Na besedě/8. O dvanácti bratrech

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 8. O dvanácti bratrech
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 61–78. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Na ženu sedláka si Pán Bůh tak vzpomněl, že se jí narodilo najednou dvanáct synů.

Sedlák se nad tím jaksi tuze pozastavil, ba i hanbil, co jen si lidi o tomhle přece pomyslí.

― Pánbůh ty mě —! říkal. To jsem přece jakživ ani neslyšel! To abych zjednal dvanáct kmotrů a dvanáct kmoter a na křtiny zabil krávu a vola!

A tak si to všecko bral pořád do hlavy a přebíral a rozmýšlel, až ze samé lamentace pojednou nadobro zmizel. Jak by se zem byla slehla, slychy vidy po něm nebylo.

Žena sedlákova marně si hlavu lámala, kam jen by se byl muž poděl a jak jen to přišlo, že se tak najednou stuchl.

Děti se pomalu větily a rostly a hezky se tak měly k světu. Jenom ten nejmenší zůstal bez řeči — byl němý. Bratři mu říkali „náš němý“, ale jmenoval se vlastně Tomáš.

Hoši pěkně rostli, už jim mohlo být tak 15 let, a táta pořád nikde. Slýchávali od mámy, že po jejich narození zmizel a od té doby že není k spatření, a tak si to v paměti udrželi.

Přijde jeden z nich k ševci ve vsi a tak se stala řeč o zmizelém sedláku. Po chvíli švec ze sebe soukal:

― Inu, kdybyste mně tak něčím chtěli z nouze vytrhnout — tadyhle sedum krků mám k živení a vám copak udělá nějaká ta mírka sypaného — tak bych vám o tátovi řekl!

― I jéminku! To my rádi! To já běžím k mámě a musím jí tohle zvěstovat! zaradoval se syn.

Po chvíli tu byl s věrtelem sypaného.

― Máte strejče jít k mámě a vykládat jí jak a co.

Švec přišel k selce.

― Inu, tak jsem viděl sedláka, jako muže vašeho, když jsem byl ve městě na jarmarku. Ale osobo, tak povídám, jako divoch se mně ten člověk zdál! Já běžím za ním, kde mu bude konec, a pomysleme si, milý sedlák najednou do jeskyně a tam zaleze jako poustevník! I tak jsem už mudroval, jak ho dostat domů, a že bych vám s tím poradil.

Selka nevěděla, jak dost ševci děkovat. Mlíka mu poslala, chleba, obilí, a jen když jí muže přivede.

Švec se zavřel do komory, a co tam dělal, nikomu nepověděl.

Až pojednou se přihnal s ohromnou botou a běží k selce pro dvanáct synů:

― Tak, hoši, teď se seberte a pojďte se mnou!

Hoši vzali botu na ramena a šli za milým ševcem.

Přijdou do lesa a švec povídá:

― Pěkně se někam poukrejte, ať vás táta neuvidí, a čekejte, až vás zavolám!

Švec se postavil na číhanou, až sedlák poustevník vyjde. A jak z jeskyně vyšel. pospíchala chasa s botou do brlohu a pěkně holinkou k díře. A teď čekali, jak to dál dopadne.

Poustevník za hodnou chvíli se vracel. Nesl pod paždím otýpku kořínků, beztoho k jídlu, když jiného nebylo, a také z nich všelijaké lankvary dělal pro ukrácení chvíle.

Přijde do svého brlohu a kouká co to.

― I to mně snad Pánbůh posýlá, abych měl kam kořínky na zimu dávat!

Leze do boty a kořínky tam dává, a pane, švec tu zaplácal rukama, hoši poschovávaní vylezli a švec na ně, aby botu honem popadli a nesli k mámě.

I tak milého tátu přinesli domů s velikou radostí a voláním:

― Tak, tady neseme tátu, tady nesem tátu!

Ale teď měli zas plno strachu, jak to udělat, aby jim neutekl poznovu.

― Víme my co, přikoveme ho ke špalku, až ho chuť k outěku přejde a tesknota po samotě, pak ho propustíme!

