dostal Dolfíček k nim do továrny, neb byltě to přece především on, jenž radil ke škole neissberské, chtěje mu do písáren pana Millera takto raziti bezpečně cestu.

Paní Anna znova ho ubezpečovala, že bude hledět prokázati se mu dle možnosti své za službu tu neocenitelnou i nadále vděčnou, a vrátila se domů v nejslavnostnější náladě úplně jista, že nejvroucnější její přání došlo již cíle. Počala synovi ihned pro nový jeho stav říditi přiměřené prádlo zrovna tak jemné a téhož střihu, jak je viděla na pánech „buchhaltořích“, k nimž Dolfíčka svého ode dneška již počítala. Vedle toho se nemohla nabažiti pohledu na syna, obsypávajíc jej otázkami na školu neissberskou, na jeho professory, a kterak se to či ono říká po německu.

Dolfa jí vyhovoval, avšak nikoli tak vesele, jak byl tázán, nýbrž se smutnou jen ochotou.

Probudiv se za její nepřítomnosti a spěchaje ze svého podkrovního pokojíčka do dolejších místností, shledalť k svému velkému překvapení v pekárně pec temnou a studenou a krám téměř beze zboží, dovídaje se od otce, jenž při denním světle se mu zdál o dvacet let starším, než když se s ním byl naposledy rozešel, co v městečku v minulé době se bylo sběhlo, a jaká to neblahá a, jak se předvídati dalo, i neodčinitelná proměna se udála v poměrech jeho rodiny tím, že továrna se stala sokyní živnosti jeho rodičů.

Ač matka mermomocí chtěla, aby ve městě se ukázal a konal u rodin s ní stejně smýšlejících návštěvu, přec jejímu doléhání odolal, neb po zvěsti tak málo utěšené, ba osudné, nechtělo se mu ani z domu, i kdyby byl měl jistotu, že na cestě té se setká s Markétkou, a že od něho neodvrátí tak opovržlivě očí, jak učinila při posledním jejich se setkání.

Jak asi za dobu, co jí neviděl, povyrostla, jak se stala asi krásnou! Ne, nemohla se státi již krásnější než byla; tkvěla mu její podoba na mysli jako nedostižně spanilá, nevyrovnaně zajímavá, s níž zevnějšek žádné jiné dívky na světě nikterakž měřiti nemohl.

Zasmušil se průběhem dne ještě vice, neb nemohla matka toho konečně snésti, aby mu nebyla pověděla, kterak s jeho vysvědčením naložila, a jaké jsou její s ním plány do budoucnosti. Velice mu bylo se přemáhati, aby jí nepověděl, jak mu to jest nejen na nejvýš nemilé, nýbrž jak se mu to zdá i nepřiměřené, ano nedůstojné, že ho nabídla právě muži tomu do služby, který zavinil, třeba neúmyslně, přec jen úpadek, jemuž jeho rodina dle jeho tajného přesvědčení šla nevyhnutelně v ústrety.

Nemohlať se paní Anna Rybičková, jak snadno pochopitelné, ani dočkati dne, kdež jí slíbil vrátný, že jí dojista poví, jak byl u pana Millera i u úřadníků jeho pochodil. Avšak Dolfa si zas se své strany přál, kéž by mohl okamžik ten do nejvzdálenější budoucnosti pošinouti, ano byl by nejraději, aby se v jeho životě ani nevyskytl. Teď teprv náležitě pocítil, jaký jest v tom rozdíl: německému jazyku ve škole pouze se písmem a slovem přiučit a pak vždy jen po německu s každým jednati, po německu vystupovat a tudíž jako rodilý Němec si počínati, teď teprve se mu zdálo, že se stane přec jen konečně tím, čím se státi dosud ze všech sil trpné povahy své se byl zdráhal… to jest — odrodilcem.

S horečnatým chvatem strojila se paní Anna k rozhodné schůzi s vrátným, ozdobujíc se k ní nejpěknějšími svými hedbávnými šaty, všemi prsteny, nejtěžšími svými náušnicemi a konečně i svými zlatými hodinkami s řetězem. Bylo jí při tom nejinak, než jako kdyby se chystala synovi na veselku s nejbohatší, nejkrásnější nevěstou z celého světa. Zcela potajmu, aby otce i syna náležitě překvapila, upravila jim oběma k večeři, na čem nejraději si pochutnávali.

