Na bludné cestě/II.

Na bludné cestě Karolina Světlá
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 25–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Je-li pravda, Dolfo, co se o tobě v městě povídá, pak… pak se těš!“ hrozivě se to ozvalo vedle Adolfa Rybičky, když stál několik dní po oné rozmluvě večer u mřížových vrátek zahrádky za domem, pohlížeje snivě přes lučiny za nimi až k blízkému lesu se rozprostírající, po nichž volně se vznášely jemné bělostné výpary, kteréž asi mu připomínaly vzdušné postavy vil a rusalek, o nichž tak rád slýchal a čítal. Či táhly mu obrazy méně ladné a spanilé duší? Vzdechy, které se mu draly po krátkých jen přestávkách z prsou, skoro tomu nasvědčovaly.

Nemusil se Dolfa teprve ohlednouti, kdo stojí na druhé straně vrátek, uhodl hned, kým asi jest takovým způsobem osloven. Neotevřel jich, nevystoupil k tomu, kdo za nimi k němu zahovořil. Zaražen trval na místě svém, bezděčně při tom sklopiv hlavu.

„Hle, hle, podobá se, že se již cítíš tím velkým pánem, kterého hodlá tvoje matka z tebe udělat, že mne nemáš ani za hodnu učiniti mi krok v ústrety a jako jindy, když mě tudy cesta vede, mne pozvati, abych se šla na tvoje květiny podívat a chvilenku ve vaší chmelové besídce si odpočinula.“

Nezbývaloť Adolfovi věru po nařknutí takovém, než aby svoje rozpaky vší mocí opanoval a vrátka domácí zahrady pohostinsky dokořán otevřel před oním káravým hlasem, v němž byl ihned poznal hlas Markétky perníkářovy.

Ano, byla to ona, spolužačka jeho nejmilejší, dívka to nad jiné rozmilá, čiperná, avšak i nad jiné umíněná a ostrá, která stála před ním v soumraku večerním, k níž si však netroufal, znaje předobře její smýšlení, dnes očí svých pozvednouti, obávaje se dalších jejích výčitek. Neříkaliť jí v celém městečku jinak než „náš šípek“, že byla nejen svěží a růžová jako květ keře toho o svátcích svatodušních, ale jak již praveno, znala každého, kdož v něčem se jí znelíbil, hned píchnouti trním svého vždy případného vtipu, nechť to byl kdokoli.

„Ty tedy nechceš býti, čím je otec tvůj?“ s pohledem přísným a přízvukem ještě přísnějším vyzvídala na hochovi, jenž nebyl dosud k ní očí pozvedl, stále přemítaje, kterak by se jí ospravedlnil. „Ty chceš přijíti výš než on, ty chceš přijíti výš než my všichni, mezi nimiž jsi vyrostl? Ty chceš ze sebe udělat takového vystrojeného panáka, jako jsou ti tam naproti v továrně, kteří nevědí pýchou, jak by na nás koukali? Ty chceš odsud pryč, a to — do Němec?“

„Budu tam stále na vás vzpomínat, zůstanu všude vaším přítelem,“ konečně zašeptal Dolfa, avšak téměř neslyšitelně.

„Jen jestli budeme o tvoje vzpomínání stát a tebe za přítele ještě chtít!“ zvolala Markétka hněvivě, a její planoucí líce nebyly nikdy lupenům růže šípkové tak podobny jako v okamžiku tom.

Dolfa vyvalil na družku pln zděšení svoje veliké modré oči. Toho se nebyl přece jen nadál.

„Ano, ano, holenku, tak to teď mezi námi stojí,“ kynula na něj výstražně hlavou, přehodivši si při tom netrpělivě na zad dlouhé silné pletence svých jako aksamít černých vlasů, které kolem temena ovinout a tam připnout jí bylo pro tíhu jejich naprosto nemožno, což nemálo ji dopalovalo. „Když se ti chce od nás, tedy si jen jdi… jdi, a to co nejdřív. Přejeme ti všichni mnoho štěstí a zdraví na cestu, a abys tam jak náleží dobře se měl; ale to jest všecko… tím jest mezi námi také — amen. Vy, pane, nestojíte o nás, a my nestojíme zas… o vás, ráčíte rozuměti?“

A mrštivši po hochovi nejpohrdlivějším bleskem plamenných svých očí, Markétka na opatku se zatočila, obracejíc se k odchodu.

Ale Dolfa jí nepustil.