Milý táta z dlouhé chvíle na špalku otýpky sekal a pomalu si pěkně zvykl a doma ho těšilo.

Hoši byli chasníci pořádní, činili se jak mohli, práce se nebáli a měli se rádi. Jenom ten němý byl jaksi pro svou tupost od druhých odstrkovaný, ale máma byla ke všem stejně.

A pomalu aby se hoši chystali k ženění.

Táta se zas už staral:

― Kdepak jenom sebereme tolik nevěst pro ty děti, aby byly ale taky trochu k světu! Ledajaká holka se najde, ale takhle Bůh ví jak to zas dopadne!

― No mlč, táto, těšila ho selka. Kdoví není-li to už tak osud. Když nikdy slýcháno nebylo, že by měl kdo dvanáct synů, jako u nás, třeba se najdou rodiče, kteří mají zas dvanáct dcer k nim.

Tak se sedlák upokojil a že tedy půjde hledat synům ty nevěsty. Rozloučil se doma a šel.

Šel, šel, polem, lesem, kolem vod. přes hory a doly, daleko a daleko, až tu přijde k lesu a tam ke stromu uvázaná stála dvě volčata a kráva hrozno suchá a vychrtlá byla zapražena a člověk s ní oral a bil ji tuze.

Sedlák se zastaví a povídá:

― Člověče, máš-li pak rozum! Takovou krávu suchou tady dřeš a tamhle hovada, maso se na nich jen houpe, si pěkně stojí a po žrádle se jen olizujou!

― Ať pojde, jalovina! Kdyby měla dvanáct telat jako má žena dvanáct dcer, tak bych ji šetřil. Ale takhle ať aspoň dře, mrcha!

― Inu to! Dvanáct dcer, povídáš? To je snad už osud, že jsme se takhle sešli! Víš ty co? Má žena má doma dvanáct synů, ty máš dvanáct dcer, ať se ty lidi seberou!

― No proč pak ne! Pojď jen dál do hradu!

Přijdou spolu do hradu a muž povídá ženě:

― Tadyhle ti vedu pro dcery ženichy! No sic nevedu, ale tak jsme se sešli a šlo by to!

Ale žena se tuze z toho netěšila. Mračila se jaksi a skoro ani slyšet o ženiších nechtěla.

― No, ať tedy přijdou, uvidíme! povídala mrzutě.

― Ale to abyste napřed jako věděli, Tomášek, ten nejmenší, je pryč na řeč, jestli byste se na to neohlíželi!

― Víme tedy co! Němého si doma nechte a já tu nejmenší dceru taky pro potěšení si doma podržím, rozhodla se matka dcer.

Sedlák přišel domů, vykládal jak ve hradě pořídil, aby se tedy synové vydali za nevěstami a Tomášek aby zůstal doma.

Bratři s radostí se přichystali na cestu. Každý vystrojen usedl na svého koně, jenom němý chudák stál a za stodolou smutně díval, jak si pěkně řadou na koních za nevěstami jedou.

Byli už hezký kousek a tu k němému přikluše koníček roztomilý, umilovaný, a povídá:

― Honem se, Tomášku, přistroj a pojedeš taky. Budeš od této chvíle mluvit a bude to pro vás pro všecky dobře. A už jen pospěš!

To přiběhl Tomášek jako vítr k mámě. Už na dvoře křičel:

― Mámo, já jedu s nima a bude to pro ně pro všecky štěstí!

Máma chudák se honem nemohla zpamatovat, jak to přichází, že němý pojednou mluví, a tak to tomu synáčku přála.

Tomášek se honem činil se strojením. Koník už na něj čekal.

Cestou koníček povídá:

― Dávej pozor, co ti povím! Až přijedete na hrad, ať všechny koně zavedou do stáje, jenom mě tam nedávej. Nech mě stát na dvoře. Kdyby se ptali, proč ne do stáje, musíš říci, že jsem choulostivý na teplo a že bych byl nepokojný a burcoval zbytečně ze spaní. Ty jak uslyšíš moje hrabání, pěkně přijď a povím ti, co budeš dělat. A teď pojedeme, ať ty druhé dohoníme. Jsou už od nás den cesty.

