Na besedě/5. O třínohém koníčku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 5. O třínohém koníčku
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 38–46. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Byla jedna matka a měla syna, jak se říká Honzu. A ten byl tuze rozplakané povahy.

Když se narodil, plakal.

Když povyrostl a chodil do školy, plakal. Snad ho mrzela škola.

Když byl ještě větší, že vychodil školu a mohl už husy pást, plakal zas. Snad že ty husy pást musí.

A když povyrostl ještě výše a šel větší dobytek pást, plakal zas. Snad že ten dobytek pást musí.

Pak šel ke koňům za čeledína. Plakal zas.

Vzali ho na vojnu — plakal zas.

Přišel z vojny domů — plakal zas.

Tohle už bylo i matce moc, a povídá Honzovi:

― Nešťastné dítě! Ty mě tím svým pláčem umoříš! Jdi do světa a hledej si službu. Já ten tvůj pláč už poslouchat nebudu!

I tak se milý „Ján“ sebral a šel do světa.

Přišel do jednoho velkého lesa, kterým po celý den chodil a vyjíti z něho nemohl.

A tu přijde na širokánskou pláň. A z té pláně táhl se daleko a daleko průsek a za tím průsekem stál veliký zámek. Tak jak ten zámek uhlídal, hned se k němu pustil.

Přijde tam — všechno všude bylo uzavřeno, takže nikudy dovnitř projít ani dotlouci se nemohl.

Ale co u hlavních vrat neleželo jako velký nebozez. Jan vzal tedy nebozez a začne do milých vrat vrtat.

V tom ale ho něco nehorázně udeřilo. On si povídá:

― No, jedna facka žádná facka. A vrtal dál.

I po chvíli co jiného než druhá facka. No nic, vrtal zas.

Ale panečku, vrtá on potřetí, a najednou se tu vrata dokořán otevřou a k milému Janu připlazí se tady neohromný zelený had, ten měl v hubě metlu a povídá:

― Vezmi tu metlu ode mě a sekej mě tak dlouho, až ti v ruce malý kousek metly ostane!

Jan na to řekl:

― To já ti posloužím!

I vzal metlu hadu z huby a jak šlohal tak šlohal. Had se zpínal, svíjel, stavěl, že musel vší silou Jan sekat, a sekal tak dlouho, až mu v ruce zůstal malý kousek.

Tu se pojednou z toho hada představila před něj pěkná princezna a hrozno mu děkovala za vysvobození.

― Proč pak jsi teď tak pěkná a dříve jsi byla hotovou nestvůrou? ptal se jí a nemohl se ani dost zpamatovat, co se tohle děje.

― Vidíš, tak jsem byla potrestána za to, že jsem se svojí matce protivila, když mě trestala. Tys mě vysvobodil a chceš-li, můžeš si mě za manželku vzít a budeš zde králem. Nechceš-li, dostaneš koně, plášť a klobouk. Ty věci mají tu moc, že se staneš v nich neviditelným a můžeš tak slavné boje dobývat. Zvol si tedy!

A on se rozhodl:

― Dáváš-li mně na vybranou, tedy bych raději koně, plášť a klobouk. Tebe si nevezmu!

― To chybuješ, ozvala se princezna.

― Nevím proč! Já jsem se jakživ dost naplakal a přece jsem se nikdy matce neprotivil. Chci vědět, jak to vypadá ve světě.

A vzal věci slíbené a byl ten tam.

I přijel do jednoho království, které bylo od nepřítele obklíčeno tak, že se už král obával, že lid a vojsko bude umořeno hladem.

Když spatřil Jan tu nesnáz obklíčeného království, tak se do milého nepřítele pustil a sekal napořád, hlavy nepřátel lítaly dolů a veliký zmatek mezi nepřáteli povstal.

Jak tohle zpozorovaly z hradeb voje královské, radost se jich zmocnila, běhaly beze strachu, otevřely brány a spěchaly neviditelnému hrdinovi na pomoc, a brzo byl konec vojny a vítězství bylo na straně obklíčených.

Jeden ale nepřátelský vůdce pod vozem ukrytý najednou na milého Jana křikl:

― Dej mně milost, já tě vidím!

I byla vůdci udělena milost a odveden do zámku jako zajatec.

V zámku byla veliká slavnost a hody na tu radost, že se zvítězilo, a když se chtěl vůdce nepřátel posadit na pravici královu řekl tento veřejně:

― Ne, to by nebylo spravedlivo! První místo náleží hrdinovi, který celé království od nepřítele osvobodil, a nejen to, já milerád mu království odevzdám, aby místo mě panoval, a dceru svoji královskou mu za manželku dám!

Princezně se ale Honza tuze nelíbil. Koukala pokradmu na vůdce nepřátelského a on na ni a Honzu považovali jako sprosťáka, že to není nic pro ni.

I uradili se potajmu spolu a v noci Jana zabili, na kousky ho rozsekali, do pytle zavázali, na koně ten pytel uvázali a koně ze zámku vyhnali.

Kůň s tělem Janovým ubíhal do starého zámku, odkud ho jako živého hrdinu do boje nesl.

Princezna právě vyhlídala z okna a povídá si, když vidí koně se vracet:

― Á, vidíš, už jsi tu zpátky!

Pospíšila, bránu otevřela, koníčka vpustila do vnitř, vzala pytel na něm uvázaný a vysypala tělo Janovo na kousky rozsekané. Potom vzala zbytek metly, kterou byla sama bita, dokud byla hadem, a šlehala pak kousek těla ke kousku, až se dohromady spojilo, a na místě člověka stál tu pojednou třínohý koníček.

