Na bludné cestě/IV.

Na bludné cestě Karolina Světlá
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 46–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nesplňovaly se tužby paní Anny tak rychle, jak by si toho byla přála. Nezvykalť Dolfíček v Neissbergu, nestávala se mu tamější škola milejší, nespřátelil se se svými nynějšími spolužáky blíže, zůstával i nadále tak osamělým, mlčelivým a zádumčivým jako v prvních dnech svého v onom městě pobytí.

Když se mu počalo nejvíce stýskati, což se stávalo mnohdy v míře takové, že si myslil, že toho déle nesnese, tu se někdy odhodlal sáhnouti k péru. Dopsal pak svým někdejším soudruhům, především vždy však Markétce. Zapřísahával ji v řádcích svých, aby se přec konečně nad ním slitovala a přestavši se naň hněvat dovolila ostatním přátelům jeho, aby i oni na něj hněvat se přestali, podávajíce mu o sobě a o svém rodišti zajímavé a veselé zprávy, jinak že si bude musit v těch Němcích konečně přec jen zoufat.

Ale ani na jediný z přípisů takových nedošla ho odpověď. Cíbelice jako by se byly s jeho někdejšími druhy do nitra země bez nejmenšího ohlasu propadly. I matka jeho jevila se taktéž neuprositelnou, neb vždy nadarmo si na ní žádal, aby mu přece zaslala jeho staré školní knihy a spisy, které byl dostal od učitele a příbuzných ke svátku svému dárkem, aby se přece poněkud českým slovem, třeba jen vytištěným, potěšiti mohl.

Mívalať však paní Anna na podobná přání nezměněně touž krutou odpověď, že by zajisté do českých knih se zabíraje teprve žádných pokroků v němčině nečinil, a že by mu pak snad i nadobro chuť k ní odpadla, což by se pro ni rovnalo hrobu.

Byl by Dolfa náš snad tesklivostí a žalem zcela opravdové ochuravěl, kdyby se mu nebyla neočekávaně naskytla přece jakás takás útěcha, jako ze samého nebe mu poslaná. Jeden z tovaryšů koželuhových pocházel totiž z vesnice nedaleko Neissbergu, a jsa nadán zvláštní schopností a láskou pro hudbu, byltě od dětinství na kruchtě svého rodiště nejdříve jako zpěvák, pak jako houslista zaměstnán. Vstoupiv u nynějšího pána svého do práce byl si vymínil, aby byl každou neděli do dědinky své dovolen, by tam rodáky svoje hrou svou skutečně pěknou a dovednou potěšoval.

Každý den po večeři, a to mnohdy až hluboko do noci na houslích svých se cvičíval, při čemž býval Dolfa nejpozornějším a nejvěrnějším jeho posluchačem. Odložil-li tovaryš někdy housle přebíraje se ve svých notách, nesměle pak brával Dolfa nástroj ten do ruky jezdě po strunách jeho smyčcem a snaže se napodobiti zvuky právě slyšené, což zkoušel tak dlouho, až se mu skutečně podařilo sem tam několik lahodných a správných tónů z nich vylouditi.

Měltě tovaryš z toho skoro takovou radost jako on sám a vybízel ho, jen aby pokračoval, že mu milerád podá k tomu návodu. Dolfa dlouho se zdráhal přijati přátelský jeho návrh, avšak konečně povolil přece neunavenému naléhání dobrého toho člověka, který se jal vyučovati jej způsobem tak vhodným a šťastným, že se naučil Dolfa již za několik neděl zcela snesitelně se smyčcem zacházet a za málo měsíců i prosté nápěvy, a to dosti hezky prováděti.

Zdar ten a stálá radostná chvála učitele ponoukaly Dolfu k pilnosti vždy větší, čímž nejen ve své hře více a více prospíval, nýbrž i za krátko tak do ní se zamiloval, že i mezi dnem každé půl hodinky, jíž se mohl od své roboty učební uprázdniti, ztrávil při houslích svých.