A koníček hnal klusem, skokem, ba jak by lítat uměl, tak rychle jel s Tomáškem.

Brzy je měli.

― Copak že náš němý taky jede! divili se.

A už se tu u nich ocitl a na ně k podivení všech promluvil.

― Nic se neptejte, jenom vám povím, že to bude k vašemu dobrému!

Přijeli na hrad. Dcery byly slušny a líbily se jim všem. Ale matka se mračila.

Všichni dali koně do stáje, jen Tomášek se omluvil, proč ho musí uvázat ven.

Seděli kolem stolu a tu slyší Tomášek hrabat koníka i pospíchal ven.

― Ulehnete večer na lože vedle svých nevěst na dvanáct postelí, mluvil koníček. Ty nezapomeň bratrům říci, až ti dám hrabáním znamení, ať svým nevěstám na hlavy čapky posadí a sami vezmou jejich šátky. Matka je nechce za vás vdát a tak bude usilovat, aby se vás zbavila a přijde, aby vám hlavy zutínala.

Tomášek vzal koníčka kolem krku a hladil ho po lesklé srsti na poděkování.

Když všecko utichlo, zahrabal koník a stalo se všecko podle jeho rady a předpovídání. O jedenácté přišla matka dvanácti dcer a širokým mečem uťala dvanáct hlav, na kterých byly čapky.

Koník zahrabal podruhé.

― Stalo se, jak jsem řekl. Teď jen ať tvoji bratři pospíší, koně bez hluku ze stáje vyvedou a prchněte všichni do jiného království a dejte se na vojnu! Kdybys byl i mě do stáje uvázal, strhl by se při našem útěku hluk a zle by se vám vedlo. Pospěš a vykonej, co jsem ti nařídil!

Po chvíli vyjíždělo na koních dvanáct bratří do jiného království.

Jeli den, dva, tři, přes hory a doly, přes lesy a luka.

První den uvidí Tomášek na zemi zlatý vlas.

― Počkej, koníčku, slezu, tady je zlatý vlas!

― Nech vlas vlasem, ať toho nelituješ!

― Ale to by přece bylo škoda, takového krásného. Vždyť to nic nestojí se pro něj shýbnout.

A slezl a vlas do torby uložil.

Jedou druhý den, zas se mu zalesklo pírko.

― Počkej, koníčku, slezu, tamhle se leskne zlaté pírko.

― Nech pírko pírkem, ať toho nelituješ!

― Za shýbnutí přece stojí.

A sebral pírko a dal k vlasu do torby.

Třetí den se Tomáškovi v cestě zaleskla zlatá podkova.

― Počkej, koníčku, slezu, to by přece bylo škoda nechat takovou věc ležet.

― Nech podkovu podkovou, ať toho nelituješ!

Ale Tomášek slezl, sebral ji přece a uložil ke druhým věcem.

― Inu, neposlechls. tak si za to budeš trpět sám. Až přijedeš ke králi a dáš se u něj na vojnu, budeš mít koně královského a mě propustíš do skály. Ale kdybys mě potřeboval, zavolej: Ach, koníčku, koníčku, můj koníčku! a poradím ti.

Králi, u kterého se dvanáct bratří na vojnu přihlásilo, líbili se ti hoši urostlí a pěkní, i nechal si je při svém dvoře. A ze všech nejlíp se mu líbil nejmenší Tomášek, proto si ho vyvolil svým pobočníkem.

Jenže mu toho bratři nepřáli a přemýšleli, jak ho o přízeň krále připravit. Špatně se chtěli odsloužit za jeho dobrotu.

Tomášek ale o jejich nepřízni nevěděl.

Pověsil si podkovu pro parádu na stěnu do svého pokojíka a pozoroval, že jde od ní takové světlo, že večer ani rozžíhat nemusí.

Brzy přišel s tím jeden z bratrů, ten největší, ke králi.

― Milostivý králi, vím o jednom tajemství. Tvůj miláček a pobočník, nejmenší můj bratr Tomášek, má vzácnou podkovu, a nejen to, on ví taky o koni, který i ty druhé na nohách má.