„Není to takové, Markétko, jak si to myslíš,“ plačtivě zvolal zachytiv se jejích červených kartounových šatů, div že jí je ze záhybů nevytrhl. „Nechce se mi dělat jednou nad vámi pána, nechce se mi od vás a dokonce již se mi nechce do Němec, to jen maminka tomu chce.“

Drželť se sukně Markétčiny tak pevně, že nebyla s to mu upláchnouti. Zastavila se tedy, na novo pátravě a přísně do jeho hezké, poněkud přibledlé tváři se mu zahleděvši. I ona mu nejvíce ze všech spolužáků svých přála. V jeden den s ním vstoupila do školy a jeden s ním měla osud. Oba v mládí svém často postonávali: celé měsíce jim bylo doma na loži ztráviti, a nejeden ročník společně opakovali, čímž se stalo, že byli nejen co do vědění, ale i co do věku pokročilejší dětí ostatních. Kdežto vystupovaly tyto rokem čtrnáctým ze školy cíbelické, Markétce a Adolfovi šlo již letos na šestnáctý rok. Mimovolně jim dávali ostatní za příčinou tou ve všem přednost, zejména však Markétce, kteráž byla i od Dolfy za vůdkyni celé školy považována, a meltě se její soudruh skutečně čeho lekat, vyhrožovala-li mu svou nelibostí, neb jaké ona vyřknula heslo, ostatní k němu vždy bez dalšího rozmýšlení se přidali.

„A proč tedy mamince se nebráníš, proč jí nepovíš, že o to nestojíš, co ti chystá?“ zlobivě mu vyčítala.

„Myslí to naše maminka se mnou dobře. Chce, abych se měl lépe než ona a tatínek, a aby si mne lidé více vážili, než si vážívali jich, pročež si přeje především, abych uměl dobře německy.“

„Inu vidíš, že v tom všem není jiného než samá pýcha a panovačnost,“ dokazovala mu Markétka citlivě. „Nechce tě mít matka pekařem, poněvadž se jí to zdá pro jedináčka sprosté. Můj ty bože! ráda bych viděla, kterak by to na světě tom dopadalo, kdyby každý jen chtěl být pánem a ničím jiným zacházet a se obírat než pérem a knihou? Kdyby nechtěl nikdo kopati, síti a orati, co by páni ti jedli? Kdyby nikdo nechtěl ušiti ni botu ni kabát, v čem by chodili? A kde by bydleli, kdyby nechtěl nikdo konat práci zednickou a tesařskou? Bylo by pak ihned po jejich panství. Že si nikdo na to nevzpomene, kdo chce jen do výšky a někdy ani hlavy k tomu nemá. Mně se líbí, co nám pověděl o věci té pan učitel. Toho se také přidržuji a povždy přidržovati budu. ‚Každá práce,‘ pravil nám nejednou, a tuze se divím, kterak se ti to mohlo vytratiti z paměti, vždyť’s to přec tak často slyšel jako já, ‚každá práce užitečná, milé dítky, jest také čestná. Jestiť lidstvu potřebí pracovníků jak duchem tak rukama. Neobstál by svět bez jedněch rovněž jako bez druhých. Stejného uznání zasluhuje, kdo zdárně zdělává roli, na níž nám vyrůstá chléb vezdejší, jako onen, kdož pěstuje roli vědy.‘“

Dolfa si ovšem vzpomněl na slova ta, ale nebyla se mu vryla tak hluboce do srdce jako mladé přítelkyni jeho, pro niž se stala vodítkem mravným, jak právě se přiznávala.

„Se mnou zamýšleli moji lidé také cosi podobného jako s tebou,“ horlivě pokračovala, „také mi začali s tou němčinou, a že musím z domu, abych se přiučila s ní i hladším mravům a způsobům; ale víš, co jsem jim na to pověděla?“

Dolfa zkroušeně se vyznával, že neví.

„Pravila jsem otci i matce, já že se německy učit nebudu, poněvadž nevidím, že by se Němci učili češtině, a když oni neuznávají nutnosti, aby s námi se dorozuměli, proč bych právě já do toho tak se hnala? Umínila jsem si, že to vyzkouším, je-li nám ta němčina zde v Cíbelicích tak náramně potřebná, jak to někteří, a především tvoje matka, dělají. Chceš vědět, na co jsem přišla?“

Ovšem že Dolfa chtěl. Jak také ne, vždyť dosud byl s Markétkou jedna jen mysl. Vše, co jí se týkalo, velice jej zajímalo, vše, co konala, zdálo se i jemu uvážení a napodobení hodno.