Dolfa očekával návrat její s buchajícím srdcem, se stydnoucím čelem. Chvělť se před okamžikem, kde vstoupí do dveří a mu oznámí: „Rozhodnuto jest. Od této chvíle budeš cizincem na rodné své půdě v kruhu přátel a příbuzných, sloužiti na ní budeš jinému národu než národu svému a jak ty se přestaneš hlásiti k němu, tak on se přestane hlásit i k tobě, vyvržen budeš z řad věrných synů jeho, mezi nimiž upadneš v nenávist a zapomenutí.“

I cítil se v těchto tesklivých okamžicích Dolfa ponejprv rozhodně Čechem, poznávaje, jak jest jeho srdce srostlé s otčinou přese všecky pokusy od ní je odervati a lásku k ní z něho vymýtiti. Byloť příliš ryzí, než aby se byl dal hlas přírody v něm přehlušiti mudrováním matčiným, úšklebky jeho soudruhů a učitelů neissberských.

Obávalť se, že matka vejde s hlasitým jásotem, jak bývalo a dosud zůstalo obyčejem jejím, když se jí ten který úmysl přese všecky překážky konečně přec jen vytrvalostí a svéhlavostí její vydařil. Ale k velkému jeho podivu vstoupila do pokoje za pekárnou zcela zticha, skoro neslyšitelně, neb jsa obrácen k oknu, na němž kvetly dosud její balsaminy, teprve ji spozoroval, když již měla odložený klobouk a šperk.

„Konala jsem do továrny dnes cestu nadarmo,“ přitlumeným mu odpověděla hlasem na jeho otázku, co mu tedy přec jen nese. „Neměl vrátný při nejlepší vůli dosud příležitosti, ni panu Millerovi, ni některému z ostatních pánů o tobě se zmíniti a vysvědčení tvé jim ukázati. Nechce to učiniti jen tak ledabylo a pouze mimochodem, nýbrž jak já jsem ho žádala, jen tenkráte, uvidí-li, že jsou páni ve zvláště dobré míře. Neví, zdali se mu to tak hned podaří, neb mají teď v továrně náramný nával zakázek na všecky téměř látky, a tím nastal rovněž takový nával práce i ve všech písárnách. Vždyť není ostatně na spěch. Nesejde nám na několika dnech, jestliže se pak věc náležitě a ku spokojenosti naší vyřídí, o čemž nemá ani vrátný ani já nejmenší pochyby.“

Dolfovi se svalil kámen se srdce slyšícímu, že ještě na dobro odsouzen není státi se zřízencem továrny. I rozveselil se za tou příčinou tak velice, jak se mu to nebylo přihodilo po celou dobu, co byl domova svého vzdálen. Pln vtipů a žertů se pustil do večeře, smiřuje dobrou chutí svou poněkud matku s bezúčelností jejího k vrátnému výletu. Dosud se nebyl ještě na nikoho ze svých spolužáků cíbelických zeptal, ale teď je probíral všecky jednoho za druhým, ponechávaje si Markétku pernikářovu pln nepochopitelné mu ostýchavosti naposledy, ačkoli mu vlastně jen o to běželo, zvěděti, kterak ona se má, co dělá a je-li tak šťastna a spokojena, jak by si toho byl přál.

„Ach, co pak ta,“ odvětila mu matka zamáchnuvši při tom rukou. „Ta se má jak náleží dobře a co dělat má také stále dost a dost.“

Dolfa naslouchal s dechem zatajeným.

„Nejde to, holenku, totiž u pernikářů tak jako u nás,“ pokračovala paní Anna nikoli bez trpkosti. „Tam mají ve dne v noci tolik práce, jako nikdy neměli, a otáčejí se všichni od rána do večera, jako by byli stále v kole. Ovšem, kdyby nebylo Markétky, také by jim to nechodilo, jak jim to chodí, ale v tom děvčeti vězí ne pouze jeden, nýbrž deset šotků. Ta má vtipy k pohledání.“

Nemohl Dolfa ovšem odolati, aby se nebyl podrobněji na to optal, v čem se její důvtip, od nejněžnější mladosti její po celém městě uznaný, teď způsobem tak zvláštním jeví.

„Začala zkoušeti nějaké nové druhy marcipánů a sucharů, kteréž, co pravda je pravda, se jí také skutečně výborně vydařily. K tomu si pro ně vymyslila zvláštní nějaké obálky, pro něž kreslí sama obrázky a taktéž sama skládá průpovídky, které pak dává kdesi vytisknout, než je na ně nalepí. Trhají se prý lidé na jarmarcích o její balíčky, čemuž také ráda věřím, neb cosi tak hezkého a úhledného nebylo tam dosud viděti. Každý, kdo chce marcipán koupit a z pouti domů přinésti, jen se ohlíží po jejím marcipánu, po jejím obrázku a veršíku. Mívají pernikářovi na nové zboží svoje takový odbyt, že ho neponechávají jen překupníkům, nýbrž Markétka si dojíždí ve vlastním kočárku na jarmarky sama a vždycky dosud dobře pochodila. Vyprodává vše, co ve své boudě má, až do poslední pokroutky, a její kupovači přespolní ji vždy zvou, aby dojista přijela se svým zbožím také i tam, kde jsou oni doma, až bude u nich pouť či posvícení, že tam bude míti dost a dost odbytu, což také dosud vždy se vyplnilo. Půjde-li jim to tak nadál, tož li lidé nevyhnutelně zbohatnouti musí,“ s povzdechem dodala paní Anna.

