Na besedě/10. O králi pasákovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 10. O králi pasákovi
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 85–99. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Byl jeden kupec a ten měl syna a dceru. Syn jmenoval se Diviš a dcera Miloslava.

Žena kupcova dávno byla na pravdě boží a tak Miluše doma hospodařila. A uměla se tak hezky do všeho vpravit, že jí hany nebylo.

Za to ale z Diviše neklubalo se nic dobrého. Nevěděl, jak otec musel jeden peníz ke druhému ukládat a šetřit, než se stal zámožným.

Syn věděl jen tolik, že otec má peníze a hodně peněz a že se dá za ně mnoho veselého užiti. A mezi bujnými kamarády, jaké si vyhledal, sotva ze školy vyšel, dovršil svoji marnotratnost.

Kupec se nad synem tuze trápil. Domlouval, radil, prosil, hrozil, nic to platno nebylo.

Miluše se nad lehkomyslným bratrem rmoutila také a těšila otce jak mohla — snad že si dá Diviš říci aspoň po čase. A domlouvala mu:

― Přece se pamatuj a dělej dobrotu! Nemáš svědomí! Hřích je to, co ty pořád vyvádíš!

Jako když hrách na zeď hází.

Z hocha byl pomalu chasník, ale dluhy dělat se neodnaučil.

Nechtěl-li kupec, aby došel s Divišem hanby a ostudy, musel každou chvíli za něj platit.

Když ale to k vydržení s ním už nebylo, rozhněval se na syna hrozně a nechal ho odvést na vojnu.

Tak se stal Diviš vojákem.

Minul rok, a syn pěkně psal, že ho na vojně udělali poručíkem, aby mu otec poslal peníze, že se musí do pěkné uniformy obléknout.

Kupec poslal rád, myslil si, jen když z hocha něco bude.

Minul druhý rok, Diviš psal, že zas postoupil, že je nadporučíkem, aby mu otec poslal větší částku peněz, že si musí zařídit byt a všecko, jak se na takového pána sluší.

A kupec poslal zas.

Minul třetí rok, a milý Diviš, že ho na vojně udělali hejtmanem a že prosí tatínka, aby mu poslal peníze a víc než předešle, že jich za tu čest litovat nemusí.

Kupec poslal zas, ale pomyslil si:

― Však jsou to poslední, které ti dávám. Víckrát mně o ně přijít nesmíš!

Ale zatím jak minul čtvrtý rok, přišla prosba nová. Že zas už syn postoupil na majora a že prosí tatínka, aby na něj nějakými penězi vzpomněl.

Tu kupci napadlo, že by se měl sám jít přesvědčit, jak to s tou synovou slávou dopadá.

Vzal peníze, které synovi chtěl darovat, až jak uvidí, a jel.

Přijede do města, potká důstojníka:

― Prosím, pane, kde pak přebývá major Diviš Utratil?

― Diviš Utratil, major? Utratil — major — major! Zde není žádný major toho jména. Chacha! To je zmýlená. Tambor Diviš Utratil, tambor je tu a ne major!

Kupec zůstal jako omráčený. Když to takhle dopadá, nemeškal a že pojede zpátky i s penězi.

A chystal se na zpáteční cestu.

Sotva se tambor ze cvičení vrátil, zavolal si ho důstojník a povídá:

― Někdo se tu po tobě ptal.

― Kdo to byl?

― Říkal, že je otcem majora Diviše Utratila. Jestli’s svého otce obelhal, budeš trestán, rozumíš?!

A důstojník oznámil to majorovi.

Diviš ouprkem běžel za otcem, svázal ho a peníze mu ukradl.

Důstojník hnal se za ním a užasl nad tou jeho špatností i tasil na nezvedeného zbůjníka šavli.

Ale tambor byl obratný. Přitiskl se těsně ke koni, s něj důstojníka svrhl, obral ho o šaty, oblékl se do nich sám, skočil na koně a ten tam i s penězi.

