Na besedě/9. O Honzovi s rampouchem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 9. O Honzovi s rampouchem
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 79–84. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Byl ve vsi Honza. Chudák, byl sirotkem, tak jenom lidem za postrkovadlo, že se mu to živobytí zmrzelo, když se nemohl nijak sám obživit.

I utekl do lesa a plakal tam.

Přijde k milému Honzovi myslivec a ptá se ho, proč naříká a pláče.

― I jak nemám plakat, když ani na sebe ani do sebe ničehož nemám, a chci-li se zahřát, musím na roští do lesa a pomalu ani nemám co ohřívat!

Myslivec mu na to povídá:

― Poradím ti, jak se psoty zbavíš! Upiš se mně, že budeš můj, a budeš mít po nouzi a všeho dost a dost.

― Cože! Snad si nemyslíš, že se ti na cedulku do pekla zapíšu. To přece tu bídu do smrti raděj budu snášet.

― Nic ty se Honzo neboj, však ty zápis dostaneš zpátky! Získám za tebe dvě duše a pak ti jej vydám zpět. Připrav se na cestu se mnou bez meškání.

A ďábel (to byl ďábel, ten mysliveček) milého Honzu popad’ a zanesl ho do jiného království. A zrovna s ním do hospody. Sotva tam s Honzem přišel, volal na šenkýře:

― Šenkýři, tomuhle člověku dáš pokoj pěkný, jídla a pití, co jen bude chtět, a denně dva loty tabáku ke šňupání. A zde je za to plat.

Ďábel hospodskému zaplatil tak bohatě, že ani desetinu nemohl Honza u něj proutrávit.

Pak se obrátil ďábel k Honzovi a povídá mu:

― Zde budeš celý rok, jíst a pít dostaneš, čeho se ti jen zachce, a dva loty tabáku denně vyšňupeš. Ale ani mýt, ani čistit se, ani modlit se nesmíš po celý ten rok a za rok si pro tě přijdu.

Pak odešel.

První, druhý, třetí den bylo Honzovi houby zle, když měl všeho dost a nic dělat nemusel. Ale minulo čtrnáct dní. tři neděle, a Honza vypadal, že se ho šenkýř začal bát a přemýšlel, jak to udělat, aby s chlapem ani mluvit nemusel.

Tak Honzovi pokoj zazdili, jen okno nechali a tím se mu podávalo jídlo a tabák.

To se dá myslit, že k vydržení v pokoji nebylo.

Šenkýř spínal ruce, tohle že by měl být člověk, hrůza z něj jde, inu — horší než čert.

Tak to trvalo celý rok a bylo čím dál tím hůř.

Jak uplynul rok, přišel myslivec a ptá se šenkýře:

― Tak jak pak se hostu vede?

― I milý pane, ani tam nechoď, vždyť to není k vydržení, jaký je to neobyčejný chlap. Černý jako ze smoly, od nosu rampouch z tabáku, tělo jeden strup, vlasy, nehty jako ďábel — jak živ jsem tohle neviděl!

Ďábel se spokojeně ušklíbl a šel k Honzovi.

― No, Honzo, jak se máš?

― I dobře, ale nelíbí se mně tu přece, když se ani umýt nesmím.

― Dobře, zavedu tě tedy jinam.

A Honzu vzal a zanesl do jiného království.

Tam byl král nemocný a nemoc měl tak podivnou a zlou, že žádný doktor rady nevěděl, co jich tam bylo moudrých a vznešených.

Myslivec Honzovi povídá:

― Tu máš medicínu proti nemoci králově, která ho docela uzdraví. Ale ty nic jiného za uzdravení krále nechtěj, než aby ti jednu z dcer dal za manželku. Nedá-li, vrátí se mu nemoc zas. Tu vezmi snubní prsten pro nevěstu.

I šel Honza do zámku a rozhlásilo se tam hned, že přijel znamenitý doktor a že hodlá krále docela uzdravit. Přivedli Honzu k nemocnému tak, jak ho ďábel z hospody vynesl.

Honza nařídil králi, co a jak má užívat, a pomysleme si, král byl zdráv a nevěděl ani, jak dost Honzovi děkovat.