Ano, měltě Dolfa již housle svoje vlastní, neb každý krejcar, který mu byla matka po dobu, co se hráti učil, na pamlsky, divadlo, jízdárnu a pod. zasýlala, tak svědomitě si ukládal, až byl s to za jednoho nedělního rána, jež se mu stalo za příčinou tou povždy nezapomenutelným, vydati se v průvodě svého, neméně cestou tou pohnutého a rozjařeného učitele k jistému obchodníkovi, aby si vlastní nástroj zakoupil.

Byltě to první záblesk štěstí, který pronikl chmury, mysl a srdce jeho tížící a zatemňující. Jak vítězně si vykračoval nesa si svoje housle domů! Jak hrdě při tom se ohlížel po mimojdoucích domnívaje se, že mu asi každý na čele vidí, jaký to pro život svůj rozhodný krok právě byl podnikl!

Ano, byltě to krok skutečně dosahu proň předůležitého, neb staly se housle v každém ohledu jeho spasitelem. Vymaňovaly jej nejen z pout trudnomyslnosti, nýbrž zpružily i jeho schopnosti, velmi povážlivě klesající. Stálým zápasem s tvary jazyka mu cizího, do jehož ústrojí vniknouti jeho mozek přese všecko namáhání dosud stále se zpěčoval, nejsa ještě s to tak je prohloubati a si objasniti, aby se staly jeho majetkem, byl by snad duch mladíkův otupěl, neb již počínal cítiti to, co mu byl učitel cíbelický prorokoval, že totiž vše to, co dosud byl určitě věděl, v něm bledne, vadne, slábne, že se to vytrácí mimoděk z jeho paměti, kdyby nebyla hudba umdlévající duši jeho křísila, uvolňovala a občerstvovala.

Ponořuje se ve svou hru zapomínal Dolfa na přítomnost, obíraje se obrazy šťastného svého dětství. Připomínal si při písních mu nejmilejších i nejmilejší mu výjevy, které mu byly z doby té v mysli utkvěly. I vzpomínal, jak radostně spěchával z domova do školy, jak se těšíval, setkal-li se na cestě s pernikářovou Markétkou, s týmž potěšením vstříc mu spěchající, s jakýmž byla od něho uvítána, s jakou hrdostí si prohlížel úlohy, které mu ukazovala, a s jakou zálibou zas ona navzájem zkoumala písemní práce jeho pro školu určené, obzvláště neshledalo-li její bystré oko v nich jediné chybičky, jak rád naslouchal výkladům milovaného učitele, jak horlivě se o nich rozhovoříval s Markétkou i s ostatními spolužáky, v jichž středu domů se vracel, s jakou chutí pak pracoval svoje úkoly, neb vše, co byl ve školní síni slyšel, bylo mu jasno jako slunko samo, tak jasno, že by byl mohl ihned sám mít o tom jakousi malou přednášku.

Avšak nejlíbeznější nápěvy, jimž na svých houslích se přiučoval, mu připomínaly blaženost pocítěnou, ohlásil-li učitel jakýsi výlet do okolí. Ach, jaké to byly výlety, plné tiché slasti a zjevného požitku! Toť se rozumí, že se s nikým jiným nevedl než s Markétkou pernikářovou, kteráž rovněž jako on napjatě, s dechem urychleným, s planoucíma očima naslouchávala důmyslným slovům učitelovým, jimiž znal oživiti celou přírodu kolem žactva svého. Každý strom, každého na něm ptáka, každou květinu, každého motýle nad ní se houpajícího, každého broučka, ba každé to stéblo trávy, po němž tento nemotorně vzhůru šplhal, dovedl k dětem tak přiblížiti, že vše to k nim pak promlouvalo jakýmsi tajemným a přece tak srozumitelným hlasem, jejž stopujíce cítily se ochránci všeho toho, co kolem nich rostlo, kvetlo, lítalo, zpívalo, umíňujíce si, že toho povždy zbožně šetřiti a až dospějí, zdárně dle možnosti pěstovati budou, aby vzešla jim a jiným z toho radost i prospěch.