Utekl do jiného království a vstoupil tam do vojska. Hlásil, že byl u jiného vojska majorem, ale že žádá jeho milost královskou, aby mu určila, kam se jí líbí.

Tak ho ten král udělal ve svém vojsku majorem a určili ho k pluku husarů. Bylo mezi nimi mnoho nepořádných a lehkomyslných vojáků a ty mu dali pod moc.

Prvně major poručil, ať před ním vyrukují. Byli nepořádně oblečeni a špinaví.

Postavil se jim v čelo a povídá:

― Dnes nebudete dělat nic. Zde máte peníze a udělejte si bene. Ale zítra ať jste všichni jak ze škatulky.

A opravdu radost byla na ně podívat, jeden jako druhý vymydlený jak panenka.

Divišův pluk dělal divy i dál.

Často stávaly řady husarů před hradem královským, a králi neušlo, že jsou vojáci teď náležitě v pořádku.

I princezna si všimla, že docela jinak se vojsko teď drží, a to se jí od Diviše líbilo a čím dál tím víc jí na něho mysl připadala. Pojednou se i králi zmínila, ten major že by se jí líbil.

Král se zamyslil a povídá dceři:

― Jenže major, to by pro tebe jako dceru královskou byla malá důstojnost. Kdyby se ale ve válce mohl nějak vyznamenat, to by už pak bylo možno.

I stalo se brzy, že nepřítel vypověděl válku.

Král poručil, aby major se svým plukem husarským se vydal do boje.

A major k husarům:

― No hoši, udělejte si bene a pak se čiňte!

Ti by pro něj byli duši dali. Že jim tak přál, přáli mu taky.

Husaři se hnali na nepřítele jako draci, stáli v nejhorším místě a vyhrávali nejvíc.

Po šťastném ukončení vojny stal se Diviš vrchním velitelem.

Král se pustil do nové bitvy a Diviš vedl vojnu sám. Jeho pluk držel se tak statečně, že hned po skončení povýšil Diviš na polního maršála.

A už byl tedy čas, aby se s princeznou svatba nějak ujednala.

Král se postaral, aby se maršál dověděl, že by princezna o něj stála, a jak pak by nebral?

Netrvalo dlouho a princezna byla Divišovou manželkou. Měl teď Diviš nejlepší naději, že se stane korunním dědicem po smrti svého královského tchána.

Když tak vysoko se dostal, vzpomněl si na tatínka a povídá své ženě:

― Navštívím tatínka. Vezmu s sebou jednu škadronu husarů a dary sebou, abych oplatil starý dluh.

A vydal se na cestu.

Blížil se po dlouhé době k městu, a tu u rozcestí se ptá, která je pravá cesta.

― Tudyhle na pravo se jede k městu, na levo přijede se k hospodě, která je daleko široko postrachem, protože jsou tam loupežníci.

― Hoši! Hrr na ně! Postaráme se, aby byli o hlavu kratší.

A dali se schvalně na levo.

Přijeli k hospodě a tloukli na vrata.

― Kdo to?

― Král a škadrona husarů!

Tak je pustili do vnitř.

Husaři věděli, že mají býti ostražiti, než přijde k seči. Dali koně do stáje a sami že zůstanou dole v hospodě. Král se svým pobočníkem měli uchystáno místo v pokoji.

V hospodě nebyl nikdo mimo vojáky, a ti měli poručeno, aby všechny dvéře dobře na zámek uzavřeli a kdyby chtěl vejít někdo podezřelý, ať ho zatknou.

Dvéře byly všudy nábytkem zastaveny, všecko pouzavíráno. ale tu se pojednou vyhrnou chlapi jako hory z tajných dveř, podlaha se zdvihla a odtud se jich hrnuly celé houfy.

Nastala seč a střelba, rány padaly, a vojáci jeden po druhém se poroučeli, ani jediný nezůstal na živu. Pobočník králův byl zabit a král polomrtev.

