Na bludné cestě/III.

Na bludné cestě Karolina Světlá
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 35–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S vřelými proudy slz loučil se Dolfa Rybičkův s otcem, rodným domkem, se svými květinami, jimž se znala Markétka tak upřímně obdivovat, s chmelovou besídkou, kdež tak rád ji viděl si odpočinouti, když se vracela po lukách kolem zahrady ze sousedních vesnic, kamž chodívala otci pro med, do jeho zboží mu potřebný.

Poznával z matčiných slov, že asi tak hned nedovolí, aby pod otcovskou střechou strávil prázdniny, ze samého strachu, aby nevzala jeho němčina v Cíbelicích pokazu.

Taktéž plakal vida, že Markétka hrozbu svou již splňuje, neb nikdo ze soudruhů nepřišel s ním se rozloučit, zajisté především jejím to návodem a přísným zákazem. Cítil, že vyřkla nad ním asi rozsudek jako nad odpadlíkem, a ortel její že zněl, aby s ním jeho dosavadní přátelé nakládali jako s cizincem.

Málo si však všímajíc slz jeho, ostýchavých jeho stesků a nesmělého odporu, zavezla paní Anna syna do rodiny zcela německé, vrátným z továrny jí schválené.

Na Dolfu jako kdyby samý led byl padal, když vstoupiv do domu svého nynějšího stravovatele byltě nejen jím a chotí jeho, ale i dětmi a služebnými po německu pozdraven. Zdálo se mu, že se to octnul na jiném světě, a hlava stále s ním se točila.

Stravovatel jeho, mistr koželužský, byl se teprv před krátkým časem oženil, měl tudíž děti ještě malé, kteréž do školy nechodily. Za svého mládí, kdy nebyla návštěva školy ještě do jistých let povinna, jen nižší třídy navštěvoval; vědomosti jeho byly tedy, krom těch řemesla jeho se týkajících, velmi nedostatečny. Nepřisvojil si jazyk písemní, a v domě jeho mluveno jen nářečím, mezi lidem v Neissbergu a jeho okolí běžným, od správné němčiny velice se lišícím. Avšak zaznívalo dosti často v Cíbelicích, kudy vedla z Neissbergu ode dávna silnice, buď od lidí, kteří tamtudy jezdili do světa za svým obchodem, nebo měli řízení v továrně. Stávalo se, že někteří z nich se stavěli v krámě u Rybičků pro pečivo, aby měli dětem doma co podati, při kteréžto příležitosti byl Dolfa dosti slov ba i celých vět od nich pochytil, které mu teď obcování s jeho novými soudruhy aspoň poněkud usnadňovaly, jinak by zajisté nebyl věděl, co si tu počíti.

Paní Anna pozorujíc, že se syn se svými nynějšími domácími jakž takž dorozumívá, plynula v moři blaženosti.

„Vidíš,“ pravila mu, „že to není tak zlé s tou němčinou, jak jsi si to představoval, a že jsem neuvalila zavážejíc tě do školy německé na tebe nikterakž taková muka, jak by tomu byl rád učitel náš chtěl. Však jsem já poznala záhy, co tím zamýšlí, káže-li mi o tom, že se má člověk učiti němčině jen na základě mateřského jazyka. Chtěl on tě sám učiti německy a proto se také tak hněval, že jsem já v ohledu tom dělala hluchou. Nešlo mně o tu zlatku, kterou by si snad byl měsíčně za to žádal, když ji mohou jiní dát, byla bych ji já mohla dát za tebe také; ale vrátný mě upozornil, že učitel sice německy dobře umí, avšak tu pravou výslovnost, ten náležitý přízvuk že nemá; při každém slově jest prý okamžitě znáti, že jest rodem Čech, a páni ‚buchhaltoři‘ pokaždé se mu prý smějí, když jim jest s ním si zahovořiti, jak tu němčinu divně protahuje. Pročež se přestaň školy báti a spíše se těš, že se tu přiučíš, čemu bys v českém městě v žádné škole se nepřiučil.“

Úspěchem tím a domluvou matčinou značně posilněn a osvěžen počal Dolfa skutečně škole s větší odvahou hleděti vstříc, ač neunavoval jí opakovati, že jest to přec jen něco zcela jiného soukromě mezi lidmi příznivě mu oddanými, kteří poklesky jazykové po něm nepočítají, si zahovořiti, a ve škole vystoupiti veřejně mezi houfem cizích posmívavých chlapců, z nichž bude chtít zajisté jeden nad druhého se vypínat, těše se, dopátrá-li se na soudruhu dosti malé chybičky.