Ale obeznamoval je učitel s květy ještě jinými, s zářnými, luznými to květy dávné poesie ducha národního. Ubíraje se se žáky svými přes hory a doly krajinou vždy malebnou: tu podle úbočí skalních, zádumčivě zakaboněných, tam zas loukami, plnými vůně a třpytu barev, neb mezi čeřícími se vlnami dozrávajícího obilí, hned zase kolem potůčků, v šera houštin zpívajících a bublajících, vypravoval jim o bájích, které si vytvořil lid osvědčuje tím obraznost bohatou a skvělou, vysoce básnickou, výmluvně hlásající jemnost jeho mysli, hloubku jeho citu, důmyslnost jeho názorů, jimiž zjevy přírodní mu nepochopitelné pojímal, spřádaje z nich zlatou tkaninu báchorek nevyrovnané spanilosti.

Utvořil si z večerních a ranních mlh líbezné postavy vil, rusalek a lesních panen, slyšel v hukotu větrů a rozvodněných řek hlasy běsů a ďasů s člověkem nepřátelsky smýšlejících, tušil v třeskotu hromu a žhavé záři blesků mluvu výstražnou neb kárající mocností nad osudem lidským k soudu zasedajících a nad ním přísně a neúprosně rozhodujících, jež přiodíval jménem bohů, nejsa ještě s to se povznésti k pojmu Boha jediného a k poznání zákonů jeho vznešených, veškerou hmotu stejnou silou, krásou a velebností pronikaiících, jejichžto moudrost jak v mrvě pozemské, tak v diamantovém na nebi souhvězdí sledovati, jest v nynějších dobách nejdůstojnějším, nejslastnějším úkolem člověka vyšším vzděláním slynoucího.

Na poutích těch taktéž učitel s dětmi navštěvoval i blízké po vesnicích chrámy a kaple, sděluje s nimi mnoho zajímavého a pamětihodného o jejich zakladatelích a době, kdy povstaly, o slohu, v němž jsou vybudovány; taktéž je zaváděl na hrady, v sousedství městečka po výškách lesnatých velmi hojně rozseté, a v každém sídle takovém objevoval jim kus dějin vlasti, k nimž hrady ty se vztahovaly, neb pro které měly jakýsi význam.

Bylyť to vždy nejslavnější z celého dne hodiny, když jim vypravoval o velikých činech jejich předků, když je napomínal, aby věrni zůstali jejich ctnostem, jejich mravnému životu, jejich vznešeným zásadám, jimiž vynikali v tak mnohé době nad ostatní národy, aby si především nad každý jiný poklad vážili jazyka po nich zděděného, jejich důvtipem tak vytříbeného, že předčí v mnohých částech svých veškeré ostatní jazyky světové, jemuž stiskli tím pečeť svého hloubavého ducha tak, že s plným právem považován býti může co ducha toho odlika a obraz nejvěrnější.

K jeho pokynu vystoupila pak Markétka z řady žáků a s hořícími tvářemi jala se mezi zříceninami břečtanem obrostlými starého hradu deklamovati některou vlasteneckou báseň, a všichni, učitele nevyjímajíc, poslouchali dívku hluboce dojatou s týmž pohnutím, jakýmž ona k nim mluvila; a když skončila, což obyčejně se stávalo s proudem horoucích slz, z očí jako vláha stříbrná jí vytrysknuvších, tu posluchači její volali: „Dále, Markétko, ještě více!“ až Markétka vypověděla vše, co krásného si byla zapamatovala z knih učitelem jí zapůjčených, načež vždy sebrala všecky kytice, které si byly děti cestou uvily, a trousíc je po takových místech památných volala při tom: „Toť vám na počest, vy hrdinové zesnulí, kteří jste zde tak horlivě přemýšleli, kterak byste českou zemi zvelebili a oslavili chtějíce, aby se v ní každý šťastným cítil.“ A v mysli spolužactva jejího se zachvívala pak vánkem večerním, jejich čela chladícím, touha, aby i jim někdy dopřáno bylo cosi učiniti ve prospěch vlasti, a znova poslouchali s potěšením učitele, jenž je podněcoval v naději, že se jim to přec jen asi podaří, třeba to nebylo činem válečným, skutkem skvěle státnickým, spisem učeným, tedy aspoň prací tichou, skromnou, avšak nutnou, pročež užitečnou a čestnou.