Král obdivoval podkovu neobyčejně vzácnou a žádal, aby Tomášek i koně přivedl.

― Milostivý pane můj, nevím o něm!

― Nezapírej! Koně ve třech dnech mi přivedeš, jinak se těš, že se bude tvoje tělo houpat na šibenici.

Marno bylo ujišťovat krále, že o podobném koni pobočník jeho neví.

Tomášek vyběhl ke skále a žalostně volal:

― Ach, koníčku, koníčku, můj koníčku!

― Co se libí? Aha! panáček přišel pozdě k rozumu. Vím už, vím! Za tři dni máš přivést králi koně se zlatými podkovami. Tedy honem se mnou!

― Kam pojedeme?

― K bábě do hradu.

Tomášek nerad o tom slyšel, ale co platno! Nechtěl-li přijíti na šibenici, musel se pokusit.

Tak jeli.

Koníček povídá Tomáškovi:

― Až přijedeme k bábě do hradu, necháš mě stát ven a vejdeš do koníren. Tam je koní krásných s drahocennými uzdami, ale ty vezmi toho nejposlednějšího, na povřísle uvázaného, i s tím povříslem. Ničeho jiného ať si nevšímáš. Já počkám na tebe ven.

Tomášek pohladil koníka a pak ujížděli skokem, klusem, cvalem, letem, až přijeli k bábě do hradu.

Koník stál před stájí a Tomášek spěchal pro koně.

Vskutku na nejposlednějším místě stál bídný koník na povřísle uvázaný. Toho tedy vzal Tomášek a spěchal s ním ven.

Ale co mu nedalo dobře dělat! Na konci stáje uvnitř nade dveřmi visela překrásná uzda, zlatá a drahým kamením vykládaná. Jak ji Tomášek zhlídl, už s ní oči strhnout nemohl a pomyslil si, to že bude něco pro koníčka.

Jak ale pro ni sáhl a jen se jí dotkl, strhl se po celém hrade veliký hřmot, protože visela uzda na strunách.

Teď bylo co dělat, aby koník i jezdec zdrávi vyvázli a útěkem se spasili bez uzdy a bez koně.

― Co si počnu, co si počnu! hořekoval Tomášek. Přijdu o hlavu!

― Povím ti, co uděláš! Řekneš králi, že kůň nemá uzdy, že na povřísle ho přece přivést nemůžeš. Aby dal král zhotovit uzdu, jinak že nemáš zač koně vzít.

Král se zaradoval, že koně přece dostane, i poručil udělat uzdu tak krásnou, že za ni mnoho zlata musel vyplatit.

Tomášek s koníčkem vydali se na cestu poznovu.

Když přijeli k bábě do hradu, poroučel koník:

― Vyvedeš koně o jedenácté v noci ven, pak se postavíš na rozcestí a dáš pozor, abys se ubránil spánku. Uzdu podržíš tak, aby kůň do ní vletěl.

Když se to stalo a Tomášek stál už s uzdou na rozcestí, nastala koníčkovi perná práce. Honil koně tak dlouho, až nemohl už nikam a vběhl do zlaté uzdy.

V tom okamžení byl krásnější než koně ostatní, co jich tam ve stájích bylo, a podkovy měl ze zlata nejdražšího.

Sotva přijeli zpátky a král koně uviděl, nemeškal Tomáška povýšiti a byl mu pak ještě milejší.

Tak byl na chvíli pokoj.

Ale bratři poznovu zas přemýšleli, jak by Tomáška znovu u krále osočili, a když po čase na zdi zlaté péro spatřili, které v noci samo svítilo, nemeškali znovu králi oznámit, že bratr jejich má pírko zlaté a že ví i o ptáku, z něhož péro jest.

Král bez meškání žádal o ptáka se zlatým peřím.

― Milostivý králi, není mi o něm nic známo!

― Lžeš! zakřikl ho král. O koni řekls že nevíš a přivedls ho. O ptáku budeš vědět taky tak dobře. Do tří dnů ať tu mám ptáka se zlatým peřím, nebo šibenici neujdeš!

Zarmoutil se Tomášek, vyšel ke skále a volal:

― Ach, koníčku, koníčku, můj koníčku!