Rota loupežníků obrala mužstvo o koně, dary a peníze uloupila a mrtvoly naházela do sklepa a krále k nim taky.

Ten se jako v mrákotě přece pamatoval, že je živ, a nemeškal se dostat ze sklepa. Sebral poslední sílu, kladl jednu mrtvolu na druhou do výšky, vylezl po nich k malému okénku a protáhl se opatrně ven.

Byl arci jen tak v nočním šatě, jak ho loupežníci přepadli, a tím prodíráním po lese se notně podrápal a co měl na sobě rozedral. Mocně dovlíkl se k uhlířově chaloupce v lese a tam úpěnlivě prosil, aby mu půjčili něco na sebe, že je král, že jeho vojsko padlo a jak a co se mu stalo.

Uhlíř si myslil, že to je beztoho nějaký podvodník. Ale nahého že ho přece nenechá, a tak mu půjčil svůj selský šat, aby se tedy mohl podívat k otci, jak uhlíři namlouval.

Král se mu nasliboval bohaté odměny za tu pomoc.

Jak se Diviš trochu zkřísil, putoval pomalinku po silnici domů. Strachu měl dost. Věděl, že otec nezapomene na jeho skutky, i přiškrábal se k oknu Miluše do zahrady, vylezl na strom a pískem házel se stromu hrstku po hrstce do okna, až by to sestra zpozorovala.

Miluše měla za to, že vítr šustí větví o okno, ale když to hezkou chvíli trvalo, otevřela okno a ptá se co to.

Diviš se ozval a pro Boha prosil, aby ho do své komůrky pustila. Tak dlouho naléhal, až mu hodila šňůru na strom, aby se pustil dolů.

Když se u ní octl, začal jí povídat, že je králem, všechnu lásku že jí vynahradí, jen aby mu nic nevyčítala a s otcem ho smířila.

Miluše se nemohla smíchem zdržet:

― Ajaj, tos to přivedl nějak daleko! Dřív majorem, teď dokonce i králem. Inu, věřit ti to nemusím!

― Jenom pros, ať mně otec odpustí, a když ho uprosíš, že mně dá peníze na cestu ke královně, mé ženě, brzy vás oba přesvědčím, že jsem mluvil pravdu. Když jsem se ve svém království rozpomněl, jak těžce jsem se na svém otci provinil, chtěl jsem mu za to odplatit královským darem, ale vojsko jsem pozbyl v bitvě s loupežníky a jen sám jsem vyvázl a naposled jsem musel i šaty na uhlíři vyprosit.

Miluše ani slova z toho nevěřila, ale slíbila Divišovi přece, že se u otce přimluví.

Druhý den u stolu povídá:

― Inu, tatínku, přišel sem jeden král, ale myslím že to bude asi jako tenkrát ten major s tím tamborem.

Kupec se hrozně rozhněval a přivítal syna krále s notnou rákoskou.

― Ach tatínku, tatínku, věřte, že jsem králem, věřte, že jsem králem, já vás o tom chci přesvědčit!

A začal vypravovat od začátku až do konce, co se s ním dělo, jak se stal králem a jak se dostal sám jediný z drápů roty lupičské.

Kupec spráskl ruce, jak jen může někdo tolik lží si vymyslit, až se mu od huby práší.

― Ani na posýlku psaní nedostaneš! A ostudu mně ve světě dál tropit taky nesmíš. Abys mně tu darmo nevyjídal a světu dal jednou už pokoj, budeš doma kozy pást.

A taky dokázal kupec, že to se synem myslil do opravdy.

Ráno mu vyhnala děvečka stádo koz a musel pěkně jít pást.

Co si počít? Jen kdyby byly peníze, jen peníze! Zatím tedy Divišovi nezbývalo nic jiného, než podle rozkazu otcova kozy pást.