Jak bolestně si pak vzdychal Dolfa, když odloživ housle z podobného zanícení do skutečnosti se vrátil, pravě si, že vše to, co v upomínkách oněch utěšeného, zajisté proň více nerozkvete a jiným již proň nebude, než spanilým, prchavým snem.

„Možná, kdybych byl maminku více prosil, že by mne přec jen nebyla sem poslala,“ trpce si pak vyčítával, „a kdybych byl na tom stál tak, jak umí Markétka na tom, co chce, státi, že budu raději tím, čím jest tatínek, neb sedlákem, jak jest dědeček a strýčkové, že by mně byla konečně uvěřila a nade mnou se slitovala. Byl bych pak teď tak šťastným, jak jindy jsem býval, a kdybych neměl pražádné jiné z toho výhody, aspoň by byla zůstala Markétka mou přítelkyní. Nikdy již se nesetkám s někým, koho bych mohl tak rád mít, jak ji rád jsem míval… zde aspoň zajisté tak se nestane.“

Počínaje totiž lépe rozuměti němčině poznával Dolfa, že má mezi svými nynějšími spolužáky pramálo přízně. Nepřičítali jeho nedostatečné pokroky nikterakž tomu, co je skutečně zaviňovalo, totiž jeho boji s řečí dosud zcela mu neznámou, nýbrž neschopnosti jeho, neschopnosti to vůbec vrozené českému plemenu, kteréž považovati za podřízené plemenu německému před ním dokonce se neostýchali, ano naopak, kdykoli se naskytla k tomu příležitost, vždy o tom začali hovor, zle se mu vysmívajíce, když zajikavě, pln nevole a rozpaků se jim začal v lámané své němčině brániti, pracně sháněje důvody jejich tvrzení se opírající, pro ně však tak málo přesvědčivé, že se mu na jich základě znova dali do smíchu.

Učitelé jeho si počínali každý ve svém oboru taktéž jako jeho spolužáci. Neměli ve svých vyučovacích hodinách nic více na zřeteli, než aby jim převahu duševní, mravní i vědeckou národa jejich nade všemi ostatními, jakož i nesčíslné přednosti jeho povahy, taktéž i zvláštní krásu, jíž vlast jejich oplývá, nejskvělejšími barvami vyličovali, dokazujíce jim sterými příklady a dodatky, že budoucnost lidstva spočívá vlastně jen v rukách Germanie, která beze všeho odporu povolána prozřetelností samou, aby vedla ostatní národy svým příkladem výš a výše, až na samý, sluncem poznání ozářený vrcholek pravdy. Touže výmluvností odsouzeno plemeno slovanské k stálé podřízenosti; byloť prý jen proto k životu povoláno, by konalo úlohu pouhého pracovníka při stavbě velikolepého chrámu kultury všelidské, čehož důkazem nejjasnějším, že se mu nedostává ni onoho vzletu ducha, ni oné hloubky povahy, ni oné pohyblivé vnímavosti, ni oné vytrvalé badavosti, jíž především se honosí Němci a vedle nich i oni národové, označení jménem národů světových.

Jaká to protiva: to, co slýchal jindy ve škole cíbelické, a co se mu přednášelo ve školních síních na učilišti neissberském! Co bylo přec jen pravdou? Mýlili se nynější profesoři jeho, nebo schválné mluvili, čemu sami nevěřili? Či mýlil se jeho první učitel, vykládaje svým žákům věci, jež celý ostatní svět považoval ne-li za pouhou lež, tedy aspoň za přelud velice směšný? Nevěděl Dolfa velmi často, ba přečasto, co si má o tom všem pomyslit, čeho se uchopit, čeho se zadržet, a nejednou se stalo, že usnul s povzdechem na rtech, s jakýmsi ohlasem matčiných slov, teď ještě hustěji než kdy dříve od ní pronášených: „Můj ty Bože, proč si mne nechal se zrodit Čechem, když do těch Čechů prý nic, ale pranic není? Proč jsi v neskonalé své dobrotě a spravedlivosti vůbec národ takový stvořil?“