Tu princezna poručila:

― Tam půjdeš, kdes život pozbyl, abys ho zas nabyl. Třikrát zmařen budeš, než života nabudeš!

I běžel koníček k zámku, kde ho zlá princezna jako člověka života zbavila, a jak se mihl kolem oken, zvolala ta falešná:

― Ach to je krásný koníček! Kde se tu jen vzal! Jen ho chytněte a dejte do stáje!

Aby se princezně stalo po vůli, pospíšili služebníci, dali koníčka do stáje, snášeli mu nejpěknější obrok a seno, ale koník hlavou jen kroutil, že nechce.

To bylo divení, proč nechce. Tak si s ním dali práci a služebník svoje jídlo si vzal do stáje a jedl. A milý koníček se hnal po jeho jídle. Služebník mu podal pečivo a ten s chutí jedl.

Hned se doneslo nahoru k princezně, že koníček oves a seno nechce, že chce jiná jídla.

Princezna sebrala se stolu zákusky a nesla mu také. Ale koníček od ní ani sousta nechtěl a nevzal.

― Proč pak nechceš, koníčku, proč? lichotila mu a poplácávala hebkou jeho srst. ― Jez, koníčku, jez! hladila ho.

Ale ten ji tak kopl, až ze stáje vyletěla.

Tu se princezna tuze rozlítila a křičela:

― Hned ho zabijte, toho zlostného koně! Ani vidět ho už nechci! A běžela do svých komnat hrozně rozlobená.

Když se chystali sluhové učinit jí po vůli, přiběhlo do stáje děvčátko správcovo, hladilo koníčka a smutně ho litovalo:

― Vidíš, ty koníčku milý, pročpaks jen tu princeznu kopl? Teď tě zabijou.

― Děvčátko, promluvil k ní koník, až mě zabijou, zachyť tři kapky krve do bílého šátečku a hod to princezně do zahrady pod okno!

Děvenka učinila, jak si koník přál, a do rána na tom místě tři krásné růže vykvetly, že byla radost na ně se podívat.

Princezna hleděla ráno z okna a tu vidí tři krásné růže v zahradě.

― To jsou krásné růže! volala na zahradníka. Kdy pak jste tam ten růžový keř sázeli, vždyť ho tu ani včera vidět nebylo!

Zahradník udiven hleděl také na růže, jakých dosud nikdy nespatřil, i povídá:

― Milostivá princezno, já jsem jich nesázel, ani nevím, že by byl kdo jiný tak učinil. Ty vyrostly myslím od kořene.

Tedy sešla princezna do zahrady a spěchala k růžím, aby k nim při voněla.

Ale sotva svoji tvář k jedné přiblížila, ucítila na ní políček, div se na nohou udržela, jak se zamotala.

I dala se do křiku:

― Vytrhejte to, rozsekejte to, to je nějaké mámení!

Po celém zámku strhl se rámus princeznin a služebnictvo se hotovilo vykonat její rozkaz.

Děvčátko správcovo, když pozorovalo ten shon v zahradě, běželo tam hned, jak se ostatní z ní vytratili, a postavilo se u keře růží a litovalo:

― I vy krásné růže! Zas budete rozsekány a spáleny!

Tu se ta růže, která princeznu udeřila, na keři pohnula, zachvěla se a sklonila k děvence i šeptala jí:

― Děvčátko milé, až mě budou ze země rvát a ničit, vem tři drobečky a hoď je v zahradě zámecké do kašny u vodotrysku!

Holčina nezapomněla na přání, které jí růže pošeptala, a sotva ráno se rozbřesklo, podívejme, tu krásná hrdlička po zábradlí vodotrysku hopkuje a cukruje, až to princeznu ze spaní probudilo.

Jde k oknu a vidí toho bělounkého a hezounkého ptáka i přála si zas:

― Chytněte mně tu krásnou hrdličku a dejte mně ji do pokoje, ať mě obveseluje!

Ihned přinesli hrdličku princezně a ona se s ní bavila a měla velkou radost z její štěbotavé společnosti.

Když se blížila půlnoc, přicházelo také vysvobození Janovo ze zvířecí podoby. Sotva se půlnoc přehoupla, z hrdličky stal se zas náš hrdina Jan.

Vstoupil do ložnice královy, probudil ho ze spánku a pravil:

― Milostivý králi! Tvoje dcera královská jest tvé lásky otcovské nehodnou, protože je kuplířkou a zasnubuje se vůdci nepřátelskému.

― Co se to stalo? Vždyť já myslím, že ona je srozuměna s mou vůli a tobě se zaslíbí, aby se stalo po právu a ty na trůn královský zasedl!

Ale podivil se král a rozhněval, když uslyšel od Jana, jak s ním naložila princezna a její milenec, že ho života zbavili a co všecko se s ním dílo.

― Běda jí! Když je taková darebnice, rozhorlil se král, vím že si ji za manželku nevezmeš, ale za ten její nešlechetný skutek ji potrestáme a ty králem budeš přece!

Ale Jan se ozval:

― Vznešený pane a králi! Dceru svoji dle svého potrestej, ale království tvé abych spravoval, toho na mě nežádej! Vrátím se do svého království, kde mě očekávají.

A nemeškal milý Jan. sedl na koně a po trojnásobné smrti navrátil se k princezně Bohunce, vzal si ji za manželku a matku Janovu vzali k sobě, aby viděla, že se už syn její plakat odnaučil.