Uplynul týden, a Diviš by si byl už zoufal. E co! Tak se aspoň bude s kozami bavit.

Dal se pěkné s nimi do práce.

Nejdřív je zbičoval jako zpupného vojáka, jednu vedle druhé stavěl a den co den cvičil. Kozy se učily v řadě stát, jít pochodem, poklusem i outokem hnát, v pravo i v levo v bok se otáčet, vzdávat čest, pokleknout, uklánět se a kdo ví co všecko.

A poslechly na každé mrknutí. Diviš aspoň měl tuhle zábavu, když nemohl komandovat vojsko.

Zatím děvečka nemohla si dost vysvětlit, proč kozy pojednou jako s učarováním nechtějí vydat mléka. Přiběhla k Miluši a žalovala:

― Slečinko, já už se zdržet nemůžu. Se mnou jenom hrá a mám co dělat, abych to pánovi neřekla. Ty kozy, nic mně to teď nedojí, abych takřka na vaření mlíko stloukala a sotva ho dost sběduju! To není k vydržení! Přece den co den jsou na pastvě, ale co máme toho nového pasáka, zrovna se třesou, jak živa jsem to neviděla. A to si nedám vymluvit, že je přižene někdy domů a nejsou napaseny ani dost málo.

― I nech ho a pánovi neříkej nic! Dostal by ran. Je pro něj dost velkým trestem, že má kozy pást, když je zvyklý jinému živobytí.

Ale děvečka měla zlost a hledala jen příležitost, aby mohla na pasáka žalovat.

Divišovi to neušlo a pomyslil si:

― Počkej, za to, že se o mně tak staráš, taky ti ukážu co umím!

Věděl dobře, že nosí děvečka na krku na sametce dukáty. Vyčíhal si chvíli, kdy je sundala, a odpáral jeden dukát. Koupil papír, inkoust, péro a známku, a psal královně.

Vypsal jí dopodrobna, jaký osud ho stihl, že z celé slávy teď musí kozy pást a že mu nikdo nevěří, že je králem. Žádal ji, aby sebrala dvě škadrony husarů, aby se dala cestou na levo tam a tam v lese, aby loupežníky zaskočila. Ale že musí opatrně. Jednu škadronu i s koňstvem ať nechá v záloze a podaří-li se jí loupežníky přemoci a vyváznouti, ať přijede potom cestou, která vede na pravo a že ho nejspíše najde na pastvině u stáda koz.

Sotva děvečka zpozorovala, že jí dukát schází, běžela rovnou k pánovi a povídala mu celé litanie o tom novém pasáku.

Kupec se rmoutil, přemýšlel, co by v tomhle zas vězelo:

― Tak už ten darmožrout k ničemu, docela k ničemu není. Ani kozy pást nedokáže. Světa prošel notný kus, peněz stál už víc než sám váží a po všem dohromady ani pasení koz nerozumí!

Vydal se na pastviště, aby se podíval, pase-li Diviš kozy nebo co dělá.

Jak se přibližoval, uslyší pojednou křik, až se všechno třáslo a hučelo. Kozy se do té doby pásly, jak ale uviděl pasák, že se někdo blíží, křikl na ně:

― Kozy, póóó—zor! Do řady teď! Pochodem póóóchod! Zastavit stát! Pozor — čéé—lem! Tady na to roští poženeme útokem. Hurráá!

Kozy jako ztřeštěné hnaly se ke hromadě roští, nabíraly je na rohy a vyhazovaly do výše.

Kupec se smíchem ani na nohou udržet nemohl, ani utišit se nemohl.

Obrátil se a šel zpátky domů a celou cestu ho smích přepadal.

― Naposledy je ten chlap přece králem, když umí tak komandovat, že je ta němá tvář celá jatá, jak na ni zahoukne! myslil si cestou.

A večer, když přišel do hospody mezi známé, povídá o té legraci s jejich pasákem. Že by žádný neřekl, jak to s nimi umí.