Avšak přišlo to nebohému Dolfovi mnohem hůře, než si to maloval. Byltě vřaděn ve škole mezi půl sta hochů zcela jiných mravů a návyků, než byly ve skromných patriarchálních Cíbelicích obyčejem. Nynější spolužáci jeho, z největší části synkové bohatých kupců a průmyslníků, nemálo si zakládali na jmění svých rodičů, na vážnosti, které za příčinou tou požívají, považujíce se za jakousi šlechtu peněžnickou, a s výsměchem buď soucitným neb zpupným pohlíželi na českého vetřelce, syna to pouhého pekaře, jenž se podobal mezi nimi jakémusi lokaji svým oděvem krejčím cíbelickým shotoveným, svými skromnými způsoby, kteréž se proměnily v nesmělou rozpačitost každým dnem vzrůstající, když nerozuměl nejen jedinému slovu, v písemném německém jazyku mezi nimi mluvenému, ale ani jediné větě, již učitel na katedře přednášel, čímž se mu zdálo, jako by se byl náhle octnul mezi Italiány neb Francouzi.

Čten v jeho třídě školní řád, rozvrh hodin, seznam knih, jež si měli žáci opatřiti, oznámeno jim, kterak se mají chovati na ulici k obecenstvu, ve svých rodinách, k svým stravovatelům, jeden k druhému atd. Všichni naslouchali pozorně, všichni zapisovali si horlivě, čeho jim bylo potřebí, jen jediný Dolfa tušil sice, avšak nevěděl, oč se jedná, jen jemu nebylo jasno, co si má koupiti, jen on najisto nevěděl, kdy zas má se dostaviti do školy a co si přinésti do příštích hodin vyučovacích. Meltě krk samými nesnázemi jako křečí stažený s největším namáháním pláče se zdržuje.

Nevyšel s ostatními ze školní síně; obmeškal se tam schválně doufaje, že snad přece cosi se stane, že přec na něco přijde, dle čeho mu bude lze se říditi. Avšak když tam zůstával stále sám. když žádný z hochů k němu se nevracel, aby jej vybídl, by s ostatními šel domů, aby se ho zeptal, jestli všemu, jsa patrně cizincem, také náležitě rozuměl, a nemohl-li by mu přispěti radou, jakž by byl on na všecken způsob učinil, kdyby v cíbelické škole najednou mezi žáky se byl vyskytl Němec: tož se přec jen slz ubrániti nemohl a zaplakal tak hořce, jako když louče se s domovem, naposledy s otcem se políbil.

Snad by byl v zármutku tom i na oběd zapomněl, kdyby nebyl vešel školník, jenž vida jej ležeti čelem na škamně a domnívaje se, že tam snad usnul, se nebyl zhruba naň obořil. Ale vida, že pláče a poznávaje ze skomolené jeho němčiny asi proč, potupně se mu vysmál dodávaje některé, málo jemné k tomu vtipy a poznámky o „bémácích“.

Toť se rozumí, že bylo učitelům na obchodní škole neissberské již za málo dní zjevno, že Dolfovi nelze při posavadních jeho znalostech jazyka německého, aby průběh přednášek jejich s dosti malým pro něj prospěchem sledoval. Zastavil se tedy za příčinou tou sám ředitel u jeho stravovatele, aby mu to oznámil a zároveň jej vybídl, aby svému svěřenci byl dle možnosti v tísni té nápomocen, učitelé na ústavě že se při vyučování s ním zvlášť obmeškávat nemohou, a že nezná v Neissbergu nikoho vhodného, kdož by mu pomocí češtiny vysvětloval, co nesrozumitelného ve škole slyší.

Koželuh, pohnut hořem Dolfovým, byl se již sám, avšak taktéž marně po jakémsi takovém pomocníkovi v městě ohlížel, a nezbývalo mu teď jiného, než aby učiteli slíbil, že učiní sám, seč mu síly a vědomosti stačí, k jeho přání.

Jalť se tedy s Dolfou pracovati ve škole mu dané úlohy, které by se byly při jeho chatrné znalosti němčiny písemní však mnohem lépe hodily do některého humoristického listu, k obveselení čtenářstva vydávaného, než aby byly odevzdány žákem vyšší obchodní školy zkumným zrakům učitelův, by tito v nich poznávali nejen, kterak pochopil jejich výklady, nýbrž i posouditi mohli jeho nadání a pokroky.

Konečně naléhal ředitel, aby věc ta se oznámila paní Anně, neb již bylo zřejmo, že aspoň pro tento rok nebude mít Dolfa ze školní návštěvy nejmenšího prospěchu.

Nezarazilať však zpráva ta zpozdilou ženu ani dost málo.

„Nebude-li míti prospěchu letos, nuže, bude jej míti zajisté napřesrok,“ ubezpečovala koželuha, jenž si byl jednou v neděli schválně zajel do Cíbelic, aby o závažné věci té náležitě s ní pojednal. „Nesejde mi na tom, ztráví-li můj syn ve škole o rok déle než jiní, jen když mi přijde domů tak vycvičen, jak si toho přeji.“

Koželuh tázavě pohledl na pekaře, jenž v záležitosti té si byl již dávno odvykl jinak odpovídati než se známým nám posuňkem, totiž mlčelivým a hlubokým hlavy svěsením. Koželuh odjel tedy se svědomím zcela upokojeným.