Už tu koník před ním stál.

― Vím co žádáš! Pojedeme.

― A kam?

― K bábě do hradu.

A jeli. Přijedou ke hradu a koníček povídá:

― Vejdi třetí branou, třemi dveřmi do třetí komnaty. Tam jsou řady klecí s nejvzácnějším ptactvem. Ty si jich ani nevšímej a hleď, abys přinesl hubeného ptáka, posledního v poslední řadě. Je v chatrné kleci, kterou vezmeš i s ptákem. A pospěš!

Podle koníčkova příkazu vydal se milý Tomášek pro ptáka. Pták hubený v kleci dřevěné a chatrné stál opravdu v poslední řadě, a když se s ním už Tomášek zpátky ubíral, tu mu padla do oka klec tak krásná a drahocenná, že se nemohl ubránit, aby na ni nedíval. Očí s ní strhnout nemohl.

― To by bylo něco pro ptáka, takováhle klec!

Klec chatrnou s ptákem postavil na zem a jak na tu zlatou ruku položil, zařinčely struny, na kterých klec visela, a to byl potom hřmot po celém hradě, že se Tomášek i s koníkem dali na outěk a byli rádi, že vyvázli sami bez ptáka.

Koníček se tuze hněval na Tomáška:

― Proč’s neposlechl, mohls mít ptáka!

― Ach, co si počnu? Co teď řeknu, abych ušel šibenici!

― Řekneš králi, že musíš mít pro ptáka krásnou klec, že ho není do čeho vzít.

Potom se vydali s drahocennou klecí na cestu znovu.

― Vynes ptáka v kleci ven, sám potom spěchej na rozcestí, braň se spánku a zlatou klec drž otevřenou.

Koníček potom ptáka při zemi honil a honil tak dlouho, až milý pták nevěděl kudy kam a vlítl do rozevřené klece. Král nemohl se dost vynadivit zlatému překrásnému ptáku, který zpíval líbezněji než slavík, a oblíbil si pak Tomáška ještě víc.

Ale bratrům to nedalo zas dobře dělat a namluvili králi:

― Jasný králi, tvůj miláček má ve své komnatě viset zlatý vlas, který v noci svítí, a ví také o překrásné princezně se zlatými vlasy a může ti ji přivést.

― Král se nerozmýšlel a přikázal Tomáškovi:

― Přivedeš mi ve třech dnech princeznu zlatovlasou, které vypadl vlas. jenž visí ve tvé komnatě!

― Ach, milostivý králi, žádáš ode mne, abych ti přivedl princeznu, o které nevím!

― Ticho! Lžeš! Zapírala, že nevíš o koni ani o ptáku, a věděls i přivedl. Vydej se bez prodlení na cestu a nepřivedeš-li princeznu zlatovlasou do tří dnů, je ti souzena šibenice.

Tomášek úzkostlivě u skály volal:

― Ach koníčku, koníčku, můj koníčku!

Koníček už tu stál.

― Už vím, proč mě voláš. Věděl jsem, když ti vlas na cestě pokoje nedal, že budeš hledat k němu také princeznu. Jdi ke králi a řekni, aby nechal udělat tři sítě. Jednu měděnou, druhou stříbrnou a třetí zlatou. A k tomu ještě pevný pytel. Až budou ty věci hotovy, vydáme se na cestu.

― A kam?

― Kam jinam, než k bábě do hradu.

Bez meškání pospíšil Tomášek a oznámil králi, oč na cestu žádá.

Král ihned poručil sítě zhotovit.

― Teď pojedeme jen ke hradu, hlásil koníček, když byli s Tomáškem na cestě.

Přijeli k bábinu hradu, Tomášek s koně slezl a ten povídá:

― Hod do vody měděnou síť a ptej se, co je to, co v síti vytáhneš.

Stalo se. Tomášek táhl a vytáhl raka.

― Co jsi?

― Mořský král.

― Hoď to tam i se sítí! kázal koník.

Stalo se.

― Hoď do rybníka stříbrnou síť.

Tomášek vytáhl žábu.

― Co jsi?

― Královna krále mořského.