― Jen poroučej, co mám učinit, abych se ti za uzdravení mé odměnil!

― Milostivý králi, nežádám nic jiného, než jednu z tvých dcer za manželku. Nedášli mi ji, vrátí se tvá nemoc znovu.

I poslal král pro tu nejstarší.

― Dcero milá, tento moudrý lékař zbavil mě nadobro dlouholeté nemoci a žádá za odměnu tvou ruku. Vezmeš si ho za manžela? Pověz! Jinak by se mně vrátila nemoc poznovu.

― Tohohle?! Než bych si ho vzala, to raděj skočím do studně. A vyrazila z pokoje.

Zavolal král druhou dceru a zas se jí podobně ptal.

― Než bych se stala ženou tohohle člověka, raděj skočím s pavlače a zlomím vaz! a odběhla.

Přišla ta třetí, nejmladší, a král jí povídal:

― Dcero, víš dobře, co jsem zkusil svou zlou nemocí, víš, co tu bylo doktorů, a žádný si rady nevěděl, až tento člověk mě uzdravil a za odměnu žádá tebe za manželku. Vezmeš-li si ho, je mně pomoženo, odřekneš-li, vrátí se má nemoc znovu.

― Tatínku, vím, cos tou zlou nemocí zkusil, a já si ho za tvé zdraví vezmu!

Honzu tedy zavolali blíž, dali si snubní prsteny a že si za tři dni ženich pro nevěstu přijde, pak že hned bude svatba. A odešel.

Čert Honzu popad a povídá mu:

― Když pojedeš za nevěstou, nesmíš takhle vypadat!

Nesl Honzu k rybníku, vzal hřbílko, fádně ho vymydlil, rampouch ulomil, pak ho namazal mastí takovou, že měl po ní hned jinou kůži a jiný rozum.

A třetího dne našel Honza uchystané šaty tak krásné, jakých co živ byl ani neviděl, a koně zapraženi v nádherném kočáře, stáli už pro něj připraveni.

Jako lilium teď Honza vypadal, když jel do zámku.

Dvě starší princezny koukaly s pavlánu na kočár. Třetí přišla tam za nimi a ony se jí smály:

― Budeš to mít ženicha, radost podívat! Rampouch jako hrom — a celý krásný.

Ona ani nemukala, myslila si svůj díl.

― Podívejme, tamhle jede kočár a v kočáře jistě ženich pro nás některou — to bude něco jinšího!

Honza, švarný a krásný k nepoznání, přijel do zámku a ohlásil králi, že by rád se zasnoubil s jednou z jeho dcer.

Přišla ta nejstarší a jen se na mládence třásla, jak by se jí byl líbil, a čekala jen, až řekne, že chce ji.

Tu snad chceš? ptal se král.

― Ne, tu ne!

Poslali pro druhou, ta by také byla ráda brala, ale ženich zas:

― Tu nechci! Slyšel jsem, králi, že máš tři dcery. Kde je ta třetí?

― Tu nemohu ani představit, protože je už zasnoubena.

― Aspoň vidět bych si ji tedy přál, řekl ženich.

Stalo se mu po vůli.

Když vešla ta nejmladší, nejkrásnější a nejmilejší z nich, ptal se jí, chtěla-li by ho za manžela.

― Ne! Jsem už zasnoubena.

― A trváš, krásná panno, na svém úmyslu?

― Ano. Slíbila jsem svou ruku jinému a snubní prsten už odevzdala, rušit slovo nemohu.

― Ale tomu, kdo se tímhle prstenem prokáže, se zadat můžeš a musíš, když’s to slíbila, řekl Honza a podal princezně prsten od ní darovaný.

Ta se zarděla jako růžička, byla ráda, že se za manžela nebude muset styděti, a teď jí toho štěstí sestry ještě měly co závidět.

Ta nejstarší šla a hanbou do vody skočila a ta druhá se vrhla s pavlače a zlomila vaz.

Obě měl ďábel, Honzovi úpis vrátil a ten byl se svou krásnou manželkou šťasten, po smrti krále sám panoval, byl dlouho živ a zdráv a měli ho v zemi rádi.