Výrok paní Anny ovšem sboru učitelskému velice se zalíbil, a ona nemálo zaň pochválena jako paní ducha vynikajícího, ba tvrzeno o ní, že kdyby byly všecky české paní takové, v české zemi že by to brzo zcela jinak vypadalo, což, když to koželuh zas velmi ochotně do Cíbelic při první vhodné příležitosti vzkázal, paní Annu tak radostnou naplnilo pýchou, že se cítila státi s mydlářkou téměř již na jednom stupni.

„To jsou přece jen zcela jiné hlavy, ty hlavy německé, než ty hlavy české,“ pochlubila se vzkazem tím muži svému. „Ihned poznali v Neissbergu, co na mně jest, a jak to se synem dobře myslím; kdežto ty a náš učitel… inu darmo mluvit.“

Leč vrátnému si paní Anna, ale ovšem jen ve vší důvěrnosti, postěžovala, jaké má Dolfíček s tou němčinou přece jen svízele a že bude musit déle v Neissbergu na studiích zůstat, než z počátku se domnívala, což jí ovšem při palčivé nedočkavosti její, viděti jej již jakožto „buchhaltora“, není nikterak zcela lhostejno.

„Tomu by byl ušel, kdyby byl ihned přišel do školy německé; avšak za to vy nemůžete,“ mínil vrátný, „neb školy takové tu nebylo, a odloučit se od mazánka tak záhy, to se vám nechtělo, ale také se vám to zazliti nemůže. Avšak již tomu bude odpomoženo; hodlá pan Miller při příležitosti padesátiletého trvání svého závodu položiti základ ke škole německé, již dá na svoje útraty postavit.“

Jak litovala paní Anna, že to věc budoucnosti a že jí nebylo dopřáno dobrodiní toho se svým dítětem účastnu býti! Svěřila ovšem ihned přítelkyním, co pan Miller zamýšlí, jak hodlá Cíbelice novým podnikem ozdobiti a povznésti, při čemž jim toho tolik namluvila o potřebě a důležitosti školy takové, že nastalo mezi nimi nejen radostné rozechvění, ale dychtivost téměř horečná, kdy již ke stavbě té dojde. Lidumilnost pana Millera ještě více než jindy po městě uznána a velebena, každému i tomu nejmenšímu přání jeho ještě starostlivěji a ochotněji vyhovováno, a při každé příležitosti ozývala se mezi obecenstvem otázka, čím by byly Cíbelice bez něho, pravého to zakladatele a duševního otce jejich.

Paní Anna zas pilně vrátnému donášela, co se po městečku vzhledem ke škole mluví, a kterak jest jeho pán za úmysl svůj od každého rozumného do nebe vynášen.

„Uvidíte, že se bude musit česká škola časem zavříti,“ končívala chvalozpěvy svoje. „Každý bude chtít dáti dítě svoje ihned do té školy německé, pánem vaším vystavěné. K čemu také trápiti děti tou češtinou, s kterou člověk sotva až na hranice dojde a jen se zahazuje, jestliže jí ve svém vlastním českém hnízdě mluví. Nedám pranic za to, že časem v Cíbelicích zcela vymře, nechť se učitel a jemu podobní na hlavu postaví.“

Vrátný jí arci pokaždé co nejnadšeněji svědčil, a pan Miller slyšel každou chvíli, že se Cíbeličtí nemohou školy, již jim postaviti hodlá, ani dočkat a jak mu již teď za ni vijí věnce vavřínové. I pravíval pak ku svým „buchhaltorům“:

„Tu to máte, jak to s tou uvědomělostí a národní hrdostí mezi lidem českým dopadá. Celý ten rozbroj s námi a to neustálé kvašení mají na svědomí jen někteří štváči, v jejichž rukou náhodou se ocítily noviny, a kteří by neměli pro svoje úvodní články žádné látky, kdyby nebylo toho popuzování proti nám. Lid si ničeho vřeleji nepřeje zdravým pudem veden, než aby s námi splynul v jedno a se stal účasten veškerého dobrodiní našeho kulturního poslání. Kdybychom měli co jednati jen s ním: za jediné desítiletí bude se po celých Čechách mluviti německy jako v Sasku a Prusku. Při stávajících poměrech bude přetvořování to ovšem trvati mnohem déle, a bude s tím ještě hodný kus tuhé práce, ale není již pochybnosti, že přec konečně co nejskvěleji zvítězíme. Zde ten náš kout vzal jsem si v ohledu tom já zcela na starost a jsem přesvědčen, že nezamhouřím dříve očí, dokud nespatřím utěšeného ovoce svých dlouholetých usilovných snah, a že mi pak neodepře ani velká Germánie jednu ze svých občanských korun.“