― Hod to tam i se sítí!

Stalo se.

― Hoď do rybníka zlatou síť.

Tomášek vylovil ještěrku.

― Co jsi?

― Krále mořského a královny mořské princezna.

― Honem popadni pytlík, hoď do něj ještěrku i se sítí. pevně stáhni a zavři oči, abys neviděl, co v síti je, a nevšímal si, co se s tím děje.

Tomášek nelenil, ještěrku i se sítí do pytlíka hodil, pevně stáhl a držel s očima zavřenýma.

Ale ono se to nadýmalo, zmítalo, házelo sebou, že sotva divné břemeno udržel. Už se nemohl přemoci, pootevřel oči a pokoukl, co by v síti bylo. A v tu chvíli leknutím pytlík pustil, protože v něm byl drak a nadýmal se. Síť i s drakem padla do vody a bylo konec.

Koníček shodil Tomáška na zem a tuze se zlobil, proč neposlechl. Dlouho se nechal prosit, než mu odpustil.

― Kdybych tě tak nechal, přišel bys na šibenici! durdil se na Tomáška.

― Ach poraď, koníčku, poraď!

― Řekneš králi, že sítě nebyly dobře a že se musíš znovu na cestu vydat, až budou ty druhé!

Pak vydal se Tomášek na cestu k bábě ke hradu s koníčkem zas.

A právě tak bylo se sítěmi zas jak poprvé.

Při třetím lovu byl Tomášek už opatrnější. Oči pevně zavřel, pytel se zlatou sítí držel jak v železech, usedl na koníčka a jeli.

― Drž a nepusť a nekoukej! napomínal koníček přes tu chvíli. A tiskni víc a víc k sobě!

A jakmile překročili hranice bábina hradu, přestala se síť nadýmat a ještěrka v ní zmítat.

― No, už můžeš oči otevřít!

Tomášek spatřil tu ve své náručí přespanilou princeznu. Ta měla vlasy zlaté, šat jako z pěny mořské utkaný, ústa jak korály, zuby jako perle, tělo jak z úběle a oči jak modrá vodní hladina, když na ni slunce padá. Milý Tomášek díval se pln radosti do její krásné tváře.

― Kam mne vezeš? ptala se.

― Králi, svému pánu, který mně rozkázal pro tebe se vydat.

― Nechci ho! Ty budeš můj, ale mlčet o tom musíš.

Tomáškovi se zdálo, že tomu ani věřit nemůže.

Přijížděli k sídlu královskému. Král stál na pavláně a jak spatřil z daleka blížit se svého pobočníka, poručil, ať se připravuje slavnost veliká a průvody ať jim jdou naproti.

Král se k princezně tuze měl, ale ona ani slyšet nechtěla. I povídala mu, že si ho vezme za manžela, až bude mít zlaté vlasy jako ona.

― A co mám činit, abych jich dosáhl?

― Poruč naplniti kotel mlíkem. Až se bude vařit, strč do kotle hlavu a vlasy tvoje budou zlaté, radila princezna.

― Dobře! Ale dříve ať se o to pokusí můj pobočník!

I kázal král naplnit kotel mlékem a když se vařilo, koníček do něj foukl a schladlo hned. Tomášek se vykoupal a vyšel z mléka krásný jako den a vlasy jeho byly zlaté jako vlasy princezniny.

Teď se král už bez bázně odhodlal, že se ve vařícím mléce také vykoupá. Jak tam skočil, uvařil se ve chvíli.

Tomášek stal se králem, princezna jeho manželkou a těm jedenácti bratrům za jejich očerňování odměnil se dobrosrdečný nový král dobrým. Všechny je povýšil na jenerály.

Koníček chtěl také svoji odměnu. Žádal, aby mu Tomášek setnul hlavu, v tom že bude jeho vysvobození.

A pomysleme si, byl to zaklený bratr princezny zlatovlásky a syn krále mořského. Až do smrti byl u mladého krále ve vážnosti.

Snad se potom také šťastný král se svojí manželkou a bratry podívali k rodičům a bez pochyby že si je vzali k sobě na sídlo královské, aby se taky jednou měli dobře.