Tedy se pustila Markétka přec jen do závodění se „švédskými sirkami“, a hle, jak se jí nápad ten, který se mu zdál doma u zahradních dvířek tak roztomilý a později v Neissbergu tak směšně dětinský, k provedení naprosto nemožný, přec jen vydařil. Ale což bylo možno, aby to, co v čiperné mysli její se zrodilo, kdy se nevydařilo? Což se jí odjakživa vše lépe nepovedlo než celé ostatní škole? Připomínal si dosud velmi jasně a určitě, s jakou to snadností se jí vylinul z péra či tužky veršík veselý neb tklivý, obrázek žertovný neb vážný, zrovna jako někomu jinému pouhá poznámka, již sobě zapíše kamsi, aby na jistou věc nezapomněl.

Na prsa Dolfova sotva uvolněná opět se svalila skála. Přivedla to Markétka dále než on. Ale což on to již kamsi přivedl a ještě přivede se svým polovičním vzděláním?

Nebyloť paní Anně teprve potřebí, vysloviti synovi přání, aby mezi svoje spolužáky dříve nešel, dokud nebude míti místo v továrně nadobro pojištěné, neb nejevil pražádné chuti s nimi po tom, co se dověděl, se sejíti, jsa rád, že matka sama od návštěv, k nimž v prvních dnech jej nutila, teď náhle upouští. Nevycházel vůbec ve dne, jako by se byl Cíbelic v jasu slunečním jaksi styděl. Bloudil teprve v soumraku v okolí, vyhledávaje tam staré sladké, teď však bolné upomínky na dětství a snaže se denní dlouhé chvíle si ukrátiti houslemi, kteréž i tenkráte se vždy osvědčovaly jako věrný přítel mysli jeho sklíčené.

Počala však i paní Anna, ovšem jen zcela na zapřenou, býti jaksi sklíčenou. Meltě totiž vrátný napořád touž výmluvu na její dotazy, kterak v továrně na vysvědčení synovo pohlížejí, že jim stále nemožno tak učiniti pro veliký nával práce v dílnách, neodbytné zaměstnání v písárnách atd.

Když minul však celý měsíc a po něm ještě jeden, tož si troufala paní Anna na základě poskytnuté a slíbené odměny přec jen na vrátného uhoditi, aby učinil potřebných kroků u pana Millera, by věděla, na čem se synem jest. A když nejevil k tomu žádné chuti, tož si na něm žádala, aby jí samé tedy poskytl příležitosti k návštěvě u něho.

Zalekliť se otec i syn, když po této rozmluvě paní Anna domů se vrátila. Bledá jako stín bez dechu a slova klesla na židli vedle svých balsaminek, a dlouho, k nepřečkání dlouho to trvalo, než ji oba tak dalece zase vzpamatovali, že byla schopna odpověděti jim na jejich úzkostlivé dotazy, co že se to s ní děje a dělo.

Uvrhlť ji v stav ten, skoro zoufalý, vrátný vyznávaje se konečně zpříma, jak se vlastně věci v továrně mají. Byl jí totiž pravil:

„Nehleďte s naším pánem se sejíti; nebylo by vám to nic platno, a pro tu chvíli aspoň na to nepočítejte umístiti svého syna v naší továrně. Prohlásil se náš pán, že jak by vzal jednoho z cíbelických synků do svých závodů, tož prý by dávali rodiče o překot děti svoje do obchodních škol a strkali by je k němu. Tohle však být nemůže, neb slíbil náš pán přátelům svým za hranicemi, že bude svoje úřadníky vždy brát přímo jen z Pruska neb Saska, k čemuž ovšem se nezná, ale čehož jsem se přec jen dopátral. Mají tam prý takových vystudovaných mladíků přebytek, tak že ani nevědí, kam s nimi. Proto také hledí náš pán všecko v okolí poněmčit, aby se jim dostalo zde míst, neb kdyby to tu bylo a zůstalo vše české, pak by se vše obsazovalo Čechy, a Němci by se zde nedodělali chleba. Ale za to si ho za hranicemi také velmi váží, každou chvíli jest tam kdesi jmenován čestným členem či občanem. Obzvláště v poslední době jsem slyšel nad míru často předčítati pány v písárně články z novin zahraničných, v nichž jest náš pán náramně chválen. Praví se tam o něm pokaždé, že málo kdo tak jako on tomu rozumí připraviti německému živlu v Čechách půdu, nikdo že nezná ty Čechy tak dovedně zatlačit dál a dál ve zdejší krajině jako on. Zvláště ta škola, již zde postaviti zamýšlí, dochází náramného uznání. Majíť v novinách za věc jistou, že celá zdejší krajina bude nejdéle do dvaceti let německá, neb mají Němci ke všemu zcela jiné hlavy; Čechové to neumějí v ničem tak zaváděti jako oni, hodí se jen k tomu sprostému, nízkému. Kde se jedná o věc, která se má vydařiti, vždy k ní se musí vzíti Němec, ani poněmčilý Čech již k tomu tak se nehodí.“