„Není-li otec doma, a přijde-li někdo po německu k nám do krámu pro zboží, jinak mu neodpovím než po česku,“ zasmála se Markétka tak vesele zapomínajíc na okamžik nad Dolfou se rmoutiti a naň se horšiti, že se objevily za jejími rty bílé její zuby jako dvě řady nejkrásnějších perel. „Mluvíme, mluvíme: on po německu, já po česku, a vida, přece se vždy jaksi domluvíme. ‚Nešťastné dítě,‘ kárá mě pak matka, když náhodou k tomu přijde; ‚vždyť nám kupce odjinud zradíš, budeš-li si takhle počínat.‘ — ‚Ale, maminko, uvidíte, že nezradím,‘ já vždy na to. ‚Což mají kdesi jinde na okolí zboží tak chutné a laciné jako u nás? Což by lidé ti dávno jinam nechodili, kdyby byli jinde lépe obslouženi?‘ A také jsem se dosud ještě nikdy nepřepočítala. Zabrousil sice, jak se otec dověděl, ten který kupovač z Němec někam jinam, kdež mu, co na jarmark potřebuje, prodali po německu, ale dosud se přec jen ještě každý z nich opět k nám vrátil. Nechce se mu platit vedle zboží, třeba byl Němec, ještě i němčinu. Vždyť Čech také nerad, čeho mu potřebí, přeplácí, třeba to bylo u krajana. Myslím, kdyby to tak každý dělal jako já, že by Němci brzo jinak na nás koukali; lepší pro nás měli čest, kdyby pozorovali, že my si řeči své tak vážíme jako oni řeči své, a že by také měli více napilno učiti se češtině, kdyby konečně poznali, že jak oni se chovají k nám, tak my se budeme chovati k nim. Víš, co zamýšlím, až budu obratnější při našem obchodě a živnosti?“

Dolfa kroutil opět hlavou pohlížeje na Markétku jako vždy jindy, to jest s obdivu plným zanícením.

„Nepověz to nikomu, protože nevím, jest-li se mi to vydaří, a pak by se mi lidé smáli,“ svěřovala mu tak srdečně, jako druhdy k němu mluvívala. „Chci se totiž časem o to pokusiti, abych vymyslila marcipán ještě lepší, než dosud prodáváme, který bude musit chutnat každému. Marcipán ten srovnám do balíčku, na který přijde pod hezký obrázek nějaké hezké říkání, ovšem vždy české, o něž taktéž se pokusím. Bude to cíbelické zboží, které snad budou, dá-li Bůh, hledat a chtít po celých Čechách.“

Dolfa byl pevně přesvědčen, že tak dojista se stane.

„Jaks jen na to přišla!“ žasl nad její vymýšlivostí, kterážto vlastnost mu nebyla uštědřena do vínku.

Zas se pousmála, až to sněhem zablesklo mezi jejími rtíky.

„Přivedly mě na to — švédské sirky.“

„Švédské sirky? Jak to může býti?“

„Povšimla jsem si onehdy, že na krabičkách jejich jest jen nápis švédský, a národ švédský není tak četný a nikdy nebyl tak slavným jako národ náš, jak ve škole nám pověděno. Ale poněvadž jsou sirky ty nad jiné dobré, žádnými jinými dosud nepředstižené, jsou rozšířeny po celém světě. Lidé rádi je kupují, při tom dívají se na nápis, slabikují jej a nejeden z nich si myslí: ‚Musí to býti přec jen statný lid v zemi té, když tak výtečné zboží vyrábí, že ho nemají nikde jinde.‘ Mnohý pak si přeje, a mezi nimi jsem i já, i tu zemi i ten národ poznati.“

„Tak to bode i s tvým marcipánem,“ Dolfa Markétku ubezpečoval, a na několik okamžiků vzmohla se v něm chuť matce své odporovat, nedat se jí do Neissbergu odvésti, zůstati raději doma a pomáhati spolužačce při pokusech jejích objeviti pečivo, jímž by vznikla v lidech chuť poznati jejich rodiště, dosud i po otčině tak málo známé.

Avšak v tom zazněl z domu matčin hlas k večeři jej volající, a úmysly a tužby ty při pronikavém zvuku jeho náhle v mlhu se rozplynuly. Zaplanuloť před ním, kterak by předsevzetí takové přijala, jak by hořekovala a plakala, a slyšel v duchu všecky výčitky, jimiž by jej obsypávala, z nichž by se bylo obvinění nevděčnosti jemné mysli jeho, tak podobné mysli otcově, nejhlouběji a nejpalčivěji dotklo.

Markétka pozorovala, co se v něm děje, a že jí nezbývá u něho co činiti. Mlčky tedy od něho se odvrátila, a on tenkráte se nesnažil ni posuňkem ni slovem déle vedle sebe ji zdržeti.

Rozešli se soudruzi z mládí, kteří dosud tak vřele k sobě lnuli domnívajíce se, že jim naprosto nemožno bez sebe býti, aniž si projevili jediným již hlesnutím, jak hluboce je dojímá, že a proč jim jest se rozejíti.

Avšak když věděli, že jeden druhého již ni viděti ni slyšeti nemůže, tu oba jedním rázem se dali do hlasitého pláče, uhánějíce zrovna jako na povel každý tryskem v stranu svou k domovu, jako by na nich hlavy hořely, či zlí jacísi duchové je pronásledovali.