― Poslouchejte, sousede, tohle já nevěřím!

― Že ne? Když vám to povídám, tak to je a bude pravda.

― No to jsem přece — nevěřím!

― Dobře! Zvu vás všechny, jak tu sedíte, zejtra na pastvisko k lesu! Uvidíte, mluvil-li jsem pravdu.

Ujednáno. Celá společnost vydala se druhý den na tu švandu se podívat.

Přijdou do lesa, kozy se pěkně pásly. Čekali tak hezkou chvíli, tu pasák vstal a cvičení začalo.

― Pozor! Vojsko dohromady! Do řady teď! Pravo v bok! Čéélem! Paty k sobě, špičky od sebe — póó—zor! Pochodem póóchod! Zastavit stát! Řady klekněte teď! Vstaňte teď! Pochodem póó—chod! Paty k sobě, špičky od sebe! Vzdejte čest! Póó—zor! Poženeme tam do toho mlází — hurrá — hop — hop — outokem — hrr na ně!

Kozy jako zběsilé přeskakovaly stromky a v houštině strčily hlavy dohromady a nohama vyhazovaly zeminu do výšky. Vyváděly tak, že celá společnost byla udivena. Jako by vybubnoval, vědělo o tom do večera celé město.

*

Královna, jakmile dostala zprávu od svého chotě, nemeškala a činila přípravy k cestě. Oznámila vojsku vůli královu a vydala se se dvěma škadronami husarů naznačenou cestou do rodné země svého manžela. Dva vysocí důstojníci ji na cestě provázeli.

Dorazili k hospůdce, peleši loupežníků.

Než vešli do vnitř, udělila královna vojsku rozkazy:

― Jedna škadrona vojska i s koňstvem zůstane pohotově ven! Dvéře ať se všude obsadí strážemi. Znamením k útoku budou dvě rány z bambitky, které sama vypálím.

Pak hlásila se do vnitř.

― Kdo to?

― Královna s jednou škadronou husarů!

Vešli do vnitř.

Královna poručila, aby nikde dvéře nebyly zataraseny, položila dvě skvostné bambitky na stůl v pokojíku nahoře, který jí a důstojníkům byl vykázán, a žádala, aby je obsluhoval sám hostinský.

Ten obdivoval krásu a drahocennost bambitek.

― Krásné! přisvědčila královna, A což teprve jak znají střílet. Poslouchejte!

Přistoupila k otevřenému oknu a vypálila do vzduchu ránu.

Vojáci zbystřili pozornost. Čekali na druhý výstřel.

Královna obrátila se k hospodskému, hrdě se před ním vztýčila a vzala do ruky druhou bambitku.

― A což tato, poslyšte, jak ta zvoní! a vypálila ránu do prsou hospodskému.

Vojsko teď po druhém výstřelu hnalo útokem na hospodu, nepřipravené loupežníky přepadlo a pobilo. Naloupené poklady poručila královna vynést na povrch a hospodu pak zapálit.

Bez odkladu pospíšila potom s vojskem pravou cestou k městu a prvně pak na pastviště, kde Diviš pasák a král kozy komandoval.

Jak spatřil blížiti se průvod královnin, hned kozám velel, aby se seřadily, a komandoval pochod královně naproti. Při setkání velel:

― Klekněte! Vstaňte! Vzdejte čest!

A pak s královnou, vojskem i kozami táhl do domu otcova. Radoval se. že královna šťastně v hospůdce zvítězila, a ona zas těšila se, že se s manželem ve zdraví shledala.

Kupec pak arci musel už uvěřit, že jeho syn je králem.

Všem bohatě nahradil, oč je byl dříve připravil: otci, uhlíři i děvečce.

Když se po několika měsících průvod královský vracel zpátky, radostně doprovázel kupec svého syna.

Kozy ale sebou nevzali. Kupec je dobře prodal lidem pro zábavu.

Tak se všechno dobře skončilo.