„Vidíš, maminko, jaké to lidi jsi poslouchala, kterak s námi smýšlejí tvoji vyvolenci, k nimž s takovou zbožnou úctou povždy jsi pohlížela,“ zahořekoval Dolfa. „Ta bídná pána svého stvůra tě přemluvila, abys udělala ze mne Němce. Tys myslila, kdo ví jak mi tím prospěješ, kterak mi za to pomáhati budou, žeť budoucnost moje tím pojištěna, a hle, teď budou prsty na mne ukazovati smějíce se bídě mé. Ano, bídě mé, neb jsem já bídák, matko, i s tím svým německým vysvědčením, na něž jsi tak hrdá. Nemysli si, že něco do opravdy umím, třeba to v něm stálo; vše jen znám zpola, při všem, na co kouknu a si vzpomenu, cítím nedostatek svého vědění, nicotu svého vzdělání, poněvadž jsem se tomu jakožto Čech musil učit pracně po německu a přec jsem to tak daleko nepřivedl, abych byl všemu porozuměl jako moji spolužáci. Nebudu nikdy ničemu a nikomu ku prospěchu, nejméně však sobě. Do smrti, matko, nepoznám, co to je míti ze sebe radost, a toť přec prý největším člověka požitkem, jak pravil básník, jehož považují Němci za svého největšího, a jehož každé slovo jest jim sváto, Goethe mu říkají. Ach, kéž bys byla více si všímala než rady vrátného, potutelného a přihlouplého to odpadlíka, poctivé rady našeho učitele! Kéž bys byla se chtěla slitovati nad steskem mým…“

A s hlasitým pláčem klesl nešťastný Dolfa zpět na sídlo svoje, a teď zase musil býti on křísen.

„Jak mě můžeš tak obviňovati, nevděčníku bláhový?“ vyčítala mu matka. „Čím pak bys teď byl, kdyby to bylo šlo podle vůle tvé? Chtěls převzíti živnost otcovu, a hle, nepřišli jsme mezi tím časem téměř na mizinu?“

„Snad by se nebylo stalo, co se stalo, kdybych byl býval doma,“ trpce jí namítal syn. „Snad bych byl přec jen na jakousi radu přišel a živnost nejen zachoval, ale i povznesl. Což to, co se podařilo Markétce, nebylo by se mohlo podařit i mně?“

„Jen mi takhle nemluv, nemá ani hlavy ani paty, co povídáš,“ durdila se naň matka mezi tím, co otec kloně se nad synem tak srdečně plakal, zalívaje ho slzami svými, jako tento, a nenalézaje i dnes dle svého neblahého obyčeje vhodného výrazu pro svůj cit, potřebné odvahy pro rozhodný skutek. „Což jest již vše nadobro a pro vždy ztraceno, když jsem tě ve zdejší továrně neudala? Potřebují hodné a cvičené lidi všude, a to mi nenamluvíš, že nejsi hodnější a cvičenější než ostatní. Vždyť mi koželuh nejednou tvrdil, že takového skromného a příjemného mladíka jako jsi ty ani nezná, a že se učíš ve dne v noci, až mívá o tebe strach, abys se nepřeučil. Jak je tedy možno, abys nic neuměl, když po tolik let pořáds jen v knihách ležel. Dokáži i vrátnému i panu Millerovi, svět že jest ještě někde jinde než pouze jen v Cíbelicích. Poslední groš na to nasadím, abych tě dostala do místa, a hned zítra již pojedu s tebou do Prahy.“

Ano, ano, pryč z Cíbelic, daleko pryč, do toho širého světa, kde ho nikdo nezná, kde mu nic nepřipomene, co jej pokořuje, kde snad najde pro to léku, co jej trápí, kde snad přece proň se naskytne jakýsi kouteček, kdež nebude zcela nepotřebným a kde méně ničemným se cítiti bude, než teď doma v této perné chvíli.

„Ano, podívejme se do Prahy,“ přisvědčil matce, a druhý na to den odjeli.